Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zurri se i nadále nevzdávala a já se nehodlal před ničím zastavit. Přece bych nepřistoupil na remízu, po tom co řekla? To by mi na hlavu musel spadnout solidní kokos. Proto jsem očekával omluvu a doufal, že řekne ty správná slova. Z ní ovšem padala jen samá... ta stejná. "Pche! Nepřijímá se!" Prskl jsem směrem k ní a pokračoval při lechtacím záchvatu. Nejspíš to trvalo ještě několik minut, než jsem z ničeho nic přestal.
Postavil sem se a zastříhal ušima. Do uší mi totiž dolehlo vytí, hned několika vlků. Přičemž mi na jednu stranu bylo tak známé a na druhou jsem ho nedokázal zcela zařadit. "Odplata pozdějc, jasný?" Zvedl jsem obočí, i když to pod lebkou nebylo vidět. Já to ovšem cítil, pod lebkou se moc srsti zrovna neukrývalo. Každopádně jsem teď musel zkousnout, že to něco jako remíza byla. I když.... zápas bude pokračovat později, takže jsem prozatím vyhrával. "Půjdu se podívat, jdeš taky?" Zeptal jsem se jí a slezl z nebohé vlčice.
Znova jsem zastříhal ušima, popadla mě kapka nejistoty. Netušil sem, co se to děje. A tak sem zamířil k hranicím, odkud se vytí ozývalo. Čím blíž jsem byl, tím víc jsem tušil, o co se jedná. Jen jsem doufal, že ten ujeťák nebude někde poblíž. Ten pach jsem znal, kdysi jsem míval podobný, ale teď tyhle pachy byly zase o něco jiné. Obešel sem několik keřů, než jsem v dálce uviděl tři siluety vlků. Dvě z nich jsem si pamatoval sakra matně, jedna byla však známa. A sakra. Projelo mi jako první v hlavě. Ale nezastavoval jsem, spíše jsem se ohlédl, jestli jde Zurri se mnou. "Ale ale... kdopak se to utrhl taťkovi z řetízku?" Uchechtl jsem se už z dálky. Slova neměla vyznít nijak špatně, ovšem lehký sarkasmus v tom znít mohl. Všichni byli dospělí, očividně jsem si to možná svým růstem ani neuvědomil a měl je stále zaškatulkované tak, jak jsem je poznal naposledy. "Už je to dlouho," podotkl jsem trochu klidněji. Zastavil jsem asi dva metry před nimi, přece jenom osobní prostor sem měl rád. Musel sem si každého prohlédnout. Jsem ohromen, že žijou a dokonce vypadají i k světu. Byl zhruba prostředek zimy a ani jeden z mých sourozenců na sobě neměl známky hladomoru. Což bylo... hm? Utěšující? Asi?

Leden 3/10 - Nelly

Chtěl sem mít od téhle podivné vlčice odstup. Udělal sem krok vedle a posadil se, ona ale udělala to samé. Její smradlavý dech doléhal na mě a já se jen snažil nerozbít si o sebe zuby. "Spíš tě chráním, podělala by ses," řekl jsem suše. Jenomže hádat se s puberťákem bylo jako bavit se do prázdna. Vlčice ještě neměla zcela úplně křivky. Byla mladá, nohatá a škaredá. Rozhodně se nepodobala pravé vlčici, která by měla být aspoň hezká. Očividně jí má lebka dost drásala nervy. "Nosej jí od té doby, aby se na to očividně každá blbka po cestě zeptala, otázka je, jestli té blbce chci odpovědět." Můj pohled jí musel očividně stačit. Protočil sem očima a podíval se dopředu k zamrzlému jezeru.
Trochu jsem očekával, že odejde, když se s ní nebudu chtít bavit. Nechtěl sem. Vážně mě to dožíralo, jak je možné že jsem ještě nenarazil na normální vlčici? Představoval sem si ji... normálně! Normálně bude snášet urážky, normálně mi odpoví... ale ne, v dnešní době měl očividně každý ve zvyku žvanit! "Ne, to nemáš, seš na tom hůř." Prskl jsem, když sem se na ni podíval, doufal sem, že tam uvidím něco hezkýho. Ale nebylo tam nic. Vlčice byla ovšem sdílná a začala se hned chvástat, že patří do nějakého kultu. "Co to je? Kult ujetých děcek?" Podíval sem se zpátky k ní a rozhodně neschovával pobavený výraz. Třeba je to tajný a ona to teď žvaní na počkání, ach.... to dnešní mládí. Zavrtěl sem se a udělal OPĚT krok vedle a posadil se. "Ty že seš ušlechtilá? Nech mě se zasmát," zasmál sem se nad tím. "Až vyrosteš, budeš furt šereda." Prohlédl sem si jí od hlavy až k patě. Ptala se, kam patřím já, ale já to prozatím přešel. Zdálo se, že se vlčice chce bavit hlavně o sobě, tak sem jí dal prostor. "Kdo ti nakecal takový bludy?" Posměšně sem se zakřenil. To bude nějaká nula.

