Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Akce byla domluvená, jakmile se vrátíme domů, bude nezapomenutelný táborák. Už teď sem se těšil. Možná by nebylo na škodu i něco malého ulovit. Takový pečený pták by nemusel být špatný. I když co se týče masa je na něm nula nula nic. "Paráda!" Zavrtěl jsem ocasem. Už aby to bylo, i když nejspíš nebylo kam spěchat. Tetička nejspíš čekala na to až se jí objeví odznaky.
Napadlo mě že by tetičce mohl pomoct Parsi. Ten nápad se jí určitě hned líbil. Bylo to znát jak na její tváři, tak i řeči těla. Job. Zastrihal jsem ušima. Jen toho Parsiho najít, kdo ví co teď mohl dělat.
Pak ale přišla na věc úplně jiná věc. Moje magie. Manipulace s vlky.. manipulace s vlky.. Opakoval jsem si stále dokola a povzdychl jsem si. Teď to ale nabíralo na úplně jiných obrátkách. Poručil jsem ať tetička vyje jako o život a ona? Ona opravdu začla. Líbezná hudba se ozývala a odrážela po okolních horách. "Asi se to povedlo!" Rozzářená tvar schovaná pod maskou rozhodně naznačovala nadšení. Ale zároveň i ďábelský úšklebek, neboť teď se mezi zdejší vlky objevila nová hrozba. Tetička hned chtěla vyzkoušet něco, co normálně neumí. "No.. ať se zase v půlce nezlomíš," Nákrčil jsem nos. Vymyslí něco, bude hlína. Napadlo mě, všude kolem byl ale jen písek. Což zrovna žádná velká zábava nebyla. "Tak jo už to mám," něco se mi v hlavě zrodilo. Pořádně jsem se postavil a snažil se navázat oční kontakt s tetičkou. Někde hluboko uvnitř se to ve mě začalo budit. A pomocí oči jsem poručil tetičce, ať strčí hlavu do písku jako pštros. Nebyl jsem si jistý, ale snad je to méně nebezpečné než dělat tady salta. Co k tomu dodat? Strčit hlavu do písku, kde asi kyslíku moc nebude, pche.. procházka růžovou zahradou.

Teta byla nadšená a já samozřejmě s ní. Byla na ni radost pohledet. Konečně se zlepšila v magii, přece jenom ten Život nebude úplně k ničemu. A měl bych se za ním opravdu taky zastavit. Třeba by pomohl i mě. Ale Parsi říkal, že to umím ovládat celkem dobře. Napadlo mě. Ale co jsem zmohl bez tréninku? Navíc kde bych k tomu přišel. "Jo! Uděláme takovou ohnivou party hned jak přijdeme domů? Tetička Iskierka bude nadšená!" Budem slavit a uděláme ten největší oheň široko daleko. Teď když jsem měl pojízdné zápalky to půjde levou zadní.
Co se týkalo tě záhadné magie, o tom sem mohl jenom hádat. "Možná by pomohl Parsi, ví toho fakt hodně." Napadlo mě. Vždyť nám oboum moc pomohl, určitě nebude protim pokud teda zase nelita v nějakém průšvihu, jak má ve zvyku. "No jasné že nejsi," Zazubil jsem se na teticku. Ona byla bohyně, žádná blbka. Patřila do Asgaaru a to už se cenilo zlatem, ne li démantem.
Pak vybídla mě, abych vyzkoušel i svoji magii. Nejistě jsem preslapl. "No.. no tak jo," řekl jsem nejistě a chvíli přemýšlel, co bych po tetičce mohl chtít. Představil jsem si velkou spoustu situaci. Zatančí jako u toho ohne. říkal jsem si myšlenku, ale nic se nedělo. Bral jsem to stále jako takovou službu. Výplatní jazyk a skákej po jedny noze. Taky nic. "Asi mi to moc nejde." A to jsem se viděl jako velký šéf, ale nedokážu ani požádat aby někdo něco udělal. Smutně jsem povzdychl a zvedl hlavu zase nahoru. Výraz jsem měl tentokrát zcela přísný. Nežádej, rozkaž. Napadlo mě. Vždyť manipulace s vlky není služba, ale příkaz. Ani nevím kde se to ve mě vzalo. Poručil jsem, aby tetička Sineád vyla, jako by ji šlo o život. Netušil jsem, jestli se něco stalo. Cítil jsem, jako by mě najednou někdo probodl hrotem šípů a vzal mi energii. Při tom jsem sledoval šedou vlčici, jestli se tak stane, nebo to byl zase požadavek do prázdna. Magie nemohla být přece zatím tak silná. Musel jsem začít pomalu, než zacnu vlkům páchat hromadné sebevrazdy, samozřejmě všem mimo Asgaar.

