Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 4 / Vivi

Dostal jsem přednášku o tom, že slovo zadek se pořád používá. Bylo to divný, hodně divný. Slovo zadek bych určitě nepoužil jen tak v hovoru. Přece jenom jsem pro to měl úplně jiný výraz. Navíc ten výraz... to bylo úplně první slovo, které mě moje mámy naučili. Takže by byl hřích ho teď nepoužívat. Ale vysvětlovat Viv to už byl trochu jiný kalibr. Vyzvídala, co se všechno stalo v Asgaaru a já jí lehce naznačil, že o tom později. Přece jenom jsem byl opravdu zvědavý na to drama v Cedru a co se vlastně stalo. Podle toho, jak to Viv vyprávěla se zdálo, že je s tím celkem v pohodě. Dařilo se jí dobře. "Pche, že prej nepovedli. Spíš jsme moc dokonalí na to, abychom byli jejich vlčaty, nemyslíš? Bez tak nás jenom někde ukradli," zasmál jsem se nad tím. Bral jsem to jako vtip, ale možná na tom možná něco bylo. Proč by si fotr od začátku pěstoval tu rodinnou línii a pak se na to prostě vykašlal? A přibral první vlče, které se jim dostalo pod tlapy? Vivi to vlče poznala, prý je hodně tvárné. "Takže sucharka, že mě to nepřekvapuje," stále mi však pilo krev to, že mě vyměnili za holku! Je to stará záležitost a ty už s nimi nemáš nic společnýho. Přej jim jenom, aby umřeli v bolestech. Tak tak. Polkl jsem suše.
Vivi to brala s nadhledem. Vážně jí ten odchod nijak nezasáhnul, možná to taky potřebovala, aby mohla pořádně roztáhnout křídla a plně se nadechnout. "Hm, magie neviditelnosti jo? Ty se nezdáš," zasmál jsem se. "Vlastně taky se u mě neviditelnost projevila, ale jako vrozenou první magii umím dost dobře manipulovat s vlky," vysvětlil jsem Viv. A to se ke mě celkem hodilo. I když jsem to ještě úplně nepoužil. Jen jsem málem zabil mamču Sineád a tak nějak jsem to zkoušel i na Zurri, která se pak neskutečně vztekala. Co se týče našich zbývajících sourozenců, nejspíš jsou ztraceni. "No jo, je to smutný, ale... co naděláš, zejtra zas výjde slunce, budeš mít hlad, žízeň a bude ti to úplně jedno," mávl jsem nad tím tlapou. Ať je jim země lehká. Sice já proti nim nic moc neměl, moc se neprojevili po tom, co jsem jim řekl. Takže kdo ví, třeba na sebe někdy zase narazíme a už si to najde buď hloupou, nebo dobrou cestu.
Zajímal jsem se o to, co jí vede do Vrbové smečky. "Vyklop to, stejně mi to chceš říct," pokrčil jsem rameny a očekával, že dostanu další přednášku o tom, kdo nebo co je Vrbová smečka. Byl jsem zvědavý a pokud to nepůjde po dobrém, no dá se to i jinak. A někde hluboko u mě se začal Kostlivec chechtat. Vivi moji rodinu, která se mě ujala chápala. A i ona měla tetičky ráda. Dřív sem jí dával zabrat, ale to jsem teď nemohl přece jenom tak říct. "Aspoň budeš teď vědět, kde je hledat, i mě. I u nás budeš mít vždy místo," a tentokrát tě ani možná nebudu chtít vyštípat. Ušklíbl jsem se.
Zhluboka jsem se nadechl, téma Asgaar bylo obrovské. "Sionn, syn Arcanuse nás všechny nenávidí za to, čí jsme. Takže on to víceméně kdysi začal, když sem ho potkal vždy po mě jenom ječel. Ale dalo se to snést, do té doby, než dorazila Rowena... tu si viděla, vyrušila nás tehdy i s tou prašivinou, kterou neznám. Když jí někde potkáš, dej si bacha, nikdy to neznamená nic dobrýho," varoval jsem a tentokrát byl zcela vážný. "Má tendenci strkat nos tam kam nemá a kecat do věcí, do kterých jí nic není." Pokrčil jsem rameny. Tenhle popis Vivi musel snad stačit. Nechtěl jsem úplně zalézat do detailů. Avšak byla toho docela spousta. "Takže jsem si prostě řekl, že bude lepší složit prdel na vlastním písečku." Alfy mi sice nad sebou nevadí, ale vadí mi když do smečky přiberou nějaké ubožáky, kteří se tam začnou roztahovat. Není lepší se stát alfou a roztahovat se na vlastním písečku? Rozhodovat o osudu jiných? Jo, to je mnohem lepší.
Jedno mi tam však opravdu dost chybělo. Zurri, netušil jsem kde je. V posledním čase jsem seděl v lese sám a čekal na mámy. Ale Zurri nikde, ani nevěděla, kde mě hledat. "Nejsem si právě jistý," moje výchova začala haprovat, protože i Zurri měla svoji hlavu. Ale já jí i tak měl o něco radši, než jinej plevel. "Možná je to ztracenej případ, kámoši se hledaj těžko," ale nějak se žít dál musí. Buď tvrdej, buď tvrdej. Opakoval jsem si, protože jsem cítil, že téma Zurri bylo stále takové citlivé. Ne, že bych jí měl rád o něco víc, ale jako přítelkyni, se kterou jsem celou tu dobu vyrůstal a teď se máme rozdělit? A ještě k tomu se pohádat? Je to kámoška, vrátí se.

