Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byl jsem ještě rozespalý, ale dokázal jsem se vzpamatovat docela rychle. Podíval jsem se na tetičku, která vypadala naprosto otřesně. Huhňala a pomalu nemohla ani mluvit přes ten knedlík v krku. Bylo mi jí líto, ale ještě víc mě trápil ten bacil, který se ji snažil ovládat. "Šmarja, měla by sis zalezla do kožešin v jeskyni." Řekl jsem zkoumavě. Tetička pčikala a nevypadala nejlépe. Bylo od ní ovšem laskavé, že mě přišla vzbudit. "Díky za varování," poděkoval jsem ještě v rychlosti a snažil se, aby na mě nekapla žádná její slina. I když už to bylo nejspíš všude ve vzduchu. Já rozhodně být nemocný nechtěl, měl jsem ještě tolik povinností.
Tetička se zdála že panikaří, když ji došlo že to přinesla rovnou za mnou. "No, asi to už je jedno," vzal jsem to sportovně. Sic mi samota nevadila, ale tetičkou jsem přece nikdy nepohrdnul ani ji neodmítl. Takže radši dva a nemocní, než každý sám a... a nevím a nic. "Do žádný díry nechoď," zavrtěl jsem hlavou a při tom udělal pár kroků dozadu. "Když budeme mít odstup možná to bude v cajku." Navrhl jsem a skrz svou masku se na tetičku usmál. No stejně jsem neměl jiné plány. Projelo mi hlavou, aspoň můžu tetu zaměstnat a nechat ji přenést na jiné myšlenky. "Jak po lovu ta noha?" Zajímal jsem se a trochu naklonil hlavu na stranu.

Byl jsem unavený jak pes a potřeboval si pořádně odpočinout. Víceméně i všechno co se stalo vstřebat. Jako správný špalek jsem se nehnul ani ve chvíli, kdy jsem cítil že se prudce ochladilo. Nevadilo mi to, pod sebou jsem měl už hlínu příjemně teplou a nechtěl se tak vzdávat svého útočiště.
Až co jsem slyšel své jméno mě to donutilo otevřít jedno fialové oko. Mžouravě jsem se začal dívat, kdo že mě to vůbec budí. Byla to tetička Sid a její neuvěřitelně chraplavý hlas. "He?" vydal jsem ze sebe divný zvuk a zamrkal. Mluvila něco o zimě, ale mě mnohem víc zaujal její hlas. Z nosu ji div netekla ta největší nudle, jakou jsem kdy viděl. "Ty teda vypadáš," utrousil jsem ze sebe trochu zděšeně. Vyhrabal jsem se že své dírky a postavil se na nohy. "Co tě tak zřídilo?" Zajímal jsem se. Nejdříve zmrzačená noha a teď rýma jako šráky. Nerad bych tu budou chytil taky, ale pokud to tady někde litalo co už. Na mě si žádná rýma nepřijde.

// Tulipánová louka

Vešel jsem do lesa a nechal se unášet tou kouzelnou vůní. Asgaarský hvozd měl zkrátka svůj pach a já věděl, že jsem doma. Pod maskou jsem skrýval drobný úsměv, který se během chvíle zase vytratil. Sklonil jsem hlavu a šel pomalu dál. U hranic jsem ještě cítil svůj čerstvý pach, bylo skvělé že tak usilovně držel. Projít se zase půjdu až po odpočinku. Tělo už mohlo být dostatečně unavené a tak bych mohl konečně i usnout. Nechtělo se mi ale do jeskyně, takže jsem si chtěl najít nějaké místo v lese.
Prošel jsem kolem Elisina údolí, kam jsem jen hodil očkem. Žádná Styx, žádný ruch. I les byl poměrně klidný a tichý. Tak to mělo nejspíš i zůstat. I když překypovat životem by to tady také mohlo. Už dlouho se tu neukázal někdo, kdo by se chtěl přidat. Vlastně Zurri byla poslední, kdo sem došel. Dědeček jí tady nechal, ale ona se beze slova vytratila. Vrátí se ještě někdy? Sluhu by les uvítal. Někoho na špinavou práci, abych si nemusel špinit tlapky já. Ale hold nic jiného taky nezbývá. Zavrtěl jsem hlavou a konečně našel vhodné místo mezi kořeny vystouplého stromu. Hezky jsem se tam schoulil do klubíčka a položil si hlavu na tlapku. Před masku jsem nechal volně plandat svůj ocas, aby zakrýval mou hlavu, včetně masky. Zavřel jsem oči a snažil se usnout.

