Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lilac prozradila, že ryby jedla z nouze, díky potravě to bylo nejvíc dostupné. To jsem chápal, ovšem nedokázal jsem si představit, že bych to do sebe úplně nasoukal z nouze. "To bych asi nejedl ani z nouze," zašklebil jsem se. Každopádně když byla nouze, žral bych možná raději i hlínu. Lilac ovšem nejedla zase ovoce, to lesní. "Každý máme něco," přitakal jsem a zcela to respektoval. Já měl třeba rád jen jahody, možná jsem snesl i borůvky, ale musely být víc než uzrálé. Každopádně jedna úchylka mi stále tkvěla v hlavě. Když teď začínalo všechno kvést, za chvíli nastoupí i mé zhřešení. Miloval jsem vůni máty. A proto jsem si byl jistý, že jestli v Ageronu nebude, tak jí tam musím někde zasadit. Celej záhon. Miloval jsem tu vůni a chtěl jsem, aby tak voněl i celý les, dokázal jsem se v tom hodiny válet.
Tvořili jsme pokrevní pakt, ovšem bez krve. Lilac se zdála být naprosto unešená a stejně tak i já. Konečně jsem našel někoho se stejnou krevní skupinou, i když já jí dlouho hledal. "Zahrabanej v tom posraném Asgaaru! Šmarja, fotr si taky mohl trochu pohnout a byl bych tu dřív," zanadával jsem si, ale byla to pravda. Kdybych v Asgaaru zastihl Lilac, možná by dopadlo všechno úplně jinak. Mohli jsme tam tropit peklo spolu, nebyl bych v tom sám a neutápěl se v nekonečných depresích za své chování. Teď jsem ale věděl, že to byla chyba. A že jednou budou litovat, neboť já jsem všemohoucí, umřu a než se nadějou, sem zase zpátky. Každopádně jsem přísahal, že klidně umřu, jen aby Lilac získala lup, o který se podělíme. Měla to stejně. "Domluveno," souhlasně jsem se zasmál, všechno pro cetky a poklady. Budeme sbírat jako šílení a pak budeme nechutně bohatí a mocní. A mezi tím budeme dělat peklo všude kolem, ale náš les... náš les bude svatým místem, odpočinku? Jednou možná i posledního, ale to bylo daleko.
Měl jsem myšlenky už i na ten ostrov, Lilac mi dodávala hodně odvahy, takže bych se tam s ní i klidně vydal. "Pche, co nás může teď zastavit?" Mrkl jsem na Lilac a při tom se usmál. Nic. Jo, možná nějaká ta opice, co nám na hlavu hodí kokos, ale tak... o tom to bylo ne? To nejlepší bohatství je přece skryto za vlnou adrenalinu a nebezpečí. A já se tomu chtěl postavit čelem, cítil jsem, že Lilac mě dovede k takovým nekalostem. Byla úplně jiná, než vlčice co jsem znal. Mámy byly možná dřív taky takové, ale co měli mě, na všechno byly neskutečně opatrné, teda krom slovníku. Miloval jsem je, ale tohle... teď jsem zažíval své dobrodružství a srdce mi proto tlouklo o sto šest.
Přicházeli jsme konečně ke stádu srnek. Nadhodil jsem, jak si to představuje, při odpovědi jsem se musel zasmát. "Tak se mi to líbí," zasmál jsem se nad tím a máchl ocasem. Pomocí magie jsem se zneviditelnil, abych se lépe dostal ke stádu. A chaos může začít. Zazubil jsem se a plížil se po východní straně směrem ke stádu. Byl jsem připravený a naprosto jsem hořel nedočkavostí. Do vínku mi byl dát talent na lov, cítil jsem že je to něco, co mi vážně šlo. Potichu jsem se přibližoval, než sem byl dostatečně blízko. Vzal jsem do tlamy kámen a odhodil ho na druhou stranu stáda, vší silou, tak abych je zmátl. Když jsem byl co možná nejblíž a věděl jsem, že stádo čuje ten kámen a mě nikoliv, dal jsem se do díla. Jedna srna byla možná tak dva metry ode mě. Na nic jsem nečekal a vyběhl, čímž se i moje magie zrušila. To už jsem se ovšem střetl se srnkou, byla možná mladý dospělý, na mláďata jsem moc nebyl. Když už šel jsem po vyšší. Když už je to ten freestyle, tak s plnou parádou, možná to byla matka stáda, no bude to mít spočítané.

