Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Medvědí jezírka

Podíval jsem se na tetičku a usmál se. I ona byla nadšená z toho že se lov povedl. Nikomu se nic nového nestalo, tak to považuji za úspěch. Projelo mi hlavou a podíval se na medvěda, který už se vrátil do své původní podoby. Smečka byla zajištěna, teď jen zbývalo donést kořist do úkrytu.
Medvěd byl těžký, ale naštěstí les nebyl daleko. Parsi se zastavil kousek před úkrytem a začal se o medvěda starat."Dobře, děkuju za možnost jít na takový lov. Jsi super velitel," zvedl jsem hlavu a vděčně se na Parsiho usmál. Tak to bychom měli. Parsi za chvíli měl hotovo. S tetičkou jsme dostali každý podíl na mase a já se nad ním sklonil, abych si ho prohlédl. Kromě masa jsme dostali i nějaké vnitřnosti, což bylo to úplně nejlepší. Teď si roztáhnu svůj nanicovatej pupek. Pak se Parsi i se zbytkem medvěda ztratil.
Pustil jsem se do masa, jedl jsem pomalu a snažil se vychutnat každé sousto. "Je vážně moc dobrý," řekl jsem tak mezi spousty. Byl jsem rád že jsem mohl pomoci při lovu. Moc rád bych na takové lovy chodil častěji, byl to adrenalin, na který bych si zvykl.
Maso pomalu zmizelo ve mě a já si musel sednout. "Fíha," povzdechl jsem si. Teď bych si měl dát dvacet. To mi říkal rozum, ale adrenalin mi ještě koloval v žilách a já věděl, že bych jen tak neusnul. "Asi to půjdu ještě rozhodit tetičko, jestli to nevadí." Nadhodil jsem a při tom na ni pohlédl. "Budu když tak kolem, odpočívej, nožka to potřebuje. Byla jsi skvělá." Tak moc jsem měl rád svoji rodinu, vždyť Sid byla něco jako moje máma.

Dneska jsem neměl zrovna dobrou náladu. Dumal jsem nad tím, jak se co nejrychleji zlepšit a zdokonalit své vlastnosti. Dovednosti samozřejmě také, tudíž jsem se rozhodl potrénovat lov. Došel jsem až k nedalekému palouku, kde se většinou zdržovala lesní zvěř. Doneslo se mi téhle informace už mnohem dříve, ale ještě jsem neměl tu příležitost se sem pořádně podívat. Dýchal jsem zhluboka, snažíc se potichu, abych na sebe nijak neupozornil, když v tom jsem zahlédl zrzavý kožich. Dloubala do země, možná se snažila dostat do zaječí nory, liška počitá.
Donutil jsem tělo na chvíli lehnout a schovat se tak v trávě, ta už nebyla tak vysoká, ale i tak mé drobné tělo skrylo. Drama, tohle bude rozhodně dramatická situace, neboť lišky jsou prašivky, mají spousty nemocí a když mě kousne, může to být opravdu zlé. Dneska jsem za zadkem neměl ani jednu tetičku, byl jsem tu sám a možná si ukousnul velké sousto. Donutil jsem se ale k tomu se postavit čelem a ukázat, že jsem se za ten rok a půl už něco naučil. Drápy jsem zaryl do hlíny a když vítr přestal foukat v můj prospěch, vyběhl jsem.
Dusot mých tlapek se k lišce rychle doneslo a ta začala ihned jednat. Dlouhými skoky se snažila mě setřást, ale já se nedal, neměl jsem v úmyslu jí přímo zabít, ale jen potrénovat obraty a samotnou výdrž. Dlouho jsem věděl, že lišky mají opravdu velkou výdrž, takže se na nich dá trénovat opravdu dlouho, pokud se neotočí proti vám. Drásal jsem se dál, doleva, doprava a stále dál. Dál, tak daleko jak jsem jen mohl, za chvíli jsem ale cítil, že mi dech pomalu a jistě končí. Donuť se, ještě chvíli vydrž. Dloubalo ve mě svědomí a já stále běžel, až mi ocásek v dálce začal mizet.

