Gallirea - Příspěvky uživatele

Červen 7/10 - Tonres

A je to tady. Začala mi vřít krev v žilách. Bylo to tady, vlk co chtěl poučovat o tom, jak je všechno zalitý sluncem a na konci duhy čeká kotlík se zlatem. Podíval jsem se na něj fest chladným pohledem. "Tak to těžko," řekl jsem až se mi z toho naježila srst na zádech. "Kdybych přišel za fotrem, nebo pravou matkou, vykostí mě a neřekl bych ani bu," odsekl jsem mu. "A o tom se s tebou bavit fakt nebudu," velmi rychle jsem to utnul a odmítal k tomu cokoliv už říct. Mě už se odpustit nedá, ani jsem to nechtěl. Měl jsem vlastní život a tvořil jsem si svůj dokonalý svět. S mámami, které mě milovali. S Lilac, která bude mou parťačkou pro zločin, asi... Lilac vlastně ještě nemá pracovní název, ale to se časem doladí.
Nehodlal jsem se moc zapojovat do dalšího tématu. Vlk byl očividně někde jinde, toužil se skamarádit se vším, možná i s mrtvolou, kdyby ji potkal na stezce. "Žádná smečka nemá ráda návštěvy, radši si ušetři cestu a zůstaň sedět na svým duhovým mráčku," poradil jsem mu zase já. Tak fajn, tohle byla chyba, měl ten svůj tlustej zadek zaparkovat někde jinde. Rozhodilo mě to.

Červen 6/10 - Tonres

Začal mluvit a mluvit a mluvit. Až jsem se v těch kecech začínal pomalu a jistě ztrácet. Znechuceně jsem si přežvýkl, popisoval Sarumen, jako by to byla smečka roku. Ale jak já jsem věděl, od svých maminek, že každá smečka stojí za starou bačkoru. "Hm," zhodnotil jsem jeho proslov. "Jedna velká šťastná rodina? Víš že to nikdy nemůže fungovat, aspoň ne dlouhodobě," řekl jsem a olízl si nos. Vždy, dřív nebo později se stáhnou mračna. To se však nemohlo týkat mé rodiny. Sice byla poskládaná, ale byla to rodina. Já zažil s rodinou tolik dramat, že se vůbec divím, že si ještě můžu říkat Asgaarský. A můžu vůbec? Netušil jsem, jaké pravidla vlastně existují spojené s tímhle. "Přátelskou návštěvu? To hodně štěstí," popřál sem mu. "Myslím, že bych ti nedoporučil žádnou," zavrtěl jsem se a pohlédl zase před sebe. Nenuceně jsem si přejížděl jazykem zuby.

Červen 5/10 - Tonres

Tonresovi jsem nevěřil ani slovo, byl obrovskej a mluvil tak jak mluvil. Musel bejt starej a to že nemá šediny, šmankote vždyť stačí ciknout Životovi a bum, mám je taky. Určitě chodí se někam obarvit, nebo na to má kaštanový fígle. "Dá se to tak říct," nechtěl jsem úplně sdělovat, odkud a kam jdu. Po tom mu bylo kulový, rozhodně neměl mé nejlepší sympatie hned od začátku. Proto jsem volil spíše strohé odpovědi. Každopádně Tonres začal ihned mluvit, nepřekvapilo mě to, když si to před chvílí ke mě tak nakráčel. Asi by tu neseděl, kdyby nechtěl mluvit. "O Sarumenu jsem asi neslyšel, kde že je ten les?" Zeptal jsem se. "Celkově jsem se o jiné smečky moc nezajímal, všechny ve výsledku stojí za nic," prskl jsem znechuceně. Ale to už ze mě zase mluvila osobnost, která se zasekla ještě v Asgaaru. Už mezi ně nepatříš, vytváříš si vlastní dokonalý domov. Ale vlastně... je to tak, proti němu budou tentokrát stát všechny za prd, i Asgaar. Projelo mi jízlivě hlavou. Možná si při tomhle rozhovoru i něco uvědomím, něco v čem ještě žiju a nedošlo mi to. Jenomže Asgaar jsem za domov nepovažoval už celkem dlouho, Sionn mi to ukazoval celý můj život, že tam nepatřím. Ale uvědomil jsem si to až s příchodem Roweny.

