Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokračoval jsem dál, až do chvíle než jsem na sobě spatřil pohled. Ihned jsem zastavil, pofiderně jsem hlavu měl zhruba v úrovni i těla. Nechtělo se mi ji zvedat, spíše jsem se díval na vlka, který na mě vejrá. Stál tam, opět další vlk s obrovským tělem. Jeho ostrý pohled se zabodával přímo do mě. Ledabyle jsem se podíval doleva, doprava a pak zase zpátky. "Na co vejráš?" Zeptal jsem se suše. Když jsem na něj zůstal taky čučet, všiml jsem si obrovské spousty jizev, co na sobě měl. Přišlo mi, jako že malej musel spadnout do nějaký klece s kojoty, nebo spadl do srázu plnýho bobrů a ti si ho spletly se dřevem. "Máš snad nějakej problém?" Povzdychl jsem si, protože problémy... jó těch tu bylo habaděj. Počkat, počkat... šedej vlk s hodně jizvami. Uvažoval jsem. Jako bych to někdy už někde slyšel. Ale... nevzpomněl jsem si, nejspíš to nebyl nikdo úplně důležitý, takže jsem to hodil hned za hlavu. Navíc, tenhle možná ani šedej nebyl, kdo ví. Možná byl prostě jinej, stačilo na úhlu pohledu. "Mluvíš? Nebo ti někdo usekl i jazyk?" Podotkl jsem jeho vzhled a při tom sklouznul pohledem nahoru a dolů. Já na tom nebyl zrovna lépe, na celé moji tváři nerostla srst od hlubokých jizev. Ale pod maskou to nebylo tolik vidět, vlk by se na to musel soustředit. Naštěstí jsem jí měl a nemusel tak děsit okolí, naopak tenhle? To byla hotová chodící traumatizující situace!

// VVJ

Možná jsem se pro tuhle cestu rozhodl z nostalgie. Ach, jak daleko jsem se dostal, vždyť jsem se šel jenom podívat na zvěř v okolí. Chystal jsem smečku na lov, abychom nechcíply hlady přes zimu. Ale tu a tam se to čas od času zvrhlo. U jezera jsem neslyšel žádné žhavé drby a drby já fakt moc rád. Jenomže nuda, jako by snad svět ani nežil. Každý si hleděl svého, možná to bylo lepší. Ale já měl moc rád skandály, jenomže jako by se svět snad zastavil. A nic se nedělo. Jo, handrkovali se jenom o úplných kravinách.
Povzdychl jsem si. Lezl jsem pomalu do hor, stezka mě vedla přím mezi horami. Tady jsem dlouho nebyl, takže jsem to i uvítal. V rychlosti jsem se chtěl projít, protáhnout se a porozhlédnout. Přece jenom na severu bylo hodně smeček a obejít jejich hranice, zaposlouchat se... jestli náhodou někdo něco nechystá. Moje smečka tam byla nejkratší dobu, takže jsem to považoval jako důležitý bod, dávat si odstup a pozor. Jenomže ne, prozatím jsem nic nezaslechl a tak jsem chvíli oceňoval přírodu, hory jsem měl zkrátka rád a tyhle skály... byla to taková nostalgie, dlouho jsem tady nebyl.

// S. Galtavar

Doklusal jsem k jezeru, kde jsem ihned sklonil hlavu a napil se chladné vody. Čenichal jsem po okolí a hodnotil pachy. Cítil jsem nějaké známé, pár neznámých, ale bylo tu celkově prázdno. Jak zvláštní, nijak jsem se ale nezdržoval a vydal se po břehu dál. Chtěl jsem se ještě porozhlédnout, možná jsem doufal, že tu potkám pár vlků a zaslechnu nejnovější drby. Tady to bylo odjakživa frekventované, takže jsem s tím možná i vnitřně počítal. Ale pro mou smůlu, právě dnes se tu žádné velké téma úplně nekonalo. Pohodil jsem ocasem a pokračoval tak dál.
Rozklusal jsem se k lesu, chtěl jsem to omrknout ještě tam, i když tam jsem lovit rozhodně nechtěl. Přesto jsem si tak nějak mapoval, kde se teď uvelebila zvěř, stáda se přece jenom před zimou stahují, takže jsem chtěl mít všechny možnosti pod kontrolou. Nechtěl jsem, aby přišlo nějaké fiasko. Olízl jsem si tak nos a vkročil do lesa, lesní cestičkou mě to táhlo k horám, tady jsem už opravdu dlouho nebyl.