// Esíčka

Od břehu jsem se dále už rozklusal. Chtělo to trochu zrychlit tempo, vždyť jsem byl už skoro doma a to mě celkem utěšovalo. Zdá se, že z lesa nehoří, takže pohoda. Nemohl jsem si odpustit černý humor. Klusal jsem elegantně dál, jestli se tomu dalo tak říkat. Moje tělo zrovna nebylo žádným modelem, ale nést jsem se uměl. Aspoň něco jsem po svém otci měl, když už nic lepšího.
Srst dostávala zabrat, pelichal jsem fest. Ale zimní srst už pomalu rostla, takže snad další zimu přežiju bez obtíží. Letos mě čeká náročnější zima. Tu loňskou jsem prožil se Zurri ještě v radovánkách, jako malý. Teď už budu mít větší zodpovědnost. Vůči sobě, i smečce. Ale už teď se na to celkem těším. Jaké překážky mě budou čekat? Žádná nebude tak velká, abych si s ní neporadil. A právě s touto motivací jsem už vstupoval do Asgaaru, zpátky domů.

// Asgaarský hvozd

// Hadí ocas

Zastavil jsem se u břehu a při tom se díval na proudící řeku. Dostat se na druhou stranu nebude zrovna hračka, ale když jsem to zvládl, když jsem byl o poznání menší... teď by to měl být jenom detail. Teď jsem trochu zalitoval, že jsem neuměl s žádným živlem. Při cestování by mi to dost pomohlo. Ale uměl jsem velmi dobře manipulovat s vlky, no, žádný tu teď nebyl... abych ho donutil tam skočit a udělat si z něj odskakující stupínek.
Zavrtěl jsem hlavou a tenhle plán tak mohl lehce vypustit. Pokračoval jsem ještě chvíli po proudu, než jsem našel vhodné místo na to dostat se na druhou stranu. Kameny byly vystouplé z proudu, ale byly mokré. Bude to kluzké. Ale lepší volbu jsem teď neměl. A tak jsem dal tlapu na první kámen, pak na druhý. Balanc jsem držet uměl dobře, vzhledem i ke struktuře mého těla. Bylo malé a drobné, dalo se s ním dobře pracovat a já už si na to zvykl. Takže dostat se na další byla brnkačka. Rozhodl jsem se ale ostatní dva přeskočit na pevnou zem. Sice jsem si tím nebyl jistý, ale povedlo se to. Dopadl jsem na pevnou zem, na druhém břehu.

// Tulipánová louka

// Řeka Midiam

Odklonil jsem se od řeky a zamířil na pustinu. Tady jsem si to pamatoval, v nedalekém lese jsem našel Zurri. Ale kde je jí konec, to jsem mohl jen odhadovat. Škoda, ale vlci odchází a přichází. Jen mě mrzí, že Zurri byla už celkem dobře zpracovaná. Ach, píle pro nic za nic. Teď jsem měl sklízet smetanu, jenomže ona si jen tak zmizí. To byl naprosto šokující vrchol.
Zavrtěl jsem hlavou a rozhlédl se. Mohl jsem ještě pokračovat dál, nebo se vrátit? Sic jsem chtěl až večer, ale už jsem se cítil dost unavený. Cesta domů mi nejspíš bude stačit. Procházku jsem měl za sebou a teď bych se měl zase soustředit na smečku. Sionn byl nejspíš pryč a dědeček někde odpočíval. Parsi se Sid budou také odpočívat, takže se k nim budu moct přidat. A aspoň nás bude víc, pokud přijde hrozba. A noc bude nejspíš krušná. Uvědomil jsem si a zastříhal při tom ušima. A tak jsem se blížil k dalšímu toku řeky.

