Gallirea - Příspěvky uživatele

Září 5/10 Etney

"Coby kdyby," hlesl jsem a pokrčil rameny. "Teď už je to asi jedno ne?" Řekl jsem pobaveně. Vlastně jsme se tady hádali o něčem, co ani jeden z nás už nezmění. Když se ujal očividně dlouhého projevu, na můj vkus až moc. Když zvedl tlapu a poplácal mě po hlavě, snažil jsem se uhnout, nestihl jsem to a jen potichu zavrčel. "Nesahat," prskl jsem znechuceně. Někdo jako on nemá právo na mě sahat, pche.
Když se ujal svého dlouhého slova, tak jsem tak nějak nenuceně vypnul. Začal jsem se rozhlížet po obloze. Hele pták, projelo mi hlavou a při tom se usmál. Otočil jsem se a zamířil k vodě, abych se napil. Z toho všeho mluvení mi vyschlo v krku. "Já?" Když na mě ukázal, trochu jsem pátral v paměti, o čem vlastně mluvil. "To je super, dáváš to za vinu asi měsíčnímu vlčeti v té době, díkec pane dospělej," mlaskl jsem.
Byly jsme v jedné vsuvce, Etney se pořád držel svého slova. "Hele trochu zpomal, ať ti neprdne cévka, taky už nejsi nejmladší," plácl jsem, protože mě to už opravdu nijak zvlášť nebavilo poslouchat. Začátek byl šílený a konec, jestli teda z něj nevypadne ještě něco jiného, tak tohle byl také. Zhluboka jsem se nadechl. "Jop, v něčem s tebou ale souhlasím, jsme si cizí. Ty neznáš mě, já neznám tebe. Je mi jedno čí to byla chyba, už je to jedno. Každý máme svůj život a jak vidím o nápravu nestojí ani jeden z nás," řekl jsem víceméně nakonec. Doufal jsem, že alespoň v tomhle se my dva shodneme. "Nechovám k tobě ani Lucy žádnou zášť, nestřádám žádnou pomstu, nebo tak něco. Uzavřel jsem to v sobě už dávno. Ale přece jenom ti dlužím dík za tenhle rozhovor, který nejspíš naše cesty definitivně ukončuje. Jako dva cizí vlci," řekl jsem a sám se vydal zpátky do svého lesa. Měl bych zajít za Vivi a říct jí o tom. Napadlo mě.

Září 4/10 Etney

Etney ztrácel půdu pod nohama, já se při tom jen poškleboval. Nevadilo mi to. "Nevím, já totiž nežiju tím co bylo, ale co je, což se o tobě říct nedá." Pokrčil jsem nad tím lhostejně rameny. Tupej a hloupej? To ještě někdo používá? Napadlo mě. Přesto jsem zůstával zcela v pohodě a v klidu. Musel jsem se podrbat tak jsem se posadil a zadní nožkou se začal drbat za uchem. Říkal že Iskierka se jmenuje Shireen. "Pro mě za mě ať se klidně jmenuje i pytel hoven, na jménu nesejde," zasmál jsem se. To je jako bych se teď já prohlásil, že se budu jmenovat Blecha a každýmu to může bejt úplně jedno.
"Zapomněl jsi, že si měl potyčky se Sionnem? Tak kvůli tobě mi házel klacky pod nohy," řekl jsem a při tom prskl. Arcanus je jenom už starý, lehce se s ním dá manipulovat, jak jsem viděl. Měl jsem k tomu pár příkladů, ale to šlo teď bokem. Trnem v oku byl přece jenom Sionn a za nic z toho jsem já nemohl, za to mohl tenhle rádoby fotr. "Moje rodina šla také se mnou, takhle se to totiž dělá víš? Že když máš někoho rád, jdou za tebou ať jdeš kamkoliv a podpoří tě a rozhodně nenapadají ty, co máš rád jenom za to, že tě podporují," protočil jsem očima a zavrtěl při tom hlavou. "Seš zahleděný sám do sebe, do minulosti, kdo je tu teď takový sráč?" Pořád Shireen sem, Shireen tam, hlavně se mi tady nerozbreč," povzdychl jsem. "Je úplně jedno kdo za to může, je to tak že ty jsi odešel, ty jsi mě nehledal a ty ses ani nepokusil situaci napravit." Řekl jsem stroze. Zase jsem se postavil a pohodil při tom ocasem, začínal tu bejt hic. A nevím jestli to bylo z počasí, nebo z týhle situace. Ale přesto jsem měl dobrou náladu. "Ano mámy, šmankote něco předat? To bych dopadl," protočil jsem očima. "Podívej se na sebe, kdo by od tebe něco chtěl? Nedokážeš se na situaci podívat ani z druhé stránky věci," nedokázal. Já byl tehdy vlče, co se náhodou zatoulalo a Iskierka se Sineád se mě ujali. Ukázali mi spoustu skvělých věcí a když jsme se vrátili tak co? Iskierka mě podporovala a on jí jenom napadl. Kdo se tady chová hloupě? "Tohle nemá smysl," zavrtěl jsem hlavou, on žil pořád někde jinde.

