Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ušklíbl jsem se. "Pak to musela být podívaná," posměšně jsem se usmál. To je Zurri podobný, uprostřed zimy se vydat na výpravu. A vzít sebou ještě nějaký potěr. Naštěstí nevypadá jako vona, kdyby jo už jsou tuhý jak špalek. Pohodil jsem ocasem. Vlk kroutil očima, jako by to byla autodráha. Očividně znal a věděl kulový. Což mi na náladě nepřidalo. Ale stále jsem se držel na drátcích. Jinak bych ho už poslal do řiti.
"Pojmenovala tě? To mi podrž koule," vyprskl jsem smíchy. Pak ovšem pokračoval. Zurri byla z jeho smečky. Nechť všechen hněv jde tím směrem. Popřál jsem jim a při tom se ušklíbl. Posadil jsem se a a podrbal se za uchem, kde mě to neskutečně svědilo. "Vona určitě ne," byl jsem k ní skeptický a ani Kostlivec nezabral. Hamba mu, chujovi. Očividně se snažil málo. Cítil jsem jeho magii u sebe. Tak dělej ty idiote. Poznamenal jsem v duchu. Hned po tom, co se tady milost pricátko představilo. Kostlivec vyskočil a přicválal k Zestovi, kdy se mu snažil ukousnout ocásek. "Až princátko," řekl jsem znechuceně. Měl jsem to zažité od mého fotra. To byl samý princ, principál, vévoda a já nevím co. Jednoduše královský rod. A HLE! Je tu další! No to mi podrž ocas. "Až princ! Kdyby jsi byl princ, nemyslíš si, že by tě hledali už dřív? Sakra vždyť je půlka léta! Očividně mají hodně práce... a nebo si udělali novej potěr, mnohem lepší, který se jen tak s rádoby chůvou nerozhodne odejít z lesa," zasmál jsem se. Ale ve skutečnosti mě to už úplně nebavilo. Rádoby princ, dneska bych je přirovnal spíše k plevelu. Ušklíbl jsem se. "Brácha je tuhej, tebe ani tu druhou nehledaj, co myslíš že to znamená? Skončil si tady, u mě v lese," pokrčil jsem rameny. Lstivě jsem se postavil a začal kroužit kolem Zesta a Koslitvce.

"Ty jsi mi ale cukrouš," překonal jsem se a při tom hrdelně zasmál. Očividně netušil jak vypadá Smrt, ani nikdo jí podobný. Nebo jsem právě kápl na sólo kapra? Vlastně se tak moc neliším, napadlo mě. Život se na mě vykašlal, jak se dalo čekat. Žádal jsem ho skoro před dvěma lety o změnu, ale voala? Furt nikde. Možná jsem mě připomínat Smrt pro vlčata, které o světě věděli úplný kulový. Sakra to je můj trest? Zalápal jsem na chvíli po dechu.
Naštěstí to vlče přede mnou vzalo po svém. "Takže si jí to slíbil? Vtipný," zasmál jsem se. I ona mi tehdy něco slíbila, když jsem jí našel celou od hoven. A pak co? Vykašlala se na mě. Ale tím jsem tohle vlče opravdu zatěžovat nechtěl. Musel jsem se nadechnout a nabrat tak síly. "Tvrdohlavej jo? Chtěl jsi jít, ale furt posloucháš někoho, kdo si to ani nezaslouží," fajn tohle se ti nepovedlo. Uvědomil jsem si. Nechtěl jsem, aby se vyptával. Zavrtěl jsem hlavou. Kostlivci jsem řekl, ať jde s tím chraskotem kostí blíže k nám. A tak vykoukl ze křoví a smál se na nás. Aspoň něco, rozptýlení, heh. Něco co jsem zkrátka nedomyslel. "To bys měl, ale jak si sám řekl, jsi furt vlče," pokrčil jsem rameny a kecl si při tom na zadek. Pohodil jsem při tom svým vypelichaným ocasem.
Jedna, dvě, tři, čtyři... a dost. Byl jsem zcela klidný. "Tak jinak, kdo vlastně jsi?" Zeptal jsem se. Fotra si snad pamatovat může. Já si ho pamatuji do dnes, i když už to není můj fotr. Třeba bych věděl ke komu ho přiřadit a správně nasměrovat. Já bych měl o starost míň, ovšem stále v lese byla ještě jedna.