Duben 3 / Vivi

Začal jsem nejdříve já, nebývalo to zvykem, ale aspoň to strhnu jako náplast. Vivi se zdála být z téhle novinky celkem vykolejená. Bral jsem to však aspoň pro vlastní pobavení. Ten výraz zase tak špatnej nebyl, ale ona rozhodně měla naprosto hnusnej výraz. "Zadek? Zadek? U všech vlčích bohů, ono vážně ještě někdo používá tohle slovo?" Vykulil jsem oči na černobílou vlčici. Ježiš šmarja, doufám že jsou jenom erupce na slunci a slovo zadek nepoužívá často. Projelo mi hlavou. "Když už tak prdel bych dokázal někomu nakopat sám, ale nic z čeho by sis měla dělat vrásky. Měl jsem to tušit už od začátku," pokrčil jsem rameny. Vlastně by za zmíňku rozhodně něco stálo, ale nechtěl jsem Vivi úplně zavalit svými poznatky. Byl jsem naopak zvědavý na ty její, ty byly mnohem více důležitější. Na ty jsem se totiž celou dobu těšil.
Sestra se dala do řeči a já jen potichu poslouchal. Pod lebkou jsem skrýval možná až pobavený úšklebek, protože mi to přišlo jako kdyby vyprávěla tu nejvíc nejlepší telenovelu na světě. "Škoda, že jsem ten tvůj padák z Cedru neviděl," zasmál jsem se. Já to bral s hlavou vztyčenou, ovšem nemohl jsem tušit, jak je na tom Vivi. Nezdálo se, že by se nějak hroutila, takže mi snad můj smysl říkal, že to bude všechno dobrý. Podle všeho strůjcem velké hádky bylo nějaké vlče, které si osvojila matka a mě vydědila. Já od nich někdy něco dostal? Krom života? Ech... to byla stejně chyba v Metrixu. Napadlo mě. Nic jsem od nich už nikdy nechtěl a ani si nevzal, takže ať si vezmou klidně všechno. "To je docela zajímavý, sem myslel že pro fotra byla vždy nejdůležitější krev. Těžké uvěřit, že si k sobě připoutali nějakého nepokrevního parchanta. To je novinka, nejspíš zoufalství. Vem to čert Vivi, za tebe budou mít do týdne taky náhradu. Trochu mě uráží, že si ale místo mě vzali holku," ne že by na vlčicích bylo něco špatnýho. Ale sakra! Vždyť mě nahradila obyčejná frdolína! To je ale pech. Mlaskl jsem. Každopádně mi to víceméně bylo jedno. Nebral jsem to jako nějakou zprávu, se kterou bych měl nějak nakládat. Byl to jejich život a tohle byl můj - a slyšet o tom jak se jim krásně bortí ta rodinka jako domeček z karet, nemohl jsem si pomoc ale ego mi to pohladilo. Vivi dokonce zmínila i zbylé dva sourozence. "Zdá se, že mají své vyvolené, ale tím bych se už netrápil," mrkl jsem na Vivi. "Podívej se na mě, jsem bez nich už nějakou dobu a furt žiju!" Sice s xichtem, který by měl děsit vlčata, hubený jako lunt a kosti, které se mi o sebe téměř skřípali, ale žil sem. "A ti dva je buď někdy prokouknou, nebo se starou pouhou kopií," mávl jsem nad tím tlapou. Asi sem zas zapomněl ty jména. Uvědomil jsem si po chvíli. Co nadělám.
Vivi mi to chtěla všechno říct, než se vydá do Vrbové smečky. Překvapeně jsem zvedl svou malou hlavu a fialový zrak zabodl do Vivi. "Jaká Vrbová smečka?" Zeptal jsem se možná trochu podezíravě. O ní jsem nikdy neslyšel, nehledě na to že jsem se vlastně až do teď o smečky celkově moc nezajímal. Žil jsem jenom pro Asgaar a tím to haslo. Pak se ptala i na mé plány. Chvíli jsem se zdráhal a přemýšlel, co jsem vlastně chtěl říct. "No, po mém odchodu v Asgaaru jdou se mnou i Iskierka a Sineád. Chceme žít v lese pod horami, támhle." Otočil jsem se a ukázal v dálce na menší lesík s výhledem na zasněžené hory. "Už dost pravidel, zákazů a kázání, uděláme si to podle sebe. Když sem oznámil nejdřív těm dvěma, že odcházím, čekal jsem kdo ví co, vynadání, možná i nějakou facku. Ale víš co udělali? Objali mě a tehdy ještě bez vysvětlení řekli, že se mnou půjdou kamkoliv, to mě celkem dostalo." A tak nějak z toho vznikl ten momentální nápad žít v Ageronském lese. "A Zurri... to tak dobře nevzala, asi sem to posral," řekl jsem s prominutím a úšklebkem jsem se podíval trochu jinam. "Zurri jsem našel chvíli po vašem odchodu z Asgaaru. Byla menší než já, ale staral jsem se o ni. V Asgaaru v té době na nás nikdo pořádně neměl čas, tak jsme byli hlavně spolu. Jsme, nebo byli jsme kámoši a teď je asi fuč," nechal jsem jí v Asgaaru s těmi krvelačnými potvorami. Ale v hloubi duše jsem doufal, že se k nám taky přidá. Vždyť ona byla výplod mojí výchovy! Nebylo to úplně... echt dobrý, ale bylo to na víc než dobrý cestě.