Oblázky, květiny, křišťály, děkuji.

20 oblázků, 25 květin, 1 křišťál.

Schytal jsem to a už viděl, že je to všechno v koncích. Že jsem celý lov pokazil tak, jako všechno na co sem sáhnul. Ale tetička Sid situaci zachránila, když naší velkou myš chytla za ocas a držela. Byla opravdu blízko a já měl co dělat, abych se rychle postavil na nohy. Krk jí viditelně krvácel a už dlouho vydržet nemohla. Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsme to zvládli, teda skoro. Vyskočil jsem na nohy a ještě jednou jsem po něm skočil. I když jsem vážil poměrně málo, stačilo to k tomu, aby spadla na zem. Už neměla úplně perfektní koordinaci těla, takže to šlo levou zadní. Myš naposledy vydechla a já se podíval na tetičku. Zvládli jsme to. Naskočilo mi to až po několika sekundách. Parsifal se k nám velmi rychle přidal a bylo vidět, že byl opravdu nadšený. Už nemluvil jako starý-mladý, ale dokonce jsem v něm viděl i něco mladšího. Dokonce se i usmál, což bylo odzbrojující. "Já jo," řekl jsem, sice jsem byl trochu potlučený, ale žádnou tržnou ránu jsem neprodělal. A zdálo se, že ani tetička, ale nechal jsem ji ať promluví sama jak se cítí. Přece jenom s tou nohou měla určitou zátěž. "Fakt jsme to zvládli, neskutečný." Stále jsem nevěřil vlastním očím, ani silám. Náš myší medvěd byl tuhej a my budeme mít co v zimě jíst.
Parsi ho chtěl hned dostat na území smečky. Takže nebyl ani čas na odpočinek, ale takhle lovy zkrátka probíhají. Odpočívat se bude až pak. "Jo, to zvládneme," i Parsi musel být unavený, ta magie musí dávat zabrat. Bylo to v jeho tváři tak nějak vidět. Už teď jsem ale doufal, že takovou únavu jednou taky pocítím. Přistoupil jsem proto k naší kořisti a chytnul jí za jednu končetinu. Byla těžší, než se na první pohled zdálo, záda se mi prohla a nohy - alias moje pastelky - se kymácely sem a tam. Ale držel jsem a snažil se udržet krok s ostatními.

