Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Tmavé smrčiny

Dorazil jsem k horám. Tudy jsem ještě před chvílí šel s tetičkou, nebo to bylo kousek vedle? Už jsem ani nevěděl. Jazyk jsem měl ale skoro až na zemi. Celé tělo mě bolelo a to mě čekal ještě výšlap roku. Mám to ale akční podzim. Zachvěl jsem se a pořádně se protáhl. Využil jsem chvíli k odpočinku ještě na pevné půdě. Na písku jsem si vyhrál nedávno a moc pohodlně se na něm nesedělo. Písek jsem měl až v určitých místech a mít to mezi půlkami nebylo zrovna příjemné.
Dal jsem si pár minut k dobru a zase se zvedl. Tyhle hory měly divný tvary, možná podle toho byly právě jedinečné. Pokračoval sem dál, proplétal se mezi nimi a hledal, kde už uvidím ten prokletý písek, co jsem tak neměl rád. Za chvíli už se mi ten pohled opravdu naskytl a já si povzdychl a oddychl zároveň. Na jednu stranu to bylo fajn, na druhou stranu jsem se obával té cesty, co mě bude ještě čekat. Že já jsem to nevzal při jednom, když tam šla tetička. Mohli jsme jít spolu. Ale ne, Crowley musí všude chodit sám. A zahnat tak myšlenky na setkání se Smrtí, které bylo fakt nezapomenutelné.

// Narrské vršky

// Řeka Tanebrae

Přivítal mě les, po delším čase to byla příjemná změna. Na cestě jsem strávil už nějakou tu chvíli, měl bych pohnout zadkem, ať tetička tak dlouho nečeká. To snad zvládnu, i když mi za chvíli upadnou nohy. Tetička bude valit bulvy, až jí tohle budu všechno vyprávět. Zazubil jsem se a proplétal se tmavým hvozdem. Tady už to s mlhou bylo lepší, zdržovala se spíše nad lesem. Les měl koruny stromů dost blízko u sebe, jehličnany se proplétaly mezi sebe, zdá se že mlhu dolů nechtěli pustit. Aspoň nějakou tu výhodu to opravdu mělo.
Dostal jsem se blízko nějaké smečky. Cítil jsem ten pach až sem a jen se zašklebil. Sakra, kde sou ty hory? Lehce mě to zmátlo a musel jsem se i vracet. Tetička by takový problém určitě neměla. Ale já neměl v tuhle chvíli moc na výběr. Jednoduše jsem prostě šel a chtěl to mít už všechno za sebou. Zhluboka jsem se nadechl a rozhlédl. Kvůli špatné viditelnosti jsem se i hůře orientoval. Jakmile jsem ale zahlédl hory před sebou, ulevilo se mi.

// Prstové hory

// Esíčka

Zase jsem se ohlédl přes rameno, jako bych měl pocit, že mě někdo sleduje. Ale za to může ta mlha, tohle počasí se zdá, jako by mě neustále někdo sledoval. Nebylo to nic příjemného, ale nejspíš to byla potřeba. Aspoň mě to popohánělo pospíchat. Nohy mě ale začínaly už pomalu bolet. A při pomyšlení, že se budu ještě škrábat do pískových vrchů se mi svíjel žaludek. Div mi tam neudělal uzel. Po dnešku budu spát jak vlče, které se přemlíkovalo. Zasmál jsem se nad tím.
Tady řeka už byla mnohem divočejší. Ale štěstí hrálo pro dnešek v můj prospěch. Další řeka byla přede mnou a já se musel nějak dostat na druhou stranu. Každopádně tím, že se tady řeka rozpojovala a měnila barvu, dalo se to tady projít přes skály. Opatrně jsem našlapoval, věděl jsem, že voda může být kluzká. A nízká teplota tomu taky moc nepomáhala. Ale chopil jsem se toho celkem s vervou. Dostal jsem se na druhý břeh a mohl tak pokračovat stále po boku řeky, kterou jsem měl po svém levém boku. Sem tam vyskočila nějaká ryba, nebo voda stříkala. Jen jsem se s nechutí ušklíbl. Ryby už by se měly zazimovávat, nebo ne? Nepamatuju si, že by byly někdy takhle aktivní, možná jsou taky trochu zmatené z počasí. Ale nechal jsem to na náhodě a jednoduše pokračoval dál. Jakmile jsem uviděl les, pomalu jsem změnil směr k němu.

