Příspěvky uživatele

< návrat zpět

17. Vytvořit obraz ve sněhu, Vánoční Kalendář

Nebyl sem si jistý, kam přesně jdu. Nekonečná bílá pláň byla přímo přede mnou a já doufal, že mě něco napadne. Nutkání, které sem měl bylo ale velké. Někdy sem si říkal, jak dospělý vlastně jsem, přičemž uvnitř stále bylo malé vlče, které si jen neužilo dostatečně dětství. Na tváři mi pohrávaly jizvy minulosti, které mi jasně říkali, že mé dětské léta už dávno skončila. Nervózně sem se ohlédnul, když byla zima necítil sem se komfortně a po událostech v Asgaaru už sem se necítil doma ani tam. Někdy to budu muset vyřešit, ale teď rozhodně ne.
Natáhl sem krok, všude kolem byla jenom bílá vrstva bez stop, jako by tu ani nebyl život. Nahodil sem pokřivený úsměv, alias jeden spadlý koutek, napadla mě šaškárna, kterou bych tu mohl vytvořit. Nohama sem šoupal sníh před sebou a vytvořil tak kolečko, hezky pravidelné. Netušil sem, co z toho bude ale rozhodně nějaký obraz, vytvořil sem tomu vlčí špičaté uši. Naráz sem se odrazil a skočil do kruhu, abych vytvořil oči, čumák a dlouhou pusu, která má typický pokerface. Nikdy by mě nenapadlo, že v sobě probudím Picasa, ale stalo se. No tohle bude vážně něco.
Neváhal sem a pokračoval dál, došel sem do spodní části hlavy a pokračoval vyhrnovat tělo. Nebylo to zrovna ideální, neměl sem na to vhodné oko, ale bavilo mě to, snažil sem se. Na konci těla se mi ocas vrtěl a přesně ten sem teď i dodělával. No, trochu sem to přepískl, můj obraz měl dobrých několik metrů. Na druhou stranu kdyby se díval někdo z nebe, považoval by to určitě za mistrovské dílo. Nutkání se usmát sem měl a proto sem to i udělal, radostně sem se mohl poplácat po rameni, jak dobrý vlastně jsem. Nakonec sem poodstoupil a pokračoval směrem pryč, dílo bylo dokonáno.

3. Jdi bruslit
// Severní Galtavar

Zurri o něčem mluvila, o nějakém zeleném vlkovi. Já si mezi tím plácal další kouli, abych měl luxusní zásobu. "Ty ses potkala se Smrtí?" Zeptal sem se neutrálně, ale aniž bych dal větší prostor na proslov, začala bitka. Kupodivu se mi to dobře povedlo. Trefil sem se, že by mladá dáma byla dotčená? Hravě sem se usmál. Uvidíme, co v tobě je. Zavrtěl sem se a byl připravený na protiútok, kterému sem nedal moc velký prostor. "Nefér? Pche, co je v dnešní době fér!" Prskl sem, nečestně tady bojoval prakticky každý, pokud to pochopí co nejdříve i Zurri, bude z ní perfektní kumpán do nepohody. Pak bych jí možná i něčím ocenil, kdyby mi ukázala, jak cool umí být. A jak s ostatními vyjeb... ehm jak s ostatními zamést schody.
Rozhodl sem se pro úprk. Přece sem se nemohl nechat zkoulovat jen tak jednoduše. Běžel sem přes sněžnou krajinu, dávalo to dost zabrat. Běžet po trávě v létě bylo rozhodně jednodušší. Pokaždé sem narazil do další a další vlny sněhu. Otočil sem se, jestli mě hnědá skvrna pronásleduje a opravdu byla za mnou. Měl sem docela náskok a hlídal si ho. Možná tak moc, že jsem si nevšiml, že už neběžím po sněhu, ale po ledu. Okamžitě mi tlapky začaly prokluzovat a já se začal vézt mnohem větší rychlostí, než bych dokázal vlastníma silama.
Sklouznul sem se dobrých několik metrů, přičemž sem předvedl hned několik luxusních otoček kolem své osy. "Žjóva!" Točil sem se a celý svět. Držel sem se na nohou tak tak, ale na poslední chvíli sem padnul, jako ten nejlepší voják. Bruslař ze mě teda úplně ideální nebude, ale byla to celkem zábava. Zurri zrovna dobíhala. "Tak co? Máš na to?" Zvolal sem na ní, ale pravda byla, že nožky se mi třásly a já nemohl moc dobře ani stát. Zkusil sem to proto ještě jednou, odrazil sem se zadní nohou a snažil se udržet balanc. Teď už to bylo lepší. Dokonce sem k tomu přišel i na chuť, spokojeně sem se doklouzal až ke břehu, u kterého sídlil les.

