Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dnes nastal den, kdy bych se měl podívat za svými ne-kamarády z nedalekého trávníku. Určitě mě zase rádi uvidí, očividně tak jako vždy když tu jsem. Mohl jsem si tuhle návštěvu odpustit, ale proč? Čím bych je jinak měl poctít, než svou vlastní návštěvou? Ukrást jim pár minut z jejich hry mi je rozhodně něco jako vítězství, při dnešním znuděném dni. Ihned jakmile jsem je uviděl už v dálce se mi zvedla tepovka v žíle, dneska jim to nandám. Mlaskl jsem si pro sebe a spokojeně se k nim při tom rozklusal, za chvíli jsem byl u první vlajky a hra mohla započnout.
Troufale jsem nasadil úsměv zpod masky a zvedl při tom hlavu. "Už bylo na čase, co?" Opovrženě jsem se usmál, nemohl jsem si tuhle atmosféru užít víc, nebo snad oni? I když bych si rád řekl, že mě vidí rádi, opak byl pravdou. U té své hry chtěli jen ty svoje sviští kámoše a nějaký vlk jim do toho nesmí kafrat. Ten jeden svišť co byl nejblíž se rozběhl za mnou a svými tlapky se rozmáchl a něco žbleptnul na můj účet. "Toš." Šťouchl jsem do něj svou tlapkou, takhle se snad vítám? Mohl jsem to vzít trochu z větší perspektivy, ale už jsem tu byl tolikrát a nikdy to nebylo vlídné setkání, rozhodně ne vůči mé maličkosti. I když jsem věřil tomu, že ostatní mají asi podobnou smůlu, oni prostě do své hry nikoho přizvat nechtějí a dělat to nebudou. "Určitě by se vám hráč navíc hodil, něco jsem už okoukal, co myslíš?" Špitl jsem na toho nejbližšího, ale ten nesouhlasně kroutil hlavou, malý svišť si hlídal své teritorium, to už bylo horší než ve smečce, tam je to taky podobně nevlídné, aspoň u nás. Sklonil jsem hlavu a zpod masky na něj zamrkal v domnění, že by tenhle trik mohl zabrat. To jsem ale netušil, že z mého slepého úhlu po mě vystartuje další svišť, div mi nevypíchl oko tyčkou z vlajky, tak tak jsem jí stačil zvednout. "To je moc!" Cvrnkl jsem tlapkou do agresivního sviště, dnes to taky neklaplo. Ostatně bylo na čase stejně odejít, i když jsem zase prohrál, odcházel jsem s hlavou vztyčenou, škoda jen že se mi nechtělo čůrat, hned bych jim tady nechal na rozloučenou dárek!

Okamžik přátelství.


Oblázky, květiny, křišťály, děkuji.

20 oblázků, 25 květin, 1 křišťál,
Styx

Crowley, říjen 10/10

Zůstal jsem stát u hranic a díval se na nedalekou louku. Ještě jsem se posadil a zhluboka se nadechl. Parůžek, co jsem našel byl nedaleko, ale ještě jsem si chtěl před cestou domů odpočinout. Měl bych se podívat i do sousední smečky, ještě jsem tam za celou dobu nedošel. A s tetičkami si ten výlet slibujeme už dlouho. Napadlo mě. Ještě jsem se nebyl podívat v žádné jiné smečce, považoval jsem to za osobní prohru a chtěl to změnit. Brzy. Možná si udělat i něco jako tour de Galli. Ale chtělo by to k sobě nějakého parťáka. O ty byla ale v poslední době trochu větší nouze.
Zvedl jsem se a zamířil k místu, kde jsem nechal parůžek. Ten jsem opatrně vložil to tlamy, tak aby mi nespadl. Asgaar snad nebyl daleko a tak tam dojdu dřív, než dostanu do tlamy křeč. Představoval jsem si ten radostný výraz tetiček, až jim donesu takový malý dárek. Už je to dlouho, co jsme spolu trávili čas. Třeba je tohle donutí něco podniknout. A třeba se mnou zajdou do té sousední smečky, určitě tam někoho znají. Vždyť jsou to sousedi už od nepaměti. No jo, měl jsem spousty plánů a chtěl je do zimy ještě stihnout, ovšem jak moc se mi to podaří, to je ve hvězdách. Vykročil jsem ven z lesa a zamířil směrem ke svému domovu.