Září 3/10 Etney

Etney pukl, jako kdybych dloubnul do vosího hnízda. Byl to jenom mžik, to mu stačilo k tomu aby se mu rozproudila krev v žilách. Potěšilo mě to, zdá se že ať chce nebo ne, nemůže mě jen tak nechat zmizet. Zdá se, že mám na něj přece jenom nějaký vliv, aniž by si to uvědomoval. Tam někde hluboko uvnitř, pod tou hromadou ega jsem tam byl. Pod jeho kůži. Mlsně jsem se olízl a na jeho slova jsem se začal smát. "Myslíš tvoji sestru? Hezky se chováš k rodině o tom žádná," mluvil jsem tak, jak jsem měl zkrátka naučeno. Bez úcty, bez ostychu. Byl jsem upřímný, nikdy jsem se za ničím netajil a za svým postojem jsem si stál. Možná... i když jsem si to nechtěl připustit jsem přece jenom z Etneye něco měl. Ale horkokrevnost to rozhodně nebyla, zachovával jsem si zcela pohodový postoj - teď spíše usměvavý.
Zavrtěl jsem nad tím hlavou, jak málo stačí k takové emoci. "Do Iskierky kopat taky nebudeš, je to jako bys kopl do mě," řekl jsem suše a při tom se mírně zamračil. Nemohl jsem si pomoci, i když jsme tady na sebe sebevíc štěkaly, vlastně mě to... bavilo? Už dávno jsem byl s touhle situací smířený. Já měl svůj život a Etney a jeho rádoby rodinka svůj, ale stejně nás něco spojovalo. "Hezký," prskl jsem a konečně se přestal chichotat. "Ani já už nejsem členem Asgaarské smečky, no vida něco společnýho, děsivý" zvedl jsem přední tlapu a při tom s ní zakmital, jako bych se chtěl zbavit breberek. "Sbalit a odvést? Ale prosím tebe, Etneyi," zdůraznil jsem to oslovení, "zdá se že ani za duhovým mostem není tráva zelená, protože si hned pod nosem ztratil MOJI sestru, Vivi. Ale má se moc dobře, dík že se zajímáš o své ztracené potomky," řekl jsem, možná jsem se rozmluvil až moc. Samotného mě to překvapilo, jak tohle setkání může probudit roky staré emoce. Polkl jsem a při tom znova zvedl hlavu a podíval se na Etneyho. Všechno má svůj čas. "Díky svým mámám jsem měl aspoň nějaké vlčectví, které bylo skvělý," tohle jsem si neodpustil. Mámy mi alespoň udělali nějaké dětství, snažili se mě držet dál od problémů, které tam Etney tehdy zanechal. Jako například Sionna. Ale už jsem to hodil za hlavu, chtěl jsem ale aby poslouchal.

