Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ten podivín vzal roha, takže jsem to nechal být. Lilac se taky zdála být víceméně spokojená, takže jsem to mohl hodit za hlavu. "Pobavila ses?" Nedzvedl jsem obočí a pohodil při tom ocasem. "Teď k tý práci, ať tady nevystojíme mládí," polkl jsem. Pomalu se rozešel kousek dál. Ten divný vlk nám trochu zastrašil naši lovnou zvěř. Přesunula se blíže k Jedlovému pásu. Mě osobně to nijak nevadilo a těšil jsem se na lov s Lilac. Už jsme spolu lovili a tohle byl oficiálně první pořádný lov smečky! Očekával jsem, že to bude nezapomenutelné.
Zastavil jsem se a počkal na Lilac. Když v tom jsem si všiml někoho, kdo k nám míří s Ageronu. Zvědavě jsem zastříhal ušima. "Ahoj mámo," pozdravil jsem s úsměvem. Sineád byla ovšem celá paf z té nové cetky Lilac. No jasně! No jasně! Prej Život ti vzkazuje buď trpělivej, i na tebe dojde! Jasně! Jasně! Prskal jsem v duchu nevděčně, neboť jsem vysolil u Života hotové mění a co z toho? PRD! Ale Lilac měla kostnatou hnátu, jo to byla panečku hitparáda. Ale nechal jsem je, ať si to vzájemně prohlídnou. Já už na to totiž taky čuměl. Za Sineád si to nesla k nám přímo Iskierka, její pohled byl celkem přísný, stejně tak i ta koule, co se sypala za ní. "Mě snad pálej vočiska," dělal jsem si srandu a ihned jí šel naproti pozdravit.
Jakmile na sebe i sama upozornila, její pohled spočinul na Lilac. S tou už se setkala, když se Sineád poprvé došli do lesa. Možná jenom zapomněla, nebo vlastně houbelec. Ona šla zkoumat les, takže nás možná ani neslyšela. "No, dovol mi představit ti Lilac," prohodil jsem s úsměvem. "Lilac, todle je moje druhá máma, Iskierka, ta tu nosí ty pravý spoďáry," tu druhou část jsem spíše zašeptal. "Lilac jsem potkal chvíli po tom, co jsem objevil Ageronský les. Od té doby mi pomáhala dát naše místo dohromady. A já zjistil, že je fakt super! Jako my, je to taková zase moje půlka! Chápeš, že jo? No, tak jsme se dohodli na rovnocennosti a dohodli se na vzájemném alfa postu, a tak sem jí přivedl do naší rodiny. Oblíbíš si ji, fakt," Řekl jsem zrychleně, poslední větu věnoval hlavně Iskierce, ale podíval jsem se i na Lilac. Obě byli takové dominantní, takže... no, ženský, jsou ženský, vony si to vyřeší samy. "Ale teď už mě fakt bolí huba, jsme tu kvůli lovu. N-e-m-á-m-e-ž-r-á-d-l-o," vyhláskoval jsem to a povzdychl si. "Je tu stádo losů, včetně i menších kusů, byl jsem tu už na průzkum, chystáme se na ně, abychom měli přes zimu co jíst," možná jsem dospěl, konečně. Protože jsem nemyslel jenom na sebe a už vůbec ne, neměl jsem ten komfort plné spíže a nehnul ani prstem. Teď jsem to bral osobně, protože šlo fakt i o moje jídlo. Polkl jsem na sucho a postavil se vedle Lilac, nechal jsem ať si rozhodí role, protože Lilac potichu fakt nebude.

Nechal jsem Lilac vepředu, ať se s tím vlkem baví. Slyšel jsem jenom útržky, ale nic co bych očividně chtěl slyšet. Lilac si tvrdě stála za tím, že tady očividně lovíme my a dokonce se tím i bavila. Líbilo se mi to, takže jsem prozatím neměl tendenci se nijak přidávat do hovoru. Byl jsem vlastně vyflustlej jako bobek, po všech těch konverzacích za posledních několik dní. Kostlivec se ale pak rozhodl zapojit se také do rozhovoru. Doslova tam vletěl, jako uragán, až na to že přímo mezi dvěma vlky zakopl a rozpadl se. Jeho končetiny se ale velice rychle sbírali dohromady, aby měl zase svůj tvar. Ježiš to je mentál. Projelo mi hlavou, protože tenhle jeho cirkus jsem měl jako na zlatým podnose. Povzdychl jsem si.
Lilac pak používala svoji magii, zdálo se že z výrazu vlka jsem mohl soudit, že chce být všude jinde, než tady. Kotlivec si pak začal prohlížet šedivého vlka dost osobně, lepil se na něj a snažil se mu žužlat ucho. Ze všech magií na světě, o velká Smrti, proč? Proč si mi udělala zrovna tohle? Plácl jsem se tlapou přes xicht. Ale musel jsem uznat, že se ke mě asi hodil. Asi jsem hold nebyl stavěnej na normální život. Tohle bude moje prokletí. Mrskl jsem ocasem. "Huhuuu," zabručel jsem zpod mlhy, abych to trochu popohnal.

