Příspěvky uživatele

< návrat zpět

6. Uteč před zimou do teplejších krajů

Jen prokoulel očima. To ho musela upozorňovat na každou drobnost? Avšak byl to on, kdo tu prvně říkal, že nefrkal a přitom by nejradši vyfrkal celý svět. No co už, nevadí. Ne každému se chtěli hned přiznávat všechno, že? „Jestli jsi to nepostřehla, myslel jsem to ironicky,“ podotkl, svou radostí si ani nevšimla jeho ironii v hlase, řekl by. I když lhal by, kdyby řekl, že by nikdy nikoho nezardousil. Zardousil, kdyby si to situace vyžadovala nebo vlk vážně zasloužil. No to nepotřebovala vědět... možná až bude rdousit ji. „Anděl, víla, skřítek, to už je jedno, ani jedno stejně doopravdy neexistuje,“ pokrčil rameny, těžko bude někdo jako on věřit na bytosti z pohádek. Avšak na magii taky nevěřil a ten zelený vlk mu udělal divadélko a... ne, pryč z hlavy. Magie byla pro něj věc podivná, zvrácená, avšak kdykoli se mohly karty obrátit a mohl ji použít nakonec i sám. Otázka zněla, jak. „Nemám o tebe starost. Je na každém, co a jak dělá. Jen jsem se zeptal, nic víc v tom nehledej,“ odpověděl jí mezi sousty, kachna mu zmizela v žaludku jako odpadek v popelnici. „Ty bys furt někam jen chodila,“ pronesl s protáhnutím, avšak představa místa, kde se víc připraví na zimu, se hodila. No co už se mu líbilo méně, byl její výraz. „Už žádné blbé nápady...“ řekl jí rázně, nehodlal furt hrát šaška. Avšak copak by jí to rozmluvil? Těžko, no nikdo neřekl, že by se musel nutně zúčastnit. Mohl jen sedět opodál a klepat si na čelo, jak některým šplouchalo na maják. „Ve svém životě jsem nenašel moc vlků, kteří by stáli za dobrý skutek,“ ušklíbl se, proč by měl hned někomu pomáhat? Myšlenky mu zabloudily k šedé vychrtlině Sikuovi. Žil, nebo někde ležel nafouklý a nic by se nezměnilo, kdyby ho nechal se utopit v močálu? Těžko říct, avšak pokud se tu někde loudal, určitě bude svou laskavost chtít oplatit! Takže by teoreticky měl oplatit i laskavost Chiary, no nemyslel si, že poctí prvního chcípáka, kterého potká, že jo... Na to byl moc hrdý, nedovolil by si být vždy takový jako v močálech. Vlci toho uměli hned zneužít, ew.

>> Eucalyptový les

25. Ochutnej padající sněhové vločky

„Pf, možná? Určitě,“ odpověděl pevně, za svým jménem si stál a po žádných přezdívkách už nikdy netoužil. Jak si to vůbec mohl nechat kdy líbit? Přece nemohl být tak splachovací! I když bylo mnoho chvil, kdy měl vše na salámu. To by měl změnit, nemyslel si, že nechat sebou zametat by bylo vhodné. A hlavně na to byla přeborník spíš jeho sestra, haha. „Oh neboj se, Chiaro, já ti je nedávám,“ odfrkl, protože ať byl jakykoli, možná ani nechtěl, aby si každý zažíval, co on. Na druhou stranu by našel jedince, které by rád viděl trpět, ne že ne. „Ne, určitě nejsem medvěd, abych frkal a bručel,“ odpověděl jí, i když by musel sám uznat, že se furt tvářil jako kakabus a byly chvíle, kdy nenáviděl celý svět. Avšak ne nahlas! No to spíš proto, že neměl s kým, pravda. Neviděl důvod chodit od vlkovi k vlkovi a povídat jim, jak svět stál za prd, to se mu muselo připsat k dobru, ne? „No jo, jak by bylo skvělé najít štěstí v rdoušení druhých,“ utrousil a dlouze a pořádně zívl. Na jazyku mu ulpělo pár sněhových vloček, co občas padaly z nebe a ihned se mu v tlamě rozpustily. Zavřel tlamu, kterou mu zavalil mírný chlad. „Bleh,“ olízl se, aby zbavil jazyk chladu. No nebylo od věci, že mu zrovna zakručelo v žaludku, když začali hrát to divadélko. Ušklíbl se. Jaká ironie. Pozoroval, jak Chiara skočila do rákosů a zanedlouho se vrátila s kachnou v tlamě. „Haha, děkuji ti, dobrá vílo,“ utrousil s velice milým podtónem, naopak byl spíše rád, že to bylo krátké, ovšem jídlo nepřišlo nevhod. „Neříkej mi, že ty nehladovíš,“ až se podivil, mohla nalovit i pro sebe, že? Na druhou stranu, lovit ptáky bylo na prd. Lehce uletěli. Jo, mít taková křídla... byť mu to neznělo moc přirozeně. Jak mohl mít vlk křídla?

