Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zhluboka jsem zívnul a pomalu kráčel dál nějakým směrem. Měl jsem v hlavě spousty myšlenek a netušil si je utřídit. To jsem ale nemohl tušit, že mířím přímo do jámy lvové, neboť už jsem slyšet křik a povyk. Káravě jsem zvedl zrak a zpod masky se díval kupředu. Už ne, tihle už ne, prosím. Mohl jsem se ještě zdekovat. Tak jsem zůstal stát a hledět, neměl jsem na ty sviště náladu. Určitě bych si s nimi poradil, ale neměl jsem náladu dělat peklo. Ostatně, co se to se mnou děje, tohle nebývá zvykem.
Mlaskl jsem a zůstával skrytý za stromy, sledoval jsem jak se malé těla honí sem a tam. Moc rozumu asi nemají, když hrají celoročně, spí vůbec? Co je mi vůbec po nich, byl to jejich problém. Měl bych je dneska obejít, na hádání nemám čas. Soudil jsem, neboť jsem měl spousty myšlenek, které neměly konečnou. Unaveně jsem se podíval do stran, nikdy jsem se neprocházel od hřiště tak daleko. Obloukem jsem tedy obešel hřiště a prolézal různé skulinky, ve kterých by se mohlo něco skrývat. Toužil jsem něco najít, něco vzácného, možná i drahého. Oklepal jsem se, srst jsem měl plnou listí a různých bodláků a větviček. Krasavec jsem nebyl nikdy, ale teď bych za to možná dostal i zlatého bludišťáka.
Abych zabil ještě trochu času, snažil jsem se nevnímat ten křik z hřiště, zdá se že si hru užívali. Ihned jsem přidal do kroku, chtěl jsem být odsud co nejdál a dát si tak prostor sám pro svůj rozvoj. Jemně a v tichosti jsem opouštěl prostory hřiště, tak aby mě svišti neslyšeli.

Stále jsem nemohl pochopit tu situaci, která nastala. Tetička mezi tím vykašlávala písek, ale já se staral spíše o svou lebku a ten kámen. Podíval jsem se na kámen, který ležel na zemi a tlapkou jsem si s ním hrál. "Ten kámen po mě někdo hodil," řekl jsem po chvíli, až byla tetička trochu více sebraná. Její výraz vypadal naprosto tragicky. Všude měla písek a skleněné, uslzené oči. Asi se tam nedalo dýchat, jejda. Uvědomil jsem si. No, kdyby zkoušela to salto, možná by se zlomila v půlce. Takže jsem to zhodnotil tak, že to byla ještě dobrá varianta. A moje magie prostě peckovně funguje.
Přikývl jsem. "Okey, najdeme jiného adepta na trápení," lišácky jsem se usmál. Každopádně jsem byl moc rád, že jsem si to konečně mohl pořádně vyzkoušet. Do teď jsem neměl úplně příležitost se takhle projevit. Ale už jsem věděl jak na to, tak to bude paráda. "Jasný, tohle vynecháme. Ale! Hehe... co to Išce až jí uvidíme neříkat? Uděláme si z ní trochu čurinu!" Zazubil jsem se spiklenecky. "Nějaký žertíky," doplnil jsem. Rozhodně jí nechci strkat hlavu do bahna, nebo tak. Ale nějaké kanadské žertíky by rozhodně nebyli na škodu. Ať zjistí sama, že je něco v nepořádku za tu dobu, co nás neviděla. Přece jenom na nás teď dost prděla! Ani nevím, kdy jsem jí viděl naposledy.
Najednou tetička začala panikařit. Já se mezi tím stále díval na ten šutr, takže jsem moc nevnímal, co se s ní děje. Až když jsem zvedl hlavu jsem viděl podstatnou změnu. S uší jí trčely chlupy a tělo jí obklopovaly znaky. "Ehmmm!" Odkašlal jsem si, chvíli mi to trvalo, byl to fakt nezvyk. Zaťal jsem zuby a usmál se. Skrz ně jsem procedil jen, "Jo... něco se děje," řekl jsem. Netušil jsem, jestli se mi to líbí, nebo ne. "Hele, jestli se ti to nelíbí tak mu půjdem vyhubovat, nejsme daleko!" Snažil jsem se to zachránit a při tom těkal hlavou od tetičky Sid ke stezce k Životovi. Na tohle si budu muset zvyknout. Uvědomil jsem si.