// Esíčka

// Kaskády

Nechal jsem se vést po proudu řeky, sledoval jsem tu ohavnou rybinu, jak si tam jen tak pluje. Ryby nemohly být nikdy moc chytré, neboť žili jenom ve vodě. A co z toho života mají? Stále si plout, občas se zaseknou mezi kameny, nebo je proud vyhodí ven a umřou. Nechutné, jen zamořovaly vzduch všude kolem. Olízl jsem si nos a při tom ho jen zkřivil.
Zase jsem se dostal myšlenkami mezi ryby a tomu jsem se chtěl vyhnout. Proč zrovna tohle téma se mi musí uchovávat v hlavě? Nemůžu tam mít něco jinýho? Mysli na něco jiného. A tak jsem si v hlavě představoval vlky a setkání, které jsem zatím zažil. Bylo jich víceméně dost, ale žádné, které bych chtěl hodit mezi favority. Možná ta Styx, ale rozhodně ne do těch příjemných vzpomínek. Na příjemné si budu muset nechat zajít chuť. Osud ke mě není vlídný a já mu to neulehčuji. Tudíž se odměny nejspíš nikdy pořádně nedočkám. Ale co se dá dělat, měl jsem v srdci aspoň svou smečku. Pro tu jsem chtěl žít a dát jí vše, co bude potřeba.

// Hadí ocas

// Východní hvozd

Hluk mě dovedl až k velkým vodopádům. Zvedl jsem hlavu a podíval se až nahoru, mohl jsem být zhruba ve středu a to mi zcela stačilo. Nejspíš už jsem ani nebyl stavěný na to pokaždé dojít až nahoru. Konec cesty může mnohdy znamenat i střed. Pomalu jsem se dostal k jednomu vrcholu menšího vodopádu a zůstal jsem tam stát. Díval jsem se dolů, jaké by to bylo skočit takhle do té vody? Ucítit ten volný pád, přežil bych? Nebo ne? Život může být nevyzpytatelný. Napadlo mě, ale pokoušet jsem to nechtěl. Ještě jsem tu měl hodně věcí na práci a nechat tu Asgaar beze mě? To by byl vrchol, po tom všem co jsem si s tou smečkou a celkově prožil.
Na chvíli jsem si lehl a díval se na stékající vodu. Občas na mě nějaká voda šplouchla, ale jen pár kapkami. Žádná velká hrůza. Přivřel jsem oči a odpočíval. Usnout jsem ale nemohl, což nebývalo zvykem. Většinou mi nevadilo spát venku. Přece jenom jsem byl takový vyvrhel světa. Ale dnes mi nebylo dáno. Opatrně jsem se zase postavil a zamířil níž.

// Řeka Midiam

// Velké vlčí jezero

Propletl jsem se mezi prvními stromy a zvedl při tom hlavu. Chvíli jsem si jen mapoval terén, kudy a kam vlastně jdu. Už je to delší doba, co jsem se potuloval po severu. Měl jsem dost vynechávky, jak jsem si teď uvědomoval. Tohle ale zocelovalo můj charakter a vůbec mě. Dělalo mi to dobře, tohle cestování na vlastní pěst. Už jsem nebyl to malé vlče, které potřebuje mít za zadkem stále někoho, aby se mu něco nestalo. Stačilo se podívat na mou tvář, už ta naznačovala, že jsem něco málo za sebou měl. Na sucho jsem polknul a pomalu postupoval do různých částí lesa.
Tenhle hvozd byl hůře prostupný, lovit by se v něm nejspíše dalo, ale bylo by to hodně náročné. Naštěstí jsem teď lov i jídlo měl za sebou. A lovit pro zábavu se mi teď zrovna moc nechtělo. Spíše jsem chtěl najít klidné místo na odpočinek, možná pár desítek minut spánku. Samozřejmě by se lépe spalo v Asgaaru, ale tam jsem se chtěl vrátit až k večeru. Den byl sotva v půlce a zatím vše nasvědčovalo tomu, že noc bude studená. Uslyšel jsem silné hučení, že by vodopády?