// Ageron

Nechtěl jsem bejt pověrčivej, ale nějak jsem netušil, jak si to odůvodnit. Byl podzim a vlci jako by snad bláznili. Objevila se první mlha a všichni z toho měli očividně orientaci v kýblu. Ale naštěstí mezi nimi nebyl nikterak problém a já se víceméně mezi nimi jenom bavil. Od Lilac jsem dokonce dostal děkovnou řeč za to, že jsem jí doprovodil až na jih. "Začni si zvykat, protože kromě té tvojí prdele bude všude i ta moje," řekl jsem jí a zavrtěl při tom ocasem. Osud nás dal dohromady z nějakého důvodu, zatím jsem jenom věděl, že jsem teď byl celkem kompletní. S Lilac byla fakt sranda, moje krevní skupina.
Došli jsme na Galvatar a já se rozhlédl. Čenich mi říkal, že se losy moc daleko nedostali a jsou tam, kde jsem je viděl před tím. Mlha se trochu rozrostla, ale o to větší to bude sranda. Lilac ale upozornila ještě na nějaký pach. Zvědavě jsem zastříhal ušima. "Hm?" Zabručel jsem. Nadhodila, že jsou skvělé podmínky na to vytáhnout Kostlivce ze skříně. Musel jsem se usmát. "Dobrý point," zazubil jsem se. Děsit vlky, to sem měl rád. Pohodil jsem ocasem, Lilac se už však k cizinci ihned hrnula, aby mu vysvětlila, že teď tu lovíme my. Sledoval jsem jí, když kolem ní se začaly objevovat fialové, až místy růžové blesky. "Cool, dostala jsi od Života barbie magii?!" Zasmál jsem se a při tom jí popíchl. Určitě budou mít nějakou moc, ale nebyl bych to já, kdybych si fakt nerýpnul. Mezi tím už jsem slyšel chrastit kosti, stačilo se jenom zaměřit na vyvolání Kostlivce a už tu byl. Mihl se kolem mě, chechtal se jako smyslů zbavený, pak se ztratil v mlze a začal obcházet cizince. Zamířil jsem taky tam, abych viděl šedivého vlka. Zůstal jsem však stát opodál a zůstával v takovém mlhavém oparu. Fialové oči mi zářily skrz mlhu. Tak se ukaž hrdino, projelo mi hlavou.

"S přehledem," odsekl jsem spokojeně. Šlo mi to celkem dobře, vlastně jsem možná byl na ostatní až moc mírný. Ale co už, chybami se vlk učí. Lilac zmínila, že ona sama se vždy díky nosu vyhla cizí smečce. Souhlasně jsem přikývl. "Je to divný, možná se něco blíží těžko říct, ale ať se klidí dál od nás," pokrčil jsem rameny. Očividně nikdo z návštěvníků neměli chuť se více zdržovat. Až na ty vlčata, které jsem musel doslova vynést ven za pomoci magie. Ale to se dalo očekávat. Co jsem pochopil, jejich dětství očividně stojí za prd a stejně tak i rodiče. Nejspíš žádnou zábavu doma nemají.
Nadhodil jsem, že bychom se měli zaměřit na lov. Lilac ihned začala protestovat. Otevřel jsem tlamu v úžasu, podíval se tam a zpátky. "Sakra, kdo se s tebou třepal až na jih?!" Vyjekl jsem, že mi opět hlas přeskočil do ženských tónů. Naštěstí to Lilac brala s humorem a dokonce mě už u vybízela ať už jdeme. Těšil jsem se na lov, vlastně to byla snad první taková vysoká pod záštikou Ageronské smečky. "Dáme sólo, babky musí odpočívat očividně," řekl jsem s povzdechem. Ale určitě tady nebudou žít jen tak zadarmo, první lov zatáhne mládež, tu druhou si už povedou ty dvě. Ale možná potřebovali ještě chvíli na to se tady s tím vším zžít. "A my jsme cool dvojka, dáme levá zadní," pokrčil jsem rameny, ale to už se Lilac přesouvala ke Galvataru. Zamrkal jsem a ihned nasměroval svůj zadek taky tím směrem.