// Les topolů, přes louku

Zasmál jsem se nad poznámkou Lilac. Bylo to celkem trefný, sám jsem si byl jistý, že vlčata mít nejspíš ani nikdy nebudu. Po všech těch zkušenostech a hnusech, co jsem viděl, bych byl asi špatnej. Ale kdo ví, osud byl nevyzpytatelnej. Vždyť to po mě chtěla i vlastní teta a to už bylo fakt hard core. Ale tím jsem Lilac rozhodně nechtěl zatěžovat. Měla svých starostí dost, takže jsem tuhle nelibost nechal raději v ústraní. "To mi povídej, jsme čtyři, ségru Viv, s tou si rozumím nejvíc nedávno vyhodili též z domova. Ti dva zatím žijou s nimi, zdá se že to zvládaj, ale netuším, mluvil jsem s nimi nedávno poprvý." A možná i naposledy. Kdo ví, nezavíral jsem jim dveře.
Znechuceně jsem se podíval na Lilac. "Ani trochu," prskl jsem. "Ale vodu mám rád," na svou obhajobu to muselo bohužel stačit. Rybiny se ani nedotknu, měl jsem hrůzu i z toho, že se o mně nějaká ta šupinatá potvora vůbec otře, natož abych jí olíznul, nebo nedej vlčí bože snědl. Lilac se vychloubala, že si celkem nahrabala celý úkryt. Zvědavě jsem naslouchal. "Sakra, ve světě se toho tolik děje, kde jsem já?" Divil jsem se. "To beru jako výzvu, kterou rád podstoupím," zazubil jsem se na Lilac. Rozhodně mi žádný adrenalin nevadil. Aspoň se konečně vykopu ze své depresivní zóny. Už sem to potřeboval, nebylo zrovna nejlepší neustále sedět v koutě a přemítat si myšlenky. Chtěl jsem konat, chtěl jsem udělat trochu chaosu v tomhle světě. Chtěl jsem se někde zapsat, abych měl odkaz. Abych si mě neustále nespojovali s fotrem, ale abych byl zkrátka něco víc. A Lilac to víc rozhodně byla a pokud by mě protáhla několika takových míst? To by byla slast. Cítil jsem, že mám parťáka ve zločinu velkýho jak řiť největšího zvířete světa, no zkrátka fakt velkýho parťáka. "Pokud to bude stát za to, klidně ti tam i chcípnu a proměním se v prach, když vezmeš náš lup," řekl jsem naprosto vážně a mrkl na Lilac.
Když jsem vyprávěl svůj příběh o masce, Lilac tam taky měla co dočinění. "Tak to si děláš prdel! No do louky zelený, to šílený!" Tohle bylo neskutečný. Na stejný ostrově jsme oba přišli k úhoně, no Lilac k trochu větší, ale já měl zase xicht v určitých místech. Taky to nebylo zrovna ideál. Kdybych tehdy umřel, možná bych měl stále svůj obličej, ale ten už zpátky nevrátím. Sakra. Ona tam měla zase opice a hady, kdo ví co všechno ten prokletý ostrov ještě má. "Bude tam hodně svinstva, ale... možná i hodně zajímavých pokladů," zamyslel jsem se a spiklenecky se podíval na Lilac, ne že by se mi chtělo vracet na místo činu, ale když už jsme u toho nechutného bohatství...? "Trauma? Možná, ale nebylo to tak horký, bolest byla, ale zažil jsem horší." Pokrčil jsem rameny. Ne fyzickou, mě dostávala hlavně psychika a démoni, kteří mi utkvěli v hlavě.
To už jsme ovšem dorazili do lesa, lov mohl začít. "Dík za navedení opeřenče, drž si péra, tohle bude jízda," mrkl jsem na opeřence, který se nejspíš někde uhnízdí, ale tomu už jsem nevěnoval pozornost. "Jasná věc, chceš to nějak naplánovat, nebo to necháme plynout?" Zeptal jsem se nakonec, bylo mi to celkem fuk. Nalovil jsem se ve smečce dost a lov bylo něco, co mě bavilo šíleně moc a dokázal jsem se do toho ponořit. Takže i kdyby to mělo být bez předchozí domluvy, uvidím příležitost a jdu na to. Přesto jsem se ze slušnosti musel zeptat, Lilac jsem teprve poznával.

// Ageron (přes Armánské hory)

Lilac byla ráda, že už tam není, to jsme sdíleli. Já byl rád, že jsem ten krok k odchodu udělal, každopádně teď... když jsem nad tím uvažoval, stáhl jsem ocas jako malej kluk a prostě odešel. Měl jsem to udělat více epicky, jako Lilac. Ale i kdybych ten les třeba vypálil, nebo bych na něj sežehnul stoletou bouřku, stejně by se o mně nemluvilo. Zkrátka se to tam mění jako roční období. Přemýšlel jsem chvíli nad tím, stejně tam nikomu chybět nebudu. Teda kromě Zurri, jestli tam s těmi papučáky zůstane. "V tom případě ty možnosti musíme prozkoumat," řekl jsem s úsměvem. Smečku, kterou jsem plánoval, jsem plánoval hlavně pro sebe. Pro svůj klid a pohodu, jenomže... co kdyby se ten záměr možná trochu měnil? Ve dne bych vedl ten klasický život, ale v noci? V noci se můžou dít obrovské věci, třeba i mimo mou smečku. A než se naděju, budu se těšit na další noc, co mi přinese. "Tenhle záměr se mi celkem líbí," přiznal jsem se a lišácky se podíval na Lilac. Rozhodně se nedržela zpátky a já možná potřeboval někoho, kdo mě vykope z komfortní zóny. Když nastal konflikt, většinou jsem prostě utekl, protože to bylo... jednodušší. Nebo jsem nad tím mávl tlapou a šel dál, ale už při odchodu z Asgaaru jsem s touhle svou stránkou jednoduše skončil. Nasekal jsem si dost nepřátel, abych se teď ukrýval někde v koutě.
Zdá se, že se Lilac o Lucy s Etneyem moc nezajímala, kdo by taky jo? Už je to snad věčnost, co s nimi byla ve styku. "Ani jeden z nich se mi v životě neomluví, kdybychom se někde potkali, ještě by na mě nastoupili se slovy, jak je možné, že ještě dejchám. A to říkám fakt pravdu," takhle jsem si je zkrátka představoval. Jinak to být ani nemohlo, oba byli moc hrdí na to, přiznat si chybu. Nechali mě v lese, malé vlče. Můžou se divit, že jsem je nikdy nehledal? Kdybych začal, chcípnul bych hned na první křižovatce. A pak už mi to bylo jedno.
Zajímal jsem se o ten náramek, celkem k ní sedl. Vylovila si ho u lovu ryb, u čehož jsem se jen nepříjemně zatvářil. Fuj. Nesnášel jsem ryby. To byla jediná věc, která mi na tváři dokázala udělat ten nejvíc kyselí výraz na světě. "Takže hledačka pokladů? To je super, já našel v životě možná tak mušli na pláži. Ale nikdy nic, co by stálo za řeč," přiznal jsem se. "Ale pokladů tu bude asi někde habaděj," přiznal jsem se zájmem. Najít takovej poklad, by mohlo bejt lákavý. Zeptala se i na mou masku, mnohdy zapomínám, že jí vůbec mám na hlavě. Dřív to býval nezvyk, teď to byla součást mě. Jelikož jsme zrovna procházeli a kousek od nás hučel vodopád, zastavil jsem se. "Vidíš tam v dálce ten ostrov?" Zeptal jsem se a pak pokračoval dál, ať jsme v lese skrz lov co nejdřív. "Kdysi jsem tam šel, prozkoumával jsem sever. Byl jsem tehdy ještě malej. Našel jsem jeskyni a ta mě zavedla až na ten ostrov. Narazil jsem tam ale na jaguára, podstatně v. Zmyhrával, zrzačil mi xicht tak, že bych mohl chodit strašit vlčata a nechával si platit safíry. Zachránila mě tehdy banda divných dvojnožců. Hodili mě do nějaké jámy plné kostí. Řekl bych, že mě chtěli asi zabít, ale bylo tam jedno mládě. Tehdy ani nevím proč mě zachránilo, něco mi na ty rány napatlalo a darovalo mi tuhle vlčí lebku. Nemám páru, komu patřila, ale sedla mi. A pak mi mámy darovali ty cetky kolem, abych věděl, že nikdy nebudu sám." Začal jsem vyprávět ten příběh. "Od té doby jí tak nějak mám, je to s ní asi lepší." Usoudil jsem nakonec. Občas se děsím i sám sebe, když na sebe koukám do louže.