Tetička se snažila o sto šest v sobě zapálit magii. Já jí při tom sledovala s úctou a očekával fantastický výkon. Zastrihal jsem ušima a lehce zvedl hlavu. Nová magie byla zatím pozoruhodná záhada a nejspíš se do ní nemůžeme pouštět bez rozmyslu. Ani jeden z nás jsme netušili, co by ta magie mohla způsobit. Očividně nic s pískem to nebylo, takže budeme muset jít dál. "Žilka nežilka, jde o magii!" Zajásal jsem. Klidně ať praskne když na to přijde. Byl jsem s tím v cuku letu vyřízeny.
Pak ale tetička rozhodla, že můj hrad nechá na pokoji. "No tak jo, můj hrad je prostě nedobytnej." Chlubil jsem se jak malej kluk a byl na něj patřičně hrdý. I když by to měla být hra pro mrňata, zabavil jsem se stejně. Ochotně jsem se rozešel za tetičkou a sledoval, jak se snaží něco dělat s klackem. Mlaskl jsem a přerušil tím to ticho. Ale tetička se nenechala rozhodit, rozená hrdinka. Pak ale klacek vzplanul a já zůstal koukat s obdivem. "Luxusní! V zimě nezmrzneme!" Radoval jsem se společně s tetičkou, jak se jí to skvělé povedlo. "Jsi rozený talent!" Sice Život musel zasáhnout, ale i tak.. ještě ty odznaky a je to všecko.
Sledoval jsem plápolající oheň, vypadal moc hezky. Dalo se na něj koukat hodiny. Konečně to zvládla. "Spokojená?" Ujišťoval jsem se, ale jasné že byla.

Kéž by někdy nastal den, kdy zdejší tvorové budou mít lepší náladu. Určitě bych si s nimi našel nějakou společnou řeč. Čemuž bych se možná i trochu divil, nepřítomně jsem si olízl tvář. Řekl bych, že jen nikoho do své party nechtějí, neměl bych se sem už vracet. Troufale jsem hledal odpovědi, ale byl si jistý, že tu správnou už znám. Mohl jsem se tomu vyhnout, vykašlat se na ně, ale měl to být pro ně dar, když se sem táhnu takovou dálku.
Už jsem je v dálce viděl, ty malé těla, která lítají z jedné strany na druhou. Uvažoval jsem nad tím, jestli vůbec někdy někomu dovolili se ke hře přidat. Tlapky jsem zastavil a zůstal stát opodál, zpod masky jsem se na ně díval chladným pohledem. Musel bych se změnit ve sviště, abych si s nimi zahrál, ale já na tyhle hrátky nikdy moc nebyl a ani jsem nechtěl být. Tlapou jsem kopnul do blízkého kamene a svůj zadek posadil na zem. Mohl jsem jít blíž, ale takhle mi to vyhovovalo. Optickým pohledem jsem je přejel a pak započal svou píseň smutku. Uhádl bych, že jim to bude vadit, moje neustále vytí a doprošování se pozornosti. I když to všechno bylo jen součást hry, chtěl jsem je jen trochu rozhodit a zdálo se, že se povedlo. Ostatní svišťové se zastavili a začali se rozhlížet, jednou jsem jim to tady počůral, teď jim do toho zpívám svou harmonicky smutnou hudbu. Určitě mě považují za vetřelce, který by si měl jít po svých a nechat je na pokoji. Ihned se jeden z nich rozběhl za mnou, ale jelikož jsem nestál až přímo u hřiště, chvíli mu to zabere a já jakmile bude až skoro u mě, uteču. Uuu, já ale umím vymyslet geniální plán. Nepochyboval jsem o sobě a také o tom, že takových plánů budu mít víc a víc.

