Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Teleport, Narrské kopce

Když jsem zase otevřel oči a nadechl se, vzduch tu byl mnohem lepší. V lese byl zkrátka mnohem lepší vzduch, než na tom písku. Podíval jsem se na tlapy, které jsem měl ještě trochu od písku a tam jsem šoural pár kroků. Lilac nebyla daleko, zdá se že jsem tuhle rychlou návštěvu fakt zvládl na jedničku. "Jsem zpátky bejby," zakřenil jsem se. Jak dlouho jsem mohl být pryč? Určitě ne tak dlouho, aby Lilac vzala kramle, protože tu pořád byla. "Takže kde jsme to skončili? Ach už vím, tvůj verdikt," dělal jsem si srandu a odkašlal jsem si. Tvář se mi během chvíle změnila na naprosto vážnou. Pořádně jsem se napřímil, moje pofiderní tělo ukázalo tu sílu, párkrát mi luplo v páteři. "Myslím si, že gamma by ti slušela," navrhl jsem. Tušil jsem, že pokud mámy budou s mou alfou souhlasit, sami usednou na betu. A já budu potřebovat nějakou pravou ruku. Takže mi moc možností nezbývá. A později kdo ví? Třeba se ještě vyšplhá a budeme rovnoměrně pracovat. Ale s tím by v tuhle chvíli mámy nejspíš úplně nesouhlasili, ne dokud se všichni vzájemně a pořádně nepoznáme. "Co myslíš? Dost vysoký postavení na to hubovat kolemjdoucí," pokrčil jsem rameny. Možná by se jí to mohlo líbit. Na kappu ani deltu jsem to neviděl, přišlo mi to nefér, když tu se mnou smrdí už teď.
Co se týče magii počasí, mělo to své limity, ale limity jsou od toho aby se prodlužovaly, nebo ne? "Možná by to šlo, taková věčná zima ale... brr," zavrtěl jsem se. Já neměl úplně ideální srst, v zimě mi bývala zima. A v létě zase horko. Zajímavý. Každopádně létat s extrému do extrému, to nebylo nic pro mě. "To dost, vyzkoušíme to až půjdem kolem Asgaaru," navrhl jsem a zasmál se nad tím vtipem. Tentokrát bysme tam mohli udělat pořádný opravdový oheň. Ale to byly jenom spekulace. Kdo ví jak to tam vlastně teď je. Možná už to tam Rowena všechno obskákala. A už je tam kupa jejich kopií. Už je pusť z hlavy. Utrousil jsem myšlenku a přiskočil ke stromečku.
Lilac měla velmi dobrou myšlenku. Náš les neměl název. Kdykoliv jsme šli do nějakého lesa, kde sídlila smečka, měla název. My žádný neměli. "Jak vůbec vlci přijdou k názvu lesa? Mech je průda, obyčejný," zavrtěl jsem hlavou. Začal jsem nad tím dumat a vymýšlet název, ale nepřišlo mi nic vhodného. Tenhle les přece musí mít nějaký cool název, nemůže být... obyčejný. "Potřebujeme nějaký nakopnutí," upozornil jsem, protože já na to asi sám úplně nepřijdu.

//Směčkový úkol: Vymyslet název smečky 1

// Narrské vršky, vrchol

Šoupal jsem nohama a mířil do nížin. Cítil jsem tu tíhu na bedrech, jak se mi tam odsud nechce, zůstal bych tam. Čím níže jsem ale byl, tím se má mysl vracela do normálu. A já věděl, že mě tady dole čeká ještě zajímavý život. Otočil jsem se zpátky k vrcholu, Život bude dělat, co bude v jeho silách. Potřeboval jsem nějaký restart. Možná mi vážně pomůže. Konečně jsem odtrhal všechny staré kořeny a zapouštěl nové.
Zvedl jsem hlavu a zůstal ještě chvíli stát v písku. Došel jsem až dolů, nasál jsem teplý vzduch do plic. Cítil jsem ve vzduchu i čerstvé pachy, které ovšem jsem už neviděl. Nic mi neříkali a tak jsem nad tím jenom mávl tlapou. Nechtěl jsem se rozptylovat něčím, po čem mi je úplný prd. Musím zpátky. No jo, ale ještě jsem neměl promyšlenou Lilac. Zkrátka a dobře budu muset improvizovat, to zmáknu. Zavřel jsem pomalu oči a soustředil se na další teleport, tohle vymyslel opravdu bůh. Tohle cestování se mi líbilo. Nebylo těžké vybrat si místo, kam chci, chci zpátky. A tak jsem během chvíle zase zmizel na svůj milovaný daleký sever, domů.