Duben 2 / Vivi

Ten pach začínal mít za chvíli i hmotnou podstatu. Přemýšlel jsem nad tím, jestli jsem někdy Vivi dál nějakou přezdívku. Jo, pár na jazyku sem jich měl. Ale ve výsledku mi k ní nic nesedělo. Jako by si ji ani nezasloužila. A tak když mě viděla, ihned nasadila podobnou cestu ke mě, jako já k ní. Vrtěla ocasem, div se nezvedla jako helikoptéra. Mít takové nadšení z něčí přítomnosti bych chtěl taky někdy mít. Povzdychl jsem si. Nejspíš jsem si ale už zvykl, že vlci zkrátka přichází a odcházejí. Bez toho aniž by se někteří rozloučili, nebo bojovali. Vlastně, vypadám takhle když jdu za Iskou nebo Sid? Možná práce teď mi docvakla fest důležitá věc. "Čau ségra," tak tohle z tvý tlamy vyznělo jako ta nejvíc nejhorší věc na světě. Až jsem ucítil možnou trapnost na jazyku. Ale doufal jsem, že se to rychle zamluví. Což v případě černobílé vlčice bude určitě velmi brzy. "Vlastně jo, mám všechen čas světa, po vaší návštěvě jsem opustil Asgaar, nadobro." mlasklo jsem jako by se nechumelilo, bez jakýchkoliv emocí. Byl jsem s tím smířený a patřičně i hrdý. Hlas zněl o něco veseleji a i tvar, schovaná pod lebkou byla uvolněnější. Jako bych se strepal z okovů, které mě táhly je dnu. Byl jsem teď volný a budoval si něco vlastního. "Něco už si naznačila při návštěvě, tak ven s tím. Sem napnutej jak šňůra od tý doby," řekl jsem trochu pobaveně. Doufal jsem, že má nějaké pikantnosti. Přece jsem nikdy nepřál nikomu nic zlému, až na jeden vlčí pár, který bych tak rád viděl shořet v pekle. Ale samozřejmě všechno dobrý že jo, jak už to bývalo zvykem, heh. Udělal jsem si pohodlí a posadil se.

Duben 1 / Vivianne

Potřeboval jsem se napít a tak jsem se odhodlal k tomu na chvíli opustit les. Les, který jsem si vybral pro svoje další žití. Otočil jsem se, ale on to na chvíli beze mě ten les zvládne. Hned jak se vrátím bych se měl podívat i po zdroji pitné vody, i ten bude důležitý pro další život tam. Napadlo mě. Mé myšlení jako by se od odchodu z Asgaarského hvozdu zcela změnilo. Konečně jsem cítil, že má něco smysl. Že i já, ztracená existence, co jsem si o sobě myslel, bych mohl být k nějakému užitku. Že možná není můj smysl života užírat se jenom v depresích a občas se někomu vyplakat na rameni. Ani to rameno už nemám, Zurri je někde v trapu. Povzdychl jsem si.
Nechal jsem to být, opět jsem cítil, že mi nálada padá pod bod mrazu. A pokud se brzy neobjeví někdo, nebo něco co by mi vehnalo trochu lepší proud energie do žil, nejspíš za chvíli budu sedět v nějakém temném koutě a bodat jehličkama do voodoo panenky. Jen si obstarat tu panenku, zamyšleně jsem si olízl tlamu. Už sem viděl, jak se jezero lesklo a tak jsem nerušeně pokračoval dál. Došel jsem až ke břehu, kde jsem sklonil hlavu a napil se. Jarní voda mi přišla zcela jiná, taková chutnější po té ledové zimě. Do nosu mě však udeřil známý pach. Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se. Pokud to opravdu byla Vivi, šel jsem jí naproti, chtěla si přece promluvit o samotě a navíc... vyměnit si drby a klepy znamenalo vždy dobrou konverzaci. Měl bych se chovat trochu slušně, napadlo mě. Přece jenom jsem všechny od sebe jenom odehnával. Vivi to taky zažila, ale teď už sem byl dospělý, ona taky. Nějaké neshody z mládí už by měly být dávno pryč, nebo ne?

Kdyby tak šlo někdy aspoň na chvíli zmizet z reality. Kroutil jsem hlavou a snažil se zapomenout na všechno, co se stalo. K tomu všemu to mělo aspoň jednu maličkost, co mi dělala radost a to, že ze mě spadla patřičná tíha. Konečně jsem dýchal jako svobodný vlk a mohl se rozhodovat podle svého. Když nad tím tak uvažuju, nejsem tak trochu jako fotřík? Kousl jsem se do jazyka a znechuceně se při tom ušklíbl, i on odešel a rozhodl se zabydlet se někde jinde. Kdeže, tohle je jiné, já měl rodinu, ta mě milovala a jdeme za společným snem. K čertu, proč jsem se musel narodit zrovna do takové rodiny?
Klusal jsem kolem lesa, který se mi zalíbil a hodlal jsem tady svůj zadek chvíli nechat. Kar, nebudu kar jako on, budu lepší. Kývl jsem hlavou a už nechal tyhle chmury za sebou, byl jsem mladý, odvážný a měl jsem hned dvě mámy, co mi hlídají záda. Kdo by se neměl v téhle pozici lépe? Konečně jsem došel až k místu, co jsem chtěl, k lesní cestičce. Krákoral pták přímo nad mou hlavou, když jsem však zvedl hlavu tvářil jsem se překvapeně. Kdo by řekl, že na ty velký černý potvory mám takový štěstí? Krčil jsem se na zemi, zatímco on tam jen seděl, krákal a rozhazoval svými křídly. Křídla to byla veliká, straka nebo havran, v ptácích jsem se zrovna moc nevyznal, ale tenhle mě pronásledoval už dlouho. Krokem jsem vyrazil dál, pták mě však nad hlavou pronásledoval, nejspíš mi chtěl udělat prvotřídní koncert, který mi trhal uši. Kudy se mu ztratím? Kruci, tohle se nedá poslouchat. Koulel jsem očima a hledal jakoukoliv cestičku mezi keři, abych se ho zbavil, tohle je snad prokletí ještě z valentýna, zatracený valentýn. Knedlík v krku se mi snažil dostat až na povrch, donutilo mě to zakašlat. Kašlal jsem snad naposledy, když jsem kousl do toho růžovýho vajíčka před lety. Kmen jsem míjel po své straně, díval jsem se doleva, v tom mi však tlapa sklouzla. Kutálel jsem se do nějaké podivné jeskyně, nebo nory a ztratil pojem o tom, kolikrát jsem se vůbec otočil. Kam mě tahle díra vede?