Tetička Sineád se mě snažila přemluvit k jeho návštěvě. Řekla mi snad všechny důležité informace, které by se mi mohli hodit. "Dobře, zajdu tam než napadne sníh, jo? Ale dneska bych to už nechal být. Jedna návštěva mu musí stačit." Slíbil jsem tetičce a usmál se. A nebude se mi chtít odejít? Kde jinde bych měl zůstat, než v Asgaaru? Lepší, než v Asgaaru to tam určitě nebude. Probleskla mi hlavou rychlá myšlenka. Každopádně tam nahoře bude žít poněkud zajímavý cápek. A nákup u něj nejspíš bude trvat fakt dlouho, takže to znamená, že už je starší. A snad nezapomíná. Zastříhal jsem ušima.
Pak se z něj vyklubal klasický stařešina, který si myslí, že jeho cenné rady uchvátí svět, když je někomu řekne. "Tak je třeba kopnout pořádně do vrtule!" I já sem to potřeboval fest, trénovat magii není úplně jednoduchý. Ale jde to, viděl jsem jak hravě všechno zvládá dědeček, i Parsifal. A Parsifal nemůže být o moc starší, než já. Rok? Dva?
Vybídl jsem tetičku ať tu magii teda vyzkouší, když mistr světa omleta jí všechno posílil. Díval jsem se na písek a snažil se v něm něco vidět. Sem tam spadlo zrnko, ale to bylo kvůli větru. Tetička měla výraz soustředěný, div se jí nekouřilo z hlavy. Sem tam jsem těkl k ní a zase zpátky na hradby. "Hmmm.. " Zabručel jsem. "Asi se snažíš málo," zhodnotil jsem. Vypadala úplně stejně, jako když jsem se snažil najít svou magii. "Ještě jednou," podíval jsem se na ni a zamrkal. "Pořádně do toho... koukni," snažil jsem se být podporou.

Viděl jsem na tetička radost, že to zvládla. A měla to fakt rychlé, kdybych se nudil, čas by plynul určitě pomaleji. Ale takhle to bylo pro nás oba víc než výhodné. "Zajímavé," čas nahoře plynul jinak? To znamená že Život například nestárne? A kdybych tam žil s ním, byl bych navždy mladý. Napadlo mě a při tom sem se ušklíbl. Já sem mladý zůstat nechtěl. Ale zároveň mě trápila moje srst. Byla uhlově černá, až na krk. Co když zestárnu nějak rychle? A můj nos bude šedivý jak jezevec, fuj. Mělo to výhody i nevýhody.
Milovaná tetička se už nemohla dočkat své změny a já toho šoku. "Určitě to bude brzo," i když já mohl jenom hádat. Mezi tím jsem dokončil poslední věžičku své hradby a nechal svůj výtvor být. Teď už to přece bylo mnohem důležitější téma. Zjistit více o Životu. Tetička už ho navštívila v zimě a teď znova. Jeho srst se kazdym obdobím mění. "Páni!" Takže až to z něj před zimou spadne, tak bude nahatý! To bych se tam měl mrknout, jestli nahatý vlk vypadá tak divně, jako ten lidský kluk. Zase sem si to přebral po svém. Každopádně přes drby nebyl, takže určitě to nebyl vlk Asgaarský, jaká škoda.
Vlčice se pak pochlubila, že má nějakou novou magii v sobě, ale tu ještě musí objevit. "To ti řekl jenom tohle?" Zeptal sem se zklamaně. A za to se mu jako platí? Zastrihal jsem ušima. V tom sem si vzpomněl na Parsiho, který mi taky řekl že ve mě tkví nějaká magie, kterou nezná. Ale já sem šel teď bokem. "Hmm.. neživé předměty? To budeš asi královna kamenní." Napadlo mě jako první a snažil se nevybuchnout smíchy. "Vyzkoušej něco.. písek je taky neživý, ne?" Zamyslel jsem se a rozhlédl se po své skromné pevnosti. Něco vyzkoušet by nebylo na škodu. Proč má každý takové super magie, které může rozbalit všude? Jenom já musím na toho mít někoho dalšího.