Červen 4/10 - Tonres

Tak jo, vypadáš fakt divně. Jako bys tu vypadl z jiné dimenze, ale nevypadáš jako nováček. Uvědomil jsem si. Ten klobouk od Života už musel něco znamenat. Neobdarovával vlky, kteří zrovna přišli. Navíc jeho srst byla jiná, než ty se kterou se vlci rodí. Měl monstrózně dlouhej vocas a hřívu, krom toho i nějaké divné dva cucky mu z krku trčely. Určitě už tu nějakou dobu bude a já ho ještě nikdy neviděl. Otevře mi možná bránu do jiné části Galliree. Snad tam nebude víc takových. Já hledal úplně jiné typy vlků. Slušňáci nebyli nic, co bych oceňoval nebo uvítal ve své blízkosti. Nezdál se být ale nebezpečný, tvářil se celkem přátelsky. Ale musel jsem být ve střehu, nikdy nevíte, co se z koho vyklube. "Fajn, sedej ať ti nepraskne žilka starouši," utrousil jsem kousavě. Zdá se, že mám po klidu. Vyškrábal jsem přední část těla nahoru, abych se posadil. Vlkovi jsem mohl být možná tak po rameno. Sakra s kým mohla chrápat jeho máma? Zajímal jsem se v duchu.

Červen 3/10 - Tonres

Zdá se, že jsem ho nijak nevykolejil, což ve mě vřelo o něco víc. Kousl jsem se na chvíli do jazyka. Zdá se, že takhle to nepůjde. Napadlo mě a střádal jsem v hlavě další kousavé myšlenky. Jen se rozhodnout, kterou použít jako první. Ptal se na Života, jaké chabé téma. Ale možná by mohl být co k užitku. Jeho pach mi říkal, že je členem nějaké smečky, udělat si obrázek o jiných by rozhodně pomohlo v mém dalším působení v této zemi. Spolkl jsem další jedovatou slinu a hodlal se s tím vnitřně ještě trochu prát. "Jo, nejsem tu první den," zavrtěl jsem hlavou. Zhluboka jsem se nadechl, abych nasál čerstvý vzduch do plic, očividně ho budu potřebovat při téhle konverzaci. Co jsem nesnášel tak povýšené vlky a tenhle mi tak rozhodně přišel. Možná za to mohla jeho mluva, neměl jsem tenhle styl fakt rád. "I když řeknu ne, mám takovej pocit, že tvůj velkej zadek si stejně sedne, Tonresi," řekl jsem trochu nuceně.

Červen 2/10 - Tonres

Přimhouřil jsem oči a odpočíval. Co čert nechtěl, jak už bývalo zvykem, kdykoliv jsem chtěl být sám, někdo nebo něco mě vyrušilo. Kolem břehu si to pomalým krokem šinul vlčí hromotluk. Naklonil jsem hlavu na stranu. Za mnou ne, za mnou ne, za mnou nee, k čertu de sem. Uvědomil jsem si a dlouze si povzdychl. Každopádně jsem zůstával dál i ležet. Nechtěl jsem skákat na nohy jenom kvůli tomu, že tohle indiviuum připomíná svou velikostí a mohutností spíše medvěda, než vlka. A já jsem oproti němu byla jen tříska mezi prsty. Ale to bych opravdu přeháněl. No ne, další slušňák... Protočil jsem očima, naštěstí to zpod masky nebylo vidět. "Nazdar," projelo mi skrz zuby. To poslední co jsem chtěl bylo bavit se s někým takovým, kdo si opět myslí, že je lepší než já. "Ležím tu, tak to asi tak bude," pokrčil jsem rameny. Zavrtěl jsem nevěřícně hlavou. Když jsem se k vlkovi vrátil, bylo znát že je postaršího typu už, rozhodně starší ode mě. Ale ani tak jsem si nenechal zajít chuť svým oprsklým tónem. "Co to máš na tykvi? Výstřel poslední módy?" Spíše to ovšem vypadalo, jako by vlk vypadl z jiného století.