Březen 4, Sineád a Iskierka

Myslím, že jsme ji s mamkou Sineád dokonale vystihli. Zdá se, že maminka Iskierka to pochopila a dokonce už proti ní cítila určitou zlost. Srst se jí najednou zvedla a dokonce bylo slyšet i zavrčení. Překvapilo mě to, protože kdyby jsme právě teď vypustili maminku Iskierku, natrhla by nejednu prdel. "Popílek?" Byl jsem trochu překvapený, protože jsem si vlastně těch okolních podivných zvířat do teď nevšiml. Zvědavě jsem se rozhlédl, abych viděl jezevce a podivně chlupatého medvídka. "Jsou tu celou dobu?" Uvědomil jsem si až po chvíli, neboť jsem celou dobu mluvil, výplod emocí bylo extrémní, že jsem vůbec nevnímal to, co se děje v okolí. To mi podrž kulky. Projelo mi hlavou. "Já mám taky kámoše, je trochu divnej," nechtěl jsem být přece pozadu. Jelikož si nejspíš všimli, že nikdo kolem mě nebyl, musel jsem se soustředit. Už mi to začínalo celkem jít. I když jsem stále nechápal princip toho, jak Kostlivec funguje. Zatím jsem ho nechal někde schovanýho uvnitř mě. "Říkám mu Kostlivec, objevuje se, když mě někdo otravuje." Vysvětlil jsem jim. Asi se nade mnou někdo slitoval, abych nebyl furt sám. "Sice nemluví, ale je snad nerozbitnej, když se rozpadne, zase se postaví a pokračuje v tom, co dělal. Občas mi i pomohl, třeba v zimě jsem hledat Zurri v závějích a zavedl mě za ní," vzpomněl jsem si.
Bylo rozhodnuto, půjdeme všichni společně budovat náš nový společný domov. Obě mámy se shodli, že nezůstanou v Asgaaru a půjdou se mnou. Najednou jsem ucítil takový vnitřní klid. Nechtěl jsem dědu odstřihnout, byl to přece jenom můj jediný dědeček. Stejně ho budu jednou za čas navštěvovat, abych viděl, že je v pořádku. Ale u takové návštěvy by nesměly být určití vlci. Maminka Sineád se ihned zajímala o to, jestli to dědeček věděl, což jsem i řekl. "Řekl jsem to v rychlosti před tím lovem, kdy zranila tu Zurri tím svým bleskem," vzpomínal jsem. Na to jsem vzpomínal opravdu nerad. I Zurri jsem považoval za svoji rodinu, vždyť ona byla výplod mé výchovy. A teď se na tebe zlobí a jde kdo ví kde. Posmutnil jsem lehce, ale nechtěl jsem, aby to na mě bylo vidět.
Teď jsem musel směřovat myšlenky na mnohem důležitější věci. Maminka Sid to naznačila a já zapřemýšlel. "Nikdy mě nenapadlo, že bych se měl dívat po lesích, ale... kdybych si měl vybrat, byl by to asi tmavší les s hezkým výhledem třeba na..." Zamyslel jsem se na moment a podíval se na obě vlčice, i jejich chlupaté společníky. "Na hory?" Napadlo mě. Výhled z lesa na zasněžené hory by nemuselo být vůbec špatný. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena, ale možná jsem měl v hlavě jedno místo, kterému jsem ještě nedal dostatečný prostor na to ho prozkoumat. "Nebo máte taky nějaký nápad? Zajdu se podívat do více lesů, třeba na něco narazím," nabídl jsem se a pohodil při tom ocasem. Cítil jsem, jak je mi pod lebkou najednou horko. Najít potravu na území, vodu, úkryt, tolik zodpovědnosti. Najít les, který by mohl být obyvatelný a maminky se měli dobře. Jelikož jsem to vymyslel já, měl bych tohle všechno najít a nachystat jim červený kobereček, než tam dojdou. Objetí mi však pomohlo v tom se zase hezky a rychle uklidnit. A žádné pitomce nebereme, ještě jsem si zopakoval pár slovíček, které za to rozhodně stály. Děda to trochu zvoral, jak řekla sama maminka Iskierka, ale takový je hold život. Snad je časem prokoukne a dřív, než bude pozdě. Ale nebyl to už můj boj. Potřeboval jsem se poškrábat na tváři, tak jsem sklonil hlavu a otřel se o tlapku. Lebka se lehce zakymácela a ukázala tak kraj nehezkých jizev. "Na severu je hodně jídla, ale jestli chcete více na jih, zamířím klidně tam," neměl jsem srst zrovna ideální na podmínky na severu. Ale ta představa zasněžených hor se mi líbila.