// Tmavé smrčiny

// Zrcadlové hory

Hezky jsem prošel stezkou kolem hor a vyplivlo mě to zase u vody. Bingo! Tahle řeka vede až na jih. Takže jsem měl skoro půlku štreky za sebou, když... bych to zjednodušil. Zamířil jsem ke břehu a díval se na vodu. Vypadala čistě. Chlad tu však i nadále převládal a mlha tu jasně dominovala celé oblasti. Taky jsem si mohl vybrat lepší počasí. Zavrtěl jsem hlavou. Takhle jsem si koledoval jen o další nemoc. A byl jsem rád, že jsem se té poslední rýmy střepal. Byl to hnus. Už se nemůžu pyšnit titulem - nikdy jsem nebyl nemocný.
Rozklusal jsem se a mířil tak k jihu. Ještě jsem měl celkem štreku před sebou a hodlal toho využít v co možná nejrychlejší prospěch. Chladný pohled jsem schovával pod lebkou, která mě doprovázela všude. Melodie houpajícího zubu z jaguára se houpal sem a tam. S tím jsem nikdy neměl pocit samoty, schovával jsem pod maskou spoustu bolesti. Ale psychicky mi to dost pomáhalo, i když jsem měl občas černé myšlenky. Za chvíli se řeka začala rozšiřovat a já věděl, že přecházím do další oblasti.

// řeka Tanebrae

// Řeka Mahtaë, sever

Znova mě čekala štreka podél hor. Odplivl jsem si kousek vedle a hledal, nejjednodušší cestu. Pozvedl jsem hlavu a zpod masky se pořádně rozhlédl. Tady jsem to taky znal, ba taky ne, když jsem žil hned vedle. Najít cestu pro mě bylo teda snadné. Do nosu mi udeřili dva čerstvé pachy, byly ovšem velmi slabé, mohlo se jednat o vlčata na tripu, nebo... nějaké nedůležité vlky. Neměl jsem ale v úmyslu je vyhledávat. Můj cíl byl zcela jasný, najít tetičku. A možná to krouhnout až k Životovi. Mrknout na něj, jak vlastně vypadá a co je zač. A i trochu mu vyhubovat za to, co provedl tetičce Sid. Vždyť jí na rameno nakreslil slunce! Tetičce! Slunce!
Zavrtěl jsem hlavou a hodil to za hlavu. Ještě jsem měl dost času na to si to promyslet, kudy se moje cesta bude rozvíjet. Zatím jsem to nechal jednoduše plynout. Zaťal jsem zuby a pokračoval, moje fyzická zdatnost dneska dostane dost zabrat. Hubené a kostnaté tlapy to ovšem potřebují. Třeba moje cesta bude mít konečně nějaký smysl a já naberu i trochu svalové hmoty. Což šlo dost těžko, když tě mamka s taťkou dělali někde na skalách. Zavrtěl jsem hlavou a střepal se těchhle děsivých a naprosto nezajímavých myšlenek.

// Esíčka

// Jižní Galtavar

Ohlédl jsem se za sebe, ale nic jsem neviděl. Smrt mě očividně nepronásledovala, takže jsem si mohl oddychnout a pokračovat v poklidnějším tempu. Řeka tu burácela a já zamířil rovnou k ní. Opatrně jsem našlapoval na půdu, ta byla mokrá a bahnitá. Tlapa by mohla hravě sklouznout a já bych se projel v extrémně chladné vodě. Sklonil jsem hlavu a napil se. Byla opravdu chladná, ale já to i tak uvítal. Potřeboval jsem se napít jako hrom.
Chvíli jsem tam jen stál a rozhlížel se, kudy teď. Chtělo se to dostat na druhou stranu, tím bych si ušetřil moře času a stihl bych tetičku ještě v dobrý čas. Pokud mi teda někam neuteče. A tak jsem se vydal kousek níž, hledat nějaký bod, kterým by se dalo přejít. Vlci tu přece museli nějak přecházet, muselo to tady být frekventované, když tu sídlí hned dvě velké smečky. Povedlo se. Viděl jsem velký spadlý strom. Vyskočil jsem nahoru, bylo to kluzké a vlhké, očividně stejně jako celý podzim. Opatrně jsem dával jednu tlapu přes druhou. Držet rovnováhu byla hračka, s mým drobným tělem. Elegantně jsem se dostal na druhý břeh suchou tlapou - pokud se to tak dalo nazvat. Kožich jsem měl i tak nasáklý vodou, díky mrholení.

