Gallirea - Příspěvky uživatele

Loterie 1
// Asgaarský hvozd

Počasí nás hnalo do úkrytu, nebylo zbytí. Zdálo se, že v lese panuje až nezvyklí klid. Rozhodně mi to nijak nevadilo, bylo to po delší době klidnější období. Bohužel, za moment budu vpálen přímo do kruté reality. Po boku Zurri jsme se přibližovali k úkrytu a mě docházelo, že pachy jsou čím dál silnější. A kruci. Ale nehodlal sem se schovávat navždy. Kdybych tu byl sám, nejspíš bych tam ani nešel. Ale Zurri si potřebovala odpočinout a ohřát. "Asi nás zapomněli pozvat," snažil sem se trochu odlehčit situaci, když už jsme měli úkryt na dohled. Skoro na čas, pomalu začala padat tma. Ještě naposledy sem se nadechl chladného vzduchu a nechal tak pichlavý pocit v plicích.
Vkročil sem dovnitř a ucítil změnu teploty. "Tady ti bude líp," dělal sem si trochu starost. Nezvyklé, tohle nebyl můj styl se o někoho strachovat. Vzpamatuje se sakra. Kdyby tu nikdo nebyl možná bych si nafackoval. Ale přišli jsme přímo do jámy lvové. Jeskyně nás zavedla přímo do chřtánu skupiny vlků. Zůstal sem stát a snažil se pochopit, co se tady děje. "Dobrej večer," pozdravil jsem. Fialové očka lehce svítili pod maskou. Byli tu snad všichni kromě té černé ludry. Aspoň něco dobrého. Podíval sem se na Zurri jestli je v pohodě. Pak na ostatní, na dědu Arcanuse, byl tu dokonce i Sionn, který byl zda se... V děsivém stavu. Parsiho sem moc rád viděl, ale netvařil se zrovna v dobrém rozpoložení. A Sirius s... S někým. "Támhle ta kožešina vypadá fajn," navrhl jsem Zurri a pomalu se k ní rozešel a posadil se na studenou zemi. Chtěl sem aby ji bylo líp. Ze všech míst na světě jsem tady chtěl být úplně nejmíň. Nenápadně sem se snažil nenavázat oční kontakt s dědečkem. Takže sem se díval po všem možném.

Zurri vypadala, že se snad vybleje z podoby. Zkoumal sen její výraz, kdyby neměla srst, dal bych krk za to, že je celá zelená. Nechal sem ji, ať se z toho vzpamatuje. Já takové problémy mám pocit neměl. Nebo jsem si to už nepamatoval? Těžko říct. "Není, možná za to může vliv počasí, nebo jsi byla po cestě vyčerpaná. Dobrá zpráva je, že už víme jakou magii máš a můžeme na tom zapracovat, až si odpočineš," navrhl jsem klidným hlasem. Každopádně poslední její větu jsem tak nějak vynechal. Magii že by nepoužívala vůbec? Tak to si ještě řekněme později, určitě ji to nedá a bude to chtít zkoušet znova. Svůj blivajz schovala pod sněhem a i sebe se snažila očistit. Tak to by jsme měli. Nečekal jsem že to půjde tak rychle. Že zkusí jednu dvě magie a bum, je to tam. Ale za jakou cenu taky.
Přešlapl jsem z tlapy na tlapu a rozhlédl se. Zurri se mezi tím vkradla ke mě, naklonil sem hlavu na stranu. Kdyby to byl někdo jinej nejspíš bych ho vykop. "Zima? Asi ti to vzalo víc sil, než sem si myslel," řekl jsem. To je nadělení. Povzdychl jsem si. Chtěl sem se osobně vyhnout veškeré společnosti. Ale zdálo se že v lese je klid, tak snad bude i v úkrytu. "Brzo padne tma, schované se do úkrytu, trochu si odpočineš," navrhl jsem a pomalu se tak po boku Zurri vydal v úkrytu. Doufal sem ze tam snad nebude moc vlků. Ale proháněl mnou podivný pocit, že to tak nebude. Tak či onak jsme neměli na výběr, Zurri se potřebovala ohřát a nabrat síly. A v noci bude ještě větší zima, nemůžu takhle hazardovat.