Udusal jsem si další věžičku na své pevnosti. Kdyby mě chtěl někdo dostat, tak by měl smůlu! Musel by se dostat přes mé pískové opevnění. A to by mu panečku dalo ale zabrat, nedokázal jsem si představit tu fušku. Král Crowley, pche car Crowley. Vymýšlel jsem si titul. Rytíř chrabrého řádu, první svého jména... Ale jo, dokázal jsem se zabavit, i když to byla zábava spíše pro mrňata. Ale já neměl typické dětství, nebylo se čemu divit, když jsem měl občas takový výkyv.
To už jsem ale slyšel, že se ke mě někdo blíží. Vystrčil jsem hlavu zpoza jedné pískové hradby, která připomínala spíše rozteklou zmrzlinu. "To byla celkem rychlost!" Vlastně jsem byl tak zabraný do své zábavy, že jsem si ani nevšiml, jak čas rychle uplynul. Zůstal jsem ovšem i nadále za hradbami svého hradu. Mrkal jsem na tetičku Sineád, ale zdálo se, že je pořád stejná. "Jo, seš stejná. Asi to Životu moc nejde, ale reklamace řeší asi až ráno." Řekl jsem neutrálně a při tom mi bylo líto, protože se tetička strašně těšila na svůj zbrusu nový kožich. Nezdvořák jeden, stejně si tam určitě jen lapí na větvi a nic nedělá. Už teď jsem o něj měl velmi zajímavý obrázek! "Nenudil, dívej jakou mám pevnost." Pochlubil jsem se a při tom se záškolácky zazubil. "Tak jakej teda byl? A máš nějaký ty drby?" Vyzvídal jsem, já drby moc rád. Očekával jsem pikantnosti z našeho světa. Na tetičce žádná změna prozatím nebyla znát, ale určitě to poznalo její konto, které bude chudší, než kostelní myš.

Zatvářil jsem se dost zdráhavě, na tohle jsem vzpomínal dost nerad. Bylo to moje osobní zklamání, další. Už jsem měl celou řadu, tahle políčka života nebude nikdy prázdná. "Jo, ale já sem se bál a utekl sem." Řekl jsem a při tom se lehce usmál. Teď to bylo už úsměvné, zase po nějakém čase jsem si uvědomil, že to vlastně mohlo být dost... Příšerné. Takže dobrá zpráva je, že jsem udělal nejspíš správně. Tetička Sid už nebyla tak nervózní, zda se ze to z ní opadlo. Díky bohu že mi to tak vysvětlila. Byl jsem opravdu moc rád.
Pak už se tetička chystala na výpravu za Životem. Já se na to ještě úplně necítil a proto zůstanu tady dole. "Tak jo," chvíli jsem se díval jak se škrábe na vrchol, než se mi její kožich ztratil z dohledu. A sem tu sám, možná jsem tam mohl hodit očko. Ale ne, první zajdu za Smrtí. Sbíral jsem totiž veškeré cennosti a jakmile budu spokojen, udělám si jeden den velkou túru. Zavrtěl jsem se a rozhlédl. Chtěl jsem si tu chvíli trochu zkrátit a proto jsem začal do písku hrabat. S pískem nebyla taková psina, jako se sněhem, ale stačilo to, aby mě to zabavilo. Možná tu postavím i pevnost, než se tetička vrátí. Byl jsem zvědavý, jestli bude jiná, nebo pořád stejná. A snad ji Život níc neudělá. Mlaskl jsem a ponořil se do svého tvoření dírové pevnosti.