// Kaštanový les (přes Rozkvetlé louky)

Lilac tam byla nejspíš ještě v té poklidné době, kdo ví co se změnilo, že teď to místo přitahovalo samé individuum. Možná jsem jí to i záviděl, proč jsem nedostal do vínku, narodit se o pár let dřív? Možná by všechno bylo mnohem jednodušší, než je teď. Ale byl jsem za to rád, teď konečně svítalo na lepší časy. "Věř mi, stojí to tam teď fakt za starou belu a nebude to dobré. Možná se i Sionnovi scvaknou půlky," tím jsem si byl jist. Každopádně Rowena uměla dělat věci a dostat vlky na záda během chvíle. Ostatně sám jsem toho byl celkem svědkem. Lilac měla na Arcanuse také dobré vzpomínky, za což jsem byl rád. Bylo fajn vědět, že aspoň někdo v mé pokrevní línii byl aspoň trochu normální. "Každopádně neplechu můžeme vymýšlet i jinde, že jo," zazubil jsem se na Lilac. Možná mi tohle rošťáctví chybělo. Dřív jsem vyváděl jen takové klukoviny, ze kterých jsem měl požitek jenom já. Nebo si to alespoň myslel, ale teď se otvírali úplně jiné a nové možnosti. Chtěl jsem trochu potrápit tento svět, svést sám sebe na scestí a čeho všeho bych mohl být schopný. Tyhle dveře jsem u sebe neznal, ale hrnul jsem se k nim možná až příliš rychle.
Podíval jsem se na Lilac, očividně znala oba dva. "Těžko říct, jací jsou teď, od té doby jsem je neviděl, co vím že si založili smečku v Cedru, někde kousek odsud.." Prozradil jsem, kdyby je náhodou chtěla navštívit, ale o tom jsem možná místy pochyboval. Ale tak dobře jsem Lilac zase neznal, ale předat drby jsem mohl přece jenom dál. Určitě nestojí o mé historky ze života, jsou únavné a příliš dlouhé. Navíc myslím, že pro začátek jsem jí zasypal už dost. Co se týkalo Sionna, nejspíš ano, ale mohl jsem jenom hádat. I když jsem s tím vlkem žil pod jedním stromem, absolutně jsem ho neznal. Znal jsem jenom tu arogantní stránku, ale o tom jaký to je vlastně vlk jsem netušil absolutně nic.
Vyzvídal jsem trochu více o životě Lilac. Zdá se, že na toulkách byla spokojená, ale zimy jsou strašné. Mnohdy i ve smečce, ale já to tolik nepocítil. Na svůj odchod jsem čekal až na konec zimy, právě kvůli obavám ohledně zvěře. Proto jsem Lilac absolutně nezáviděl tuhle stránku věci. "To chápu," přiznal jsem. V tom se vrátila Seminole se zprávou, že už našla zvěř vhodnou pro náš lov. Šikovnej pták. Obdivoval jsem, tak v tomhle možná tkví ti společníci, pomáhaj hledat jídlo a kecají. "Jasný," a taky jsem se ihned dal do pohybu. "Mimochodem, fešná ozdoba, dárek?"? Zeptal jsem se a kývnul hlavou k noze Lilac.

// Lesík topolů, přes Armánské hory

"To zní celkem cool," každopádně bál jsem se představit si, jakým peklem bych si musel projít. Při pomyšlení, že bych se dostal v tom onom světě třeba zpátky ke svým pravým rodičům. Běhal mi z toho mráz po zádech, ale za tu prču by to určitě stálo. Teda té co by předcházelo. "Dobrý vědět," ještě jednou jsem zopakoval. Můj seznam byl už poměrně dlouhý, na to že jsem na světě byl sotva pár let. Lilac v tomhle chodila očividně dobře a zdá se, že si z toho hlavu moc nelámala. A ani žádné další následky si nenesla, teda kromě emočního výbuchu, ale ty může mít vlk i v normálním světě, bez nějakého traumatu. Stačí mu k tomu jen prostý život.
Musel jsem se nad tím hrdelně zasmát. "V tom případě mám parťáka ke zločinu," tohle jsem kdysi použil, když jsem byl malý a měl to tak s mámami. Jenomže s Lilac to teď bylo jiné, protože to bylo naprosto ďábelské. "Myslím si, že se jim tam žene pohroma přímo pod tlapami, Arcanus dostane dobrý záhul. Děda byl vždy dobrý, mám ho rád a nic špatnýho mu nepřeju, ale o tom zbytku už tak přesvědčený nejsem." Řekl jsem zamyšleně. Každopádně tohle znělo jako plán. Kdybych se sám postavil před Asgaar, nebylo by to dobré. Teď jsem měl ale otevřené možnosti a za zadkem mámy, které udělají úplně všechno proto, abych byl šťastný. Dá se ale stavět na nenávisti? Možná jo. Ale teď jsem se chtěl hlavně pořádně zabydlet, střádat plány můžeme i později.
Když mi Lilac sdělila ale další informace, doslova mi to vyrazilo dech. "Cože chtěl?" Vyprskl jsem. "Tos utekla Martvolce z lopaty, dobře ty," zasmál jsem se nad tím a zavrtěl při tom ocasem. Každopádně vypadá to, že se Lilac dařilo dobře. Kdo ví jak by to dopadlo, kdyby opravdu spadla do Etneyových tlap. Lilac měla ovšem svoji hlavu, řekl bych že by jí nezlomili, tak jako mě, nebo třeba teď Vivi. Takže by stejně byla vyděděna, jako já. "Sionn? Nemám vůbec tušení, dva roky jsem s ním chtěl pořádně mluvit, nikdy si na mě nenašel čas. A když už sem na něj narazil, buď po mě řval, nebo házel ty svoje kyselý xichty." Pokrčil jsem rameny. Srát na něj, už není důležitej," máchl jsem ocasem sem a tam. Já ho zažil jenom v téhle podobě. Byl milej pouze na Parsifala a to je tak celý. Já od něj nikdy nedostal vlídného slova, ani když jsem Parsimu pomáhal... žádný třeba dík. Ne, jen něco ve stylu vypadni. A to jsem s ním fakt chtěl být za dobře.
Lilac měla dobrý nápad. "To zní dobře," přitakal jsem klidným hlasem. Lilac mezi tím poslala straku, ať se porozhlédne a pak dá info. Vyprovodil jsem straku pohledem a pak se vrátil zpátky k Lilac. "Od té šlamastiky z Asgaarem se pořád touláš? Nikde si nesložila zadek? Nebo jsi chtěla být jen na cestách?" Zeptal jsem se, abych si udělal lepší obrázek. Možná by se nám do naší pofiderní party hodila.