// Východní hvozd

Prosinec 10/10

Běžel sem tak daleko, jak jen to šlo. Snad kojoti ztratí stopu a nebudou mě tak nadále hledat. V žaludku mi kručelo a potřeboval sem už jíst. A tak sem se posadil a s chutí se do toho pustil. Ten trénink mi určitě prospíval. Už sem tak nemusel žít jenom na zajících, ale třeba jako teď sem měl odměnu ve formě kojota. Jeho maso bylo moc dobré. I když ho na sobě zrovna moc neměl, mě to stačilo. Měl sem malý žaludek a zaplnit ho nebyl ten největší problém. Trhal sem maso, občas prokousl drobnou kost. Rudá skvrna ve sněhu se pomalu a jistě jenom zvětšovala.
Spokojeně sem se nasytil. Zbytky sem elegantně zahrabal, přece jenom nějaké maso tam zůstalo. Lišky to určitě dodělají. A tak sem ho z větší části nechal odkrytého, aby to neměli tak složité. Pak sem se přesunul k vlastní očistě. Má srst byla sice tmavá, ale na šedých chlupech na krku sem měl pár cákanců, které bylo třeba očistit. Využil sem i sníh, ve kterém sem se několikrát vyválel. Potřeboval bych však pořádnou koupel a na tu si ještě nějakou dobu budu muset počkat. Zkontroloval sem nebe, zdá se že sem počasí odhadnul celkem dobře, neboť zatím vše hrálo do mých karet. Nakonec sem se rozhodl les opustit a vydat se dál. Neměl sem danou cestu, ale být chvíli takhle o samotě mi dělalo dobře. Nerušeně sem proto pokračoval vstříc mé další cesty.

Prosinec 9/10

Bylo na čase příležitost popadnout za pačesy. Vyběhl sem ze svého krytí přímo proti kojotovi, který se hrabal ve sněhu. Zvedl hlavu a uslyšel sem jeho zavrčení. Uskočil do strany, jako by se rozhodl utíkat, ale to si pak rozmyslel. Nejspíš ve mě neviděl velkého protivníka, ale já se tak jednoduše nedal. Zavrčel sem na něj také. Ještě nás od sebe dělili dva skoky. Přišlo k potyčce.
Kojot se po mě ohnal, tak tak sem stihnul zvednout tlapu a vyhnout se jí. Cvakl sem před ním zuby, hřebínek měl teda vysoko postavený. Nejspíš sem našel kojota v mé verzi. Myšlenky šli stranou a já nechal instinkt, ať mě naplní. Kojot vrčel a snažil se sehnat ostatní, věděl sem, že nemám moc času a musím ho co nejrychleji zakousnout. Bránit se uměl. Viděl sem příležitost a dal se do ní, zakousnul sem ho do nohy a vyhodil do vzduchu. Cítil sem, že se mi zuby otřel o srst a vyrval pár chlupů. to bylo těsné. Dopadl na bok a já k němu hned přiskočil. Znova jsem se do něj zakousnul, tentokrát větší silou. Ucítil sem čerstvou krev z jeho nohy, za kterou sem ho držel. Znova sem s ním škubl do strany, chránil sem tak sám sebe. Zvíře se zdálo být čím dál tím víc unavenější. A tak sem to chtěl už ukončit. Skočil sem po něm. Předníma nohama sem mu přišlápl tlapu. On se jednou z nich ohnal po mě a já ucítil mírnou bolest na své noze, na které mě poškrábal. Zakousl sem se mu do krku a počkal, až se přestane škubat. V dálce sem pak uslyšel svolávání kojotů, brzy půjdou po mě.
Kojota sem ulovil, ihned sem ho zvedl, zůstala po něm jenom krvavá stopa. Tak měl bych jít. Projelo mi hlavou, nerad bych měl za krkem dalších pět takových. A tak sem se rozběhl pryč, i se svým úlovkem.