// Teleport Ageronský les

// Narrské kopce

Kráčel jsem pouští a pomalu stoupal výš. Bylo ráno, ale léto už žádalo o svá práva, teplota je ale snesitelná, zatím. Cítil jsem ten žár slunce na svých zádech, chtěl jsem to stihnout ráno, ovšem zdá se že slunce bylo jiného názoru. Za Životem jsem se chtěl podívat už dřív, ale až teď jsem se odhodlal dojít na daleký jih. Měl jsem hlavu vztyčenou a psychicky se připravoval na to, co mě bude čekat nahoře. Nejsem tu poprvé, proto to pro mě může být i těžší. Měl jsem v živé paměti, jak je to tam nahoře nakažlivý a nebude se mi chtít odejít. Teď jsem to měl v hlavě srovnané, věděl jsem přesně co chci, nahoře bude všechno zcela jinak.
Cesta nahoru byla náročná, byl jsem sotva v půlce a už cítil, jak mé pofiderní svaly ochabují. Zívl jsem a rozhlédl se, byl jsem dostatečně vysoko na to, abych měl už nějaký rozhled. Nahoře to však bude stát mnohem víc za to. Teď to nevzdáš přece, vyřídíš co potřebuješ a vrátíš se zpátky do lesa a Lilac. Říkal jsem si stále dokola. Zhluboka jsem se nadechl a fialový pohled zabodl kupředu. Bylo na čase zase stoupat. A tak mé černé nohy se daly opět do pohybu. Byl tu okouzlující klid, na poušti se prakticky nic nehnulo. Nedokázal bych si představit život v těchto končinách. Písek jsem zrovna dvakrát nemusel a léto taky nebylo favoritem v ročních obdobích. Ale musel jsem se s tím poprat, kdybych se sem vydal později, výšlap by byl určitě mnohem těžší.
Ani nevím, jak dlouho mi to trvalo, ale stihl jsem to včas. Zastavil jsem se na samotném vrcholu a ztěžka oddychoval. Má fyzická stránka byla v troskách, kdyby to šlo nejspíš bych za sebe poslal nějakého náhradníka. Takže ale Život nefungoval, pokud jsem zde nebyl fyzicky, jako bych ani nebyl. Popadal jsem dech, stál jsem tam a nohy se mi klepaly. Ale jako by všechno kolem mě nabralo zcela jiný směr a já se po dlouhé době zcela uklidnil. Jakmile se mi zmírnil tep a dech se vrátil do normálu, konečně jsem se rozhlédl. Zpod masky jsem měl naprosto dokonalý výhled na krajinu kolem. S úžasem jsem si povzdychl. Pohodil jsem ocasem ze strany na stranu a krátkými krůčky se vydal hledat Života.
Pokračoval jsem v tichosti, sem tam jsem se rozhlédl, ale prozatím jsem ho neviděl. Narazil jsem na jeskyni, zvědavě jsem zastříhal ušima a nakouknul dovnitř. "Brej den," pozdravil jsem slušně a dokonce se i usmál. Jinak to totiž nešlo, všechno tady mě nutilo být absolutní pohodě. Život byl zrovna v jeskyni, dal bych možná i krk za to, že zrovna vstával. Jak dlouho vůbec bohové spí? Napadlo mě. Vlastně jsem spícího Života, či jinou entitu vlastně ani neviděl, nikdy. Olízl jsem si nos a zvědavě nakukoval, co dělá. "Přeji ti krásný podvečer, drahý Crowley, už je to delší dobu, co jsem tě tady viděl naposledy," usmál se na mě Život. Jeho hlas byl hřejivý, jako by mě poprvé olízl rodič. Zamrkal jsem na něj a usmál se. Konverzace byla zcela snadná, s ním to šlo tak snadno. Naposledy jsem tu byl těsně po incidentu s jaguárem, kdy jsem měl ještě spoustu čerstvých ran na hlavě. "Jdu s prosbou, drahý Živote," řekl jsem pomalu, ale on mi skočil do řeči. "Posaď se tady za mnou, je tu stín a příjemný vzduch, uleví se ti," nabídl mi. Ihned jsem přikývl a přistoupil k němu blíž. Posadil jsem se vedle