Gallirea - Příspěvky uživatele

// Papouščí ostrov, teleport

Byl jsem zpátky na území. Přičemž jsem se smál jako blázen. Ten malej smrad nepřežije, půjde za bráchou, zasmál jsem se nad tím. Pořádně jsem se rozkoukal po lese. Představoval jsem si, že to tady bude překypovat životem. Že vlastní smečka něco znamená, rodinu... já měl rodinu, ale zdá se že mi to přestávalo stačit. V lese jsem ovšem cítil Lilac, mimo jiné. "Lilac!" Zařval jsem na les. Chvíli jsem čekal na odezvu, ale za malou chvíli se objevila mezi stromy. Vysoká vlčí dáma. Povzdychl jsem si. "Hej Lilac, nudím se, fakt se nudím. Myslel jsem si, že smečka bude cool... ale je tu nuda, jsme tu už rok." Začal jsem mluvit. "Chybí mi adrenalin, tady je sotva noha. Zakopneš tu leda tak vo mámu," zavrčel jsem potichu. Doufal jsem, že budeme mít co týrat, nebo si z někoho udělat poskoka, ale prd. Je to tu na mrtvým bodě.
V ten moment jsem ucítil, že v lese je někdo jiný. "Co se tohohle zbavit? A jít za poklady? Loudit? Krást? Podvádět a provokovat?" Zeptal jsem se jí. Lilac byla nadšená, protože to je to, o co nám šlo. Chtěli jsme okrádat naše nové členy, ale ti nepřicházeli. Byli jsme tu zavření jako ve zlaté kleci a mě už to lezlo na mozek. Potřeboval jsem z toho všeho ven. Potřeboval jsem akutně vypadnout. A Lilac možná na tyhle slova také čekala. Smečkový život nebyl prostě pro nás. "Dáme jim tuhle hrůzu a jdem?" Zeptal jsem se jí. Lilac ani neváhala.
Takže bylo rozhodnuto. Tenhle les byl krásnej, ale pro nás až příliš nudnej. Potřebovali jsme akci v našem životě. A tak jsme se vydali vstříc k pachům, které tu byli. Za chvíli jsem objevil vlka, vedle něho vlčici, jejíchž výraz bych raději nekomentoval. Ale bylo mi to úplně u prdele co jsou zač. Jestli pár, sourozenci, kolemjdoucí. Naježila se mi automaticky srst na zádech, ale to už byla síla zvyku. "Zdravím cizinci," Pozdravil jsem a Lilac udělala to samé. "Jsem Crowley a tohle je Lilac, jsme bývalé alfy Ageronské smečky, gratuluji. Tahle hrůza je od teď vaše, výhra v loterii," řekl jsem jednoduše. "No? Jdeme?" Pohlédl jsem na Lilac, ani jsem nečekal na reakci, vlky si nijak zvlášť neprohlížel. "Starejte se o to," řekl jsem. Jestli bude vůbec o co, doplnil jsem v duchu. Ale už nebyl čas, s Lilac jsme se rozběhli s úsměvem na tváři a smíchem, který se linul okolím. Spadl nám z ramen obrovský kámen. Teď je to na jejich bedrech, doufáme že se jejich nová smečka bude rozvíjet lépe, než jsme se o ni starali my. Bylo to snad v nás? Možná. Vem to čert, tam venku na nás čeká tuna dobrodružství!

// Manipulace s Lilac povolena.
// Společně s Lilac do tramtárie a ještě dál! Aneb mladíci v důchodu si jdou odpočinout!

