Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ještě před svým odchodem jsem se ptal na Sionna. Nemyslel jsem to nějak konkrétně. Spíš mi šlo o to, že to byla podle všeho alfa. Já už budu v Asgaaru skoro dva roky a viděl sem ho tak dvakrát. A ani jedno setkání nebylo zrovna příjemné, nebo takové jaké bych si představoval. Jenomže odpověď jsem se už nedozvěděl, neboť jsem tahal za nitky teleportu.
Když sem se vrátil, byl jsem naprosto zničený a unavený. Teleport jsem vyzkoušel jenom jednou i za cenu toho, že jsem jich měl víc. Zkrátka mě v tu chvíli nenapadlo ho použít, možná kvůli tomu jak moc sem byl vyděšený a potřeboval to rozchodit. Teď jsem tu stál a byl unavený jak snad ještě nikdy. Tetička tu na mě poslušně čekala celou dobu, za což sem byl rád. Ještě ji tady po všech čertech nahánět, to by mi tak scházelo. Navrhl jsem že ji všechno řeknu cestou domů a ona souhlasila. Pomalu se mi dech uklidňoval. "Tak jo, už dlouho sem to chtěl vyzkoušet, ale netuším k čemu to vlastně slouží. Teď už jo! Je to teleport! V jednu chvíli jsem stál s tebou u jezera a přemýšlel nad vším možným. Pak jsem se ale dostal myšlenkami ke Smrti, sáhl jsem na teleport a PUF! Byl jsem v tom lese hned vedle Zříceniny!" Chlubil jsem se jako malý pes. Pravda byla taková, že ještě teď mi naskakovala husí kůže z toho setkání. "A tak sem teda za ní šel. Potkal sem ji a mluvila se mnou." Rekl jsem s naprostým klidem a chlubivým výrazem. Ale kámoši z nás asi úplně nebudou. Nákrčil sem nos. "Byl sem zvědavý, jestli je to takové jak se říká. A je to ještě horší! Vzal sem pak nohy na ramena a zdrhal co to šlo. Celou cestu od ní sem až na jih běžel. A aby toho nebylo málo, když už sem byl v tom tréninku jsem si cvičně vyběhl i za Životem. Chtěl jsem mu všecko říct od plic, ale pak jsem na všechno zapomněl. Je celkem fajn, trochu tlustej, ale milej." Zhodnotil jsem celou situaci. Pomalu už jsme odcházeli od jezera a mířili přes louku domu. Ani slovy nešlo popsat jak moc sem se těšil až tam budu. "Takže hrozně vypadám oprávněně," zavrtěl sem se, nohy se mi motaly.

// Asgaar, přes Středozemní pláň

// Červená řeka

Neviděl sem si pomalu ani na špičku nosu. Byl jsem tak unavený, že by do mě stačilo šprtnout a já bych spadl jako domeček z karet. Pach tetičky jsem tu ale ještě cítil, takže po mém kouzelnickém výstupu neodešla. Aspoň že tak. Asi bych neměl ty vymoženosti zkoušet jen tak. Ale byl jsem rád, že jsem měl určitou část života zase za sebou. Kdybych je nenavštívil, cítil bych se zase jako malé vlče. Teď jsem se mohl posunout zase dál. Dokázal jsem udělat další velký krok ve svém životě. I když mi to bylo nejspíš k ničemu.
Mžouravě jsem se díval před sebe a doufal, že tetičku zahlédnu. Už sem byl konečně u jezera. Byl jsem plný větviček a bodláků, rozhodně jsem se nemohl pyšnit novým kožichem, jako tady někdo. Za chvíli jsem ale viděl tetičku, jak se mi zjevila zpod mlhy. "Tetičko Sid!" Ozval se můj chraplavý a unavený hlas. Potřeboval jsem si odpočinout, po té tůře jsem měl co dělat, div že jsem vůbec ještě stál na nohou. Přiblížil jsem se k ní a radostně si jí prohlížel. Byla radost jí vidět, živou a zdravou. Nezdá se mi? Snad ne. Projelo mi ihned hlavou. Byl jsem až příliš unavený na to, abych byl schopný normálně myslet. "Neuvěříš, co se mi stalo!" Vyhrkl jsem na ni a kecl si na zadek. "Jsem nadřený jak bobr, půjdem zpátky domů? Všechno ti cestou řeknu." Navrhl jsem. Toužil jsem si někde lehnout, odpočinout. Ale netušil jsem, jestli má tetička ještě nějaké plány.