Potloukal jsem se lesem a hledal, co by se dalo ještě objevit. Nesoustředil jsem se na moc věcí, jenom na to, co se hýbalo. To co by se dalo zakousnout a nasytit tím tak žaludek. Občas jsem zahlédl nějakého opeřence, ale ten nebyl pro mě dost dobrý. Ptáci přilétali a odlétali, tak jako bylo jejich zvykem, nebyla to potrava, kterou by jsme tu našli dá se říct skoro celý rok. Soustředil jsem se na detaily. Proto jsem se zaměřil převážně na stopy a pachy. Trénoval jsem tak svůj nos, kterého jsem si pro tuto vlastnost dobře cenil. Trénoval jsem pachy hodně často, alespoň v Asgaaru, dokázal jsem se vyhnout vlkům, které jsem nechtěl. Nebo naopak dělat, že jsem neviditelný, ve smečce se to hodně rychle ztratilo. Ale teď jsem měl za úkol hledat potravu. Mámy se tu určitě objeví co nevidět, tedy pokud z našeho plánu nesešlo. A já doufal, že alespoň mámy dodrží své slovo, protože pak už bych na světě neměl téměř nikoho.
Zhluboka jsem se nadechl a zahnal zlé chmury. Zase jsem se soustředil na to, co pro mě bylo nejpřednější. Najít pach. Pach, který by mi vystačil k tomu objevit další potravu a mít zase o další důvod navíc, abychom se zabydleli právě zde. Když už jsem si zalíbil les, musí tu být ještě něco, co jsem přehlédl. Nemůžu mámy zklamat, když jsem jim vytrhl i kořeny. Polkl jsem suše. Byl jsem trochu nesvůj, cítil jsem zodpovědnost, ke které jsem je upsal. Teď budou žít se mnou, tady. Neměli jsme dořešené spoustu věcí, ale to se časem vyladí. Důležité je, že tu budeme žít spolu, jako rodina. Suše jsem polknul a hledal jsem potichu. Snažil jsem se být co nejtišší, což nebyl problém. Byl jsem malý, hubený a kostnatý, nemohl jsem vydávat zvuky navíc. A za chvíli se mi poštěstilo, viděl jsem další potravu, kterou by jsme mohli lovit. Tu jsem v předchozím čase ani nezahlédnul. Byla to veverka. Seděla zrovna na zemi a zdálo se, že má na pilno. Veverka? To znamená, že tu mohou být i lasičky, jsou příbuzní. Utkvělo mi v hlavě. Zůstal jsem ležet na zemi, nehybně a sledovat jí skrz keře.
Zůstal jsem tam ležet možná i několik minut. Fascinovalo mě, že se ani nepohnula. Kdybych teď vystřelil jako šíp, měla by co dělat, abych jí nechytnul. Ale to jsem v plánu neměl. Žaludek byl nasycen a adrenalin mi stále proudil v žilách. Proto jsem jakoukoliv další potravu odmítal. Nejde o to něco chytit, jde o to zjistit, co tu žije. A tenhle les co se týče potravy se zdá být naprosto perfektním. Projelo mi hlavou, že by se mi poprvé v životě začalo dařit? Že bych začal budovat život na místě, kde by se to opravdu dalo? Je třeba ho bránit. Bránit si ho, ať ho nikdo nevezme. Polkl jsem suše, to byl slib sám sobě. Budu se muset hodně zdokonalit, abych tenhle domov ubránil. I když jsem měl mámy, ty byly perfektní ve všem co dělali. Ale stále tu byla otázka, chci chránit já je? Nebo oni mě? Zase tak vyčůrnaej jsem nebyl, rozhodně to první. Pokud bude potřeba, položím za ně život. Veverka utekla. A já si byl jistý, že určitě ani zdaleka nebyla poslední, na koho narazím. Rozhodl jsem se jít po další stopě.
Ta stopa opravdu vedla k lasičí noře. Byla malinká a zdála se opuštěná, ale byla tu. Někde tady jich musí být víc. Projelo mi hlavou. Pokud zde byli veverky, lasičky budou jen otázka času. Je třeba být pouze tichý a plížit se, co to jen dá. Potichu jsem jen pokračoval, abych objevil další zvíře, které zde žije. A to byla právě lasičí rodinka.

// Zakládání smečky, úkol • Najít na území lovnou zvěř (2/2)