Červen 1/10 - Tonres

Ležel jsem u pobřeží jezera a odpočíval. Čas mě nijak netížil, měl jsem času spoustu a pár hodin strávených u jezera jsem chtěl věnovat hlavně sobě. Svým myšlenkám, poznatkům a srovnat si pořádně priority. S každým dnem jsem měl něco nového a nedokázal jsem si určit, co je pro mě teď to nejdůležitější. Těžko říct, jak se v tom všem vyznat a srovnat se. Lilac mi do života vlila novou krev. Zároveň jsem dlužil strašně moc svým mámám. Chtěl jsem se zavděčit všem. Na koho jsem si už delší dobu nevzpomněl a přesto se mi vloudil do hlavy? Zurri. Stále se neukázala i přes to, že jí Vivi poslala do hlavy vzkaz. Možná mě už jen nechce vidět. Napadlo mě. Zlomil sem ji, zůstala tam i přes to, že jsem chtěl, aby šla se mnou. Nechal jsem jí v tom Asgaarském zmatku a netušil, kde bych jí teď měl hledat. Naděje ještě neumřela. Polkl jsem suše. Hořkost jsem však cítil na špičce jazyku.
Zavrtěl jsem hlavou, měl jsem toho tolik a odpovědí tak málo. Nasekal jsem si spoustu nepřátel, přesto jsem našel něco mnohem cennějšího. Rodinu. A za tou jsem si hodlal stát. A tak jsem jen ležel a sledoval poklidnou hladinu jezerní vody.

Seděl jsem pod horou a díval se před sebe. Sálal jsem to teplo z paprsků, na černé srsti jsem to cítil o sto šest. Sotva jsem vytáhl paty na jih a už sem si potřeboval nutně odpočinout. Sever byl krásný, ale potřeboval jsem na chvíli vypadnout a nabrat nový dech. Samotná půda pod nohama mi přišla tvrdá, seděl jsem sice na trávě, ale půjde byla vyschlá jak leklá ryba na slunci už několik týdnů. Snad brzo zaprší, léto jsem zrovna dvakrát nemusel, horka jsem snášel hůř než zimu. Sice by to mělo být naopak, moje srst nebyla kdo ví jak huňatá ani kvalitní... s tím jsem se ale už dávno smířil. Sny jsou ale zajímavý. Svěsil jsem hlavu a postavil se, pomalu jsem se vydal dál.
S myšlenkou na minulou noc jsem pokračoval dál, to co se mi zdálo bych si za rámeček zrovna nedal. Sen byl celkem děsivý, zase jsem se vrátil do minulosti a byl tím malým, ustrašeným tvorem a nade mnou rozčílený Etney. Sápal se mi po krku, dusil mě a to mě tehdy probralo, nemohl jsem popadnout dech. S tím jsem spojil i tenhle výlet, potřeboval jsem přijít na jiné myšlenky, protože mě to opět donutilo probudit ve mě určitou depresi. Sotva bych dokázal na vlastních tlapách spočítat, kolikátá to letos vlastně byla. Svět byl krutý a ke mě ještě hůř, byl jsem prokletím, které mě postihlo už u porodu. S tím byl právě spojen můj život. Snaha o lepší život? Spadl jsem do života tak rychle, že jsem v tom neuměl chodit a nevěděl, jak rozeznat co je dobré a co ne. Správné věci nedělám, přitahují mě ty horší, ale pořádně jsem se neprojevoval. Skoncuju s tím, jsem kdo jsem. Spiklenecky jsem se usmál, možná to byl trochu zvrácený úsměv. S dalším krokem jsem se usmíval víc, možná jsem místy měl až šílený výraz, za kterým byly schované plány. Smířit se s tím, co jsem zač není možná až tak špatné a pokud mě svět má za špatného, proč bych jím nemohl být? S čím bych si měl nadále lámat hlavu, pravděpodobně s ničím, měl bych to dělat pro vlastní plány. Spokojený život je pro mě teď nejvyšší prioritou.

