Gallirea - Příspěvky uživatele

Šel jsem se porozhlédnout na nedalekou rozkvetlou louku. Netušil jsem, co vlastně hledám, zkrátka jsem si potřeboval pořádně pročistit hlavu. Občas jsem trochu litoval toho, že jsem neměl nějakou společnost, která by byla neustále se mnou. Ale možná na tom bylo i něco dobrého, jen já a moje myšlenky. Právě dnes mi tohle stačilo, v lese jsem měl teď společnosti habaděj. A takové samotářské procházky nebyly nikdy na škodu. Vykročil jsem na louku, bylo poměrně hezky. Jaro bylo v plném proudu a za chvíli už bude možná i léto. Moc jsem se v tom neorientoval, zkrátka jsem to bral jenom tak jak to je. Jednou přijde jaro, jindy zase podzim a za chvíli tu je zima. Zimu jsem nesnášel do morku kostí. Jaro jsem měl rád, všude byly okouzlující vůně. Dával jsem přednost spíše bylinkám, ale dokázal jsem se popasovat i s jinými vůněmi.
Oklepal jsem se a pokračoval dál, nebylo to tu moc zašlapané, takže jsem usoudil, že jsem tu po dlouhé době zcela první návštěvník. Viděl jsem pár pampelišek, ale těch bylo všude dost. Spod masky jsem maskoval trochu křečovitý výraz. Neviděl jsem zatím nic, co by vypadalo hezky. Možná kdybych našel tu správnou květinu, nasadil bych jí i v Ageronu. Chtěl jsem trochu více experimentovat s bylinkami, ale i květiny se počítají. Každopádně na rozkvetlé louce byly jen ty klasické květiny, rozhodně žádná, která by uchvátila moje fialové oko. Ostře jsem se otočil a mířil k řece, třeba tam budu mít více štěstí. U vody může růst kde co a třeba to bude stát za to se nad něčím na chvíli pozastavit.
Došel jsem k řece, nedaleko hučel vodopád. Rozhlédl jsem se, řeka byla celkově vysoká, nejspíš po nedávných deštích. Otočil jsem se a mířil k vodopádům, sem tam jsem se rozhlédl do stran. Dneska jsem fakt asi štěstí neměl, zamířil jsem přímo až k vodopádu a zvedl hlavu. Líbilo se mi, jak ta voda padala. Olízl jsem si nos, čím déle jsem ale do vodopádu hleděl, tím víc mi na tom něco nesedělo. Za tím vodopádem něco bylo a mě to donutilo se zvednout a vodopádem projít. Cítil jsem v jednu chvíli obrovskou tíhu na bedrech, jako by se mi podlamovaly nohy. Ustál jsem to a dostal se do takové jeskyně. Byl tu neskutečný hluk, který trhal moje uši na kousky.
Vnitřek nebyl zrovna velký, ale byla tu spousta hlíny a držela se vlhkost. V tom jsem opravdu něco zahlédl, něco co lahodilo mému oku. Tohle byla ta nejkrásnější květinka, jakou jsem kdy viděl. Byla poměrně vysoká a květ měla pestře fialový, s nádechem žluté. Neměl jsem tušení, co je to za květinu, ale z dálky vypadala moc hezky. Zamířil jsem proto k ní a přičichnul, ta vůně byla naprosto úžasná. Doslova to se mnou cloumalo sem a tam. Nadšeně jsem zavrtěl ocasem a ještě několikrát se pořádně nadechl. Pak jsem o krok ustoupil a ještě jednou si jí prohlédl. Zdá se, že tahle květinka měla ráda tmu a vlhkost. Možná by zapadla i k nám do Ageronu, les byl celkem tmavý, ale vlhkost se v něm moc nezdržovala. Což jsem považoval za mínus. Zároveň rostla mezi skály, rozhodně to byla silná květinka. Rozhlédl jsem se, jestli jich tu není víc, ale byla tu sama. Jako voják v poli. Jedna jediná, možná měla svůj význam, byla schovaná za vodopádem a obdarovala každého, kdo jí našel laskavou vůní. Tak jo, musel jsem jí tady nechat, neměl jsem to srdce si jí brát sebou. Otočil jsem se a zamířil zase ven, hodlal jsem tenhle poklad nechávat schovaný. A tak nějak to byl takový můj poklad, který budu hlídat.

Dnešní den byl ve znamení smutku, protože obloha plakala. A dávala to zatraceně rychle najevo, byl jsem totiž na cestě dlouhou plání k lesu. Už teď jsem ale věděl, že nic z toho nestihnu se suchým kožichem. Musel jsem trochu přidat do kroku, ale to už jsem cítil, jak mi mokne srst. Trochu jsem sklonil hlavu, aby se mi voda nelila přes lebku dovnitř. Řídil jsem se vyšlapanou cestou, když se mi nad hlavou začalo blýskat. Tohle bude fofr, měl bych najít nějaký úkryt. Ta bouřka se řítila opravdu šíleně rychle, sotva jsem došel k hranicím lesa, byl jsem kompletně promočený, nebyl na mě chlup suchej.
Jelikož jsem už byl konečně v lese, ten mi ovšem nepomůže, obloha byla celá pokrytá blesky a ukazovala svoji dominanci. Ihned jsem musel začít přemýšlet, kde skloním hlavu, les se zdál být nebezpečný, když se to venku tak honilo. Ostatně nerad bych, aby mě tu rozmáčkl nějaký padající strom, do kterého udeřil hrom. Mlaskl jsem a pokračoval tak velmi rychle dál, zahlédl jsem skálu. Určitě to bude lepší než nic. Cupital jsem tam a hledal nějakou vypouklinu, která by mě tam mohla schovat. Teď se na mě usmálo štěstí, dokonce jsem měl i malý strop. Přikrčil jsem se a schoulil se do klubíčka. A tak jsem tam jen tak ležel a čekal, až se bouřka trochu umoudří, zatím se k ničemu nemělo.
Ohrnul jsem nad tím nos. Sotva jsem vytáhl paty z lesa a je tu bouřka. Abych to uvedl na pravou míru, nebyl jsem ani trochu rád, co se tady právě teď dělo. Ostře jsem se omylem kousl do jazyka a zašklebil se nad tím. Měl bych už zajít za tím Životem, co bouřka ustane možná, třeba mi píchne, ale co pro mě život ještě chystá to je otázka. Až jsem cítil hořkost na svém jazyku a nebyl schopen to zcela polknout. To se ozval další hrom, zdá se že bouřka byla v plném proudu a přímo nad mou hlavou. Uměl jsem se vypořádat s vnitřním bojem, ale když se ozval tak ohlušující zvuk, musel jsem sebou i trhnout.