Lilac taky zezačátku také nebyla zrovna sdílná, ale to se dalo očekávat. Tak nějak ta konverzace bude plynout sama, ať už to bude jakýmkoliv směrem. O takové smrti, o které mluvila Lilac jsem upřímně neslyšel. Lilac už umřela a byla zase tady, všechno mi vysvětlila, jak to vlastně chodí. "No to mi propleskej švestky," vypadlo ze mě nakonec. "Chceš mi tady říct, že když mě bude někdo fakt hodně srát a nedopatřením umře, já se budu radovat, že už ho nikdy neuvidím, tak von se zase objeví?" Zašklebil jsem se znechuceně. "To je jak začátek blbýho fóru!" Prskl jsem. Právě se mi rozpadl všechny sny, jaké jsem kdy snad měl. No nic, musím to povýšit o vyšší level, jak se někoho zbavit, aby se už nevrátil? To asi tady nebude úplně jednoduchý. A mohla za to entita jménem Mrtvolka, div jsem si právě neodplivl kousek ode mě. "Tak díkec za varování," řekl jsem trochu stroze. Tohle mi vážně nabouralo všechno, co jsem do teď vlastně věděl. Ale byl jsem za to Lilac celkem dost vděčný. Ne každý den se dozvím, že když tady někde umřu, stačí prolézt pár nechuťárnama a bum, budu zase zpátky. Magic.
Vyklopil jsem na Lilac ve zkratce snad všechno. Možná jsem neměl, ale kdo by to neudělal, když jsme byli tak nějak na jedné vlně? Nebo spíš lodi. Akorát s tím rozdílem, že Lilac se se vším už vypořádala. A žila dál, po svém jak se jí to zrovna hodilo a vypadala... šťastně. Tak, jak jsem se já ještě nikdy necítil. "Tak to je krutý, musela to být pecka, já bych si hodil taky polínko, ale asi ne do iluze." Musel jsem se nad tím usmát. Určitě by nebylo na škodu to tam trochu poničit pořádně. Jo, dědovi Arcanusovi jsem nic zlého nepřál. Ale trochu tam počechrat ty kožichy, to musela být ta nejlepší událost za poslední roky. "O tom sem fakt nikdy neslyšel, asi jsme byli další rána pod pás, která tě zastínila, sorry." Pokrčil jsem rameny. Lilac vyrůstala se Sionnem, na kterého se také ptala. "Rodinu si nevybereš," mávl jsem nad tím tlapou. "Můj fotr je Etney, se Sionnem se odjakživa nesnáší a když jsme se narodili, nebylo to jiné. Ta nenávist se jen přenesla na nás. Fotr s rodinou táhl pryč, já chtěl zůstat, ale procházka růžovou zahradou to teda nebyla," polkl jsem, měl jsem nějaké sucho v krku, když jsem tohle všechno vyprávěl. "Moje mámy jsou Iskierka, shodou náhod taky dcera Arcanuse, druhá je Sineád, ale ta byla ve smečce nová, když jsem se narodil." Dodal jsem po chvíli. "Zamotaný, co?" To úplně nebylo to slovo, které jsem vlastně chtěl. Spíš to bylo tak strašně prudérní, že jsem se za svůj rodokmen naprosto nenáviděl. Nenáviděl jsem na sobě od určité chvíli úplně všechno a snažil se najít něco, co by mohlo být moje vlastní. Najít se v tom a možná být konečně spokojený.
Otevřel jsem si tlamu na špacír a vyzvonil prostě všechno, i moje plány. Byla to možná chyba, každopádně Lilac se to líbilo. Prostě si sednout a udělat si něco vlastního. "Hele pro takový jako jsme například my dva, bude tohle místo jednou pecka, to můžu zaručit." Byla to nabídka? Těžko říct, ale nenechal jsem dlouho na odpověď. "Vlastně jsem si říkal, že bych si něco ulovil, nechceš se přidat?" Zeptal jsem se s nabídkou. Ani nevím, kdy jsem naposledy jedl, takže žaludek byl prázdný celkem dlouho. Stále jsem byl nabuzený a plný energie z odchodu z Asgaaru, že jsem ani nepostřehl, že jsem několik dní nejedl. "Zvěře je tu spousta, můžeš klidně vybrat," nabídl jsem ochotně.

