Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Promlouval jsem k Zurri a snažil jsem se to vzít co možná nejvíc detailně. To však byla chyba, neboť jsem mladou vlčici zcela rozhodil. Zděšeně jsem se na ni podíval, protože jsem netušil, co jsem řekl nebo udělal špatně. Ale nejspíš byl špatný nápad to na ni všechno takhle vychrlit, ale já zkrátka musel. Musel jsem se z toho všeho dostat. Zurri to však vzala po svém. Jednoduše byla ostrá, takhle jsem jí ještě nikdy neviděl. A pak? Odešla. "Zu-Zurri! Zurri!" Zavolal jsem za ní, ale byla neskutečně rychlá a zkrátka byla fuč. To jsem nechtěl. Zamračil jsem se, dost mě to mrzelo. Celé jsem si to v hlavě přehrával, možná jenom potřebovala čas. Čas na to všechno to vstřebat. Ale neví, kde mě má hledat, ani já nevím kde se mám hledat. Zavrtěl jsem hlavou. To jsem solidně pos... Ani jsem neměl tu odvahu to dokončit. Zhluboka jsem se nadechl a dlouze vydechl. Kdyby to šlo, nejspíš bych se teď pleskl přes tlamu. Tak jo, půjdu se napít a pak to
všechno dokončím. Polkl jsem suše, protože jsem měl vyschlo v krku. A rozešel jsem se k nejbližšímu zdroji vody.

// Medvědí jezírka

Březen 3, Sineád a Iskierka

Měl jsem obrovskou radost, že ty dvě vidím, ovšem jako vždy mé srdce něco tížilo. Mohlo to být různého rázu, přece jenom jsem měl pořád špatné svědomí. Ze všeho co dělám a nikdy se za své rozhodnutí nepovažuji za šťastného vlka. Chtěl jsem právě toto změnit. Mamina Sineád se zrovna culila jako měsíček na hnoji, když se před mamčou Iskou předváděla s novým kožichem. Já si na to stále zvykal, ale bylo fakt, že když jsem jí teď viděl po takové době... bral jsem prostě taková, jaká je, i se špičatýma ušima.
Začal jsem všechno vysvětlovat, páté před deváté. Maminy se chytaly jen tak tak a já se mezi řečí snažil doplňovat všechny otázka. Iskierka však měla zásadní, kdo je Rowena. "Ou! Ty si asi neměla ještě to potěšení," odplivnul jsem si kousek vedle. "Je to prohnaná vlčice, která tě zlanaří dělat divný věci, fakt nevím jak se mi tenkrát povedlo zdrhnout." A od té doby se táhne moje kariéra plná ponižování, etapa číslo dvě. Doplnil jsem v duchu. "Rowena je nějak příbuzná přes moji matku, nějaká sestra přes koleno nebo co. Byl jsem tenkrát v šoku, když to děda vysvětloval, takže jsem detaily moc nepochytil." Pokrčil jsem rameny. Zatímco maminka Sineád se zajímala o to další individuum. "Takovej divnej cápek se zeleným vocasem, už od pohledu to bude otrava, když se tahá s ní," udělal jsem zkrátka to nejlepší, co v té chvíli šlo. Prostě jsem odešel, protože by jedno vedlo k druhýmu. Ale když jsem tam nedávno ty dva viděl, prostě... jsem věděl, že už to dál takhle nejde. Je to jak obrovský kolotoč smůly a vylosuju si vždy to nejhorší, co jde. "Kolem Asgaaru se stahují mračna a já už ani nemám pro co bojovat," doplnil jsem nakonec. "Bylo by to peklo tam zůstat, děda bude vždy na jiné straně, než na té mojí. Projevil to poprvé u lovu a takhle to bude i dál. Nebudu mu dělat zbytečně peklo, když ho chce mít, ať ho má," polkl jsem suše a zastříhal při tom ušima. Rowena a ten divný vlk mě jenom nakopli k tomu něco začít dělat. Nechtěl jsem už dál přežívat ve stínu a klepat se, kdo mě tentokrát sjede tím jízlivým pohledem. Chtěl jsem něco jiného.
Moji masku jsme prozatím nechali u ledu, z čehož jsem byl celkem i rád. Přece jenom toho bylo na mluvení teď celkem dost. Všechno vedlo k tomu, proč jsem se tak rozhodl a co vlastně bude dál. Iskierka se stále zajímala o tu Rowenu, šmankote ta bude škitat jak čoklík, vzhledem k tomu, jak moc jsme tohle téma řešili. "Chtěla po mě něco, čemu jsem úplně nerozuměl a fakt jsem to chtěl udělat! Byla to nějaká divná magie, ale povedlo se mi vyprostit... Pak jsem narazil tady na paní mámu Sid, řekl sem jí co se stalo a ona mi to... vysvětlila. Jak to chodí víš jak," zvedl jsem tlapu a naznačil nějaké grimasy, které mě zrovna napadly. Muselo to vypadat trochu komicky to tady mámám vysvětlovat. Ale vždyť ony to určitě moc dobře ví. "Tak jsem se od ní držel co nejdál to šlo, jenomže... ona přišla do Asgaaru a děda jí tam přivítal s otevřenou náručí. A to sem mu říkal, co se stalo, ale to je asi v cajku!" Prskl jsem naštvaně. Ještě že jsem byl z vlčic už celkem vyléčený. Na pěkně dlouhou dobu.
To co následovalo mě doslova dorazilo do kolen. Obě mámy se rozhodly podporovat mě v tom a nepotřebovali znát veškeré detaily. I když jsem většinu už řekl. Slzy štěstí se mi zajiskřily. "J-já nevím co na to říct," vykoktal jsem a při tom se tiskl k vlčicím, co to jen nejvíce šlo. Jestli tohle byla mateřská láska, kterou jsem poznal možná tak když jsem byl ještě slepý, pak jsem jí už nechtěl nikdy ztratit. To co mi Sineád a Iskierka dávali se nedalo úplně popsat. Bylo to prostě kouzelné. "Pak naše prdele budou už navždy spolu!" Zasmál jsem se a zavrtěl při tom ocasem, neskutečně to pro mě znamenalo.