Nemohl jsem si pomoct, prakticky se to totiž nabízelo, musel jsem si rýpnout. Lilac se však nenechala, měla rozhodně svou hrdost a nebála se ohnat se, když se něco dělo. Naštěstí jsem byl v té skupině, kdy sem to mohl brát jako srandu, alespoň pro teď. Lilac jsem stále poznával, ale tušil jsem, že budeme na podobné, ne-li stejné vlně. "Bacha na to co si přeješ," tázavě jsem se podíval na Lilac. Že by mě chtěla vykostit? Náhodou, mít takovou kostnatou zbroj nebyl vůbec špatný nápad. Možná mi to přece jenom něco vnuklo.
Stále bylo ve vzduchu hodně otázek, jak vlastně smečka bude fungovat. Já jsem tím prozatím tak nějak proplouval, nebral jsem to moc vážně. Zkrátka nějak bylo a ještě líp bude. Chtěl jsem vybudovat něco, co budu moct konečně hrdě nazývat domovem. Aby to bylo místo pro vlky, kteří to v životě neměli úplně jednoduchý. A aby to bylo místo pro vlky, co se chtějí hlavně pobavit. Protože bez zábavy a nějakých lumpáren by tenhle život stál za starou bačkoru. "Sousedka si zvykne, bude muset, díky ní má tenhle les možná takovou kouzelnou atmosféru," napadlo mě. Přece jenom teď na jaře jsem si všiml, že se tu objevovala i mírná mlha. Kdo ví, jestli se táhla z nedalekého lesa Smrti, nebo to byla prostě a jen náhoda. Každopádně jsem se jí nebál, hodlal jsem tu zůstat ať se děje co se děje.
Hledání vody dopadlo opravdu na výbornou. S Lilac jsme to zvládli a já si mohl odškrtnout další bod na svém seznamu. Kolik jich asi tak ještě bylo? Těžko říct, smečku sem zakládal poprvý a nemám šajna o tom, co se všechno má udělat. Každopádně svolení sousedů sem nepovažoval za důležitý. "Jetá?" Zopakoval jsem tázavě. Lilac se pak napila, ovšem co následovalo bylo... víc než divný. Začala sípat, krčit se, až nakonec spadla na zem. Zdálo se, že to bolí. Nejdříve jsem udělal krok směrem k ní a tlapkou do ní šťouchl. Tohle byl brutální herecký výkon, ovšem celkem dost přestřelenej. "Sakra, teď neumírej! Nemáme žádnej lup! Je to plýtvání časem!" Zasmál jsem se nad tím, protože jsem nemohl udržet smích. "Seš dobrá," pochválil jsem. "Ale měla bys ještě zapracovat na těch křečích." Zamyslel jsem a hravě při tom Lilac přeskočil. Sem a tam, hodlal jsem jí hravě trochu potrápit, než se zase zvedne na svý dlouhatánský modelkovský nohy.

Začal jsem nejdříve uvádět Lilac do mé situace, vlastně tak trochu do naší. Usmál jsem se nad tím, neboť prozradila, že je takových vlků na světě málo. Věděl jsem, že to tak je. Byl jsem toho celkem příkladem. Moje pravá rodina stále za starou belu. Byl jsem vděčný, že se mě ujaly právě teď moje mámy. A jdou se mnou kamkoliv, i když máma Iskierka byla dcerou Arcanuse, zakladatele Asgaarské smečky. Neřekla tehdy ani popel, ani se neptala proč odcházím, zkrátka jde se mnou. Čekal jsem v té chvíli cokoliv, přes hubu, tlamu nebo jak se to říká. Nestalo se tak, dostalo se mi objetí a naprostá podpora. "Vlastně teď už i trochu tvoje," oznámil jsem s úsměvem. "Pokud to neposereš," zasmál jsem se nad tím a zavrtěl ocasem. Vlastně bych to ani nedovolil, Lilac už tak nějak byla součást mě. Takže i kdyby se nelíbila, dal bych tam prostor proto, aby se zalíbila. Mě, jak už zmínila si Lilac získala, mámy nebudou proti, stačí se na ni podívat a bude jim to jasné.
Dál jsem poslouchal to, co Lilac říkala. Dala se do vyprávění svého příběhu, což mě upřímně zajímalo. "Hezká ozdoba říkáš, jo?" Zeptal jsem se s tázavým pohledem a při tom jsem se podíval na Lilac. Začal jsem se na ni culit, jako bych měl v plánu to samé. "Fajn, tak ne," zachránil jsem to, snad. Každopádně její otec byl kokot.. A může jít do určitých míst. Cítil jsem vnitřně, že Lilac má možná mnohem lepší vlohy proto být alfou. Ale já to bral trochu jinak, já to bral jako domov, možnost růst. A možná i kazit morálku, nebo někdo mě?
Pak ovšem přišlo téma na vodu. Chtěl jsem jí už konečně najít, protože bez vody tady nemůžeme plně být. "Good holka," usmál jsem se na ni a vydal jsem se po stopě, kterou jsem ještě plně neprozkoumal. "Úkryt jsem ještě nenašel, jen jsem vyhlídl les a našel zvěř. Je tu spousta zvěře, od lasiček, po zajíce. Takové ty malé havěti, hned vedle je louka plná vysoký, říkám tady najdem vodu, to je ideální místo," řekl jsem. Netušil jsem, jestli tu někdo kdysi žil, bylo to blízko Smrti, ale nedokázal jsem si představit lepší místo. V tom jsem ucítil vůni vody. "Cítíš to? Ve vzduchu je vlhko, jsme blízko!" Upozornil jsem a začal se při tom soustředit. Ještě chvíli jsem tam postával, než jsem se vydal po stopě.
Za nedlouho jsem to uviděl i na vlastní oči, bylo tu několik tůněk vody, nedaleko řeky. "Lilac! To mi podrž kulky, našli jsme to!" Vypadlo ze mě, ale byl jsem z toho až moc nadšený, teď už to začínalo být vážný. Měli jsme zvěř, ale teď i vodu. "To je výhra, Lilac! Je vyhráno! Máme domov! Teď už jen detaily! Jako třeba úkryt, jméno... vem to čert, máme životně důležité věci! Jestli jde o domov, já tu sakra nějakou noru vyhrabu i sám! Radoval jsem se ovšem jako pes, tohle byl top strop.