K mému překvapení byla Lilac také bývalou Asgaarskou vlčicí. Nebylo možná divu, to nejlepší z Asgaaru odchází, většina se možná v prach obrátí, ale ona tady byla. Možná jsem k ní právě ucítil trochu sympatie. "To jsou silné slova, nějaká drama, jak bývá zvykem?" Vyzvídal jsem nejdříve já. Přece jenom jsem měl o Asgaaru obsáhlé téma, ale rád jsem sbíral drby a informace jako první. Sám o sobě jsem se nerad dělil o informace s cizími vlky. Ovšem Lilac měla velmi dobře našlápnuto, co tam odsud zběhlo je pro mě dobrá záminka. "Dík, myslím že po těch zimách cítím, že snad poprvé v životě můžu dýchat," uchechtl jsem se mírně. Byla to holá pravda, jako bych tam byl svázaný v řetězech a čím starší sem byl, tím se víc utahovaly.
Odklonil jsem trochu téma, alespoň na malou chvíli. Lilac měla rozhodně zážitků na rozdávání, zdá se že život tuláka může být opravdu dramatický. "To zní... drsně? Chcípnout ale zrovna pod lavinou bych asi úplně nechtěl," prozradil jsem trochu stroze. No fakt, dokázal jsem si představit mnohem víc cool smrt, než když tě zasype sníh. To je jako bych řekl, že mě zasypala hlína. Nebo jsem umřel, protože sem sežral houbu. Dost... divný. Ale bral jsem to, nejspíš ten kdo pod tou lavinou zůstal... měl prostě smůlu, ale světu bylo bez nich možná i líp. Měl bych pár jmen, které bych pod tu lavinu s radostí šoupnul. Zeptal jsem se i na toho opeřence, zdá se že Seminole si to nevzala jako urážku. To rozhodně urážka nebyla, jazyk byl zkrátka rychlejší než hlava. "To chápu, společnost se občas hodí. Je na prd být sám," zavrtěl jsem se a prohlédl si Lilac. Na předním rameni měla velký šrám a na druhém zase ozdobu, vypadalo to celkem cool. "Seminole není první mluvící tvor, moje... moje mámy, co mě vychovali mají taky, jezevce a... něco co se podobá jezevci, takovej chlupatej medvěd, ale malej." Jména jsem taky znal, ale už sem nevěděl. "Vlastně tu na ně čekám. Moji rodiče se na mě vybodli chvíli po tom, co sem vylezl z jeskyně. Sebrali si rodinku a odešli, tehdy ještě tety se mě ujaly. Ovšem nebyl jsem v Asgaaru nikdy úplně vítanej, ten parchant Sionn, alias milionovej strejček mě vždy nenáviděl za to, čí jsem. Pak se stala další hrůza věcí až mi přetekla trpělivost a prostě sem odešel. Oznámil jsem to mámám a ty prohlásili, že půjdou se mnou. A tak jako předvoj jsem hledal les, ve kterém si budeme žít podle vlastních pravidel," vyzvonil jsem Lilac ve zkratce svůj příběh. Vzhledem k tomu, že Lilac byla nejspíš členem v době, kdy jsem byl buď moc malej, nebo sem ještě nebyl, netušil jsem koho všechno mohla znát. Vynechal jsem proto část s tou propadenou Rowenou a zvolil spíše Sionna, kterého určitě musela znát. A když už sem byl v tom, prozradil jsem i co tu vlastně dělám. "Vybral sem tenhle, zdá se že nikomu do teď asi nepatřil," zamyslel jsem se. A i kdyby, už bylo pozdě. Rozhodl jsem se tu složit svůj zadek. "Bejt tulák byl můj prvotní plán, ale když se přidali i mámy, proč si neudělat rovnou vlastní smečku? Přidat se do nějaké zdejší je na prd, nikdy nevíš co za exota se objeví a koho alfa vezme, nebo hůř pokud ten exot není samotná alfa." Zeptal jsem se Lilac a zabořil tak zrak do fialových oček.

Zdá se, že hledání vody nebude zase tak úplně jednoduchý úkol. Sakra. Povzdychl jsem si, kopnul jsem do nejbližší šišky, která se mi dostala pod tlapku. Odrazila se od protějšího stromu a skončila někde ve křoví. Na západě budu mít snad více štěstí. Jenomže jsem se na chvíli musel zastavit. Zastříhal jsem ušima, když jsem uslyšel neznámé zavytí. Projela mnou vlna menší nervozity. Kdo by se takhle hlásil v lese, který ještě víceméně patřil všem? Jo pár dní jsem tu strávil a můj pach se mohl rozlehnout po lese, ale až tak? Nebo to byl jenom nějaký tulák, co hledal společnost. Možná si mě nevšimne. Napadlo mě. To poslední po čem jsem toužil bylo potkat nějakého patolízala. Těch jsem si užil v Asgaaru až až, teď začínala nová etapa mého života, která měla být mnohem lepší. A hodlal jsem se této nové role zhostit co možná nejvíc to šlo. Ten hlas mi absolutně nic neříkal, takže to možná bylo dobré znamení. Přesto jsem se měl na pozoru.
Zůstával jsem i nadále stát a rozhlížet se, za chvíli jsem viděl černobílou vlčici, která si to štrádovala přímo za mnou. Zdálo se, že má šíleně dobrou náladu, což jsem snad nikdy v životě nesdílel, tento pocit. "Čau?" Zkusil jsem, nadzvedl jsem obočí, ovšem díky lebce to ani nebylo vidět. Kolem ní proletěla velká straka a usadila se vlčici na hřbetu. Mluvila. Ten vobří pták má víc rozumu, projelo mi jako první v hlavě. S mluvícími zvířaty jsem se už setkal u matek, takže jsem to jen přejel pohledem. Vlčice se ihned představila jako Lilac, na můj poměr bylo všecko nějak moc hrr. Byla to vysoká vlčice, jelikož jsem byl zcela novým vlkem, musel jsem být otevřen i novým věcem. Takže jsem musel, ač nerad usoudit, že byla i pěkná. Jindy jsem všechny neznámé a cizí vlky odstřihl, protože nebyli Asgaarští, teď jsem to měl naopak. Všechno co vycházelo z Asgaaru bylo špatný, všechno neznámé bylo cool a super. Pták se jmenoval Seminole, to bylo snad to nejdivnější jméno, jaké jsem v životě slyšel. A pokud si ho někdy zapamatuju, měl bych za to dostat oscara. "Asi ne, teď mám fůru času," řekl jsem trochu kousavě, ale přesto ne nepřátelsky. V duchu se mi ozval můj vnitřní hlas, ať se nechovám zase jako vocas. "Jsem Crowley, dřív Asgaarský, teď... žádný. Prozatím." Řekl jsem s trochou nechuti na jazyku. "Konečně jaro co? Ta zima už mi lezla krkem," podotkl jsem nějakou hovorovou myšlenku, co mě napadla. A jelikož téma o počasí se chytlo prakticky vždy, zkusil jsem štěstí v tomhle. Ty už neumíš ani mluvit, seš normální chuj. Řekni něco normálního! "Máš pěknýho ptáka," to bylo tak dospělácký, až se mi z toho chtělo brečet. "Cestujete spolu dlouho?" Snažil jsem se to zachránit.