"Drahý Zeste, Smrt je trapná jak řiť tvojí babičky," podotkl jsem úsečně. Přičemž jsem se jenom zašklebil. Já mohl být rád za to, že mám od Smrti skoro všechny její magie. Byla fajn, ale Smrt sama o sobě se smrtí neměla nic společného. Očividně jeho rodiče byli nějací fanatici, chudák malej. Ale takovej byl život. Bude se s tím muset poprat a později uznat na vhodné sám, co je pro něj to nejlepší. Já jsem mu mohl dát jenom brouka do hlavy. A to bylo mým úkolem, svést na scestí každého, kdo se mi dostane pod mou hubenou tlapu.
Pak přišla řeč o jeho bratrovi. Zhluboka jsem se nadechl. Byl tam, pak bylo puf, zůstal prach. "Zurri byla vždy pomalejší," řekl jsem jasně. I když byla vlče, pche... dal jsem jí tolik! A stále jsem se cítil ukřivděný díky jejímu chování. Tak moc mě to sebralo, má nejlepší kamarádka... "Očividně se chytala stébla, ale je jí to prd platný," pokrčil jsem rameny. "Tvůj bratr už bez tak kempuje doma, zatímco ty se tady smrdíš," bez tak už se tam zabydlel, mezi tím co jeho sourozenci jsou tu a tam... Možná už jejich rodiče i zapomněli, že nějaké další vlčata mají. Kdo ví!
Zest chtěl mít za každou cenu poslední slovo, líbil se mi, byl cool. I když byl tupej jako bambus, no já na tom nebyl taky zrovna nejlíp, ale to vědět nemusel. "Jasný, běž se chytit mámina vocasu," protočil jsem očima. Byl to zkrátka mamánek. Ale to bylo dobře, možná jí potom hodí nějaký klacky pod nohy - do toho! Do toho! "Jsem Crowley," představil jsem se mu.
Zest se pak snažil ulovit ptáka, ale vypadalo to jako by spíše pták naháněl jeho. Natloukl si nos. Musel jsem se zasmát. Tohle už mě nebaví, výchova vlčat není nic pro mě. Zamyslel jsem se. "Seš celej? Fajn," prskl jsem. "Zdá se, že ti není dáno, nu nevadí, přejdeme k další disciplíně," zazubil jsem se zcela čertovsky. "A ta zní, dostaň se zpátky domů," zazubil jsem se a s plna hrdla se zasmál. "Měj se Zeste, třeba někdy," zazubil jsem se na něj naposledy. Pak jsem zavřel oči a nechal se teleportovat zpátky do Ageronu.