// Armánské hory

Konečně jsem dorazil k hranici lesa, který mě z dálky už trochu nalákal. Hodlal jsem ho trochu více prozkoumat, určitě jsem v něm dřív nestrávil více času. Spíše jsem byl zastáncem toho, že můj domov je Asgaar a jiný les se mu nevyrovná. Teď jsem na to měl ale jiný pohled. Hledal jsem místo, kde bych mohl žít, spokojený a nerušený život. Nedaleko odsud sídlí Smrt. Problesklo mi hlavou. Ale to mi nevadilo, možná díky ní měl tenhle les takovou podivnou atmosféru. Líbila se mi.
Proplétal jsem se mezi stromy, hodlal jsem se tu chvíli zdržet. Aspoň trochu uschnu, i když jsem byl docela vysoko na severu. Nedaleko byly ještě hory, jejichž špice určitě byla zahalena ještě sněhem. Ale přes mlhu jsem dál než nad koruny stromů neviděl. Zkrátka bylo typické jarní počasí, které jsem po té zimě s chutí uvítal. Jenomže proto, abych se někde mohl s mámami zabydlel bylo nutné najít pár věcí. Les nemůže být jenom pěkný a tenhle měl přece jenom něco do sebe. Dokázal jsem ocenit krásu, pokud jsem jí viděl. Ale muselo to mít mnohem víc. I tak se pro mě více než obětovali, pokud opravdu půjdou se mnou, musím najít les kde život bude snadný. Projelo mi hlavou. Olízl jsem si nos. Takže bych měl najít nějaké jídlo, určitě budeme potřebovat jídlo, k čemu by nám byl les bez potravy? Uvědomil jsem si. Takže jsem prozatím začal s tímhle a doufal, že se mámy co nejdříve přidají. Všude po povrchu byl měkký mech. Proto se tu našlapovalo tak lehce, až mi to nešlo do hlavy. I přes to, že půda byla nasáklá vodou to připomínalo jako nekonečnou peřinu. Vůbec se to nedalo srovnat s hornatým Asgaarem. Nebudu to už porovnávat, jdu dopředu. Uvědomil jsem si.
Proto jsem zavrtěl hlavou a šel dál. Díky právě měkkému povrchu jsem se pohyboval velmi tiše. Díky mé nízké výšce a malé hmotnosti jsem se nemusel ani snažit být tichý, zkrátka jsem byl. Elegantně jsem zvedal nohy, které nevydávaly skoro žádný zvuk, při došlápnutí. Nebylo divu, že jsem po chvíli narazil na nějaký život. Zahlédl jsem něco, co mě zaujalo. Byl to párek lasiček. Zdá se, že i ony se vydaly na průzkum, možná hledali potravu. To jsme na stejné stopě. Olízl jsem se, ale nešel jsem po nich. Žaludek jsem po všech těch událostí měl sevřený, že jsem jídlo nechal na později. Každopádně bude dobré mít průzkum, co se za zvířata v lese pohybují. Pro vytříbený jazyky je to nutné vědět. A tak jsem změnil směr, abych se porozhlédnul jinde. Zdá se, že tenhle les překypoval životem. Neboť jsem při své cestě zahlédl i zajíce. Ten mi však velmi rychle z dosahu utekl, ale byl jsem si jistý, že to byl zajíc. Ten pach jsem moc dobře znal.
Při mém průzkumu jsem přišel i na další spoustu věcí. Kromě zvířat, které se tu pohybovali po zemi, bylo jich i dost v korunách stromů. Jaro však teprve začínalo a tak může spousta zvířat být ještě ukrytá ve svých doupětech. Viděl jsem však i několik ptáků. Na takových jsem přežíval jako malý. Musel jsem se nad tím usmát, vzpomínal jsem na doby, kdy jsem ty ptáky chytal. Byla to celkem zábava a nebyly nakonec tak špatní, až na to peří. Takže jsem našel lasice a zajíce, to zní jako výhra. Málokterý les se mohl pyšnit právě takovou potravou. A myslím si, že pro nás tři to bude stačit. A nedaleko jsou ty velké louky, ze kterých můžeme získat i něco většího, až budeme mít po krk těchto menších tvorů. Ale považoval jsem to jako vzácnost. I na tom se dá vyžít, když je nejhůř. Jiné lesy přece nemají ani to. Takže jsem možná právě našel v jehlu kupce sena. Potravu si můžu odškrnout. A možná časem najdu ještě něco, přece ještě nekončím. Napadlo mě. Šťastně jsem si povzdychl, protože jednu věc jsem měl z krku. A to potravu, pokud budou mít mámy hlad, nemusí pro ni chodit daleko. Přesto jsem se ještě proplétal mezi stromy ve snaze něco málo najít, všechno se počítalo jako možný dar. Tady bych si dokázal představit život. Napadlo mě a spod masky se můj výraz změnil k docela příjemnému úsměvu, ten na mé tváři už pěkně dlouho nebyl.

// Zakládání smečky, úkol • Najít na území lovnou zvěř (1/2)

// Jižní Galtavar

Na celkem rovném povrchu s čistou loukou jsem se cítil jako chodící terč. Proto jsem z něj zmizel v dalších horách. Dnes budu mít v tlapách nachozeno možná i víc než dost. Ale stále jsem měl energie na rozdávání, ta energie, kterou jsem ze sebe vychrlil mě nabíjela. Shodil jsem ze sebe všechno, co jsem mohl. A teď mě nutilo jít neustále dál. Hledat, zkoumat. Radovat se možná i z maličkostí, jestli to teda jde.
Procházel jsem mezi hory, nebo to byly kopce? Těžko říct, moc jsem to nezkoumal. Ale zatím jsem nenašel nic, co by mě dostatečně zaujalo. Blížil jsem se však k dalšímu lesu, ten už měl přece jenom něco do sebe. Alespoň z dálky. Zdál se temnější, což se celkem k mé osobnosti hodí. A pokud se zalíbí mě, bude se určitě líbit i mamce Sid a mamce Iskierce. Prozkoumám to, když bude stát za prd, půjdu dál. Zavrtěl jsem se a zároveň i oklepal. Voda sršila do všech stran. Byl jsem doslova jako chodící houba a potřeboval se někde osušit. Pach naznačoval, že v lese nesídlí smečka, což bylo jedno z dobrých znamení. Takže jsem mohl nerušeně pokračovat dál.

// Ageronský les

// Řeka Mahtae, sever

Pomalu jsem se přes pláň rozklusal. Tráva byla kluzká, dával jsem si pozor. Nikam jsem nespěchal, spíše jsem se jenom kochal krajinou. Nedaleko byl les plný jehličnatých stromů. Ale zdál se ponurý a tak jsem mířil na sever. Vždy se mi líbil pohled na hory. A navíc právě ten les, co jsem míjel po své levici byl až moc blízko. Chtělo to něco kousek dál. Jenomže... I kdybych se odstěhoval na druhou stranu celý země, stejně bych na ni jak na potvoru někde narazil. Ale nehodlal jsem si teď škrábat vrásky. Nechtěl jsem aby mi vůbec někdo dělal vrásky na čele. Teď jsem byl zcela nový, měl jsem tolik možností. Bylo třeba začít se starat o pořádné dospělácké věci, jako třeba co budu jíst a kde spát. To teď bylo přednější. Neměl bych už myslet na Asgaarský hvozd. Povzdychl jsem si a mrskl při tom ocasem. Teď bylo na čase dívat se kupředu. A možná jsem něco zahlédl, nějaké kopce.