Držel jsem Zurri v šachu, jinak to ani nazvat nešlo. Nehodlal sem jí jen tak pustit, ani se vzdát. Měl sem výhodnou pozici, ze které by se dalo těžit ještě hodně dlouho. Zurri mezi smíchem se snažila vyklopit nějaká slova. Jen jsem se nad tím uchechtl a pokračoval dál. "Cože si to vlastně říkala? Já tě moc dobře neslyšel," snažil sem se na to jít oklikou.
Znova jsem hledal další lechtivá místa. Nejlepší to bylo nejspíš na břichu, proti ránám sem byl naštěstí chráněn svou lebkou. Kdyby náhodou, ale i tak bych se nejspíš nedal. Měl sem teď dobrou rovnováhu a držel se všemi tlapami na zemi. Ač bych si to netroufal říct, byl to celkem dobrý pocit, takhle někoho držet v šachu. "Hlavně mě nepočůrej," polkl jsem a snažil se si to nepředstavovat.
Zavrtěl sem ocasem a položil jednu tlapu Zurri na hrudník. "Já čekám," čumákem sem zase vyhledával lechtivý krk. Hravě jsem zastříhal ušima, tenhle její smích se nejspíš bude nést celým lesem. Hold se jen další stébelko bude nést na mé černé desce prokletí.

Zurri se stále rvala za svou pravdu. Povzdychl sem si, kéž by to bylo tak jednoduché. Mít rodinu, za kterou se vždy vrátit. Ja si v posledních týdnech připadal, že nepatřím nikam. Ale byl to jenom můj vnitřní hlas, který se mi v hlavě neustále opakoval. "Někoho potkají, řeknou si že chtějí žít spolu někde jinde. Zapomenou to oznámit, pak se rozejdou, nebo v lepším případě umřou. Co já vím, děje se to." Zamyslel sem se. Vážně jsem netušil proč vlci odcházejí, jaký důvody k tomu můžou mít. Já to viděl že svého pohledu. Hlavně ať se nezamiluje do prvního vola, co tu projde. To bych ho musel asi zabít. Napadlo mě, ta představa, že by Zurri chodila na rande a pak by mi to tlumočila mi zvedalo kufr. Raději být sám a spokojený, z větší části, než s někým kdo nás jen využije. Vyklouzlo mi pár slov, které se Zurri očividně hodně líbilo. Ihned začala skládat ódy. "No dobrý dobrý zase," tlapkou jsem zamával ve vzduchu, abysme se zase uklidnili. Zurri slíbila, že se jí nikdy nezbavím a vždy se vrátí. "Taky tu pro tebe budu," řekl jsem sladkým hláskem. Jestli to bylo upřímné to jsem sám nevěděl. Ale vyznělo to tak.
Pak už se strhla bitva. Zurri jsem totálně rozhodil a sám jsem se nad tím musel usmát. Byla to hotová výhra, pro mě. Zavrtěl sem ocasem a sledoval, kdy začne prosit o smilování. Z ní však vypadlo něco mnohem... Horšího. "Na to si přišla kde?!" Hlas mi vyjel tak vysoko, že se možná místy podobal hlasu vlčice. Vlčice poroučí? Co to sakra?! S kým herdek mluvila? Někdo mi zprznil výchovu! Zamračil sem se. Během toho, co jsem sváděl hádku sám se sebou se Zurri rozhodla opětovat útok. Nohy se mi zamotaly a já ztratil rovnováhu. Tak tak jsem celý nespadl, ale měl sem na mále. Zurri navrhovala remízu, ale s tím jsem po tom všem nemohl souhlasit. Bez jakéhokoliv slova jsem po ní skočil a znova ji převrátil na záda. Začal sem ihned hledat lechtivé místa, jestli nějaké měla. "Odvolej to!" Joukl jsem na ni a stále se ji snažil zlechtat.