"A ty víš jak vypadá Smrt prcku?" Zeptal jsem se ho a naklonil při tom hlavu na stranu. Možná jsem ho nechtěl poslouchat, možná mi byl úplně volnej... ovšem otázky, kamaráde já jsem v mládí měl otázek plnou prcku. A někdo mi je zodpovídal. I když většinou ne úplně. Ale s většinou jsem si vystačil a pak jsem si to domyslel. A hele jak krásně jsem vyrostl. Výšku jsem měl sice jako vlčice a možná jsem byl z devadesáti procent hubenější, ale i tak. No a co. "Vypadám, hm? Pak máš očividně vynechávku," povzdychl jsem si. "Škoda," pokrčil jsem rameny a podíval se při tom někam do prázdna.
Ovšem vlče se odmítalo vzdát. Ptal jsem se, co tu vokouní, odpověděl mi tak, že při jejím jménu se mi naježila srst na zátylku. "A už od zimy tu sedíš na prdeli a nic neděláš. Chceš vočividně dopadnout jako von," povzdychl jsem si. "Nevypadáš jako někdo, kdo by vo sobě nechával rozkazovat," poznamenal jsem a při tom se spiklenecky usmál. Šanceee! Zazubil jsem se na něj. A to mě donutilo vstát a odlepit tak svou línou řiť od země. Mrně jsem si prohlédl, nepřipomínal mi nikoho koho bych znal. Nikoho, kdo by mohl mít ejhle - nehodu. Ale vem to čert, nějaký pach měl jen jsem netušil čí. A moje podvědomí mě nutilo to zjistit. Kam patří na fúrie? Kdo jí uměl zlanařit lépe než já? Já jsem dostal peskovanou, ale vona si pak šla kdo ví kam. Právě za ním. "Zurri šla očividně za Smrtí sama, na vás se vykašlala," pokrčil jsem rameny. "V mém lese už není, takže kdo bere zodpovědnost do vlastních tlapek, hmm?" Zeptal jsem se ho a při tom se usmál. Postavil jsem se před něj, možná jsem si to ani neuvědomil, jak slizký mám výraz. Ale to byl vlastně můj úplně normální výraz, tvářil jsem se fakt přátelsky, i když to v mém podání vypadalo fakt divně.

Doslova jsem propichoval pohledem ono místo. Nabroušeně jsem si přejížděl jazykem zuby a přál to nejhorší mé bývalé nejlepší kamarádce. Pohodil jsem ocasem. Ani jsem si to neuvědomil, že se ke mě jeden z nežádoucích hostů přikrade. Najednou se tu prostě zjevil. Objevil se mezi stromy a zastavil o sto péro, vykulil své i tak malé oči tak, že se třikrát zvětšily.
Zdálo se, že byl překvapený. Zamračil jsem se na něj, ale věděl jsem, že na vlčatech se zkrátka nemůže vybíjet zlost. I já vypadal kdysi dávno jako on. Když mě vlastní rodiče zavrhli a poslali k šípku. "Skoro," prskl jsem a zhluboka si povzdychl. Udělal jsem si trochu větší pohodlí, nijak jsem se nevzrušoval. Zdálo se, že pach Zurri zcela vymizel. Ovšem onen tvor hledal svou milovanou matku? Tetu? Hlídačku? Sakra ať byla co byla, dělal mi v lese bordel. Patřil k nim, což už jsem poznal tehdy, když jsem kolem nich procházel. "Co tu vůbec chceš? Kempíš na mém území už celou věčnost," zeptal jsem se ho. Zabořil jsem zrak do jeho očí. Zdál se, že by byl možná i statečný, možná i je. Netroufal jsem si to odhadovat. V dálce byl slyšet můj Kostlivec, jeho kosti co o sebe cinkali a mezi stromy když se vlk zaměřil i vidět. Nejspíš hoduje na nějakém červovi, či jiném tvorovi, který nám nesahal ani po drápky. Vyfoukl jsem vzduch, co jsem měl v plicích. Matinko moje drahá, vážně ti jeden zdrhl? Sakra stárneš, a očividně vlče bylo zvědavé. Nejspíš ho ani nikdo nehledal, kdo ví v jakém bordelu ho matka nebo je vlastně našla. Takže jsem mu dal šanci, aneb vlčata za nic nemůžou, pokud si to samy nepos-nepokazí.