// Úkryt

Zurri mě napínala, co chtěl duch Vánoc, naklonil sem se k ní blíž, abych lépe slyšel. Ona mě však prach sprostě vypekla. Nákrčil sem noc na stranu. "Jsem nevěděl, že mezi sebou máme tajemství," zvedl jsem hlavu na znamení uraženoati. To si zapamatují mladá dámo. Polkl jsem a podíval se na ni. Zdá se, že mi to vážně neřekne. Co se dalo dělat, povzdychl jsem si a hodil to za hlavu.
Teď jsme měli důležitější věci na práci. A to objevení magie, Zurri už na to měla nejvyšší čas. A snad jí to půjde lépe než mě. Já svou cestu nemám jednoduchou už od začátku. Zurri sem se snažil zametat před prahem jak se dalo. Zurri poslouchala každého mého slova. Jsem rozená autorita. Ušklíbla jsem se a přistoupil kousek blíž, abych viděl, jestli se opravdu ne o děje. Zurri mezi tím co se soustředila tak mlčela. Bylo to divný, většinou ji z pusy neustále padaly nějaká slova bez ohledu na to, jaká měla význam. Pak se ale opravdu začalo něco dít.
Zurri se začala klepat, vypadala jako by ji mělo každou chvíli klepnout pepka. Ale zvládla to. Po nohách se jí sápala tráva, objevila magii Země! "Luxusní! Zvládalas-" nedokončil sem to. Neboť Zurri mi skočila do řeči se slovy, po kterých by rozhodně nikdo neprahl. Chtěl sem ji říct že to bude dobrý, musí to jen rozdychat. Ona to však vzala po svém a hodila šavli. S nechutí jsem se odklonil. "Tak to sem ještě neviděl," vypadlo že mě. Takovej blitner, projelo mi hlavou. "Ses v cajku? Je to líp?" Přistoupil sem k ní a drcl ji jemné do krku. Dal bych krk za to že sem viděl i kus masa z našeho posledního lovu. A to nemluvím o tom zápachu, ale zato jsem zuby a stal jako skála.

Duch Vánoc Zurri sice nedal žádný dárek, ale naopak jí dal úkol. Podíval sem se na ni trochu zmateně, jakože cože? "Úkol? Jakej?" Co jí má co úkolovat nějakej duch? To byla snad moje práce, ne jeho. Nakrčil sem při tom nos. Stále sem nad tím přemýšlel, co by asi tak mohl chtít. Zavrtěl sem hlavou.
Měl sem teď jiné věci na práci a to objevení magie Zurri. Hrabali jsme společně, abychom se dostali pod sníh. Byla to celkem dřína. Vrch sněhu už byl znát, že ho olízl i led. Takže to celkem nepříjemně štípalo. Ale naštěstí nic, co by nás mělo rozhodit. "Bezva," polkl jsem. Byl jsem rád, že dění šlo tak nějak mimo nás. Podle pachu jsem poznal, že se k nám nikdo neblíží. Alespoň prozatím, takže sem byl z obliga.
Posadil sem se pak za Zurri a očekával, že začne ukázat svoje veledílo. Jenomže... se nic nedělo. Možná Země nebude její silná stránka. Napadlo mě a zastříhal sem ušima. "Tak se uklidni, zavři oči a pravidelně dýchej. Vzpomeň si na nějaké pěkné místo, myslí se tam přesuň. Jak cítíš různé vůně, vítr v srsti... Na místo, kde jsi spokojená, jakmile tam budeš, veškeré své pocity se snaž soustředit na jednu jedinou věc, kterou by jsi chtěla. Zhmotni to," vybídl sem jí, jak nejlépe jsem mohl. Nebyl sem kdo ví jak geniální učitel. Tetičky mi zrovna takové krásné antré taky neudělali. Zůstával sem stále v pozadí a čekal sem, že to zabere. Pokud nezabere tohle, hold se budeme muset přesunout k další magii.