Ráda bych mušličky, drahokamy a křišťály. :3

Dnes byl jeden z krásných prvních jarních dní. Donutilo mě to vylézt ven a zajít si k jezeru, porozhlédnout se a nadýchat chladného jarního vzduchu. Díky tomu jsem šel příkladem i ve své ponuré životosprávě. Doufal jsem, že se trochu spravím, přece jenom ta kost a kůže nevypadala na pohled zrovna nejlépe. Donutilo mě to přemýšlet nad tím, jestli se někde nestala chyba, vždyť sourozenci vypadali mnohem lépe než já. Dispozice, určitě špatná dispozice. Dávkoval jsem si všechno postupně, ale chtěl jsem se trochu zlepšit, ani srst nebyla tak kvalitní, jako dřív. Doušek vody už byl prakticky na dosah, takže jsem přišel ke břehu jezera a sklonil hlavu. Dosáhl jsem na vodu tak tak, abych si nenamočil tlapky, ještě nebylo úplně ideální počasí na koupání.
Držel jsem hlavu dlouho dole, než jsem jí zvedl a zahlédl rybu, která vyskočila nad hladinu. Dá se říct, že na jaro se tady nejspíš těší každý, bude to nový začátek. Dost se toho změní, ale to zvládnu. Dlouze se táhl můj hlas v hlavě, jako bych se na moment podíval do zcela jiné země a změnil tón mluvy. Deprese jsem už nechtěl zažívat, ale pronásledují mě celý život a bezpochyby tu budou ještě dalších několik let. Do teď jsem jim podléhal, ale je třeba na sobě trochu více zapracovat. Dlouhé hory se táhly nad jezerem a na jejich špičkách byl znatelný sníh. Dnes to na výšlap nevidím a sněhu mám teď plné zuby. Dost z výpravami, měl bych se vydat hledat svůj nový smysl života. Divná nálada mě pronásledovala, ale to jsem zcela ignoroval, protože jsem se snažil myslet na mnohem lepší a zajímavější věci. Dalo by se říct, že mě ze všeho nejvíc zajímalo, kde budu například dneska spát. Do teď jsem nad tím moc nepřemýšlel, ale je to jedna ze základních otázek. Dlouhými kroky, co mi tedy krátké nohy dovolily jsem se vydal hledat nějaké hezčí místo.