// Ježčí plácek

Málem sem spadnul do řeky, neboť jsem jí z únavy úplně přehlédl. Upozornil mě až hlučný tok, který jsem si uvědomil na poslední chvíli. Tlapu jsem držel vzhůru, ale naštěstí jí nedal dolů. Ještě bych tam mohl spadnout. Zavrtěl jsem prudce hlavou, abych se toho zbavil. Tak jo, tohle už je ale fakt moc. Zavrčel sem. Myšlenkami jsem se vrátil k Životovi, jako bych snad doufal, že i přes myšlenky mi může dát ještě špetku dobré nálady a energie. Povedlo se.
Povzbudivě jsem zvedl hlavu. Uvědomil jsem si, že řeka byla červená. Jo! sem blízko. Mlha mi ale jasně říkala, že mi nedá nic zadarmo. Proto jsem se řídil podle pachu. S tetičkou jsme u jezera nějakou chvíli byli a pach se tam držel. Vydal jsem se proto po stopě, která mě určitě zavede až k jezeru. Tetička se bez tak ještě bude prohlížet a říkat si jaká je to kočka. Tak už by jí to čančání mohlo stačit. Napadlo mě a při tom se zazubil. Rozklusal jsem se tedy směrem, kde by teoreticky jezero mělo být. Pokud ho z hodiny na hodinu někdo náhodou nepřestěhoval.

// Ohnivé jezero

// Eucalyptový les

Pořádně jsem se rozhlédl a snažil se trochu více něco vidět. Mlha tu opět dominovala, takže jsem toho moc neviděl. Musím být blízko! Žadonil jsem v duchu. Začenichal jsem, ve vzduchu jsem opravdu tetičku cítil. Teď stačilo jí jenom najít. To nemohlo být těžké. Měl jsem si vzít ten taxík ve stylu teleportu, byl bych už dávno u ní. Ale to bych nebyl já, který chce překonávat své vlastní hranice. Zlepšit si fyzičku a být přece jenom k užitku. Ohlédl jsem se na svůj kostnatý zadek, zdálo se, že jsem moc svaloviny nové nepobral. Pche! Prskl jsem.
Pomalu jsem se vydal vstříc plácku, na který sem se dostal. Kousek ode mě jsem viděl, jak si to dupe jeden z ježků. Nikdy bych tomu nevěřil, že takový bodlavý tvor může být tak rychlí. Raději sem se mu vyhnul obloukem, velmi nerad bych na něj například stopnul. Unavený na takovou blbost jsem byl opravdu hodně. Proto jsem dával pozor na to, kam šlapu. Ještě si trhat bodliny z tlapy, to jo! Zavrtěl jsem hlavou a pokračoval dál.

// Červená řeka

// Konec světa

Konečně jsem nechal za sebou hory, skály, nebo co to vlastně bylo. Zkrátka oblast, která byla na úplném jihu. Les už se zdál jako lepším řešením. Stačilo jím projít a určitě budu vědět, kde jsem. Zrak jsem měl rozdvojený, unavený. Jasně mi tělo říkalo, že toho má už dost. Překonávat hranice dává dost zabrat. Zastříhal jsem ušima a pokračoval při tom dál. Proplétal jsem se mezi stromy a snažil se vidět něco zajímavého, něco co mi dodá aspoň trochu energie. Určitě by se hodilo nějaké maso. Ale na lov jsem byl až příliš unavený. Najím se doma, v úkrytu budou zásoby na zimu. Něčeho si zobnu. To nikomu přece nemůže vadit.
Přímo nad hlavou mi proletěl pták, bral útokem snad všechny větve. Asi je stejně unavený, jako já. Napadlo mě. Jinak tenhle les byl celkem poklidný, což mě až děsilo. Kdo ví co za kuriozitu se v něm může ukrývat. Proto jsem chtěl co nejrychleji odsud. Otřel jsem se o blízký strom, potřeboval jsem se podrbat za lopatkou. Pak jsem už viděl, že les pomalu končí. Díky Živote. Projelo mi hlavou a oddychl jsem si, musel sem být už blízko!