// Zrcadlové hory

// Armánské hory

Olízl jsem si nos. Díky vlhkosti vzduchu jsem už neměl takovou žízeň, ale vodou bych rozhodně nepohrdnul. Naštěstí, pokud mě mysl nešálila by řeka neměla být daleko. Osvěžím se a budu pokračovat. Chtělo by to nějaké milé setkání ještě. Tetička vydá za sto, to jo... Ale mě napadlo se ještě podívat i k Životu. Když už sem byl na takové tůře, proč ne. A proč se vůbec nepřesunu? Už mi to celkem jde. Mohl jsem se pyšnit tím, jak jsem to hravě zvládl. A že to tetičce hezky všechno od plic řeknu, jak sem sakra dobrej. Ale možná se mi zachtělo to všechno vychodit.
Zavrtěl jsem se. Vlhkost padala i na můj kožíšek, cítil jsem jak je kožich mokrý. A smrdí. Hrozný podzim. Frkl jsem a rozhlédl se. Listí už spadlo a přicházelo tak období mrtvých. Ještě tak v té mlze potkat nějakou obludu, to by mi panečku chybělo. Ale jednu jsem před chvíli potkal. Zasmál jsem se jízlivě a na tváři mi pohrával chladný výraz. Zastříhal jsem ušima, byl jsem už blízko řeky.

// Mahtaë, sever

// Severní Galtavar

Hory jsem z dálky ani neviděl, teprve až ve chvíli, než jsem se k nim dostatečně přiblížil. Zvedl jsem hlavu, na jejich vrchol nešlo ani vidět. Tak jo, tady to znám, to nebude těžké. Mlha mi dost zabraňovala, ale uměl jsem se velice dobře zorientovat. A také velmi rychle. Našel jsem si stezku, která mě hravě provede mezi hory, aniž bych musel lítat nahoru a dolů.
V hlavě jsem si ještě přehrával celou tu situaci, která nastala. Byl jsem z toho nesvůj, srst jsem měl naježenou. Z boku mi trčela větší větev, které jsem si všiml až teď. Chňapl jsem po ní a vytrhl ji i s několika chlupy. Trochu to zaštípalo, ale oproti tomu co jsem zažil to bylo jedno velké nic. Zavrtěl jsem hlavou a pokračoval dál. Jakmile budu s tetičkou budu muset udělat důkladnou údržbu srsti, neboť to byl otřes. Smrděl jsem na sto honů a kromě toho nevypadala tak nějak úplně zdravě. To abych si sehnal nějaké vitamíny. Jestli něco na srst vůbec existuje. Doplnil jsem a zavrtěl hlavou. Za chvíli už hory končily a mě se objevila zase jedna velká mléčná mlha. Odvážně jsem se jí vydal vstříc.

// Jižní Galtavar

// Jedlový pás

Zpomalil jsem až na pláni. I ta byla samozřejmě zahalena mlhou a tak byla viditelnost o něco menší, než kdy jindy. Lápal jsem po dechu a už nemohl dál. Píchalo mě v boku a já se nedokázal pořádně ani nadechnout. To co jsem zažíval, to bylo naprosté fiasko. Co se to právě stalo? Byl jsem za Smrtí a žádal jí o pomoc s magií. Ale ona... ona byla taková, jakou jí všichni popisovali. A nikdy nedostanu ze sebe tu pachuť strachu. Jít tam jako vlče, měl bych nejspíš trauma na celý život. Ale já už byl větší a to trauma budu mít nejspíš stejně.
Vydal jsem se dál. Nechtěl jsem zůstávat tak daleko na severu, kór když mě dole přece jenom čekala tetička. Nemohl jsem jí nechat čekat. Musím najít nějaké zkratky, ať dlouho nečeká. Projelo mi hlavou. Teď nebyl čas na to si ani upravit srst. Zachvěl jsem se. Ten divný pocit mi stále poskakoval po zádech. Tahle pláň byla plná vysoké, které jsem se chtěl vyhnout. To poslední bylo tady potkat nějaké naštvané stádo. Proto jsem se rozklusal, bylo to o něco pohodlnější, než krok.