Bol som naozaj za rohom. Miril som ku lesu na juhu, išiel som po stope zajúca. Bol som hladný a potreboval sa najesť. Išiel som už niekolko hodin, nechaval som ho pred sebu naschvál. Chcel som sa precvičiť vo stopovánie, ale teraz mi to prislo, ako by som bol na ceste niekolko dní. Prečo som po nom neskočil hneď. Povzdychol som si, dal som mu vela času na to isť vopredu. A já som sa teraz trepal možno i nekonečnú dálku. Možno by som sa na to mal vykašlať. Olizl som si ňufák. Stačilo len najsť niečo iného. Ale teraz mi vysvitlo kus nadeje. Videl som hnedý kožuch. Nice. Polkl som a celý sa naozaj hodil do kludu a tichosti. Plížil som sa pomaly a schoval sa za najbližšie ker.
Zhluboka som sa nadychol a pak som sa vydal priemo. Zajac ma očekával, to som tušil. Predsa som ho naháňal už dlúho. Rozbehol sa rychlo preč. Já som nelenil, potreboval som si pretáhnuť nohy ako to len šlo. Preto som pridal do behu a hnal sa za nim. Klučkoval medzi stromy a já som mu bol v patách. Chcel som ho dostať do úzkých, zdálo sa, že i on je unaven. To je moja šanca. Skok na nejblužšie kámen a odraz. Zajaca som porazil a ihned ho chytnul. Sladká odmena. Pohodil som ocasem. Bol som rád, že už som sa zžil z masku z lebky. Teraz už som nemal problém s orientacou, predsa len to bol zo zočiatku nezvyk. Ale teraz jako bych ju mal na hlave celé léta. Mlsne som si obliznul nufák a vyhledal najlepšie miesto na to poobedvať. Potreboval som predsa hezký vyhleď.

// Děkujeme! :3

Z pohledu Zurri bylo znát, že to pro ni byl šok. Netušil jsem, jestli poslouchala všechno, co jsem řekl, ale snad část aspoň pochytila. Trhalo mi to srdce stejně jako jí. Se Zurri jsem prakticky vyrůstal, ona byla můj celoživotní výtvor. Protože jsem pochyboval o tom, že se mi do tlap dostane ještě tak dobře ovladatelný vlče. Jo, teď trochu zvlčila, ale pořád je to celkem na dobrý cestě. "Taky tě tu nechci nechat," přiznal jsem se smutně. A ťukl jí ještě jednou do tváře, aby zvedla svůj pohled a podívala se na něj. "Asgaar ti je odjakživa domovem a nemůžu po tobě chtít, aby jsi šla se mnou. Máš tu jeskyni plnou jídla, v rámci možností se najdou... ehm ehm... dobří vlci," musel jsem si trochu odkašlat. "Máš tu dědu Arcanuse, který se o tebe jisto jistě postará jak nejlépe bude moct," povzdychl jsem si.
Nechtěl jsem jí tady nechávat, ale nemohl jsem také rozhodovat za ní. Výjmenoval jsem snad vše, co jsem mohl. "Já sám nevím co se mnou bude, nejspíš najdu nějaký les, kde bude dobře. Ale začátek bude těžký, ale pak slíznu tu nejsladší smetanu," mrkl jsem na Zurri. "A jestli budeš chtít jít se mnou teď, později nebo nikdy, vem to čert, budeš moje rodina a já se o tebe kdykoliv postarám," mrkl jsem na Zurri a doufal, že se z toho šoku trochu vzpamatovala. "Jen... tady už nemůžu fungovat, tak jak bych chtěl," řekl jsem nakonec a usmál se. Do Asgaaru jsem se narodil, samotnému se mi pryč nechtělo. Ale vlci se mění, stejně tak i já. Možná jsem konečně dospěl k názoru, že už nemusím snášet kyselé obličeje Sionna kdykoliv o mně jen zavadí pohledem. Že Rowena se ke mě nemusí tisknout a hrát divadlo, kdykoliv mě potká. A já abych se tady krčil někde v rohu a modlil se, ať si mě nevšimne. "Ještě to oznámím mámám a pak za dědou Arcanusem. A potom? Tradá na dobrodružství hledání domova, zima už skončila tak jistě neumřu hlady," usmál jsem se na Zurri a olízl jí tvář. "Je to na tobě, nemusíš se rozhodovat hned," pravil jsem nakonec a zastříhal ušima. Loučení je těžké. Uvědomil jsem si a doufal, že tohle loučení nebude.