Leden 2/10, Nelly

Seděl jsem a užíval si to ticho, ten klid. Žádné pohledy, žádná společnost, po delší době. Celkem se mi to líbilo, až do okamžiku, bez jsem uslyšel nějaké volání. Ani jsem netěkl pohledem tím směrem. Jen jsem se díval dopředu. Prosím, že to nejde je mě. Prosím... Prosím... A kruci. Do poslední chvíle jsem doufal, že se nestanou oním vlkem, mě kterému hlas mířil. Stalo se to. Zhluboka a nahlas sem si povzdychl, tenhle pozdrav sem neznal, hlas, tvář ani pach. Teprve až ve chvíli, kdy se mě vlčice pravděpodobně přátelský dotkla na plece jsem hlavu naklonil. Vytřeštil sem oči směrem k její tlapce, pak k hlavě, k tlapce, k hlavě. "C-co blbneš?" Zamračil sem se. Vlčice byla hlučná a na můj vkus příliš mluvila. I když se nejspíš ještě nepředvedla v plné síle.
Otázku jsem přešel až do chvíle, než se začala zajímat o mou lebku. Zvedl jsem zadek a udělal krok do strany, abych měl od té blechy aspoň nějakou ochranu. "Co to máš ty s xichtem? Jestli ses s ním narodila, tak to je mi tě fakt líto," prskl jsem celkem uraženě. Jako bych začal dostávat nějakou alergii. U všech vlčích bohů, proč zrovna já? Jako bych se snažil sehnat sebemenší pomoc, ať spadne třeba meteor. Jenomže obloha byla typicky šedá, tak jak je v zimě zvykem. "Ty taky nejsi zrovna krasavice roku, co si zač?" Zeptal sem se zase já, když si tu tak královsky nakračela, ať aspoň něco ze sebe solí.

"I v rodině můžou nastat rozepře," pokrčil jsem lhostejně rameny. Navíc, já toho byl celkem podařeným příkladem. "Co já vím? Třeba se někdo rozhodne cestovat a zdrhne za dobrodružstvím. Nebo se jen přestaneš rodině líbit." Zamyslel jsem se. Čekám jenom na nevyhnutelné? Jednou to přijde, věděl jsem to. Ale nehodlal sem se vzdávat tak snadno. "Ty jsi moje rodina," vyklouzlo mi. Bylo to tak, Zurri tu byla jediná, kdo mi byl momentálně nejblíž. Samozřejmě jsem počítal i tetičku Sid a tetičku Iskierku, ale už sem je delší dobu neviděl. Kor Iskierku, kde jen může být? S dědečkem jsem to měl nejspíš nahnuté, jeho slova mi stále zvonila v uších.
Neměl jsem ale čas se tím déle zabývat. Zurri započala útok a já jí ho musel vrátit. Neuměl jsem ani popsat, co tady vlastně děláme. Hru? Boj na život a na smrt? Ani jedny slova nebyla ta pravé, ale musel jsem uznat, že mě to bavilo. Podařilo se mi to Zurri vrátit, ale ani tím to nekončilo a já se začal ponořovat do téhle šarvátky. Zurri byla přede mnou, vedle mě a najednou se objevila za mnou. V tu chvíli se mé tělo dostalo do magie neviditelnosti a já na pár sekund zcela zmizel. Nepostřehl jsem to, byl jsem až moc ponořený do akce. Hbitě jsem se otočil a skočil po Zurri. Nebyl jsem zrovna nějaký macek, ale nějakou sílu jsem v sobě přece jenom měl. Převalil jsem Zurri do sněhové peřiny na záda a hravě se při tom usmál. Už zase ve své plné kráse. "Teď by mělo přijít škemrání o tvůj holý život," zavrtěl jsem hravě ocasem a tvářil se vítězně. Na jak dlouho ovšem?