Crowley, říjen 9/10

Došel jsem k noře a sklonil hlavu. Cítil jsem čerstvý pach, nějaké zvíře by se tam ukrývat mohlo. Nora byla ale příliš malá na to, abych se tam vecpal. Ulehl jsem před ní a při tom chvíli čekal. Hypnotizoval jsem onu díru, jako by z ní snad za chvíli mělo něco vylézt. Podle pachu jsem věděl, co by se tam mohlo skrývat, ale nemohl jsem si vzpomenout na jméno. Hlad jsem neměl, ale toužil jsem něco aspoň trochu potrápit. A tak jsem tam jen tak ležel, převaloval se a dával vědět o tom, že tu jsem. Zvíře se tak mohlo vyděsit a čekat, doufat, až odejdu. Hravě jsem pohrával s jedním žlutým listem, který byl na zemi.
Po několika minutách jsem se zase zvedl. Srst jsem měl trochu od hlíny a tak jsem si jí v rychlosti očistil, abych nebyl za vandráka a pomalu pokračoval dál. Po cestě mi zpívalo pár opeřenců nad hlavou. Ptáky jsem ve výsledku neměl moc rád a kdybych ho měl mít nad hlavou ve dne v noci, asi bych se zbláznil. Nechápu ty vlky, co potřebují mít společníky... a ještě k tomu třeba ptáka. Hnus. Nelíbil se mi jejich zobák a ani ty holé nohy. Přece bylo tolik zvířat, které by mohly být mnohem více... aspoň na pohled příjemnější. Přejel mi mráz po zádech, nad ptáky jsem taky uvažovat zrovna nechtěl. V dálce jsem už viděl hranice lesa. Mé dobrodružství bylo pomalu a jistě u konce? Myslím, že to pro dnešek stačí.

Crowley, říjen 8/10

Cupital jsem dál, ještě jsem chtěl najít nějakou zajímavost. Přece jenom měl jsem jenom jeden dárek, ještě by to chtělo druhý. I když tetičky by se určitě rády podělili i o jeden. Snad až se vrátím domů už tam bude i Iskierka. Chyběla mi, dlouho jsem jí neviděl. Byla to přece jenom taková moje druhá máma. A nemohl jsem bez ní být dlouho, i když bych se měl chovat dospěle. Měl jsem už nějaké povinnosti, ale dědeček mě stále nechtěl plně zatěžovat. Netušil jsem čím to je, jestli mým nízkým věkem? Nebo to tak dělají všem vlkům? Kdo ví, ale po tom co se stalo se Styx jsem chtěl být po tlapce vždy. Zlepšit se a být příště užitečnější, než jen někdo další do počtu.
Ještě jednou jsem si musel přehrát celou tu situaci. Ta vlčice mi zabila babičku, Elisu. Ani jsem jí nestihl poznat. Netušil jsem, jak bych se jí zalíbil, nebo jaká byla. Ale jelikož byl Sionn její syn... byl jsem dost skeptický. Sionn rozhodně nebyl tak příjemný, jako dědeček Arcanus. Ale kdo ví co ho k tomu vedlo. Tak dobře jsem do toho neviděl a bylo zapotřebí si s ním o tom promluvit. Jen mít tu příležitost a narazit na něj někde o samotě. Hold, alfa... alfa nemá nikdy čas. Ale vzhledem k tomu, že za chvíli budu ve smečce už dva roky a ještě jsem s ním ani jednou pořádně nemluvil už o něčem svědčilo. Povzdychl jsem si. Nech to být, jdi si svoji cestou. Zavrtěl jsem se a šel dál. Narazil jsem na podivnou díru, vypadala jako nora.