// Ageron, teleport

Skočili na něj a prostě puf? Tak to je možná fakt tuhej. Ale nemohl jsem na sobě nechat nic znát že jo. A tak jsem jenom důvěryhodně přikývl, jako by šlo jenom o koupení šunky u řezníka. Tvářil jsem se naprosto dospěle, aby se neřeklo.
Pak jsem mu vysvětlil jak to tady na světě chodí. Jeho otec mu řekl, že ho určitě má Smrt. V tu chvíli jsem musel polknout, nebo spíše.. polykal jsem sliny, abych se nezačal smát. Ježiš to bude vůl. Napadlo mě. Ale to jsem přece tomuhle drobečkovi nemohl říct. Vono semeno je jako semeno, jako vejce vejci. Ale teď jsem přece jenom mohl něco změnit! Mohl jsem mu říct něco víc! A to jsem i udělal. "Smrt má hrozně hloupý jméno v tomhle, ale Smrt nemá s umíráním nic společnýho. Je tu jiná bytost, která se tímhle zabývá. Za Smrtí jdeš, když chceš třeba... nějakou super magii kterou nikdo nemá, nebo magii která není specifická. Smrt sama o sobě není smrt." pokrčil jsem rameny. Neměla by se jmenovat Smrt. Sakra my bydlíme hned vedle, co když poslouchá? Do všech kurníků. Ne, miluju tě Smrti! Zamyslel jsem se. Pozdě ale přece. Raději jsem to nechal pomalu vyplynout.
Zest se ptal, jestli je furt jeho brácha živej nebo je prach. "Nevím třeba dostane vylágoš konečně," pokrčil jsem nad Zurri rameny. "Pokud se proměnil v prach má šanci. Pokud byl tuhej jako tuhej, tělo a tak.. tak je tuhej, něco na tom je," mrkl jsem na něj. Ježiš jeho rodiče jsou nejspíš z druhýho vesmíru a Zurri si našli, protože je z třetího, napadlo mě. To bych neměl říkat, já jí vychoval, sakra... blbě. Polkl jsem na sucho. "Smrt v tom nemá slovo," zopakoval jsem potichu. To jsem věděl, jinak by jsme byli už tuhý, vždyť bydlíme hned vedle. Proto je tam Zurri nechala? Chtěla si hodit nějakou soulož se Smrtí a my co? Pohlídáme potěr který je kdo ví koho? Sakra! Já jí přece jenom něco naučil! Uvědomil jsem si hrdě.
Takhle to hold u nás fungovalo. Umřeš, ale pak zase žiješ. "Jo, ale neplýtvej tím, nevím kolik máme pokusů," někdo možná ani ten jeden. Ale zdá se, že mi to sežral. Takže dobrý, já bych byl sakra dobrej učitel!
Možná jsem si teď naběhl. Zest se mě zeptal, jestli bych ho vzal do smečky. "COŽE?" Vyjekl jsem jako ženská. Hrůzostrašně jsem se na něj podíval. "Jasně že ne, pokud se tvoji rodiče vrátí, tak s nimi hezky odcupitáš. A tohle co tě učím si necháš pro sebe. Budeš ve všem popředu, ale nemusí to vědět. Co jsem říkal před tím?" Zeptal jsem se ho a při tom se na něj přísně podíval. "Nech vyniknout sestru. Nikdo neví co máš v hlavě, co umíš... Máš díky mě triumf, ten využiješ jen při nejvhodnější chvíli jasný?!" Zazubil jsem se. To už jsme ovšem byli na ostrově. "Kdykoliv mě pak můžeš navštívit, někdy... někdy no potom," pokrčil jsem rameny. Až tě nezabije chřipka, nebo.. pták, žížala, až budeš dospělej, projelo mi hlavou. Chovej se dospěle, žere ti to. Upozornil jsem se.
Pomalu jsme se dostávali k pláži. Žhavé témata jsme snad měli za sebou a teď ten lov. Hádal jsem, že umí kulový. Sakra budu se muset nažrat pak doma. Povzdychl jsem si. "Našlapujeme potichu, jako bychom byli mráčky," řekl jsem mu. Nechal jsem ho nasytiti pohledy na moře a pak se podíval na papagája kousek od nás, který očividně v písku něco hledal. "Tak schválně, ukaž jak na něj pudeš," vybídl jsem Zesta a kecl si při tom na prcku.