Crowley - chci si užít něco zábavného
Tonres - hledám lásku na celý život (jen vlčice prosím, pokud nedojdou. :D)
Saelind - chci zažít nová přátelství

Mám 2 stříbrné lístky:
• speciální magie zdarma (lze vybrat jen jednou) - Ještě nevím, na jaký charakter, domluvím se se Skylieth. :3
• 25 % sleva k jednou z bohů, k Životu pro Crowleyho :)

A ještě 2 bronzové lístky:
2x 30 drahokamů, 60 drahokamů pro Crowleyho. :)

Děkuji za pořádný nervy u losování, super akce!

Řekl jsem, co mě prakticky první napadlo, nejspíš sem zcela nepochopil to, co si Zurri vlastně vymyslela. Ale přesto se toho chytla, byla překvapená, že může jen tak hledat vlky do smečky. "Jo, ale netuším, jak na tebe budou vlci čumět. Přece jenom když někdo chce, přijde. Vlci se do smečky přidávají a odcházejí, takový koloběh," pokrčil sem rameny. Bohužel k nám přišlo v zimě prokletí v podobě té černé můry. Bez té bych se tu milostivě odešel, stačil mi jeden Sionn. Teď sem tady měl soupeře hned dva. A cítil sem, že mě to zžírá tam uvnitř a nedokázal odhadnout, jak dlouho to ještě v tomhle duchu vlastně vydržím. Ale samozřejmě jsem nemohl na sobě nechat nic znát, i když sem na to nevypadal, byl sem bojovníkem. "Ve světě magie? Bez tak hodně," jo, nebezpečí bylo na každém rohu. Ať už ve formě různých tvorů, nebo nějaké šarády ze strany Smrti. Či jiného kouzelného tvora, který se ve svém životě očividně nudí. A kdyby to Zurri vyhledávala, nejspíš bych se o ní i trochu bál, okrajově samozřejmě. To si nemůže vybrat nějakou už zaprděnou existující funkci? Povzdychl sem si pro sebe.
Už jsme mířili pomalu ven, když Zurri zmínila dědečka. Chtěl s námi o něčem mluvit, vnitřně jsem to trochu tušil. Možná přišel na to, že jsem stejně k ničemu jako fotr a chce mě vyhodit. V zimě by to pro mě bylo kruté. "Těžko říct," zalhal sem schválně. Určitě to muselo být skrz ten poslední lov a můj naprosto normální kopanec do vlčice, která omdlela asi tak na sekundu a pak se zázrakem probudila. Herečka. Nežral sem jí to.
Šel sem pomalu ven, ale zarazil sem se v posledním momentu a Zurri tam tak trochu sprostě nechal. Ta se ale nedala a její cupitání jsem za sebou slyšel velmi dobře, díky křupajícímu sněhu. Hrnula se ke mě a já se jen zvědavě otočil směrem k ní. "Hanebníku? Kam na ty slova sakra chodíš?" Zeptal sem se a podíval jsem se na ni trochu dotčeně, naštěstí přes masku to nebylo vidět. A tak sem si mohl užívat takový ten typický ignorující výraz s třpytivými očky. "Ty jsi nějaká přerostlá blecha už," poznamenal sem. Ale dostat bych je ve skutečnosti fakt nechtěl, to že jsem teď měl jednu velkou osobní blechu byla vlastně... výhra? Aspoň jsem nemusel být sám a neutápěl se ve svých problémech. Nepostřehl jsem tu pointu, která přišla hned později. Zurri se nahnula a řekla, že se mě hned tak nezbaví a vzápětí jsem dostal kousanec do nohy. "Hej?" Prskl jsem a vyskočil na nohy. Nikdy jsem si nehrál, se sourozenci jsem to nestihl a vlastně jsem na to ani nebyl. A se Zurri jsme dělali zcela jiné věci. Zvedl jsem hlavu a s kamennou tváří jsem se díval na to, jak čeká protiúder. Div jí neodletěl zadek, jak vrtěla ocasem. Nechal sem chvíli napětí a pak se k ní přidal. Uskočil sem do strany a pak přímo na ni. Aniž bych to čekal na tváři se mi objevil úsměv a dokonce sem rozvlnil i své ne příliš svalnaté boky. "Jen počkej," hravě jsem se jí snažil narušit rovnováhu a jakmile sem měl příležitost, štípl jsem jí do packy.