// Galvatar Severní

Sestru Arminiuse jsem nejspíš dostal do úzkých, nic moc jsem si z toho nedělal. Bavil jsem se spíše právě na mladém vlkovi. Ten se snažil zastat svých rodičů a když zmiňoval, že jejich otec dobře loví a máma je nejhezčí vlčice na světě, vyprskl jsem smíchy. U všech bohů, nemohl jsem si pomoct, ale tohle byla jedna z nejluxusnějších vět, jaké jsem za poslední dny slyšel. "Tak utíkej mamince pod ocásek," zasmál jsem se, až jsem cítil i slzy v očích. Mamánci, to je fakt gól. Povzdychl jsem si.
Pak už jsem je ovšem pakoval. Vlk se tvářil překvapeně, nedobrovolně, ale... dělal co se mu řeklo, v téhle magii jsem byl prostě mistr. Učil jsem se jí zodpovědně, každý den, při jakékoliv příležitosti. Stejně tak i ostatní dvě. Docela rád bych se naučil ještě něco nového, ale na to jsem teď neměl čas. Mezi tím vším zmatkem sem přišla i Lilac. Překvapeně jsem zastříhal ušima, nevím jestli slyšela i to žvanění o mamince a tatínkovi ze strany Arminiuse, určitě to bylo k popukání. Ještě teď jsem se z toho musel dostat. Chechtavě jsem je vyprovodil pohledem. "To mám, ty si někde mastíš pecku a já musím makat," řekl jsem přísně. Ale teď mi ta přísnost moc nešla, protože mi stále zněla ta věta ze v hlavě od Arminiuse. "Bylo tu pár vlků, zdá se že ta mlha všechny trochu mate, ale šli si po svých." Řekl jsem a ještě se musel naposledy uchechtnout. Tak snad máme veškeré návštěvy za sebou. Projelo mi hlavou. Vlastně jsem se za posledních několik hodin potkal s více vlky, než jsem potkal za celou zimu v Asgaaru v lese a to sem byl ve smečce. "Cejtíš se na lov?" Vybídl jsem ji. "Byl jsem v rychlosti na průzkum, na pláni vedle je teď stádo losů. Viděl jsem mezi nimi i pár mladých, zdržují se blízko lesa, nejspíš kvůli té mlze," podotkl jsem. Lov jsme potřebovali, to musela uznat i Lilac, abychom zaplnili spíž na zimu. A zdá se že Iskierka a Sineád se k tomu nemají, ale já nehodlám být hlady celou zimu.

Arminius se dokonce uměl i omlouvat, ale to na mě kdo ví jak velký dojem neudělalo. Spíše jsem to bral jako frázi, která mu z té prašivé tlamy jednoduše vyletěla. Rozhodl jsem se mu ukázat, co všechno je možné s magií. Nemohl jsem zakrývat celkem potěšený výraz. Tohle bylo celkem fajn. Na jednu stranu ty vlčata jsou celkem fajn. Napadlo mě. Kdyby jsme tu nějaký měli, dokonale by se na nich dalo trénovat. A jak jsem viděl, voni budou ještě nadšení! Tak vo co de jako? Výchovu bych rozhodně zvládl levou zadní, mnohem lépe než můj spermiový dárce.
Pokračoval jsem dál s magií počasí, pak jsem ho propustil a vypadal doslova k popukání. Vykoktal ze sebe naprosto unešenou hlášku, přičemž jsem si jenom povzdychl. Ach jo, mlaskl jsem. "Tak hele ty kouzelníku, když už tak magie," povzdychl jsem si, ani základy neměl! Ani ty základní věci! Prskal jsem co to jenom šlo. "Vaši rodiče jsou nějací opoždění, že vám o nich nic neřekli?" Protočil jsem očima. Sakra, na co si ty vlčata teda ti vlci dělaj? Když ne na práci, nebo obranu? Očividně tenhle byl asi ve vrhu do počtu, možná se moc nepovedl, kdo ví kde byl zakopaný pes. Dal jsem mu indicii, kde vlastně začít. "Magie jsou tady všude, stačí hledat a trénovat, pokud budeš mít štěstí, možná taky nějakou objevíš. Někdo ti je pomůže naučit." Řekl jsem. "Ale já to nebudu," řekl jsem okamžitě, abych Arminovi nedával jakékoliv naděje. Pak jsem zaměřil svůj zrak přímo na vlka, prokoukl jsem ho. A pomocí magie ho donutil říct "Nevrátím se sem nikdy, pokud toho nebudu hoden!" Přikázal jsem mu pomocí magie. A pak jsem mu jednoduše ovládl tělo a nasměroval ho ven z mého lesa. "Konec srandy, ven!" Vyštěkl jsem a ovládal při tom Arminia, počítal jsem s tím, že jeho sestra ho bude následovat. Nepochyboval jsem o tom, že tihle dva se tady nejspíš nikdy neukážou. A když už, nebude to určitě dřív jak za pár let. Myslím, že když jsem ho vyděsil tímhle, že ho dokážu ovládat, tak to bude dostatečné ponaučení.