// Armánské hory

// Zrcadlové hory

Slezl jsem z hor a zamířil k řece, počasí mi zrovna moc nepřálo. Přesto jsem to všechno udělal, konečně jsem volně dýchal. Zastříhal jsem ušima a zvědavě se rozhlédl. Cítil jsem tu tíhu mokra na svém kožichu. Počasí mi nevezme nic, za co stojí žít. Povzdychl jsem si. Teď je nutné najít si nějaký úkryt na noc. Den se zdál nic moc, noc může být mnohem horší a ten bych mnohem raději prožil někde v teplém úkrytu. Pokud teda nějaký najdu.
Došel jsem až k řece, její hladina byla docela vysoko. Zdá se, že půda nestíhá vodu dostatečně sát. Tak jo, vlci tu musí nějak přecházet. Napadlo mě. Ne každý totiž uměl s magií. Někdo tu klidně mohl něco vytvořit a nechat to tak. Šel jsem chvíli po břehu, než jsem narazil na spadlý strom. To by šlo, půjdu pomalu. Ještě jsem nepil, možná se napiju až spadnu dolů. Ale hodlal jsem být opatrný. Kostnaté tlapky se pomalu dostaly na kmen stromu. Lehl jsem si a pomalými skůčky jsem se dostával dál a dál. Zdálo se, že jsem se nevymáchal v rozbouřené řece a mohl tak dostat zlatého bludišťáka. Otočil jsem se a sklonil hlavu, napil jsem se a pak nenuceně pokračoval dál.

// Jižní Galtavar

// Vyhlídka

Čekali mě další hory a tak jsem hledal tu nejschůdnější cestu, která mě z nich vyvede. Nehledal jsem přece hory, ale lesy. A doufal, že mě nějaký zkrátka učaruje. Věděl jsem, že do smečky se rozhodně přidávat nechci. Na to jsem už neměl buňky, jedna taková etapa už byla za mnou. A proto jsem s mámami vymyslel něco mnohem lepšího. Budeme si žít, jak se nám jen bude chtít. Dle našich vlastních pravidel, podle toho, jak mě ony vychovaly. Kvůli mě udělají takovou věc... Nevím, jestli jim to někdy dokážu splatit. Měl bych se stát lepším. Stále jsem byl hodně mladý vlk, který se v tomhle světě učil teprve běhat. Ale měl jsem na bedrech možná teď neskutečnou zodpovědnost. Ale hodlal jsem se s tím porvat. A když ne? Maminka Iskierka se popere za mě.
Mrskl jsem ocasem a konečně viděl, že se hory rozšiřují a ukazují mi tak prostor, který jsem znal velmi dobře. Teď jsem se ale na něj díval úplně jinak. Další občerstvení? Tím jsem rozhodně nemohl pohrdnout a tak jsem pomalu sestupoval k řece. Po tom všem mluvení jsem měl stejně vyprahlo. A chtěl jsem se dostat na druhou stranu, tak proč ne tudy? Půda byla nasáklá vodou a přesto mrholilo, za chvíli bude i těžký kožich.

// Řeka Mahtae, sever

// Asgaarský hvozd

Bude to nezvyk, ale tohle zvládnu. Ohlédl jsem se ještě jednou. Nemohl jsem si pomoc, ale cítil jsem smutek a zároveň radost. Mohl jsem se poprvé v životě nadechnout, jako zcela volný vlk. Jenomže teď jsem byl pouze tulákem na své cestě. Na své dlouhé cestě za poznáním sám sebe. Mámy se snad brzy přidají, ale měl bych nám najít nějaké dobré útočiště. Napadlo mě. Určitě přijdou a budou hladové a unavené. A já jsem si chtěl také najít místo k odpočinku. Zatím jsem byl ale plný energie a to mě nutilo k tomu jít dál.
Přešel jsem přes Vyhlídku, samozřejmě bez zdolání jejího vrcholu, na to jsem neměl důvod. Našel jsem si cestu, kudy jí obejít a tak jsem zkrátka šel. Netušil jsem kam, svět jsem víceméně znal jenom okrajově. Vždy jsem si říkal, že není hezčí les než Asgaar, ale teď? Měl jsem tolik možností poznat i jinou krásu. Konečně jsem se mohl rozhodovat podle svého. Vlastně jsem to celou dobu dělal i v Asgaaru, ale teď jsem na to nemusel mít povolení a nemusel očekávat nějaké znechucené pohledy. To co jsem teď dělal, za vše si budu moct sám. A tak jsem pokračoval dál.

