Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VLA - FM1

Vlk začal blekovat jedno přes druhé a jestli i sám usoudil, že mu z toho způsobí bolehlav, měl pravdu. Avšak jestli nelhal a vážně aktivně sbíral informace, počká si a později se od něj něco určitě dozví. Ono na jednu stranu to mohlo být i těžké. Šedý žil tulácký život, ovšem Corvus nebyl zas tak blbej. On si ho nějak najde. „Nejsem kanibal,“ nasadil tázavý výraz, když zmínil něco o jeho sežrání. „Avšak máš pravdu, z tebe by se nikdo moc nenažral,“ ušklíbl se. I kdyby si chtěl pochutnat na vlkovi, možná by byl tenhle lehké sousto na zabití, ovšem... ne, takhle ještě neklesl. Má mě to zajímat? pomyslel si s pokerfacem nad jeho činy. „No a? Nikdo nejsme úplně čistý. Někdo má v životě prostě smůlu, nebo štěstí, naše váha činů se nám odvíjí jen v hlavě,“ pokrčil rameny. Jasně, vždyť on zabil hned dva své blízké a vinil se za to? Ne. On měl smůlu odmalička spíš proto, že se špatně narodil, než aby osud chtěl, aby svého otce a bratra nezabíjel. To, že to udělal, bylo správné. Jinak by se z té tyranie nikdy nedostal. Ani on, ani celá jeho rodina. Chtěl mu něco odpovědět i na jeho poslední slova, když za sebou uslyšel veselý hlas. Otočil hlavu a uviděl hnědou vlčici, jak si to štráduje přímo za nimi. Začíná tu být celkem těsno na to, ze jsme v močálech, uchechtl se v duchu. Corvus by si byl myslel, že to sem moc vlky netáhlo. A ejhle! „Ahoj?“ pozdravil veselou kopu. „Hlavně pod dávkou své radosti nespadni taky do těch močálů. Jen nerad bych odtamtud tahal někoho dalšího,“ ušklíbl se a ukázal na šedého, celého od bláta, aby věděla, že už to jednou vykonal. A jestli by byl ochotný to udělat podruhé, to nevěděl jistě. Avšak aspoň stavbou těla vlčice stála za víc než ta vychrtlina na druhé straně.

Přihlašuji vlka: Corvus a Jerry
Hlásím se do týmové výzvy: ANO

Těžko říct, co ho přimělo mu tak rychle pomoci a chvíli ho nenechat topit se v jeho utrpení. No asi tomu napovídal i fakt, že by se z vlka vážně za chvíli stala bahenní socha a Corvus by měl po srandě. Kdyby neměl naspěch, možná by mu prvně ukázal, kdo to sem vůbec přišel. Avšak trápit ho mohl všemi možnými způsoby. A když ho bude štvát, shodí ho tam znova. Nad jeho slovy se zle zazubil až ukázal naplno své tesáky. „Si myslím. On přijde brzy čas, kdy mi tento skutek oplatíš,“ odpověděl mu. Pokud už Corvus udělal pro někoho něco dobrého, čekal nějakou odplatu. Jenže když si tak neznámého prohlédl, přemýšlel, na co by mu byl? Byl vychrtlý, neupravený a špinavý, i když odečetl to bláto, které si odnesl z pádu do močálu. Nedalo se nevšimnout, že mezi nimi byl velký rozdíl. Corvus měl vážně zrovna upravenou a čistou srst. Dělal tuto úpravu pravidelně, nechtěl vypadat jako vágus, ať si cítil jakkoli. Možná kdyby se tenhle v těch močálech utopil, žádná velká škoda by se nestala. I tak se černému honilo hlavou, že si to možná zasloužil i sám. No kdyby se tam rozhodl dnes skočit, vzal by s sebou i tohodle, dva v jednom, ne? Konec konců se divil, že ještě žil se svým žalostném stavu. „Nemám páru, kam jdeš. A i kdybych to věděl, stejně bych ti neřekl. Občas si musíš poradit i sám, ale vidím, že ti to moc stejně nejde,“ nakrčil mírně čumák, když domluvil. Ne, fakt mu to nešlo a usoudil, že to přizná klidně sám. I jemu se jako ještě tulákovi dařilo lépe. „Stačí dávat pozor a je jedno, kam se vydáš, ať vypadáš jakkoli,“ ušklíbl se, když se ho šedý zeptal. No narozdíl od šedouše on pozor dával. No přiznávat mu, že se sem šel utěšit před zmatenou a poškozenou myslí po setkání se zeleným vlkem, fakt nebude. Jak moc by musel být zoufalý, aby to udělal? To ani nešlo, klesnout na takové dno! „Co vůbec chceš v tom Cedrovém lese nebo co?“ zeptal se ho posléze. Třeba tam měl něco zajímavého, užitečného. Okrást ho by nebyl zrovna velký problém, to nelhal. Na druhou stranu, kdyby někde schovával ne do cenného, snad by si pamatoval cestu! Anebo byl fakt trochu omezenej, těžko říci.