// Kaskády

Chvíli jsem posedával u břehu a sledoval klidnou hladinu. Stále jsem byl ještě trochu vedle ze změny mých očí, je to vůbec možné? Ani bych si toho nevšiml, kdybych se nepodíval do odrazu. Možná mi při tom pomohl i dost Parsifal, jelikož mě seznámil s mou magií, tedy magiemi. Měl jsem jich v sobě víc, ale nedokázal je rozpoznat. Znal jsem ovšem někoho, kdo by mi s tím mohl dost pomoci. Podíval jsem se na sever, kde jsem viděl jednu z věží, která patřila Smrti. Slýchal jsem o ní jen samo negativitu, ale i možnost zlepšit se v magii. Měl bych si tam někdy udělat cestu. Věděl jsem, že se tomu nevyhnu, abych lépe poznal sám sebe. Ale ještě jsem musel pár věcí nasbírat, než tam půjdu. Ale do zimy jsem si slíbil, že se tam podívám. Sice mě teta Iskierka varovala, ať tam sám nechodím. Ale pokud tam nepůjdu sám, nikdy se nedozvím, co se ve mě ukrývá.
Zavrtěl jsem hlavou a pomalu se zvedl. Otočil jsem se a zamířil nějakým směrem. Chtěl jsem se ještě trochu projít, než zabrousím zpátky do Asgaaru, do večera budu určitě zpátky. Ale delší dobu jsem se sám nikde nepotuloval a hodlal jsem to trochu prozkoumat. Příroda se den ode dne mění, za chvíli spadne listí a přijde zima. Bude krutá? Nebo naopak krásná? To ví jen sama příroda. Nemohl jsem jí do toho kecat, ani kdyby se mi chtělo. A tak nezbývalo nic jiného, než se s tím faktem jen smířit.

// Východní hvozd

// Mahtaë, sever

Konečně jsem dorazil k jezeru, ke kterému jsem původně ani dojít nechtěl. Okolnosti to ale chtěli jinak, voda v jezeře byla klidnější než v řece a to jsem uvítal. Potřeboval jsem si opláchnout hlavu a smýt mast zpod lebky. Nechtěl jsem obcházet hranice, nebo se více rozhlížet kolem jezera. Zamířil jsem proto ihned ke břehu. Udělal jsem několik kroků do vody, sklonil hlavu a ponořil ji pod vodu. Cítil jsem, jak se voda postupně dostává pod masku a čistí tak slepenou srst. Jizev se nejspíš nikdy nezbavím, ale masti ano. Myšlenky mě zavedly i k podivným tvorům, nebo spíše tvorovi, který mi tu masku dal a rány namastil hojivou mastí.
Hlavu jsem po chvíli vytáhnul a zavrtěl hlavou. Maska stále držela jako přibytá, jako by mi byla šita na míru. Musel to být vlk, který měl podobnou hlavu jako já, ne-li úplně stejnou. Bylo to vlastně štěstí, že to dítko ji mělo. A dostal jsem jí darem, byl to snad první dar, jaký jsem kdy dostal. Oklepal jsem se celý a pak se podíval na svůj odraz. Něco jsem si uvědomil, moje oči se změnily, už nebyly zářivě žluté. Měly odstín fialové a místy se leskly ve slepých místech masky. Neskutečné. Uvědomil jsem si a pak z jezera zase vylezl. Měl jsem mokrou jen hlavu a tlapy, což se dalo zkousnout. Srst by taky určitě potřebovala určitou údržbu, ale do studené vody se mi už tolik nechtělo. A tak jsem začal se samovolnou obsluhou.