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

<< pahorkatina dlouhých uší

Uvažoval, jak moc blbý nápad byl vlčici následovat. On osobně usoudil, že až moc. Místo vytouženého klidu se tu piplal s nějakou hravou dospělou. A usouděme, ona se zas tady piplala s ním, i když osobně nevypadala, že by jí to nějak vadilo. „Corvus,“ oddechl si, už nechtěl žádné další přezdívky. Avšak pro jeho dobro aspoň nevěděl, co to Nero znamenalo. „Napravit? Máš vůbec tu náladu mě napravovat?“ ušklíbl se, nemohl ji bohužel pojistit, že se jí to povede. Ale to se nedalo pojistit nikdy, bylo to buď anebo. „Tak tu hned nefrkej, to umí každý,“ převrátil očima, setkával se s tím fakt často. Furt obhajovat vlastní pravdy a stěžovat si na všechno možný, copak to něčemu pomůže? Ovšem dobře, na světě existovalo více jazyků, fajn, aspoň ho to příště nepřekvapí, až uslyší zas další divná slova. „A kde to mám jako sehnat, ten pokoj a štěstí?“ utrousil mírně otráveně, nějak mu nedošlo, že by to měl mít v sobě a ne to někde shánět. A měl to v sobě? No měl v sobě plno věcí, avšak jestli pokoj a štěstí, to těžko říct. „Takže si tu mám s tebou zahrát divadelní představení“ zamračil se, zatímco si zrovna máchal tlapu ve vodě. Voda byla ledová a packa mu začala brzy pěkně mrznout, až cítil bolest, no ta bolest mu přinášela jistou úlevu. Takovou, že prostě ještě něco cítil. Tlapku zmrzlou vyndal a oklepal, jakmile vlčice znovu promluvila. „Ano, hlady přímo šilhám!“ pronesl s menší ironií v hlase, protože tohle bylo fakt komické. No když o tom tak uvažoval, nejen, že dlouho nejedl, no taky tu pravděpodobně dostane žrádlo bez práce, i když ne, že by tohle obsluhování nějak podporoval, věci si radši dělal sám. Ale vybrala si to, tak ať koná, jestli to myslela vážně.

7. Zavzpomínej na svou první zimu

Vlčice byla k popukání, ano, to musel uznat. Když jí došel sníh, položila se ihned na záda a údajně se vzdala. „Fakt se nejmenuju Nero forte e grande,“ nasadil tázavý výraz, nedošlo mu, že by na něj mohla mluvit snad jiným jazykem. No měla brutálně hravou a Corvus nevěděl, jak s tím naložit. Přizpůsobit se a dělat ze sebe stejného šaška, nebo radši utéct? Zcela upřímně, bylo už jedno, co udělá, už tak měl dost bídný mentální stav. „Ve sváteční náladě jsem nebyl nikdy. Ani nevím, co to pořádně je, “ převrátil očima, proč to tajit, že. Věděl, že vlci dělali (nejen) v zimě ledacos, avšak Corvusovi to nic neříkalo. Nejvíc dělal asi první rok, avšak co on zažil v první rok života? Jen přísný řád a utrpení. Nejednou riskovali, jen aby mohli vyjít ven, ať už do vody nebo do sněhu. Avšak i když napadl první sníh, nikdo ani nevěděl, jak se bavit, jak se třeba koulovat nebo cokoli slavit. Žili v neustálém strachu, že ani sníh nikdy neochutnali. A pak mu ještě bude mít někdo za zlé, že to všechno ukončil a že se neuměl bavit? Pf. Teda ne, že by jeho minulost někdo znal nebo se o ní vůbec chtěl bavit, avšak jeho rodina na něj kdysi pohlížela jako na vraha! A přitom by skončili jako mastné fleky oni. No jo, ale sám neskončil bez následků. „Tak to uvidíme, zda se ti povede,“ ušklíbl se, jeho mysl se nehodlala poddat tak nadarmo. A on sám... no možná byl celkem zvědavý, zda v něm dokáže vlčice dokáže probudit něco, co celý život spalo a jestli to vůbec existovalo. Sešel za ní, no i když z kopce se spíš svalil a musel potlačit další zaklení. Ještě se tu kvůli ní zrakví! „Ne, hlavně nezpív-“ začal, no ona už začala blábolit v nějakých divných slovech a Corvus se musel zamračit. „Co to meleš? Nerozumím ti ani slovo,“ utrousil bez té informace, že by mohlo jít zase třeba o jiný jazyk. Pořád tu blábolila pojmy, kterým nerozuměl. Avšak nemohl znát něco, s čím se nikdy předtím nesetkal. Usoudil, že bude ještě litovat, že se rozhodl se vlčici "podmanit". Snad vážně se zbytkem naděje, že nebyl ještě úplně ztracený, i když už v tom žil dlouho?