Crowley, říjen 7/10

Došel jsem až do tmavší části lesa, moc světla tu nebylo. Stále ještě listí bylo na stromech, ale upadalo. Hrálo to už celkem příjemně do barev a co nevidět to spadne všechno. A já se tak budu muset připravit na období bláta, hnusu a smradu. Podzim jsem moc nemusel, byl hezký asi tak týden a pak už to stálo za starou belu. Nehledě na to, že budou zase všichni nervózní z toho, jaká zima nás bude tentokrát čekat. Krutá? Nebo naopak dobrá? Vloni jsem měl opravdu skvělou zimu. Se Zurri to bylo fajn. Teď když jsem to viděl zpětně jsme si to opravdu hodně užili. Dělali jsme spolu tolik aktivit, na které jsem si už ani nevzpomněl. Ale vím, že to bylo fajn. Ale letos? Letos jsem už neměl žádnou Zurri v rukávu. Netušil jsem, kde je jí konec ani kam se vytratila. A tak si budu muset s letošní zimou nejspíš poradit sám.
Povzdychl jsem si a pomalu kráčel dál. Kopl jsem do nejbližšího kamenu, ten se odrazil od kmene stromu a žbluňknul do malé tůně. Naklonil jsem hlavu na stranu a podíval se tím směrem. Šel jsem ale dál, jenomže u dalšího kroku jsem se zasekl. Zůstal jsem stát s hlavou nakloněnou tím směrem. Uviděl jsem tam něco hnědého, bylo to nenápadné a malé. Přiblížil jsem se a díval se na drobný parůžek, nejspíše od mladého srnčete. Ha! Aniž bych si to uvědomil vrtěl jsem při tom ocasem. Měl jsem radost, našel jsem ho. Určitě bych ho měl donést tetičkám, budou mít radost z takového dárku. Uchopil jsem ho a schoval ho na místo, abych ho později bez problémů našel.

// Crowley, říjen 6/10

Proplétal jsem se mezi stromy dál, les byl hluboký a já byl zvědavý, co za tajemství se v něm skrývá. Kdo ví, třeba bych našel poklad, nebo něco co by se mohlo hodit. Dlouho jsem nenašel žádný zajímavý kámen. Mušle jsem tu nejspíš hledat nemohl, přece jenom ty byly jenom u vody. Ale v lese se toho mohlo ukrývat tolik. Mohl bych najít parůžek. Napadlo mě. Ten jsem ještě nenašel, kdy se vůbec parůžky z hlav srnců dostávaly k zemi? Kdy padaly? Kdy si je shazovaly? Tolik věcí, které jsem nevěděl, ale chtěl jsem. Pro někoho možná banalita, ale pro mě to bylo něco, nad čím jsem se mohl plně zamyslet.
Skláněl jsem hlavu ke všemu, co mohlo připomínat paroh, ale vždy to byl jen kus podivného klacku. To je zase smůly. Frkl jsem nenuceně a při tom zastříhal ušima. Nehodlal jsem to ale jen tak vzdávat, přece jenom den byl dlouhý a já byl ochotný ho hledat klidně celý den. Takový malý parůžek, který bych mohl donést tetičkám pro radost. Nebo s nimi zkrášlit jeskyni. Vždyť tam byly kožešiny, což se dalo pochopit vůči teplu. Ale takový paroh? Ten mohl nabudit panečku úplně jinou atmosféru. V téhle části lesa ale nejspíš srnci, daňci a už vůbec ne jeleni nebyli. Proto jsem se rozklusal a rozhodl se hledat hlouběji. Třeba tu někde budou mít útočiště, nebo místo kde se chodí prát. Možná. Projelo mi hlavou a při tom se zkřiveně usmál a pokračoval dál.