Oblázky, květiny, křišťál, děkuji!

3 křišťály, 15 kytiček a 10 oblázků

Listopad 10/10

Pochodoval jsem až nahoru na kopec, nebyl nijak velký, ale prudký. Jakmile jsem byl nahoře, zalápal jsem po dechu, ale hned šel zase dolů. Chtěl jsem si to dát ještě jednou. Byly to možná maličkosti a mnohem víc by mi pomohl nějaký bůh. Ale je třeba se neustále udržovat v kondici. A mé hubené, kostnaté tělo to potřebovalo dvakrát tolik. Nenabíral jsem tak, jak bych si přál. A tělo spalovalo víc, než jsem dokázal sníst. Ale být takový malý, nenápadný v pozadí... a pak jednou udeřit kudlou do zad by byl snový sen.
Dostal jsem se zase nahoru a už tam zůstal. Rozhlédl jsem se, les byl klidný a tichý. Možná jsem tu byl i sám. Jen já a moje mysl. Posadil jsem se a čerpal tak energii z lesa. Na podzim už bylo víceméně skoro mrtvé, ale i tak to mělo své kouzlo. Zavřel jsem oči a nechával se unášet různými zvuky. Opeřenců, brouků a jiné havěti. Sem tam zakřupal nějaký strom. Zajímavé, že zrovna lesy jsou naší dominancí. Gallirea měla naprosto všechno, od písku až po hory. Ale já byl přece jenom nejvíc spokojený tam, kde jsem byl. Les mi byl domovem a bude nejspíš i mým hřbitovem. Pokud mě Sionn jednou nevyžene, chtěl jsem zůstat doma v Asgaaru. Snad.

Listopad 9/10

Hub v lese už moc nebylo, nebo spíše usychaly. Občas jsem k nějaké došel a jednoduše do ní kopnul. Sesype se jako domeček z karet. A mě se navíc líbí, když nemají klobouk a zůstane jenom nožka. Vypadá to tak divně. Kdybych měl palce, nejspíš by se s těmi klobouky dalo parádně házet. Ale takhle? To nešlo, musel bych je vzít do tlamy a zkoušet, která je jedlá a která ne by bylo dost... katastrofální. To by mi tetička dala, otráven houbou.
Zavrtěl jsem hlavou a hodil tohle téma za sebe. V lese jsem stále ještě cítil pach divočáků, nejspíš tu někde pořád byli a hledali potravu. Vyhýbal jsem se jim obloukem. Nerad bych přišel přímo k nim. Těm by se zdrhalo pěkně těžko, když je jich tolik. Chtěl jsem procvičovat i magii, ale to prostě nešlo. Ne, dokud jsem k sobě neměl někoho, s kým bych mohl manipulovat. No nic, trénink bude muset počkat. Fyzicky jsem byl už dost unavený, ale psychika by ještě něco málo potřebovala. A překonávat hranice? Tak by to mělo být pořád. Stále jsem šel tak nějak po rovině, ale naskytla se příležitost jít i do kopce. A toho jsem také využil. Otočil jsem tělo směrem ke kopci a zkrátka pochodoval. Třeba mi to pomůže ve fyzickém zdraví se zotavit. Dával jsem si pozor hlavně na pravidelné dýchaní.