>> staré meandry

13. Zúčastni se koulovačky

Vlčice po něm nezačala naštvaně pálit jako ta předchozí, naopak se rozchechtala a když tu klel, přišlo jí to vtipný ještě víc. A teď, co je lepší... setkat se s dalším bručounem nebo s veselou kopou? Těžko říct, on měl pocit, že nevycházel s nikým. Byl odsouzen na věcnou samotu, lol. „Neříkej, že to budeš klouz-“ nedořekl to, protože už si to štrádovala nahoru... myslela to smrtelně vážně. No asi šlo jen o nějaký trik, protože si až pozdě všiml, že po něm letěla sněhová koule! Přistála mu na boku. Corvus tohle hraní neznal, bylo to pro něj cizí. „A dost tam nahoře!“ zakřičel frustrovaně a zatímco lezl nahoru, musel se vyhýbat dalším koulím. Nějaká ho trefila, nějaká ne, no nahoře udělal vlastní kouli a hodil ji vlčici přímo do obličeje. „Příjemné?“ musel se nad tím ušklíbnout, taková rána sněhem do obličeje nemohla být nic příjemného! Nezáleželo mu na tom, pokud si ji proti sobě poštve, měl to vcelku často. Jak už bylo zmíněno, snad s nikým nevycházel, ani se svou sestrou ne... ani nevěděl, zda pořád žila a co kdyžtak dělala. Bylo jasný, že vše záleželo na přístupu, pod jakým vystupoval, no on to nijak neuměl. Neuměl komunikovat a ani se bavit. A to bylo zásadní v interakcích s ostatními vlky (aspoň větší částí). Spíš se divil, že odtud hned neodešel... asi ho vážně lákala ta sněhová odplata, kdo ví. Přece by si to nenechal líbit, dokud by nebyl dost daleko, že by k němu nedohodila! Bylo by to trapné a cítil by se jako srab. Anebo to bral moc osobně. Šlo jen o hru, ne o vyřizování účtů- No řekněte to jeho mysli.

2. Sjet bobovou dráhu

<< ježčí plácek

Bylo chladné ráno a po krajině se již rozlezla jinovátka. Zima už otevřela své dveře a brzy určitě napadnou hromady bílého sněhu. Hmpf, jak moc se "těšil", až se bude dobývat sněhem a složitě hledat cokoli živého na ulovení. Nu což, budiž. Dělal, jakoby tohle byla jeho první zima. Už nějakou dobu žil a to znamenalo přežít i toto období. Zima ho neděsila a ani ji nehodlal moc řešit. No dobře, kořisti bylo méně, avšak jinak nehodlal započít zimní spánek jako nějaký medved. Napil se radši z blízké řeky, kolem které šel, aby uhasil žízeň a jeho cesty ho následně dovedly až k mírným kopečkům... teda terén tu působil celkem kopcovitě. Už se tu nacházel sníh, což ho dost překvapilo, no i tak po něm dokázal vylézt nahoru a mírně se rozhlédnout. Výšky neměl rád, ovšem nehodlal to komukoli přiznat a tyhle kopečky ještě nebyly v takové výšce, aby propadal panice. I tak se tu nehodlal zdržovat nějak dlouho, na co? Když v tom zaslechl výkřik. Huh? Výkřik teda slyšel spíš radostný, avšak i tak mu nedalo se jít podívat, co se to tu sakra dělo. Dorazil k nějaké ledové skluzavce, z kterého se zrovna vesele klouzala nějaký vlčice. Hrabe jí? utrousil si v myšlenkách, no když chtěl ucouvnout, místo toho mu to podklouzlo a už se se zaúpěním valil dolu za neznámou. Vlčice samozřejmě doklouzala jako první, no určitě nečekala, že ji následoval nějaký cizinec a naboural to přímo do ní. To znamenalo, že skončili jako jedna hromada chlupů, oops. Musel zaklejt. To snad už nebylo možný!