// Asgaarský hvozd

Září 3/10 - Nicos

Přimhouřil jsem oči a při tom se díval na vlka přede mnou. Snažil jsem se na něj soustředit, ale nebylo to až tak zajímavé, jak bych si představoval. Ne, že by vlk přede mnou zajímavý nebyl, ale asi ne dost. V tu chvíli jsem si všiml něčeho v trávě, možná to bylo i tím počasím, že se konečně trochu ochladilo. A zvířata se probouzela k životu, jedna myška se totiž točila stále v jedno kruhu v trávě. Bylo to zvláštní, neboť to kolečko mi přišlo poměrně pravidelné, co tam asi mohla hledat? "Díky za kompliment," řekl jsem neutrálně, tón vlka ovšem rozhodně nepřipomínal kompliment, ale nemohl jsem si pomoc. Vděčně jsem se na něj usmál a pak následně protočil očima. Pohled mi zabloudil k blízkému jezeru, bylo tak klidné. Přemýšlel jsem nad tím, jestli by se celé jezero dalo vypít. Kdo by to tak mohl dokázat? Že by samotná Smrt vypila tolik vody najednou? Byla to přece bohyně, měla bohyně potřebu vůbec pít? Zvláštní, jaké myšlenky mě najednou v jeho přítomnosti napadají. Mlaskl jsem a pohlédl jsem na něj. Vlk to byl celkem statný, dal bych krk za to, že by se o něj sestry pobili. Vzhledem k tomu z jakého rodu vlastně pochází, mají určitě stejně mizerný vkus na vlky, jako měla máma. Ale máma by se nad tím možná usmála.
Zavrtěl jsem hlavou a při tom se vrátil zpátky k vlkovi. On je ještě tady? Asi jo, nejspíš jsem si to zavařil a on to teď bude chtít probírat celé hodiny. Ach, jak by svět byl lepší, kdyby žili jen Asgaarští vlci! Stačilo by nějaké kouzelné zaříkadlo, nebo projít magickým obloukem a dojít tak k bráně. To bych byl panečku ve svém živlu. Podíval jsem se do očí vlka přede mnou, stále z nich čišila spíše nenávist. Frknul jsem, já osobně bych to nechal být, ale on očividně moc ne. "V pohodě." Houkl jsem. "Nebo si snad z cukru?" Vlk by měl něco vydržet, já sám o tom něco věděl. Měl jsem dotrhanou celou hlavu. A tenhle tady bude dělat scénu kvůli kamínku? Pche!
Jenomže z ničeho nic si to sem šinul další vlk, jako přes kopírák tady tomu trapákovi. "To si snad děláte prdel?!" Vyklouzlo mi a zůstal jsem v pozoru sledovat - teď už vlky před sebou. Jak je tohle vůbec možné? Nejenom, že si to sem ten druhý nakráčel, on si to nakráčel přímo za mnou. Začal mi sahat na mou masku, snažíc se jí sundat. "Jdi se sakra bodnout!" Zavrčel jsem na něj a začal se bránit. Když jsem měl příležitost a jeho tlapa byla moc blízko, neváhal jsem a bez ostychu se do ní zakousnul vší silou, jakou jsem měl. Hrůzy v očích se mi zalesklo, na mě se nesahá a už vůbec ne na mou masku, který skrývala jedno z mých velkých tajemství. "Vem si toho kašpara a jděte si házet třeba žabky," procedil jsem skrz zuby.
Udělal jsem krok dozadu a zůstal stát. Tohle snad nemyslí vážně. Snad to není žádný příbuzný našich vlků. Ne, tohohle bysme tedy určitě nikde neuvítali. I když... možná má srst trochu podobnou Zurri. Uvažoval jsem v rychlosti. Snad to není nic příbuzné s ním. Například její vzdálený strýček. To by byl panečku gól, ale když už mi přešly myšlenky na Zurri, uvědomil jsem si, že jsem jí od zimy neviděl. A to už je celkem dlouhá doba.
Nechal jsem koloběh myšlenek dále plynout a raději se soustředil na ty individua, co byly přede mnou. Že já sem sem vůbec lezl. Povzdychl jsem si.

Kdykoliv jsem se rozhodl zavítat do těchto krajů, byl jsem nesvůj. Jenomže dnes jsem tu měl opravdu cestu, dlouho jsem se flákal a je na čase to tu obhlídnout. Takže jsem mírně přidal do kroku, nebývalo to mým zvykem. Mohl jsem se na to upravit, ale vzhledem k tomu, co všechno jsem měl za sebou... Určitě bych to nedělal ani před tím, vlčí lebka mi ležela na zohavené hlavě, jako by tam patřila odjakživa. A to jsem se nechtěl příliš chvástat.
To už jsem se ale zaposlouchal do zvuků, které vydávali zdejší svišti. I ti měli určitě co říct, jelikož jsem jim to tady minule počůral, ale to bylo má nevyzrálá mysl. Loudal jsem se, musel jsem už totiž zpomalit, abych tam nenaběhl se vší parádou. Určitě by to ti nudaři ocenili, heh. Hučely mi v hlavě myšlenky, které jsem raději nechtěl ani říkat nahlas. Souhlasně jsem se ušklíbl a už došel na kraj hřiště, kde to jelo v plném proudu. "Už zas?" Sehnul jsem hlavu dolů a při tom olízl kus posekaného trávníku, někdo si dal očividně dost záležet. Troufale jsem položil tlapku na hřiště a při tom se škodolibě usmál, co jiného se dá ode mě čekat? To už si ke mě nakráčel jeden ze svišťů a neskutečně rychle máchal tlapama. Abych mu dal možnost, sklonil jsem hlavu trochu níž. Žvýkal jsem kus trávy v tlamě a foukl mu do tváře, máchl po mě tlapou a já stihnul tak tak uhnout. Trochu jsem cítil, že stačil kousek a škrábl by mě o mou vlčí lebku. "Uff, to bylo o fous." Sykl jsem a zavrtěl při tom hlavou. Už jich kolem mě bylo více a zdálo se, že mě odsud chtějí vyhnat. "Troufáte si, caparti!" Ihned jsem nakrčil nos a protočil při tom očima, nezdvořáci jedni. I tak si vystačím sám. Mohl jsem je ještě chvíli potrápit, ale neměl jsem už ani chuť. Ťuknul jsem jim tlapou do jedné vlajky a pak spokojeně odešel.