// Severní Galtavar

Když jsem došel do lesa ucítil jsem menší úlevu. Jako to bývávalo ještě kdysi v Asgaaru, když jsem byl menší. Když jsem tam chodíval ještě tak posledního půl roku, pronásledovala mě panika. Kdo je tam, s kým se potkám? Teď jsem tohle vůbec nemusel řešit. Sice tenhle les byl ještě povolen všem, ale i to jednou skončí. A my si tak budeme hlídat svoje hranice. Jo, byla to skvělá představa a já si to dokázal živě představit. A teď zpátky do práce, co jsem to vlastně chtěl? Zastavil jsem se kousek od hranic a chvíli se jenom rozhlížel. Ještě bude světlo celkem dlouho, takže můžu zkoumat a hledat. Voda. Projelo mi hlavou.
Snažil jsem se zapojit všechny smysly, co jsem měl. Ale tohle nebude tak jednoduché, jako najít zvěř. Tu jsem hledal pomocí pachů, voda svůj typický pach tak úplně neměla. Byla vlastně skoro neviditelná, nevyčenichatelná. Fialové oči se dívali sem a tam. Zkrátka budu muset jít a hledat křížem krážem, dokud něco nenajdu. A pokud nenajdu vodu, tenhle les nebude vhodný. A to jsem rozhodně nechtěl, protože jsem si les fakt dost oblíbil. Bylo tu plno potravy a hned vedle vysoká zvěř. Tenhle les byl pro zakládání smečky naprosto ideální. Tohle musí klapnout. Zamrkal jsem.
Kráčel jsem už několik desítek minut. Několik stromů jsem obešel, sem tam jsem zahnul. Ale zatím nic. Jen louže z deště, které se ještě držely. To jsem nemohl považovat za zdroj pitné vody. Jedno bylo jasné, žádná tůně nebyla na straně ke Galvataru. Šel jsem od hor ke kopcům, od kopců k horám. Cestu křižoval sem a tam, zrovna jak se mi to hodilo. Les byl docela dobře rostlý, takže se dalo pohybovat všemi směry. Tak v přední části nic, zkusím to více na západ, doufám že budu mít víc štěstí. Sakra, tohle jsem zrovna nechtěl. Zkracoval jsem si chvíli tím, že jsem si přemítal slova od Vivi. Řekla toho tolik, že jsem to ani nestačil všechno úplně vstřebat. Takže Alfredo. Napadlo mě. Moje sestra byla zamilovaná, očividně. To snad ani není možný, ale snad jí tam bude líp. Očividně, všude bude líp než tam, kde byla teď. A pokud jí matka vyhodila, už bych s nimi neměl slitování. Ale Vivi neměla takové srdce z kamene jako já. Já byl odjakživa vyvrhel, ona ne. Ale na tu roli si časem zvykne, o to bych se zrovna nebál. Uchechtl jsem se. Tlapkou jsem máchl do blízkého mechu, který se při dotyku lehce zmáčkl. Pak se ale zase zpátky narovnal. V tomhle je mech unikátní. Napadlo mě. Dokázal jsem ocenit krásu přírody, byla mi mnohem bližší, než kdejaký vlk. Příroda totiž mluvila svým jazykem a nestrkala mi moudra do hlavy, těch jsem měl svých už i tak dost.
Pokračoval jsem tak dále na západ a doufal, že tam najdu nějaký lepší zdroj vody, než nějaké kaluže, které pravděpodobně s obdobím léta uschnou. Hledám tůni, malý potok, cokoliv. Zdá se, že najít vodu bude celkem oříšek.

• Zakládání smečky, úkol: Najít na území vodu (1/2)

// VVJ

U jezera jsem se zdržel déle, než jsem měl původně v plánu. A tak jsem zase musel myšlenky přesunout směrem, kterým jsem potřeboval. A to co jsem chtěl dělat ještě před tímhle krátkým výletem. A to najít vodu na území lesa. Jo, to půjde. Zavrtěl jsem hlavou. Rozhlédl jsem se po louce, zdálo se že tu bylo opravdu hodně zvěře. Spousta zvěře pro spoustu smeček, jedna malá se tu ještě vejde. Vivi mluvila o Cedrovém lese u jezera, může to být tenhle prcek? Napadlo mě a zrak mi spočinul na menší lesík hned vedle jezera. Sakra, jestli to je on tak budeme mít fakt super sousedy. Ale svět je nevyzpytatelný, můžeme tu spolu žít i roky, aniž bychom se potkali. Jo v tomhle jsem byl celkem optimista. Vem to čert. Olízl jsem si nos a jakmile jsem dorazil k hranicím, aniž bych se otočil jsem vklouzl tam.

// Ageronský les

// Severní Galtavar

Potřeboval jsem se pořádně osvěžit, tak jsem zamířil k největšímu jezeru, široko daleko. Bylo naštěstí tak velké, že se tu snad na pár minut i ztratím. Díky velikosti jsem nemusel dávat pozor na to, co se děje v okolí. Kudy jsem přicházel u břehu nikdo nebyl. Takže jsem zamířil rovnou ke břehu, sklonil hlavu a napil se. Přičemž jsem už v dálce viděl, že se ke mě někdo blíží. Vivianne (viz. hra u jezera).
Bylo to celkem milé setkání, až jsem se divil. S Vivi jsme si toho měli opravdu hodně co říct a docela mě ty novinky překvapili. Zdá se, že smečka v Cedru má teď potíže, ale to bylo to poslední, co mě zajímalo. Každý svého štěstí strůjce. A i když bych si velice rád více kopnul, neměl jsem na to teď kapacitu. Měl jsem plno svých myšlenek a nových plánů. A jestli to takhle má být, tak ať to tak je. Mlaskl jsem. I když jsem v to nikdy nedoufal, možná jsem měl i pokrevní rodinu, Vivi mě nezavrhla a já jí za to byl vděčný. Možná jsme opravdu bratr a sestra. A ti dva ostatní? Kdo ví. Stále jsem jim byl celkem otevřený, ale nehodlal jsem být dotěrný nebo vtíravý. Pokud to osud bude chtít, naše cesty se zase jednou propletou.
Vivi mě zdržela, sem tu už moc dlouho. Trhl jsem sebou, otočil jsem se a zamířil zpátky, odkud jsem přišel.