No dobře, tak žádný trik, spíš se vážně bála a své první reakce si nějak neuvědomila. No co by tu s ní měl dělat? Nebyl vlkem, co by jí řekl, že vše bude dobré. On byl spíš tím posledním vlkem, co by jí něco takového řekl (haha, neřekl). No kdyby byl člověk, asi by se tu maximálně plácl do čela. Však seděl a nic nedělal a vlčice se tu i tak skoro klepala strachy. No nic, znovu se zvedl. Neviděl v tomto setkání žádný význam, však neznámá se k ničemu neměla. Copak tu měli jen na sebe čumět jako dvě sochy? Tudle, na to fakt neměl náladu. Pořádně se protáhl a naposled se se zakrčením ramen na vlčici podíval. Následně se bez dalších slov vydal dál, po tomhle si nemyslel, že by ho vlčice chtěla ještě najednou kousnout do zadku. Avšak i tak si jeho paranoia držela menší obezřetnost, jeden nikdy nevěděl. Třeba čekala jen na správnou chvíli a tohle byla ona. No Corvus bude pro každý případ připraven. Dostat kousanec do zadničky bylo to poslední, po čem toužil, haha. Mohl by si vůbec sednout?

>> pahorkatina dlouhých uší (přes staré meandry)

Vlčice si to rozmyslela a to rychle. Nepřišel náraz jako takový, protože si najednou lehla a celé své tělo skoro stočila do klubíčka. Skončilo to teda tak, že o ní spíš zakopl, protože to nestihl zabrzdit a jen tak tak se dokázal udržet na tlapách, aby se tu nerozplácl jako hrouda brambor. Bylo to vlastně jako kdyby běžel a do cesty mu "vlezl" velký kořen. Otočil se, aby na vlčici pořádně viděl. Byla naježená, avšak očividně dostala strach. Zabručel, i když na jednu stranu byl rád, že se tu nemusel zbytečně prát. Neměl na to náladu. „To je nějaký trik?“ nasadil tázavý výraz, kdykoli se mohla vyšvihnout a nečekaně se na něj znovu vrhnout. A nebýt připravený na útok mohlo skončit tragicky. Corvus fakt nechtěl skapat pod útokem nějaké šílené vlčice. No nakonec se posadil, protože nevypadala, že by se o něčemu měla, avšak pořád ji sledoval. Radši. Však každý vlk aspoň se špetkou rozumu věděl, že k nepříteli se zády neotáčelo, že?

Aha, takže té vlčici totálně přeskočilo. Po tom, co promluvil, se v ní stala nějaká změna. Začalo to změnou barvy očí a následně se po něm bez okolků vrhla. Jak zvrácené, avšak pokud bude muset, klidně ji tu zadupe do země. Neměl by problém jí ublížit, zabil už svého otce a bratra. Bylo o to jednodušší zabíjet cizí vlky. Taky vycenil zuby a než ho stihla povalit na zem, uskočil stranou. Jedinou nevýhodou bylo, že neznal schopnosti této vlčice, tož pravda. Musel si dát pozor. No udělal to nejvhodnější, co momentálně mohl a vší silou do ní vrazil, přece jen byl proti ní trochu jak buldozer. A třeba si to ještě rozmyslí, i když cítil, že tohle nebude jen tak. Vlk nezešílí jen z obyčejné výměny názorů. Nebo? Už zjistil, že na Galliree žili vlci zvrácení různými způsoby. On sám nebyl moc normální. A kdo ví, jestli vlčice nepoužívala nějaká ta svá kouzla...