// Vyhlídka

Zurri už pak nadále nemluvila, kdo ví proč. Nejspíš sem ji nahnal hrůzu, bylo to celkem fajn. Raději sem se přesunul k pozorování okolí. Cítil sem díky své magii, že nás čeká něco hrozného. Proto jsem raději zvolil plán vrátit se domů, jestli se tomu tak dalo vůbec říkat. Mám tu vůbec místo? Chce mě tu někdo? Nechtěl sem na to teď myslet, ale dost mě to drasalo nervy.
Naštěstí mlčení netrvalo dlouho, téma se sjelo k magiim obecně. "Bylo by to fajn, magie země je celkem mocná. Tady je sněhu dost, ale v Asgaaru si vyhraném nějakou díru až na hlínu. Vyzkoušíme jestli se něco povede," navrhl sem. V zimě to bylo asi obtížné najít magii. Už díky mrazu a zmrzlé půdě, ale vlci to zvládli, tak proč ne my? Mám takový pocit že já tu svoji taky začal objevovat v zimě, ale už sem si přesně nepamatoval, kdy se plně projevila. Nejspíš až v létě, ale bylo to jen díky tomu, že jsem se neměl o co opřít. Zurri by to mohla zvládnout levou zadní, měla toho nejlepšího učitele.
Duch Vánoc? Zopakoval sem si pro sebe a naklonil hlavu na stranu. Zurri o něm mluvila, upřímně sem o ničem takovým nikdy neslyšel. "Když je to duch Vánoc, dál ti něco?" Zeptal sem se na ferovku, co bych měl chodit kolem horké kaše. Vždyť všechny povídky o Vánocích jsou převážně o dárcích, jestli to byl opravdovy duch Vánoc, ať laskavě navalí dary. Lehce sem zalistoval, že jsem nešel se Zurri, ale byl jsem rád že jsem měl chvíli na procviceni magii.
Zurri pak hrdě zvolala, že jsme doma. Ihned jsem zacenichal a hledal jeden jediný pach. Ta potvora tu zda se není, otázka je na jak dlouho. Polkl jsem. Cítil jsem dědečka, lehce sem znervózněl, doufal sem ze už na to zapomněl a ten incident nebude chtít řešit. Za mě se rozhodne nepostavil a já mu odmítal cokoliv vysvětlovat, aspoň ne teď. "Paráda, najdeme si nějakou dolinu mezi stromy," navrhl sem s úsměvem a hledal ideální místo. Stačilo jen odhrabat trochu sněhu a najít půdu tvořenou z hlíny. Naštěstí to netrvalo dlouho, začal sem hned hrabat, dokud sem nenašel zem. "Jsi připravena?" Usmál sem se na ni a posadil se kousek dál.

// Východní hvozd

Chtěl sem Zurri dat důkaz, že svou vrozenou magii ovládán mnohem lépe, než zbytek. Stále sem ale nepřišel na kloub těm zvláštním. A to prakticky vůbec a strašně mě to štvalo. Trochu popohnat ego sem si ale přesto musel. Zurri panáčkovala jako vzteklá, pak ale přišla studená sprcha. "Kdybych ti to neukázal, tak bys nevěřila," pokrčil sem rameny. Nemohl sem si pomoci, mě to osobně pobavilo a byl sem právem hrdý. Zurri byla ale přímo vážná, divil sem se že to vůbec umí. Hold pokrok času asi nikdo nezastaví. "Už ti to dělat nebudu, neboj. Kdyz sem to posledně zkoušel na tetičku Sid, malém sem ji udusil v písku. Seš na tom o dost líp," mrkl sem na ni, jako by ji to snad mělo utišit. Zurri bych však neublížil. Ať sem chtěl nebo ne, oblíbil sem si ji víc, než kohokoliv jiného. Možná to bylo tím že jsme se znali už tak dlouho. A já ji snesl stejně, jako ona mě.
Zurri pak měla trefnou poznámku. "Na tom něco bude," zavrtěl sem se. Sakra, nesmíme to dělat tak okatě. Zamyslel sem se. Nás ďábelský plán měl rozhodně chyby, které snad časem doladíme. A pak se nás budou ostatní bát. "Něco takového, třeba si budeš přát něco jednoduchého, pro začátek. Rozvlnit klidnou kaluž, nechat vyrašit zelenou trávu uprostřed zimy," pokrčil sem rameny, co mě zrovna napadlo. To určitě zvládneme, není nic to by nám mělo dělat limity a překážky. Byly jsme zkrátka dobrej tým. Zurri si pak vzpomněla na to, co mi vlastně chtěla říct. Jestli věřím na duchy. Zamyslel sem se, už sem něčeho málo byl svědkem. A tak sem suše polkl. "Jo, z dálky sem viděl ducha svoji babičky Elisy v lese. Takže na duchy věřím. Viděla si nějakýho? Byl děsivý?" Vyzvídala sem, co mi asi tak poví. Už sem si to pamatoval jen matně, byl to mžik, okamžik.