// Západní úkryt

"Vy jste omylem zabili bráchu?" Podíveně jsem se na Zesta podíval a pak se začal smát. Pohodil jsem ocasem ze strany na stranu. "Kdo Vám poradil jít za Smrtí?" Posměšně jsem se usmál. Mě se teda ještě nepodařilo umřít, ale už jsem o tom hodně slyšel, byla to vlastně celkem hlína. Nechal jsem chvíli Zesta v nevědomosti a jen se tiše smál. Procházel jsem dlouhou chodbou a pohodil při tom ocasem. "Chceš říct tajemství?" Zeptal jsem se ho a při tom se spiklenecky zazubil. "Žiješ v magickém světě, ale Smrt nemá se smrtí ve skutečnosti nic společnýho," pohodil jsem rameny. A při tom pokračoval dál. "Pokud tvůj brácha natáhl brka, pravděpodobně už je zase živej. Projdeš nějakou posmrtnou zkouškou a pokud to dáš, vylezeš ven. Lilac, moje druhá alfa, chcípla též. Rozdrtil jí balvan a voala, za chvíli byla zase živá," namítl jsem. Nic na tom vlastně nebylo. Prostě to jenom praskne, nějaká cévka, pár kostí a za chvíli seš venku. Byl to vlastně náš plán. Na tom jsme se dohodli už dávno, jeden půjde krást a druhej odvede pozornost a umře. Jeden umře, druhej posbírá všechno co může a zdrhá. Teď mi bylo celkem líto, že jsme to ještě nezkusili.
Začal jsem Zesta trochu více vychovávat, očividně jeho rodiče stáli za starou bačkoru. Co víc si přát? Ty nejdůležitější věci, o těch věděl kulový. Chudák malej. Já ho poučím a kdo ví? Jestli se jednou jeho rodiče objeví na prahu, můžou si vzít jeho sestřičku a třeba Zest zůstane s námi. Očividně mu máme co dát víc, než oni sami. "Správně, rychle se učíš," zakřenil jsem se na něj. "Vlčice jsou mnohem více pracovitější, pokud bych do smečky měl vzít vlka, musel by se fakt hodně prokázat." Doplnil jsem. "Tvoje ségra, vsadím svoje zadkový chlupy na to, že se ti chce ve všem vyrovnat ne? Ne-li bejt lepší? Je to tak? Nech ji, ať si to myslí, bude se chtít furt víc a víc předvádět, šup tam s ní... Udělá všecko za tebe, ale smetanu slízneš nakonec ty," pohodil jsem ocasem. Já jsem bohužel byl vyvrhel a zůstal sám. Ale víceméně ve všech rodinách je to stejný. Každý si myslí, že dceruška je princezna, hovnajs. Je to synátor, koho chtějí.
Pomalu jsem pokračoval dál a dál, než se nám naskytl pohled na světlo a ostrov. Nadechl jsem se pořádně toho slaného vzduchu. "Jsme tu," oznámil jsem a zastavil se. Zest moc zvířat neviděl. "Tlachání je na prd," přiznal jsem. "Lepší je něco zažít," mrkl jsem na něj a vrhnul se přímo k pláži, tam to bylo nejbezpečnější, ale nepřátelé číhali blízko. Rozhlížel jsem se, jaké zvíře uvidíme jako první. "Dávej bacha kam dáváš tlapu, všecko tě může zabít," přiznal jsem a podíval se na něj. Ale to nevadí, zase vstaneš. Zakřenil jsem se. Ale teď vážně hledal jsem něco, ,co můžeme lovit.

// Ageron, přes Dlouhou řeku

Bylo vtipný slyšet zase ten vlčecí upištěný hlas, když se milost pánovi něco nelíbilo. Sám jsem vzpomínal, jak jsem neustále na něco nadával. A že to tak vůbec není, ach jak strašně jsem se mýlil. Ale co se dá dělat, v tomhle se mládež očividně nijak neposunula.
Říkal jsem, že sestra se občas přece jenom hodí. Zest v tom neviděl smysl. "Když ti tak vadí, proč s ní cestuješ? Mohl jsi jí nenápadně někde shodit," namítl jsem se zájmem. Bože jako by to bylo včera, co jsem chtěl Vivi zabít, ale pak se z nás stali vlastně parťáci. Projelo mi hlavou, teď mi to přišlo úsměvné. "Ségry mají většinou víc známostí. Víc známostí znamená větší pozornost potom pro tebe. Vlčice jsou vždy větší dříči, než my vlci. Proč je nenechávat se předvést a my pak slíznem smetanu, hm?" Zeptal jsem se. Proč myslíš, že se má smečka momentálně skládá ze samých vlčic? Namítl jsem. Jo, dveře se u nás zrovna netrhly, ovšem mě to tak vyhovovalo. Byl jsem zkrátka pánem lesa. A stejně si dělám všechno sám. Do prčic, řekl jsem kravinu. Zamyslel jsem se. Ale o tom Zest přece nemusel vůbec vědět.
Zest si právě teď odpověděl zcela sám. Od zimy nikde nebyl. "Šmarja, kde máš zážitky? Budeš vzpomínat leda na to, jak jsi chodil za vocasem tetě a doprovázel svoji sestru, smutný," mlaskl jsem.
Ale to už jsme se hnali za dobrodružstvím, možná první v jeho životě. Aspoň něco, aspoň mu něco ukážu. Jeho život bude očividně nudnej, ne-li aby nechcípl nudou časem. Za chvíli jsme se dostali přes řeku, kde jsem měl udělaný bezpečný most a byli jsme v úkrytu. "Na ostrově žijí i jiné zvířata, než jsi zvyklí. Ale sídlí na druhé straně ostrova, tam se nebudeme přibližovat. I tak uvidíš víc než dost," řekl jsem mu. Nemusel znát detaily. Já jsem jim byl vděčný za život a za lebku, teda tomu mladíkovi, co mi ji dal. Ale my se jdeme podívat po něčem, co by jsme mohli lovit. A nebo to bude lovit nás? To už ukáže osud, zazubil jsem se. "Hurá do jeskyně, je to průchod." Zavelel jsem s úsměvem a pokračoval neuvěřitelně dlouhou chodbou dál.