// Zrcadlové hory

Doklusal jsem k řece a rozhlédl se kolem. Bylo tu celkem hodně vody a tak jsem si povzdychl. V nohách jsem toho už měl dost, ale budu se muset ještě trochu hecnout. Vždyť jezero už nebylo tak daleko. I když z vyhlídky mi to přišlo jako bych kamenem dokázal dohodit. Ale nebylo tomu tak, velké oči... Pomalu jsem otočil tělo a zamířil proti proudu směrem na sever.
Viděl jsem tam i pár ryb, u kterých jsem se jen zašklebil. Humus. Zavrčel jsem si potichu pod nosem. Nikdy jsem nepochopil, jak vlci můžou ryby jíst, smrděly tak neskutečně, až se mi z toho kroutil žaludek. Nesnášel jsem jejich pach, chuť a vůbec všechno. Ryby by mohly vymřít a já osobně bych se vůbec nezlobil.
Zavrtěl jsem hlavou, rozhodně jsem nechtěl přemýšlet o světě ryb. Raději jsem se vrátil myšlenkami zpátky k medvědům a lovu, který jsem měl za sebou. Neskutečně mě to posunulo dopředu a já se těšil, až budu moct být součástí dalšího. Možná jsem už věděl, kam bych to chtěl jednou dotáhnout. Měl bych si o tom promluvit s dědečkem, nebo Sionnem. Jelikož to oni vedli smečku a kdyby věděli, že bych měl zájem, možná bych mohl i více pracovat s Parsim. Ale teď jsem chtěl dojít k jezeru a zkulturnil se.

// Velké Vlčí jezero

// Vyhlídka

Dolů už to šlo snadno a mnohem rychleji. Sice jsem cítil zátěž v nohách, ale popoháněl mě strašák v hlavě. Chtěl jsem posouvat své hranice a být den ode dne lepší. Bylo to třeba, když jsem chtěl být členem Asgaarské rodiny, hold budu muset být nejlepší. Zatím jsem byl v těžkém podprůměru. A to jsem hodlal na sobě změnit.
Hor tu bylo více, sem tam jsem se podíval nahoru, po některých by se určitě dalo dostat nahoru. Ale jedna hora tomu dominovala a tu jsem před malou chvíli skolil. Ještě jsem se na ni ohlédl, zespodu vypadala majestátně, až obrovsky. Zkřivil se mi úsměv na tváři a pokračoval dál. Moc jsem nevnímal zvěř, která se ukrývala v zákoutí. Za chvíli už jsem slyšel v dálce šum řeky. Buď smočím hlavu tam, nebo vyrazím k jezeru. Pokud bude v řece moc vody, nechtěl jsem riskovat, aby mě chytl proud. Ale to se ukáže až tam dorazím. A tak jsem našel správnou cestu, po které jsem se vydal vstříc.