Září 2/10 Etney

Čerstvý vzduch jsem potřeboval, nasát pořádně do plic. Až do chvíle, než jsem začal cítit i něco jiného. Netvářil jsem se příliš překvapeně, možná jsem čekal, že osud mě nenechá chvíli klidného. Zůstával jsem proto nehybně sedět a užívat si studené vody do poslední chvíle. Uslyšel jsem kroky mířící ke mě. Ať chtěl nebo ne, tichý jako myška bohužel nebyl, ne jen tak jednoduše se dá velké tělo zabalit do bublinkové fólie, aby nebyl slyšet. Běž jinam, projelo mi hlavou jako první. Jenomže tak tomu nebylo, uslyšel jsem hlas, otočil jsem jenom uchem jeho směrem. Dlouze si povzdychl.
Bylo překvapením, že tu byl, že si mě vůbec všiml. Bez tak byl celý život zahleděný jenom do sebe, těžké uvěřit, že přišel za mnou. Za odpadem, odpadlíkem a věnoval mu tak příjemný tón. Ušklíbl jsem se nad tím. "A co si čekal? Že chcípnu? Zdrhnu? Že se budu krčit ve stínech, protože mě někdo zavrhl?" Zeptal jsem se, přičemž jsem se s těmi slovy postavil a pomalu se otočil, abych se na svého dárce spermatu mohl vůbec podívat. Mlaskl jsem při tom a podíval se, koukal jsem mu na prsa. Eh.. Až asi o dvě sekundy jsem zvedl hlavu, naparoval se tady jako páv. To mě dělali někde na schodech nebo co? Problesklo mi okamžitě hlavou.
Nijak jsem se nenaparoval, zůstal jsem tam stát tak, jak mě stvořili. Malého, nedodělaného, s trochu pofiderním postojem. Ale přesto naprosto lhostejným výrazem. Měli jsme mezi sebou velké rozdíly. "Chceš něco po takové době? Nebo sis přišel jen kopnout, směle do toho," pokrčil jsem nad tím rameny. Možná jsem byl prcek, ale rozhodně jsem něco v sobě měl. Prát se mi ovšem nechtělo, přesto... se mi před očima míchali staré vzpomínky, ty které si skoro ani nepamatuju. Bylo to něco jako deja vu. Žiješ, nepřežíváš. Opakoval jsem si v duchu. Zvedl jsem trochu hlavu, svítilo mi slunce na lebku. Proto v jejich koutech byly znatelné hluboké a velké jizvy, již dávno zahojené, ale srst na nich nerostla.

Září 1/10 - E-t-n-e-y

Potřeboval jsem si trochu oddychnout. Po tom co jsem měl za sebou tolik věcí, co se týče smečky. Vyšel jsem z lesa a zamířil k jezeru se osvěžit. Zdá se, že podzim už je za rohem, nebo už tady byl? Měl jsem nos zabořený tak hluboko do povinností, že jsem si ani nevšiml, že mi léto mizí pod tlapama. Zavrtěl jsem hlavou, když jsem uviděl křišťálové jezero, lehce mi to zvedlo náladu. Zůstal jsem stát u břehu a rozhlížet se. Přičichl jsem sám k sobě a uvědomil si, že můj pach je o něco silnější. Zdá se, že už jsem svou smečkou načichl. A to fest. Liboval jsem si. Zdá se, že jsem to opravdu zvládl, bohové mi požehnaly.
Přistoupil jsem k jezeru a sklonil hlavu, abych se napil. Srdce mi bilo spokojeně, cítil jsem že jsem konečně po takové době trochu šťastný. Štěstí je však vrtkavá věc a můj osud ke mě není vlídný, co si pamatuju. Takže jsem byl realista a tušil, že v životě nikdy nemůžu být dlouhodobě šťastný, vždy mi tenhle pocit někdo vezme. Důležité pro mě bylo ovšem stát nohama pevně na zemi a bít se pro to štěstí za každou cenu. Tohle zvládnu, já a moje rodina v jednom ráji, mém ráji, kde pro parchanty není místo. Projelo mi hlavou. Mrskl jsem při tom ocasem, malé hubené tělo se usadilo a nechával jsem vlny, ať mi naráží do tlapek. Příjemné ochlazení. Příjemný pocit, který co nevidět bude narušen.

// Přidáno +7

a +3

, krásné!