• Najít na území vodu (Crowley 2/2 - 3)

// Lesík Topolů, přes Armány

Podíval jsem se na Lilac a škodolibě se usmál. "Hoď se do klidu, mámy jsou úplně v cajku." Zhodnotil jsem nakonec. Raději jsem vynechal tu poznámku o tom, že mají trochu ráznější chování, teda alespoň Iskierka a o slovníku ani nemluvím. Ale Lilac s tím problém neměla, byl jsem si jist, že by zapadla jako puzzle. Ale do hlavy jsem jí neviděl, mohl jsem jenom nabídnout něco na úvod. "Hele, když tě to bude srát, prostě půjdeš dál. A když zůstaneš... hmm nejspíš získáš něco fakt dobrýho, vlky kteří tě vždy podrží. A když vyvedem nějaký průser, tak po nás zahladí stopy." Zazubil jsem se na Lilac. Zatím jsem si to maloval fakt hezky a chtěl jsem to dotáhnout do posledního detailu. Zatím neměla žádné plány, krom ty se mnou. Právě teď jsem se chlapácky mohl poplácat po rameni, neboť jsem nejspíš tak trochu kanec, ale to jsem si o sobě samozřejmě nemyslel. Měl jsem svých bolístek dost, který jsem si musel olízat.
Zajímal jsem se při chvilce o tom, odkud je vlastně Lilac, vzala to celkem stručně. "Mě se líbíš, kdybys byla nějaký nafrněná coura, stála bys za prd." Zazubil jsem se škodolibě na Lilac a zavrtěl při tom ocasem. Hravě jsem při tom uskočil do strany, jako bych snad čekal že po mě právě teď skočí. Potřeboval jsem trochu oddych, čelist mi vypovídala službu a Lilac mě prokoukla. "Hoď se zas do klidu, jo?" Prskl jsem a chňapl po naší kořisti a začal jí cukat do poslední štace. I Kostlivec se přidal, ale zdálo se, že za chvíli zase zmizí někam dovnitř mě. Opovaž se vzít roha ti říkám! Dokud tam nebudem, nikam nepudeš! Varoval jsem ho v duchu, ale mohl jsem jenom hádat, jestli něco z toho vlastně slyšel, byl to prevít. Za chvíli už jsme konečně byli v lese. A já kořist konečně mohl pustit.
Rozhlédl jsem se po okolí, netušil jsem, kam s tou kořistí, takže tu asi teď bude jen tak ležet. "Tady to bude cajk, když jsme se potkali zrovna jsem tu hledal vodu, chybí mi už jenom prolézt západ, což... tu vlastně jsme, mrknem po ní? Třeba se osvěžíme?" Napadlo mě. Já byl vyprahlej jako ten nejvíc vyprahlej, fakt vyprahlej, fakt moc vyprahlej pes.

// Kaštanový les, přes louku

Lilac měla celkem trefné otázky, na které jsem vlastně ještě úplně nemyslel. Nebylo to dotažené do konce a sám jsem to rozhodnout nemohl. Každopádně nic nenamítala, když jsem jí do našeho plánu tak nějak zatáhl. "Ne a ne?" Zvedl jsem obočí, které stejně nebylo tak úplně vidět. "Zatím jsem o tom nepřemýšlel, můj odchod byl celkem rychlej. Čekám až dovalí zadky do lesa, co jsem vybral a pak se bude spekulovat nad takovými banalitami. Což mě přivádí k otázce, jestli máš chvíli času můžeš se zdržet. Bude aspoň hlína, pak se rozhodneš co dál. Mámám se budeš líbit, za to ručím," mrkl jsem na Lilac. Lilac měla perfektní myšlení, co se mi líbilo a do naší pofiderní skupinky by zapadla jako lusk. Všechno brala tak jak to je a nedělala scény, což bylo celkem fajn. A možná jsem k ní začal i lehce vzhlížet, ničeho se nebála - jednou umřeš bum a jedeš zase bomby. Uvítal bych někoho takového, kdo by mi našeptával. Má ale pravdu, pokud založíme smečku, automaticky se staneme vedením a je jedno, kdo na jakém postu. Tak to je hustý. V duchu jsem se musel opravdu zasmát, mít tak vysoký post - příroda je v téhle krajině opravdu zvláštní, ale s vedením přichází i síla. Spiklenecky jsem se podíval na Lilac, aniž bych cokoliv řekl. Viděl jsem před sebou to dobrodružství, co můžeme všechno zažít. A s větší silou nám to půjde jedna báseň. Smečka může fungovat, naprosto perfektně, heh.
Byl jsem rád, že lov dopadl úspěšně, to byl hned lepší začátek. Poskoci by se ale hodili teď, Lilac však neztrácela optimismus. No zas do smečky nemůžem vzít každýho vola. Ale ti bez jakýchkoliv buněk v mozku, co jen dělaj co se jim řekne, panečku to by bylo něco. "Zdá se, že víš co obnáší vedení smečky, odkud jsi vlastně ty?" Zeptal jsem se, ale na odpověď už moc čas nebylo, takže jsem otázku nechal na nějakou přestávku v mezi čase. Objevil se tu Kostlivec a Lilac z něho byla naprosto unešená. "Má svý kouzlo," řekl jsem, byl celkem dobrý, neodbytný a hlavně nezničitelný. Když po cestě sem tam ztratil nohu, automaticky se rozběhla zpátky k majiteli. Zdálo se, že Kostlivec má přece jenom nějakou sílu, takže nám to přinejmenším pomůže. Cesta přes louku se dala, ovšem potřeboval jsem se na chvíli zastavit u lesa a popadnout pořádně dech. "Ty královno, ten vopeřenec by příště mohl najít něco blíž, to se mu to lítá," prskl jsem trochu unaveně. Musel jsem několikrát otevřít a zavřít tlamu, měl jsem pocit, jako bych jí už ani pořádně necítil. "Ready na poslední štreku?" Mrkl jsem na Lilac, znova jsem chytl naši ulovenou kořist a smýkl jí nejbližší cestou k lesu.