// Úkryt

Vyšel sem ven a počkal i na Zurri, zdálo se že jí celkem zajímá ten cizák, o kterým mluvil dědeček. Patrně nějaký budižkničemu, který v zimě venku nepřežije. Jenomže mě čím dál tím více svíral pocit, že sem už tolik nepatřím. Stále sem cítil ten pohled Sionna, který se za dva roky sotva změnil, spíše se to zhoršovalo. Měl bych být možná i rád, že mě ignoruje v takové míře, že za mnou sám od sebe nejde. Slezl jsem dolů a nadechl se čerstvého vzduchu. Zdálo se, že byl les v plném proudu, pachy byly čerstvé. Tak kde asi jsou? Zurri se chtěla podívat, jestli děda nepotřebuje pomoc. A tak se se vydal po vyšlapané cestičce.
Když už jsme byli poměrně blízko, zarazil sem se. Proč sem si toho nevšiml dřív? Zděsil sem se a na zádech mi poskakovala husí kůže. "Sakra, je tam i Rowena, tam nejdu." Řekl jsem v rychlosti Zurri. Sotva tu je a už sem tahá nějaké socky. Protočil sem očima. "Tak jestli chceš, určitě je najdeš. Jdu se zdekovat na druhou stranu lesa." Řekl jsem Zurri a ťukl sem jí nosem o bok. Hravě jsem zavrtěl ocasem, jako bych jí snad chtěl nalákat, ať jde se mnou a na ně se vybodne. Vždyť Rowena tehdy Zurri ohrozila, nedokázal sem si představit, že by tam chtěla jít. Jakmile sem byl dostatečně daleko, posadil sem se.

Jakmile jsme se usadili, už sem ucítil ty vyčítavé pohledy ze strany Sionna. Opět jsem ucítil silnou bolest na hrudi, jako by mě právě někdo bodnul. Odešel. "Asi za to můžu já, že všichni zmizeli," frkl jsem a podíval se do strany. Proč mě tak nesnáší? Stále jsem to nedokázal pochopit. Snažil sem se být smečce nápomocný, s nikým sem problém neměl. Jen Sionn se mnou, už dva roky na mě hází tyhle pohledy a ani jednou se mnou pořádně nemluvil, pokud na mě zrovna neprskal. Děda Arcanus nás uvítal, ale za chvíli už ho volali povinnosti a tak jsme nestihli ani nic probrat. Každopádně s námi bude chtít později mluvit. Suše jsem polkl. Sakra. Ale samozřejmě jsem se jen letmo usmál a přikývl. Pak jsem pokračoval dál se Zurri, která začala vymýšlet svou zcela novou funkci. "Hledat vlky? Jako že bys chodila po světě a hledala nové členy?" Zasmál jsem se nad tím. "Smečka většinou sedí na zadku a čeká, až si ho nebezpečí najde samo." Zamyslel jsem se nad tím. "Ale můžeme se zkusit zeptat dědy Arcanuse, třeba ti takovou funkci dá, nebo vymyslí... ještě jsem o takové neslyšel." A vlastně jsem ani nechápal, proč by někdo chtěl vyhledávat nebezpečí. Ale Zurri byla vlastně takový chodící originál a pak sem tu já, kdo jí nejspíš z toho průseru bude tahat. Byla jsem taková ochota sama, heh.
Děda se rozhodl zkontrolovat les, pach z lesa nám dával najevo, že je tu někdo cizí. Jelikož šli ven všichni a teď půjdeme i my a někoho potkáme, nasáčkuje se zase zbytek zpátky do úkrytu? O tom by se dalo možná uvažovat. Napadlo mě. Zurri to chtěla jít zkontrolovat. "Můžem tak hodit očko," pokrčil sem rameny. Stejně mě to v úkrytu už nebavilo. A Sionn mi dost zkazil náladu, takže čerstvý vzduch mi jistě udělá dobře. "Tak padáme," pokrčil sem rameny.