Já poprosím jestli by mi teda někdo zapsal.

Tonres 82 bodů - 41 drahokamů - Přidáno

A jestli bych se mohla také vyjádřit k Vám všem. Určitě dlužím obrovskou omluvu Mitsuovi a Biance, co se týče mé herní stránky. Bohužel jsem přecenila svoje síly, sledovat všechny ostatní hry, do toho léto mám v práci nejkrušnější. Ztratila jsem chuť a neměla absolutně sílu psát. Příště se na nějakou účast vyprdnu, slibuju. Doufám, že mi to prominete.
Dále, co se týče celkově celého VLA. Byla to moje první velká akce, jeden obrovský experiment, který mě opravdu spálil. Hodně jsem se poučila, hodně jsem se naučila. Věřte mi, že pokud ještě někdy mě chytne blbá a budu vymýšlet takhle velkou akci, tunu věcí bych teď udělala zcela jinak. Jsem ráda za zpětnou vazbu, co bylo špatně, co naopak dobře. Jsem ráda, že Vás úkoly bavily. Týmové výzvy byly fiasko a takhle už je tady určitě nikdy neuvidíte. Zoufalé situace jsem se snažila nějak rychle vyřešit - mrk mrk Siku - někdy hold jednám a nepřemýšlím. Byla to nešťastná náhoda, která tu pár lidí zvedla ze židlí - hněv miřte na mě. Každopádně Siku by byla první s body navíc, i bez. Za to co předvedla smekám klobouk, blázne.
Tak či onak, jsem hrozně ráda, že jsou tu i tací, které to i před moje chyby opravdu bavilo. Příště to bude o 100% lepší! Děkuji i všem za možnost pomoci do budoucna, určitě jich využiju, ať máme doladěný každý detail.

// Připsáno +7 a +3

Povzdychl jsem si, tohle vůbec nešlo podle plánu. Každopádně Lilac mi hodně věcí vynahradila a za to jsem byl rád. Sem tam mi jen do hlavy stoupla myšlenka, kde asi můžou být. Ale je fakt, že to bylo jenom když se objevilo nepříjemné ticho. Lilac mě dokázala přenést za duhový most a tam si tancovat hula hula, aniž by mě cokoliv trápilo. "Máš recht," neměl bych pořád jenom fňukat. Jednou jsem měl ale mámy a tak jsem se nemohl ubránit myšlence, že bych je tady rád měl. S Lilac tady všecko odedřem samy a pak jim dáme nějakou nepříjemnou práci.
Mohl jsem jenom hádat, co je teď asi na řadě. Musel jsem přemýšlet nahlas. Lilac začala výjmenovávat, co všechno máme a co nemáme. Vypadalo to, že se blížíme ke konci. "Bingo! Úkryt! Najdem úkryt, to bude láčes kruci písek! A pak už budem konečně bydlet!" Zavrtěl jsem ocasem a vzpomněl si vlastně na náš úlovek, který tu ještě někde leží. Snad se nezkazil, byla by to škoda. Olízl jsem si při tom nos, protože by můj pidi žaludek určitě něco málo uvítal. "No nezblázni se, jo sem rád že tu si," musel jsem hrát trochu tvrďáka a nemohl jí přece jen tak něco dát zadarmo. Při tom jsem se jen spiklenecky zazubil.
Dali jsme se tedy do pohybu a začali hledat, kde co a jak by se dalo. Bylo celkem horko, nepříjemně mnou projel pocit, že bych se nejradši naložil do studené vody. Ale třeba léto už brzo skončí. Lilac se zastavila u kořenů a snažila se nahlédnout skrz ně. "Máš něco?" Zeptal jsem se, protože sem si představoval, že úplnou náhodou tu najdem hotovou jeskyni. Ale tak jednoduchý to asi nebude, hold budu muset přiložit tlapu k dílu. Lilac se začala radovat, jako by našla opravdový poklad. Ihned jsem se nacpal hned vedle ní a strkal nos tam kam ona. "To nevypadá zle," napadlo mě. Šlo spíše o takovou noru, vypadala že je malá. Třeba bysme měli štěstí, když si trochu hrábnem, napadlo mě.
Lilac pak navrhla, že si na chvíli sedne, zdá se že z toho hledání je dost unavená. A tak jsem přikývl a ještě strkal nos do tý malý nory. Když jsem hlavu vytáhl, ucítil jsem zvláštní pach, ale nevěnoval tomu zatím pozornost. Vytáhl jsem hlavu z tý díry a kráčel za Lilac. Chvíli jsem jenom postával a hleděl sem a tam. Pak mě ovšem něco zaujalo. Uši jsem okamžitě našteloval dopředu, jako kdybych slyšel zajímavý zvuk. "Šmarja Lilac zvedni tu svojí prdel!" Vyštěkl jsem a ihned k ní přiskočil a čumákem začal tu její řiť zvedat. Kousek za ní byla vidět díra, díra která nejspíš znamená naši výhru!
V tom jsem uslyšel zavytí a musel tak vytáhnout svůj nos ze zadku Lilac. "He?" Tak já tady najdu jackpot a teď todle? Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že to vytí znám. Než jsem se stačil nadát, někdo do mě narazil. Vlčice, která je jen o něco menší než já. Jako obvykle ze sebe začala sypat všelijaká slova a já se jen s radostí přitulil. Slyšel jsem, že tu v lese někde je i Iška, ale nejspíš šla projít terén našeho nového domova. "Nazdar mámo!" Uvítal jsem jí. "No to je dost, přijít si k hotovému, pche!" Matinka se omlouvala, že jim to tak trvalo, ale to všecko šlo teď zcela bokem. "Dovol, abych ti představil moji pravou ruku, která to tady dře celou dobu se mnou. Je to už taky právoplatná členka naší rodiny, jako jste kdysi přijali mě, já přijal ji! Lilac tohle je máma Sid," představil jsem drobnou vlčici a při tom se na obě podíval. "Tak teď se dem podívat na to co měla Lilac pod prdelí," řekl jsem jako by se nechumelilo.