// Asgaarsky hvozd

// Narvinijský les, přes Midiam

Tak přece jenom si Zurri něco pamatovala. A to bylo velmi důležité! Oheň jsme nejspíš neovládali ani jeden, v něčem můžeme mít mezery, ale to pravé přece zůstane, nebo ne? "Očividně ti nejde ani čtení myšlenek, tím se nám to krátí. Můžeme zkusit něco s vodou, vzduchem, nebo zemí. S tím už se dá pracovat." Nadhodil sem zamyšleně. Každá z těch magií se podle mě dá nalézt rozhodně snáž, než cokoliv co mám já. Hodiny a hodiny sem zkoušel různé magie, ale ani jedna si nenašla cestu ke mě. Od zkoušení se vyklíčení květin, až po ohřátí vzduchu, zkrátka nic. Jedno velký černo, nic se nedělo. Jen já musel mít to štěstí nejspíš získat tuhle magii od fotra. Prokletí? Ach, jaké klišé... nic nového. Všechno špatné si totiž najde cestu přímo, PŘÍMO KE MĚ!
Mluvil sem i o Parsifalovi, ten vlk se mi opravdu líbil. A náš poslední lov, který jsme měli spolu a tetičkou Sid byl taky legendární. Kdy dokázal z medvěda udělat myš a tím nám ulehčit obrovskou práci. "Jasně, myslím že by ti hned řekl, o co jde. Jen... jen netuším kde teď je." Polkl jsem. Docela by mě to zajímalo, třeba bude v lese a pomůže nám s naší šlamastikou. Ale my jsme dost chytří na to, abychom to zvládli sami. Určitě to nebude žádná velká věda.
Zurri se pak zajímala o moji vrozenou magii, jestli jí umím ovládat. "Hmm," zamyslel sem se. Procházeli jsme zrovna lesem. Umím jí ovládat? Minule sem tetičku málem udusil v písku. Pohlédl jsem na Zurri a snažil se v sobě probudit magii příkazu. Jakmile se na mě podívala, oční kontakt jsem udržel a přikázal, aby začala samovolně panáčkovat, alespoň minutu v kuse. Tahle magie mi šla mnohem lépe. I když bych jí potřeboval potrénovat mnohem víc. Ale nechtělo se mi to plýtvat na přátelé. A přece jenom panáčkování mi přišlo vhodnější, než jí nechat to napálit do stromu. "Jde, nejde? Co myslíš?" Zazubil sem se na ni. "Ovládat omylem? Asi se to stát může, i zapálit někoho můžeš, když ho nebudem mít rádi, žádná škoda." Pokrčil sem rameny. Tohle se mi ale ještě nestalo. Ale emoce mohli dělat divy, jelikož sem se nemohl ovládat před Rowenou, třeba bych jí omylem zabil! Přemýšlel bych nad tím, jak nejlépe by se dalo jí zbavit a omylem jí přikázal to udělat. Kdo ví, třeba by to šlo. A nad tou myšlenkou sem se zazubil. "Až budeme v Asgaaru, mrknem na ty tvoje magie, třeba něco objevíme." Navrhl sem. Byla už skoro dospělá, nebo... já jí považoval za takovou menší napodobeninu mě, určitě nebude mít od odhalení své magie daleko. Mě to sice chvíli trvalo, ale když má mě, bude to brnkačka.