// Les

Leden 1/10 - Nelly

Potřeboval sem se v tomto zimním čase nadýchat čerstvého vzduchu. V Asgaaru už bylo celkem vydýcháno, tudíž sem potřeboval na chvíli vypadnout a načerpat nové síly. Čím dál tím víc mi toho padalo na mé bedra. A při tom se mi prohlubovaly deprese, které sem v sobě dusil. Nemohl sem se nějakým způsobem hnout z místa, všechno na mě padalo. Jako kdybych už ani nikdy neměl pocítit štěstí. Se Zurri to šlo, když sem trávil čas jenom s ní. I když už začínala mít svoji hlavu, což sem rozhodně neschvaloval, v tomhle moje výchova dočista selhala. Ale za to mohla genetika, kdo ví z jakých paskvilů byla Zurri vlastně stvořena a teď se to začne očividně projevovat. Ale ostatní? Sionn mě stále nemohl překousnout, dva roky sem se s ním snažil mluvit a nic. Kdykoliv se objevím v jeho blízkosti, on automaticky buď odejde, nebo se na mě mračí.
Neuměl sem se s tím plně vyrovnat. Proto sem se rozhodl navštívit blízké jezero. A tam být aspoň na malou chvíli sám sebou. Nemuset tak skrývat své absolutní selhání mé dočista bezvýznamné existence. Posadil sem se ke břehu, jezero bylo zamrzlé. Z tlamy mi vycházely oblaka dýmu. Chladný čas, zima je letos víc než krutá. A to ještě nejsme asi ani v půlce. Nedokázal sem to rozpoznat, ale už teď se mi dostávala pod kůži. Srst sem neměl kdo ví jak kvalitní, ale na chvíli mě ještě zahřeje. Povzdychl sem si. Pod maskou jsem zakrýval svou tvář, která byla zničena jak navenek, tak i zevnitř. Přivřel sem oči a civěl někam do prázdna.

Loterie 1

Zurri se nevzdávala, ač sem se chtěl soustředit sebevíc na to, zaslechnout alespoň část rozhovoru z velké skupiny, ona mluvila to svoje. To snad nemyslí vážně, očividně to tak ale myslela. Netušil sem, co se probíralo ani proč Parsi tak rychle odešel. Byl tu i vlk, kterého sem neznal, což mi moc nešlo do hlavy. Měl sem za to, že už znám všechny. Podle pachu ale nepřipomínal Asgaarského vlka, zda se že je tu jen přechodně, asi. Hodil sem to za hlavu. "To je fajn, že je ti konečně teplo," poznamenal sem, ale ve skutečnosti sem moc nevnímal. Až když do mě narazila a byla opřená jsem sklonil hlavu. Fialové očka se rozzářila skrze masku a sledovala nevinný výraz. To abysme si nabrali teplo do kožichu, zda se že zima jen tak nepoleví.
Pak jsem ale nadhodil ptáků, která mohla být jednou zásadní. Neuvědomil sem si, že Zurri se ještě tolik neorientuje. To máš za to že si byla rok v čudu. Nebo to já mám za to? Co sem udělal? Na moment sem se zamyslel a střelil po ní pohledem. "To je hierarchie, Sionn a děda Arcanuse jsou alfy, nebo vůdci. Nejvyšší postavení, ale jo tam je plno." Zasmál sem se nad tím. Já bohužel tak vysoké ambice neměl, nebylo možné být v téhle smečce alfou. Sionnovi sem byl trnem v oku a dědův oblíbenec sem taky zrovna nebyl. Ale nevadilo mi to, přece jenom v pozadí je taky dobře, hlavně že jsem měl královskou krev. "Funkce dostávají ostatní vlci, plní tak povinnosti. Já se ucházím o lovce, lovcem je taky Parsi. Pak jsou tu ochránci, to dělá myslím tetička Iskierka. Obchází hranice lesa, značkují, hlídají jestli třeba na území není nějaký vlk, co tu nemá co dělat. A pak jsou tu ty méně důležité funkce jako pečovatel a učitel. Ale to je víceméně na prd, protože si to každý dělá po svém." Vysvětlil sem to tak, jak mě to kdysi dávno učili i tetičky. Snad sem se nikde nesekl. Ale Zurri by to mohla pochopit, podíval sem se na ni dolů a čekal, jestli si něco vybere, nebo vymyslí.