// Jezevčí plácek

// Savana

Nohy se mi už motaly, že jsem musel opravdu na chvíli zastavit. Kecnul sem si na zadek a jen dýchal, pěkně zhluboka. Vzduch tady byl celkem na dobré teplotě. Rozhodně se to se severem nedalo srovnat. Zůstal jsem někde v horách. Sakra, tady sem špatně, já jdu pořád na jih! Rozčiloval sem se. Mezi horami jsem totiž viděl vodu. Musel jsem být až úplně na jihu. Sakra, to se nemůžu více soustředit? Zamračil jsem se. Tohle mi byl čert dlužen, taková výprava a námaha... a nejspíš pro nic za nic. Navštívil jsem Smrt i Život, ale necítil jsem na sobě zatím žádnou změnu. Kromě bolavého těla, psychicky i fyzicky.
Když už sem tu byl, zůstal jsem ještě chvíli sedět. Potřeboval sem pořádně popadnout dech. Ohnivé jezero už nemohlo být ale daleko. Stačilo se jen vrátit, kousek a najdu les, kterým jsme s tetičkou procházeli. Zvedl jsem se a otočil se. Bylo na čase najít nějaký les, který mě z tohoto jižního prokletí dostane zase ven. Zvedl sem se a s hlavou skloněnou jsem ochotně pokračoval dál. Už sem ani nevěděl, čím vlastně jsem.

// Eucalyptový les

// Baobab

Vzdaloval jsem se od mohutného stromu celkem rychle. Zavrtěl jsem se a rozhlížel. Tady byla zvířata opravdu úplně jiná. Neuměl jsem to popsat, ale chuť masa bych určitě vyzkoušel. Ryby jsem nesnášel, ale tyhle zvířata? Rozhodně by to za zkoušku stálo. Ale bohužel to nebylo pro smečkový lov, na to byly zvířata moc daleko. Ale na nějaký rádoby lov by to určitě stálo za to.
Unaveně jsem otevřel tlamu a dlouze zívnul. Musel jsem se posadit a začít se škrábat na rameni. Měl jsem tam nějaký bodlák a odmítal se dál pohnout, dokud ho nedostanu ven. Naštěstí velmi rychle se dostal pryč. Zůstal ležet v trávě i s pár černými chlupy. Podíval jsem se na něj a zase se postavil. Bylo na čase se zase hnout z místa. Už jsem nemohl být daleko. Div jsem neměl už ten pohled rozdvojený. Zrovna dvakrát mě to netěšilo. Potřeboval jsem si už odpočinout, ale najít tetičku pro mě byla priorita. Proto jsem mířil dál a myslel si, že mířím na sever.

// Konec světa

// Savana

Mohutný strom uprostřed ničeho, je to opravdu možné? Co to je za fóry? Zamlaskal jsem nepříjemně a při tom se zamračil. Tady mě někdo tahá za fousy a já sem to nebyl. Strom byl naprosto obrovský, snažil jsem se v hlavě bádat po tom, jestli jsem někdy viděl větší strom. Ale upřímně? Neviděl. Tahle zajímavost byla očividně jedinečná. Musí tady růst stovky let. Napadlo mě a obdivuhodně jsem na něj zůstal zírat. I když jsem z cestování už blouznil, mělo to něco do sebe. Sám od sebe bych se asi na takovou výpravu sám od sebe rozhodně nevydal. Posadil jsem se ke stromu a obdivoval ho. Nikdy jsem nebyl na obdivování přírody, ale možná v tom přece jenom najdu zálibu. Ještě se ze mě stane cestovatel. Ta cesta mi dává zabrat, nejspíš mám horečku. Olízl jsem se a kysele se při tom ušklíbl.
Zvedl jsem zadek a pomalu se vydal zase zpátky na travnatou poušť. Musel jsem už najít cestu k Ohnivému jezeru, nebo mě tetička přetáhne holí, nebo svým novým sluncem... které na sobě měla. Zastříhal jsem ušima a zase se rozklusal, chtěl jsem aby cesta co nejrychleji utekla.