// Ageron, přes Armánské kopce

Šel jsem po stopě a byl jsem neskutečně blízko. Okolo ve vzduchu byla cítit čerstvá krev, zvíře bylo poraněné a to byla moje šance, kterou jsem nemohl nechat jen tak. Klidně a pomalu jsem se plížil a snažil se koutkem oka zahlédnout svou kořist. To jsem konečně měl příležitost vidět, s čím mám co dočinění, neboť do teď jsem šel jenom po pachu. Ušklíbl jsem se, neboť jsem před sebou viděl jezevce a to nebylo to co jsem chtěl lovit. Tudíž mi to připomínalo společníka mé matky, bylo by příšerné jít po něm, na to jsem neměl žaludek. Kousl jsem se do jazyka a zraněného jezevce nechal na pokoji, dokonale mi to zkazilo náladu. Uvažoval jsem nad tím, jak si zlepšit náladu, jenomže to bude nadvlčí úkol, neboť se ke mě donesl hluk z nedalekého hřiště plného zvířat. To snad ne, jsem až tak daleko? Okamžitě jsem se začal rozhlížet, vyšel jsem z lesa a v dálce jsem viděl onen povyk. Kruci písek, zase oni. Ihned jsem se chtěl otočit a odejít, nebo spolknout celej citrón.
Nechtěl jsem se s nimi setkat, to bylo to poslední co jsem chtěl právě teď potkat. To mě jeden ze svišťů zahlédl, výhružně se postavil a vypnul prsa. Až bych řekl, že to vypadalo přece jenom trochu srandovně a tak jsem vzal příležitost do tlap. Prošel jsem cestičkou až k hřišti, kde všude panoval křik a hluk. Když jsem to vzal kolem a kolem, byla jich tu velká spousta, oni se snad vytvářeli někde v laboratoři. I tak jsem si ale nenechal vzít příležitost na to jim hru překazit, protože to mi šlo. Obkroužil jsem celé hřiště a díval se na jednoho sviště za druhým, zdálo se že je má přítomnost lehce znervózňuje a tak sem tam nějaký nebohý svišť ve hře udělal chybu. Ušklíbl jsem se v úsměvu, zaměřil jsem se na jednoho buclíka, ten byl zcela pohlcen hrou, ale můj pohled cítil. Loudil jsem pohledem po něm a když se na mě podíval, olízl jsem si nos. Sranda skončila, tohle mi muselo stačit a tak jsem jsem se rozešel směrem k dalekému domovu.

Potácel jsem se cestou z palouku směrem k lesu. Chtěl jsem se trochu protáhnout a počasí mi k tomu celkem i přálo. Byl moc hezký den a příjemná teplota. Konečně jsem měl pocit, že jsem se po zimě pořádně zahřál. Černá srst odrážela sluneční paprsky a hezky mi vyhřívala záda. Dorazil jsem k lesu, cesta i nadále byla velmi tichá a zdálo se, že tu není ani živáčka. Kontroloval jsem okolní pachy, ale zdá se že i les byl obklopen samotou. A tak jsem přidal do kroku, moc rád jsem zkoumal všelijaké druhy přírody a co všechno může nabídnout. Vždy mě něco překvapí, mohl to být i podivně zatočený kořen, který vytvářel velmi zajímavý tvar. Kontroloval jsem, jestli už rostou i houby, ale po těch prozatím nebylo ani slechu. Každopádně jeden pach mě velice zaujal. Přitahoval mě a já se k němu přibližoval. Byl to trs bylinek. Sklonil jsem hlavu a pořádně k nim přičuchnul. Ta vůně mi byla tak známá, že jsem na chvíli ztratil pojem o čase. Zkrátka jsem tam jenom stál a nasával ten pach. Bylo jich ještě málo, ale dali se najít. Dalo by se to skvěle využít doma, toužil jsem po nějakém místě, kde by právě tyhle voňavé bylinky rostly. Že bych ještě v sobě objevil zahradnické sklony? Tomu bych moc nedával, přesto ta vůně mě dokázala plně ovládat.
Po několika minutách jsem zvedl hlavu, něco jsem zaslechl. Byl to hlas ptáků, zpěv. Pořádně jsem se rozhlédl, byly kousek dál a tak jsem se po tom zvuku rozešel. Toužil jsem je odhalit. Přímo uprostřed lesa se tyčil obrovský buk. Na jehož větvích sídlilo celé hejno ptáků. Každý z nich měl podobný, přesto jiný hlas. Každý tón dával dohromady různorodou melodii. Posadil jsem se pod stromem a díval se vzhůru. Zdálo se, že si ze mě nic nedělali a brali mě jako posluchače. Očekával bych, že to bude trhat uši, jenomže ne. Byl jsem zase v transu, nemohl jsem nic jiného než tam jen tak sedět a přihlížet celé harmonii. Netušil jsem, co je to za opeřence, ale musel jsem uznat, že talent mají. Tahle velká rodina už tu musela žít až nechutně dlouho. Zajímalo mě, jestlipak mezi sebou mají také nějaké rozbroje, někdo s někým bojuje. Podle zpěvu jsem ale musel uznat, že každý na tom stromě má své místo. Že v ptačím světě snad ani nic jako konflikt být nemůže. Oslnilo mě to a zároveň naprosto odbouralo.
Suše jsem polknul a zamrkal. Prohlížel jsem si i strom, několik metrů nahoře měl velkou vypouklinu, které možná sloužilo jako srdce celé ptačí rodiny. Možná bych hádal, že by se tam vešla i nějaká velká sova. Jenomže pustili by malí ptáci k sobě takového velkého opeřence? Těžko říct, mohl jsem jenom odhadovat. Zvedl jsem se a strom jsem obešel, zpěv stále neutichal. Jako bych se zcela ponořil do tohoto světa a přestal vnímat, co se kolem děje. Kdyby na mě teď někdo zaútočil, ani bych si ho nevšiml, protože jsem byl zkrátka ovládaný tím zpěvem. Dokonce mi tlapy ťapkali i do rytmu. Když jsem strom obešel, všiml jsem si nory přímo pod ní. Zvědavě jsem zastříhal ušima a přiblížil se. Nora byla prázdná, jeden z opeřenců se ke mě snesl a výhružně mi obletoval nad hlavou. Zdá se, že i takoví malí tvorové mají ochranářské sklony a svůj domov si pečlivě hlídají. Nadále jsem je nechtěl už rušit, protože jsem svým gestem zcela zrušil jejich zpěv. Když jsem pomalu odcházel, ptáci se dali znova do veselého zpěvu. Mají tu klid, který sem jim záviděl a jednou bych chtěl taky takovou smečku, kde bude mít každý své místo.