// Severní Galtavar

// Ageronský les

Vyšel jsem z lesa a ještě se ohlédl. Bylo to zvláštní takhle odcházet, ale co se dalo dělat. Teď, když se ze mě stal bezdomovec? Neměl jsem domov, tedy do té doby, než ho plně nevybudujeme. Takže jsem si mohl s volným časem dělat úplně všechno, co se mi jenom zachtělo. A tak jsem si vymyslel právě tenhle plán. Mrknout k jezeru a pak se zase vrátit. Les nabízel spoustu možností, například schovku před nežádoucí návštěvou.
Galvatar se zdál být celkem dobrým místem. Viděl jsem tu velké stáda vysoké zvěře. Na ten lov jsem se úplně necítil, ale jakmile budeme v kompletním sestavení, bude to naprosto ideální. Potrava blízko lesa, co víc si přát? Tohle budou lepší časy, musí být. Mlaskl jsem. Za maskou jsem schovával spoustu bolesti, ale právě teď to bylo to poslední, co maska ukrývala. Snad poprvé v životě jsem se cítil konečně dobře. A když jsem viděl odlesk z jezera, uvítal jsem to s otevřenou náručí.

// VVJ

Procházel jsem lesem a zvykal si na to, že bych se tady mohl zabydlet. Udělat si to podle svého a všichni mi pak můžou políbit ocas. Projelo mi hlavou. Jo, určitě to bude mít pár much. Jsou tu vlci, kteří budou strkat nos tam, kam nemají. Ale s tím bych se mohl vypořádat. S tím, že bychom založili vlastní smečku to bude mít spoustu výhod. A zároveň i spoustu zodpovědnosti. Mámy mi dají všechno, není se čeho bát. Usmál jsem se. Budeme na to tři, možná se přidá i Zurri, takže tři a půl. To není špatné pro začátek. Napadlo mě. Pohodil jsem ocasem a pokračoval dál. Cítil jsem, že mi vyschlo v krku. To zakládání a čekání je tak unavující. Mlaskl jsem a ohlédl se. Měl bych se podívat po nějaké zdroji vody, určitě tu nějaká bude. Ale aspoň si protáhnu tělo a kouknu k jezeru. Napadlo mě. To znělo jako celkem dobrý nápad.
A tak jsem víceméně na nic nečekal, nebylo taky na co. Skočím k jezeru a pak se zase vrátím. Zastříhal jsem ušima a pomalu se blížil k hranicím. Tenhle les nebyl kdo ví jak velkej, ale na mé poměry to bylo tak akorát. Chtěl jsem, aby to tady bylo co nejútulnější, nic jsem s ním nedělal, ale zvykal jsem si na něj. Tohle bylo to pravé, cítil jsem to v kostech.

// Severní Galtavar

Duben 6 / Vivouš

Nechali jsme téma o našich údajných rodičích být. Tady to asi nevyřešíme, ale drby jsem rozhodně rád slyšel. Nejspíš se jim úplně dobře nedaří v tom růžovém světě, takže se mi hned dneska bude o něco lépe spát. A možná nebudu spát ani s depresí, které mě prohání každým dnem. Zkoušel jsem na Vivi svou magii, ale nic se nestalo, naopak se mě zeptala, proč by to měla dělat. Během té chvíle se černé plameny na zádech mnohem více projevili. "Zajímavé," donutilo mě to zvednout a kolem Vivi udělat kolečko. "Zdá se, že to nebudou obyčejný plameny, kromě barvy," projelo mi hlavou, ale byla to pouze domněnka, na to další už Vivi buď přišla, nebo přijde. Ale možná jsem jí pomohl, tak či onak jsem to vyzkoušet musel. Je naivní myslet si, že magie bude vždy na všechny působit. Stále jsem u sebe cítil určité mezery, mezery na kterých mě může někdo napálit.
Zajímal jsem se co je to za vlka, proč by taky ne? Když se kolem něho motá Vivi a měla z toho hlavu naprosto v pejru. Byl to nějaký béžový vlk jménem Alfredo a vede smečku. "Míříš vysoko, dobře ty,"¨zamyslel jsem se na chvíli s naprosto vážnou tváří. Docela jsem na ni byl i hrdý, ale... "Ale to mi řekni, chybí ti? Ježiš to je roztomilý," Vyprskl jsem smíchy. Nemohl jsem si pomoci, ale musel jsem si tohle aspoň na chvíli užít. To bych nebyl já, kdybych si k tomu neřekl sví. "Ale fajn, snad ti to klapne a nebude to žádnej patolízal," řekl jsem nakonec. Pokud se chtěla upíchnout k vlkovi tak ať. Těšilo mě, že to byla alfa, aspoň měla úroveň kterou si Vivi zaslouží. Vrbový les byl úplně na jihu, přičemž jsem si povzdychl. "Jo ty znám, pár jich mám, ale mám v plánu navštívit Smrt." Zamyslel jsem se. Ale při pomyšlení, že bych musel jít na jih pešky mě už teď bolely nohy.
Vivianne se ještě vyptávala, co přesně říct Zurri. Nebyl jsem si jistý, jestli jí název řekne to pravé ořechové. "Víš, Zurri odsud není, takže názvy lesů moc nebere, prostě řekni les pod horama, kousek od Smrti. To už by mohla vědět," nedaleko jsme spolu v zimě cestovali. A byla i za Smrtí, takže snad to takhle bude dostatečně stačit. Snad se objeví.
Sestra se mi snažila vštěpit trochu optimizmu do života. Když ke mě zvedla tlapku zůstal jsem na ni hledět, přičemž mi dokonce spadla i čelist. "Jak proklepneš nejdřív?!" Prskl jsem. Zvedl jsem tlapku a plácl - neťukl! PLÁCL! "Chceš nějakou moji vochechuli vidět dřív, zatímco já toho tvýho vochmatu ještě ani neviděl a ty už se k němu stěhuješ! To teda nezní ani trochu fér!" Zasmál jsem se nad tím. "Takže pokud si nasadila laťku takhle vysoko, tak já ti nějakou svou škebli ukážu, až mi bude po světě běhat stádo malých Crůliú." Zavrtipkoval jsem. Já a vlčata, to nešlo ani trochu dohromady, takže Vivi měla stále našlápnutou cestičku mnohem lépe, než já.