//Směčkový úkol: Najít vhodné místo pro úkryt

Stále jsem tu byl jenom s Lilac, byl jsem trochu nervózní z toho, že za celé léto se tu moje mámy ještě nejsou. Snad si to nerozmysleli, ne to by se nestalo. Jen se někde šprajcli, přijdou k hotovému. Projelo mi hlavou. Snad se jim nic nestalo, netušil jsem kde bych je teď měl hledat. A rozhodně jsem na to neměl ani čas, chtěl jsem tohle místo dotáhnout do konce. Do posledního puntíku to tady udělat perfektní, aby jsme mohli mít dobrý život. "Zatím to tak nevypadá," hlesl jsem a při tom se uchechtl, zatím jsem to bral stále s lehkou hlavou. Ale věřil jsem svým mámám, že snad co nejdříve dorazí. "Vem čert, dolezou a že jim dáme pěknou hubovanou, že jim to tak trvá," zavrtěl jsem se s úsměvem.
Pak jsme se vrátili zase zpátky k vymýšlení názvu. Zdá se že to bude jeden z nejtěžších úkolů. Vždyť tím názvem se budeme prezentovat. Mělo by to být honosné, ale zároveň i jednoduché. Naše smečka jednou dobude tenhle svět a bude to tím nejlepším místem na světě. A rozhodně si tu nenecháme každýho kdo přijde, nechceme smečku nul. Lilac s tím začala a my to pak hravě komolily, až nakonec přece jenom přišel záblesk. "Ageronská smečka," zopakoval jsem, docela se mi to líbilo. Takže se mi rozšířil úsměv na tváři. "Cool, to beru," zazubil jsem se nad tím. Vážně to znělo fakt krutě dobře. "Tím máme další věc splněnou, perfekto! Takže... co dál?" Zeptal jsem se trochu z nouze. Jako by mi z hlavy všechno vypadlo, protože jsem se teď radoval fakt dobře z toho názvu. Už jsem si to představoval i v hlavě. Jednou bude Lilac a já kralovat celýmu lesu. Já tu hierarchii moc nebral, Lilac už jsem začínal taky zahrnovat do rodiny. A rodina si je přece rovna, srát na nějaké směšné žebříky hierarchie.