Březen 2, Sineád a Iskierka

Nevnímal jsem zvířata kolem, měl jsem toho na srdci tolik, že jsem se věnoval jen dvěma vlčicím, které odjakživa byly k mému srdci úplně nejblíž. Trhalo mi srdce, že jim to musím oznámit. Obě mě pevně objali a já jim to samozřejmě ihned vracel. Mamina Iskierka upozornila na můj nový vzhled. Vůbec mi nedošlo, že mě takhle vlastně neviděla, jenom mamina Sineád. "Jo, dík to je taky na delší povídání," podotkl jsem a podíval se při tom na mamku Sineád. Nebylo mi to zrovna příjemné a nechtěl jsem je příliš okrádat o drahocenný čas. Přece jenom jsem to všechno chtěl strhnout rychle jako náplast. A třeba jí to mamka Sid mile ráda přetlumočí, snad vynechá ty hrůzostrašné detaily. "Ty seš taky furt kóča," pokrčil jsem rameny. "Ale mamka Sid je cool, co?" Mrkl jsem na ni, Život si s ní pěkně vyhrál a docela jsem si na tu změnu už zvykal.
Ale teď k vážnějším věcem. Mamina Sid ihned začala pokládat ty správné otázky, na které jsem ale ještě neměl odpověď. "J-já nevím, vím jen to že tam zůstat prostě nemůžu. Po tom co děda přijal Rowenu je to čím dál horší. Přitáhla si tam další individuum a zcela se tam zabydleli. Sionn mě pořád nenávidí, děda dává přednost Roweně přede mnou. Rowena zranila Zurri při lovu a to se nic nestalo, ale když sem si do Roweny kopnul tak byl pomalu oheň zažehnut. Necítím se tam už... doma." V rychlosti jsem to začal vysvětlovat. "Nestává se každej den že chce po tobě vlastní teta vlčata a pak se tam objeví! No chápeš to? Víc ti určitě řekne teda Sineád, zná to celý. A mě se to teď asi nechce úplně rozmazávat. Zkrátka to už dál takhle nejde, je příšerná a děda je v tomhle úplně slepý. Když chce ať si tam s nimi je," zavrtěl jsem hlavou. "A já půjdu... nevím najdu si nějaký les. Nechci do žádný špinavý smečky plný snobů." Převrátil jsem oči a polkl. Mamka Iskierka mě ale objala a řekla něco, co mi naprosto vyrazilo dech. Donutilo mě tu uronit i několik slz, které jsou naštěstí schované pod lebkou. Tohle jsem nečekal, ona mě... přijala. Doslova, řekl jsem že tam nechci být a ona řekla, že půjdou taky.
Neměl jsem žádnou budoucnost, necítil jsem se zcela plný už celkem dlouho. Ale teď vysvitla naděje, kterou bych nečekal ani v nejtemnější minutě. "Nechci být sám, vážně.. by jste šli se mnou?" Zeptal jsem se překvapeně a možná i trochu zaraženě. "Je to váš domov já se o sebe nějak postarám. Najdu les kde složím prdel a bude dobře. Budu žít jak chci, ale s vámi - jste moje jediná rodina. To ale nemůžu žádat," řekl jsem skromně. Jasně, že když nabídli prst nejradši bych sežral celou ruku - a jdeme. Ale Iskierka byla přece dcera Arcanuse, pokud by ho někdo přinutil k rozumu je to on. Ale pro mě už bylo pozdě, neměl jsem sílu neustále někomu něco dokazovat. Dokazovat to, že někam patřím. Podíval jsem se na maminku Sineád, jak se tváří, na obou mi záleželo stejně.

Pokračoval jsem dál, co nejdál odsud vlastně. Proplétal jsem se mezi stromy a za sebou slyšel ten podivný zvuk, na který jsem si už začal zvykat. Zurri šla se mnou, bylo to přece jenom velice vnímavé děvče a určitě všechno pochopila. Podotkla, že jde pořád s námi, otočil jsem se na něj a zkoumavě si ho chvíli prohlížel. To mám bejt jako já? Problesklo mi hlavou, protože tohle mě nikdy nenapadlo. "Snad za chvíli zmizí, moc nevím jak vlastně funguje," přiznal jsem a povzdychl si. Měl bych na tom zapracovat, magie budou jednou velmi důležité. Ale teď jsem měl v hlavě úplně něco jiného. Zurri měla radost z mých sourozenců a musel jsem uznat, že na jednu stranu i já. Kdyby to Rowena s tím svým vobšoustníkem nepřišli, možná by bylo setkání ještě o něco delší. Přesto jsem se pár novinek dozvěděl a to mi muselo pro tuhle chvíli stačit. Později budu muset najít Vivi, chtěla mi něco říct, ale nedostala se k tomu. Snažil jsem se si to zapamatovat. "Jo, bylo to... dobrý, překvapivě." Zamyslel jsem se.
Pak jsem se zastavil, když jsem si byl jist, že nás nikdo neposlouchá. Stoupl jsem si před Zurri a měl trochu vážnější výraz. "Hele Zurri, musím ti něco říct," možná se mi to v hlavě honilo už od příchodu Roweny, ale nevěnoval jsem tomu dostatečně velkou pozornost. Polkl jsem. Zurri je první komu to chci říct, pak musím skočit za Sineád a Iskierkou a nakonec za Arcanusem. "Rozhodl jsem se opustit tuhle smečku," řekl jsem chladným hlasem. "Vím, že jsem ti říkal, že domovy se neopouští a Asgaar bude vždy tvá rodina. Nebudu ti jí brát, klidně tu můžeš zůstat. Ale já půjdu, ještě nevím kam, ale jsem si zcela jistý, že tady zůstat nemůžu. Od té doby co je tu Rowena už to tady nepovažuju za bezpečný domov. Nehledě na to, jako chásku sem tahá. Raději budu žít někde na vlastní tlapu, podle vlastních pravidel." Snažil jsem to Zurri co nejvíce vysvětlit, jestli to teda půjde. "Sionn mě už od narození nenávidí, děda dává přednost jí. A já už zkrátka nechci vídat ty pohledy, někde jinde mi bude líp. Najdu si nějaký les kde se zabydlím," řekl jsem nakonec. Do smečky se přidávat nechci, myslím že toho už mám dost. Půjdu se poprvé postavit na vlastní tlapy a třeba se mi podaří něco, co bude připomínat útulný domov. Projelo mi hlavou a už sem tu vidinu prakticky i viděl. "My dva budeme ale rodina navždy, ať budeš kde budeš," slíbil jsem jí a přátelsky jí nosem ťuknul do tváře. Dokonce jsem se i malinko usmál.