// Orlí skály

// Ageron

Ať jsem chtěl nebo ne, tenhle přehled jsem musel mít. Zde mi to přišlo jako nejlepší místo se porozhlédnout. Zhluboka jsem se nadechl a nasál tak čerstvé pachy. Zdá se, že tu bylo hned několik stád vysoké zvěře. Rozhlédl jsem se a viděl i siluety. Byly dost blízko, mezi nimi jsem zahlédl i nějaké ty menší kusy. Zdá se, že jsou ještě mezi nimi i junioři. Projelo mi hlavou a zastříhal jsem ušima. Chvíli jsem tam jenom postával, sledoval je, hodnotil. Až jsem se nakonec rozhodl zamířit k jezeru a dál. Rozhodně jsem chtěl projít trochu víc míst, abych věděl kde se bude nejlépe lovit. Ale tady mi to celkově vyhovovalo asi nejvíc. Takže vnitřně jsem byl už rozhodnutý.
Pohodil jsem ocasem, dostal jsem totiž žízeň a chtěl se napít. Nedaleko bylo velké jezero, takže jsem se k němu vydal. Vždy u něj bylo celkem živo a na kontrolu, jak jsou na tom ostatní to nikdy nebylo příliš špatné. A kde co tam vlk i zaslechl, takže tak.

// VVJ

Zdá se, že bylo ticho po pěšině, všechno jsem zahnal. Tak jsem se trochu uvolnil, procházel jsem lesem, kde všude panoval klid a pohoda. Sineád byla nejspíš ještě stále v úkrytu a Iskierka s Lilac v lese. Půjdu obhlídnout okolí, jak je na tom vysoká zvěř. Napadlo mě. Když už budu přece jenom svolávat k lovu, měl bych si udělat přehled o tom, kde bude nejvhodnější lovit. A kolik kusů je loukách případně je. Takže jsem se sebral a rozhodl se to jít prozkoumat. Určitě bych teď uvítal i Seminoli, ta by to mohla proplachtit během chvíle a řekla by, jak je na tom která louka. Takhle to budu muset zjistit sám.
A tak jsem se pomalu rozešel, proplétal se mezi stromy a zamířil hned na vedlejší louku, potřeboval jsem mít přehled o tom, kde se co šustne. Opouštěl jsem les celkem nerad, vždyť je to nedávno, co jsem zmizel, ale nedalo se nic dělat. Tuhle práci za mě očividně ani jedna z ženských neudělá, protože to ani jednu nenapadlo. Frkl jsem při tom a pomalu si to štrádoval dál.

// Severní Galtavar

Tak to bychom měli, vlk jehož jméno jsem neznal se zdálo, že je na čase k odchodu. V klidu jsem proto vysvětloval cesty, kudy se může vydat. "Beru na vědomí," uchechtl jsem se. Vážně to bylo jedno z těch normálních setkání, nic těžkýho na tom nebylo. Ale měl jsem teď celkem dobrou náladu, ono potkat mě s tou horší je... heh, trochu jiné. Možná bych se dokázal s tím vlkem bavit i o něco déle, ale nechtěl jsem ho tu už držet. Zdá se, že měl už naspěch a přece jenom tady ho nic nedrželo. A možná bude rád, až bude od Smrti, nebo Mrtvolky dostatečně daleko. "Jasný, měj se," rozloučil jsem se. Chvíli jsem se rozhlížel u hranic a pak zvědavě zabrousil pohledem k Jedlovému pásu. Ooo.... Mrtvolka. Mlsně jsem se olízl, lákalo mě se za ní vydat. Ale moc dobře jsem věděl, že ona to má... jednou tak, po druhý tak. Už tam pravděpodobně nebude.
A tak jsem se sebral a zamířil zpátky do hloubi lesa. Snad jsem všechny návštěvníky, i potencionální odboural, úspěšně. Každý si šel po svých, dokonce i správnou cestou. Ale co já? Zamyslel jsem se. Stále jsem se snažil ucítit nějaký pach z mých ženských, ale zdá se, že zatím nic co by stálo za řeč. Takže jim dám ještě pár chvil, než je plně svolám k lovu.