// Savana

// Poušť

Protáhl jsem se, byla to příjemná změna na zelenou zem z písku. Rozhodně jsem to uvítal. Šoural jsem nohama nízko, abych se zbavil veškerého písku, který se usadil mezi prsty. Ten pocit jsem absolutně nesnášel a přišel jsem si pořád špinavý. I když moje srst na tom nebyla zrovna nejlépe. Údržbu by to rozhodně chtělo. A kromě toho teď bych si dal klidně i dvacet. Nemohl jsem si ale dovolit zastavit. Vždyť jsem pospíchal za svou osudovou ženou, teda jednou z nich. Tu první budeme muset ještě někde vyhrabat zpod prachu.
Zachvěl sem se a pokračoval dál. Ve vzduchu jsem cítil velké množství pachů, většinu z nich jsem ani neuměl identifikovat. Kdo ví co je to za zvěř. Napadlo mě. myšlenkami jsem se dostal i k jižní smečce. Jak jsem procházel jedním lesem pach v ní byl opravdu silný. Mohla to být vážně velká smečka. Musím se zeptat tetičky, jestli náhodou neví, co jsou zač. Samozřejmě nic nemělo na Asgaar, ale mít přehled by nebylo na škodu. A nějakou z nich navštívit a podívat se, jak se žije zdejší lůze. V tom jsem uviděl něco, co je fakt zaujalo.

// Baobab

// Oáza

Znova jsem se dostal do pouště, bylo to opravdu velké území. Když sem šel s tetičkou, ani mi to tak nepřišlo, až teď. Zdá se, že Život potřeboval velké království, ale jeho hora mu stačila. A na něčem stát přece musí. Ohlédnul jsem se k místům, odkud jsem přišel. Od Života. Hezky si tam sedí na bidýlku. Napadlo mě a uchechtl jsem se. Vždyť já mu úplně zapomněl říct, co jsem chtěl! Projelo mi hlavou. Ale už sem byl až příliš unavený na to, abych se za ním trmácel ještě jednou.
Povzdychl jsem si. Tak příště, dneska už toho mám fakt po krk. Chtěl jsem najít tetičku a zahrabat se zase v Asgaaru. A uspořádat ten velký táborák, o kterém jsme mluvili. Teď jen najít tu cestu za ní. Je fakt, že únava to na mě dávala znát. Byl jsem zmatený a nemohl najít cestu, kudy jsme před tím spolu šli. Jednoduše jsem šel, až do okamžiku než se poušť změnila v zemitou půdu.

// Savana

// Poušť

Dorazil jsem až k vodě. Není to zvláštní? Uprostřed pouště takové místo. Nechtělo se mi tomu věřit, byla ta voda vůbec pitná? Nechtěl jsem tomu tak úplně věřit. Kolem vody se ale zdržovaly i podivuhodná zvířata. Některé jsem ani nikdy neviděl a zdálo se, že se mě nebály. Přišel jsem k vodě a sklonil hlavu. Přičichnul jsem k vodě, jestli je vůbec pitná. Voněla kupodivu jako normální voda. Zkusil jsem nejdříve jen na špičku jazyka. Chvíli jsem přemýšlel, ale nechutnala špatně. A tak jsem doplnil tekutiny, které mi chyběly a hlavu zase zvedl.
Byla tu zeleň, což je... opravdu zvláštní, když je podzim a na severu jsou listnaté stromy už mrtvé. Ale zdá se, že poušť má na roční období svoje pravidla. Bylo to na jednu stranu děsivé. Na druhou se to dalo možná očekávat. Ale nebyl jsem žádný expert na pouště a rozhodně s tím teď nechtěl začínat. Pomalu jsem se od vody vzdálil. Tak ještě kousek po poušti a bude to prokletí za mnou. Ale stále jsem měl dobrou náladu. Život mi dodal takový ten příjemný kopanec, který jsem už dlouho potřeboval. Už jsem se necítil jako největší lejno pod sluncem.

// Poušť

// Narrské kopce

A šlapal jsem zase v písku. S nechutí, která se projevovala hlavně na mé tváři sem šel dál. Tlapy se mi bořily do písku a to jsem absolutně nesnášel. Bylo to pro vlky tak nepřirozené, že jsem ani nechápal, jak nějací vlci mohou žít v takových končinách. Byl to hnus. Osobně bych to rozhodně nevolil a raději bych se ani nenarodil. Zůstal bych zalezlý ve své matce a vylezl bych až někde v normální krajině.
Rozhlédl jsem se a hledal nějaký zdroj vody. I když byl podzim, v poušti to moc znát nebylo. Teplota tu byla dá se říct celkem dobrá. Ale to neměnilo nic na tom, že jsem byl žíznivý. Pak jsem před sebou viděl nějakou siluetu keřů. Na to aby se mi to zdálo nebylo až takové horko. Takže jsem přidal zase do kroku, hravě jsem zvedal tlapky nahoru a dolů, abych se dostal na ono místo. Tělo by si zasloužilo pořádný odpočinek, ale odmítal jsem odpočívat někde jinde, než v Asgaaru. Nebo ne v blízkosti tetičky. A k té sem to měl ještě kus cesty. Jenomže kudy? Hádal jsem a rozhlížel se. Nejspíš za to mohla i určitá únava, která ve mě dřímala už dlouho. Ale posouvat své hranice, i to jsem chtěl přece dělat.