// Mahtaë, sever

// Asgaarský hvozd

Prošel jsem kolem posledních stromů, které jsem ještě pro jistotu označkoval a pak zmizel z území své smečky. Byla přede mnou vysoká hora, díval jsem se na ni zespodu a chvíli přemýšlel, jestli se mi tam chce trmácet. Přece jenom jsem chtěl jít k řece. Napadlo mě a povzdychl si. Ale výšlap na takovou horu by mi možná udělala i dobře. Povzdychl jsem si a vzpomněl si na výšlap s tetičkami na sopku, která byla na severu. Tehdy jsem to proklínal, i když mě teta Iskierka nesla až nahoru. Na výšlapy jsem zrovna nebyl, býval jsem z nich unavený. Ale o to víc jsem chtěl zapracovat na své fyzické síly. Teď jsem byl po lovu značně unavený a dát si do těla ještě víc? To by nemělo přicházet v úvahu, ale stále jsem měl v sobě eufórii z lovu a tak jsem chtěl udělat víc. A už dlouho jsem na žádnou horu nelezl a podívat se na svět z vrchu by nebylo špatné.
Pomalu jsem se tedy vydal nahoru, pěkně v klidném tempu. Sem tam možná nějaká přestávka padla na to, abych se mohl nadýchat čerstvého vzduchu. Teplota se viditelně změnila a za chvíli se určitě tenhle svět zbarví do všech barev podzimu. Cítil jsem to už ze vzduchu a za chvíli to pocítí i příroda. Výšlap byl poměrně dlouhý a náročný, ale jakmile jsem viděl vrchol, ulevilo se mi. Postavil jsem se na samotný vrchol a zůstal stát. Rozhlížel jsem se, po chvíli se posadil. Zpod masky jsem tenhle pohled viděl poprvé. Od té doby co jsem na hlavě nosil vlčí lebku jsem svět viděl z jiné perspektivy.
Chvíli jsem tam počkal, odpočíval a přemýšlel co dál. Sledoval jsem Asgaarský hvozd, tak majestátný les, tak perfektní. A já mohl být součástí té rodiny tam dole. Jediné co mi teď trochu vrtalo hlavou bylo, kam po tom útoku zmizel dědeček a Sionn. I s nimi jsem si chtěl promluvit, se Sionnem už opravdu dlouho. Snad jen někde nabírají síly. Podrbal jsem se za uchem zadní nohou a pak jsem se pomalu vydal do nížin. Jezero nebylo daleko.

// Zrcadlové hory

Potřeboval jsem vstřebat všechno, co se za poslední týdny vlastně stalo. Dýchal jsem zhluboka a odcházel od tetičky, která se ještě rvala se svou porcí masa. Parsi nám dal opravdu hodně dobrého jídla a víc než bylo třeba. Chtěl jsem to trochu strávit, aby mě nebolelo břicho. Proplétal jsem se mezi stromy směrem do východní části lesa. Taková procházka se mi docela i hodí. Zamířil jsem i k hranicím, chtěl jsem je trochu obnovit, když už budu takhle na cestách. Hranice se zdály po událostech se Styx klidné. Žádný cizí vlk tu už dlouho nebyl a zdá se, že před zimou nás ani nikdo nenavštíví. Ale silný pach smečky je třeba dát znát na míle daleko. Přicházel jsem k různým stromům, které jsem buď počůral, nebo se jen o ně pořádně otřel. Zimní srst už se začínala pomalu ozývat. Letní mi už začínala línat, takže obnovování srsti dávalo obhlídce hranic dvakrát víc. Sice jsem už vypadal jako vypelichaná slepice, ale s tím jsem se už smířil. Měl bych zajít i k řece si opláchnout hlavu a mast pod maskou. Už to bude zaschlé a už mě to ani nebolí. Uvědomil jsem si. Rány už se musely za ten čas zahojit.
Došel jsem do východní části lesa. Odsud se ozývalo burácivé funění zdejších stád muflonů. Tahle část mohla být i nebezpečná, kdyby se jeden z nich rozhodl zaútočit. Ale já se držel stranou, spíše u těch hranic a užíval si klid a ticho. Ten lov byl vážně skvělý. Ještě teď jsem z něj měl radost. Byl jsem poprvé na velkém lovu a ještě k tomu přímo na medvěda. A maso z něj bylo opravdu výborné. Parsifal byl moc dobrým lovcem a já věděl, že se od něj můžu kdeco přiučit. A měl bych zapracovat i na těch magiích. Parsi mi sice slíbil, že mi pomůže, ale nějakou přípravu bych si mohl udělat i sám. Manipulace s vlky, bylo to naprosto šokující vědět, že si mě vybrala právě taková magie. Chce mi snad osud něco říct? Nakonec jsem zamířil k horám.

// Vyhlídka