Březen, 1 - Sineád a Iskierka

Došel jsem až k jezeru, potřeboval jsem se trochu nadechnout, než udělám další zásadní krok. Jako bych je dělal denně, no... tenhle bude asi druhý velký. Ale věděl jsem, že za tím musím jít. Musím začít žít, protože jsem do teď jenom přežíval. Zhluboka jsem se nadechl a s výdechem jsem ze sebe všechno střepal. Takhle to dál nepůjde, děda udělal zásadní chybu. A já jí přece nebudu slepě následovat.
Došel jsem ke břehu a napil se. Když jsem zvedl hlavu, uvědomil jsem si, že tu nejsem sám. Ve vzduchu jsem cítil pachy, které jsem na poprvé zcela ignoroval. Nenapadlo by mě, že by tu mohla být společnost, o kterou bych stál. Srdce mi však začalo radostí bít mnohem víc a rychleji. Hledal jsem pohledem, kde jsou. Iskierka! A Sineád! Tak dlouho jsem je neviděl. Iskierku obzvlášť. Cítil jsem radost, jako už dlouho ne. A tak když jsem se blížil, vracel jsem se do normálu. Nemůžu tam vlítnout jako smyslů zbavený. Když jsem je ale viděl na vlastní oči, ucítil jsem ten klid, jaký jsem míval jako malý, když jsem s nimi cestoval. "Nazdar mámy," pozdravil jsem z dálky. Už ne tetičky, tak trochu jsem to vzal po svém. Přišel jsem až k ním a ihned musel obejmout nejdříve jedenu a pak rychle druhou. "Chyběli jste mi," ucítil jsem, že se mi v očích zaleskly slzy. Tak dlouho jsem sám. A oni mě v tom nechali vykoupat. "Jsem rád, že Vás vidím, musím Vám něco říct," začal jsem pomalu a udělal krok zpátky a posadil se. Zhluboka jsem se nadechl a pak dlouze vydechl. "Odcházím z Asgaaru," mohl jsem to okecat co všechno se mi stalo. Vylít si srdíčko, ale tím jsem je teď nechtěl úplně zatěžovat. "Nemůžu tam dýchat, nemůžu tam být." A dlouho jste mě nechali samotnýho. Teď se budu muset postavit na vlastní nohy. "Jsem zrovna na cestě za dědou Arcanusem," Bral jsem to zcela vážně. Smutně jsem zvedl hlavu, abych viděl ty vyčítavé pohledy, které jsem očekával. Nejspíš jsem čekal i tu nejhorší reakci, vzhledem k mým zkušenostem, když jsem se pro něco rozhodl to vždy dopadlo fiaskem. Čekal jsem facku, ránu, řev... Mírně jsem přivřel oči a očekával, co se bude dít.