// Armánské hory

// Stará zřícenina

Chvěl jsem se jako malé vlče, vůbec se nedivím, že mě tetičky od tohohle místa držely dál. Suše jsem polknul, měl jsem sucho v tlamě a toužil se napít. Lápal jsem po dechu a zkrátka jednoduše utíkal. Utíkal, co mi síly stačily. Nedokázal jsem se ani na moment zastavit, nebo se ani ohlédnout. Tahle děsivá zkušenost mi dala opravdu hodně zabrat. Až jsem úplně zapomněl, že jsem měl ještě pár teleportačních lístků, které jsem mohl hravě použít a vrátit se k tetičce. Očividně to fungovalo dost přesně. Raději to vychodím, budu rychlej. Projelo mi hlavou. A snad tam na mě tetička počká, i když to muselo být docela děsivé, že jsem najednou zmizel. Ale tohle setkání bylo teda mnohem, ale mnohem více děsivější.
Keře jsem bral útokem, jednoduše jsem je bořil. Jen ať jsem z tohohle lesa co nejdříve pryč. Přeskakoval jsem spadlé stromy, které se mi dostaly pod tlapy. Rychle, rychle! Prosvištěl jsem to co možná nejlépe to šlo. V kožichu jsem měl zabodaných několik haluzí a kdo ví jakého dalšího bordela. Ale nohy se mi odmítaly zastavit, musel jsem jít dál!