// Vyhlídka, přes hory

Zurri se předváděla, jak je všechno v pohodě a cajku. A že ona rozhodně nelenošila v lese, jako já. Bla, bla... bla! Prskl jsem, já sem rozhodně neseděl na vajcách v lese, já sem trénoval! Potřeboval sem se zdokonalovat a být tak Roweně jednou plnohodnotným soupeřem. Za to, co mi chtěla udělat si to rozhodně zasloužila. Ale byl sem jí přinejmenším zaslepen. "Tak koho si teda potkala?" Zeptal sem se, jenomže Zurri si dala dramatickou pauzu a chtěla vědět více o magiích a tak dále. Ona o nich nic neví? Co jsem to za učitele? Jo, byl sem na ni hrdý, ale právě teď sem dostal kopanec do zadku, který by mě hodil ze srázu. Trénoval sem jí, jak nejlépe sem uměl. Vzal sem jí i na lov, ale ona o magiích nic netušila.
Povzdychl sem si. Zdá se, že s cestou souhlasila a tak mohla započnout a já jí tak mohl zase o něco více dovzdělat. Očividně na to nikdo neměl energii, nedivil bych se. Ale můj zamračený výraz sem naštěstí skrýval pod lebkou. "No dobře," povzdychl sem si. "Magie je nedílnou součástí tohohle světa, každý vlk se rodí s nějakou magií. Musí jí v sobě jenom objevit, nejčastější co můžeš mít jsou například živly. Dlouho sem to zkoušel, ale nic mi nešlo. Magie země, vzduchu, ohně a ... a... a vody! To je taková klasika, pak třeba ještě čtení myšlenek existuje, to jsou takové ty klasické srajdy." Začal sem pomalu. "Jednu z nich můžeš mít i ty, ale oheň to asi nebude, pamatuješ na náš táborák minulou zimu?" Čum na to a třeba to zapálíme, ale ani jednomu to nešlo. Vzpomněl sem si, to byla celkem sranda. Takže Zurri si aspoň může odškrtnout magii, kterou zkoušet rozhodně nemusí. "A pak jsou magie jiné, já mám například vrozenou magii, která dokáže manipulovat s vlky, aniž by to chtěli. Proto sem neuměl změnit tok řeky, nechat vyrůst kytku, nebo zapálit oheň. Dlouho sem s tím bojoval, než sem na to přišel, ale Parsi mi hodně pomohl." Vysvětlil sem jí. "Parsifal má dar vidět ve vlcích barvy, ke kterým přiřadí magii, kterou ovládáš," vysvětlil sem i nadále. Jenomže Parsi ve zbytku mých výjimečných magií už barvy neznal. O to těžší sem měl cestu. To by pro začátek mohlo stačit. Netuším ale, kam zapadá můj Kostlivec. Ten mi tehdy pomohl najít Zurri v jejím sněžném úkrytu. "No a tím pádem sem pak našel cestu k magii neviditelnosti a tuším že umím i něco s počasím. Ale dál jak předpověď sem zatím nedošel," pokrčil sem rameny. Objevování magie je fakt těžký.

// Východní hvozd, přes Midiamku

Nějak sem zamrznul na bodu mrazu. Zůstal sem v lese a Zurri mi zmizela, neplánoval sem to, hold se to stalo. Ale... ona se jako pravá skautka vždycky vrátí. A tak sem využil chvíli k tomu zjistit něco více o sobě. Díky Parsimu sem věděl, že ve mě tkví více magií, než jen magie příkazu. Toužil sem je odhalit, zjistit co všechno dokážu. Třeba mi pak nějaké magie pomůžou i v započaté válce s Rowenou. A já tak budu mít taky nějaký trumf v rukávu.
Magie Neviditelnosti byla rozhodně jednoduší, než zjistit jak funguje magie Počasí. V té sem byl absolutně mimo, kromě toho předpovědět různé počasí. A u magie neviditelnosti sem zkrátka mohl nějak pokračovat, věděl sem jak už to funguje, stačilo se jenom zdokonalit. Znělo to lehce, ale lehké to rozhodně nebylo. Při té chvíli sem ani nevnímal, jestli se ke mě někdo dere. Soustředil sem se jenom na sebe a na své schopnosti. Uslyšel sem hlas a naklonil tak hlavu, abych se mohl podívat. Byla to Zurri, která koktala jedno slovo za druhým. "Hoď se do klidu," protočil sem očima, jako nějaký bembelín. "Cvičím magie, Parsi mi nedávno pověděl, že se jich ve mě klube více. Snažím se jim přijít na kloub, jedna z nich je magie neviditelnosti," vysvětlil sem jí s klidným hlasem. "Je mi fajn, dík za optání a ty seš v cajku? Nevypadáš," řekl sem, při pohledu na ni, jak se starostlivě dívá, jestli nejsem nemocný.
Zhluboka sem se nadechl čerstvého, ale přesto pichlavého a studeného vzduchu. Cítil sem, že jakmile vyjde slunce, započne krutá zima. Už sem začínal být z těch magií unavený. I když to byly jen pouhé drobečky toho, co bych měl správně umět, cítil sem to na sobě. "Nejspíš bysme se měli vrátit do lesa, ráno bude kruté. A nejspíš nás bude čekat několik těžkých zimních dní," navrhl jsem Zurri. Ač se mi zpátky do lesa moc nechtělo, hold... nemůžu pořád jenom utíkat. Je třeba si své místo vybojovat. Hlava nehlava, pohlavky nepohlavky... Musím se tomu postavit. Pohlédl jsem však na Zurri, jestli nebude mít nic proti. Nemohl bych jí nechat samotnou, vždyť se na ni stačí jenom podívat, nepřežila by ani hodinu bez mé ušlechtilé pomoci!

Ještě jednou moc děkuji, jako vždy pecka!