Měl jsem velké oči, zároveň kdo by se nechtěl při prvním lovu trochu vytáhnout? Povedl se, srna byla ulovena, ale že jí byl fakt kus. To co mělo následovat mi... vlastně nedošlo. Cesta zpátky do lesa bude dlouhá a celkem náročná. "Smečka se mi rozrůstá pod tlapami, co na to říct?" Řekl jsem kulišácky a mrkl při tom na Lilac. Ta měla stále energie na rozdávání, aspoň té mluvní. Smečka oficiálně založena nebyla a když bych dal každýmu pocestnýmu kus nohy, možná by mi ještě zbylo. Těžko říct, jak frekventovaný les to vlastně je. Nepovažoval jsem to za dominantní část této země, ke Smrti se dalo jít mnohem jednodušeji jinou cestou. Náš les byl zkrátka jenom kousek vedle. "To si sakra piš," mrskl jsem ocasem. Měla pravdu, byl to začátek, ale dobrodružství není jen to, co naše přátelství nabízí. A teď? Sklízeli jsme spíše ty odpadky, na tohle máme mít kruci písek nějaký sluhy, někoho kdo není tak důležitej a bude ve smečce. A do prkvančic, nemám nikoho, na koho bych házel špínu. Uvědomil jsem si. Zurri možná dostala vzkaz, co jsem jí poslal po Vivi, ale zatím se neukázala. A nikdo další takový nebyl. Zurri už se vlastně taky začíná čertit, sakra to je situace. Polkl jsem a zavrtěl hlavou.
Nad další poznámkou Lilac jsem se musel zasmát. "Tak se mi líbíš," zazubil jsem se, přece jenom na naše další dobrodružství budou nohy potřeba a najít nějaký do zásoby, to bude stát za to. Jenomže... magie dorůstání noh asi ještě nikdo nevynaleznul. "Eh.. kruci," ulevil jsem si lehce. "Dokážu manipulovat z vlky, tady jich je trochu nedostatek," prskl jsem na magii, kterou jsem měl vrozenou a šlo mi to ze všech nejlíp. "Počasí je taky k hovnu, neviditelnost nám taky nepomůže," přemýšlel jsem se. Dřímalo ve mě ještě něco, ale nebyl jsem s tím zcela spjatý. Měl jsem i takový dobrý útok, ale hodil se spíše na vlky na jejich útoky. Ale bylo tu vlastně něco, co by nám možná mohlo pomoct. "Je to sakra blbej nápad, ale proč ne," mávl jsem nad tím tlapou. Možná to byla nějaká ta pomoc. Přivřel jsem trochu oči a začal si trochu žvatlat pod nosem. Za zvuku třepajících se kostí se mezi stromy objevil Kostlivec. "Možná na to nevypadá, ale má páru, když pochopí co má dělat..." Mlaskl jsem suše. "Hej ty idiote tady sem, koukni musíme to vodnýst, jasný?" Ukazoval jsem tlapou na srnu. "Není z nejbystřejších, ale když jde do tuhýho je to fakt super věc, jestli to je teda věc, nemám páru co je vlastně zač," zašklebil jsem se. Chňapl jsem po srně a začal jí tahat směrem, který vedl nejblíže do lesa. Kostlivec chvíli pochodoval sem a tam, jeho klapající tlama vypadala, že se směje jako ten největší mentál široko daleko. Každopádně přece jenom se nakonec taky přidal do našeho díla, chňapl po nejbližší části srny a táhnul ji co to jen šlo.