// Severní Galtavar

// Jedlový les

Vedlo mě to stále dál, do hlubin útrob tohoto lesa. Šel jsem nejistým krokem, tak jak mi bylo vždy říkáno mými milovanými tetičkami. Vyhýbat se zřícenině a samotné Smrti obloukem, nikdy tam nechodit sám. Ale teď jsem byl sám. Věřil jsem, že jsem dospěl do bodu, kdy jí chci zkrátka poznat. Proč se jí všichni tak báli? Kvůli jménu? Kvůli tomu kde bydlela? Vždyť ze sopky se Zřícenina zdála jako pozoruhodné, možná trochu tajemné místo. Možná i z toho důvodu mě to k sobě lákalo tak dlouho. Už od samotného dětství, ale stále jsem věřil slovům, které mi byly říkány.
Vybral jsem si možná nejméně vhodné období na návštěvu. Byl podzim, listí už dávno spadlo ze stromů a všude kolem povlávala mlha. Hrůzostrašná pohádka pro malé vlčata by to rozhodně byla. Čím dál jsem ale byl, tím víc se mi svírali půlky. Běhal mi mráz po zádech. Nedaleko vyletěl velký černý pták s krákotem, který se s hrůzou nesl po okolí. Jeho hlas se však začal rozhléhat. Zastříhal jsem ušima a bedlivě poslouchal. Vystoupil jsem zpod keřů, které v mé srsti zanechalo nejspíš i několik šrámů, neboť o pár z nich jsem se zachytil. Kromě toho jsem byl plný trnů a bodláků. Ovšem nic, s čím bych se ve světě nepotkal.
Ušel jsem ještě pár metrů, než se mi naskytl pohled na obrovskou pozoruhodnou stavbu. Nikdy dřív jsem nic podobného neviděl. Tohle místo rozhodně nestavěli vlci svými tlapami. Musela v tom být větší síla, síla která je mnohem dál, než tenhle svět. S úžasem, ale zároveň i nejistotou jsem se na ni díval. Nedokázal jsem ten pocit pořádně popsat, byl to strach... Strach jsem zažíval skoro půlku svého života. Strach z otce, strach z pohledu mé matky až mě znova spatří. Ještě teď jsem měl vštěpený ten pohled v hlavě. Tohle bylo ale něco jiného. Možná sem sem šel s jistotou představou, že to zvládnu levou zadní, však co je na tom? Ale začínalo se to komplikovat, cítil jsem určitý knedlík ve svém krku, který nechtěl sestoupit dolů.
Přešlapoval jsem na místě, absolutně jsem si nebyl jistý, jestli chci dovnitř, nebo vzít roha. Ta druhá možnost mi byla mnohem sympatičtější. Teď to nemůžu vzdát. Jako tenkrát s Rowenou, utekl jsem jako malý harant. Tentokrát ne. Polkl jsem. Ale ještě jsem si musel dát chvíli pauzu. Kdyby tu tak dávali něco na kuráž, bylo by to mnohem příjemnější. Přestal jsem tedy obdivovat hrůzostrašnou stavbu a zamířil dovnitř.
Vstoupil jsem do místnosti, strach se smíchal s pachutí nebezpečí. Tady šlo už o život a já sem jen suše polknul. No... o co to může být horší, než všechno co sem zažil? Ach, jak šeredně jsem se mýlil. Pokračoval sem dál. Zřícenina zdálky vypadala, že není v nejlepší kondici a vnitřek tomu odpovídal. Určitě by to potřebovalo opravit, možná i trochu zútulnit, ale to už by nemělo takové kouzlo, jaké mělo teď. Rozhlížel jsem se ze strany na stranu, venku znova zakrákal nějaký krkavec a já sebou škubnul, měl jsem pocit, že je přímo za mnou. Jen klid, určitě to zvládli i menší. Ujišťoval jsem se. Čím dál jsem ale byl, tím větší pocit sledovanosti jsem měl. Jako by se na mě dívali i tyhle samotné stěny, bylo to děsivé a nepopsatelné zároveň.
Ve stěnách jsem viděl spousty drahokamů, nebylo lehké uhodnout, v čem si nejspíše Smrt libuje. Bylo dobře, že jsem s tou návštěvou tak dlouho otáhal, stačil jsem si mezi tím dost našetřit a snad mi nespálí zadek při odchodu. Měl bych si zrekapitulovat, co o ní všechno vím... Je děsivá, je děsivá a je děsivá. Zopakoval jsem si. Nic jiného mi tetičky o ní vlastně neřekli. Bylo to dost... zavádějící, že jsem tu právě teď byl a šel do neznáma.
Přímo přede mnou něco zapraskalo. Uskočil jsem zpátky a zvedl hlavu, snažil se přes černou tmu něco vidět. "Co tu slídíš, zohavenče?" Procedila skrz tmu, za chvíli jsem viděl pozoruhodné, kyselině zelené oči. Ty se přibližovali a za chvíli se zjevila v celé své hrůzostrašné kráse. Okamžitě jsem chytil husí kůži, nohy se mi otřásaly v základech. Jazyk mi nefungoval, jako bych nemohl ani nic říct a nic ze sebe vydat, jen uhekané tóny, které nedávaly smysl. "Chtěné vlče, které se stalo prokletím svého otce. Jeho kdysi roztomilá tvář zahalená do jizev a schovaná pod lebkou, chceš snad další šrámy na těle?" Prskla a při tom se začala smát. Ten smích se mi zarýval až do kostí, byl nepříjemný a já se cítil ještě menší, než jsem byl. Moje tělo bylo samo o sobě na vlka hodně malé a drobné. Kosti obepínala jen kůže a krátká srst, která ani zdaleka nebyla připravena pořádně na zimu. "J-já," vykoktal jsem. Na tohle sem připravený nebyl. Smrt ze sebe střílela jednu urážku za druhou, nenechala jedinou kost nedotknutou. "Já už nechci být prokletím," pořádně jsem se nadechl a vydal ze sebe jednu kloudnou a krátkou větu. Podíval jsem se Smrti do očí, ale dlouho jsem to nevydržel. Byla si svým postojem neskutečně jistá. To jí to tady říkalo paní domu, nejen tohle stavení, ale nejspíš i celá země. A já jsem tu teď byl s ní a nedokázal se ani plně soustředit. "Dlouho jsem bojoval s magií, i se životem. Já chci jít dál, chci abych... k něčemu už konečně byl! A ne být pořád jen vlčetem, které musí ostatní chránit." Vlče už jsem nebyl, sám se se za něj ani dlouho nepovažoval. Vlastně od té události, co rodiče i se zbytkem vlčat odešli pryč jsem se stal... něčím co nešlo identifikovat. Vlčetem, které si museli osvojit jiní, aby poznal aspoň nějakou lásku. Sklonil jsem hlavu a díval se do země. Smrt ke mě přistoupila, tlapou mi zvedla bradu. Párkrát zamlaskala. "Myslíš, že někdy budeš něčím? Nejsi určen k velkým věcem, jsi nic. Jsi jen do počtu, chudinko ošklivá." Řekla mi a tlapu zase vrátila zpátky. Spočinul jsem zrakem na ni a sklopil uši. Pokud jsem se někdy cejtil hůř, tohle by dostalo zlatý grál. Já tu lebku mám rád... Ale nebyl jsem schopný to říct nahlas. Ta lebka skrývala to, kým jsem, nebo čím jsem. "Něco jsem ti donesl, sbíral jsem to dlouho. Vem si to... vem si to všechno." Řekl jsem jí a opět se její smích odrážel od útrob a studených stěn všude kolem. Zarývalo se mi to až do duše, na tenhle smích jen tak nezapomenu. A na tohle setkání? Nikdy. "To nezní špatně malý Crowley," její laskavý hlas mě pohladil po duši, ale jen na sekundu. "Vezmu si to, ale ty odsud vypadni! Ven! VEN!" Začala burácet, přičemž se i venku krkavci začali ozývat. Viděl jsem hrůzostrašný pohled na Smrt, smála se, ale byl to ten nejchladnější smích, jaký jsem kdy viděl. Jasně říkal, že pokud nevezmu nohy na ramena, budu její novou rohožkou. Vmžiku ani nevím jak sem se otočil a ze Zříceniny se rozběhl tak rychle, až mi nohy nestačily. Před křovím jsem zapacknul a spadl na čumák. Jeden kotrmelec mě dokázal vrátit do reality. Ptáci buráceli všude kolem. Dělej! Zvedni zadek! Padej odsud! Řval jsem na sebe a já nemohl jinak, než souhlasit. Pospíral jsem všechny čtyři nohy a zdrhal, jak jen nejrychleji to šlo. Jestli splní mé přání kdo ví, každopádně si tohle za rámeček tak úplně nedám. Zanechalo to zase další šrám na mém srdci, kolik jich v životě ještě bude? A kdy se to konečně otočí ve štěstí?