něj, přesně jako tehdy. Byl jsem jako chudý příbuzný, malý, hubený a ne úplně ideální vlk. Život byl zcela jiný, byl to prostě Život, dokonalost sama. Takhle jsem si správného vlka vždy představoval. A teď mu v kožíšku hrála spousta barevných květin, které mi připomínalo léto. Dokonce tak i voněl, zdá se že už je zcela připraven na horké léto. "Tak o co jde mladíku?" Zeptal se s úsměvem a pohlédl mi do očí. Také jsem zvedl hlavu, díval jsem se na něj jako bych stál pod jevištěm. Byl ohromný. "Já jsem se přišel zeptat, jestli... jestli už to půjde spravit?" Zeptal jsem se trochu zdráhavě. Sklonil jsem hlavu a šikovně oběma packami si sundal lebku. Podíval jsem se zpátky na Života a ukázal mu tak již dávno zahojené jizvy. Na spoustě místech ale srst dlouhodobě nerostla. Styděl jsem se za svou tvář, lebku jsem si hlídal jako oko v hlavě. Nechtěl jsem, aby mou tvář znalo více vlků, než je mi libo. "Drahý chlapče, všechno se dá napravit, je to ale to po čem opravdu toužíš?" Zeptal se mě a já věděl, že mě tímhle dostal do kouta. Zase jsem sklonil hlavu a vsunul lebku na hlavu tak, aby perfektně držela. Chvíli jsem jen seděl a přemýšlel. "Asi je to tak správné ne?" Tázavě jsem se na něj podíval, ale on se jenom usmál. Mlčel, ale zdá se, že čekal až něco k tomu doplním. "Odlišuji se, i přes to že bych chtěl někdy zapadnout. Na tu lebku jsem si zvykl, je moc fajn," řekl jsem s úsměvem. "Vlky to někdy pobaví, někdy jsou zvědaví, je to různé," prohlásil jsem pomalu. "Je to opravdu to, co chceš změnit?" Zeptal se narovinu. Suše jsem polkl a díval se do jeho očí. "Asi bych chtěl... chtěl bych být sám sebou, ta lebka už ke mě patří, asi jsem si to potřeboval v hlavě trochu srovnat," přiznal jsem se a zavrtěl při tom ocasem. "Přesto když tu jsem, bych Vás chtěl o něco požádat. O změnu, jsem hrozně malý, prakticky nevyvinutý. Chci... já nevímm aby mě brali vážně? Jestli se stanu alfou, chci být jiný," přemýšlel jsem, měl jsem toho tolik. "Chci dělat správné věci, nechci dopadnout jako to, za co mě jiní mají, za nepovedeného syna jednoho vocasa," Řekl jsem tak jak jsem to cítil. "Pardón, můžu vůbec říkat vocas?" Zastříhal jsem ušima a očekával odpověď.
Život si dlouze zabručel, ale pak se na mě opět usmál. "Pomohu ti, jak jen budu moct, ale pamatuj, Crowley, ty jsi velmi hodný vlk, nenech všechny ty události, aby ti začernili srdce," radil mi Život a pomalu začal vstávat. Udělal jsem to samé. Nechtěl jsem od něj odejít, bylo to tak silné, že jsem se k němu chtěl přilepit a zůstat tu s ním navěky. "Měl bys jít, když jsem se díval naposledy, něco buduješ, určitě tam na tebe už někdo čeká, nenech ji čekat." Mrkl na mě Život a sám se šel projít. Když jsem několikrát zamrkal, jako by byl pryč. Ale touha tu zůstat byla i nadále neuvěřitelně velká. Postával jsem v jeskyni a rozhlížel se. "Životě? Haló? Počkej," zkoušel jsem ještě smutně, tesknil sem. Na malý moment jsem prakticky zapomněl na všechno, co tam dole mám. Neochotně jsem začal kráčet k odchodu. Neustále jsem se ohlížel, jestli Života ještě uvidím. Ovšem neviděl jsem ho, jeho slova mi stále zvonila v hlavě. Odchod mi trval déle, než bych očekával, nechtělo se mi. "Děkuju," houkl jsem ještě potichu za sebou. Můj odchod byl šíleně pomalý a nedobrovolný.