Prosinec 8/10

Měl sem stopu a po ní se vydal. Nebyl sem zrovna nejtišší, díky křupajícímu sněhu, ale o to víc sem sem se učil. Lovení sem přišel na chuť, vážně mě to bavilo. Když mi do toho teda někdo neházel vidle. Dlouho sem sám nelovil. I když sem měl rád adrenalin ve skupině, teď sem z něj byl celkem vyléčený. A tak mi přišlo vhod se vydat na vlastní pěst.
Za chvíli sem konečně mezi stromy viděl vhodnou kořist. Byl to kojot, který sem přišel z nedaleké pláně, nejspíš. Ve vzduchu sem cítil, že jich tu bude víc. Přece jenom kojoti se stejně jako vlci přesouvali ve smečkách. To zvládnu. Zkušenosti sem měl a i sílu sem už pochytil. Byla to na jednu stranu výzva, na druhou sem do toho určitě moc chtěl jít. Přeměřil sem si kojota pohledem. Nebyl to dospělý jedinec, ale byl mladšího rázu. O to víc mi to přišlo jednodušší. Mlsně sem se olízl. Tenhle kojot přede mnou nebude z větší části utíkat, kojoti se zpravidla perou. Aspoň změřím síly s podobným zvířetem. Zachvěl sem se. Adrenalin mi proudil v žilách. Čekal sem na příležitost, která bude nejvhodnější. Byl dál od své skupiny, takže ho budu muset odseknout a co nejrychleji zabít. Dřív, než se sem dostanou jeho kamarádi. Tak jo, jdu na to. Naposledy sem se nadechnul, než sem zaryl přední drápy do sněhu, chystajíc se na to vystartovat.

Prosinec 7/10

Vyskočil sem na spadlý strom a posadil se. Byl mokrý a nejspíš tu už jenom hnil. Čekal až se celý rozpadne a půda ho pohltí. Ale nebyl sem velký a celkem lehký, posadil sem se celkem pohodlně. Sledoval sem oblohu snažil se najít nějaké mraky. Zatím to vypadá, že bude sněžit. Přes zimu nebývala tak krásná obloha, jako v létě. Měl sem mraky rád, občas se na nich objevili i obrázky a já hádal, co by to asi mohlo být. Teď tyhle mraky rozhodně nebyly. Byla to jako bílá šlehačka, ve kterých se občas objevil náznak modré.
Snažil sem se odhadnout, jaké bude dneska počasí. Vnitřně jsem cítil, že dneska bude příjemně chladný den, občas sněhové vločky, ale žádná velká chumelenice. Aspoň to jsem dokázal vyčíst z nebe. Teď jen počkat, jestli to tak opravdu bude. Měl sem takovou vnitřní jistotu. Ha, uvidíme jestli by ze mě byla dobrá rosnička. Vůbec sem netušil, že bych mohl mít vlohy na magii, která má něco společného s počasím. Ale někde se začít muselo. Radostně jsem seskočil ze svého posedu a rozhodl se jít dál. Honila mě celkem mlsná, takže bych to viděl i na nějaký lov. Počasí se zdá, že žádná velká hrůza nepřijde. Takže jsem měl ideální podmínky na nějaký lov. Začal sem tudíž stopovat, několik různých stop tu bylo, dokonce i čerstvých. Stačilo si jedny vybrat a vydat se jimi.

Prosinec 6/10

Probudil sem se a zamlaskal, měl sem tlamu plnou slin. Ale cítil sem se vyspaný. Aspoň něco. Potřeboval sem to, doplnit energii a pomalu se zvednul. Trocha sněhu mi nasněžila na kožich tak sem se otřepal, abych se ho zbavil. Zase sem stál na sněhu, pod kterým se schovávalo bláto. Asi.
Bylo třeba se zase hnout z místa. Les byl velký a já ho chtěl prozkoumat co možná nejvíce. A to ještě nevím, co budu dělat v létě. Napadlo mě. Plány sem tak určité neměl, ale dá se říct, že mě situace k něčemu tlačí. K prozkoumání všech končin Galliree. Třeba najdu skupinu vlků, kteří to budou mít podobně, jako já. Zavrtěl sem hlavou a tyhle myšlenky zase zahnal. Patřím do Asgaaru, k tetičkám a k Zurri. A nehodlal sem se toho místa vzdát.
Proplétal sem se dále mezi stromy. Zahlédl sem zajíce, který se zdál, že hledá nějakou potravu. Šel sem dál. Sem tam sem se ohlédl a kontroloval svou srst. Teď to nedělala. Byla na svém místě a nikam nemizela. Aspoň nebudu nahánět hrůzu a nebudu vypadat jako šílenec. Zavrtěl sem se a při tom se lehce pousmál svým křivým úsměvem. Magie je nedílnou součástí nás, měl bych jí jít naproti. Chtěl sem se zlepšovat a ukázat, že mám místo v tomhle světě. A že jsem nebyl jen chyba ve výpočtech.