Procházel jsem lesem dál, zdálo se že už se blíží léto, ale jako by příroda trochu zaspala. Mouchy nebyli ani zdaleka tak otravné, jako vloni. Že by se změnilo pásmo? Nebo co přesně se to vlastně na jaře děje. Sem tam jsem postřehl nějakou houbu, ale jako by vše bylo zpomalené. V tichosti jsem si povzdychl a mrskl ocasem. Ve vzduchu bylo cítit něco, co připomínalo tak trochu jaro, ale jiným způsobem. Když jsem si tak zpětně vzpomínal, uvědomil jsem si, že jsem ještě při lovu nenarazil na mláďata. Vždyť na jaře se jich rodilo tolik a jaro bylo dávno v plném proudu a ještě jsem neviděl ani kolouška. Zmateně jsem zavrtěl hlavou, tomu musím přijít na kloub. Potřeboval jsem nějaké zásoby, léto se překlopí a budeme shánět potravu na zimu. A že jí na tu letošní bude sakra hodně potřeba. A tak jsem se vymanil ze spárů lesa a vydal se k velkým loukám.
Tady snad budu mít víc štěstí. Uvědomil jsem si a lehce se olízl. Můj žaludek byl celkem malý, bral jsem v potaz i svou velikost, která nebyla kdo ví jak chlapácká. Takže jsem tolik jídla nepotřeboval, ale potřeboval jsem to maso vlastnit. Mít ho. Pro svůj vlastní klid. Zahlédl jsem stáda muflonů. Lehce jsem nasísal a snažil se vidět něco, co by připomínalo mládě. Viděl jsem ovšem jenom dost tlustý maminy, ale potomci nikde. To je divný. Zastříhal jsem ušima a nepříjemně mnou projela podivná energie. Ještě jsem tam chvíli postával a sledoval je, ale po malém tvorovi ani stopy. Kde jsou všechny mláďata? Bez mláďat se stáda začnou stahovat. Projelo mi hlavou, to by rozhodně nebylo dobré. Ale pár mladých tam bylo, ještě v matkách. Uvítal bych je ale v hmotné verzi, když už.
Já jsem se ale rozhodl zkontrolovat to v dalším stádě. Když jsem dorazil do lesa, ihned jsem vyhledával různé pachy a snažil se najít nějaký silnější, co by znamenalo stádo. Povedlo se to. Hned nedaleko jsem ucítil silný pach srnců. Teď bych mohl mít štěstí. Napadlo mě. Musel jsem být teď mnohem více potichu, nechtěl jsem na sebe zbytečně upozorňovat. Když jsem zůstal ležet za křovím a vykukoval svým kukučem zpod masky, uviděl jsem pár mladých srnců, za nimi několik srnek. K mému štěstí tam bylo to, co jsem hledal. Napočítal jsem asi pět menších jedinců, kteří mohli mít tak několik týdnů nanejvýš. Bingo. Radoval jsem se a při tom se olízl. Nemohl jsem si pomoct, pudy byly pudy a když jsem viděl ty mladé, měl jsem chuť mezi ně vběhnout. Udržel jsem však veškeré emoce na uzdě. Mládě bych si dal. Něco na tom mase přece jenom bylo, bylo takové zkrátka jiné. Určitě by se v úkrytu perfektně vyjímalo. Ale nemohl jsem, alespoň ne teď, byl jsem tu jenom kvůli kontrolám. Mrskl jsem ocasem ze strany na stranu. Pak se zvedl a potichu zase odešel. Zdálo se, že vůdce stáda si mě všiml, zůstal stát štronzo. Já však v klidu odcházel, nechtěl jsem dělat další problémy.
Kuríroval jsem si to trochu v hlavě. Takže zdá se, že v okolí je celkem dost mláďat, zvířata se budou držet v okolí. A my tak budeme mít spoustu příležitostí pro nějaký dobrý lov. Zůstal jsem stát na hranicích a ještě kontroloval pachy, zda-li něco nebo někoho neucítím. Zdálo se ale, že ve vzduchu byla jen podivná pachuť. Možná mě trochu na to jaro i navnadila, což jsem u sebe nikdy necítil. Jako bych se snad i já chtěl družit. Možná za to můžou ti potomci všude kolem. Zavrtěl jsem hlavou. To je nesmysl. A hodil jsem se zase velmi rychle do pohody.

Dnes jsem chtěl trochu jinou změnu, přicházelo léto a já na něj chtěl být připraven. No, i když právě dnes mi to přišlo, jako by už léto bylo, bylo nesnesitelný horko. Ostražitě jsem se otáčel, zdálo se že kolem mě nikdo nebyl a přímo přede mnou byly vysoké hory, na vrcholu byl sníh. Hned jsem věděl, co chci dělat. Tak jsem se do toho dal, čekala mě dlouhá túra za čerstvým vzduchem. Měl jsem v plánu se pořádně ochladit, můj kožich sice nebyl kdo ví jak kvalitní, ale přesto jsem se na slunku díky barvě přehříval. Loudil jsem pohledem po prvním sněhu, což se mi za pár desítek minut chůze podařilo. Okouzleně jsem se na něj díval, teď v takovém počasí jsem tohle uvítal. Laskavě jsem zamrkal a ihned zabořil nohy do chladného sněhu. Určitě mi ten zvuk připomněl spoustu vzpomínek, to křupání, když jsem šmatlal v zimě krajinou. Ulehl jsem a začal se ve sněhu hravě válet.
Tohle byla odměna za to, že jsem ušel takovou štreku. Už jsem nebyl tím malým vlčetem, dokázal jsem se o sebe postarat. Tohle byl ale začátek mého nového života, již brzy budu mít vlastní smečku a za sebou budu mít celou armádu schopných vlků, moji rodinu. Ušklíbl jsem se nad tím, tohle se mi začínalo líbit. Teď bych si klidně i zatleskal, můj život byl mizerný, ale právě teď jsem měl paprsek naděje a nehodlal jí jen tak pustit.
To jsem tam ležel už nějakou tu chvíli, slunce už pomalu zapadalo a já měl mokrý kožich na každém chlupu. Určitě bych se měl vrátit, než padne tma ať stihnu uschnout. Tlapky se mi vymrštily směrem pode mě, abych se zvednul a pomalu si to vykračoval zase zpátky do lesa. Abych stihl dorazit včas.