// Crowley, říjen 5/10

Hlavu jsem na chvíli do kaluže i ponořil. Pod lebkou mě to dost svrbělo, ale to bylo tím, že jizvy se ještě lehce hojily. A když se něco léčí, hold to svědí. Vytáhl jsem hlavu a olízl si při tom nos. Rozešel jsem se lesní cestou dál, byl jsem najezený, ale na mém těle to i přes to nešlo vidět. Byl jsem malý a hubený, zkrátka jako kdyby mě někdo dělal na schodišti. A kdo ví jak jsou na tom ostatní. Už jsem si ani moc nepamatoval, jak sourozenci vypadají. Nejvíc vzpomínek jsem měl na příšernou Vivi. Kdo ví, třeba už z té blbosti vyrostla. Ale je fakt, že dost tehdy hrála i moje žárlivost. Nesnášel jsem, když jí pozornost věnovali i tetičky. A tím jsem se od ní chtěl odpoutat. Kdybych jí tehdy neodháněl, možná by zůstala v Asgaaru a teď jí byl konec kdo ví kde. Možná byla s ostatními, možná ne. Ale jak a kde je jim konec jsem mohl jenom hádat, vlastně... nechtěl jsem ani hádat. Nechtěl jsem je vidět, nezajímali mě. Já už byl někde jinde.
Nemohl jsem si pomoci, taková ta podivná nostalgie uvnitř mě ještě byla a čas od času se ozývala. Ale měl jsem to jenom já? Nebo někdy přemýšlí i nade mnou? Co si myslel otec, to mi bylo upřímně úplně fuk. Jediný, kdo mi chyběl byla máma. Ta ke mě byla tak chladná, že kdybych se jí tehdy dotknul, zmrzl bych na kost. A to byla jedna z největších bolestí, jakou jsem v sobě uchovával a budu uchovávat do konce svých dnů. Ale bylo lepší, že se nevidíme, možná by to mohlo být ještě horší. Zachvěl jsem se, projel mi mráz po zádech a tak jsem šel dál, snažíc se najít lepší téma.

// Crowley, říjen 4/10

Po jídle jsem si chtěl ještě trochu odpočinout a tak jsem zůstal ležet a ještě si pohrávat se zbytky. Měl jsem celkem hravou náladu, ale netušil, co s časem. Chtěl jsem být nějak prospěšný, ale chtěl jsem být i aktivní. Ležet se mi zrovna nechtělo. Po té nemoci, co mě před nedávnem skolila jsem měl teď energie na rozdávání. A tak jsem nechal žaludek ještě chvíli trávit, než jsem se zase postavil. Oklepal jsem se, pár kostí jsem nestačil spořádat a ani jsem nechtěl. Bolely mě z toho zuby a tak jsem se rozhodl si to po sobě i uklidit. Stárnu. Projelo mi úsměvně hlavou. Vyhrabal jsem díru, do které jsem zbytky hodil a pak to úhledně zase zahrabal. Pořádně jsem to zadupal a pak se rozešel dál. Věděl jsem, že ke zbytkům se určitě vrátí třeba liška, mohl jsem jí to udělat jednodušší a nechat jí to nahoře, ale proč bych to taky dělal. Protočil jsem očima a zavrtěl hlavou. Nemám lišky rád. Uvědomil jsem si, byly to škůdci.
Proplétal jsem se mezi stromy dál. Uvědomil jsem si, že se svou lebkou jsem se už celkem dobře zžil. Hezky jsem se orientoval a věděl jsem, že když se chci na něco podívat, hold se budu muset trochu více ohnout. Ale už to bylo příjemné. Poznávat sám sebe, všechno zlé je k něčemu dobré. Došel jsem ke kaluži a zastavil se u ní. Sklonil jsem hlavu a napil se. Cítil jsem na jazyku chuť bahna. Hold, nebyla to voda z jezera, bohužel. Ale na osvěžení mi to víc než stačilo.