Prosinec 5/10

Míjel sem pár zaječích nor, kam bych se nevlezl i kdybych chtěl. Proto sem hledal spíše místo mezi kořeny stromů, kde není tolik sněhu. Nechtělo se mi ležet na mokrém, i když tomu se nejspíš v zimě úplně nevyhnu. Dlouze jsem zívnul a věděl, že už by to chtělo najít to správné místo. Nakonec sem zahlédl menší skály, nakoukl sem. Přímo mezi nimi byla prohlubeň. Spokojeně sem si to tam uplácal a lehl si.
Zavřel sem oči a snažil se usnout. Ještě než se tak ale stalo v hlavě mi zněl můj vnitřní hlas. Neviditelnost, zdá se to jako magie, která se ke mě hodí. Byl sem rád za to, že se mi takhle objevila. Možná už to dělávalo dřív a já si toho jednoduše nevšiml. Ale teď sem o ní věděl a mohl to zlepšovat. Zívnul sem a ještě na chvíli prozřel. Rozhlédl sem se, les byl celkem hlučný, na to že byla zima. Nedaleko sem slyšet křupat sníh, nejspíš tu byla nějaká zvěř. Ale nechtěl sem se jí nechat rozhodit. Zavřel sem proto znova oči a nechal se přenést do říše snů. Ještě bych měl něco vyzkoušet, třeba na to taky náhodou příjdu. Měl sem velké oči, nejraději bych ovládal všechny magie. Rowena v tomhle byla o krok přede mnou. A já jí chtěl svým způsobem dotáhnout. Půjde to vůbec? Má to cenu s někým soutěžit? Vždyť mi nesahá ani po kotníky, není práva Asgaarská, já ano. Mlaskl sem nespokojeně, ale nakonec sem našel ty správná slova. A konečně na chvíli usnul.

Prosinec 4/10

Další etapa byla za mnou. Že by ta magie, kterou Parsi tehdy nemohl identifikovat, byla neviditelnost? Napadlo mě. Nejspíš to tak opravdu bylo. Nadšeně sem se usmál, ale tělo stávkovalo. Cítil sem obrovskou únavu. Na druhou stranu sem byl nabitý energii to zkusit znova. Zlepšovat se, konečně sem se měl od čeho odpíchnout. Magii, kterou můžu trénovat sám a nepotřebuji k tomu druhé vlky. Taková byla moje vrozená magie, kdy jsem dokázal poručit vlkům, ať dělají co chci. A v tom sem si vzpomněl na událost, která se stala s tetičkou Sid. Teď sem se nad tím mohl pobaveně usmát.
Chvíli sem seděl na zadku a jen se rozhlížel. Odpočíval sem. Tep se mi vrátil do normálu a já nebyl už ani tolik zadýchaný. Nechtěl sem přepálit start, ale musel sem nad tím pořád přemýšlet. Takhle se budu jednou moct schovat před světem. Nebo spíš, jenom před jednou vlčicí. Tu bych nejraději viděl pod drnem, ale co se dá dělat. Útočit takhle ze zálohy bude přece úplná bomba. Může mi jednou velmi dobře pomoci i při lovu, aniž bych ohrozil ostatní. Na to sem aspoň myslel já.
Po několika desítkách minut sem se rozhodl najít si nové místo. Prozkoumat les a možná si dát i krátkého šlofíka. Energie mi to vzalo teda požehnaně a doplnit tak síly by přišlo docela vhod. A tak sem se i dál proplétal mezi stromy a hledal vhodné místo, kde skloním hlavu.