// Uhelný hvozd

Tetička se cukala, ale já se nedal. Byl bych sám proti sobě, kdybych toho nevyužil. Kdo jiný by mě do toho světa měl zasvětit, když ne ona? Tetičku Iskierku jsem už dlouho neviděl, tudíž se vymanila ďáblovi z lopatky. Nakonec se ale vzchopila a začala vysvětlovat. Vystřelilo to z ní tak rychle, že jsem to u ní ani nezažil. Jedno slovo za druhým, dal bych krk za to že mezi tím ani nedýchala. Takže se fakt nekupují. Řekl jsem si zklamaně v duchu. Ve skutečnosti mi ale neřekla nic noveho, fascinovaný výraz se nekonal. "Hmm," zabručel jsem. "To po mě chtěla tehdy Rowenta. Ale vynechala podstatný detail." Prozradil jsem trochu zamýšleně. Tehdy jsem se lekl jako malé štěně a nebyl schopen ji vyhovět. Ale byl jsem za to rád, malý, neznalý... A namočil bych se do toho po kolena. Takže bude to úplně jednoduchý, nelezt vlcicim na záda. "Aha aha," zamumlal jsem. Dalo by se tohle téma ještě vice rozvést. Jako třeba jak to udělaji dvě vlčice, aby měli vlče. Nebo dva vlci? Ale nechtěl jsem už tetičku trápit. Kór když jsme se blížili k cíli.
Co se týkalo kožichu, tetička ho toužila oživit barvami. Mě to k ní zkrátka moc nešlo, ale bude to nejspíš o zvyku. "Možná jo," když jen trošku tak trošku. Hlavně ať není chodící lampion. Každopádně pro tetičku to bude nové, taky nevěděla jak to s kožichem chodí. "A jsi nervózní?" Zazubil jsem se na ni. No,,, po tom pikantním tématu co jsme měli, bude návštěva Života procházka růžovou zahradou, asi. "Magie! Vidíš to, pak to můžeme cvičit společně cestou zpátky." Navrhl jsem, úplně bych na trénink zapomněl. Ta rýma mě zkrátka postavila na vedlejší kolej a já zapomněl na to důležité. Zastavil jsem se pod kopcem písku. Dostal jsem návrh jít taky nahoru, ale moc jsem se na to netvařil. "Asi to nechám na jindy. Ale všechno zjisti a dej vědět. Zjisti nějaký drby." Usmál jsem se na Sid a posadil se. "Počkám tu," zavrtěl jsem ocasem. Hlavně opatrně. Ale jméno Život nebylo tak hrůzostrašné, tak snad to bude v klidu.