Listopad 8/10

Pokračoval jsem dál, tyhle procházky se mi celkově dost líbily. Mohl jsem si v nich pročistit hlavu. Tak jo, jakmile se vrátím do lesa, zajdu za dědečkem. Rozhodl jsem se. A měl bych najít i Sionna, ještě jsem s ním pořádně nemluvil, aniž by se někde něco stalo. Stále jsem měl jeho pohled vštěpený do hlavy. To jak se na mě díval a nechtěl, ať Parsimu pomůžu. Ale pak naštěstí svolil. A lov s Parsim? To bylo fantastické, mám se toho od něj hodně co učit. A zdálo se, že mu to nevadí, že mě má pod křídly. Měl jsem velké nedostatky a potřeboval je trochu více protřídit. A rozhodně bych měl zajít do Borůvkového lesa, podívat se co tam žije za pikolíky, když bydlí hned vedle. Za návštěvu přece nic nedám.
Zavrtěl jsem se a šel dál. Nad hlavou mi proletěl pták a zakotvil na jedné z větví. Začal zpívat a já ho bedlivě poslouchal. Hlas měl vysoko posazený, nebyl zrovna velký. Zastříhal jsem ušima a musel odejít, kdybych to poslouchal ještě chvíli, nejspíš by mi praskla cévka. Rozklusal jsem se dál a hledal něco, co bych si z lesa mohl odnést. I když tahat dříví do lesa? To znělo dost divně.

Listopad 7/10

Zvedl jsem se a znovu se rozhodl přesunout. I když bych tu zůstal sedět mnohem déle, ale vedlo by to k tomu, že bych se začal litovat. Nikoliv jak jsem dopadnul, ale tím co skrývám pod maskou. Stále jsem s tím nebyl ještě úplně vyrovnaný. A netušil jsem, jestli se s tím vůbec někdy vyrovnám. Už jsem věděl, že zůstanu navždy sám. Sám v Asgaaru, se svou smečkou. ale nikdy nebudu jako dědeček, který dokázal zplodit tak velkou rodinu. Byl jsem mu za to vděčný, že jsem mohl vůbec existovat. Ale že existoval i můj otec? S tím nikdy. Pokaždé se mi zvedne tlak, když na něj myslím, ale co matka? Má mi to pořád za zlé? Odstřihla mě? Těžko říct. Každopádně to setkání by nebylo příjemné. A kdybych mohl, vyhl bych se tomu. Ale kde teď jsou? Od odchodu z Asgaaru jsem je nikde neviděl. Nikoho. Sourozenci mi sice splývaly, ale kde jim je konec? Byl jsem si jistý, že matka se o ně nějak postarala. Ale jak dopadli?
Zavrtěl jsem hlavou. Neměl bych být myšlenkami právě tady. Rozhodl jsem se pro jiný život a je jsem měl škrtnout už dávno. Ale ten malý červík ve mě přece jenom hlodal. Možná to bylo tím, že jsem byl mimo Asgaar už opravdu dlouho. Měl bych se vrátit zpátky domů a být tak po ruce těm, co to potřebují. Ti mě přece nezavrhli.

Listopad 6/10

Myšlenky mě dostaly do míst, kde jsem přišel k ošklivé a velké jizvě na tváři. Mohl za to jaguár, kterému to pěkně spočítaly. Mohl jsem klidně spát, ale určitě jich na tom ostrově bude víc. Jednou se tam přijdu pomstít. Olízl jsem si nos a rozhlédl se po okolí. A kdo ví jak se má to mládě, co mi dalo tu masku. Díval jsem se na svůj odraz v kaluži. Stále sem se vlnil v rytmu.
Tlapou jsem máchl do kaluže. Jediný, kdo zatím viděl mou tvář byla tetička Sid a tak bych byl rád, kdyby to i zůstalo. Nebylo to něco, na co bych byl hrdý. Byla to moje prohra se nechat takhle zřídit. Ale tu masku jsem měl svým způsobem moc rád. Už jsem se s ní zžil a bral ji jako hotovou věc, se kterou nejspíš i umřu. A až někdo vyhrabe mé kosti, najde dvě lebky. A mou legendou budou strašit malé vlčata. Vlk s dvěma hlavami. To by byl dobrej gól. Ale to bylo ještě daleko, byl jsem opravdu mladý a celý život jsem měl před sebou. Kdo ví, co mi osud ještě nachystá. Každopádně jsem si byl jistý, že se s tím poperu jak nejlépe budu umět.