// Papouščí ostrov

"Tady ne!" Vypištěl jsem ženským hlasem, jako to bávalo mým zvykem. I tak bylo co slyšet. Musel jsem si ho prohlédnout. On byl přesvědčený, že ho rodiče hledají. Možná už jsou pod drnem, kdo ví. Ovšem bylo s ním více zábavy, než s jeho sestrou, to jsem musel uznat. Ona by mohla spolknout pravítko a nejspíš by nic neudělala. Jeho rodičům by se hodila pořádná facka, tohle se vlčatům nedělá. Dát je chůvě co sotva poznali. Sakra já jsem jí tehdy našel, není schopná se postarat ani sama o sebe. Zamračil jsem se. Očividně byli hloupí jak je tágo dlouhé. Ale ještě tu nebyli a pokud... jim bůh dopřál a jdou směrem k mé smečce, možná se tu během léta objeví. Ale jejich vlče umělo kulový. Možná bych se mu mohl zapsat do historie. Jeden dement, co je něco naučil, to by mi sedělo, i tak udělám víc než oni.
On se ptal, k čemu je ségra dobrá. "Dopřej času, stojí teď za prd, ale počkej až vyroste." Zazubil jsem se na mladého Zesta. Očividně z něho dále nic nevypadlo. Lovit neuměl, plavat to se málem utopil. Ale šlo mu to ve sněhu. Podíval jsem se na něj mrtvým výrazem. "Vidíš tu sníh?" Zeptal jsem se ho stroze. Pane bože... takovej potenciál a on chcípne dřív, než by se vlk nadál. Povzdychl jsem si. Očividně ho zaujal ostrov. Hned tam chtěl jít.
Jenomže pak si vybral lov. "Vybral sis kámo, budem lovit na ostrově," prozradil jsem mu. Od té nehody jsem tam nebyl, sám jsem z toho byl nervózní. Ale byl jsem si jistý, že ho budu hlídat jako oko v hlavě. Zvedl jsem hlavu a zavyl Iskierce, že odcházíme. Aby věděla, kam případně ty dva degeše co jim už půl roku chybí syn věděli, že ho mám já. "Na ostrově je spousta zvířat, vysvětlím ti základy, ale nesmíme k útočišti, jasný?" Zeptal jsem se ho nakonec. Nejspíš neměl šajna, co je útočiště, nebo loviště pro dvojnožce. Ale měli jsme tam spoustu příležitostí co lovit. Aspoň něco ho naučím. "Tak pojď ty... princi, nebo ne princi, ty výjimečné vlče, co umíš vše. Ukážeš mi co v tobě je," vybídl jsem ho. Náš les byl krásný, ale pro něj mohl bejt nudnej. Seberu ho Zurri přímo pod čumákem, to bude prdel. To bylo jediné na co jsem myslel, ale fakt toho že tohle vlče je možná výjimečné tam něco bylo... Třeba jednou se za mnou vrátí, až ho v dospělosti najdou rodiče... a přinutí ho jít domů. Pche, pak už bude mít svoji kebuli.