// Oáza

// Vrchol Narrských kopců

Projela mnou naprostá energetická a pozitivní bomba. Najednou jsem se cítil nabitý energii a cítil vnitřní klid. To už se opravdu dlouho nestalo, že bych se takhle cítil. Netroufal jsem si ani hádat, jestli jsem někdy takový pocit opravdu měl. Nejspíš to je poprvé. Potřeboval jsem si utřídit myšlenky. V jednu chvíli jsem zažíval peklo na severu se Smrtí a na jihu naprosté blaho se Životem. Neskutečné. Zavrtěl jsem ocasem ze strany na stranu.
Scházel jsem do nížin, písek se rozsypával pod mou vahou. Naštěstí jsem nebyl moc těžký, znal jsem mnohem mohutnější vlky, než jsem byl já sám. Tak jo, teď co? Měl bych jít za tetičkou, ale chtěl jsem to tady ještě trochu prozkoumat. Tetička určitě ještě chvíli počká a tak jsem se pomalu vydal ještě trochu více na jih. Chtěl jsem se podívat, jestli ta poušť ještě někde končí. Mlha mi zabraňovala v tom vidět do dálky a výšin. A možná to bylo způsobeno i tím, že jsem byl trochu dezorientovaný a tak mi chvíli trvalo, než jsem našel správný směr. Poušť byla přece jenom všude stejná.