<< řeka Midiam

Když se napojil na nějakou říčku u hvozdu, netrvalo dlouho, co došel až do smrdutých močálů. Ach ano, přesně takhle by kdekdo popsal Corvusovo chování. Odporný, nebezpečný. No jo, na životě mu nezáleželo zas tolik, že nemohl riskovat. Takže riskoval a riskoval vždy, když mohl, případně musel. Nevadilo mu to, na jednu stranu pocítit v krvi adrenalin, to byla slast na duši! Z jeho úvah ho vyrušilo hlasité zavytí. A fakt hlasité, ozvalo se někde z blízka. Že by někdo hupsl do jednoho z močálů? Vydal se opatrně na místo, kde asi uslyšel to vytí. Musel být obezřetný. Léčky čekaly všude, hlavně na zrůdu, jakou byl on. „Měl jsem pravdu, hupsl tam,“ vyřkl si pro sebe a ušklíbl se, i když hlasy se v tom tichu rozléhaly, tak už vlk musel vědět, že se tu někdo nacházel. Přišel až k němu a podíval se na něj. V podstatě nevěděl, jak vypadal, protože byl celý pokrytý bahnem. Olízl si pysky. Pomoc mu? Nebo ho pozorovat, jak umírá? Hm, tož otázka. Corvus nebyl úplně zlý, jen měl rád utrpení jiných. No takže dobře, asi trochu zlý byl, no. „Nejde to, co? Joo, to se vlkům, co skončí v močálu, obvykle stává,“ vyřkl mírně pobaveně, než ho chytl za zátylek a vytáhl na suchou zem, přičemž pak uskočil, aby nesmrděl tolik, co smrděl zbahněný cizinec. Byl překvapivě lehký, i když i přes to bahno šlo vidět, že vypadal spíš jako živoucí kostra. No takový problém Corvus neměl. „Co děláš zrovna tady, hm? Tady mi to nepřipadá jako turistická trasa,“ nasadil tázavý výraz. To stejně se mohl zeptat i on krkavce, co? No co by, on sem přece patřil! Mezi všechen tento odpad.

<< východní hvozd

Toulal se hvozdem, který se zdál až nekonečný. Mohl tu třeba zůstat navždy, uvězněný mezi vysokými stromy, dokud by tu nezůstal ležet bez jakýkoliv známek života. Nikdy by ho nikdo nehledal, nikdo by se po něm nesháněl. Byl sám a sám zůstane, protože jeho povaha mu nic jiného nedovolovala. Choval se příliš odpudivě, příliš nedůvěřivě na to, aby si našel jakékoli přátele nebo aspoň příležitostné známosti. Ne, že by mu to zas tolik vadilo. Vždyť přece nic takového nepotřeboval. Avšak i tak, někde v hloubi pociťoval, že ho to žere. Jen se snažil tento pocit co nejvíc potlačit, aby nedal najevo strach nebo slabost. A dařilo se mu to dobře, to by každý uznal, kdyby tohle o něm věděli. No nevěděli, což mu poskytovalo zdánlivě velkou úlevu. Tak to mělo být! Žádná slabost, žádný strach!