// Narrské kopce

Objednávka
ID - B11/ - Naceněno Styx 24.4.2024, 60 křišťálů a 600 mušlí (má to Baghý dlouhodobě. :))
ID - M02/Magie Země 3*(90 květin)

Využívám 50% slevy na modifikaci, takže 30 křišťálů a 300 mušlí a 90 květin.
A jestli můžu poprosit o smazání dvou lístků teleportu, děkuji! :3

// Ageronský les, teleport

Když jsem znova otevřel oči, už jsem nestál na vlastní půdě. Nohy se mi zabořily do písku, bylo tady neskutečné horko, při kterém jsem se jenom nechutně zašklebil. Je tu horko i takhle ráno? Sakra, ono už není úplně ráno. Tam nahoru by šel jenom blázen. Povzdychl jsem si. Ale teď jsem tu byl a nemohl ztrácet čas. Lilac na mě čekala v lese a já bych jí nerad nechal čekat. No jo, ale co s ní? Až se vrátím, bude určitě očekávat nějaký proslov o tom, co s ní bude. Musel jsem si to ale v hlavě pořádně srovnat. Až se vrátí i mámy a dozví se, co všechno jsme společně udělali. Hierarchie bude důležitá.
Zavrtěl jsem hlavou a prozatím to nechal plavat. Budu nad tím přemýšlet, až půjdu dolů. Teď jsem se soustředil na to, co mě bude čekat tam nahoře. Život, už jsem se začínal připravovat na tu nechuť to tam opustit. Ale v hlavě jsem měl teď jenom Lilac, přišlo mi to jako dobrý důvod se vrátit. A ne jenom ji, ale já zakládal smečku. Měl jsem spoustu povinností, jenomže jako lusknutím prstu, bude všechno během chvíle pryč.

// Narrské vršky, vrchol

Navrhl jsem Lilac, ať sama sebe ohodnotí, na jaký post by chtěla jít. Jenomže ona to otočila na mě, zašklebil jsem se. Teď budu mít vážně takovou moc? Vlastně jsem si to do teď ani moc neuvědomoval. Ale moje slovo bude znamenat pravděpodobně hodně. Jak řeknu, tak bude. "Hmm..." Zabručel jsem a nechal chvíli napětí. Lilac byla odjakživa kappa, nikdo jí nikdy neocenil víc a já tušil, že takhle to určitě nechat nechci. "Uvidíme, uvidíme," řekl jsem s úsměvem. Nechám jí chvíli napnutou? Napadlo mě. Vlastně na tom nebylo nic špatného, to značkování bylo samo o sobě dost únavné. A budeme to nejspíš dělat ještě nějakou chvíli dělat. "Vodskočím si, ale za minutu sem zpátky i s verdiktem," řekl jsem s úsměvem Lilac. Tak jo, teď nebo nikdy. Sice jsem chtěl cestu k Životu nechat ještě o chvíli později, ale naskytla se příležitost. Byl jsem tajemný a chtěl Lilac trochu vyvést z míry. "Hned sem zpátky," mrkl jsem na Lilac.
Zůstal jsem chvíli stát, zíral na Lilac. Nahodil jsem pak děsně tajemný výraz a bylo jedno PUF a já byl pryč. Teleport jsem myšlenkou nasměroval k Narrským kopcům. Bylo ráno, takže ještě do toho jeho kopce nepůjdu v tom největším horku, což jsem považoval za poměrně velkou výhru.