Crowley
Magie od Života, bez hvězd: Země
50 Mušliček
5 + 10 =15 Perel
50% na speciální magii
10 Křišťálů
50% Na modifikaci
2 Bonusy štěstí
2 Teleportační lístky
50 Kamínků
Magie od Smrti - Nevyužívám, takže 20 křišťálů a 180 oblázků Alternativu si můžeš vzít, jen když ti jinak nejde. Vyber si magii nebo si neber nic. oprava: magie Halucinace
Drag
Vymaxování 1 vlastnosti, taktika lovu + 10%

Tonres
Magie od Života, bez hvězd, nevyužívám
50 Mušliček
5 + 10 = 15 Perel
50% na speciální magii
2 Bonusy štěstí
2 Teleportační lístky
50 Kamínků
Vymaxování 1 vlastnosti, +10% do síly

Saelind
Magie od Život bez hvězd, magie Země
50 Mušliček
5 Perel
10 Křišťálů
Magie od Smrti bez hvězd, magie Neviditelnosti
Vymaxování jedné vlastnosti, Obratnost

Přidáno.

// Řeka Midiam

Dostal sem se od řeky o něco dál. Rozhlédl jsem se a snažil se zahlédnout Zurri. Zdá se že jsme se zase lehce oddělili. Třeba nebude daleko. Projelo mi hlavou a pokračoval dál. Tenhle les sem moc neznal, nebo vlastně ani tyhle končiny. Zhluboka sem se nadechl čerstvého vzduchu, který mi čistil plíce. Zima v plném proudu. Naštěstí sem byl nasycený i odpočinutý. Teď jen zbývalo nějak se zabavit. Možná by nebylo na škodu se vrátit zpátky do Asgaaru, jenomže tomu sem se vyhýbal jako čert kříži. Raději sem tuhle možnost teda vynechal. A soustředil se na sebe.
Procvičoval sem chvíli magie, jenom tak běžně. Magie neviditelnosti už se zdála o něco lepší, s magii počasí sem prozatím dost bojoval. Kromě krátkého odhadnutí počasí sem se zatím o něco dál nedostal. Bude lepší se zaměřit na jednu a tu dopilovat, pak přejít na druhou. Promyslel sem si a v lese se na chvíli posadil. Střídavě mi srst mizela na určitých místech, snažil sem se magii nějak pochopit. A zda se, že to po čase přinese i ovoce. Zase to bylo o něco lepší než naposledy. Zhluboka sem si povzdychl. To by šlo. Lehce sem se pousmál. Stále ale nevím co je zač ten kostlivec. Vzpomněl sem si na tu událost se Zurri na severu. Zvláštní, je někdo kdo by mi s ním mohl pomoci?
Zavrtěl sem hlavou a raději to hodil za hlavu. I když za chvíli se mi k tomu tématu určitě vrátí myšlenky. Rozhlédl sem se po lese a rozhodl se ho prozkoumat. Zdál se mi celkem pěkný, nebyl tak marný jako ty ostatní. Určitě bude skrývat spoustu zajímavostí. Napadlo mě, zastrihal sem ušima a zamířil do koutů lesa.

4. Obdivuj krásu zimy
// Východní hvozd

Kráčel sem pomalu dál. Něco na té zimě přece jenom bylo. Vypadalo to tak čistě a jedna velká výhoda byla, že v takové zimě i řeky zamrzaly. Takže se přes ně dalo hravě dostat. Jen vybrat ten správným přístup a hloubku zmrzlého ledu. Zastříhal sem ušima a chvíli to jen tak pozoroval. Krajina tu byla mrtvá a dokonce tu nebyla cítit ani ta prokletá rybina, kterou sem tak z duše nesnášel. Jo, asi začnu mít zimu ještě rád. Zamyslel sem se. Nebyla tak špatná, mělo to spoustu výhod, na které sem pomalu začínal přicházet.
Došel sem až k jednomu ostřejšímu břehu. Byla tu větší vrstva ledu. Nezdálo se to být úplně bezpečné, ale potřeboval sem se dostat na druhou stranu. Neměl sem daný cíl, jen sem nás chtěl dostat na druhou stranu. Ohlédl jsem se na Zurri, jestli jí mám někde za sebou. Měli jsme za sebou lov, dokonce jsem i ozdobil strom. To rozhodně bylo formální. Čeho se ještě dožiju? Co mi osud do cesty připlete? Nemohl sem to jen tak odhadovat. Ale hádat sem mohl.
Stále sem byl se vším na vážkách, ale když tu byla zima... viděl sem to všechno jednodušejic, i když by to správně mělo být na opak. Snad se brzy vrátí tetička Iskierka a nastolí v Asgaaru pořádek, dřív než se tam něco vymkne kontrole. Polkl jsem suše. Pomalu jsem šlápl na led, držel. Teď sem byl za svou malou hmotnost moc vděčný. Opatrně sem položil i druhou tlapu. Dával sem pozor na to, abych neuklouznul, protože pak by bylo naprosto po všem. Tak jo v klidu a pomalu. Udělal sem další část kroku a trochu se přikrčil. Usoudil sem, že když se budu plazit, bude to lepší. Za chvíli sem byl na druhé straně, i přes to jak to pode mnou hučelo to šlo jako po másle. To byla brnkačka. Usmál sem se a na druhém břehu se zase postavil. Zvládl sem to, obdivoval sem to a mohl se poplácat po rameni.