Procházel jsem kolem lesa a nechtěl do něj příliš chodit. Teď jsem neměl náladu na zpívající ptáky, nebo lákavé zajíce, co mi budou létat pod nohama. A tak jsem šel dál, vše se pomalu začínalo zelenat. Teď přicházel ten okamžik, kdy bych se měl nejspíš radovat ze života. Ale to se bohužel nestalo, ani teď ani nejspíš později. I tak jsem se ale snažil žít a ne přežívat.
Toulavé tlapky jsem nikdy pořádně neměl, ale v poslední době mi to přišlo celkem fajn. Nutil jsem se chodit domů od určitého okamžiku. Už jsem to tam možná ani jako domov nepovažoval a tak jsem si šel po svém. Mlaskl jsem a dlouze zívl, kudy se vydám? Musel jsem uznat, že jsem došel už dost daleko a uslyšel proud řeky, ke které mě to táhlo. Ospale jsem se proto vydal k ní, osvěžit se a třeba mě to pořádně probere a ukáže cestu. Ubíjelo mě to, všechno to na mě padalo, na to že jsem byl mladý a měl celý život před sebou jsem ho v poslední době spíše končil a tak to být nemělo. Opravdu bych měl něco změnit, jinak se z toho všeho za chvíli zblázním. Mžouravě jsem vyhlížel řeku. Určitě bych si mohl užít nějakou zábavu, přece jenom jaro je za rohem. Mírně jsem sklonil hlavu, abych se mohl dostatečně napít. Tlak vody tu byl silný, rozhodně to nebylo dělané na nějaké vodní radovánky a na ty jsem vlastně neměl ani náladu. Už jsem zvedal hlavu, když jsem koutkem oka spatřil nějakou větší mouchu. U všech rohatých, proč jsem se nemohl narodit jako takový tvor? Rozhodně bych se cítil volnější, být vlkem je na prd. Dumal jsem nad konspiračními teoriemi, jak se stát mouchou.

Stál jsem tam a po dlouhé době se cítil možná trochu lépe, než většinu života. Ciri se ptala, co jsem vlastně tehdy udělal. Šla na to přímo, chvíli jsem přemýšlel a pak dlouze mlaskl. "No, pamatuju si jak ti dva přišli a řekli, že odcházíme. A dali mi na výběr, jestli chci jít nebo ne. Seděla u mě tehdy tetička Iskierka, se kterou jsem před tím trávil hodně času. Naklonila se ke mě a řekla, že se mám rozhodnout podle sebe. Fotr to tehdy pochopil asi jinak, nebo jí neslyšel... zkrátka na ni zaútočil. Nelíbilo se mi to, krčil jsem se kdesi v nějaké srajdě a čekal co bude. Po tom incidentu jsem měl ale jasno, že zůstanu. Možná z trucu? Možná jsem jen nechtěl být s někým, kdo bez váhání zaútočí na vlastní rodinu. A tak jsem si vybral, zůstat tady." A teď to tady taky není zrovna med. Poslední dobou jsem se cítil, že zkrátka nikam moc dobře nepatřím. Zurri se stala mojí rodinou, i když trochu divnou. Měl jsem to už teď trochu v mlze, vzhledem k tomu v jak útlém věku se všechno událo. "Pak už se sešlo jedno s druhým, odešli a od té doby jsem je neviděl," pokrčil jsem rameny. Nejspíš o to nestála ani jedna strana. Ale sourozenci za nic z toho nemohli a já byl opravdu rád, že jsem je tu teď mohl mít.
Jenomže vše bylo zkažené s příchodem toho slizkého hlasu a jejího nového vochmatu. "Dobrej den právě končí," řekl jsem odměřeně. Rowena si to přitáhla přímo za mnou. Udělal jsem krok do strany a hodil kyselý xicht. Přišel s ní i vlk se slovy, jestli už je tady Arcanus přivítal. Nehledě na to, že jsem vlka viděl asi poprvý tohle byla poznámka, kterou jsem zcela ignoroval. "Pokud nechcete něco chytnout, uděláte to co teď já. Díky za návštěvu, dědu najdete kousek odsud," ukázal jsem pohledem do lesa mezi stromy, odkud jim dával vědět, kde jsou. "A my dem," ťukl jsem do Zurri a zmizel v lese, co nejdál od té prašiviny. Kostlivec prozatím nemizel, i když se svého nepřítele již zbavil, následoval mě jako pejsek a vydával cvakající tóny. Musím mluvit s Arcanusem. Ale teď jsem dal prostor, jestli jeden z mých sourozenců ho bude chtít pozdravit. Pak se za ním zastavím sám.