Ti dva si něco štěbetali mezi sebou, to jsem neposlouchal. Vlastně mi to bylo celkem jedno, očividně mi ani jeden nemohl říct něco smysluplného. Ta vlčice se bála, zdálo se že má víc rozumu, než tenhle. Ale i tak jsem si je tady prozatím nechal, zkoumal.
Arminius se zajímal o mou magii. Očividně jim je rodiče neukazovaly, nebo neměli ty správné. Povzdychl jsem si a udělal malou ukázku, abych je trochu vyděsil. Jenomže to mělo úplně jiný efekt. Zůstal jsem na toho mladého zírat, jestli to myslí opravdu vážně. Mu se to dokonce i líbilo. Teď jsem byl rád, že jsem neovládal magii myšlenek, protože by se mi chtělo zvracet z toho, co se mu v hlavě očividně honilo. "Ježiš to je otázek, vypínáš se někde?" Zalitoval jsem a protočil při tom očima. "Seš moc malej," zvedl jsem tlapku a při tom ho poplácal po hlavě. Sice nebyl už tak malej, ale stále byl malej. A o životě očividně nic moc nevěděl. "Nech si toho lebkouna jo?" Povzdychl jsem si a udělal pár kroků před ně. Zavrtěl jsem při tom hlavou. Co jsem komu udělal? Pane bože já nikdy nechci vlčata, tohle je strašný. To byly furt samé otázky.
Chtěl jsem znát jméno jeho sestry, ale on to pochopil jinak. Zase se rozmluvil a já už začínal cítit, že mi za chvíli praskne cévka v mozku. "Kouzelník?" Zopakoval jsem po něm zděšeně. Chtěl něco vidět? Tak proč ne. Když už nic aspoň bude sranda. Projelo mi hlavou a sedl jsem si na zadek. Kolem panovala hluboká mlha a obloha byla zatažená. Donutil jsem s pomocí magie počasí, aby se spustil prudký déšť přímo nad Arminiusem, ale ne na jeho sestru. Ta mohla být pěkně v suchu o metr dál. "Mokrej jak zatoulanej pes," mlaskl jsem a ještě chvíli nechal magii působit. Kamkoliv Arminius šel, tak ten mráček šel ještě nějakou chvíli s ním. Pak jsem toho nechal. "A to sem ještě mírnej," zavrčel jsem, už i tak jsem toho začínal mít dost. Ale potrápit ho, aby nelezl cizím vlkům do smečky, proč ne, ale i to mělo své hranice.

Nahnul jsem se k oboum a oba ihned ucukly. Ovšem dokázal jsem na jejich tváři přečíst bolest. Měl jsem teď strašnou tendenci si tu masku sundat, ale zbyli by mi tu asi jenom cizí bobky. Tyhle pohledy mi stačily. Arminius nejdříve nevěřil, ale i mu pak na malou chvíli sklaplo. Vlčice se ovšem ozvala. "Buďte rádi, že se vám tenhle osud vyhnul," varoval jsem je přísným pohledem, pak jsem se odtáhl. Ač jsem měl tendenci je šoupnout ihned z lesa, aby si šli po svým. A jít za svým duhovým snem, aby zjistili, že svět není tak bezpečný, jako jim dávali jejich rodiče bulíky na nos... Stejně jsem prozatím zůstal. Oba mladí vlci stáli nohama ne zemí, jako by je tam teď někdo přišpendlil.
Snažil jsem se z nich něco dostat, když už jsem je tady měl. Arminius byl očividně ten, který chtěl na svoji sestru dělat dojem. Měl takový ten projev velkého bratra. Pochválil mi dokonce lebku, přičemž jsem se na něj přísně podíval. Je to vlče, nic o světě ještě neví. Projelo mi hlavou, tudíž jsem se dokázal ovládat. Ale i tak jsem je prozatím nechal být. Vyzvídal jsem, čí jsou a jestli je stále ta vlčice alfou. Slova, jak jinak se ujal ten schopnější, nebo v tomhle ohledu spíše ten hloupější. Byly prý vlčata nějaké Nel a Raka. Raka? Jako... setkával jsem se často s divnostma na tomhle světě, ale vlčice s rakem? On Baghý neznal, naštěstí ho doplnila jeho sestra, která byla očividně o něco informovanější. "Takže stále vše na správném místě," podotkl jsem a při tom se lehce usmál na vlčici vedle. Lebkoune? Proboha, proč si každý všímal právě toho? Dva mladí vlci se mezi sebou popichovali, ale ta vlčice měla rozhodně více rozumu, než tenhle mladík. Ten se zajímal o to, jak jsem se tu objevil. Znova jsem jim zmizel před očima a obešel je, postavil se přímo mezi ně. "Myslíš tohle?" Zašeptal jsem mu troufale do ucha. "Zvědavost, je velmi zajímavá vlastnost, občas je ale... hodně nebezpečná," podotkl jsem zamyšleně a při tom se posadil. "Pane korálku, očividně k vám je osud zatím vlídný, vím kde je váš les" řekl jsem ho oslovením, jako on chvíli přede mnou, ovšem na jazyku už jsem cítil hořkost, nechuť. "Uniklo tu očividně jméno schopnějšího v tomto rozhovoru," střelil jsem pohledem po vlčici vedle sebe. "Jen abych v tom měl přehled, Korálku, synu Nel a Raka," podíval jsem se zpátky na vlka a trochu si ho tímhle dobíral, nebo to byla slušnost?