// Poušť

// Narrské kopce

Když už sem to bral při jednom, proč se do toho nepustit úplně? Pro změnu jsem byl zase na jihu, kde se podzim zatím teprve dostával do určité své části. Jak vlastně vypadá podzim na písku? Nějak takhle. Před malou chvíli jsem tu byl ještě s tetičkou Sineád a tvrdil, že jít nahoru rozhodně nemám v plánu. A teď jsem sám šlapal nahoru, jako největší pán. Chtěl jsem vlastně Životovi i vynadat, proč tak nacákal ty barvy na tetičku Sineád? Ona by si zasloužila přece mnohem víc! Mohla by se i vznášet nad zemí, kdyby chtěl. Ale ne, on jí naplácá nějaké čmáranice na těle a ona je teď z toho paf.
Nechal jsem myšlenkami myšlenkami, neboť čím výš jsem byl, tím... mě ta zloba opouštěla. Začínal jsem se uklidňovat. Rozhodně to tady nebylo tak děsivé, jako u Smrti. Akorát to byl panečku výšlap. Byl jsem zadýchaný a nemohl pořádně popadnout dech. Moje fyzička na tom byla nejspíš příšerně. Nic jiného jsem ani nečekal. Malý vlk, krátké nohy, kost a kůže... ani sval, ani šlacha. Snažil jsem se zpod masky vidět aspoň něco, aspoň nějaký náznak toho, že tohle nekonečné peklo skončí. Aspoň to nešlapu v létě. To na tom bylo to nejlepší.
Konečně jsem se dostal až na samotný vrchol, div jsem tady sebou nesekl. Ale byl to panečku obdivuhodný výhled. Byla tady vidět celá Gallirea. Najednou ze mě všechno opadlo. Všechno to zkažené mé já, které jsem v sobě ukrýval. Necítil jsem zlost vůči nikomu, ani otci a to už je co říct. Ta mě popoháněla skoro dva roky mého života vpřed. Netušil jsem, jak Život vypadá a co je zač, ale už teď když sem tu stál jsem věděl, že to bude příjemné setkání. Mnohem příjemnější, než se samotnou Smrtí. Chvíli jsem se rozhlížel a pak se šel po něm podívat. Měl to tady útulné až se mi ani nechtělo zpátky za tetičkou Sineád a ani domů. Dokázal bych tady zůstat i roky, skryt pod zraky všem okolním vlkům. Tady by se žilo, jen já a tetičky. A Život, na toho bych asi neměl zapomínat. Ale to v tuhle chvíli ani nijak nešlo. Cítil jsem se tu po tak dlouhé době chtěný, milovaný. Tenhle pocit jsem neznal a byl pro mě úplně nový. Pak jsem v dálce uviděl mohutného a velkého vlka. Byl plný listí a šípků, zkrátka všeho co k podzimu patřilo. Oproti němu jsem se cítil jako mravenec, které by mohl lehce zašlápnout. "Buď zdráv," pozdravil jsem slušně. Žádné čus, zdar, čauky mňauky, jak mě tetičky učili. Byl jsem tady úplně jiný, celý nový! Nový Crowley. Vlk se ale na mě ani neotočil, přesto jsem slyšel jeho harmonický hlas, který mě vnitřně uklidňoval, jako by mě někdo kolíbal v kolíbce. "Buď konečně vítám, drahý Crowley," pozdravil a čekal, až si k němu přisednu. Dorazil jsem a posadil se, díval jsem se výhledem na hory a daleké moře. "Doufal jsem, že tě tu uvidím už dřív," dodal a při tom se na mě podíval. V jeho pohledu bylo vidět tolik lásky, že jsem nebyl schopný cokoliv říct.
Co je tohle za vlka? Co je tohle za boha? Cítil jsem se jako ve snu, jako bych vyhrál samotnou loterii. "Nebyl jsem si jistý, jestli už nastal ten správný čas," prozradil jsem mu. Povzdychl jsem si, chtěl jsem začít mluvit, chtěl jsem mu tady vylít celé mé srdce, ale on mě zastavil. "Jsi jedinečný, Crowley a toho si važ. Znám tě od tvého narození, dívám se na tebe." Prozradil a já z toho byl trochu na vážkách. "Sleduji všechno," dodal, aby mě nejspíš uklidnil a já suše polknul. "Já... já se snažím," zadrhnul jsem se, jako bych měl knedlík v krku. "Každá cesta má cíl, drahý Crowley. Drž se toho, co ti napovídá srdce a nikdy neuděláš chybu." Tu chybu jsem možná už před časem udělal. Byl jsem nenáviděný ze všech stran, ale Život to tak neviděl. A já se ani na chvíli necítil například souzeným. Cítil jsem se velmi dobře. "Urovná se to vůbec někdy? Mám to hodit za hlavu a jít dál?" Zeptal jsem se. Život ale nevypadal, že by byl na vážkách, byl naprosto klidný a vyrovnaný. Podíval se na mě svým hřejivým pohledem. "Občas není špatné myslet na sebe, pokud jsi spokojený ty, pak je třeba názory hodit za hlavu." Řekl mi. Moje rodina mě už dávno hodila přes palubu a já se myšlenkami čas od času k nim vrátil. Ale trápil jsem se jen ve smyčce, ze které nejde ven? Tohle mi naznačuje? Napadlo mě. Musel jsem se usmát. "Zahojí se někdy ty rány na tváři?" Zeptal jsem se trochu pištivým, zženštilým hlasem. Stále jsem s tím nebyl vyrovnaný a možná ani nikdy nebudu. Díval jsem se na svět zpod vlčí lebky, kterou mi daroval mladý chlapec. "Všechno je možné, všeho je možné se zbavit. Je to ale opravdu to, co by sis přál? Život v našem světě umí být krutý, i bez pomoci vlků, ale žene nás to dál." Povídal mi Život. Byl bych schopný se s ním tady o těch věcech bavit klidně i celé dny. Nechtěl jsem odejít, chtěl jsem tu s ním zůstat. Konečně jsem poprvé v životě cítil, že by mě někdo přijal s otevřenou náručí, bez předsudků. "Asi je to součást mě," přijal jsem. Vlk se o mně opřel a já s chutí přijal jeho poloviční objetí.
Drobné tělo by se hravě za tím Životovým schovalo. Cítil jsem se v bezpečí, jako by na mě ani nikdo právě teď nemohl. "Něco sem ti donesl, poslední záchvěv květin, než odkvetou," řekl jsem mu s úsměvem. Život se na mě vřele usmál. "Máš laskavé srdce, měl bys ho ukazovat častěji." Káral mě? Zavrtěl jsem hlavou a v rychlosti se usmál. "Je třeba být opatrný," zazubil jsem se. Ale s Životem jsem být opatrný rozhodně nemusel. Mohl bych mu tady vyklopit hotové ódy o tom, co jsem všechno zažil. Ale to všechno šlo teď stranou. Pro ten dobrý pocit bych byl schopný možná i někoho zabít, jen abych se dostal na tenhle vrchol a měl kousek jeho pozornosti. Byl jsem tu nejspíš už několik hodin, čas tu plynul neskutečně rychle. "Rád bych tu zůstal, mohl by tohle být můj domov?" Zeptal jsem se Života se zájmem a zavrtěl při tom ocasem. "Zůstaň, jak dlouho jen budeš chtít. Ale mám pocit, že tam dole ještě někomu něco dlužíš, hm?" Pozvedl obočí a usmál se. Mohutný vlk se pomalu zvednul a měnil své stanoviště. Když jsem se za ním otočil, už tam nebyl. Přesto jsem ale i nadále cítil to objetí, které se mi tady dopřávalo. Bylo láskyplné, hřejivé. Povzdechl jsem si a zvednul se také. Má pravdu, tetičkám něco dlužím. Poznal jsem ho a už se nedivil tomu, že tu tetička Sineád strávila tak dlouhé chvíle. Bylo to naplňující, dychtil jsem po jeho další pozornosti. A kdybych chtěl, nejspíš bych ho i našel.
Jenomže jsem se nakonec rozhodl přece jen vrátit se zpátky dolů. Dlužil jsem to nejen tetičkám, ale i dědečkovi. Ještě mě čekal boj o své místo ve smečce a já ho nehodlal jen tak vzdát. Nechal jsem tady Životovi vše, co jsem měl. Třeba se mi to někdy vyplatí, třeba ne. Ale pro tenhle pocit bych mu tady nechal všechno, i to co jsem neměl. Pche! Já bych pro něj i kradl a to už je co říct. Jen pro pár minut strávených s tímto bohem, který dokázal během krátké chvíle darovat neodolatelný pocit štěstí a lásky. Ještě jsem se několikrát ohlédnul a váhal, jestli zůstat nebo jít. Ale nakonec jsem zatnul zuby a pokračoval do nížin.