Zřícenina měla kolem sebe obrovské tajemství, dokonce i Lilac tam nedaleko našla svojí straku. Zdá se, že to začíná být fakt nadějný a možná i trochu pravý. Matky tu stále nebyly a já na ně nechtěl se vším čekat, čím víc toho zvládnem, tím méně pak budeme mít práce. "Začínáš psát slibnou historii naší smečky," zasmál jsem se nad tím. První vlci, co budou olupovat samotnou Smrt. Řekl bych, že Lilac by měla později dělat nábory, protože by odradila jakoukoliv padavku na světě. Já kolikrát na nějaké takové idioty neměl náladu, ale Lilac je se vším neskutečně rychle hotová.
Vyměnili jsme si pár drobných lišáckých ran mezi sebou, cítil jsem se fakt hodně dobře. Už dlouho se mi to nestalo. "Shnilý se taky dá," popichavě jsem zavrtěl ocasem. Začal jsem vymýšlet, co všechno bychom mohli ještě udělat. Neměl jsem tušení, co všechno je pro založení smečky důležité a musí se podstoupit. Proto jsem to tak nějak dělal z patra. Zdá se, že Lilac místo na setkávání nebrala zrovna v úvahu. V Asgaaru to bylo asi údolí, napadlo mě. Ale vlci se potkávali vlastně všude. Asgaar byl trochu jiný, takhle jsem svou smečku vést rozhodně nechtěl. Proto jsem si zařadil bod setkávání na později. Místo, kde se bude lenošit a donášet nám bohům dary. "To zní božsky, ale myslíš že tu nějaká jeskyně bude? Hory jsou víceméně za rohem, ale zároveň od lesa dost daleko," napadlo mě a snažil jsem se vidět skrz stromy. "Širák neširák, sakra my tu budem mít komfort, žádný už mokrý kožichy, venku budou spát rekruti," navrhl jsem. Potřebujeme úkryt pro nás, pokud se k nám časem někdo přidá, hold bude chrápat nějaký čas venku. Nechceme, aby nám někdo chrápal vedle ucha. "Tak se porozhlédnem, třeba budem mít štígro, ať teda započne výprava za úkrytem. A nebo na slezinový místo, co vyhlídnem první," navrhl jsem a při tom se rozešel spíše k severním hranicím, sice jsme měli hory ze dvou stran, ale obejít je můžem.