Září 02/10, Nicos

Ne, že bych to plánoval, ale ani jsem to nečekal. Nastala situace, která mi byla ovšem tak nějak jedno. Jen jsem zvedl hlavu a díval se jak si to vlk cupitá přímo za mnou s naježenou srsti a výrazem, že mu za chvíli praskne cévka. Kdybych se na to díval zpětně, ten výraz bych prirovnal k nastvanemu fotrovi, kterému na kus srsti spadlo bláto. "No co co," zavrtěl jsem hlavou. "Asi vítr," nebo osud, abys zvedl zadek. Jízlivá myšlenka mi projela hlavou.
Prohlédl jsem si vlka zpoza svou masku. Byl hnědý, nebo nějaký takový odstín. "Jak vidím, hlava ti neupadla, či?" Mávl jsem nad tím lhostejně tlapou. Rozhlédl jsem se kolem jezera. Zdálo se že tu vlk rozjímal sám, jak kouzelné. Možná byl podobně starý, ale na tom moc nezáleželo. Pokud dělal rozbroj skrz kámen, co to může být příště? Bude naštvaný na déšť, protože mu bude kapat za krk? Je fakt, že teď jsem za to tak nějak mohl. Ale přece sem se tak slušně omluvil, tak proč to tak řeší? Zůstal jsem na něj zírat, jako naprostý nezájem a při tom si mlasknul.

Všechno se začínalo rozjíždět. Sineád jsem opravdu důvěřova. Parsiho jsem teprve poznával, ale byl to vlk ke kterému jsem vzhlížel. Navic to byl člen smečky, má rodina. Určitě mu musím věřit a tak jsem věřil i v jeho magii a to, že lov dobře dopadne a nic se nestane. Sid se zdála být připravena, medvěd byl vybrán. Hry nechť zapocnou.
Vrhl jsem se střemhlav k... velké myši? Tohle bylo vážně divný. Taky to mohlo dopadnout hůř, Parsi si nemusel vybrat myš ale třeba hovnivála. A to by bylo panečku něco jinýho chytat velkýho brouka, musel vypadat fakt hrozně. Takže myš byla ještě v cajku.
Myš se chytla a běžel za mnou. Na krysu to bylo vážně rychlí a já cítil jak mi tep kolísá nahoru a dolů. Dýchal jsem zhluboka a jen utíkal. Sid mu byla v patách, přes masku jsem moc dobře za sebe neviděl. Ještě jsem se v ní učil a snažil se zjistit její výhody a nevýhody. Tohle byla nevýhoda. Ale sluch mi sloužil a tak když jsem slyšel že Sid už neběží, ale nejspíš se veze, otočil sem se. V tu chvíli na mě volal i Parsi, ktery to měl na zlatém podnose. "Jdu na to!" Zvolal sem a při tom se zaracil. Sid byla v pasti a já byl nejblíž. Za tetičku! Nebo aspon za to co z ní zbyde! Nemohl chybět pokřik, který nebyl zrovna lichotivy. Hnal jsem se za ním, odrazil se a vsi silou se vrhl po myši. Vyšlo mi to když měla zrovna hlavu nahoře. Zakousl jsem se co to nejvíce šlo. Ucítil jsem chvíli i krev. Vyšlo to! Radoval jsem se ale předčasné. Ucítil jsem tlapu myši, která mě odpinkla jako mouchu. Nebyl jsem zrovna velký a ani silný, takže jsem letěl jako hadrový panák. Co bylo ale povzbuzující byl fakt, že s krku mu řekla silné rudá tekutina. Chtělo to ještě jednu lest.
Dopadl jsem na zem a chvíli se jen orientoval. Díky lebce sem měl hlavu chráněnou a tak sem nebyl potlučený. Když jsem se ale sbíral, cítil jsem za sebou dech, který nebyl zrovna přátelský. Byla to ta naše myš.