Proč tady máme ten potěr? Co tu jako chce? Co si Iskierka myslí? Byl jsem podrážděný. Maso jsme v úkrytu již měli. Ale já si nedal ani kousek, možná to byla chyba. Přejel jsem si jazykem po zubech a nasupěně jsem tam jenom tak ležel. Měl jsem sto chutí je vykopat do určitých míst. Neměl jsem návštěvy rád, obzvlášť ne když přitáhli s mým úhlavním nepřítelem, Zurri. Ta která mi vyčetla, že rodina je základ. Ale její pach se rozhodně neshodoval s Asgaarem. Zdá se, že chvíli po mém odchodu nejspíš zvedla kotvy. Panečku to bylo keců. Bla bla bla bla... Na ženský bych měl bejt zvyklej. Vždyť mám plnou smečku vagín.
Zachvěl jsem se. Nechtěl jsem na to myslet a nechtěl jsem se rozhodně přidávat do jejich sluníčkové debaty. A tak jsem se držel na druhé straně a jen vyčkával, kdy si dám jednoho z nich k obědu. Fajn k obědu ne, to by bylo nechutný. Vlčata za nic nemohla. Ale ta potvora za to určitě mohla, že jsou tady. Smrt. Smrt. Zurri umři! Přál jsem jí. Ale moje modlitby očividně vyslyšeny nikdy nebudou. A tak jsem se jen převalil na bok a propichoval pohledem místo, kde jsem si myslel, že by mohly být. Iskierko, Iskierko... Pohazoval jsem ocasem sem a tam.

Opožděně hlásím Tartarose na vlčata.

https://gallirea.cz/index.php?p=ageronsky-les&r=1#post-239016
Další značkování: 07.09.2025

Značkopost
// Úkryt

Byl jsem celkově podrážděný a nevrlý. Maso bylo v úkrytu, ale ani to mi nepřidalo do nálady. Stále jsem ve vzduchu cítil ten pach. Pach, který mi na náladě rozhodně nikdy nepřidá. Měli jsme tu nepřátelé, ale moje matka si očividně myslela, že je to v pořádku. Protože byla furt u nich. Zurri už jsem necítil. Aspoň že táhla. Projelo mi hlavou. Ale stále tu nechala neznámý potěr. Proč? Proč tu furt jsou? Moje máma byla ze vším ihned hotová, proč by teď dělala hlídačku kdo ví komu.
Zavrčel jsem si v duchu, to snad nemyslí vážně. Ale očividně myslela. Nechtěl jsem se jí plést do cesty. I když bych měl k tomu co říct. Ale hold.. moje máma byla moje máma. A tak jsem se vydal vstříc lesem. Kroužil jsem sem a tam a očekával, že snad narazím na ten potěr a dám mu co proto. Ale od Iskierky se nijak nevzdálili. Škoda. Projelo mi hlavou. A tak jsem svou soustředěnost dal zcela někam jinam. Směrem ke hranicím. Bylo třeba jí obnovit, opět. Moje ženský na to kašlou, jak se patří. Očividně jsem tady byl jenom já.
Zatl jsem zuby a pokračoval směrem k hranicím. Byl jsem unavený z lovu, ale vem to čert. Teď jsem tu byl já kápo a nikdo mi nesahá ani po kotníky. I ta Lilac se opět vypařila. Jak chceš. Projelo mi hlavou a velmi jsem se těšil až na ni narazím. Věděl jsem že Lilac je tak nějak do větru a co se jí líbí to udělá. Ale i tak, dal jsem jí sakra alfu! Co víc by chtěla? Když na to máma kašlala doufal jsem, že to bude dělat vona. Ale houbelec.
Došel jsem k hranicím a začal je obnovovat. Nechtěl jsem něco podcenit. Šel jsem strom za stromem, někde jsem nechal čůro, někde jsem se otřel. A i když jsme byli malá skupina, stále jsem měl v hlavě že je to moje. Tohle byla moje vize tohle byl můj úkol. A pokud tohle budu muset dělat do smrti zcela sám, fajn! Nechť se tím všichni udáví.
Hranice se zdály být v pohodě. Ještě jsem cítil svůj pach, ale byla to votrava. Nepříjemně jsem si přejel jazykem po zubech. Moc srsti jsem neměl, přece jenom jsem byl z větší části vypelichaný. Hubený a malý, ale to už vem čert. Já jsem tady byl pro svou smečku, to že mi to ona nevracela... jednou to přijde. Jednou přijde moje chvíle! Ani já tady pro ně nejsem neustále. Většinou jsem žil ve svých představách. Ale ta zodpovědnost co jsem měl byla zkrátka něco, co jsem si nemohl dovolit. Pohodil jsem ocasem. I ty Živote ses na mě vykašlal? Chceš mi říct, že Rowena měla pravdu? Nechť žije řád podle Smrti? Ptal jsem se ho, ale odpověď stále nikde.
Tohle všechno se mi honilo hlavou než jsem obešel celé hranice. Pokynul jsem hlavou a zůstal v lese. Měl jsem v hlavě takový zmatek a nevím co mě rozčilovalo víc. Zkrátka a dobře by to chtělo rozptýlení. A týrat vlčata, ač by to bylo krásný zrovna na to jsem neměl náladu. Dal jsem jim ještě čas vysmahnout. Ale čas se krátil, tik tak.