// Teleport - Narrské kopce

Přihlašuji: Saelind a Naivara
Týmová výzva: ano a ano

Spokojeně jsem přitakal. Chtěl jsem už minulost hodit za hlavu a hledět vpřed. Byli jsme už poměrně blízko, cítil jsem to. Nový začátek se mi šíleně líbil, zdá se že se na mě přece jenom usmálo štěstí. A můj život tak není zcela tragédie. Lilac se ničeho nebála, konflikty možná i vyhledávala. Byl jsem rád, že jsme byli na dobré vlně, ne-li možná i stejné. Zprotivit si někoho jako byla ona jsem rozhodně nikdy nechtěl. "Heh, Kostlivec bude vždy při pacce," zazubil jsem se. Už jsem si na něj celkem zvykl. Neměl jsem tolik štěstí potkat opravdového, živého společníka, ale Kostlivec byl celkem cool. Sice nemluvil, ale to je mnohdy i lepší. Nějaká chlupatá potvora po mém boku by byla na obtíž, neustále by žvanila.
Náš les se začínal formovat k našemu obrazu. Čím jsem tady byl déle, tím jsem věděl, že je tohle to pravé místo. "Tohle bude nejlepší smečka na světě," pochválil jsem se. Les byl poměrně rozsáhlý, což se mi líbilo. Být pánem nějakého zaprděného malého lesa, pche. To nebylo nic pro nás. Tohle bylo doslova království. Pane alfo? Nejspíš mě to na sekundu vyvedlo z míry. Na to si asi jen tak nezvyknu, ale... vlastně jo. "To by šlo, ale co s tebou, hm?" Zazubil jsem se. Jelikož jsem se už tak nějak pasoval na alfu, samozřejmě mámy to určitě jisto jistě posvětí, co s Lilac? Zvědavě jsem se na ni podíval a zavrtěl při tom ocasem. "Čím bys chtěla bejt?" Zeptal jsem se, líbila se mi, takže co si řekne to bude mít. Byla teď taky zakladatelkou smečky, takže jsem jí chtě nechtě bral už jako rodinu. A jako taková rodina bude mít ve smečce vždy trochu speciálnější místo.
Upozornil jsem na počasí, za chvíli to bude nesnesitelný. Měl bych ještě hodit rychlí vočko na Života, než přijdou pařáky. Projelo mi hlavou, což by neměl být problém, teleport mě dostane velmi rychle tam a zase zpátky. Ale ještě jsem chtěl něco podniknout. Na počasí jsem upozornil i Lilac, zdá se že byla ohromena. Jen jsem se zakřenil, jako ten největší šéf. "Pro celou Gallireu jsem to nezkoušel, to je asi fakt moc. Ale dokážu, hmm..." Magii Počasí jsem cvičil fakt intenzivně před časem. Ale jak šel čas, nechal jsem toho a věnoval se jiné. Soustředil jsem se na oblohu, která se probouzela k novému dni. Sluneční paprsek, který svítil na celou Gallireu se v tuhle chvíli soustředil jenom jedním paprskem přímo na Lilac. Oddychl jsem si, už to bylo dlouho, co jsem si pohrával s touhle magii, tak mě to lehce vyvedlo z míry. "Ale dá se s tím dělat mnohem víc," zazubil jsem se. Kdybych se možná dostatečně soustředil na jedno místo plného suchého listí, dokázal bych to zapálit, aniž bych vlastnil magii ohně? Napadlo mě. Za chvíli se obloha vrátila zase tak jak byla, svítila všude kolem.
Rozhodli jsme se jít značkovat tenhle les. Lilac se s nadšením přidala a i já se ujal poměrně důležité funkce. Otíral jsem se o stromy, sem tam někde hodil čůro. V tom sem byl fakt dobrej, samci mají zkrátka možná i výhodu prakticky neomezeného močáku. Vždy jsem měl po ruce kapku nebo dvě. Každopádně dát to celému lesu dá nejspíš trochu zabrat. "Todle už vypadá na vážno," zasmál jsem se. Mámy budou jistě překvapený, jak daleko už jsme. Snad jsou už na cestě, nebo chcou přijít fakt až k hotovýmu? Těžko říct, ale naštěstí jsem měl skvělou podporu vedle sebe. Soustředil jsem i nos na les, stále byl hodně cítit svým neutrálním pachem, ale začínalo se to pomalu měnit.