Celkem mě bavil, v jeho očích jsem musel vypadat jako asi naprostý šílenec. Ale nevadilo mi to, už jsem si zvykl, že se na mě dívají skrz prsty, takže... vo co jako šlo? "Jde vidět, že nepocházíš odsud," podotkl jsem, ale nemyslel jsem to nijak zle. Spíše to bylo takové, no... "Pokud tu zůstaneš, časem najdeš skulinky, jak se s nimi vypořádat," pokrčil jsem rameny. Každý bůh měl něco, ale jakmile vlk přišel na to, jak s nimi vycházet, tak se to dalo hodit za hlavu. Mrtvolka je prej podle Lilac fakt v pohodě, občas tě sice zabije, ale pak zase ožiješ. Láčes jak blázen, prostě voraz. Jak i sám řekl, nebyl zdejší, tam odkud pocházel nic takového neměli. "Jak smutný," řekl jsem s trochou nezájmu. Očividně jeho svět musel být víc než nudný, pokud tam nechodili bohové. Ale kdo ví, neměl jsem čas řešit nějakého cizího vlka, co mi sem zabloudil. Kdybych takhle měl řešit každýho, kdo projde kolem, nedělal bych nic jiného.
Pobaveně jsem mrkl ocasem, vlk se zdál být o něco lepší. Už nebyl bílej jak stěna, teda akorát po xichtě, ale za to mohly ty chlupy. Jak sám sdělil, byl z Borůvkové smečky, takže mi můj nos nelhal. Vstal jsem a udělal těch pár kroků k hranicím. Mluvil o tom, že se musí vrátit k jezeru, pokud se chce vrátit domů. "Buď, rovnou přes tuhle pláň k jezeru, ale dej si bacha na támhle ten prťavej les, je tam taky smečka. Obejdeš celý jezero a seš doma, nebo půjdeš tady dolů přes tyhle nízký hory, vylezeš na jižní pláni, ta tě dostane k řece, která teče z velkého jezera. Dostaneš se na druhej břeh a seš doma," nabídl jsem mu dvě cesty, kterou si vlk vybere bylo na něm. Za tohle by mi měli platit. Projelo mi hlavou, ale naštěstí to Lilac, ani moje matky neviděli. Takže jsem byl z kola ven a aspoň jsem se trochu pobavil, na úkor někoho jiného.

Zdá se, že vlk nebyl mrtvej, ale co není může milostivě být. Naštěstí pro něj jsem byl celkem potěšen, že tu nevyřváňal jako na lesy. Takže jsem se rozhodl udržet se trochu na uzdě, i když ani má trpělivost nebyla zrovna dvakrát na dobré úrovni. "Utekl," uchechtl jsem se. Bylo to celkem k popukání, vždyť... stačilo se na něj podívat, takovej velkej vlk a uteče před něčím, co ho vyděsí. Možná i před stínem, kdo ví. Poslouchal jsem toho vlka, který tu plácal pátý přes devátý. Očividně si nebyl jistý, že je tak blízko naší krásné Smrti. "Jop, bydlí přímo támhle," ukázal jsem tlapkou a při tom neutrálně mlasknul. "Bububu," pokračoval jsem dál.
Posadil jsem se a při tom se rozhlédl. Panoval tu celkem klid, já teda žádnýho ducha neviděl. Ani nic, co by tomu nasvědčovalo, že by tu měla být nějaká bestie, co budí rozruch. Zdá se, že byl fakt živej, nebo se aspoň tak cejtil. V poušti byl, ale dávno před tím, než došel sem. "Tak to tuhej ještě nejsi, ale co není může bejt," pokrčil jsem rameny. Přece jenom tohle byl můj les a jeho zadek momentálně stál v mém lese. "Odkud seš? Možná tě dokážu nasměrovat, ať zaparkuješ tu svoji prdel ve správným lese," nabídl jsem se, až jsem se doslova zalekl, jak milej jsem byl. Ale podívejme se, jak málo stačí k tomu, abych někomu pomohl. V první řadě třeba neřvat po lese. Projelo mi hlavou. A navíc, tenhle byl jenom vyděšenej a netušil kam vlezl, sice jsem si lehce kopnul ještě do mrtvoly, ale nic hrozného, uměl jsem to fakt líp. Cítil jsem z něj slabý pach smečky, která voněla po borůvčí. Ten pach jsem znal, vzhledem k tomu že jsem se narodil ve smečce hned vedle. Tak nějak mi ty vůně utkvěly v hlavě, ale možná jsem se mýlil. Bylo to vážně slabé, takže třeba tam tudy jenom prošel, nebo byl nový, těžko říct. I tak jsem to nechal na něm, jestli bude chtít poradit, nebo ne.