Září 01/10 - Nicos

Zivnul jsem a rozhlížel se po okolí. Ani jsem nevěděl, co vlastně hledám, nebo kam jdu. Okolí jsem vnímal jen velmi málo. Skrze svou masku jsem se uprene díval jenom na své tlapky, jak hezký kráčí jedná za druhou.
Dos jsem až k jezeru, aspoň to nasvědčoval vzduch, který byl vlhčí než to úmorné horko, které tu všude tak dychtivě panovalo. Trochu se zalesklo před očima. Nákrčil jsem nos a chvíli uvažoval o tom že bych se šel ochladit. I srst by určitě uvítala očistu přes podzimem. Ale pak jsem se jen ušklíbl. Bože ta voda smrdí rybinou. A já ryby fakt neměl rád. To ještě nikdo nevynalezl jezero bez ryb? Svět by byl tak krásný a bez zbytečnosti. Stejně jsem považoval vlky co žerou ryby za divné tvory. Kopnul jsem do blízkého kamene, který se mi od packy odrazil. Shodou náhod kámen letěl zcela čisté. Původně jsem si myslel že do vody a hezky to žbluňkne. Tak to ale nebylo, protože v jezeru se někdo rozbalovat a závazel tak v letu mého kamene. UPS. Pomyslel sem si a při tom za maskou skrýval možná škodolibý úšklebek. "Soráč," Aspoň na tohle sem se přemohl a při tom pokrčil rameny, jakože já nic já muzikant.

Zdálo se že tetička je z nápadu Parsiho trochu zaskočená. Jenomže tetička nikdy nezkazí zábavu, teda vlastně povinnost. Možná to byl opravdu hloupý nápad, já neměl ještě tolik zkušeností s lovem a tetička... Je tetička. Ale já věřil Parsimu a pokud se na to cítí on že to zvládneme, tak to prostě zvládneme ať se děje co se děje.
Vyslechl jsem si jeho plán a bedlivě při tom poslouchal, co se bude dít. "Takže budeme lovit myš," zamumlal jsem potichu pro sebe a pri tom se cítil už o něco lépe. Přece jenom myš nám přece neublíží. Podíval jsem se na tetičku a pak na Parsiho, započalo hledání správného kusu masa. Stále ve mě hlodal červík, který by moc rád vyzkoušel i moji magii. Ale nechtěl jsem plýtvat silami, když jsem už viděl jak dopadli vlci co magii používají dost často. A já potřeboval co nejvíc svých sil. Proto jsem se prozatím setril. Museli jsme najít trochu odrostlejšího medvěda. Žádného prcka, co mu za zadkem chodí máma. "Jasný, chápu." Řekl jsem směrem k Parsimu, abych ukázal že jsem zcela připravený jít na věc.
Parsi jednoho našel a tak lov mohl zapocnout. Mrkl jsem na tetičku, byl jsem trochu nervózní že při akci s námi nebude Parsi, ale bude udržovat magii v chodu. "Ten bude náš," zašeptal jsem tetičce. "Zaujmu jeho pozornost, zkus ho... Zabít? Nebo srazit?" Navrhl jsem, ale sám sem si nebyl úplně jistý. Nastartoval jsem nohy a rozběhl se k myšímu medvědovi. Z dálky jsem na něj zavrčel a několikrát uskocil tam a zpátky, abych ho nalákal na sebe.