Zhluboka jsem se nadechl a sledoval ony dvě tváře, které si mezi sebou vyměňovali pohledy. Zdálo se mi to zvláštní, že jsem měl zrovna teď takovou náhodu. Nejdříve ten hnědobílý vlk, teď tihle dva. Asi jsem nebyl jinej, chtěl jsem aby mi patřil svět, zkoušel kam můžu jít. Napadlo mě. Ale teď jsem byl já ten, kdo je káral za to, že jsou někde, kde nemají být. Takže jsem si zachoval tvrdou skořápku. Oba při mých slovech nadskočili. Jeden ze sebe vyštěkl jméno. Arminius. Zopakoval jsem si neutrálně. To bylo první, co vlk řekne? Povzdychl jsem si. První chyba, nikdy nesděluj pravé jméno. Zavrtěl jsem hlavou.
Podle jejich slov se sem zatoulali. Aspoň to oba tvrdili, podle výrazu i slov. "Toulky," podotkl jsem a podíval se do prázdna. Na chvíli jsem se zahleděl na vlčici, která měla zajímavé zbarvení, zaujalo mě. Ale pak zpátky na Arminia, který se ujal slova a zajímal se o mou lebku. "Po tom ti je kulový," prohlásil jsem a natáhl k němu hlavu. Tu jsem lehce naklonil, aby jasně viděl zřetelné jizvy, které mi přes lebku přečuhují. Tohle se vypráví nezbedným vlčatům na dobrou noc, noční můry. Mírně jsem u toho i zavrčel, nebyla to pohádka pro vlčata, proč já jsem měl tu lebku. Možná pro ochranu, aby si vlčata v noci nečůrly do srsti. "Tvůj přívěšek je očividně na ozdobu," podotkl jsem. "To moje chrání něco, z čeho bys řval v noci ve spánku," upozornil jsem. Nebyl to na mě hezký pohled, ale bylo to tak. "Čí vy jste?" Borůvkovou smečku vedla vlčice Baghý, jak jsem si vzpomínal z dětství. Nebyl jsem si zcela jist, jestli to byli její potomci, nikdy jsem se s ní nesetkal, tudíž jsem mohl jenom soudit. "Co si pamatuji, smečku vedla vlčice Baghý, nebo je něco jinak?" Zeptal jsem se jich a v tuhle chvíli zabodl pohled do vlčice, která jenom přidržovala ocas svému bratrovi. Třeba se trochu rozmluví.

Chtěl jsem si užít chvíli klidu v lese. Takže jsem zůstal ležet zhruba uprostřed a užívat si té chvíle ticha. Stále mi v hlavě zvonilo několik hlasů. Ale nechal jsem je být. Když v tom mi les přivlál pachy, které jsem zrovna netoužil cítit. Byly to pachy z Borůvkové smečky, zase tak sladké. Na tváři se mi úsměv změnil v křeč. Sakra, ten podzim mi dává zabrat, a to v té sladké smečce snad neumí vlky naučit ani cesty domů? Přemýšlel jsem nad tím, kdo je tam teď alfou, očividně někdo neschopný. Znova jsem se zvedl. Zcela jsem se zneviditelnil, aby mě nikdo nemohl poznat. Vydal jsem se po pachu a po chvilce i sluchu.
Když jsem se potichu plížil mezi stromy, začínal jsem slyšet i hlasy. Za chvíli se mi ukázaly dva vlci, byli mladí, možná ještě nebyli ani dospělí. Ale jo, mohli dosahovat i teď mojí výšky, ta nebyla kdo ví jak slavná. Pod nosem jsem si zavrčel, ale zcela jenom pro sebe. Nebyli na sebe nikterak podobní, každý jako by vypadl z jinýho pytle, ale očividně byli stejně staří. Ach ty geny, znova jsem se utvrdil v tom, že já vlčata nechci. Ještě by se mi narodila kopie fotra a to bych zbělal doslova celej. "Rozhodně sami nejste," prohlásil jsem s hořkostí na jazyku. Objevil jsem se hned za dvěma mladými vlky. Neviditelnost pominula a já je měl přímo před sebou. Co jsem komu sakra provedl? A zrovna té ovocné smečce, projelo mi hlavou. "Jste v Ageronském lese, mém lese, nebo-li smečce," prozradil jsem odpověď mladé vlčici a při tom po ní střelil přísným pohledem. "Co chtějí dvě kvítka z Borůvkové smečky právě zde?" Nadzvedl jsem obočí, jak jsem měl v oblibě, ale pod lebkou to nebylo znát.