// Ohnivé jezero

Zdálo se, že jsem tetičku dostal do úzkých a moc se mi to líbilo. Nic to však neměnilo na tom, že jsem to toužil vědět. S tetičkou přece můžu probírat úplně všechno, no ne? "No tak ven s tím," pobídl jsem ji a zastrihal při tom ušima, abych dal vědět, že bedlivě poslouchám. "Vždyť jsem už dospělej, měl bych vědět, čemu se vyhnout, aby se mi to nestalo." Dodal jsem, tetička to určitě věděla a proto to nedělala. Očividně koupě vlcete byl jen základ, ale co je před základem? Zadělat těsto? Tak či onak to bylo perfektní téma, protože nám cesta utíkala jedna báseň. Od Asgaaru jsme byli už celkem kus cesty, ohlédl jsem se za sebe, abych to zhodnotil.
Téma se však přesunulo na nohy v tomhle světě se to cenilo víc než nějaké vlčata. Proto to bude pro mou existenci klíčové. Život uměl něco jiného než Smrt. Měl také magie, ale dokonce umí předat i barvy do kožichu. "Ty bys chtěla barevný kožich?" Podivil jsem se a naklonil hlavu na stranu. "Jsi krásná taková jaká jsi," Představit si tetičku jinak než teď bylo dost těžké. Ale pokud to bylo její přání. "to je zvláštní představa." I ta, že bych barevný kožich měl já. To mi moc nešlo přes mysl. Ale kdo ví, až budu na starý kolena blbnout jako tetička Sid, možná zněním názor.
Došli jsme do divného hvozdu. Nákrčil jsem nos, smrdelo to tady naprosto příšerně. "To je humus," zašklebil jsem se. Zavrtěl jsem hlavou a přidal do kroku. "Takže my teď jdeme k tomu Životu tě jako... Obarvit? Nebo vykoupat v barvě?" Zeptal jsem se a začal vyhlížet písek skrze hory. Každopádně padla noc, ale písek půjde určitě vidět.

// Narrske kopce, přes prsťáče

// Asgaar, přes Středozemní pláň

Ťapal jsem vedle tetičky a užíval si společnost, kterou věnovala jenom mě. Stávalo se to v poslední době zřídka. To byl pořád nějaký lov, nebo problém a nebyl tak čas na klasickou konverzaci. Pokud jsem ji ovšem nevedl sám se sebou. To se dělo snad každý den, zkrátka normální den. Snažil jsem se tetičce štěpit svůj pohled na vlčata a odkud se berou. "A netajíš mi něco?" Zeptal sem se podezíravě, neboť se zdálo že se u první věty lehce zasekla. My si přece nelžeme! Ne že bych to věděl na sto procent, ale musel sem se přece zeptat. Vycítil jsem příležitost a musel se jí chopit. Tak či onak jsem si furt myslel, že vlčata se berou někde v obchodě. Bodejď by ne, kde jinde bych mohl získat takového fotra, jakého jsem měl. To značilo, že si je mohl koupit přece každý.
Pak už jsem se plížil ve vysoké trávě. Za chvíli se schová pod peřinu sněhu. Povzdychl sem si. Letošní zima bude jiná než ta předešlá, měl jsem na bedrech už nějakou tu zodpovědnost. I když jsem to ještě stále nebral úplně vážně. Spousta věcí se řešila sama bez mé pomocí a nijak mi to nevadilo. Mezi tím nám konverzace plynula a stočila se do úplně jiného směru. "Takže Smrt má bráchu? Tady to je taky jeden velkej rodinnej podnik. Cha, někdo měl šťastnou ruku při koupi." Zamyslel jsem se. Narodit se do takový rodiny, kde máš všechno už v kolíbce, žil bych si jako král. Ale neměl jsem se špatně, na naopak, co sem si sám nevyřval... Neměl bych tu nejlepší rodinu pod sluncem. "A co umí on? To samé co Smrt?" Zeptal jsem se a zpod masky hodil fialovým očkem na Sid.