Olízl jsem si nos a při tom sledoval všechny tři výrazy naproti mě. Zurri jsem měl po boku, ostatně tak jako vždy. Zdá se, že jí to překvapilo, že jsem měl tolik sourozenců. Je fakt, že jsem jí říkal jenom o událostech spojené s rodiči. Ale o ostatních jsem se nejspíš ani nezmínil. Proto jsem se musel podívat na její naprosto nechápající výraz. "Šok co?" Musím říct, že tohle mě na tomhle setkání bavilo asi nejvíc. Každopádně radost jsem moc často neprojevoval a tak mi z tváře za chvíli zmizela. Vivi mě ihned začala litovat a já nad tím jen pokrčil rameny. "Už je to fajn," broukl jsem. Jizvy byly zahojené a já už to ani nevnímal.
Konečně jsem se mohl ujistit i se jmény. Ostatně Reonys i Ciri se představili Zurri, takže jsem to možná sehrál víc než dobře. Protože to bylo dobré zjištění i pro mě. Pamatoval sem si z dob, kdy jsme byli ještě spolu jen to nejhorší, tu onu událost, která se stala. A všechno ostatní, jako by se mi z hlavy dostalo pryč. Pamatoval sem si každý detail tváře matky, když jsem se rozhodl zůstat. A každé agresivní gesto ze strany otce na tetičku Iskierku. A jména sourozenců? Ty jako by se vypařili. Zdá se, že opravdu přišli jenom kvůli mě, podívat se jak se mi daří a jestli ještě žiju. Nebo jsou posláni jako nějací špehové? Jízlivý hlas se mi dostal do hlavy. Vivi byla asi nejsdílnější, některé detaily ale jejího příběhu mi řekne později. "Jasný, času je dost," mávl jsem nad tím tlapou. Přesto sem byl napnutej jak kšanda, co se asi tak mohlo stát? Vivi by se mi se zprávy určitě ihned svěřila, zprávy a drby rád.
Reonys se tvářil, jako by právě spolkl kus citrónu. Netušil jsem proč, nejspíš to podědil po fotrovi. Ale nehodlal jsem zjišťovat, co mu tak nehorázně vadí. Každopádně jeho slova zněla vlídně, na jeho obranu. Žijí v Cedrovém lese, o tom sem samozřejmě nikdy neslyšel. Hm, takže Cedrový les? Nějaká díra, Napadlo mě hned jako první. "To je fajn, určitě tam... ti dva budou spokojenější, než tady." Nevěděl jsem, jak přesně je popsat. Nemohl jsem přes jazyk překousnout slovo rodiče, protože ty já už dávno neměl. "A vy to zvládáte v cajku? Přece jenom se tehdy všechno seběhlo rychle," nadhodil jsem a podíval se převážně na Ciri a Reonyse. Ciri se ptala, jestli je stále beru jako sourozence, ucítil jsem jak mám v krku sucho. "Sem tam jsem si na Vás vzpomněl a přemýšlel, co asi děláte. Za sourozence Vás stále beru, vždyť ani jeden z vás nemohl za to, co jsem udělal." Zamyslel jsem se. Technicky vzato jsem je spíše bral jako takový příbuzný, se kterými se vidíte jednou o Vánocích. "Ale přiznávám se, ani jednou jsem vás nehledal, čekal jsem že budete naočkování se se mnou nevídat. Takže je to pro mě celkem překvapení," doplnil jsem na konci trochu úsměv, aby to nebylo tak suché. Děda se později ozval z dálky, zastříhal jsem ušima a otočil jsem se. Určitě věděl, že tu s nimi stojím, les nám přece jenom s radostí šeptal, kde kdo je.
Posadil jsem se a díval se na straku, která mi začala kroužit nad hlavou. A pak najednou útok přímo směrem ke mě. Uskočil jsem a tak trochu žduchnul do Zurri. "Co to k čertu...?!" Frkl jsem a zamračil se. Straka se otáčela, že udělá další nálet. Straka se mi usadila na hlavě a já se jen zamračil. Tak tohle je strašný. Už sem viděl, jak se Zurri bude válet smíchy po zemi. Zavrtěl jsem se a tlapou po strace máchl, aby odletěla. Že by? Zamračil jsem se, jenomže ona byla za chvíli zpátky a v zobáku něco nesla. V tu chvíli, jako by má vnitřní magie ucítila, že potřebuji pomoct. Na scénu přichází Kostlivec. Zjevil se vedle mě a chechtavými grimasy se snažil ode mě straku odehnat. "To by bylo, kde že jsme skončili?" Pohlédl jsem zase na ostatní. Já věděl, že ten Kostlivec tehdy se mi nezdál! Jen... netuším jak funguje. Napadlo mě, zdá se ale, že straku uměl dobře zabavit. Poskakoval kolem nás a otravnou straku odháněl.