"Myslím, že tenhle les v sobě ukrývá víc, jen to čeká na objevení," spiklenecky jsem mrkl na Lilac. Jak šlo o nějaký bohatství, bude stejná jako já, na to uslyší. "Vem si, každý se drží od Smrti dál, ale co když... co když tu Smrt třeba něco nechala? Nebo schovala? Nějakou špajzku," přemýšlel jsem. Jo, ze Zříceniny šla dycky divná atmoška, ale možná to mělo význam. Držet vlky co možná nejdál. My byly blázni, proč se jí nenastěhovat rovnou pod nos? Možná je zlá, ale určitě je i prohnaná. Přece by se nerozlézala do tolika území jen tak. Všechno bohatství přece nemůže bejt jenom ve Zřícenině, musí být poschovávané všude možně!
Hravě jsem Lilac přeskočil, ale musel jsem uznat, že hereckej talent měla. No ještě musíš trénovat, projelo mi v hlavě. "Srdce? Ty nějaký máš?" Zazubil jsem se na ni a ještě jednou jí ťapkou šťouchnul. Koleduješ si ty parchante, varoval mě můj vnitřní hlas. Ale nemohl jsem si zkrátka pomoci, ono se to prostě nabízelo. Každopádně teď přicházelo na lámání chleba. Doufal jsem, že v tuhle dobu už tu mámy budou. A budeme řešit nějaké důležité body, co je nutný pro založení smečky. Když jsem se podíval na tu zataženou oblohu, ze které šel chcanec, určitě bych volil úkryt. Jenomže úkryt byl celkem důležitej, určitě ho budou muset schválit. "Žrádlo máme, jídlo máme, chtělo by to asi... ještě nějaký místo na setkávání? Asi? Nějakej hlavní štáb," netušil jsem, jak by takové místo mělo vypadat. "Nebo se porozhlédnem, jestli tu není nějaká jeskyně? Nebo nora? To počasí vypadá všelijak," nabídl jsem, druhá možnost zněla asi o něco lákavěji. Ale nejspíš ani té první se nevyhnem. "I tu srnu budem muset někam schovat, když zmokne asi bude pěkně smrdět," a abych pravdu řekl, možná jsem měl už i hlad. Neříkali jsme něco o svačině? A jestli budou matky smrdět ještě někde dlouho, asi jim nezbyde nic. Sice jsem byl malej, hubenej a pravděpodobně ne plně vyvinutej, ale jedl jsem možná i za tři. Ještě se uklidni.

Teď jsem chtěl začít posunout si další hranici. Toužil jsem po tom přeplavat celé jezero, vynaložím na to spoustu energie a dost možná to bude to poslední, co kdy v životě udělám. Tloukl jsem si do hlavy, že pokud chci být jednou mocným vlkem, musím na tom začít pracovat. Tak jsem se rozhodl, jít do toho po hlavě a začít plaváním, třeba mi to pomůže k mé fyzické zdatnosti. Tlapy jsem smočil a pokračoval dál, počasí mi zrovna nehrálo do karet, ale to vem čert. Teď přece bylo jaro, počasí jako na houpačce a nechtěl jsem už čekat a říkat si - zítra to bude lepší. Ty časy jsou už dávno pryč, chtěl jsem začít teď a tady.
Tok jezera byl celkem klidný, ani moc nefoukalo, ale to se může změnit, obloha byla černá a nejspíš brzy začne pršet. Takže čím dřív se do toho dám, tím dřív budu na druhé straně. Tlouklo mi srdce o hruď víc a víc, kdykoliv jsem se dostal dál. Tělem mi projížděla různá energie, cítil jsem tu chladnou vodu a jak mi naskakuje husí kůže. Tak jsem pokračoval dál, až se mi ztratila půda pod nohama a já se dal do plavání. Tentokrát jsem to chtěl udělat, chtěl jsem doplavat na druhý břeh a ukázat, že já na to mám. Teď jsem tady byl zcela sám a bojoval jsem pouze s tím, co se děje v mé hlavě.
Tlapa, tlapa a další dvě, vodu jsem doslova kosil, sem tam se mi o nohu otřela ryba, přičemž jsem se jen nechutně zašklebil. To poslední po čem jsem toužil bylo, aby se na mě hnaly ryby, které jsem z duše nenáviděl. Tak jsem se snažil přidat, jenomže jsem začínal cítit, jak mi dech nestačí, sípal jsem a za chvíli měl plíce v jednom ohni. Ten vzdálený břeh se přibližoval neuvěřitelně pomalu, napínal jsem každý sval v mém těle. Tělo bojovalo, už jsem nebyl to ustrašené vlče, chtěl jsem být zbraní, protože svět je krutý. Tohle místo nebylo dělané pro slabé vlky a o to víc jsem dalším tempem máchl tlapou silněji. Toužil jsem po tom být silnější a silnější a vyrovnat se tak vlkům, kteří mají moc, kterou si ani nezaslouží. Tím, že jsem si dal za úkol tuhle zkoušku jsem před očima viděl všechny, které nenávidím a každý pohyb byl po chvíli silnější. Ta zlost, která ve mě žhnula se projevovala každým okamžikem, až jsem si to neuvědomil a byl na druhém břehu, zvládl jsem to. Tak jsem vylezl na břeh a střepal se přebytečné vody. To jsem zvládl, já to dal!

Mušličky, drahokamy, křišťály :3

20 mušlí, 15 drahokamů, 1 křišťál