// Crowley, říjen 3/10

Začínal jsem cítit, že jsem měl pár tržných ran na těle díky bodlákům a jehličkám v keři, ale nevnímal jsem to. Chtěl jsem chytit tu lasičku, kterou jsem měl přímo před sebou. Běžela, před námi byl divně kroutící se strom a já věděl, že je zle. Stačí pár pohybů a lasička bude v čudu a já tak nebudu mít splněný svůj sen a i nadále prázdný žaludek. Tak to ti nedaruju. Zavrčel jsem a prudce při tom přidal do kroku. Lasička už skočila na kmen a chtěla se odrazit, aby mohla pokračovat dál. V tom jsem udělal skok i já, přivřel jsem oči a otevřel tlamu. Chňapl jsem po ní, ucítil teplý kožich a okamžité zasténání z její strany. Cukl jsem hlavou prudce do strany, abych jí dostal z kmene stromu. Pleskl jsem s ní o keř, do kterého se chtěla lasička dostat. Ale já jí nepustil, stisk jsem měl pevný jako skála.
Za chvíli se mému stisku přestala i bránit a já ucítil svou osobní výhru. Vlčecí sen. Projelo mi hlavou, dokázal jsem jí chytit úplně sám. Lasici jsem nikdy sám nechytl, ale teď jsem si to mohl odškrtnout. Paráda. Projelo mi hlavou a při tom se lehce usmál. Položil jsem mrtvou lasičku na zem a začal si jí prohlížet. Takhle zblízka jsem jí nikdy neviděl, nebo aspoň vždy jsem se do ní pustil, aniž bych si jí prohlédl. Nebylo to zrovna škaredé zvíře, musel jsem uznat, že i když byla mrtvá, měla celkem milou tvář. Pokrčil jsem rameny a pak se do ní pustil. Byl jsem hladový a žaludek už chtěl něco cítit, něco jiného než hlad. Olízl jsem si nos a vychutnával si čerstvé a ještě teplé maso.

// Crowley, říjen 2/10

Vyskočil jsem zpod svého úkrytu a vydal se za ní. Díky mé nízké váze jsem se nemusel ani tolik snažit být tichý. Drobné tlapky mi padaly na zem a odhazovaly hlínu. Lasička si mě všimla při první příležitosti a zdálo se, že se mě také lekla. Začala panikařit, nejdříve se rozběhla doleva, pak doprava. Na nic jsem nečekal a ještě víc přidal. Byl jsem mrštný a toužil se zlepšit v lovu. Jednou jsem se chtěl stát užitečným lovcem a být tak dobrým členem smečky. Proto kdykoliv jsem měl příležitost si zalovit, využil jsem toho. A dneska jsem měl další takovou příležitost.
Lasička se rozběhla doleva a já jí automaticky také zkopíroval. Kličkoval jsem mezi stromy až do chvíle, než se mi ztratila v křoví. Na první pohled bylo dost husté a najít jí tam bude těžké. Ale já se toho nebál a šel jsem přímo proti ní. Skočil jsem střemhlav do křoví a drtil tak drobné větvičky, které byly do sebe zapletené. Viděl jsem lasičku, i ona měla problém. Místa tu zrovna moc nebylo a když panikařila, neviděla vše úplně čistě. To byla moje šance. Díky lebce jsem měl aspoň místy chráněný zrak, ale i tak jsem si chránil oči. Měl jsem je přivřené až do okamžiku, než jsem se dostal na druhou stranu křoví a byl zase volný. V srst i mi ještě zůstalo několik zabodaných větví a bodláků, některé z nich jsem táhnul i sebou a nejspíš mi pár ran způsobily. Ale stále jsem měl před sebou onu lasici, po které jsem tak prahnul. Cvakl jsem zuby do prázdna, závod pokračoval.