Jako jo, byla pravda, že Corvus spíš doteď vězel hodně v myšlenkách a kdyby koukal pozorněji, asi by si všiml, že v tom listí bylo něco velkého a chlupatého, co by se určitě netvářilo jako bodlinatý ježek. Avšak copak by to přiznal a snad se ještě omluvil? Nikdy, už ta představa chutnala hořce, až možná nechutně. Vlčice svůj postoj uvolnila, bylo mu jasný, že by se na něj nevrhla, ani toho ježka by nevzala do tlamy a nevrhla ho po něm. To i ta Tasa stála za víc, ovšem tahle neznámá aspoň tolik nesmrděla a nechechtala se jako hyena. No jo no, nikdo nebyl holt dokonalý, když někdo neměl jedno, měl zas něco jiného. „Připadáš si lépe, když jen opakuješ stejný styl frází, co řeknu já?“ nasadil tázavý výraz. Byla tu jak papoušek a papoušci se mohli potenciálně stát kořistí- „Život na Galliree mi zatím ukázal, že ti smradlaví vlci tu stojí za víc než ti voňaví,“ zavrtěl hlavou a zívl. Stín by mu byl schopen ublížit, a to bez servítek. A pak tu žili ti další, kteří by ani drápek na něj nestáhli, ať vypadali výhružněji! A to bylo to nejvíc vtipné. Vlastně jí tím i řekl, že voněla, no ne, že by na tom v téhle výměně názoru záleželo. Hlavně byl fakt, že to nemyslel v takovém tom smyslu jako když se někomu skládal kompliment. Protože Corvus nikdy za život moc komplimentů nesložil, jestli vůbec někdy. Jak už zmínil, většina vlků pro něj byla...divná. A co, třeba byl taky divný, všichni byli divní. Hotovo.

Vlčice, jak posléze zjistil, že už nad ním tyčila a snažila se působit větší než medvěd. Corvus nasadil poker face. Ne, obvykle holky nebil. Sice by toho schopný byl, avšak dokud nezaútočí ona nebo si nezačne až moc dovolovat, neměl důvod ji zakopávat pod zem. Ona si sice hrála na něco víc, avšak on dost dobře takové typy znal. Nakonec skutek utek. „Normální vlk nespí schovaný v cestě, kudy může projít i někdo jiný a následně se nevzteká jak malý,“ odfrkl si a mírně se zamračil. Snad to tady bude ještě jeho chyba? Hm, vyváděla by tak stejně, kdyby si přes ni chtěl udělat výlet nějaký z těch ježků tady? Jeden pochodoval celkem blízko... Ach jo a to chtěl chvíli klidu a ne se tu hádat s dalším individueem! Ani by se nedivil, kdyby to udělala schválně, jen aby našla důvod k hádce... Že by ho to případně překvapilo, to ne.

<< ohnivé jezero

Od červeného jezera se dostal na nějakou malou louku, která se lišila maximálně tím, že tu spali, případně pochodovali ježci. Jo, tady už byl, ty ježky si pamatoval. Taky tu zrovna byl, když tu rostly květiny, no teď před zimou už zvadly, zimu by stejně nepřežily. Olízl si pysky a snažil se nešlápnout na ježka. Ono takové škrábance na polštářcích nebyly ehm... nic extrémně příjemného, spíš vůbec. Ještě by zatraceně kulhal! No do čeho nakonec šlápl, nebyl ježek. To, co považoval jen za hromádku listů, tak pod tím tlapou nahmatal měkkou srst. Schovával se tam vlk. Zaklel a o pár kroků ucouvl, aby vlka nepošlapal nebo se nesvalil k němu. To musel mít takovou smůlu? Jako i by byl schopen pochopit vlka, že se chtěl schovat, ale uprostřed placu? Kdo by to proboha dělal? Nevyspal by se a ještě by se stal pastí. I když na to druhé by si zrovna nestěžoval. Nebylo od věci ukázat druhým, že by si měli dát zpátečku, jen ne tímto způsobem.