// Narvinijský les

VAK 23. Ozdob strom

Lov byl v plném proudu a celkově to šlapalo jako hodinky. Zurri makala a společnýma silama jsme zvládli skolit naši kořist. Udýchaně sem se v rychlosti prohlédl, jestli někde něco nemám. Adrenalin mi občas nedovoloval uvědomit si bolest rovnou. Zdálo se ale, že všechna srst i kosti jsou na správném místě. Zub se mi i nadále pohupoval na masce, takže to bylo v cajku. "Jo, tohle už jako lov vypadalo, líbilo?" Zeptal sem se jí, ale nepochyboval sem o odpovědi, která mi přijde.
Už sem se připravoval na to, že se pustíme do jídla. Zurri mi ale do toho hodila klín. Jak jako? Hodil sem po ní nechápavý pohled. Zurri začala hledat různé věci a zdobit tak blízký strom, u kterého se měla konat naše slavnostní večeře. Není se lepší najíst? Nepotřebuju ozdobenej strom. Byl sem už celkem hladový a nedočkavý. Ale nakonec sem teda ač neochotně přidal tlapu k dílu.
Našel sem spadlé jmelí, které bylo celé od sněhu. Uchopil sem ho do tlamy a lehce s ním zatřepal, abych se zbavil přebytečného sněhu. Zarazil sem ho mezi větve, aby to vypadalo teda taky svátečně a já tam přece jenom něco přidal. Našel sem ještě pár věcí, jako třeba kočičky, které tu rostly u nedalekého keře. Vrazil sem je tam, strom zdobený trávou a bůh ví čím. Nebylo to kdo ví jaké dílo, ale nám muselo v tuhle chvíli víc než stačit. "Fajn, tak už můžeme jíst?" Zasmál sem se. Uchopil sem kojota a začal s ním cloumat, snažíc se dostat dovnitř. Netrvalo dlouho a naše hostina mohla být konečně v plném proudu. A já konečně nasytím žaludek masem, které jsme si zasloužili. Pak už jen pokračovala cesta, která Zurri vybrala. K řece.

// Midiam

22. Připrav si vánoční hostinu

Pozvedl sem hlavu a káravě se podíval na Zurri. "Vážně?" Zasmál sem se nad tím a zavrtěl při tom ocasem. Jak kouzelné. Zasmál sem se nad tím a pak pokračoval dál. Sněhu tu bylo dost, taky byl hvozd posazen na severu. Větší vrstvy zůstávaly v korunách a já doufal, že nám nespadnou brzy na hlavu.
Navrhl sem lov kojotů a Zurri nebyla proti. Nikdy ho nelovila, ale odvahu rozhodně měla. Proč taky ne? Zurri si vzala nahánění, tentokrát to bude nejspíš mnohem bezpečnější, když je Rowena kdo ví kde. Neměl sem v úmyslu používat jako největší srab magii, ale jít na to hezky postaru. Zurri zaujala pozici a co nevidět se rozběhla přímo do kojotí rodinky. Zůstal sem ještě chvíli schovaný za závějí. Přemýšlel sem nad tím, co asi kojotí rodina bude dělat. Jestli v Zurri uvidí hrozbu a budou se bránit, nebo naopak začnou utíkat. Mezi nimi byli i dva mladí, mnohem menší. Chránit rodinu? Nebo utéct? Tak copak si vyberete, hm? Bedlivě jsem je sledoval.
Rodinka se začala mezi sebou motat, ale nakonec se rozhodli pro útěk. Což byla moje chvíle. Ihned sem vyskočil ze svého úkrytu a běžel přímo jejich směrem. Chtěl sem toho většího, přece jenom to bude hostina pro nás dva. A tak sem se vydal po hlavě rodiny. Prskal, ohlížel se a oháněl. Podařilo se mi ho dohonit, cvakl sem po něm zuby, snažíc se chytit ho za nohu. První pokus mi nevyšel, musel sem udělat ještě jeden velký skok navíc, aby se mi to podařilo. Cvakl sem zuby o jeho nohu a veškerou sílu dal do předních nohou. Otočil sem se kolem osy a kojota zvedl a pustil. Letěl směrem k Zurri, která v tuhle chvíli měla výbornou pozici. "Chyť ho!" Stačil sem říct, než sem ztratil balanc ve sněhu a upadl. Do kojotí díry! Problesklo mi v hlavě. Rychle sem se ze sněhu vyhrabal a pelášil k nim na pomoc! Přece si nenecháme tuhle Vánoční hostinu jen tak utéct! Pomohl sem Zurri v konečném úderu. Zdá se, že to klaplo!
Rychlí a bezbolestný lov, pro nás snad. Zadýchaně sem zůstal stát nad tělem, které zbarvovalo sníh do rudého odstínu. "Voala, to by bylo, nechť započne hostina!" Měl sem z toho radost, povedlo se nám to. Lov byl mnohem příjemnější než ten předchozí. A navíc aspoň sme si trochu zvedli naše sebevědéomí, že nejsme zase takoví odpad.