// Crowley, říjen 1/10

Procházel jsem po hranicích lesa, občas se podíval dovnitř, občas zase ven. Jen jsem si v hlavě uchovával myšlenky na minulost, na to co jsem si prožil. A přemýšlel jsem nad tím, jak by můj život asi vypadal, kdybych se rozhodl jinak. Měl jsem už spousty situací, které by mi svým způsobem změnily život. Ale ať jsem se sám se sebou hádal jak chtěl, takhle mi to vyhovovalo ze všech nejvíc. Měl jsem skvělý domov a spousty nevyřešených věcí, zkrátka takhle má vypadat život správného Asgaarského vlka. Nestyděl jsem se za to a nebál se toho, co bude. Věřil jsem možná svým způsobem na osud a taky na karmu. Však ono se to všem vrátí, co mi provedli.
Zavrtěl jsem hlavou a rozhlédl se. Kousek ode mě jsem viděl pohyb. Zvědavě jsem zastříhal ušima a zpod své masky se snažil vidět, co to mohlo být. Zahlédl jsem lasičku, tu už jsem pěkně dlouho neviděl. Lasičky jsem se snažil lovit jako malý, ale většinou měli více štěstí než já. Ale teď jsem byl větší, dospělejší. Pche, vždyť já s Parsim a Sid lovil medvěda, co mi může udělat taková lasička? Tu bych měl zvládnout levou zadní. A tak jsem se pomalu přikrčil a vyčkával na ten ideální okamžik. Nasbíral jsem za svůj život už hrstku trpělivosti a hodlal jsem toho teď využít. Lasička se hrabala v zemi, nejspíš hledala nějakou žížalu, nebo jí tam snad i něco zaujalo? Těžko říct, ale mě to bylo ostatně jedno, mě šlo o tu lasičku. Splnit si svůj dávný sen jí ulovit, aniž by mi zdrhla na strom. Byl jsem schovaný v křoví až do okamžiku, než jsem vnitřně cítil, že je čas.

Uchechtl jsem se, sice by mi ta lichotka nejspíš měla dobře dělat, ale tak to rozhodně nebylo. Kdybych byl zkušenější a lepší, určitě bych si s kočkou poradil levou zadní. Ale takhle? Byl jako jako tele, které se neumí ani bránit. "Kéž by to byla pravda, ještě se mám hodně co učit." A stále jsem neměl ten ideální směr, po kterém jsem už dlouho toužil. A teď k tomu všemu jsem měl ještě tuhle podělanou rýmu, takže jsem nemohl ani trénovat. Hold pár dní budu muset strávit zavřený v lese a sedět na zadku, dokud mi nepřestane téct nos. "No ti ostatní nevypadali přívětivě, měl jsem asi jen štěstí," přece jenom těch vlčích lebek tam mohli mít mraky. A dost možné, že nemuseli být ani tak staré. Kdybych tam nenarazil na to mládě, mohl jsem tam mít už i tu svoji. Ale místo toho jsem jednu dostal a mohl poklidně odejít.
Přikývl jsem, i když by mě lákalo se jít do vesnice podívat, nebyl jsem ještě úplně připraven. A nebyl jsem ani dost silný, co kdyby tam můj zachránce zrovna nebyl? Musel bych se s nimi porvat sám. Uchechtl jsem se nad poznámkou Sid a donutilo mě to se rozkašlat, neboť mi uvízl knedlík v krku. "Heh... ne, mají na sobě kožešiny mrtvých zvířat, asi aby jim nebyla zima." Vysvětlil jsem tetičce a přišlo mi to dost komické, že se zeptala zrovna na tohle. Ale vlastně samotného by mě to ani nenapadlo se na to zaměřit.
Toužil jsem po nějakém léku, Sid by nás ovšem spíše s radostí zabila, než aby našla nějakou kytku, nevyzná se v nich. A teď těch kytek stejně už nejspíš moc nerostlo. "Škoda," hlesl jsem smutně a při tom se rozhlédl. Utřel jsem si nos o přední tlapu, bylo to dost protivné. "Sionn tu ještě nebyl od té potyčky se Styx?" Zeptal jsem se Sid, neboť já sám ho nikde nepotkal.