Zůstal jsem v klidu stát a při tom pozorovat vlka před sebou. Byl vážně velký, ale teď se krčil jako dítě před rodičem. Lehce jsem naklonil hlavu a čekal, co z něj vypadne. Tu prvotní větu jsem spíše bral jako vtip, očividně jsem ale trefil hřebíček na hlavičku. Právě se setkal s duchem, vlastně dvěmi, teda pardón, třemi. Musel se mi lehce zkřivit úsměv, když padla otázka, jestli jsem i já duch. "Možná?" Naklonil jsem hlavu na stranu a při tom mrskl ocasem ze strany na stranu. Ježiš tohle je tak cute. Projelo mi hlavou jako první. Tenhle vlk mohl mít sílu snad třech dospělých vlků a teď byl vyděšený z vlastního stínu. Povzdychl jsem si, vlastně to byl dost smutný pohled. Zmínil i Života, čímž jsem zastříhal ušima a poslouchal. Jizvy pod maskou naštěstí nebyli vidět, ale mimické svaly mi teď jely o sto šest. "Mrtvolka?" Zopakoval jsem po něm. "Bába, co bere duše na druhý břeh, aby jim tam ukázala mnohem horší svět a když se osvědčíš, voalá, bum a seš zpátky." Zamumlal jsem. "Nic děsivýho, vždyť já žiju vedle samotné Smrti," podíval jsem se směrem, odkud byl les, kde byl ona samotná Zřícenina.
Já to bral jako takovou normální věc tady. Sice jsem jí nezažil na vlastní kůži, ale zažil jsem spousty dalších hrozných věcí. O tom že existuje Mrtvolka jsem zjistil až od Lilac, ale vždyť to byla podle ní pohoda. Jednou zdechneš, něco zažiješ... pak se polomrtvej vrátíš zpátky, ale nejde o to jak umřeš... ale pro co sakra umřeš. Když už máš umřít, musí za tím bejt poklad. "Cejtíš se mrtvej? Měl jsem za to že pokud zdechneš, zjevíš se v poušti a odsud to je sakra daleko," povzdychl jsem si a při tom se posadil na zadek. Posraný, posraný až za ušima. Lebedil jsem si a při tom se lehce usmál, nevěděl jsem proč ale možná se mi trochu líbil. Možná zažil nejhorší muka, jaké si kdo mohl zažít, ALE! Ale mě se to páčilo.