// Severní Galvatar

Cítil jsem se skvěle, když jsem se vracel domů. Cítil jsem svůj pach, svoje značkování. Byl to fajn pocit vědět, že poprvé v životě jsem vlastně doma. Hrdě jsem při tom zvedl hlavu. Zdá se, že žádná z ženských se neměla k tomu, aby se sešli na lov. Hold tohle budu muset udělat já. Ale chtěl jsem si nechat ještě malou chvilku pro sebe. Mrskl jsem při tom ocasem ze strany na stranu, proplétal se dál do hlubin lesa.
Ještě jsem měl v hlavě stále to setkání se Sikuem, bylo to podivné, zvláštní. Ale nechal jsem to být. Řekl jsem mu své a on mi byl teď zavázán. Netušil jsem, jestli svého slova někdy dá váhu. Ale i tak, měl jsem aspoň někoho, jeho polohu kde vlastně žije. Mluvil o tom, že žije nedaleko odsud, proto jsem si v hlavě dělal něco jako mapu, abych se zorientoval, kde vlastně je. Zdá se, že tu vážně byl někdo, kdo měl tu drzost si tady udělat smečku bez toho, aniž by si uvědomil kde vlastně žije a s kým. Mohl to být on, nebo někdo zcela jiný, na to jsem nebral ohled. Teď ale pro mě bylo důležité, abysme byli připraveni na lov. Proto jsem zhluboka zavyl, abych svolal všechny přítomné na lov. Pokud se mi aspoň někdo ozve. Kecl jsem si na zadek a čekal, že mi budou líbat tlapy za to, jak jsem skvělý, že tohle dělám.

// Orlí skály, přes VVJ

Šel jsem z hor pryč, Siku se rozhodl jít a já neměl tendenci tam nadále zůstávat. Bylo to podivné setkání, vlastně jsem tomu sám úplně nerozuměl. Ale stalo se, ten vlk neměl absolutně tušení co je tohle za zemi ale i tak někde bydlel. Někde tady. Ta drzost. Podotkl jsem v duchu, někdo neměl nejmenší tušení o tom, co je tohle za zemi, ale i tak chtěl kousek z ní. Nešlo mi to do hlavy. Já se tady narodil, bylo fér si kousek vzít pro sebe. Ale pro někoho cizího? Kór takového, kdo ví co byl ve skutečnosti zač.
Došel jsem k jezeru, kde jsem se napil, byl jsem vyprahlý. Ale nečekal jsem na nic a pokračoval dál. Potřeboval jsem být doma, někde v obklopení vlastních vlků. O zvěři už jsem měl také informace, takže nezbývalo nic jiného, než sebrat svoje ženský a hnát je na lov. Přece nebudeme hladový celou zimu. Zvedl jsem hlavu a při tom už viděl hranice lesa. Pomalým krokem jsem se vydal přes pláň, zvěř tu stále byla, takže nebylo o čem debatovat. Vkročil jsem do svého lesa.