Prosinec 3/10

První pokus se zrovna moc nevyvedl. Bylo na čase se začít soustředit na něco jiného. Klasické magie nejspíš nemám, proto bych měl improvizovat. Napadlo mě. Mohl sem jen hádat, co určitá magie dělá. A jakou mám vlastně já. Nebyl sem v tom tak zběhlý jako třeba dědeček. Ale hodlal sem mu ukázat, že na mě může být i hrdý. Chtěl sem aspoň vědět, jakým směrem se moje magie vlastně ubírá. A na čem vlastně vůbec začít pracovat. Od té doby co jsem měl na hlavě lebku sem na sebe moc nekoukal. Spíše když sem se jenom otáčel, ale nevnímal sem sám sebe. Kousek ode mě poodešla srna. Ohlédl sem se přes rameno, ale nezaujala mě ta srna, spíše moje srst. Konečky mé srsti náhle mizeli a zase se objevovali. Fascinovaně sem zamrkal, aniž bych se nijak soustředil. Ta srst tam byla, ale... já jí v jednu chvíli neviděl a v druhé zase ano. Co se to... Nechápavě sem se ohlédl i přes druhé rameno. Nedalo se říct, že by to byla celá srst, ale značná část. Neviditelnost? To existuje? Potřeboval sem nakopnutí a to se právě teď ukázalo. Zavrtěl sem ocasem ze strany na stranu. Na tváři mi pohrával naprosto božský výraz.
Poskočil sem a začal se sledovat více. To je paráda! Netušil sem, jak ta magie ve skutečnosti funguje, ale pokud to zabírá na konečky srsti, možná jednou zvládnu zmizet i celý. Srna mezi tím utekla, ale to mi vůbec nevadilo. Udělal sem kolečko kolem dokola a zkusil to znova, tentokrát sem se soustředit na srst na předních nohách. Měl jsem zatím malé cíle, stačilo mi schovat jen pár chlupů. Soustředil sem se na přední tlapky a chtěl, ať mi zmizí aspoň jeden drápek. Chvíli to trvalo, ale po několika pokusech se mi to povedlo, na pár sekund. Kecl sem si unaveně na zadek, byl sem zadýchaný a unavený. Vůbec sem se teď nedivil, že vlkům magie bere tolik energie. Mě dalo zabrat i tohle, ale považoval sem to za neskutečný úspěch.

Prosinec 2/10

Tenhle les nebyl rozhodně špatný, dala se v něm dělat spousta věcí. Minule sem tu lovil, jindy sem jen běhal sem a tam, zlepšoval si fyzičku. Ale co teď? Napadlo mě. Už dlouho sem necvičil magii. Díky Parsimu sem věděl, že jich mám víc. A nedávno se mi i jedna výjimečná zjevila. Ve formě kostlivce. Co je ten Kostlivec vůbec zač? Bránil sem se, ale netušil kde bych měl začít. Zůstal sem stát na menší mýtince a rozhlížel se. Zavřel sem oči a snažil se představit si Kostlivce. Měl sem ho v hlavě, přesně jak vypadal. Vyšel ze mě a ukázal tehdy na Zurri. Ale co dál? K čemu vůbec je? Zavrtěl sem hlavou. Soustřeď se, třeba se znova objeví a řekne ti víc. Měl sem v hlavě ten zvuk cvakajících kostí a úsměvu.
Ač sem si to mohl představovat sebevíc, nic víc se nedělo. No tak, vylez ven! Snažil sem se ho přivolat, ale teď mi to vůbec nešlo. Možná sem se na to soustředil tak moc, že teď se prostě neukáže. Kecl sem si na zadek a naštvaně při tom nafoukl obě tváře. To je na prd. Když už nějakou magii mám, tak nefunguje jak bych chtěl. Troufale sem se zase zvednul a pokračoval dál. Došel sem na druhou stranu mýtiny a podíval se směrem k nebi. Mraky byly převážně tmavé, obloha byla jen jeden velký mrak. Tak co mám ještě udělat? Proč mi vůbec nepomáháš? Volal sem k nebesům a hledal nějakou pomoc od bohů. Od toho tady byly ne? Mají nám pomáhat. Ale já se nedokázal odrazit ode dna.