Spokojeně jsem si ležel a díval se do nicoty. V duchu jsem přemýšlel nad tím, co všechno nám ještě do zimy chybí. Možná jsem čekal to zavytí ze strany Lilac, nebo svých matek. Ale to se nedostavilo. Poslední návštěvníky jsem úplně vypustil. Nestály mi ani za to, abych na ně jakkoli vzpomínal. Bylo mi líto toho vlka, co se táhl s tou trapkou. Hezky nakonec pohoří, ale o tom byl asi jiný příběh. Nesuď jiný, hleď si svýho, proto jsi zakotvil tady. Projelo mi hlavou a povzdychl jsem si.
Pomalu jsem se zvedal, když jsem chtěl svolávat ty svoje ženský k lovu. Jenomže v ten moment jsem něco ucítil, pach na hranicích. Zbystřil jsem. Jestli to je ta frnda tak jí teď vynesu v zubech a je jedno, jestli je vyšší než já. Projelo mi hlavou. Jenomže tenhle pach byl jiný, ani nezavyl, neudělal prakticky nic. Jen tu prostě byl. Čímž mě to trochu zarazilo. Buď to z její strany byl totálně ten největší joke na světě, nebo to byl někdo jiný. Znovu jsem nasál zdejší pachy do nosu, něco mi říkalo, že tohle byl někdo jiný. Sakra, já vím že se blíží zima, ale tohle to? Jsem si nemyslel, že to bude průchoďák. Povzdychl jsem si. Ale pach mi říkal, že to není nikdo, kdo by tu byl před tím. Ale tak tohle si už ze mě někdo střílí švestky ne? Pardón, ale před chvílí jsem na těch hranicích dal fakt jasně najevo, že tohle území je fakt někoho. A teď to tady bylo jako průtokáč. Pomalu jsem se tedy vydal tím směrem.
U hranic jsem narazil na očividně od pohledu zmateného vlka. Jeho vzhled mi nic moc neříkal, vlastně úplně nic. Na noze měl nějakou cetku, kterou očividně našel někde u žumpy. Ale to vem čert, aspoň tady nevřískal jako ta ženská, už jenom proto měl aspoň nějaký plusový body. "Ztratil ses?" Houkl jsem, když jsem míjel poslední strom, aby mě dotyčný viděl. Nebyl jsem kdo ví jak velkej, spíše mě rodiče dělali na schodech. Ale i tak jsem se pofiderně napřímil a fialovým zrakem ho sledoval. "Vypadáš, jako bys viděl ducha," podotkl jsem a při tom netušil, jestli se mu mám teď smát a ukazovat prstem, nebo si dělat starosti. Jo, to první bylo správně. Ale i tak jsem si zachoval celkem nezaujatou, spíše lhostejnou tvář.

Ježiš, jak je možný, že existuje tolik vlčic bez mozku. Povzdychl jsem si, nevím proč ale v poslední době to byla jedna trapka za druhou. A tahle byla korunovaná. Hlučná a myslela si, že jí patří očividně svět. Byl jsem ale vděčný za to, že mi tu nepředvedla žádnou scénu. Rozhodně jsem netoužil po tom, aby mi tu vylívala svoje srdíčko. Její problémy byly to poslední, po čem jsem prahl. To byl i život hovnivála mnohem zajímavější, než ten její. Ten vlk se zdál trochu normální, trochu jsem ho litoval, že si vybral právě takovou společnici. Ale i takoví chudáci jsou mezi námi. Když jsem se na to podíval z jiného úhlu, i já byl takový tak trochu chudák. Vždyť jsem měl na krku rovnou tři. "Čau," rozloučil jsem se s povzdechem. Vyprovodil je pohledem, abych měl jistotu, že opustili les. A tak se i stalo.
Zvedl jsem se a odebral se hlouběji do lesa. Zdá se, že ani jeden neměl zájem o moji smečku a já neměl zájem o ně, takže výhra na obou stranách. Byla to jenom náhoda, že sem přišli. Sice jsem netušil, jestli sem šli právě kvůli tomu zjizvenému vlkovi, nebo se chtěli jenom podívat, nebo to byla fakt prostě náhoda. Ale nehodlal jsem se v tom dál šťourat, tím že odešli to pro mě skončilo a já už si na ně ani nevzpomněl. Lehl jsem si zhruba doprostřed lesa na měkký mech, abych si udělal trochu větší pohodlí. Zívl jsem a spokojeně odpočíval. Dám jim ještě chvíli, než je svolám k lovu, pokud to neudělá někdo dřív. Lilac znala můj plán, možná by to byla ona. Nebo nějaká iniciativa od mých mamiček by taky určitě bodla. Ale chtěl jsem si odpočinout, po té cestě jsem byl pořád ještě dost unavený, takže jsem odpočinek fakt uvítal.