// S. Galtavar, přes Ageron

Situace byla kritická, museli jsme co nejrychleji pryč. Stádo je jako smyslů zbavené a tak jsem čapl losa a vší silou zabral. Nebyl jsem tak silný, abych ho utáhl sám. Rosie byla očividně okouzlená situací a Sineád zmizela jako pára nad hrncem. S pomocí Lilac a také Kostlivce, který se objevil jsem ho dosmykal na území. Povzdychl jsem si, hluboce. No ty kráso. Konečně jsme byli mezi stromy, v bezpečí našeho lesa.
Naštvaně jsem při tom funěl. Tahle práce nebylo nic pro mě. Potřebovali jsme víc členů, to by nám pomohlo jako sůl. Vlastní smečka znamenala vlastně jediné... více práce pro mě. Zavrčel jsem si pro sebe. Chňapl jsem losa za nohu. Kostlivec, ač si jel to svoje tempo také pomáhal. A tak jsme se pomalu a jistě dostali k úkrytu. Naštěstí jsme se tam dostali dříve, než bylo nutné. Nebo spíš než bych vypustil vlastní duši. Byl jsem celkově naštvaný, podrážděný.
V úkrytu jsem s ním smykl na místo, kam jsme vždy dávali maso. Ale ani to mi na náladě moc nepřispělo. Zavrtěl jsem se, za krkem mě bolelo, ale maso bylo na místě. Zavrčel jsem si potichu pro sebe. A teď mi můžou všichni vykouř... Poznamenal jsem v duchu. Pohodil jsem hlavou a při tom vyšel zpátky do lesa.

// Ageron

Data lovu: Červen/červenec 2025
Lovecká skupina: Crowley, Lilac, Sineád a Rosie
Místo lovu: Severní Galtavar