Duben 5/10 / Vivi

Něco na tom přece jenom bylo, ale nedokázal jsem říct, jestli to tak opravdu je, nebo ne. Zároveň, mě už nezáleželo na tom, jestli jsem nějaké rodiče někde měl, nebo neměl. Už ne, teď už jsem měl úplně novou rodinu, založenou na lásce, nebo něco co to aspoň trochu připomínalo. "No ptát se jich na to nebudu," zasmál jsem se. A jsem vlastně rád, že je nevidím. A doufal jsem, že to takhle bude i dál. Opravdu jsem nepotřeboval vidět fotrův opovržený výraz a matku, které srší z očí plameny, jen co mě koutkem oka zahlédne. Jediné, co mě neskutečně štvalo byl fakt, že jsou naštvaní snad i na to, že vůbec dýchám. Dokážu si představit, že se někde sejdeme na neutrální půdě a já dostanu zdrbané, co tam dělám - jdu asi na houby, nebo ne? Ach, rodina vždy znamenala tolik vzpomínek, domněnek. Co se týkalo toho nového vlčete, Vivi měla dobré srdce. Já bych jí asi šanci nedával, ať bylo vlče jaké bylo. Ale naštěstí Vivi nebyla mnou. "Jsi mnohem lepší, než jsou oni," mlaskl jsem. To byl zkrátka fakt. Možná jsem to řekl i pro sebe, protože jsem si tohle říkal já o sobě celkem dlouho, až jsem tomu sám uvěřil.
Začali jsme si vyprávět o magiích. Mě celkem fascinovali, protože jsem šíleně dlouho na tu svoji nemohl přijít. Každopádně moje vrozená nebyla neviditelnost, ale loutkař. A tak jsem se podíval na Vivi, která z toho byla naprosto unešená. Rozhlédl jsem se, co by se tak dalo udělat. No... musím říct, že tu bylo opravdu hodně lákavých myšlenek. Ale ani jedna... ani přes jednu jsem se nemohl dostat. Jako by mi v tom něco bránilo. "Jasně, že jsem to zkoušel," kupodivu jednu dobu jsem se tomu vážně docela dost věnoval. Jenomže tahle magie se dá trénovat pouze na jiných osobách. A po tom, co jsem to zkoušel naposledy na Zurri mi to bylo proti srsti to dělat vlkům, kteří byli o něco lepší, než jinej odpad. Každopádně jsem se podíval pronikavě fialovýma očima přímo na Viv. Vyskoč na zadní a tleskni. Snažil jsem se poručit něco, co by v tuhle chvíli absolutně sama od sebe neudělala. Byl jsem si jistý, že by to mohlo fungovat, protože jsem byl už s touhle magií celkem daleko. Ale vždy mi to přišlo jako poprvé.
Co se týkalo Vrbové smečky, Vivi nebyla úplně sdílná. "Šmarjá, Vivianne seš jak stará babka, je tam jeden vlk," napodobil jsem její tón hlasu. "No a co je to za vlka?" Mlaskl jsem trochu uraženě, protože to z ní lezlo jak z chlupatý deky. Tohle mi prostě a jenom nestačilo, chtěl jsem vědět něco víc. Nikdy jsem o žádné Vrbě neslyšel a teď se tam Viv chtěla přidat, jen kvůli nějakému vlkovi.
Varoval jsem Viv před Rowenou a to bylo hlavní. Zdá se, že na ni měla podobný názor, ale nikdy není nad vlastní zkušenost. Ale musel jsem jí aspoň trochu varovat. Vždy je lepší mít se na pozoru, ale já už se za rameno ohlížet nechtěl. Chtěl jsem se dívat dopředu. Dokonce jsem dostal i objetí, což mi celkem vyrazilo dech. Na to jsem nebyl tak úplně zvyklí, takže jsem zůstal sedět, polkl jsem a doufal, že to co nejdříve skončí. Přední tlapkou jsem jí poplácal, aby se neřeklo. Asi takhle? Nebyl jsem si jistý, ale asi to stačilo. "Oukey, tak platí a kdyby něco, víme kde se hledat. Nebo aspoň ty víš, kde mě hledat, ale já tebe?" Zeptal jsem se, protože jsem ještě stále netušil, kde ta ona Vrba vlastně je.
Co se týkalo Zurri, bylo to prostě těžké. Ale Vivi mi dala takovou malou naději, něco jako dárek. Zvědavě jsem zastříhal ušima, tohle bylo lákavé. "Tak... kdyby to šlo, mohla bys jí podstrčit něco, něco ve stylu, že mě najde v tamtom lese? Až bude chtít?" Zeptal jsem se, nechtěl jsem aby to znělo tak úplně zoufale. Nechtěl jsem tohle přátelství ale ještě ukončovat. Ne, pokud je ještě naděje ho zachránit. Ptala se i na druhou alfu, nebo spíše na nějakou vlčici. "Ježiš šmarja, ještě to tak!" Vyprskl jsem. "Z vlčic sem celkem dost dobře vyléčenej na hodně dlouhou dobu!" Zavrtěl jsem hlavou. Vlčicím sem zrovna nevěřil a pokud se nějaká objeví, bude to mít se mnou jednou fakt těžký. "Asi jsem si zvykl na myšlenku, že budu navždy... navždy sám." Nedokážu nikomu úplně věřit. Když jsem teda nepočítal své mámy, ale na to se Vivi neptala.