// Jedlový les

Nákup:

*do magie:
ID - M02/elektřina/4*
ID - M02/neviditelnost/5* (9* 270 drahokamů → 75% 203 → 67 drahokamů)
ID - M03/elektřina/5*
ID - M03/neviditelnost/5* (10* 500 drahokamů → 75% 375 → 125 drahokamů)
= 192 drahokamů, obě magie na full. :)

Speciální magie:
ID - M06/Prokletí lebky
Jestli se někdy setkáte s přímým pohledem s Crowleym, je jasné že není nijak vstřícný. Spíše odtažitý a chladný, čímž si ho přisvojila i tahle magie. Ve vlcích ihned vyvolá pocit nejistoty a zmatku. Tento pocit není nijak příjemný. V očích tmavého vlka je ovšem i něco, co nepřipomíná typické vlčí oko. Crowleyho oči se najednou zpod lebky rozzáří, čistá zář, která Vás chce probodávat stále dokola. V ten moment v druhém vlku projede neskutečná zima, která ho promění na zkamenělou sochu. Tento efekt je ovšem časově omezený, trvá pouze několik minut. Je to velmi efektivní útok. Crowleymu to tak dá čas na možný blízký útok, či naopak útěk. Magii může použít jak v boji, tak i pro vlastní pobavení. Má to ale i nevýhodu. Jakmile se magie použije, v ten moment Crowley také na několik sekund oslepne. A tak se musí spoléhat na svůj čich a sluch. Slepý je po dobu stejnou, jako je nepřítel uvězněn v ledovém vězení. Jakmile se vrátí zpátky do hmotného těla, i Crowley znova uvidí.

ID - M06/Kostlivec
Crowley je malý, nevýrazný vlčí samec, kterému doslova cinkají kosti při chůzi. Tento cinkot se ale může velice rychle zhmotnit. Crowley dokáže vedle sebe vyvolat vlčího kostlivce, který může myslet a jednat stejně, jako tenhle vlk. Pokud je Crowley v moci manipulace nějakého cizího vlka, tento kostlivec se může samovolně bez Crowleyho vědomí objevit. Má za své poslání jedinou věc, ochránit svého pána. Tento kostlivec může být nebezpečný, ale stejně tak i otravný. Kdykoliv jeho kosti jakkoli zničíte, on se zase znova poskládá a bude Vám v patách. Do doby, než jeho pán bude zase volný. Tato magie funguje pouze do doby, dokud je Crowley fyzicky i psychicky přítomen. Pokud bude omráčen, či usne, kostlivec se automaticky stáhne zase do Crowleyho nitra. Kostlivec se povětšinu objevuje sám od sebe, při nebezpečí, může se ovšem výjimečně objevit i na zavolání.

Naceněno a schváleno Skylieth :
Prokletí lebky: 40 křišťálů a 480 oblázků
Kostlivec: 40 křišťálů a 570 oblázků
Dohromady:
1050 Oblázků → 788 → 262 Oblázků
80 Křišťálů → 60 → 20 Křišťálů

Uplatňuji slevu k libovolnému božstvu v hodnotě 75%. :-)

A jestli můžu troufale poprosit, smazat jeden teleport. ♥
Snad je to všechno v pohodě, už mám hlavu někde v pejru ze všeho toho počítání. :D