>> Maharské močály

<< velké vlčí jezero

U jezera se napil a snažil se zahnat myšlenky na magii i na toho vlka. Jenže ono to nešlo! Pořád mu nešlo do hlavy, jak mohl být tak přesvědčivý! Možná to jen uměl. Umělo to hodně vlků. A nic jiného než jejich pravda neexistovala. Jenže ještě se mu nikdy nestalo, že by mu to tolik vlezlo do hlavy a pořád ho to tam sžíralo. Stáhl uši a mírně se naježil. Kdyby ho někdo viděl, myslel by si, že se vztekal na ryby, co v jezeře plavaly, i když mu na tom zas tolik nezáleželo. Nakonec se nadechl, vydechl, slehla mu srst a vydal se od jezera pryč. Musel se srovnat, musel! Dorazil až do nějakého lesa, hlubokého a temného. Joo, tady se mu i líbilo...

>> řeka Midiam

<< řeka Mahtaë (sever)

Vydal se pryč proti proudu řeky směrem k velkému místnímu jezeru. Samozřejmě se potřeboval vydat druhým směrem, než ten zelený vlk, a tak proto mířil k jezeru. No co by ne, chtěl být co nejdál od toho vlka i od toho kouzlem vytvořeného ďolíku! Ach ano, pořád byl nadmíru v šoku. Vlk mu nejspíš tou svou magií pochroumal i mysl a tak měl v palici brutální guláš. Proč existovalo něco tak nepřirozeného, mimo jeho jakékoli chápání? Vůbec nechápal princip magie. Odkud pocházela? Jaký měla smysl? On by řekl, že maximálně škodila a dělala neplechu, neuvědomil si, že mohla být i krásná a užitečná. A možná si to uvědomit ani nechtěl. Pro něj šlo jen o nepřirozenost, hloupost, a nehodlal to někdy provádět sám. Protože ať se mu to líbilo nebo ne, prostě... asi existovala. Jak by tohle ten zelenáč jinak provedl? Jen tak ze země nezačnou rychlostí blesku pučet květiny. Sice se v botanice nevyznal, avšak zas tak blbej nebyl.

>> východní hvozd

Měl guláš v hlavě i na duši. Vlk na něj vyvalil tolik magií a slov, že tomu až uvěřil. Uvědomil si, že nespal, že se tohle vše stalo. Vážně tu pod vedením vlka pučely květiny a hlína se měnila v písek, vážně ho dokázal v podstatě přesvědčit o svých slovech, i když neměl ani ponětí, jak to mohl někdo dokázat. Jakmile zelenáč odešel, to až pak se dokázal černý vlk aspoň z části vzpamatovat a co nejrychleji vypadnout ze svého kroužku s pískem a vysokou trávou. Oklepal se. Cítil na sobě tolik špíny! I kdyby se vydrápal do masa, stejně by se neočistil. Protože ta špína v něm rostla zevnitř, v jeho duši. Zvětšovala se, rozmnožovala se, nedala mu pokoj. Mlžila mu zrak i mysl, nutila ho jednat tak, jak jednal. Jenže nastal větší problém. Pokud byla magie vážně skutečná, vážně existovala a obklopovala celou Gallireu i krajiny mimo ní, řval na a odehnal od sebe Rue úplně zbytečně. Ale když ona vždycky tak blbě kecala! Vždy byla až moc důvěřivá a uvěřila každému kecu! Tak jak ji mohl brát vážně? Zavrtěl hlavou, co s tím nadělá. On ji k životu nepotřeboval a ona jeho nejspíš už taky ne. Ať si každý žije vlastním životem, to...bude lepší. vydal se pryč.