Listopad 5/10

Dále jsem se musel uvolnit a nechat tělo regenerovat. Byl jsem příjemně unavený a mohl tak pokračovat lesem dál. Byl podzim a dalo se to z lesa přímo vycítit. Listí bylo všude na zemi a půda byla zabahněná. Snad bude zima krátká. Moc jsem jí nemusel. Nebyl jsem na ni úplně stavěný. Malý, nedodělaný samec. Potřeboval bych taky nějakou peřinu na spaní. Ale letos bych rád strávil více v Asgaaru, možná požádal dědečka o nějakou funkci. Byl jsem už celkem velký. Vloni jsem si zimu užil se Zurri, letos bych ho chtěl strávit s nějakou povinností. A pomáhat. Rozhodně pomáhat. Po tom incidentu se Styx to byla potřeba. A kdo ví, co nás ještě bude čekat. Vlci byli čím dál tím zlejší. A já bych v tomhle neměl být pozadu.
Rozklusal jsem se lesem a zastavil se zhruba ve středu. Posadil jsem se a cítil, jak mi krev pulzuje v žilách. Ještě jsem byl plný adrenalinu. Tak jo, co teď? Stále jsem si hledal nějakou aktivitu, se kterou bych se mohl zžít. Neměl jsem úplně koníčky. Každopádně na malou chvíli jsem se ponořil do víru myšlenek.

Listopad 4/10

Hnal jsem se za svou kořistí. Mládě pelášilo, co jí nožky stačily, ale bylo znamenitě pomalejší, zmatkovalo. Kdybych se opravdu snažil, chytil bych ji, ale přišla mi to škoda. Nešel jsem po mláďatech. Mláďata nikdy nemohla za to, jaké mají rodiče. Proto můj cíl byl jednoznačný, dostat se aspoň na úroveň srny. Vědět, že se s ní můžou rychlostně měřit pro mě byla výhra. Ale srna byla opravdu hodně rychlá. Dokázala neskutečně kličkovat mezi stromy. Snažil jsem se jí kopírovat a dělat stejné pohyby. Díky masce jsem neviděl do stran, ale to mi nevadilo, měl jsem jasný cíl.
Běžel jsem, co mi síly stačily. Ale po chvíli jsem cítil, jak jsem unavený, zadýchaný a nemohl pořádně popadnout dech. Ještě chvíli vydrž. Chtěl jsem se aspoň přiblížit. A vědět o sobě, že bych byl třeba někdy dobrý naháněč. Silově jsem se nemohl rovnat velkým vlkům, ale tím že jsem byl menší, měl bych být rychlejší. Ale nohy mě neposlouchaly. Srna ostře zatočila doleva a já udělal to samé. Měl jsem prostor na to si to zkrátit a tak jsem to i udělal. Srna vykopla. Jo! Uhnul jsem, ale už jsem na ni viděl, že jsem jí dostihl. A tak jsem začal pomalu zpomalovat. Dal jsem to! Radoval jsem se i z téhle malé výhry. Sice jsem se nanejedl, ale ten pocit byl naprosto fantastický. Zastavil jsem a snažil se popadnout dech. Musel jsem přešlapovat ze strany na stranu. Srny zmizely pravděpodobně i z lesa, dost jsem je vyděsil. Ale mě to neskutečně pomohlo, hřebínek mi zase o něco více vyrostl.

Listopad 3/10

Potřeboval jsem se už zase procvičit. Na divočáka jsem ale sám neměl, ten by mě rozcupoval na cimpr campr. Srna by byla fajn, sice jí neulovím, ale alespoň se procvičím. Projelo mi hlavou. A viděl jsem v tom určité východisko. Šel jsem po stopě, trénovat nos jsem také potřeboval. Co kdyby se mi to někdy hodilo? Co kdyby se na mě dědeček měl někdy spolehnout? A já bych nebyl připraven? Nebo Sionn? To poslední, co jsem chtěl bylo je zklamat. Takže jsem trénoval dvakrát tolik, abych se zlepšoval víc a víc.
Narazil jsem na srnu, hledala něco mezi kořeny. Kousek od ní byla ještě jedna, o poznání menší. Nejspíš mládě. Ideální, bude na něj dávat pozor a bude pomalejší. Tohle mi hrálo do karet. Po mláděti sem jít nechtěl. Chtěl jsem se potrénovat na té velké. Možná jí způsobím infarkt. To by byl dobrý joke. Zasmál jsem se. Chvíli jsem zůstával skrytý v tmavém keři. Než jsem se rozhodl do toho pořádně šlápnout. Vyskočil jsem a hnal se přímo za ní. Mládě začalo panikařit a matka se snažila zase najít vhodné místo na úprk. Obě se vydali jedním směrem, samozřejmě se mnou v patách.