// Ohnivé jezero, teleport

Ani nevím, co jsem si myslel. Zkrátka jsem v jednu chvíli stál s tetičkou u Ohnivého jezera. Vytáhl jsem tu podivnou věc, kterou jsem u sebe měl už opravdu dlouho. Měl jsem jich samozřejmě víc, ale nikdy jsem to nepoužil. Přemýšlel jsem nad Smrtí, jelikož jsem s ní ještě nikdy pořádně nemluvil, ani jí neviděl. Ale znal jsem jí z doslechu. Věděl jsem o ní jen, že je děsivá a kde bydlí. A zčista jasna jsem se objevil v lese, v blízkosti Staré zříceniny.
Zamrkal jsem a rozhlédl se. Mlha byla tady všude, nakrčil jsem nos. Co se to stalo? Kde to jsem? Zdá se, že jsem objevil právě svatý a nový grál. Neboť jsem se z jihu dostal až na daleký sever. Teplota tady byla mnohem chladnější, až jsem se musel zatřást. Tenhle les sem naposledy navštívil jako malý a tetičky mě odsud hnaly velmi rychle. Žila tu totiž někde samotná Smrt. Kromě intenzivního pachu, který jasně naznačoval nebezpečí jsem cítil i jiný. Nejspíš tu někde byli i další vlci, kteří se rozhodli tu potulovat. Tak jo, když jsem tady měl bych se do toho dát. Suše jsem polknul a pomalu hledal místo, které mě zavede ke Smrti. Nebyl jsem si jistý žádným krokem, který jsem udělal. Ale přesto jsem toužil se tam podívat, nahlédnout pod pokličku zdejšího božstva.

// Stará Zřícenina

// Uhelný hvozd

Dobře, zase až taková hračka to úplně nebyla. Najít nějakého pobudu, se kterým bysme si poradili. Ale nikde nikdo! Všichni jsou nejspíš na tahu někde úplně jinde! "Jo to je fakt," stojí to tady za starou bačkoru. "Radši půjdeme rozjet ten táborák do Asgaaru," nadhodil jsem s úsměvem. To znělo jako lepší zábava. Určitě teplo uvítají, když přichází zima. A budeme hodovat a tancovat! A vyžereme všechno co bude v úkrytu! Můj žaludek byl sice malý, ale občas sem se dokázal hecnout, že bych snědl i velkou nohu.
Co se týkalo cesty ke slunci, tetička to tak optimisticky neviděla. Ach jo. Frkl jsem a při tom se podíval sem a tam. "Hm... jo, křídla mají jenom nuly, kterým se nechce chodit." Odplivl jsem si kousek vedle. Cítil jsem na jazyku pořád takovou podivnou chuť, ještě z toho spáleného hvozdu. Ale teď to všechno mělo takový podivný nádech, nádech podzimu, všechno umíralo. Při pomyšlení, že bych měl vyletět někam nahoru a pak se rozplácnout, nic moc. Ještě by mě někdo sežral a to by byla panečku potupa.
Kdo by chtěl žít v těchto končinách? "Jenom vlci, co nemají úroveň!" Doplnil jsem tetičku zcela hrdě. To už jsme pomalu docházeli k jezeru. Tetička se už nemohla dočkat a tak zamířila rovnou ke břehu, kde se čančala ze všech stran, aby na to co nejlépe viděla. Jako první se pozastavila nad štětinami na uších a pak přešla k odznakům. "Jo, je to nezvyk, ale ty uši sou hustý." Zazubil jsem se. "Třeba od teď uslyšíš až za roh!" To abych si dal pozor na pusu, až budu někoho pomlouvat. Zazubil jsem se. Ne, že bych měl v oblibě drbat, já spíše drby sbíral. "Tak... asi máš zůstat při zemi," zhodnotil jsem nakonec. Vždyť i tady bylo dobře. "A v pekle se sejdem všichni," zavrtěl jsem ocasem, už jsem se na to i těšil. Bude tam určo teplo! Přistoupil jsem k ohavnému jezeru a dal si trochu vody na jazyk. Nechtěl jsem úplně moc pít, voda nevypadala zrovna vábně. "Ty teta, znáš se se Sionnem, trochu... víc?" Zeptal jsem se jí a při tom na ni kouknul, jakmile si doprohlížela své nové já.
Kopnul jsem do blízkého kamene, který spadnul přímo na vodní hladinu. Vrtalo mi toho v hlavě celkem dost, hlodalo to a nedalo mi to ani chvíli pokoj. Už dlouho jsem měl u sebe schované něco, co jsem netušil, k čemu vlastně je. "Huh, už dlouho sem to chtěl vyzkoušet." Zamumlal jsem si pro sebe a při tom zavrtěl ocasem ze strany na stranu. Podíval jsem se na tetičku a pak jsem se vrátil zpátky k oné "věci". V hlavě jsem měl Sionna, ale kromě něho jsem v poslední době hodně myslel i na Smrt. A tak sem to zčista jasna vyzkoušel a vmžiku jsem byl pryč.