// Les topolů, přes louku

Duben 8/10 | Vivi

Přemýšlel jsem nad tou magií, kterou vládla Vivi. Něco na ni opravdu bylo a možná jsme na to právě teď docela i kápli. "Myslím, že na to jdeš celkem dobrým směrem," zamyslel jsem se nad tím. Opravdu, když oheň vyvolala donutilo mě se na něj dívat, ač jsem ani pořádně nechtěl. Jindy bych přešel jenom nějakým pff, má prostě jinou barvu, ale musel jsem se dívat, dokud nezmizel. A když jsem na ni zkoušel magii příkazu, jednoduše to nepomohlo. Určitě by nebylo na škodu vyzkoušet těch magií víc, časem a zjistit, na které je vlastně plně imunní. "Maska, no... už sem si na ni zvykl," řekl jsem trochu suše. Nebyl jsem na ni kdo ví jak hrdý, ale ani Život mi nepomohl zahojit rány, které se ukrývaly pod ní. Budu si je nést až do konce svého života, možná za svou hloupost, nebo to tak mělo být. "To samé platí pro tebe, drahá sestro," zazubil jsem se na ni a zavrtěl při tom ocasem. Každopádně oba jsme věděli, jak se chovat k vlkům, které máme rádi. A i když bych ten čurbes ve Vrbě možná i mile rád udělal, dokázal bych z fleku vědět o lepším místě, kde ten čurbes udělat. A znepřátelit si možná jedinou rodinu, která mi zbyla, to není úplně to pravé.
Prskal jsem trochu na Alfreda, ale Vivi se nedala. "Pche," řekl jsem lehce dotčeně. "Nedokážu si představit, že bys někde nebyla vítaná," řekl jsem jen tak stroze a lišácky se při tom na Vivi zazubil. Ale jo, jedno místo na světě takové už bohužel má a kdo ví, jestli to zůstane jenom u jednoho. Já měl vůči Životu teď celkem pifku, ale hodlal jsem ho brzy navštívit také, ještě jednou. Dát mu druhou šanci. Vivi se pak soustředila na svou magii a kontaktování Zurri, doufal jsem, že se jí to povede a Zurri třeba aspoň přijde. A já jí to budu moct nějakým způsobem vysvětlit, ale to bylo prozatím ve hvězdách.
Celkem znechuceně jsem se podíval na Vivi. Sakra to snad nemyslí vážně? Byl jsem trochu skeptický po tom všem, co jsem už věděl. A že vlčice jsou z větší části spíše prohnané a ty co za něco stáli? Tak to byli zrovna moje mámy a to se... úplně neslučovalo s tímto tématem. Vivi to brala z úplně jiného pohledu. "Vážně tomu věříš?" Nadzvedl jsem obočí. "Ty kráso, kdyby se mi narodila kopie fotra, tak asi chcípnu na místě. Ne, to si lajznout fakt nechci," řekl jsem trochu zděšeně. Teď jsem měl další depku, která mě bude prohánět převážně v nočních můrách. "Ode mě se jich nedočkáš, ale že se z tebe tak brzo stane dojnná kráva, no panečku... to už fakt musí být s tím Alfredem vážný, když máš takový myšlenky," rýpl jsem si pobaveně a možná očekával nějaký flákanec.

1. Jaký nejlepší moment jsem s tímto charakterem zažil?
Asi to bude odchod z Asgaaru, kdy jsem si uvědomila, že to pro Crowleyho herně bude tím nejlepším řešením. Je hodně emoční a neuvěřitelně depresivní charakter, který se poslední týdny tam hodně utápěl, teď roztáhl pořádně křídla a těším se, co hra přinese. :)
2. Čeho nejvíce lituji a proč?
První hry s Rowenou.
3. Jaké další vylepšení plánuju?
Ač jsem původně nechtěla, nakonec jsem usoudila, že to bude pro něj dobré. Vymýšlíme s kouzelnicí Baghý modifikaci. :)
4. Koho ještě musím potkat a proč?
Určitě chci udržovat dobré vztahy s Viv, které snad budou přetrvávat. Nebráním se ale ani hrám se zbytkem nejbližší rodiny. (Zbylí sourozenci a v budoucnu bude možná nevyhnutelná hra i s Etňou a Lucy.)
5. Co bych za tento charakter chtěl stihnout do konce roku?
Pořádně se zabydlet v Ageronu.
6. Čeho chce můj charakter dosáhnout a proč?
Právě teď asi pořádně nabušit vlastnosti a magie. Každopádně ač k tomu Crowley musí teprve dospět, tak určitě být dobrým vedením pro nově vznikající smečku.
7. Co je jeho hnacím pohonem?
Crowley neměl pořádně štěstí v životě. Původně byl zakládán s láskou, každopádně dala jsem přednost samotné hře než křišťálové kouli a dopadlo to jak to dopadlo. A tím víc mě možná hra samotná tak neskutečně baví. Nikdy nevím, co to přinese a jsem ráda, když je to pozitivní. :3
8. Kdo je v jeho životě důležitý a proč?
Nejvíc to bude Iskierka a Sineád, které jsou pro něj v životě naprosto vším. Dále mu stále hodně záleží na Zurri, ale osud je nevyzpytatelný, takže absolutně netuším, co se stalo. A teď nově mu do života přistála Lilac, která mu dává sakra dobrý rady do života. :D
9. Nastal v jeho životě nějaký důležitý zlom?
Bude to asi uvědomění, že do Asgaaru nikdy úplně nepatřil, ale chvíli mu trvalo, než na to přišel.
10. Jaký vliv na něj měla Gallirea?
Sakra velkej.
11. Co ho nejvíce traumatizovalo?
Asi poslední setkání s rodiči, když odcházeli z Asgaaru.
12. Kterého vlka vážně nesnáší a proč?
Sorry, Rowena. :3
13. Jak by seřadil smečky dle jeho ochoty se k nim přidat?
V tuhle chvíli, když vyřadím Asgaar asi - Buk, Vrba, Mech, Borůvka, Sarumen a na prahu smrti by byl Cedr. :D