>> velké vlčí jezero

Červen 3|Nelly

No vlčice, tedy Nelly, byla nadmíru šťastná ze života a Corvus fakt nevěděl, co si tu s ní počít. Neuměl jednat s vlky a s takovými už vůbec ne, hlavně, když v podstatě neprojevoval radost. Teda tu škodolibou ano, jenže mezi upřímnou a škodolibou radostí panoval dost brutální rozdíl. Ovšem jeden by i řekl, že neuměl projevit emoce, dokud se nedostavil jeho vztek. Jo, ten vztek. Měl ho v sobě hromady a nevěděl, jak s ním naložit! Možná by někoho pokousal nebo zabil, jenže ani když zabil svého otce a bratra, v ničem mu to nepomohlo. Tak proč by mělo teď? Zamával ocasem. Chtěla ho snad urazit? Proč by se svalnatý, mračící vlk, jmenoval Flíček? „Kdyby mě matka pojmenovala Flíček, hned, jak bych mohl, bych ji fakticky zakousl,“ zamračil se ještě víc. No až pak mu došlo, co vlastně řekl. Tohle nebyla slova pro ni. Na druhou stranu mu na tom ani tolik nezáleželo. „Jsem Corvus,“ odpověděl nakonec a oddechl si. Škoda, že neznal význam toho jména. Možná by se pak cítil lépe. No pořád se i tak cítil lépe, než kdyby se fakt jmenoval Flíček. „Měl bych? To ty si za mnou přišla,“ ušklíbl se v odpověď. Kdyby něco potřeboval, přišel by on za ní, ne? No to se nedalo očekávat, že se někdy stane. Corvus něco potřeboval a tak šel žádat o pomoc = nereálné! Vysloveně nereálné... „Co myslíš, že obnáší život? HM?“ zeptal se jí náhle. On nechápal takhle veselé vlky a tak tomu rouměl tak, že svět viděli jen růžově. Chyba! Corvus teda nevěděl nic víc, než černobílo, no aspoŇ dokázal počítat se vším, narozdíl od...takových. „Nebo jsi pořád tak mladá a blbá, že to nevidíš?“ nasadil tázavý výraz. Šlo jen o otázku času, kdy ji nejspíše urazí. Nešlo mu o tohle, jen chtěl vědět, co by mu tak odpověděla.

Červen 2|Nelly

Jeho samota netrvala dlouho. No co o to, kdyby nešlo o nějakou nadmíru veselou pubošku. I když, bylo to něco jiného, než třeba ten vlk s alergií na květiny nebo ta vlčice, které kdysi dal pořádnou lekci. Ti oba se chovali tak hnusně povýšenecky, jakoby vyrůstali někde na zámku bez dohledu rodičů! Prostě jako kdyby si neuvědomovali, co to byl život! Jo, jasný, někteří z toho vyrostou, no co o tom měl Corvus vědět, když žádné takové období on sám neměl? „Ehm...čau?“ pozdravil ji nazpátek a nasadil tázavý výraz. Moc nevěděl, jak s tímhle veselým klubkem chlupů komunikovat. Bylo to pro něj úplně něco jiného. Příliš se s veselými vlky nesetkával. Snad si i myslel, že takoví na Galliree vymřeli! „No až doteď jsem tu sám byl,“ ušklíbl se nad svými slovy. Jo, byla tu hezky pohoda a klídek. No teď se na něj přilepila tahle bílá vlčice. Avšak horší, než Vlče to snad nebude. „Co jsi zač? A chceš ode mne snad něco?“ zeptal se jí možná trochu jízlivě, ovšem on už to jinak vlastně neuměl. Většina vlků pro něj byla spíš přítěž. Hlavně ti namyšlení a příliš veselí. I když to znělo jako celkem ironie, sám s tou namyšleností na tom nebyl o moc lépe, že?