// Ageron

Zdá se, že zjistil o Životu až později, co tam teprve byl jaký vlastně je a co je zač. Naklonil jsem hlavu na stranu a poslouchal. Slyšel i o Vlčíškovi. Čímž mě spojil s tím, že již brzy přijde zima. "Není to jenom Vlčíšek, je jich tu daleko víc," podotkl jsem a polkl. Tak moc jsem se chtěl setkat třeba s Mrtvolkou, to byla moje krevní skupina. A Lilac se s ní už setkala a já nic. Suše jsem při tom polkl. Navrhl jsem, že mi vlk bude něco dlužit, slíbil, že to dodrží, což jsem byl rád. Cenil jsem si vlků, co drží slovo. "Jednou to třeba přijde," řekl jsem jednoduše a věřil jsem v to. Vlk měl spoustu jizev, přišlo mi že bude rváč, ale z toho mě ihned vytáhl. Všechno bylo od nepovedeného lovu, přičemž jsem na něj zůstal zírat s otevřenou držkou. Ježiš to je nemehlo, uvědomil jsem si, ale co už. "Ou," řekl jsem suše.
Pak jsem mu ukazoval různé magie od Smrti, aby byl v obraze. Vlk byl doslova nadšený z toho, co viděl. Ještě aby ne, mě to sice nestálo moc energie, všechny magie jsem trénoval často, takže jsem byl celkem v cool náladě. Sdělil mi, že žije v nějakém lese. "Možná vyhledám já tebe, nebo ty mě," pokrčil jsem rameny. Měl jsem jasnou polohu, kde ho můžu hledat, ale on jí neměl. "Mě najdeš v lese hned vedle Smrti, až budeš mít cestu kolem," řekl jsem jednoduše. Ukázal jsem mu i směr, kde Smrt a její zřícenina vlastně byla. Abychom to měli kompletní. Zdá se, že jsem řekl vše, co vlk potřeboval a začal se loučit. "Měj se, Siku, vyhýbej se lovu," doporučil jsem s úsměvem. Ještě by schytal nějakou další ránu. Ale to už nebyla moje věc, neboť byl pryč. A tak jsem se jenom stroze vydal zpátky. Nebylo nač čekat.

// Severní Galtavar, přes VVJ

Tohle byl ňouma na entou, ale já sám jsem nemohl ostatní hodnotit. Nechtěl jsem být jako fotr, já byl přece jenom lepší verze. Takže jsem se zhluboka nadechl a pokračoval. Nadhodil jsem ironickou poznámku a dokonce ho vyprovázel, ať se jde seznamovat jinam. Bylo na něm vidět, že by možná i šel. Fascinovaně jsem ho při tom sledoval a nemohl skrývat úsměv, sice pokřivený, ale jinej jsem ani neuměl. Dokonce by mi i pomohl někoho najít, problém byl v tom, že já sám netušil, koho vlastně hledám. Všecky jsem měl doma. A ti o mě opustili nejspíš žijou také vlastním životem. Hledal jsem možná novou krev, ale s tím mi teď nemohl pomoct, takže jsem to jen přešel.
Nejdříve jsem mu tedy z plných plic řekl, že tohle jsou informace, které by si měl zjistit jako první. Pravil, že už potkal Života. "Asi?" Zastavil jsem se, buď ho potkal, nebo ne. "Je tu víc takový entit," pokrčil jsem rameny. Pak se rozmluvil o tom, jak je tahle země nádherná a chválil jí očividně, kudy chodil. Já se v ní narodil, takže jsem to neměl s čím posoudit. Ale nebylo to tu špatné, kdyby to stálo za starou belu, nejspíš bych sám vzal kramle. Stále mi vykala, na což jsem nebyl zvyklí, ale nechal jsem to být. Zajímal se o Smrt, naklonil jsem hlavu na stranu a poslouchal. Zajímá se o její magie? Napadlo mě, jak jinak to zaobalit. Když jsem mezi tím sváděl vnitřní boj se sebou samým, najednou mi navrhl, že mi na oplátku za to něco dá. Jo, na dary jsem slyšel, takže jsem lehce pohodil ocasem sem a tam. "Hm.." Zamyslel jsem se. "Budeš mi dlužit službičku, ještě nevím jakou, cesty tady jsou nevyzpytatelné, možná se ještě potkáme a někdy svůj dluh můžeš splatit." Navrhl jsem. Byl to asi ten nejdebilnější nápad, co mě napadl, ale teď jsem v rukávu nic lepšího neměl. Byl jsem celkem spokojený. Takže jsem se rozhodl mu pár informací sdělit. "Život, jestli jsi ho teda asi potkal, má základní magie, které jsou známé ve spoustě zemích, voda, vzduch, oheň bla bla..." Nechal jsem ho být, on nebyl úplně ten zajímavý. "Magie od Smrti jsou jiné, pokud se někdo narodí v naší zemi, může po rodičích zdědit i tyto vzácné magie, jinak je u ní lze pořídit za určité komodity. Je prohnaná, zlá, ale je to typická obchodnice," pokrčil jsem rameny. "Například počasí," navrhl jsem a při tom se podíval na nebe. V té chvíli se z hluboké okolní mlhy a zatažené oblohy vyrojil jasný paprsek slunce, který teď zářil přímo na Sikua, za chvíli se dal do ústranní. Podíval jsem se zase zpátky na něj. "Neviditelnost, kdy se můžeš skrýt před světem," pokračoval jsem a sám jsem se zneviditelnil, obešel Sikua a objevil se za ním. Jo, měl jsem trochu na magie od Smrti úchylku, měl jsem je moc rád. Byly mnohem fantastičtější, než ty od Života. "A když ses ptal na mé oči, to je odstín magie, která nutí vlky dělat, co se mi zachce. Můžu je ovládat, donutit je dělat, co ve skutečnosti nechtějí," odpověděl jsem mu na tu jeho prvotní otázku, ohledně magie iluze a vyvedl ho tak z omylu. "Smrt jich má spoustu, ještě jsem se setkal s magií bolesti, elektřinou a říká se že jsou tu i vlci, co dokáží číst v emocích, to je nejspíš taky od ní. Krom toho ti dokáže darovat i přímo magii určenou jen pro tebe. Nikdo jiný jí mít nemůže." Řekl jsem mu, abych to celé ukončil. To povídání o Smrti bylo zajímavé, sám jsem si vzpomněl na dost věcí. Tím moje ukázka prozatím končila, byl jsem rád že Kostlivec nejspíš zůstal v lese, nebo se vstřebal do mě. Tady by jenom překážel, takže jsem pro jistotu na něj ani nemyslel, aby se tu zase neobjevil. "Ještě něco?" Pozvedl jsem obočí, které pod lebkou nešlo vidět, ale i tak to byl výraz, jestli mu to stačí, nebo si přeje pokračovat ještě o něčem dalším. Sice je to ňouma, ale někdy v budoucnu se možná v budoucnu se mi bude k něčemu hodit. I z takových vlků se může jednou stát schopnější jedinec a bude fajn ho mít možná na své straně, i když se bál vlastního stínu. Ale vzpomínal jsem na sebe, když jsem byl malej, měl jsem taky bobky ze všeho.