Měl jsem hodně co k přemýšlení a zároveň i učení. Teď když sem věděl co ovládám mě čeká další štace. A to přijít na to jak a co se ovládá. Když umím dobře manipulovat s vlky, proč to nedělám? Přemýšlel sem, jak krásné by bylo nechat nějakého vlka skočit z útesu. Vlastně sem měl v hlavě jenom jedno jméno, kterému bych to opravdu přál, ale i tak.. bude zapotřebí se na to plně zaměřit. "To zní dobře, byl bych moc rád." Usmal sem se. Kdo by taky nebyl rád, když se mu někdo věnuje a snaží se ho navést na lepší cestu. A být tak i silnějším. Jenomže představy o magiich a kouzlech jsem musel nechat ležet. A teď se hlavně soustředit na lov. Na velkém lovu sem ještě nebyl. Když nepočítám co sem si ulovil sám a že to bylo hodně malé... Nějaká srna nebo lov vlčice, co to je s porovnání s medvědem, kterého navrhnul Parsi. "Opravdového medvěda? Tak to musíme tetičko!" Hned sem se toho musel chytnout. A třeba by mě už Sionn neměl za přítěž, ale ukázal bych že sem aspoň k něčemu. Tak moc sem toužil aby se na mě nedíval tak jako na mého fotříka, treba je tohle příležitost.
Naklonil jsem se na tetičku a ještě kouknul na její nožku. Zdálo se to lepší a všichni jsme byli odpočatí, nějaký medvěd, pche... Levá a pak práva tlapa a leží jako mimino. "Srnky jsou k ničemu, medvěd to je jiná úroveň," nenápadně sem pokukoval po tetičce skrz masku z lebky. Ihned sem se začal rozhlížet, jestli náhodou takového medvěda nekde nezahlednu. Ubíral sem na hlase a pohyboval se potichu a samozřejmě v blízkosti Parsiho a Sid.

// Ještě zpětná vazba na to před tím...

Parsifal byl naprosto skvělý, věděl toho tak moc a při tom vypadal tak mladě. Opravdu jsem možná cítil menší vzor, který mi byl věkově blízko. Sice byl takový, až příliš slušný, což se v mém vychování rozhodně najít nedá, ale nebyla to překážka, kterou bych nepřekousnul. "Samozřejmě, cokoliv si řekneš je tvoje," kromě teda mé lebky. Nechtěl bys vidět jak vypadám pod ní. Doplnil jsem si v duchu lehce provinile. Stále jsem se za to docela dost styděl, ale naštěstí už to nebolelo. Zdá se, že se to dostalo do stavu, kdy jsou rány zaléčeny. Ale jestli mi tam ještě někdy porostou chlupy, to mohl vědět jenom bůh, nebo nějaký víc zkušený vlk, než jsem byl já. Byl jsem přesto velmi zvědavý, co mi Parsi řekne ohledně mé magie. Měl jsem za to, že stále žádnou magii v sobě nemám a nikdy jí ani neprobudím. Jenomže Parsifal se zdál být opravdu zamyšlený. Nechal jsem ho se sebou dělat všechno, co potřeboval. Takže jsem stál a koukal jak se snaží svými pronikavými očky dostat někam hluboko do mě. "Umím manipulovat s vlky?" Zeptal jsem se ještě jednou a velmi překvapeně. To byla pro mě informace naprosto atomová. Tak možná proto jsem v sobě nedokázal zažehnout oheň, nebo pohnout vlnou. Zkoušel jsem magie zcela jiného typu a nakonec má magie byla úplně někde jinde. Kromě toho jsem měl v sobě ještě něco, co Parsi nedokázal úplně identifikovat. "V-vážně?" Vykoktal jsem a byl z toho trochu nesvůj. "Moc děkuju, hrozně moc si mi pomohl," zavrtěl jsem ocasem a usmál se. Přesto to ve mě šrotovalo ještě poměrně dlouho.
Nechal jsem pak Parsiho a Sid být, měli si ještě něco málo co říct a já si to musel pořádně promyslet. A tak jsem se chvíli vrtal tlapkou ve vodě. Ouškem jsem je poslouchal a při tom si užíval tuhle chvíli. Bylo to fajn tady s nimi být a nebát se tak o holý krk. Nebyl jsem ani nervózní, proč taky? Nervózní budu až zase potkám Sionna. Otřepal jsem se a pomalu si lehnul. Skrz lebku jsem se díval na tenhle svět a snažil se mu přijít na kloub. Až mě to zavedlo na celkově delší spánek.
Po nějaké době jsem se probudil a mžoural očima sem a tam. Uvědomil jsem si, že den byl už dávno v chodu. Parsifal a Sineád tu ještě stále se mnou byli, takže mi neutekli. Aspoň že tak. Já jsem měl aspoň příležitost si to všechno nechat v hlavě srovnat. Možná jsem vadný kus, když neovládám žádný živel. Zavrtěl jsem hlavou a povzdychl si. Uslyšel jsem hlas Parsiho mířený na Sineád, pohlédl jsem i na ni a vyčkával na odpověď. Pak ale Parsifal nadhodil něco, co mě zaujalo. Lov. "To zní dobře, cítíš se na to tetičko?" Přidal jsem se a pomalu se zvednul. Srst jsem měl trochu rozcuchanou a břicho od bláta. Ale co se dá dělat, již brzy tu bude podzim a všichni budeme jako kupa hnoje.