Otázky na hráče
1. Kolik dalších charů mám v hlavě a kolik jich přivedu k životu?
Řekla jsem si dva a stop, řekla jsem si tři a stop... ale sakra myšlenky na čtvrtý je, nápady jsou, ale furt čumím do inzerátů, nebo čekám na nějakou lákavou příležitost... :3 Takže kdyby o mně někdo stál, tak ví kam se obrátit. :D
2. Který charakter je můj nejoblíbenější a proč?
Bude to asi Tonres, protože miluju tu jeho slušnost. Celkově je charakter dělaný, že má svou minulost, ale vzepřel se tomu, aby byl lepším.
3. Který charakter mám rád nejméně a proč?
Zatím to bude asi Saelind, protože k ní nemám prakticky nic spojeného zatím. :/
4. Který charakter by bylo nejtěžší "dropnout" a proč?
Asi Crowley, protože je to takový ten floutek, co se stále hledá. Hledá své meze, hledá nějaký řád, ale má plno démonů a šíleně moc depresí. A musí se s tím vypořádat a i když je drzý a spoustu postů se za něj hraje skvěle, jsou prostě dny kdy s tím šíleně bojuju.
5. Co si o sobě myslím jako o hráči?
Snažím se hrát co to jenom jde, hra mě opravdu hodně baví. Ale tisíc lidí, tisíc chutí... ne každému se můj styl psaní líbí. Snažím se být milá, na discordu se moc nezapojuji, protože se mi asi víc líbí být v ustraní. Ale sleduju a čtu! A šíleně ráda probírám hry, takže jsem ráda, když mi čas od času vždy někdo napíše. :3
6. Co bych chtěl na Galliree změnit (pravidla, vzhled, ceny etc.)?
Neskutečně se mi líbí, že se stále rozvíjí a lidi se v něm snaží vymýšlet neustále nové věci. Tímto opravdu třesu rukou těm, kteří to dělají. Ne vždy je to jednoduché, ale my naprosto normální hráči jsme rádi, že to pro nás děláte.
7. Který charakter, váš nebo cizí, bych zakázal a proč?
Sprostá mluva, pokud mi sedí k charakteru mi nevadí, ovšem někdy je to až přes čáru. Určité chování některých charakterů mi příšerně pije krev, ale... proč se díváme na filmy? Seriály? Vždy se tam najde záporák, u kterého si řeknete, že bude lepší ať umře, ale ti mají štěstí a hrají/žijou dál. To je pohon, kdy se na to člověk dívá, ne? :D Takže (Sorry Rowka a Belial, ale...) Ale šíleně vás vytáčí, ale stejně na ně čumíte. :D
8. Které pravidlo mi přijde špatné a proč?
Pravidla jsou od toho, aby se dodržovaly a udržovaly hráče v chodu.
9. Existuje nějaký důvod, proč bych s Gallireou skončil?
Lidi dokážou být krutí... A pokud má být tohle hra pro zábavu, přijde mi zbytečné sem zatahovat žabomyší války.
10. Proč mě baví hrát?
Baví mě psaní a samotný rozvoj postav. Má to tolik možností a nikdy nevíte, co to přinese. :)
11. Která akce mě bavila nejvíce a proč?
Baví mě převážně větší akce. A určitě bych uvítala i větší herní akce. Loterie je v topu, případně i ten velký salem halloween byl super.
12. Mám raději domluvené hry/partnerství nebo neplánované hrya proč?
Jsem ráda, když se to stane neplánovaně, protože pak vznikají skvělé přátelství a ani netušíte jak. :)
13. Chtěl bych vám říct ještě něco?
Budu se opakovat, ale ještě jednou děkuji celému tlapka týmu za to, že hra stále funguje a rozvíjí se. Jste skvělé!

Duben 7/10 | Vivinátor

Ten černý oheň byl pro mě záhadou. Zvětšil se, když jsem se na Vivi snažil použít svoji magii a na ni to nepůsobilo. Přišlo mi to divné, neboť jsem se s tím ještě nikdy nesetkal. A až teď mi došlo, že ten oheň je vlastně černej jako bota. Černej oheň není normální. Uvědomil jsem si. Vivi ukázala, že ho umí vyvolat i normálně. Natáhl jsem k němu tlapu, jako bych čekal, že to bude pálit. "Něco na tom fakt asi bude," přitakal jsem se zájmem. Být imunní vůči magii příkazu je naprosto přes mou čáru. Každopádně se budu muset optat Života, určitě mi k tomu řekne víc. Každá magie může mít limity, ale jak ty limity posunout, půjde to? "Je to cool," zamyslel jsem se nad tím. Mého Kostlivce už Viv viděla, takže jsem se neměl s čím víc vytáhnout. Už jsem měl jen takové banality, se kterými jsem pořád ještě trochu zápasil. "Neboj, zastavím se, jen co se trochu zabydlíme v lese na tebe zajdu hodit vočko, stejně se chystám k Životu," slíbil jsem Viv. Měl jsem na Života nejen plno otázek, ale něco jsem po něm i chtěl.
Zdá se, že ho schválil i Život. "Cože?" Pískl jsem tak vysokým tónem, jako nějaká vlčice. "Tys ho přitáhla ukázat Životovi dřív jak mě? Tak to je vrchol!" Řekl jsem jako nějaký oscarový herecký výkon. Našpulil jsem tlamu a chvíli dělal uraženého. Komu ho ještě ukázala dřív? Nějakýmu slimákovi za lesem?
Řešili jsme už ale ovšem Zurri, chtěl jsem jí poslat nějaký vzkaz, aby věděla že jsem možná v pohodě a že... na ni budu čekat. "To by asi šlo, dík," řekl jsem a zamával ocasem sem a tam. Pravda byla, že mě to naše poslední setkání pořád dost trápilo a nebyl jsem s tím úplně oukey. Zurri mě nenechala nic vysvětlit a možná až vychladne, promluvíme si o něco víc.
Byl jsem dotčenej, všecko se točilo kolem nějakýho Alfonse, kterýho očividně znali všichni, kromě mě. Práskl jsem možná něco, po čem jsem úplně netoužil. "Neblbni, jestli budu mít někdy nějaký smrady, tak to z nebe začnou padat drahokamy," zakřenil jsem se, jako bych spolkl citrón. "Pokračovat ve fotrově línii je to poslední, po čem toužím, věř mi." Mrkl jsem na Viv. A stejně pro mě nebyla žádná vlčice dost dobrá. "Ale to beru jako slib, drahá sestričko, než ti Alojs skočí na záda, tak mi ho musíš aspoň ukázat." Podíval jsem se na Viv naprosto vážně a pak jsem se zasmál. Věřil jsem ji, tudíž pokud u něj měl nějaký ňouma šanci, možná přece jenom za něco stál.