Loterie 1

Už sem netušil, co dál na to říct. Věděl sem jen, že naše Gallirea je kouzelná a magie v ní se projevuje svým vlastním způsobem. Jak to bylo v jiných zemích mi bylo celkem jedno, důležitý byl fakt, že já žil zde. "Možná se projevuje jen tady, kdo ví." Zurri si na svou rodinu ještě pamatovala a to byla šíleně malá, když se ztratila. Já si sotva vzpomněl na tváře vlastních sourozenců. Hm.. Ale smutný sem z toho nebyl. Žil sem svůj život a nehodlal sem se pořád ohlížet. Neměl sem to v povaze, tedy pokud nebyla podzimní deprese.
Zurri se tvářila jako největší šéf. Snažil sem se něco pochytit z rozhovorů. Nechtěl sem se mezi ně hrnout, určitě by to snědlo spoustu času. "A ty užvaněná, nechtěla sis odpočinout?" Naklonil sem hlavu k ní a zastrihal při tom ušima. Ve výsledku jsem se soustředil jenom na dědečka a doufal, že už se nebude vracet k onomu tématu, kór teď když tu bylo tak luxusní publikum. "To se ti rychle ulevilo," poznamenal sem a při tom sem prišoupl zadek blíž k Zurri. Netušil sem, co se ti stalo ani k čemu se možná schyluje. Jen sem tam tak seděl a koukal do prazdna. Ani nevíš na co tady čekáš, na Zurri? Pohlédl jsem k ní a jen váhal. "Už víš čím bys chtěla jednou být? Jako třeba ve smečce? Nějaká funkce?" Zeptal sem se jí, abych se aspoň něco dozvěděl.

Loterie 1

Zurri měla dobrou náladu. V tom sem si vzpomněl, že jsem úplně zazdil její předešlou otázku. Naklonil sem se k ní a chvíli ještě přemýšlel. "Zdá se, že po rodičích," zamyslel sem se. Svého fotra sem měl ještě v živé paměti, nejspíš je to moje prokletí. Neznám jeho magie, ale jeho oči byli trochu fialové, ovšem ne tolik, jako ty moje. Ale nejspíš tomu tak má být.
V tom už jsme byli v místnosti. Chtěl sem jít trochu bokem, neboť nemuseli jsme se hned hrnout do velké skupiny. Pozdravili jsme, Zurri ihned začala komentovat Sionnův stav. Taky by mě to zajímalo, ale bylo mi jasné, že už tu musel určitě vysvětlovat všem. A vzhledem k tomu, že jsem se považoval jako Asgaarská rohožka, tak sem se k tomu úplně neměl. Chtěl sem být tak trochu neviditelný. Zurri pak špítla otázku potichu ke mě. "Nejspíš nic dobrého," poznamenal sem. Nevypadal vůbec dobře, po událostech se Styx sem ho neviděl. Netušil sem, co se ještě mohlo stát. Ale hodlal sem to zjistit, pokynul sen Zurri ať si lehne na kožešinu, zahřeje jí to. Jenomže ona se šprajcla v moment, kdy sem si sedl vedle. "Chladím kulky, ne? Snažím se poslouchat." Šeptl jsem směrem k ní. V čem je problém? Podíval sem se na ni a aby byla teda spokojená, zvedl sem se a posadil se na kraj kožešiny. Očividně nestála o prostor, takže se budeme k sobě očividně tulit navzájem. Chtěl sem něco pochytit. Parsi mezi tím odešel, vypálil odsud jako papírový čert. Co se tady děje?