Prosinec 1/10

Zima se ukazovala v celé své kráse, ne že bych to nějak ocenil. Přece jenom sem měl raději jaro, nebo léto. V zimě sem se vlastně narodil, někdy... Těžko říct, v které části, už sem si to moc nepamatoval. Pojila se k tomu nemalá množství vzpomínek. Už když sem byl malý sem věděl, že například ryby nesnáším a to mi vydrželo. Zvláštní, proč sem jim nikdy nepřišel na chuť. Ale nelitoval sem toho, i lov ryb bylo celkem na prd. Neměl sem na to dostatečnou trpělivost. Lovit vlastní silou a na souši byla přece mnohem větší zábava.
Propletl sem se mezi stromy a rozhlédl se. Co se životem dál? Rozhodně sem se nechtěl vracet domů. Dalo se to vůbec ještě považovat za domov? Měl bych si najít nějaké vyhnanství. Napadlo mě a sklonil při tom hlavu. Možná by nebylo na škodu udělat si nějakou túru a zjistit, jak se kde žije. Třeba to někde bude lepší. Nikdy bych o tom nezačal uvažovat, kdyby se v Asgaaru neobjevila Rowena. Byl to střed všeho, k čemu sem se nechtěl přiblížit. A teď se nacpala do mého jediného domu a hrála si tam snad na královnu. Mohla by se už vrátit Iskierka, udělá s ní pořádek. Zastříhal sem ušima a pokračoval dál.
Sníh příjemně křupal pod tlapkami. Líbilo se mi, že příroda nevypadala tak špinavě, jako na podzim. Kdy dominuje převážně bahno. Sníh vypadá čistě, jako by celý svět byl bez poskvrny. Takový by se mi líbil, kdy bych nemusel řešit žádné další problémy. Já osobně je nedělal, ale osud mi hází klacky pod nohy a odmítal s tím skoncovat. Třeba až budu prdět do hlíny tak to bude lepší. Ale nehodlal sem se života zbavit tak snadno, ještě ne.

13. Kouluj se s jiným vlkem

Spal sem jako mezek, už sem to potřeboval jako sůl. Tělo mě celé bolelo, zdálo se že cestování v zimě nebylo tak dobré, jak se zdálo. Měl jsem toho za sebou zkrátka hodně, tůru, pak tetičku Sid, pak samotný lov... újma nejen fyzická, ale i psychická. Proto sem si spokojeně pochrupoval ve své sněžné díře a doufal, že spánek bude co nejdelší. Než sem se ale nadál, začal sem přicházet k sobě, díky hluku, který zazněl venku. Mžouravě jsem otevřel oči a před očima sem měl jen obří hlavu Zurri, která se nejspíš vyspala do růžova. Začala mluvit o nějakém duchovi Vánoc. Kdybych byl více probraný, nejspíš bych jí jednu vlepil. "Co sakra blbneš? To ti ten Vlčíšek zasadil klín do hlavy?" Řekl jsem rozmrzele a zavrtěl hlavou. Trochu sněhu mě studilo za ušima, ale celkově jsem měl kožich vlhký a mokrý. Jinak to v zimě ani nejde. Pomalu sem se vyškrábal ven, sníh pod tlapami křupal. Dlouze jsem zívnul a rozhlédl se.
Protáhl sem se, celé tělo bylo ztuhlé. "To je pech, ještě ty začneš blbnout," brblal sem si pod nosem. Udělal sem pár kroků vedle. Přemýšlel sem nad tím, co teď. Domů se mi nechtělo a zima byla v plném proudu, bylo na čase něco ještě vyvést. Že prej duch Vánoc, pche. Bylo třeba to Zurri pěkně vymlátit z hlavy. Začal sem si uplácávat kouli ze sněhu. Byl sem k Zurri otočený zády a hezky sem si s tím vyhrál. Pak sem se vmžiku otočil. "Postřeh!" Zazubil sem se a tu kouli po ní jednoduše švihnul. Bylo to rozhodně lepší rozhodnutí, než po ní skočit a mlátit tlapkami hlava nehlava. Hned na to sem začal vyrábět další kouli a i tu hodil. "Ha! Nikdy mě nedostaneš!" Hravě jsem udělal skok sem a pak skok tam. Nakonec nezbývalo nic jiného, než vzít co nejrychleji kramle. Nedaleko bylo jezero, i tam se dá určitě vymýšlet nějaká neplecha.