Držel sem si odstup, to se však nedalo říct od Zurri. Ta si to zaparkovala přímo vedle mě, ale to jsem tak trochu čekal. Byla to něco jako moje půlka, pardón blecha. Byl jsem z téhle návštěvy překvapený, na slušnost jsem ale nikdy nebyl, tak jsem pozdrav tak nějak vynechal. Zurri se zajímala, jestli se známe. Reonys se o to ovšem postaral sám, byl ovšem stručný. Ani jednoho jsem pořádně neznal, netušil jsem, co od nich čekat. "Zurri, tahle delegace jsou moji sourozenci. Sourozenci, tohle je Zurri," vysvětlil jsem jim a v rychlosti se na ni podíval, jak se na to bude tvářit. Nejspíš bude podobně nadšená, jako já. Ještě jsem přejel pohledem okolí a pořádně se nadechl. Čekal sem, že tu nebudou sami, ale kupodivu jsem se ve fotříkovi mýlil, nebyl tu. Na představování jsem tak úplně nebyl, ne že bych nechtěl, ale nebyl jsem si úplně jistý, jestli si jména pamatuju dobře. Takže jsem to prozatím vynechal.
Naštěstí se slova ujala Vivi, která se ihned zajímala o to, co to mám na hlavě. To vážně každýho hned zaskočí? Povzdychl jsem si. "Zdá se, že osud ke mě není úplně milosrdný, Viv," pokrčil jsem rameny a podíval se na Zurri, čímž jsem dal možnost se podívat pod malý kousek lebky, kde byli vidět již zahojené, ale hluboké rány po drápech. Lehké si domyslet, že jich pod maskou skrývám daleko víc. Překvapila mě Viviina poznámka o mém zmohutnění. Musel sem se nad tím usmát. Udělal sem dva kroky dopředu směrem k ní, přece jenom jsem k ní měl nejblíž. V rychlosti jsem jí něco jako objal, nebo jak by se to dalo lépe poznat. Hned na to jsem se ale vrátil zase zpátky vedle Zurri. "Je fajn vědět, že žijete. Ale nechce se mi věřit, že se sem třepete jenom kvůli mě?" Podíval jsem se i na ostatní. Sakra, vypadli mi jména. Ač jsem se snažil sebevíc, nedokázal sem si prostě vzpomenout. "A mám se fajn, dík za optání. Vede se mi dobře, ale co vy?" Zeptal jsem se a schválně vynechal kteréhokoliv z rodičů. Ti mě zavrhli, byli mi odjakživa lhostejní, od oné události. Ale když jsem nad tím přemýšlel, ani jeden z nich, co tu teď stál za to nemohl. Možná bych tomu mohl dát šanci. Reonys byl daleko mohutnější a o dost vyšší než já. Fotr si vybral dobrého syna, kterého si vezme. Přesto jsem se snažil zaujmout vlídný, ale ostražitý přístup. Ciri měla jedinou snahu se trochu zajímat i o Zurri, ač bych si to uvědomil mírně se mi zvedl koutek k úsměvu.

Leden 4/10

Podíval jsem se na vlčici, která očividně měla více slov na jazyku. Rozhodně je dávala znát a já si byl jist, že mě v následujících minutách asi rozbolí hlava. "Měla bys to vědět, máš k tomu blízko," povzdychl jsem si. Nechtěl jsem si absolutně povídat, ale vlčice nejspíš chtěla opak. Jak někdo takový vůbec může žít? Proč jí za tu dobu, co je na světě nic nesežralo? Ještě nebyla dospělá, rozhodně ne. Nebyla tak nějak... nafouklá, jak vlčice občas bývají. Tohle mělo ještě sem tam nějakou kost, rozhodně nebyla pěkná. Ani ta barva. Pche.
Očividně vlčici šíleně moc zajímalo, proč mám tu lebku na hlavě. "Co je ti po tom?" Odsekl jsem. "Jako bych ti snad něco dlužil," protočil jsem očima a zavrtěl při tom hlavou. I kdyby vlčice přede mnou měla místo hlavy zadek, bylo by mi to fuk. "Jsem rád, že znám info o tvý hygieně," aniž bych se zeptal. Zrovna teď se ke koupeli ale neměla, i když byla zima. Když se tak ráda koupala, proč si do té vody neskočí? V tom se mi zkřivil úsměv. Sakra, kdyby tu tak byla nějaká prasklina. Konečně jsem se pořádně narovnal a začal si jezero prohlížet.
Vlčice byla opravdu sdílná a já jsem vyprskl smíchy. "Kult smrti? To je co? Domov pro nezajímavý vlčata, které nikdo nechce?" Nadhodil jsem, ale odpověď jsem jaksik vypustil. To je trapný, rozhodně nezní jako vlčice, která je původní. Zase náplava, pche. Zavrtěl jsem hlavou. "Vzdělanou? Ty se považuješ za vzdělanou?" Začal sem se smát. No to mě podrž. "Říká ti něco Asgaarská smečka? Jejichž kořeny pramení od vzniku této země? A že já jsem nevzdělanec, podívej se na sebe, socko. Že prej kult smrti, ha!" Dodatek jsem už si říkal spíše sobě pod nosem, protože jsem byl na odchodu. Nač bych měl ztrácet čas s něčím takovým, co si myslí že kult smrti je top strop.