// Zrcadlové hory

// Medvědí jezírka

Po tom co jsem si promluvil se svými mámami jsem si byl už zcela jistý. Zurri mi však dělala ještě starosti, ale doufal jsem, že jí to všechno přejde. A budeme zase ta správná dvojka do nepohody. Možná čekala něco jiného, ale to jsem teď mohl jenom hádat. Tady jsem už nebyl šťastný. Ať už Rowena, byla nebo nebyla důvod, odstartovala ve mě něco, co ve mě bublalo už dlouho. Ještě bych jí za to možná mohl poděkovat. Bez ní bych se tu asi potácel ve stínech a přežíval. Kdežto teď jsem byl rozhodnutý možná poprvé v životě žít. Sklonil jsem hlavu ke kamenům, aby mi pošeptaly, kterou cestou jít, abych se vyhnul nechtěné společnosti. Vážně ty kameny fungují. Napadlo mě. Když mi to tehdy děda vysvětloval, moc jsem tomu nedával. Ale teď jsem to bral jako požehnání.
Proplétal jsem se mezi stromy a chystal si nějakou uctivou řeč. Nemohl jsem za ním jít a vylít si srdce, teď ne. Musel jsem to brát zcela vážně. Chtěl jsem, aby viděl, že to myslím vážně. Za chvíli jsem spatřil postaršího vlka, jak si lelkoval mezi stromy. Vypadal klidně, možná až moc. Vkročil jsem směrem k němu a zastříhal při tom ušima. "Hezký poledne dědo," začal jsem pomalu a povzdychl si. Posadil jsem se kousek od něj a vřele se na něj podíval. Věděl jsem, že se mnou chce už dlouho mluvit, možná o tom co se tehdy stalo, nebo o tom co prostě dělám. Do hlavy jsem mu zkrátka neviděl a tak jsem mohl jenom hádat. Rozhodl jsem se však začít, abych mu ušetřil dech a možná i trochu nervů. "Dovol, abych začal, vím že jsem nasekal několik chyb, za které by asi nebyl nikdo hrdý, ale já si za nimi stojím. A proto jsem se rozhodl udělat možná to nejlepší rozhodnutí," šlo to docela ztuha, ani bych netušil, že mi to půjde takhle těžce. V hlavě mi stále doléhaly slova Zurri, která mě opravdu zasáhla. Do toho zase slova mých maminek, které mě naopak podporují. Proto jsem si dal malý oddech, než jsem pokračoval. "Tenhle les mi byl od narození domovem a myslel jsem si , že v něm budu celý život. Ale za ten krátký čas, oproti teda tvým létům, je to jen zlomek. A já stále musím bojovat o to být šťastný a to jsem zatím nepoznal. Vím, že teď řekneš, že nemusím s nikým bojovat, ale... ale já myslel, že je to tak správné. Sionn mi nedal ani příležitost, aby mě poznal, do toho přišla Rowena, která mi otevřela oči. Nemůžu tady fungovat, ne takhle. Odjakživa znám jenom tenhle les, možná je na čase... postavit se na vlastní tlapy, porozhlédnout se a možná najít i sám sebe. Najít způsob jak se stát správným vlkem." Řekl jsem možná i trochu hrdě. Je fakt, že jsem trochu tápal. Odjakživa mi bylo do hlavy dáváno - Asgaar je nejlepší, všichni ostatní jsou jen plevel, špinavci. Možná je na čase stát se také něčím jiným, abych našel ten správný směr. "Už je jaro, budu v pohodě, zvládnu se o sebe postarat a kdo ví? Vlk tam venku nikdy není sám." Usmál jsem se, jako by to všechno ze mě spadlo. Jasně, měl jsem plnou hubu keců o tom, jak strašné to tady bylo, ale mělo to i světlé chvilky. Hlavně Zurri, dědu, mámy, ale všechno dobré jednou skončí, protože ta černota všechno pohltila. "Budu na tebe myslet dědo, dávej si prosím pozor, nechci aby se ti něco stalo." Řekl jsem mu a při tom sem ho objal. "Díky, že si aspoň ty ke mě byl vždy milý, mám tě rád," usmál jsem se. "Až se najdu, zase se ukážu," zašeptal jsem. A tady se možná někomu uleví, že moje prdel odsud zmizí. Dal bych krk za to, že se mi i zalesklo v očích, kapička slzy, na rozloučenou. Musel jsem však uznat, že jsem se poprvé mohl volně a svobodně nadechnout. Měl bych hledat nějaký les, noc přijde brzo. Přece jsem nechtěl spát v nějakém špinavém pajzlíku. Rozloučil jsem se s ním se vší úctou, mohl jsem si o něj dělat starosti, ale děda přece ví co dělá. A já bych se měl zaměřit na sebe. Poprvé v životě bojovat za svůj krk a ne jen o to, abych se někomu zavděčil.
Kráčel jsem od dědy směrem k hranicím. Tak asi sbohem? Rozloučil jsem se z lesem, ale i se vším, co mi bylo do teď domovem. Otřel jsem se o poslední strom, abych si zapamatoval vůni, kterou jsem čichal celý život. A šel najít něco, co mi pomůže v mé cestě životem.

// Děj s Arčí domluven. :)
// Vyhlídka

// Asgaarský hvozd

Vyšel jsem z lesa svižným tempem. Měl jsem sucho v krku a potřeboval se nutně napít. Všechno si srovnat v hlavě. Zurri mě celkem rozhodila, a proto jsem si chtěl dát pár minut oddech, než zajdu za dědou. Netušil jsem, jestli jeden ze sourozenců se k němu vůbec vydal. Měl jsem v hlavě ještě slova Vivi, která si mě později najde. Co se děje? Teď se toho zkrátka a dobře udávalo až moc na to, abych všechno dokázal pochopit.
Došel jsem ke břehu a sklonil hlavu, hltavě jsem se napil. Měl jsem v tlamě hotovou saharu. Když jsem zvedl hlavu, uvědomil jsem si, že vidím dva známé kožíšky. Měl bych to probrat i s nimi. Uvědomil jsem si. Pomalu jsem se vydal k vlčicím, k mým mámám - Sineád a Iskierce. (Děj odehraný ve fretčině území, jezero.)
Jakmile jsem skončil, byl jsem plný dojmů a byl jsem na správné cestě za tím, co chci udělat. Už jsem nebyl tak vykolejený, jako před malou chvílí. Teď jsem věděl, že konečně je za co bojovat! Že je pro co žít! Věděl jsem, že to chci takhle udělat. Čekala mě však ještě jedna nepříjemná a velká překážka, děda Arcanus. A tak jsem se šouravým krokem vydal vstříc Asgaarskému hvozdu, na svou poslední zdejší cestu.

// Asgaarský hvozd