// VVJ

9. Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi
// Sopka

Tentokrát sem byl já ten co zdržoval, jak nezvyklé. Zívnul sem a šel za Zurri. Ta měla nápadů na rozdávání, neboť hned se začala aktivně účastnit nějaké hry ve sněhu. Naklonil sem hlavu na stranu a díval se, co vlastně blbne. Ve sněhu nakreslila mě. "Hezký," řekl sem nejistě. Vlastně to bylo celkem cool, to sem musel uznat. Chvíli sem na sebe zíral a pak na Zurri, která z toho měla očividně velkou radost. Byl sem celkem unavený, jinak bych taky zkusil čmárat po sněhu. Sníh byl dneska moc fajný, měl sem čerstvý sníh rád. Dalo se na něm dělat spousta věcí.
Pak se mi Zurri v tom zmatku ztratila. Zase. "Zurri?" Zvolal sem do prázdna. A tak sem se dal do čichu, snažíc se jí najít. Sakra, jestli sem ztratil i ji tak se v háji. Projelo mi hlavou a zavrtěl sem hlavou. Našel sem stopu, nebylo to tak těžké díky vyšlapaným stopám ve sněhu. Tak kde je? Viděl sem jen nějakou obří hroudu sněhu. Cítím ji, tak kde je? Nešlo mi to do hlavy. Nejspíš bych potřeboval teď dostat facku, že mě to nenapadlo. Cítil sem se fakt zoufale a potřeboval sem nějakou vnitřní pomoc. Ze mě pak z ničeho nic vylezl pozoruhodný vlčí kostlivec. Začal cvakat kostmi a radostně se rozběhl vstříc podivnému sněhovému úkrytu, před kterým se zastavil a rozjel nějaký tanec, který ukazoval tím směrem. Nechápavě sem zamrkal. Co to sakra je? Neměl sem nejmenší tušení, jak sem to vlastně dokázal ani co je Kostlivec zač. "Co seš zač?" Zvolal sem na něj, jeho spodní čelist cvakala o horní a usmíval se. Pak zamával a zmizel. No, magie sem chtěl objevovat různě, ale že se mi zjeví takhle to sem absolutně netušil. Přistoupil sem blíž a podíval se na úkrytu, na který Kostlivec ukazoval. Spala tam Zurri.
Pomohl mi ji najít? Cítil jsem obrovský úbytek energie. A tak sem začal hned vedle ní taky stavět podobný bunkr. Párkrát sem hrábl, abych udělal menší vchod. A pak uplácal sem díru, abys se v ní dalo spát. V hlavě sem měl toho Kostlivce, netušíc co byl a je vlastně zač. Ale vrátil se zase zpátky do mě. Bude tam nejspíš někde žít se mnou, ale jak ho zavolám? A k čemu ho vůbec mám? Kromě toho že mi pomáhá najít Zurri? Zavrtěl sem nechápavě hlavou. To už sem měl svůj sněžný bunkr hotový, nepotřeboval sem hodně místa a tak sem se dovnitř nasáčkoval, hlava mi trčela ven. A velmi rychle se mi povedlo usnout.

// Zubatá hora

Situace byla zajímavá, myslel sem si, že v horách nikdo nežije. Ale byl to omyl, jednou za rok tam byl tenhle trapák, který se určitě jenom za Vlčíška vydává. Nic jako duch Vánoc neexistuje. Mrskl sem ocasem ze strany na stranu. Zurri má fyzičku fakt divnou. Nikde nikdo, nebo jí to aspoň trvalo. Ale za chvíli sem viděl, jak se její tělíčko snaží dostat přes sněhové závěje. Smrděla tu sopka, pod kterou sem seděl a díval se jejím směrem. "Taky sem ho potkal, nevěřím mu ani slovo. Žádnej Vlčíšek není," řekl jsem negativně a zastříhal při tom ušima. Kdyby byl pravej, už bych měl úkryt zavalený dary. Jenomže já nikdy nic od nikoho nedostal, aspoň co se vlčí populace týče. Zurri mezi tím mluvila a mluvila, snažil sem se aspoň na začátku poslouchat. Pak už to bylo trochu horší.
Zavrtěl sem se a než sem se nadál, Zurri vybrala směr kudy půjdeme. A zmizela mi z očí. "Kdy to stihla?" Ale nebyl sem zase tak úplně pozadu. Rozběhl sem se za ní, abych jí co nejrychleji chytil. Nechtěl sem přece přes zimu zůstat sám.

// Severní Galtavar