//Směčkový úkol: Vymyslet název smečky 3

Potřeboval jsem vymyslet, co dál s Lilac. Nemohl jsem jí dát na post nějakého odpadu, to si nezasloužila. V mých očích byla přece jenom něco víc. Rozhodně mi pomáhala a dělala mi tu společnost už sakra dlouho! Takže jsem jí nechtěl ani urazit tím, co jí nabídnu. Lilac však byla možná místy nedočkavá a mě bavilo jí trochu potrápit. Spiklenecky jsem se při tom křenil, jako by mi každou chvílí měla odpadnout spodní čelist. "Neblbni, nejsem zas taková socka, že bych měl ten teleport jenom jeden," trochu jsem se urazil, ale jenom trochu.
Každopádně jsem se tomu musel postavit čelem. Pokud jsem chtěl být hlavou naší smečky, budu mít víc takových rozhodnutí před sebou. Mnohem raději bych byl, kdyby to za mě dělal někdo jiný, ale co bych to byl za vládce, kdybych nechal rozhodovat jiné? Lilac se učila opravdu rychle a kdo ví, třeba to jednou bude vést místo mě. Měla nápady a rozhodně měla k tomu mnohem lepší povahu než já. Nemohl jsem se ale nechat zahanbit. Nabídl jsem, co jsem mohl a očekával možná řev? Pláč? Truc? Že se sebere a odejde, protože to bylo málo? Ale Lilac byla... nadšená? "Je vidět, že tvé kvality Sionn úplně přehlédl," zkonstatoval jsem nakonec. "A máš na víc," pokrčil jsem rameny, jednou. Doplnil jsem v duchu. "Nebude to asi úplně jednoduché, Asgaar je ve špatných tlapách a je jen otázka času, než děda padne. Pak nám na záda budou dýchat podlézaví parchanti, naivně si myslím, že můžeme žít odděleně každý svým životem... ale něco mi říká, že budou ještě problémy. Takže jsem rád, že mám tak silnou vlčici v řadách," usmál jsem se na ni. Je fakt, že mi to dělalo trochu vrásky na čele. Nechtěl jsem se jimi zabývat, ale čím déle jsem tady... a byl poněkud klid, tím víc mě to znepokojovalo. "Doufám, že ani já tebe, madam," řekl jsem šarmantně, že se mi z toho i místy zamotal jazyk. Na tohle jsem nebyl. Kdybych to v sobě měl, nedvořil bych se a nejspíš bych řekl - hele kotě támhle kousek je kus keřem mám kus klobásy. Ale bohužel ani jedno ke mě nesedělo. Hold jsem se musel asi ještě najít, ale osud v tomhle byl ke mě velmi krutý a proto jsem si držel určitý odstup, možná až nezájem.
Lilac začala přemýšlet nad názvem smečky. Začala komolit nějaké slova a já absolutně netušil, z čeho bych to měl vytáhnout. Tenhle les určitě už název dávno měl a my ho teď máme jako zjistit jak? Trochu jsem doufal, že se mi před očima objeví nějaká vobří cedule s názvem, ale to se nestalo. Panoval tu celkem klid a pohoda. To ticho mě nesmírně naplňovalo. "Agerenská smečka to zní jako smečka snobů," zhodnotil jsem pokusy Lilac, ale šlo jí to jedna báseň! Kdyby byla soutěž o nejhorší název smečky, 100% by vyhrála. "Takže na A jako jo?" Ujistil jsem se. Já se toho Áčka k čertu nezbavím. Ale hodlal jsem jí vyhovět. Když jí to udělá radost, proč ne. "Ager-pčík-onská smečka!" Vyprskl jsem ze sebe, protože mi do čumáku vletěl pil z blízké květiny. "K čertu co jsem říkal?" Zeptal jsem se Lilac, jestli tomu aspoň trochu rozuměla, já neměl nejmenšího šajna, co jsem vlastně řekl.

//Směčkový úkol: Vymyslet název smečky 2