// Teleport Jedlový pás

// Narrské kopce, přes Prstové hory

Vrtalo mi to hlavou, možná se mi to ale jenom zdálo. Třeba to nebyl kámen, ale mohl to být... pták. Malej pták, nebo moucha. Moucha s nějakým brněním. Když ho mohli nosit vlci, proč by ho nemohla mít nějaká moucha? Třeba taky zašla za Životem a toužila být královnou much. Sice to je trochu nechutný, vzhledem k tomu, že mouchy vyhledávaly velice smradlavé věci... Ale třeba potřebovala boty! Jo, narazila do mě botama. Zhodnotil jsem nakonec. "To bude hračka, snad." Bral jsem to stále jako takovou výzvu. Najít někoho, na kom si vybijeme naše exkluzivní nápady. Jenomže tenhle kraj byl mrtvý, světe div se bylo to tak. "To je průda," frkl jsem a rozhlížel se. "Co ti vlci v tomhle období furt dělaj?" Protočil jsem očima. Bylo by to požehnání potkat právě nás.
Pak jsem ale popisoval, co jsem viděl na tetičce. Zdálo se, že je z toho unešená. Podíval jsem se na pochmurné počasí, mlha tu zápasila ve všech směrech. "Třeba se to říká jenom proto, protože je to tak úžasné a nemůže to dělat každej." Namítl jsem a při tom zvedl hlavu. Bylo to k zamyšlení, co když na slunci žije taky nějaký bůh, který rozdává všecko zadarmo. A nemá se tam lítat, aby se na něj jen tak nepřišlo. Nebo poletíme do vesmíru. Daleko za hvězdy, co se za nimi asi ukrývá? Tetička možná byla vstupenkou do takového světa!
Pokračovali jsme dál přes ten smradlavý hvozd. Nakrčil jsem nos. "To je ale hnus, tady v okolí snad nemůže nikdo žít." Zavrtěl jsem hlavou. Kdo by chtěl mít v sousedství takový hnusný les? Mlha tomu moc neprospívala, každopádně jsem přidal do kroku, ať jsme co nejrychleji u jezera a tetička se může podívat, jaká je z ní kóča.

// Ohnivé jezero

Nemohli jsme pochopit, kdo by po mě střelil kamenem. Že by Život? Naklonil jsem hlavu na stranu a podíval se nahoru. Nic jsem tam však neviděl. Toho boha jsem neznal, stejně tak Smrt a upřímně moc jsem je chtěl navštívit. Oba dva, vrátit se do lesa jako totální nabušený vlk. A taky to tak udělám. Už jsem si plánoval, jak to všechno provedu. Jen mi pořád... něco chybělo. Nebylo toho mnoho, ale nejspíš to nemohlo najít cestičku do mé skrýše cenin. "To... možná se mi to jen zdálo," pokrčil jsem rameny. Nemohl jsem tušit, že když jde například někomu o život, může se magie sama projevit. Ale to mě přece nemohlo vůbec nepadnout.
Tetičce se líbil náš plán a tak jsme si to ujali po svém. "Hehe, pošleme někoho na ohňovou stezku!" Zazubil jsem se. Vidět vlka jak chodí například po hořlavé půdě klacků? To by bylo fakt něco! Když budeme oba dva trénovat, pošleme takhle po stezce všechny, kdo nám zkříží jen i chloupek na kebuli! "Si piš!" Povzbudivě jsem se zazubil. Jenomže kde mohlo být tetičce Iskierce konec? Pořád v lese?
Pak se přímo před očima začala tetička měnit. Snažil jsem se netvářit nijak, naštěstí maska mi dost zahalovala grimasy, takže když jsem se šklebil, nešlo to úplně moc vidět. "Vypadá to... no, tohle vypadá jak slunce a tam nahoře zase jako šipky. Možná poletíš ke slunci!" Zazubil jsem se. Opravdu jsem netušil, co to znamená. Něco jako štěstí a let, takže poletíš a náramně si to užiješ! Zašklebil jsem se. "Jasný, přijdeme na to! Třeba to tobě bude dávat větší smysl." Nadhodil jsem, tetička už pelášila někam směrem k jezeru a já se při tom přidal. Ťapkal jsem si to v jejích stopách.

// Úhelný hvozd, přes Prsťáky