Nemohl jsem skrývat nadšení, které ve mě dřímalo. Tohle byla vážně pecka, mohl jsem si s vlky hrát jako s loutky. To bude legendární. Projelo mi hlavou a zavrtěl jsem při tom ocasem ze strany na stranu. "Jojojo," řekl jsem a zvedl tlapku, se kterou jsem mával nahoru a dolu. Všechno pro mě bylo nové, zjišťovat magie byla opravdu velká událost. S tetičkou se nám to zkrátka povedlo. Tetička Iskierka bude určitě za nás moc ráda. Už teď jsem se těšil, až jí ukážu co dovedu. A to je zapotřebí pro ni vymyslet speciální úkol. Ta se bude červenat až na zadku, co jí poručím. Jen mi zatím chyběl plán.
Pak jsem měl tetičku překvapit. No, možná jsem to pobral trochu po svém. Salto mi přišlo moc nebezpečné, co je na tom strčit hlavu do písku,? Možná bych to vydržel opravdu dlouho. Tetička se svírala určitě smíchem, podivuhodně se klepala. Nemohl jsem to přece tušit, že pod tím nemůže dýchat. Pak mě ale něco trefilo do masky. Tím moje magie přestala fungovat. Rozladilo mě to, začal jsem se rozhlížet, ale nikdo kolem nás nebyl. "Hej! Co to bylo?" Zeptal jsem se tetičky, jako by snad měla vědět, kdo to po mě hodil. Zavrtěl jsem hlavou a znovu se rozhlédl. "Někdo mě trefil šutrem," vysvětlil jsem tetičce a při tom se rozhlížel. Ale kdo? Jediný kdo tu je je tetička a ta měla nejspíš napilno. Projelo mi hlavou. "Huh, tohle se nám asi trochu vymklo." Napadlo mě. Já jsem to rozhodně nebyl, proč bych po sobě měl házet šutry? Tak špatně na tom asi ještě snad nejsem.
Když jsem přemýšlel nad tím, kdo by si dovolil po mě hodit kámen, projela mnou podivná energie. To pochmůrno tomu taky dávalo něco málo do sebe. Za chvíli padne tma a bude to ještě víc hrůzostrašnější. Každopádně myšlenky mě zavedly k babičce Elise. Jaká by asi byla, kdyby tu ještě byla? Napadlo mě. Byla sprostě zavražděna ještě před mým narozením. Znám jí jen jako tu krásnou sochu v údolí, společně s Castielem. Nepoznal jsem ji, jen z vyprávění. A viděl jsem jí jako dokonalou, bojovnou vlčici. Dědeček bez ní trochu tápe, ale nemohl jsem mu nic zazlívat. Já nejspíš nikdy nepoznám jaké to je, ztratit někoho, jako je ona. Já byl smířený s tím, že zůstanu navždy sám, stačilo se na mě jenom podívat? Jediné dobré, co ve mě bylo, byla smečka, která za mnou snad stála. Asgaar, pravý vlk z Asgaarského hvozdu. A to ve zdejším světě už mělo nějakou váhu. Babička s dědečkem to všechno vybudovali. Do posledního puntíku. A nechala tady za sebou velkou rodinu, každý vlk byl jiný, ale svým způsobem výjimečný, až na fotra. Ten se moc nepovedl. Ale o něm jsem přemýšlet rozhodně nechtěl. Chtěl bych tě poznat, babičko. Aspoň na pět minut, vidět tu vlčici, která toho tolik dokázala. Snad máš klid a dáváš pozor na dědečka. Měl to s námi těžké, kór po tom incidentu se Styx. Ale kéž by tu přece jenom s námi byla. Určitě by to bylo všechno jednodušší. Kdo ví, jestli mé tiché volání v hlavě slyšela. Jestli ví, že na ni někdy myslím a že mnoha vlkům chybí.