// Narrské kopce

Směnárna:
74 křišťálů → 240 květin
69 drahokamů → 23 květin
V úkrytu by po sečtení mělo být 515 květin

*Do vlastností:
ID - V01/síla/2*
ID - V01/rychlost/2*
ID - V01/vytrvalost/2*
ID - V01/obratnost/2*
ID - V01/taktika lovu/2*
- 500 květin - 10*

Darování hvězdičky do vlastnosti:
ID - V03/Vivianne/rychlost/1*
- 10 květin

Snad to mám všechno spočítáno správně, mělo by to všechno vyjít i s nákupem ve Zřícenině. Tak snad! Pardón za případné potíže, ale ty z celého srdce věřím, že nebudou!

// Prstové hory

Ohlédl jsem se na hory za sebou a pak se zase pohledem vrátil zpět. Hledal jsem Narrské vršky a samotný vrchol, který budu muset zdolat. Jakmile jsem zahlédl svoji pevnost, kterou jsem tu před nedávnem udělal, věděl jsem, že jsem na místě. Začal jsem hrabat a tak svou pevnost zničil. Nemusel si v ní každý najít zálibu. Navíc byla jenom moje. Nikdo nemá právo na moji pevnost. Zamyslel jsem se škodolibě. Hezky jsem to uhladil tak, aby nikdo na nic nepřišel. Zdálo se, jako by tu žádná pevnost ani nikdy nebyla. V tom jsem si vzpomněl i na událost, co se tu stala. Jak mě někdo trefil kamenem. Zdálo se, že tu stále nikde nikdo není. Což mě dost děsilo, ale možná to byla jenom hloupá náhoda.
Nasměroval jsem se k místům, kde sem před tím ztratil tetičku z dohledu. Vedlo to nahoru a já jsem se musel pořádně nadechnout. Bylo na čase posbírat všechny síly, co mi zbývali, abych tenhle kopec pokořil. Tak se ukaž, Živote. Poslal jsem mu myšlenku, zaťal zuby a začal mířit do výšin.

// Vrchol Narrských kopců