Lov se dal do pohybu. Trvalo to poměrně déle, než jsem čekal, ovšem... my jsme zkrátka byli vždy jiní. A tak i přes neshody a šlamastiky jsme se dali do práce. S Lilac jsme si našli svoji stopu a obklíčili tak stádo, které bylo teď v plné síle. Měli jsme i vyhlídnutý kus. Ovšem jestli jsem ho viděl já... a jestli ten samý viděli i ostatní, to už byla věc druhá. Zhluboka jsem si povzdychl. A když mi Lilac dala znamení, šli jsme do toho.
Nahánění šlo poměrně lehce. Naši tvorečkové se ihned rozběhly do všech směrů. Sineád společně se svoji sestrou šli do akce. Možná bych to malinko přirovnal k Patu a Matu. Ale tak s Lilac jsme na tom byli nejspíš podobně. Aneb... když se pár ztroskotanců vydá hledat jídlo a nechtějí žrát jenom brouky a žížaly.
Sineád začala používat i magii a dopomáhat si. Sakra jí to s tím ale jde! Projelo mi hlavou. Zamračil jsem se, protože takhle to umět panečku to by bylo podle mého gusta. Ale já si na to musel nejspíš ještě počkat. Zdá se, že losy byly nějakým záhadným způsobem zcela na stejné vlně. A Tak Sineád i Rosie měli co dělat. Ta agrese z nich přímo čišila, ale Sineád to zvládla jako ta nejlepší matka roku. Los dostal šlehu přímo do kebule a skácel se k zemi. Ovšem ještě nebylo po všem.
Chtěl jsem běžet za nimi a pomoci. Jenomže z levé strany jakoby se tam najednou objevil další a měl to namířeno přímo proti mě. Prudce jsem zabrzdil, vyskočil a ve vzduchu se stihl otočit. Moje rychlost stačila tak tak, abych neskončil pod nohama. Musel jsem to celé oběhnout, abych se ho zbavil. Lilac, Rosie a Sineád tak měli jen pár sekund lov dokončit, než se na nás snese další hněv, nebo až se ten nebožák zase zvedne. "Musíme rychle pryč!" Vyhrkl jsem. Konečně jsem měl volnou cestu k našemu lupu. Lov byla katastrofa, ale přece jenom nějaké jídlo bylo. Kdo vlastně dal smrtelnou ránu potom mi bylo velkou záhadou, ale bylo to ve výsledku jedno. Jídlo jsme měli. Na pochvaly teď nebyl čas, nebo spíš... na nějakou mluvu. Stádo bylo rozhněvané a stále se drželo poblíž. Takže jsem čapl část losa a začal škubat vší silou směrem k našemu lesu a co nejrychleji z jejich dohledu.

// Nora, přes Ageron

// Ageron
- Severní část pod horami

Vyšel jsem pomalu z lesa. Označkoval jsem hranice, ale i tak jsem byl vzteky bez sebe. Jak si tohle Zurri mohla dovolit? Jak si tohle mohla Iskierka dovolit? Přitáhnout jí sem, ještě s nějakým potěrem. Bylo mi jedno jestli byl její, nebo ho někde našla. Ale prostě přišla. Po tom všem. Trhl jsem hlavou a zamířil na louku. Ve vzduchu jsem cítil spousty pachů, zdá se že tu nejsme sami. Ale mě to bylo momentálně úplně jedno. Měl jsem v palici jenom to, že můj úhlavní nepřítel je v našem lese a rozvaluje si tam svoji prdel.
Počkal jsem na ostatní, až se sem uráčí přijít. Za chvíli už jsem z lesa viděl Sineád, její sestru a dokonce i Lilac. Z toho jsem měl celkem radost, aspoň jedno malé rozptýlení. Pohodil jsem ocasem a posadil se. Stále jsem zatínal zuby a při tom s nimi skřípal. Chtěl jsem se do něčeho zahryznout a přepůlit to vejpůl. "Zdá se, že stáda jsou v pohybu, což nám možná usnadní lov." Pokrčil jsem rameny. Stádo mohlo být narušeno už díky přítomnosti jiné smečky. Takže budou dostatečně vystresování, což nám hrálo docela hezky do karet. "Tamhle to stádo vypadá fajn," podotkl jsem. Bylo tam stádo možná šesti losů a s nimi tři poměrně odrostlejší kusy. Mě se líbil ten jeden, co byl už docela narostlý, ale stále ne dospělý. "To je vončo," ukázal jsem tlapou do dáli. "Matinko Sid a Rózmery, ujmete se nahánění. Já s Lilac to vezmeme útokem ze stran," navrhl jsem. "Všem je to jasný?" Nikomu nemohlo být nic jasný, ovšem tohle jsme byly zkrátka my. Takže jsem nenechal moc prostoru na otázky a při tom kývl hlavou na souhlas - sám sobě na souhlas. "Nuže? Huš!" Frkl jsem a zavrtěl při tom ocasem. Držel jsem se dál a sledoval, jaká plácaná to tentokrát bude.

https://gallirea.cz/index.php?p=ageronsky-les&r=1#post-237675
Další značkování: 20.07.2025