<< velká houština (přes středozemní pláň)

Z hustého a křovím posetého lesíka (byť teď před zimou byl spíš už prořídlý) se vydal bez dalšího otálení přes rozlehlou planinu. Ano, byla vlastně pravda, že odešel z polosmečky těsně před zimou a zima dokázala tulákovi pěkně zavařit. Avšak on byl Corvus, krkavec, nezalekne se nějaké zimy a už vůbec nebude spoléhat na ochranu nějaké smečky nebo co. Hlavně smečka o čtyřech členech (a k tomu jeden z členů adolescent) se stejně neměla o nic lépe, než tulák. Měli maximálně tak výhodu vlastního lesa, a les před zimou z určité části ochránil žijící vlky. Uvažoval, že si v nějakém lese vytvoří svůj úkryt, své soukromé bejváníčko, jen tak pro ten pocit, aby se měl kam vracet, aniž by šlo o smečku. Nejlépe by měl zvolit taky nějaké odlehlejší místo, kam moc vlků celkově nelezlo a tím pádem mu nebude už vůbec nikdo lézt do bejváku. Zváží to, aspoň by ne vždy musel spát v opuštěných norách, kde to často páchlo močí a liščinou, případně medvědinou. Ne, taková zvířata mu fakt dvakrát nevoněla. Stočil svou cestu na jih, kde našel červené jezero, do kterého jakoby někdo vylil litry krve. No když se k vodě přiblížil, skoro na hladině zahlédl velké, červené řasy a došlo mu, že ty musely mít co dočinění s červenou barvou jezera. Žádná jatka se tu neodhrála... to ho skoro až mrzelo.

>> ježčí plácek

<< bukový sráz (přes řeku Mahtaë jih)

Tak jo a odteď se z něj stal tulák. Bylo to jediné, co mi náleželo, no hlavně šlo o to jediné, co mu bude nejspíše vyhovovat. Ať by byla sebesmradlavější smečka s těmi největšími vyvrhely, on by tam nikdy doopravdy nebyl schopen patřit a žít tam. Být po boku jiným vlkům pro něj bylo hodně těžké a i když by to mohl někdy změnit, zatím to nechtěl, aspoň zvenku to nijak neprojevoval. Většina jiných vlků pro něj byla póvl, otravný hmyz, co mu létal kolem ucha a sedal mu na zadničku. Nic užitečného mu nikdy ještě nepřinesli. Ne, že by kontakt nedokázal navázat, spíš šlo o to, že spřátelit se s ním bylo skoro nemožné a každý to spíš vzdal, než aby pronikl až do jeho nitra. Na jednu stranu mu to vyhovovalo a ani mu to nevadilo, na druhou stranu, spojence potřeboval každý vlk. Ovšem popravdě, s vlky, které zatím potkal (byť jich nebylo moc), by si vážně nekývl, ani omylem. Překročil řeku a cítil se mnohem svobodnější. Byla kdy chyba se tam snažit dostat, stejně jako by to byla chyba kdekoli jinde.

>> ohnivé jezero (přes středozemní pláň)

Přemýšlel. Asi ho to vlastně nebavilo, být ve smečce, byť by tomu spíš říkal polosmečka. Ty povinnosti se mu hnusily a vlci tady taky. On se teda hnusil i sám sobě a hnusil se mu asi každý, avšak chtěl se jen tak toulat, naštvat pár vlků a prostě vědět, že se nemusel nikam vracet jen kvůli tomu, že musel něco udělat nebo aby náhodou nedostal přednášku o tom, jak na všechno kašlal. A on bude teď na všechno kašlat, no jako tulák si mohl dělat co chtěl a kdy chtěl. Nebavilo ho to a proč se nezbavit něčeho, co mít nemusel? To mu nedělalo sebemenší problém. Zvedl se a našel stopu Stína. Očividně se pořád nacházel na území a právě asi odznačkovával území. Tasa ani ta piraně se zde taky nenacházely, kdo ví, zda se chystaly vrátit. Mohl tu nakonec zůstat Stín úplně sám. No Corvus by stejně nebyla ta pravá společnost. Odkašlal si, aby upoutal jeho pozornost. „Rozhodl jsem se, že vypadnu. Napořád. Chci žít jako prašivý tulák, ne jako prašivec ve smečce,“ promluvil přímo, než omáček okolo. Co by mu jiného říkal? Ať se mu daří? Nebo hodně štěstí se smečkou? Nejen, že by to šedého vůbec nezajímalo, no hlavně Corvus žádné formalitky nebral. Bylo to jen to zbytečný okolo. Naposled se tady rozhlédl, ani tu žádné vzpomínky neměl. Jen na smradlavou psycho vlčici, její nezvedené dítě a samec sok, který stejně bude za jeho nepřítomnost rád. Kdo by Corvuse chtěl? Nikdo, patřil na ulici, tam měl vždycky být. Pokud po něm Stín nic dalšího nechtěl, vydal se pryč z lesa a tentokrát už nadobro.

>> velká houština (přes řeku Mahtaë jih)