// Uhelný hvozd

Zdálo se, že jsem tetičku dostal do rozpaků a netušil jsem proč. Bral jsem to jako hotovou věc, proč taky ne? Žijeme ve světě plným magie, nějaké to vlče bude stát pár kamenů, možná i obyčejných, protože občas jsou vlčata i za trest, takže budou určitě levné. A bude zima, třeba budou i ve slevě. "No co? U Smrti si přece můžeš žádat co chceš, když máš keš. Proč bys jí nemohla poprosit i o vlče? Třeba si ho jen půjčime na den," narvrhl jsem s úsměvem. V ten moment jsem si vzpomněl na to, co mi říkala Rowena. A jak jsem se před tím vystrašil, jako malé vlče. Její slova mi ovšem hrála v uších do dnes. Bylo to divné, ale rozhodně jsem si tu její historku nespojoval s plozením vlčat.
Tak, jedno tajemství bylo na světě a já se při tom zachichotal. "Perfektní," zastříhal jsem ušima a byl rád, že naše parta měla zase o jedno tajemství na víc. Zavrtěl jsem ocasem a snažil se si to uložit v hlavě. Přece jenom čas od času z ní i něco vypadlo a tohle bych nerad, abych zapomněl. Proto jsem si to v duchu ještě třikrát zopakoval.
Plácal jsem se mezi listy, občas mezi nimi byl i celkem pěkný, barevný. Ale už to všechno polívalo bahno a proto to už nebylo tak pestré, jako před týdnem, nebo dvěma. Povzdychl jsem si a kráčel dál. Tetička Sid navrhla, že můžeme jít na jih. Tam bude určitě ještě teplo. "Jo, v písku jsem se brouzdal. Ale na tom kopci jsem nebyl, proč? Je tam snad něco zajímavého?" Vyzvídal jsem od tetičky, proč by tam taky chtěla jít? Třeba tam něco seženeme, nějakou dobrotu, nebo nějakou cennost. Kdo ví, co ty pískové hory můžou ukrývat.

// Ohnivé jezero, přes Středozemní pláň

Plán jsme měli dobrý, jen nebyl úplně dotažen do úspěšných konců. Zhruba jsem si povzdychl. "Tak... Nějaké vyrob ne?" Zeptal jsem se úplně jasně a při tom naklonil hlavu na stranu. Může zajít třeba ke Smrti a nějaké vlče koupit ne? Vyzkoušíme to a pak ho pohodíme někam přes potok, když to neklapne. Měl jsem to z fleku vymyšlené a to mi stačilo. Nerad bych si to vlče pak nechával. Stále jsem si užíval pozornosti nejmladšího člena smečky. Zkrátka sluníčko naší smečky, skoro, vlastně spíš měsíc. Vlčata se prý rodí na jaře. I já se mám pocit tak nějak narodil. Takže jsem si povzdychl. Tak za příplatek ti ho dá třeba i před zimou. Napadlo mě a při tom si mlaskl.
Táta Sid musel být vážně frajer. Měl jsem radost z toho že na něj měla takové vzpomínky. Muselo to být prima mít v hlavě i šťastné vzpomínky z dětství. A já mohl jenom závidět. Já měl v živé paměti stále pohled mé mámy, tolik zklamání v jednom momentu. Nikdy na to nezapomenu. "Takže je to tajemství?" Zeptal jsem se se zájmem a spiklenecky se ušklíbl. Nevěděl jsem to, protože se tím nikdy nepochlubila. Při tom to je peckovní příběh. Išku tetička Sid potkala už dřív a zažili toho spolu spousty až se Sid přidala do smečky. "To zní skvěle!" Byl jsem tím příběhem okouzlen. Má šťastný konec a to se v dnešní době neocenitelně cení. Třeba i já někoho takhle najdu. Ale to by se musely stromy začít růst korenama nahoru.
Procházka byla fajn. Měl jsem je po Asgaaru moc rád, tetička pak ale navrhla, že můžeme zajít i dál. "Možná sem tam někdy prošel, ale proč ne?" Souhlasil jsem a potáhl sopel do sebe. Zdálo se že nemoc je na ústupu. Konečně. "Tak teda vejlet před sněhem!" Usmál jsem se letmo. Byl jsem trochu nervózní z mé masky, ale snad nepotkáme nikoho, kdo by se nad tím mohl pozastavit.