Červen 1|Nelly

Nom, zase došel k tomu jezeru. Od té doby, co se zde nacházel naposled, se tu nic nezměnilo, jen už tu logicky nebyl sníh, když se Gallirea utápěla v blížícím se létu. Všude rostly ty nechutné kytičky a bobulky. Ew. Aspoň, že tady žádné neviděl, až na pár čibuků rostoucích podél břehu. On teda nevěděl, že šlo o čibuky, jen prostě viděl nějaké kytky podobné trávě. Napil se, čímž uhasil žízeň a posléze dlouze zívl, až ukázal pořádně světu své velké tesáky. A co teď? Lovit? Nebo se tu snad rozvalit jak pytel brambor? Anebo se mohl vrátit zpět do smečky, i když se musel prvně psychicky připravit zas na to otravné Vlče. Nemyslel si, že odešla daleko, haha.

Jak moc se celý život mýlil. Taky aby ne. Nikdo mu nikdy neukázal nic takového, tak bylo jasný, že to pokládal za nesmysl. Magie přece vždy byla jen povídačkou pro vlčata na dobrou noc! Šlo jen o báje a legendy! Jasný, že po tom, co prožil, viděl svět černobíle. Neuměl vidět jinak. I když se zbavil toho zdroje, co ho celé měsíce trýznil, nějak se mu neulevilo. Prostě byl už zlomený. Takže když ten zelenáč použil to, co nazýval magií a celá zemina pod ním se začala proměňovat, celý naježený uskočil jako kdyby ho to mělo spolknout. Celý rozrušený skoro nevnímal ty přiblblé ptáky, jak vlkovi zpívali na zádech. A pak, když na něj promluvil v myšlenkách, no to už přehnal! Anebo to byly jeho myšlenky? On vlastně nevěděl! Zavrtěl hlavou. Ne, tohle nebylo reálné. Třeba spal v díře a tohle vše byla jen noční můra. Copak se mu nezdály noční můry pravidelně? Ach ano, byla to jen noční můra. „Ne, tohle není reálné, brzy se probudím,“ zamumlal si pro sebe, i když ho druhý vlk určitě slyšel. Kecl si znovu na zadek a čekal, až zas uvidí tmu smečkové nory. Anebo jen dostal reality check?

Jako nebyl nadšený z mnoha vlků, z tohodle neměl radost už vůbec. Avšak jak začal mluvit, jako kdyby začal o sobě pochybovat. O svých slovech a činech. V mysli si dal facku. Co se to s ním tak najednou stalo? Vážně, tohle bylo zvláštní. Jakoby mu ta slova vážně uvízla na samotném srdci a on o nich hodlal dříve či později přemýšlet. Ne. Dal si druhou facku v mysli. Jak moc nesnášel svou nestabilní mysl i duši. Ano, ničemu jinému to nepřisuzoval, jako vždycky. Nehodlal jen tak lehce uvěřit něčemu, co se nedalo logicky vysvětlit. „ Svou moudrostí,“ odfrkl si. Neříkal si náhodou on Život? Čirou náhodou na to dost pasoval. Avšak na druhou stranu, kolik takových vlků muselo tu na Galliree žít? „To je moc,“ nakrčil čumák. Corvus býval protivný a býval protivný pravidelně, ale kdyby někdo znal jeho minulost, divil by se mu? Nikomu nedůvěřoval a upřímně, nejspíše nedůvěřoval ani sám sobě. A když vlk nedůvěřoval sám sobě, jak mohl důvěřovat čemukoli, či komukoli jinému? Nemohl. Moc ho to brzdilo na to, aby jen tak přehodnotil svou mysl. „Ztráta času? Spíš jen výmluvy, jak mě přesvědčit o opaku, ale činy žádné, že? Klasika. Takových je na světě plno a nakonec se z jejich slov prd ukázalo,“ namítl a posadil se, aby si mohl očistit tlapku. Už se ani nedivil. Takoví vlci chtěli být jen něco víc.