Když jsem vlka oslovil, jako by najednou bylo všechno špatně. On se celej rozklepal, těkal pohledem sem a tam. Jako by ani sám nevěděl, čím vlastně je. Buď to byl dokonalej herec, kterej tohle cvičil fakt dlouho a pak se z něj vyklube sériovej vrah, za což bych mu smekl klobouk, kterej nemám... a nebo je prostě jenom šáhlej. "Takže vejráš," nemohl se očividně rozhodnout a já při tom zavrtěl hlavou. Přistoupil jsem trochu blíž. Již od pohledu bylo jasné, že fyzickou zdatnost tehle vlk co se týče velikosti měl. Jak na tom ale byla pravá fyzička, to jsem mohl jenom odhadovat. Ale spíše nic moc, než něco. "Tak už se vyžvejkni," doslova jsem ho prosil. Tohle bude hotová ztráta času, sakra kde se teď tihle vlci rodí? To je jeden horší než druhý! Rozhodně nebyli odsud, protože kdyby jo, aspoň z poloviny by byly... normální? Jenomže teď bylo očividně v módě být co nejvíce IN a nebo OUT.
Pak z něj vypadlo jméno. "Nazdar Siku, jsem Crowley," pozdravil jsem ho. Očividně se chtěl seznamovat, ale netušil jak na to. "Fajn, tak když půjdeš dál, třeba na někoho narazíš," popřál jsem mu a při tom mu ukázal tlapkou nějakou ledajakou stezku. Hezky jsem se usmál, jako nejhodnější chlapeček na světě. Ještě mi chyběla za zády sekyrka a bylo by to jako z hororu. Taky hledal vlka. "U všech rohatejch s váma se snad roztrhl pytel! Nejdříve mi nakráčí dva idioti do lesa, že někoho hledaj, pak ty že taky někoho hledáš. Tak já nevím, já možná taky někoho hledám!" Bylo to hotový dráma! Ale nechtěl jsem se k tomu vracet. Zaujaly ho moje oči, čímž přitáhl moji pozornost.
"Ty neznáš zdejší magie?" Zeptal jsem se ho zamračeně. "Když už si tady chodíte po tomhle světě, aspoň trochu slušného chování a naučit se zdejší zvyky by neuškodilo," povzdychl jsem si. "Ne, to nejsou iluze, je to jedna z magií naší drahé Smrti, slyšel si o nich?" Zeptal jsem se a při tom se na něj podíval. Hádám, že ... virbl! Ne. Já cítil, že mám v sobě více magií, ale hlavně jsem měl vztah ke své vrozené. To vám panečku řeknu, byla to jedna z fakt cool magií. A pokud si Siku bude přát ukázku, směle mu jí ukážu. Nebo možná i něco víc, dneska jsem měl fakt divnej den. A já se divil sám sobě, že nemám tendenci si do něj kopnout, bylo by to tak jednoduchý.