// Smečkový úkol: Označkovat hranice území

Mušličky, květiny, křišťály :3

20 mušlí, 20 květin, 2 křišťály

Unavený jako kotě jsem došel až k malému jezeru. Určitě by tohle místo potřebovalo plusové body za to, jak perfektně je schované v koutu. Uši jsem nastražil, abych si byl jist, že nikoho v okolí neslyším. Mohl jsem si oddychnout, byl jsem zde zcela sám. Mlaskl jsem a pokračoval až ke břehu, cítil jsem, jak mám vyschlo v hrdle a potřeboval se osvěžit. Tiše jsem sklonil hlavu a vyplázl jazyk. Klaněl jsem se k vodě a za chvíli ponořil celý svůj nos. Sucho jsem velmi rychle zahnal a projel mnou velmi příjemný pocit.
To mi ale na hlavě přistála šiška. A tak nezbývalo nic jiného, než hbitě zvednout hlavu a zavrčet. To má být jako sakra co? Okamžitě jsem začal kontrolovat koruny stromů, na větvi se pohybovala veverka. A tady je ta mrška. Akorát jsem zkřivil pohled, naštěstí byl úder mířen na lebku, ale kdyby mi to přistálo mezi uši, z té výšky by to byla dostatečná rána. A nech to být, Crowley, nech to být. Tloukl jsem si do hlavy a tak jsem znova sklonil hlavu. Už jsem toho chtěl nechat, když jsem uslyšel další prásk. Kožich se mi okamžitě naježil a já zběsile hledal tu mršku, která si tu ze mě dělá dobrý den. No tohohle budeš litovat. Trhl jsem sebou a uskočil při dalším náletu šišek. Kličkoval jsem a znechuceně si při tom přežvykoval vlastní sliny, které se mi tvořily na jazyku. Určitě mě chceš vyhnat? To jako fakt? Těkl jsem pohledem ze strany na stranu a hledal cokoliv, čeho bych se mohl chytit. Ta veverka byla příliš vysoko na to, abych jí dostal a zdála se, že je víc než pobavená. A na to jsem já vážně nebyl, vyskočil jsem ovšem na spadlý strom a přední částí těla se postavil na kmen. Není divu, že tohle byl kaskadérský kousek, který jsem už pěkně dlouho nezkoušel, proto nebylo divu, že jsem byl velmi rychle na tvrdé zemi. Ihned jsem zamrkal, vyrazil si dech, musel jsem uznat porážku. Už dlouho jsem neprohrál nad veverkou, tsse.

Já se také vyjádřím s díkem, neměli jsme sice možnost spolu nijak více spolupracovat a prakticky se neznáme. Každopádně jsem tě zažila jako člověka, který měl elán a chuť k práci. Za to jako hráčka velice děkuji! Bohužel já do zákoutí a co se dělo za oponou jako tlapka nováček úplně nevidím a nehodlám to ani zjišťovat. Každopádně jedno velké díky, měla jsi skvělé nápady a naprosto bezchybné pero na kreslení.
Co ovšem poznám je článek psaný v emocích. Je mi líto, že je psaný formou naházet na všechny kolem špínu a vyjít z toho jakože s čistým štítem. Ono je to tak asi jednodušší. Chápu, že někdy je těžké s lidmi vyjít v reálném světe, ale pořád se tahle hra tvoří pro zábavu. Každý v životě má slabší a silnější chvíle, Skyl ať je jaká je, pořád je tady a za to jí já upřímně obdivuji, po tom všem co se za ty roky tady děje. Hru drží a je zkrátka hlavou ať se to někomu líbí nebo ne. Zkrátka a dobře, hra musí klapat a v ní samozřejmě i domluva na slušné úrovni, děláme to hlavně pro lidi. Lidé se někdy neshodnou, ale o to víc by měli držet při sobě. Říká se, že čas všechno zahojí a tak doufám, že to bude i v tomto případě a jednou najdeme třeba všichni společnou cestu.
Snad se vše časem vyřeší a moc děkuji za to, co jsi hře všechno dala. :)