Bylo fajn takhle trávit čas spolu, samozřejmě až po vykonané práci. Ještě aby se tetička uzdravila a můžeme zase škádlit svět. Když jsme dorazili k jezírkům hodil jsem všechno za hlavu. Asgaar bude určitě v pořádku, vypráší tu prašivinu ven. Teticka mezitím poděkovala a už se hrnula do vody. Chvíli jsem jen postával u břehu a rozhlížel se. Stihli jsme to ještě v dobrý čas, ale mohl jsem hádat že i v noci bude nesnesitelné horko. Udělal jsem krok dopředu a podíval se na svůj odraz. Ve vlnách se zjevovala lebka, pod níž se skrývaly ještě rány. Vzpomněl jsem si i na malého chlapce, který mi ji dal. Zavrtěl jsem hlavou a napil se, voda byla příjemně chladná.
Parsiho magie byla nevyzpytatelná, přišlo mi že se zbytečně podceňuje. Vždyť magii dokázal ovládat perfektně když přišlo na věc. Nebudeme magii zbytečně plýtvat, i tak toho musí mít dost. Povzdechl jsem si, ale není všem dnům konec. Namočil jsem si taky tlapky a zůstal při tom stát. Teta Sid vydávala úlevné zvuky, které připomínali ledasco, ale musela být spokojená.
Bohužel jsem se netrefil, nebyla to magie země, tak jaká to mohla být? "To je zvláštní, já myslel že magie jsou jenom čtyři. Proto jsem se na ně zaměřoval." Řekl jsem trochu zaskočeně a při tom naklonil hlavu na stranu. Učil jsem se stále každý den a nejspíš se toho učiva jen tak nestřepu. "To by šlo? Páni, třeba zjistíš že vlastně žádnou magii ani nemám." Sklonil jsem hlavu a chvíli se čabral ve vodě. "Ale kdyby to šlo rád bych to věděl," Zavrtěl jsem ocasem a postavil se před Parsiho. Magii teď používal hodně a já ho otravoval ještě s tímhle... Hodil jsem na něj zkoumavy pohled skrz masku.