Podíval jsem se na tetičku vděčně. Že bych byl tímhle zajímavý? To se mi moc nezdálo. "To bysme měli vyzkoušet a pak určit vítěze naší sázky." Řekl jsem jednoduše a při tom se letno usmál. U nás žádná vlčata nebyla. Nejmladší tady byla Zurri a té bude konec bůh ví kde. Říše jsem si povzdechl při její vzpomínce. Ale jak na tom byly ostatní smečky? Třeba tam budou nějaká vlčata, do potřebuji lekci. A s tetičkami jsme si přece slibovali nějakou výpravu do sousední smečky. Třeba by nebylo na škodu tam hodit očko. Třeba tam bude něco o co by se dalo aspon opřít.
Pak teta Sid vyprávěla o svém tátovi. Líbilo se mi s jakým zapálením o něm mluví. Bylo vidět že ho měla opravdu moc ráda. Nehledě na to že se nenarodila zde. "Je hezké vidět, že dobrý vztah s otcem existuje." Zamyslel jsem se a zavrtěl při tom ocasem. Dutiny jsem pořád ještě cítil. Ale bylo vidět že už sem na tom líp. Ryma se mi zarazela do hlavy a tolik to už neřeklo. Přesto jsem ještě huhňal. "To jsem nevěděl," pritakal jsem a byl rád, že zase vím něco nového.
Navrhl jsem že se můžeme projít kolem hranic. Sice jsem to před dnem nebo dvěma dělal, ale ve dvojko to bude určitě lepší zábava. Tetička Sid souhlasila a tak jsem se pomalu nasměroval správným směrem a udělal krok dopředu. "A do Asgaaru si došla sama od sebe? Nebo až po seznámení s tetou Iskierkou?" Jo, i takové pikantnosti jsem zkrátka musel vědět.

Upřímně jsem přikývl, ani já jsem těm tvorům úplně nerozuměl. Ale byl jsem moc rád, že mi pomohl ten malý prcoš. Bez něj bych... vypadal hůř. Ukazovat tu tvar na potkani by nejspíš nebylo zrovna příjemné. Navíc jsem byl opravdu hodně mladý a tohle se se mnou potáhne celý život. "Můžu s tím obličejem teď strašit vlčata. Což mi vlastně nevadí, nemám je zrovna rád." Zasmál jsem se, ale byl to spíše nuceny smích. Trápilo mě něco mnohem důležitějšího. Jak si s takovým xichtem mám hledat někoho k sobě? Překrásná tetička Sid má přece nádhernou Iskierku. A já? Na mě zbyde nějaká šereda od vedle. Nebo šereďák, když jsem jako správný synek byl naučen, že je to zcela normální věc. To radši budu sám. Budu hold dělat páté kolo do konce svých dni. Ale lehátka by se mi nejspíš zapálit už měla, ale já byl celý... pofiderně dělaný, asi někde na schodišti, tak to možná ani nepřijde.
Ani jeden z nás jsme nevěděli jak z rýmy ven. Ale i tak jsme stáli uprostřed lesa v neblahém počasí. No, co naděláš. V tom se Sid zmínila o svém tátovi, který ji prý učil o kytkách. "Jaký byl?" Zeptal jsem se zvědavě tetičky. O své rodině se nikdy moc nerozmluvila. "Já myslel, že pocházíš odsud, nevím proč sem si to furt myslel." vydedukoval jsem, ale možná i předbíhal. Každopádně plný nos mi dělal docela chraplavý, drsně-srandisticky chlapecký tón hlasu. Ale nepozastavoval jsem se nad tím.
Sionna nikdo neviděl od potyčky se Styx. "Divný, snad je v pohodě." Pokrčil jsem rameny a při tom pčiknul. "No neměli bychom něco udělat? Obejít hranice nebo tak něco?" Netušil jsem co se tak dělá v nepřítomnosti alfy. Děda tu asi někde byl, ale nechtěl jsem ho zatěžovat takovými banalitami. Musíme se nějak zabavit sami. A být prospěšní.