Listopad 2/10

Stále jsem se rozhlížel, mlha byla prolezlá celým lesem. I z toho důvodu jsem toho moc neviděl a musel se tak spoléhat hlavně na čuch a sluch. Kde se skrýváš? Cítím tě. Procvičovat pachy byla zábava. Mohl bych to dělat pořád. Cítil jsem ale pach, který jsem neznal a tak sem se po něm vydal. Smrdělo to jako mokré prase a za chvíli jsem už viděl, co to je. Divočáci. Bylo to celé stádo, bylo jich příliš mnoho na mě. Lehl jsem si do křoví a chvíli je jenom sledoval. Tyhle zvířata mi přišla vždy strašně tupá. Hrabaly svými kopyty do bláta a snažili se něco najít.
Nakrčil jsem nos, ten pach se mi vštěpil až do hlavy a bylo to fest nechutné. Hnusné zvířata. Ne, divočák nebyl zrovna můj šálek kávy. Kór když jich bylo tolik. Rozpáraly by mě jako tu zem. A tak jsem začal pomalu couvat a v tichosti se vzdálil. Byla potřeba najít něco jiného. Třeba se vrhnout i jen po srně a procvičit se v obratnosti mezi stromy. Každý trénink byl důležitý proto, abych se zlepšil. Nad hlavou mi proletěl nějaký pták, jen jsem po něm střelil nepříjemným pohledem. Byl blízko. Ale ptáky chytat fakt nebudu, to je hra pro mrňata. A to jsem já už nebyl. Rozklusal jsem se za dalším pachem, třeba to bude ten, který jsem chtěl.

Listopad 1/10

Potuloval sem se lesem a hledal nějakou zábavu. Půda byla mokrá, bahno cákalo ze všech stran. Tlapy jsem měl za chvíli jako bych na nich měl blátivé boty. Nepříjemný výraz jsem schovával pod maskou a sledoval při tom tlapku. Zatřásl jsem s ní, ale vypadala vážně odporně. Nesnášel jsem tohle období, bylo tak špinavé. Nechutné, všechno mokré. Jediné, co na tom bylo fajn byla ta mlha, která tu hrála do karet snad všem. Byl jsem svým způsobem schovaný, před zvěří, či jinými predátory. Zavrtěl jsem hlavou, já se ale nebál. Pomalu jsem dospíval a cítil, že se měním. Něco ale ve mě zůstává stále stejné a to nechutná pachuť na jazyku, vůči otci.
Ale tím jsem se teď zabývat rozhodně nechtěl. Raději jsem si našel úplně jinou zálibu. Pokračoval jsem tedy dál, pěkně pomalu a klidně. Tak jo, kudy teď? Rozhlédl jsem se, les se zdál být prázdný, nijak zajímavý. Ale určitě na něm něco bude. A já to musím najít, bral jsem to jako takovou detektivku. Možná bych zase mohl něco ulovit, aspoň se procvičím. Napadlo mě. Byl to celkem dobrý nápad. A tak jsem se vydal dál, vstříc nějaké nové kořisti. Neměl jsem daný cíl, zkrátka jsem něco ulovit chtěl a možná bych to bral i jako výzvu. Kdyby to náhodou nebyl jenom zajíc, ale něco většího, nebezpečnějšího. Lákalo mě něco takového chytit, dědeček by měl určitě radost, jak se zlepšuji. Den ode dne.

Děkuji moc za akci, bylo to náročný, ale témata byla super!

Tak! Já mám 22 bodů.
Crowley 12 bodů - 120 oblázků
Tonres - 10 bodů - 100 mušliček

Děkuji!