// Asgaar

Usmál jsem se na tetičku Sid, když se snažila hezky našlapovat. Museli ji to bolet, ale s Parsim jsme museli být dobrá opora. Navíc hlavní bylo, aby se jí ulevilo co možná nejdříve. Zastrihal jsem ušima a snažil se zaposlouchat do zvuku lesa. Doufal jsem že bych uslyšel poslední zástenani vlčice, která tak moc prahla po bolesti a následně smrti.
Sid se zastavila u Parsiho magie, byla z toho nesvá a podle všeho výtvor podivné srny byl právě jeho dílem. "Ty budeš vždy ty." Ať je chlupatá, nebo plešatá. Usmál jsem se na ni a pak už vyhlížel kde končí les. Dýchal na mě neskutečně teplý vzduch a špatně se dýchalo. U vody nám v tomhle dusnu bude určitě mnohem lépe. Parsi vysvětloval jak přišel k magii. Přišla k němu úplně sama, když se chtěl schovat. "To je cool, takže to je něco jako magie země?" Vyzvídala jsem, protože když se stal pařezem, tak by to mělo byt něco se zelení nebo ne? Naklonil jsem hlavu abych na vlka s velkými očky viděl. "To bych byl moc rád, taky ti rád budu dělat pokusného králíka." Nabídl jsem se ochotne, cokoliv jen abych už zjistil v čem jsem vlastně dobrý. Ne, v čem budu vynikat. Netušil jsem co se mnou bohové zamýšlí ale zatím jsem si žil obklopen tou nejlepší rodinou, přesně takovou jakou jsem měl mít už od narození. "Všechno v pohodě tetičko? Podívej už tam budeme," letmo jsem se usmál, když jsem viděl třpytit se v dálce jezírka.

Zdálo se, že i tetička byla udivena ze zmíněného jména. Savior je děsivý jméno. Projelo mi hlavou, kdo ví co ten vlk byl zač. Možná to byl kamarád dědečka Arcanuse, ty šediny ledasco naznačovali, že je už dost starý. Ale nechal jsem to být, tetička Sid teď byla mnohem přednější. Pozoroval jsem tetiččinu nohu, která se nezdála být úplně ve formě. Byla cítit stále ve vzduchu krev, která by mohla být pro někoho lákavá, tudíž bysme se co nejdřív měli přesunout.
Parsi navrhl, že by tetičku v něco proměnil, ale mohlo by se jí zranění zhoršit. Každopádně konečné slovo měla tetička, která tam určitě doskáče, i kdyby padaly hromy blesky. Ale to dnešní počasí... i já bych uvítal doušek vody. Tady už nás není potřeba, je potřeba ošetřit tetičku. Opakoval jsem si v duchu. Tetička Sid už se pomalu zvedala, chvíli jí to trvalo, než chytla ten správný grif. Cítil jsem, jak najednou přepadla a já jí měl na vlastním rameni. Trnul jsem a držel jí, abychom nespadli oba dva, tetička naštěstí byla malinká, jo... kdyby na mě spadla tetička Iskierka, a teď nic proti vlčicím, dostal bych větší záhul. "V pořádku, od toho tady jsem tetičko Sid!" Usmál jsem se na ni skrz masku a zavrtěl při tom ocasem. Parsifal vybral snad nejbližší místo, nedaleké jezera. "To zní dobře, že jo?" Podíval jsem se na tetičku, která měla o nohu míň na tuhle malou procházku.
A tak jsme se pomalu vydali střemhlav k jezírkám. "Parsi, jak jsi dokázal v sobě probudit magii? Jsi v ní hodně dobrý," řekl jsem spíše potichu a při tom se spod krku tetičky podíval na světlého vlčka. Třeba ta cesta rychleji uteče, když bude povídat. A já už bych třeba konečně dostal nějakou radu, která bude stát za to a pomůže mi. Měl bych jí už objevit, vždyť už jsem na to dost starý... ale zatím jsem si ničeho nevšiml. Já se totiž zaměřoval převážně na živly, nikoliv na nějaké jiné magie, kterých bych si měl všímat.