Měl jsem toho už dost, cítil jsem jak mi plíca nestíhají a za chvíli je pravděpodobně vyplivnu. Tahle zima mi očividně dala co proto, ale adrenalin pořád hrál velkou roli v celé týhle show. Dostal jsem několik prudkých kopanců, kdy jsem měl pocit, že vyletím až do horního patra. Naštěstí srna už neměla takovou sílu, takže se to dalo přežít. Nevnímal jsem ani, jestli něco prasklo, doufal jsem že mladé kosti tohle všechno udrží a nenechají mě v tom. Lilac nakonec ukončila celý tenhle boj, srna zpomalovala až nakonec padla. Ještě chvíli jsem jí držel, pro jistotu, že by to byla nějaká kamufláž. Lebka mi na hlavě držela jako přibitá, byl jsem rád, že mi při celém tomhle dobrodružství nikde nespadla. Nejspíš byla výhra, že jsem jí dostal v dospívání, hlava mi do lebky krásně zapadla a teď držela jako přilepená.
Jakmile Lilac promluvila, byl to pro mě signál tu zpropadenou srnu konečně pustit. Několikrát jsem otevřel tlamu a zase zavřel, cítil jsem jak jsou čelisti napjaté. "Ludra jedna, bojovala dlouho, ale na nás neměla," řekl jsem a úspěch mi byl vidět i na tváři. Měl jsem lovy opravdu strašně rád a když dopadli s takovou mastnou výhrou, byl to o bonus navíc. "Tohle vypadá na začátek fakt legendárního dua," zazubil jsem se na Lilac. Lov jsem bral možná jako takový začátek, byla prolita krev - ta srnčí. Naše naštěstí ne. Kontroloval jsem ihned sebe, ale i Lilac, zdálo se že jiná krev než srnčí na nás není. Takže žádné otevřené rány, úspěch. Já byl celkově pobouchaný, ale nic co by se časem nezlepšilo. "Noha ti drží? Neupadne někde po cestě?" Zeptal jsem se Lilac s trochou šibalství na jazyku.

Nebylo to jednoduché a energie v tomhle tempu šíleně rychle utíkala. Naposledy jsem byl na lovu vysoké na podzim. Bylo znát, že mi přes zimu ubyla spousta energie. I když jsem měl potravy dostatek, zanedbával jsem se. A už teď jsem věděl, že bych na sobě měl víc zapracovat. A tohle byla prvotní příležitost. Hnal jsem se za srnou a když jsem jí odstřihl, změnila prudce směr. Chtěl jsem to Lilac co nejvíce usnadnit, jenomže srna nám odmítala dát jakoukoliv šanci. Byla to bojovnice.
Lil se zakousla do její zadní nohy a tím jí zpomalovala. Držela se jí jako hadr na holi a odmítala se pustit. Viděl jsem, jak srna vykopává a nechtěl jsem, aby Lilac dostala víc ran, než bylo potřeba. Původně jsem tuhle bolestivou část chtěl vzít na sebe, ale musel jsem se rychle rozhodnout. Tím, že byla zpomalená jsem měl výhodu. Udělal jsem velký skok a byl vedle jejího boku. Vší silou jsem se ještě jednou odrazil a vrazil jí do boku a zakousl se do spodní části krku. Cítil jsem, jak mě kopla do břicha přední nohou. Zasténal jsem, ale pokračoval dál. Držel jsem se a cítil krev. Zadníma nohama jsem šoural o zem a když jsem cítil dobrý odraz, veškerou svou silou jsem se ještě jednou opřel do srny. Díky Lilac, která jí stále držela začala ztrácet rovnováhu a padala k zemi. Litoval jsem toho, že jsem byl poměrně malý a s tím byla spojená i malá hmotnost. Kdybych byl hromotlukem, stačilo by jenom šprtnout a ta sviňucha by byla dole. Ale takhle to nefungovalo, každopádně vítězství bylo na dosah, s ležící srnou. Cítil jsem ještě několik bránících se kopanců, které ztrácely na síle.

Tak zrovna tuhle scénu jsem namysli tak úplně neměl. Znechuceně jsem se zaxichtil, ani jsem si to představovat vlastně nechtěl. "Sakra, taky sem se mohl vyskytnout a ne narodit," zavrtěl jsem se, abych ze sebe střepal tuhle děsivou představu. Myslel jsem momentálně na všechno možné, i na ty ryby, to bylo teda příjemnější, než ta představa, která mi prolétla hlavou. Každopádně vyrůstat s Lilac mohlo být legendární. "To už by Asgaar ani nebyl," a s ním i spousta problémů s ním spojená. Každopádně teď jsem si to představoval úplně jinak. Blýská se na lepší časy a to, že jsme zakládali smečku neznamenalo konec zábavy.
To už šel ale na řadu lov. Zneviditelnil jsem se a mířil rozehnat stádo. Na poslední chvíli jsem si všiml v kožichu Lil drobných jiskřiček. Uvědomil jsem si, že o magiích jsem se ani nebavili. Věděl jsem jenom, že Lilac ovládala iluze, když mluvila o Asgaaru a co při odchodu napáchala. Nebyl jsem zastáncem toho si pomáhat při lovu magií. Ale neviditelnost jsem považoval za hodně dobrou vlastnost. Dostat se až ke zvěři a překvapit je. Takže to bylo podvádění jenom tak nějak na půl. Hra začala. Okamžitě jsem se snažil odklonit tu největší samici, vždy jsem něco takového bral jako výzvu a s nějakým malým kusem bych se nespokojil. Srnka začala panikařit, nohy jí běhaly o sto péro. Měl jsem co dělat, ale dokázal jsem rychlost taky velmi rychle rozpálit. Koutkem oka jsem zaregistroval výraz Lilac, který byla připravena po zvířeti skočit. Zvíře však mělo špatný směr, proto jsem zatnul dech a tělo rozpohyboval, co možná nejvíc, abych srnu předběhl. Terén nám celkem hrál do karet, byla tu spousta stromů, takže stačilo jen vybrat vhodnou strategii a já jí dokážu předběhnout. Zmatená srnka, která lápala po dechu kličkovala, co to jen šlo. Nadběhl jsem si a pak prudce změnil směr k ní. Ta zmateně zastavovala a uskakovala přímo směrem k Lilac. Teď se to nesmí posrat. Projela mi rychlá myšlenka, nechtěl jsem nic nechat náhodě, jít po zadních nohách bylo vždy riskantní, ale já na to teď měl prostor. Chňapl jsem nejdříve do prázdna a snažil se zmenšit ten metrový rozdíl mezi námi, stačil jen šikovný skok.