Sledoval jsem oba dva vlky, ten bez toho ucha vypadal líp, byl zticha. Což se nedalo říct o jeho matce, nebo co to vlastně bylo. Naklonil jsem hlavu na stranu a potichu poslouchal, ovšem jedním uchem tam, druhým zase rychle ven. Nevypadlo z ní nic, co by mě víceméně zajímalo. A nějakou tu otázku jsem přece jenom ignoroval, což vlastně ani nevadilo, protože ta vlčice nezavřela zobák. Ten Ivar, co do teď řekl možná tak pět kloudných slov dohromady se moc nezapojoval. Ale byl očividně strůjcem téhle návštěvy, hledal nějakého vlka. Rozhlédl jsem se doleva, doprava, pak jen jednoduše mlaskl. "Neznám," odpověděl jsem jednoduše.
Stále mluvila, byla opravdu hlučná a čím déle tady stála, tím víc jsem cítil, jak se mi něco zabodává do uší. Šmankote, kde se todle rodí, povzdychl jsem si. Chvíli jsem sledoval i Ivara, ten se díval všude možně, jako by tady ani nechtěl být. Aspoň někdo tady měl aspoň nějakej mozek. Morghana, jak se představila ta vlčice, co jí dělal vlk s liškou mi pochválila les, nijak jsem nereagoval, protože jsem věděl, že je tohle dobré místo. Ale myslím, že jí ještě neslyšeli veverky na druhý straně lesa, ale nechtěl jsem jí pobízet k tomu, aby mluvila více nahlas, to už snad ani nešlo. "Už to tak bude," souhlasil jsem s otázkou. Žádnýho zjizvenýho vocasa sem neviděl, což znamená že je to snad všecko. Ani jeden z nich se mi moc nelíbil, no Ivar měl možná pár plusových, naprosto bezvýznamných bodů, ale todle, co přede mnou stálo bylo příliš. "Tak Morghano, Ivare, je to všecko? Jestli Vám chybí zjizvený kámoš do trojky, já ho ve svém lese nemám," Pokrčil jsem rameny. Úplně jsem cítil hořkost na jazyku, co mě tam škádlila s otázkou - je to všechno? Za mě je to fakt všechno, čau pipi. "Takže?" Řekl jsem tiše, až mi v hrdle zarachotilo vrčení, jako kdyby naskakoval starej motor. Nějaké to slušné vychování mi chybělo už od mládí, ale co se dá dělat. Mlaskl jsem a olízl si při tom svůj nos. Očekával jsem, že už uvidím dva kroutící se zadky pryč z tohohle lesa, nebo né?

Konečně jsem obešel celé hranice a mohl si pořádně oddychnout. A že jsem měl taky důvod proč, takovou štreku jsem se musel tahat, ale aspoň to s Lilac celkem uteklo. Hlavou se mi honila další spousta věcí, nevěděl jsem, na kterou se soustředit víc. Můj kostnatej zadek tak našel studenou půdu a já si tam tak pofiderně seděl. Kožich opět nezklamal, zima je za rohem a já vypadám jak chcíplotina. Podotkl jsem, mě fakt dělali někde na skalách, protože jinak jsem si to do dnes nedokázal představit. Můj pokrevní bratr měl všecko, výšku, svaly... já měl hov, teda houbelec. No takovej je život, teď mám postavení a můj bratr má co? Houby! Zakřenil jsem se, ale ne, že bych si ho chtěl dobírat, stejně spolu máme nulovej vztah. Ale nemohl jsem si pomoct, ego mi to hladilo to jo.
V tom všem shonu se ozvalo zavytí. Zastříhal jsem ušima, bylo tak hlučný, že div mi nevyskočil kožich od kostí. No to snad ne, to není žádná vagína z těch mojich. Uvědomil jsem si, když v tom se ozvalo další. Rovnou duo, proč ne. Rozhodně jim to nelichotilo, každej z nich měl úplně jinej tón. Rozhlédl jsem se, jestli tam někdo půjde, očividně ne. Lilac si bez tak někde mastí pecku a teď to zbyde na mě. Povzdychl jsem si. I když jsem v lese cítil i Iskierku, nejspíš se tam nehnala. A já jsem neměl nejmenší chuť tu nechávat někoho jen tak posedávat u hranic. Raději je půjdu odšoupnout vedle. Zvedl jsem se tedy a nedobrovolně se vydal zpátky k těm hranicím, kde jsem ještě před chvílí čůral. To jsem stihl tak tak, proplétal jsem se mezi stromy než jsem uviděl ty dva dotyčný. Znechuceně jsem se ušklíbl, ani jeden mi nic neříkal. A o co hůř, ten jeden neměl ani vucho, to chtěl přijít vo druhý? Odfrkl jsem si a ani si neuvědomil, že v zádech jsem měl Kostlivce, co se hihňal a schovával opodál. Spouštěl se v poslední době sám a já si to ani neuvědomoval, prostě jsem si na něj zvykl. Někdo má za kámoše živý zvířata, já mám toho dementa. Ale prozatím se neprojevoval, kromě toho že tu lítal po keřích, takže cajk. "Šmarja, vždyť to vytí trhá rodidla, už to nedělejte znovu," povzdychl jsem si při příchodu a postavil se před dva naprosto neznámé individua. "Jestli Vám hoří pod prdelí, narazili jste na špatnej les, co chcete?" Zeptal jsem se s kapkou nezájmu. Byl jsem po cestě unavený a chtěl si odpočinout, to alfování mělo fakt svý nevýhody. Zpod lebky jsem pozvedl jedno obočí, abych si je prohlídl. Ne, ani na druhou neznám ani jednoho.