"To zní jako plán," přidal jsem se s úsměvem. Každopádně při pomyšlení, že bych se měl hrabat až k Životu mě bolely nohy už teď. Ale kdyby si to Lilac fakt přála a šla do toho, nezbývalo by mi nic jinýho, než se přidat. Samotnýmu kopáči zkrátka chybí parťák do nepohody. A osud nejspíš chtěl, abychom se setkali a střádali teď právě takové plány. Možná to byly převážně pohádky, které jsem si měl možná malovat jako vlče. Ale já v tý pohádce, nebo hororu? Byl právě teď a až po uši.
Řeč nestála, místo ho se Lilac celkem dost rozmluvila. Jak málo stačí k tomu, aby jsme našli stejný téma. A já našel někoho, kdo má stejnou krevní skupinu jako já. Lilac byla možná trochu dál než já, ale pod jejím dohledem jí doženu co možná nevidět. "Tak to přesně sedí, ani nevíš jak dlouho jsem považoval Asgaar za jediný možný místo k žití. Nikdo se Asgaarským nevyrovná a kdo ví co, ale víš co? Je to jen parta snobů, kdo by se s nimi chtěl měřit?" Pokrčil jsem rameny. Teď už mi tam nikdo za nic nestál, kromě dědy a Zurri, která tam asi ještě stále někde bude. Ale zbytek mi byla putna. Nehodlal jsem se jimi už nadále zabývat. Pobavilo mě slyšet jméno mého otce. "Udělám všechno proto, aby tohle místo bylo hlavně pro nás. A jestli si o nás někdo bude myslet, že jsme jen banda pitomců, tak ať... pozdějc najdem jejich úkryty a pěkně to tam vybílíme," zazubil jsem se. A samozřejmě jim trochu i vyprášíme kožich, nenecháme si skákat po hlavě. Hodlal jsem bojovat za naši čest vlastníma zbraněma. Lilac se pak rozmluvila o cestování. Hodně se zdržovala v Asgaaru, ale i přes to něco ze světa viděla. "Cestování je celkem fajn, spát každej den jinde, ale vědomí že máš místo, kam vždy můžeš složit zadek, dostaneš kožešinu a plno jídla... to se pak cestuje úplně jinač." Usmál jsem se nad tím, opravdu jsem se na náš společný život tady těšil.
Hledali jsme místo, kde by jsme se mohli setkávat. Bylo tu plno mechu a tím, že padla noc tohle místo bylo naprosto kouzelné. Mech totiž svítil. "No ty bláho!" Vyhrkl jsem úžasu, tohle jsem ještě neviděl, bylo to poprvé. Přistoupil jsem k modrému mechu a lehce do něj ťuknul packou. "Tak to je krutý," ujelo mi, Lilac byla taky nadšená a prohlásila to tady za domov. "V tom případě vítej doma!" Myslím, že se pomalu blížíme k tomu, abychom les plně obsadili, už tu jsme celkem dlouho. Napadlo mě. "V tom případě, co tenhle les začít značkovat? Ať nám tady nějací prašiví vlci nevočumujou náš cool mech," navrhl jsem. Že mě tenhle úkol nenapadl jako první, ale lepší pozdě než nikdy. Pak se konečně můžeme vrhnout na ten úkryt, o kterým už fakt dlouho mluvíme. V tom už začalo svítat, soustředil jsem se na oblohu a snažil se vyčíst počasí. "Léto se sakra blíží, zejtra už bude hic," lehce jsem se zašklebil, ale rozhodně mi to nezkazí náladu. Tady v lese máme přinejmenším hezky přítmí a blízko hor, horka sem dorazí snad až v poslední štaci.

Stále jsem nebyl úplně jistý, co vlastně hledáme. Mít domov nebylo jen to najít les a položit sem prcku. Bylo toho mnohem víc. Čekal jsem, že už se tady dávno objeví moje mámy, zdá se že se někde zasekli. K čertu, to mám všechno obstarat já? Lilac se tu objevila z čista jasna, nechtěl jsem jí do toho uvrtat hned zezačátku. Doufal jsem, že se postupem času s námi zžije a zůstane tu. Nechtěl jsem jí to zprotivit hned na začátku. Naštěstí bylo léto a očividně neměla nic lepšího na práci, než se tu se mnou motat. "To máš recht, hory nepříchází v úvahu," zavrtěl jsem nevděčně hlavou. Stále jsme v lese měli tu srnu, která se snad ještě nerozkládá. "Jo, hrabání zní líp, najdem nějaký podzemní chodby, heh... Třeba nějaká bude vést až ke Smrti, to by byl šábes chodit nakupovat k nám dom," zamyslel jsem se pobaveně nad tím. Zavrtěl jsem při tom ocasem a pokračoval nerušeně dál.
Aby řeč nestála, Lilac nadhodila téma. Zamyšleně jsem se nad tím na chvíli pozastavil. "Celkem dost, smečkám jsem se ovšem vyhýbal. Nějak jsem si furt myslel, že Asgaar je nejlepším místem na světě, no čas ukázal opak. Bejt trnem v oku Sionna nebylo zrovna příjemný," mávl jsem nad tím tlapou. "Ale viděl jsem dost na to, abych věděl že tak jako tam žít nechci," pokrčil jsem rameny. "Možná je to šílený nápad založit tady smečku, ale aspoň na chvíli bych se mohl cejtit... normálně?" Zamyslel jsem se. Dlouhý čas jsem trávil se Zurri, ta teď byla ale bůh ví kde. A kvůli tomu že jsem odešel mě nejspíš zavrhla taky. Očividně vzkaz od Vivi ignorovala, protože stejně jako moje mámy se tu prozatím neobjevila.
Každopádně chtěl jsem se zase o něco více posunout. A tak jsem vymýšlel, co by se dalo objevit před tím, než se plně vrhneme na hledání úkrytu. Chodili jsme sem a tam, než jsem narazil na poměrně malou mýtinu. Všude kolem byl mech, přítmí. Zůstal jsem na chvíli stát a rozhlížet se. Mech mohl znamenat velmi příjemné posezení, ne-li lenošení. Byla tu dokonce i menší skála, která byla také obalena mechem. Přišel jsem k ní zespodu a položil tlapu. "Ha! Jen si to představ, postavíš se nahoru a budeš všem rozkazovat! Vlci na tebe budou hledět zespodu a říkat si, bože to je cool!" Představil jsem si to a vyskočil jsem do vzduchu a v tom se otočil. Zůstával jsem však stále na zemi, představoval jsem si možné členy rodiny, kteří by tu mohli být. "Myslím, že máme místo na... setkávání? Nebo možná rozkazování, jak se to vezme, něco žbleptnem, vyšlem je plnit povinnosti a můžeme jít hledat poklady," zazubil jsem se spiklenecky. Tohle by možná mohlo fungovat, dělali jsme velmi malé pokroky, ale dostatečně velké na to, aby se tu tvořila historie!