// Značkopost

Nebudu lhát, že tahle situace šla jedním uchem tam a druhým ven. Bylo tu najednou moc slov, které jsem přestal tak nějak vnímat. Jediné co jsem pochytil, že je to očividně příbuzná s mojí mámou. Podíval jsem se podezíravě si jí přejížděl pohledem. Sakra, takže se budeme muset honit za večeří, to je k vzteku. Olízl jsem si nos. Jmenuje se Rosie a chtěla si hrát? Dokázal jsem se vzchopit jako na totálně nepochopitelný výraz, který vypadal fakt jako mentál. "WAT?!" Prskl jsem.
Zavrtěl jsem hlavou, poškrábal se zadní nohou za uchem, nějaké ty lupy nejspíš vypadly. Jako vážně? Rosie se očividně chtěla do naší pofiderní grupy přidat. "Fajn, můžeš se předvést. Pokud ztratíš niť," zazubil jsem se, "možná ztratíš i cit," spiklenecky jsem se zazubil na Lilac. Pokud lov nevyjde, hodovat budeme stejně. Olízl jsem se. I když se to mamince asi nebude úplně líbit, ale čert to vem. Byla ztracená dlouho, může bejt potom ztracená i dál. A když to klapne, voala... Máme zbrusu novýho poskoka! Vlastně to bude dvojnásobná výhra.
Pak jsem ucítil ovšem ve vzduchu pach, který mi způsobil naježenou srst. Zurri. A při tom jsem potichu zavrčel. A nejenom ona, přitáhla sem ještě něco. Nedokázal jsem to však identifikovat na takovou dálku. To si snad dělá prdel. Projelo mi hlavou. Povzdychl jsem si. "Fajn, fajn, fajn, léto je za rohem. Jestli hodlá Rosie zůstat, má jedinečnou příležitost jít s námi na lov," zopakoval jsem své oblíbené slovo fajn. "Ještě obejdu hranice, sejdeme se na Galtavaru," řekl jsem jim.
Pak jsem se vykradl od ostatních dál. Nebyl jsem si úplně jistý, že naše smečka se hemží jenom vlčicemi. Měl bych být poctěn, ovšem úplně sem nebyl... Ale tak, král jako král. To jsou dveře, to jsou dveře... Zavrtěl jsem hlavou. Zamířil jsem k hranicím, abych je tedy označil. Co tu sakra chce? Prskal jsem si pod nosem. Sliny mi při tom tekly proudy na zem. Nebyl jsem z toho nadšený a už vůbec ne s Iskierky. Jak si jen může myslet je sem přitáhnout? Nejenom ji, ale je je. Bylo jich víc. Můj nos se rozhodně nemýlil. Cítil jsem, jak můj Kostlivec chce ven, ale netoužil jsem po tom, aby se s ním setkali. Rozhodně jsem po tom neprahl ani já. Nejraději bych po ní skočil a rozčtvrtil ji. Ale to by mohla být nejspíš matinka proti. Samý pravidla, protočil jsem očima. Došel jsem konečně k hranicím a začal s tím, co mi šlo nejspíš úplně nejlíp. Čůrat. Otíral jsem se o stromy a dával tak stromům svůj vlastní pach. Pach naší smečky. Hodlal jsem to dělat důkladně. Když jsem se přibližoval k místu setkání druhé skupiny, držel jsem se ve stínech. Zneviditelnil jsem se a mířil kolem Iskierky a spol. Viděl jsem je, prošel ovšem nepozorovaně. Přičemž jsem pro sebe jenom nahlas zavrčel. A šel dál. Otřel jsem se o pár stromů, abych obnovil náš pach. A pokračoval pak dál. Měl jsem co dělat, abych udržel své emoce na uzdě. Vidět znovu Zurri pro mě byla jako facka. Toho koho jste kdysi považovali za nejbližšího přítele bych teď nejradši viděl s urvanou hlavou. Ale neměl jsem čas se rozptylovat jí a tím potěrem, který sem dotáhla. Mohl jsem jenom doufat, že je Iskierka honem rychle vyvede ven.
Jakmile jsem hranice dokončil, jak jsem slíbil zamířil jsem směrem ke Galtavaru, na slíbený lov.

// Severní Galtavar

Děkuji všem za účast! A předem se omlouvám za dlouhé vyhlašování... Každopádně účastníci jsou:

Corvus, Hyetta, Makadi, Blueberry, Vera Nina, Cornic, Tristan, Regis, Reonys, Zed, Nuntis, Shahir, Vivianne, Sesi, Selene, Nelly

Siku/Morghana, účast jen s jedním charakterem. Čili odměna padla na Sikua, jelikož to přišlo o dvě minuty dřív.

Odměny nahozené, děkuji všem!