// Západní úkryt, před Dlouhou řeku

Asi ne dost. Projelo mi hlavou. Zest byl ovšem doslova pohlcen svými rodiči, i když je půl roku už neviděl. Já nevím, kdyby se mi ztratilo vlče, asi bych je hledal nejblíže ve smečkách, dal bych echo že ho hledám. A pokud by nechcípl, někde u hranic by se objevil. Očividně jeho rodiče byla jiná nátura. "No dobře dobře, neřvi po mě," protočil jsem očima a povzdychl si. Pak je ovšem po mém vybídnutí pojmenoval. Nagesh a Nelly. Eh? Zaskočeně jsem se na něj podíval. "Neznám," pokrčil jsem rameny a povzdychl si. "Ale fajn, máš mě na své straně, možná tě hledaj," ani kulový. Ale Zest se mi začínal líbit. Měl kuráž. A to bylo to zlé. Ale měl spousty otázek, spoustu slov. Šla mi z toho hlava kolem.
"Ségry nejsou vždy jalový, pozdějc se ti budou hodit, uvidíš. Teď je to možná osina v zadku, ale později ti to oplatí," přemýšlel jsem nahlas. Ségry máj občas kámošky.Já jsem byl vyvrhel. Rozhodl jsem se tak, jak jsem to tehdy cítil. Matka mě absolutně nenávidí, fotr mi řekl že jsme dva neznámí vlci. Ale můj brácha i sestry celkem ujdou. "Aha," polkl jsem. Vybídl jsem ho k nějaké činnosti, ale on furt jenom žvanil. "Fajn, umíš plavat? Umíš lovit? Stopovat? Viděl si třeba ostrov? Tam je to pro tvrďáky, tam se mi tehdy stalo tohle," a tlapou jsem si mírně zvedl lebku, kde byli znatelné jizvy do masa a na místech mi nerostla srst. "Umíš se vůbec podrbat za uchem? Hele, přijdeš mi jako fajn cápek, nechceš něco z toho ukázat? Nechám volbu na tobě, zkrátíme si chvíli. Pokud sem dorazí tvoji rodiče, moje matka jim řekne kde nás najde. Má tvoji sestru, nepudem daleko," nabídl jsem velkoryse. "Nabízím z nouze, tvůj život je víc jak nudnej," poznamenal jsem nakonec. "Chceš činy? Nebo jenom mluvit?" Dokončil jsem nakonec, doufal jsem že se na to chytne a při tom jsem se usmál.

+7 a +3

Tady drahý Zest byl očividně ještě múzou nepolíbený, chudáček. "Na to si časem zvykneš," pokrčil jsem rameny. Jenomže já jsem teď Zurri opravdu potkat nechtěl. A teď jsem tady měl potěr, který očividně patřil někomu jinému, ale hlídala ho vona. A ještě to tady nechala jak největší královna. A šla si kdo ví kam. Frnda jedna. Co jsem komu udělal?! Začalo to mým fotrem a pak se mi očividně začala lepit smůla na paty. Konečně mám něco svého a co se nestane? No mám ji tady znova! To mi podrž kulky. Povzdychl jsem si. Nechtěl jsem tady s panem zvědavým probírat můj prohnilý a naprosto smolný život. On měl ještě hodně před sebou a kdo ví, třeba ho bude žít šťastněji. I když možná ne, rodiče v tahu, chůva v tahu... Skvělej začátek pro ztracený případ.
Konečně přišel na to, že není princ. "Je to jen slovní obrat, mám pocit že to používaj každý rodiče bez špetky inteligence." Pokrčil jsem rameny, tím jsem ho nejspíš úplně zadupal. Ale bylo to tak. Pro každého rodiče bylo jeho vlče princem, princátkem či princezničkou. Kde je originalita? Já jsem byl třeba vyvrhel, taky dobrý! "Možná tě hledají, možná ne... Možná se tu objeví, možná ne. Kdo vůbec tvoji rodiče jsou? Možná je znám," zeptal jsem se ho. "To nepochybuji," zamračil jsem se na jeho poznámku, že je lepší než kdokoliv jiný. Ovšem zdráhal se něco předvést. "Co umíš? Když si teda lepší než ostatní? Kromě toho že z tebe častokrát musí bolet hlava?" Zeptal jsem se pobaveně. A byl jsem náhodou fakt zvědavej, kam se originalita v dnešní mládeži dostala. Dal jsem mu ještě šanci, možná by nebyl k zahození. Ale jeho rodiče musí stát určitě za nugety v akci, vždyť o nich neví od zimy. Ale nemohl jsem to srovnávat se sebou, já jsem byl extrém.