// Smečkový úkol: Najít místo na setkávání smečky

Červen 10/10 - Tonres

Zamlaskal jsem, už jsem chtěl jít pryč. Tohle mi vzalo tak rok života, budu se muset pořádně umýt, než vyrazím zpátky domů. "To nejsi," souhlasil jsem se stářím Tonrese. On se však pořád usmíval, divil jsem se že mu ještě nepraskly líca. Ani jeden z nás očividně nejsme jeho krevní skupina. Ale neskončilo to rvačkou, ani řevem, kromě tedy mých žil, které jeli o sto šest.
Tonres se začal zvedat a já vnitřně cítil výhru, že se ho konečně zbavím. Přesto ale vyslovil otázku. "Budu doufat, že ne starouši," oproti mě byl starej. A opravdu jsem o jeho společnost dál nestál, ani teď ani potom. Ale nemohl jsem ovlivnit osud. Měl jsem přece mnohem víc nepřátel a tenhle se nezdál být jako jeden z nich. A tak jsem nakonec svolil. "Jsem Crowley, prostě Crowley," představil jsem se a také se zvedl. Podíval jsem se na Tonrese a kývl mírně hlavou na rozloučenou. Pak jsem se sebral a odešel.

Červen 9/10 - Tonres

Kruci. Budu si muset dávat lepší pozor na jazyk. Do něj jsem se už po několikáté kousl a už cítil i kapičky krve. "Překvapení?" Podíval jsem se na vlka spod své masky. Z očí bylo jasné, že jsem celkem rozhozený, ale netroufal jsem si říct, že by to poznal. Ale bez tak, choval se jako by snědl houbu poznání. "Nežiju sám, mám svou rodinu, jestli ti jde o tohle, to děláš furt že z ostatních taháš věci, po kterých ti nic není?" Zeptal jsem se zamračeně. Zdá se, že si v tom víc než liboval. Netušil jsem, co si o něm mám myslet. Každopádně jsem hledal aspoň nějaké známky normálnosti. Ale já vyrůstal v tom, v čem jsem byl a tím kým jsem dnes. Takže jsem za normálnosti považoval úplně jiné věci, než možná tenhle podivín jménem Tonres. Ale zdá se, že tenhle fakt rád strká svůj nos tam, kam nemá.

Červen 8/10 - Tonres

Zamračil jsem se nad jeho slovy a byl vděčný, že už se v tom nenimral. Očividně má libost v tom hrabat se jiným vlkům v životě, ale u mě nepochodí. A já už bych měl přestat oslovovat ty dva fotrem a matkou, nejsou už v mém životě. Jsou cizí. Mám dvě mámy, skvělé mámy, tím to hasne. Další poznámka, kterou jsem si musel zapsat do hlavy. Jo, možná si přece jenom něco uvědomím.
Než jsem si stačil protřídit myšlenky, ozval se zase ten jeho hlas. Naklonil jsem hlavu na stranu a čekal, že po něm už asi skočím, jestli bude ještě rozebírat něco z mého soukromí. Ale on začal mluvit o zvěři. "Nedávno jsem byl na průzkum, je dost mláďat a stád dost. Takže jo, uživíme se" smeček na severu bylo hojně a potravy také. Všechny se dobře uživí a stačí si nachytat zásoby na zimu. Musel jsem už teď myslet trochu ve větším měřítku. Čeká nás první zima na vlastních nohách, ale toho sem se nebál.