Moje vyprávění mohlo budit v nebohé tetičce smíšené pocity. Ani jsem se tomu nedivil. I mě naskakovala husí kůže kdykoliv jsem si na ten zážitek i jen vzpomenul. A teď jsem se o to všechno musel ještě podělit. Děsivá situace. Teta Sid ale poslušně naslouchala a i přes knedlík v krku doplňovala otázkami můj příběh.
Sundal jsem si masku a chvíli ji nechal ležet na zemi. Díval jsem se střídavě na ni a na tetičku. "Nevypadá to moc dobře co?" I když jsem se snažil odlehčit situaci, moc dobře to teda nešlo. "Už to nebolí, dal mi na to nějakou mast z bylin. Krvácet to přestalo během pár dnů a zacelilo se to taky celkem rychle." Vysvětlil jsem. Byl jsem tomu mláděti fakt vděčný, měl jsem štěstí že jsem tam na něj narazil. Být na jeho místě někdo jiný, mohlo to dopadnout daleko hůř. "Taky bych nevěřil, že existují. Ale je tam celá vesnice. Ale už bych je nejspíš nevyhledával, radši." Zamyslel jsem se a zastrihal při tom ušima.
Masku jsem si zase vzal do tlapy a lehce si ji nasadil. Sedla mi jako ulitá, hlava mi už pravděpodobně neporoste, takže mi bude tvar zakrývat už navždy. Jizvy jsou jedny z mála věcí, které se plně nezahojí. To už jsem ale cítil pčiknutí a plný nos. Povzdechl jsem si. "No tak nic," zahuhňal jsem chraplavě. Ještě jsem takhle nemocný nikdy nebyl, ale začínal jsem cítit jak mě bolí celé tělo. "To jsme tomu dali... nemáme nějaký lék?" Zeptal jsem se tetičky se zalesklymi očky.

Pozdě? Zopakoval jsem si pro sebe. Při pomyšlení že mi z nosu poteče dvaceticentimetrová nudle se mi nedělalo zrovna nejlépe. Snažil jsem se proto tuhle myšlenku úplně vymazat. Pohled na tetičku, která se trápila mi bohatě sama od sebe stačila. "Určitě to bude do rána dobrý," a mě se to vyhne jak chlapovi. doplnil jsem si myšlenku. Možná se jen podchladila u jezera, když jsme lovili. Přikývl jsem a doufal že to bude do rána v cajku. Nic s čím by si tetička neporadila.
Zastrihal jsem ušima a podíval se kolem. Počasí nebylo úplně příznivé, ale dalo se s tím pracovat. Chvíli jsem se rozhlížel a když teta řekla že noha je v pohodě, tak se mi ulevilo. Už to bylo v cajku, aspoň tohle. "Jo chvíli jsem byl pryč," řekl jsem neutrálně a omluvně se na vlčici usmál. Nebylo to příjemné téma a rozhodně jsem se o tom úplně nechtěl bavit. S kým jiným bych ale měl probírat své trápení a zážitky? Vždyť tetička Sid mi byla společně s Iskierkou nejblíž. "No..." odkaslal jsem si. "Narazil jsem na ostrov a chtěl ho prozkoumat. Byl krásný, ale zaútočila na mě divoká kočka." Neuměl jsem úplně popsat jaguára. "Byla silnější. Dost mě zřídila." Nechtěl jsem se tím úplně chlubit, ale kdo by měl šanci před jaguárem? Málokdo. "Dostal jsem se ale do vesnice dvojnožců, nejspíš jsem se zalíbil nějakému mláděti. Ošetřil mi rány a dal mi masku, abych skryl... tohle." Řekl jsem celkem s ostudou na jazyku. Chvili jsem nevěděl jestli to chci ukázat, ale Sid byla jako jedna půlka mě mámy. Neměl bych se stydět, před ní ne. Sklonil jsem hlavu a tlapkou si pomohl sundat masku, která teď zůstala ležet na zemi. Šlo to dost ztuha ale držela mi na hlavě přesně jako na míru. Zvedl jsem hlavu a Sid mohla tak vidět nechutně zjizvenou, až zohavenou tvař. Na mnoha místech mi ani nerostla už srst. Rány byly hluboké a i když byly vyléčené, bylo vidět že mají hodně za sebou. Díval jsem se spíše do země, nebyl jsem schopen zvednout hlavu. Až do chvíle než... "Hepčí!"