Zazubil jsem se. Zurri jsem vychoval do prcky já. Zavrtěl jsem hlavou. Dýchej, je to jenom vlče. Poznamenal jsem. Ale bylo to sakra chytrý vlče, ať bylo koho chtělo, v hlavě to měl. I když neuměl mít stopku, nevěděl kdy zavřít hubu. A tak jsem se držel, dokud to jenom šlo.
Pak to ovšem otočil, že jsme vlastně rodina. "My nejsme rodina," zavrčel jsem. " Té flundře, které říkáš teta jsem zachránil život a pak se na mě vykašlala. Očividně to má ve zvyku," a při tom jsem se rozhlédl, kde byla Zurri? Nikde. "To je jí podobný," pokrčil jsem rameny. Bolest jsem vzal zpátky. A polkl jsem. Udělal jsem pár kroků zpátky.
Zest to ovšem znova zkoušel. "Kamaráde, kdyby jsi byl princ, jak říkáš, tví rodiče by tuhle zemi obrátili vzhůru nohama. Nic se nestalo. Tví rodiče jsou očividně průměrní, ne-li pod. Je to už víc jak jedno roční období a já jsem neslyšel nic a to jsem byl venku," zamumlal jsem mu. "Kdyby jsi byl princ, byl by jiný rachot, ale očividně tvá smečka je nová, opět další rádoby alfy, které si usmyslely, e je jim hodno území." Zavrtěl jsem se a bylo mi to celkově nepříjemné. Tomu vlkovi očividně nakukali, že je kdo ví co. Ale je prostě podpůrměr. Další typický vlče, který nemá žádný rodokmen. Prostě lůza. Bez tak to budou dva hnidopiši, kterým se stalo ejhle... a vlčata jsou na světě. Nebylo by cool jim nakecat, že jsou to princátka a princezny? Takhle nějak to očividně bylo. I když tenhle Zest měl za ušima, dal by se formovat a v tomhle se mi líbil. "Běž," poznamenal jsem. "A tvé dvojče pošlu po kouskách," doplnil jsem s úsměvem. "Nebo se předvedeš?" Zeptal jsem se pobaveně. "Žiješ v iluzi a očividně se ti to líbí," dobíral jsem si ho.

Ušklíbl jsem se. Očividně tenhle panáček potřeboval mít poslední slovo. Chraň bůh která vlčice si ho jednou najde, nechť je jí země lehká. Kdo by chtěl takovýho kecala? Přejel mi nepříjemný pocit po zádech. "Teta? Tak jsme doma," zasmál jsem se. "Zurri by nevychovala ani hovnivála, ale nechť žiješ dlouho, Zeste," zasmál jsem se. A ten potěr skončí u mě. Zavrčel jsem si pro sebe. Mrskal jsem ocasem sem a tam. Kostlivec očividně nedělal z vlčetem nic. "Zurri byla i moje rodina, kdysi," zamračil jsem se a při tom zavrčel. A vydal se naježený přímo k vlčeti.
"Kdo se ptal na tvůj příběh?" Naježil jsem se znova. "Já jsem pánem tohohle lesa mladej, tam kam tě tvá tetka očividně vzala. A tady nejsi v bezpečí," zavrčel jsem. "Tady jsem pánem já." Zavrčel jsem. Přičemž jsem nechal svoji magii bolesti dělat, co umí nejlíp. Zest ucítil prudkou bolest v jedné končetině, na kterou za chvíli nebude moct došlápnout. "Otázek už bylo dost, nemyslíš?" Zavrčel jsem.. "Ty jenom fňukáš, proč jsem tady, někdo mě sem zatáhl, proč tě nehledají? Neví kde? Jejich problém, vystrkuješ nos na špatném místě." Kostlivec přirážel a dožíral na jeho ocas. "K čemu ty seš vlastně vlče? Pokora žádná, očividně si zažil úplný kulový," přidával jsem na bolesti jak jen mi magie umožňovala.