https://gallirea.cz/index.php?p=ageronsky-les&r=1#post-227070
Další značkování: do 16.12.2024

// Armanské hory, s Lilac
Značkování

Když nás přivítali konečně první stromy na hranici, oddychl jsem si. "Tak jsme to zvládli, spokojená s výletem?" Řekl jsem dost sklesle a podíval se na ni. Ale vlastně jsem za to byl opravdu rád. Možná jsem potřeboval vypadnout, protože jsme tady byli od jara a dělali všechno proto, aby se smečka založila. A díky výletu jsem narazil na Vivi a Siriuse, takže jsem to považoval za výhru. Vivi jsem viděl fakt moc rád a se Siriusem jsem aspoň trochu utužil vztah. Zdál se jako dobrým vlkem, až mi ho v tom Asgaaru bylo líto. Ale to už byla jejich máčka, nikoliv moje. "Trochu si dáchni, projdu hranice," řekl jsem směrem k Lilac a nechal jí pokračovat dál do lesa. "Pak zajdeme na ten lov," tak jsem chtěl, aby byla v čilu a pohodě. Ty její dlouhý nohy si určitě taky rády oddechno.
A já tak zůstal na hranicích, abych obnovil náš pach. Zdá se, že trochu upadal, což se mi nelíbilo. Co mě však potěšilo bylo, že jsem ve vzduchu cítil pach Iskierky, zdá se že se činila. Sineád jsem tu necítil, možná zůstala ještě v úkrytu. Ale co je todle za smrad? Zavrtěl jsem hlavou, lesem se táhl neznámý pach, už nebyl tak silný, takže musel být pryč. Zdá se, že jsme měli návštěvu. Zamračil jsem se, ale Iskierka se o to nejspíš postarala. Hodná mamka. Uvědomil jsem si. Obešel jsem pár stromů a označkoval je. Hranice jsme měli velké, tenhle les byl ideální i pro větší smečku, ale mě to v malém počtu celkem vyhovovalo. Prostě jenom rodina. Olízl jsem si nos a pokračoval dál. Chtěl jsem, aby se cizí vlci tomuhle lesu vyhli. Nestál jsem o návštěvy nějakým trotlů.
Zastavil jsem se a rozhlédl se. Les už načichl zase našim pachem. Možná to bylo i tím, že jsme se s Lilac pasovali na alfy a tak se náš pach velmi rychle rozrostl. Už jsem byl vyždímaný kompletně. Neměl jsem v sobě prakticky žádný čůro, i když jsem se snažil. Tohle by snad pro začátek mohlo stačit. Povzdychl jsem si, teď už jsem byl fakt otrávený a unavený. Zastavil jsem se a rozhlížel, doufal jsem že narazím třeba na Iskierku a prohodím s ní pár slov mezi tím, než se vydáme na lov. Taky bych si měl trochu dáchnout. Posadil jsem se a začal si čistit tlapy. Vypadal jsem fakt hrozně, ale tohle už prostě ke mě tak nějak patřilo.
Po několika minutách jsem se zase zvedl a pokračoval dál, ještě potřebovala označkovat jedna hranice lesa. Tohle by vlk neměl dělat sám, nebo při nejmenším před tím by měl vypít doslova celý jezero, jinak to není možný. O stromy jsem se otíral, abych na nich zanechal tak svůj pach. I pach se mi změnil. Byla to specifická vůně, úplně jiná než v Asgaaru a my načichli tímhle lesem. A můj pach byl teda opravdu už dominantní, přičemž jsem si liboval a hladilo mi to tak moje ego. Proplétal jsem se mezi stromy a pokračoval ve svém úkolu.