1. Vyruš přezimující zvíře
// Velké Vlčí Jezero

Zurri byla za mnou, měla podobné problémy dostat se na druhou stranu jezera. Jezero mělo celkem dobrou vrstvu ledu, takže jsme se nepropadli. "Ty ses zlobila?" Otočil sem se na ni a při tom sem se zasmál. To jde? Zavrtěl sem hlavou a chvíli počkal, abychom sladili krok. Byl před námi hvozd, neměl sem daný cíl kam jít. Zkrátka sem se jen tak potuloval, co jen šlo. Ale musel sem uznat, že mě začínal bolet žaludek. "Neuděláme si nějakou tu hostinu?" Navrhl sem. Olízl jsem si nos. Nějaké posilnění na cestu rozhodně stálo za hřích.
Pokračoval sem dál, rozhlížel se a přemýšlel nad tím, co bysme si dali. Zajíc byl víceméně obyčejný a když už chtěla Zurri zažít pořádný lov, chtělo to něco víc. Cítil sem ve vzduchu spoustu různé zvěře, převážně ovšem vysokou. Další výzva? Napadlo mě. Ale ne, tohle nepřipadalo v úvahu. Na to sem si se Zurri sám netroufnul. Jo, kdyby tady byla alespoň jedna s tetiček, tak by to nebyl problém. Ale nepotřeboval sem jednu ze svých posledních přítelkyň nechat zabít. Pak bych tu byl sám.
Uviděl sem noru, linul se z ní zajímavý pach. Přišel sem blíž a strčil tam nos. Zafuněl sem jako muflon. V tom sem uslyšel zasyčení a ucítil drápy, které mě sekly po povrchu lebky. Cuknul sem zpátky a udělal krok dozadu. "Sakra," asi sem nebyl tak nenápadný, jak sem chtěl. Byl to starý známý jezevec, který měl vždy náladu pod psa. Vylezl ven, jeho rozespalé, přesto velké oči se na mě dívali jako na vraha. Vyrušil sem ho nejspíš ze spánku. "Tak sorráč kámo," protočil sem očima. "Spi dál," dodal sem a raději rychle pokračoval zpátky k Zurri, aby ho náhodou nenapadlo jít po nás. Zrovna na smradlavého jezevce sem chuť opravdu neměl.
Doklusal sem k Zurri a vrátil se tam, kde jsem před tím skončil. Jak příhodné, neboť jsem slyšel vrčení a pozoruhodné štěkání. "Jak by se ti líbil kojot? Je dost sváteční?" Napadlo mě. Potichu sem se vyškrábal po strmé stěně a zůstal ležet v ohybu. Hlava vykoukla nahoru a před námi byla kojotí rodinka. Zdá se, že si vyšla na výlet ze svého útočiště kousek vedle. "A pokud ti vadí lovit podobné zvíře jako my, mrknem po něčem jiným." Mě lov kojotů a šakalů bavil. Bral sem to jako takový trénink, až se jednou utkám se sobě rovným vlkem, aspoň budu mít drobnou přípravu.