Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 3

<< esíčka (přes hadí ocas)

Odpojil se od řeky, která někde v horách pravděpodobně začínala téct. No Corvus nebyl od těch, kteří by upřímně lezli do hor a tak to radši obejde. Nikdo, ani jeho sestry, nevěděl o jeho strachu z výšek. Prostě nemohl by si udělat někde hezkou podívanou z výšky, hned by ztuhl neschopný slova a pohybu. Nevěděl, odkud ten strach pocházel. Mohlo to být prostě jen tak, mohlo jít o potlačenou vzpomínku - přece jen často vznikaly strachy traumatem, že? Bohužel (či naštěstí) si nic takového nepamatoval a tak zůstane tato fobie čistou záhadou. Na druhou stranu, to u něj bylo víc věcí. Prošel přes kluzký kamenitý povrch, dokud neskončil v dalším hustém hvozdě. Najde si tu nějakou opuštěnou malou noru a přečká tu zbytek noci. Potřeboval se trochu vyspat. Ráno vyrazí asi dál. Ale kam? Tož otázka, jen tak se loudal Gallireou.

>> severní galtavar (přes VVJ)

Loterie 2

<< tmavé smrčiny (přes Tenebrae)

No nic, nestráví v tom lese věčnost. Vydal se z něho pryč, směrem k řece, co se nacházela poblíž. Aa, trefil. To by bylo hodně vtipné, kdyby se třeba vrátil zpět k poušti, haha. No přece si o sobě nebudeme myslet, jakou jsme měli špatnou orientaci! Jako jo, v lese byla pěkná tma, no pořád byl vlčí zrak vybavený lépe a tak aspoň siluety stromů určitě viděl. K řece se dostal a vydal se proti jejímu proudu. Teda jako jindy proti proudu. Momentálně byla klidná říčka spíš zamrzlá, než aby tekla. Její jindy klidný tok prostě sílu zimy nepřekonal. Corvus se podíval do odrazu ledu. Jeho rohy byly narozdíl od jeho kožichu světlé a postupně se ohýbaly. Kdyby teď někdo mluvil o černé ovci společnosti, dal by se k tomu za normálních příležitostí přirovnat. Teda on byl samec, tak samozřejmě černý beran společnosti. Ale jděme dál, na ledu se klouzat zase nechystal.

>> východní hvozd (přes hadí ocas)

Loterie 1

<< Narrské vršky (přes prstové hory)

Vracel se pravděpodobně stejnou cestou jako když šel do pouště a jasně, kudy jinudy by se taky vrátit měl. No už si ani zvláštních hor moc nevšímal, protože je vykoukal už cestou sem, takže... Když se objevil znovu v lese, pocítil návrat místního chladu, který v poušti postrádal. Avšak dokud nemrzl, tak to neměl důvod řešil. A jemu zas taková zima nebyla. Byla noc a v lese nešlo vidět skoro na krok, takže snad nebude dělat berany duc se stromem. No popravdě s jeho beraními rohy, který mu život nadělil, by klidně pak mohl, haha. Ani nevěděl, co si o tom myslet...ať už o své nové ozdobě, nebo štědrosti Života. Na druhou stranu úplně zadarmo je nedostal, což? Jenže se ho ani nezeptal, jestli po nich toužil. I když se zdálo, že Život věděl víc, než vůbec o sobě věděl sám vlk. A ta jeho sestra... to nejspíš taky.

>> esíčka (přes Tenebrae)

Loterie 3

A tak prostě vypadl z jeskyně Života, aby si šel dál svoji cestou. Kdo ví, kolik měl ještě času, než ho zas začne štvát celý svět. Kolik času mu do změny zpět zbývalo, to mu už neřekl, očividně účelně. Až bude po všem, bude se muset se vším popasovat zase sám, avšak to dělal celý život. Spíš šlo o to, jestli vůbec tu vůli měl a mít bude. Teď si mohl myslet cokoli, avšak jaký byl teď, nemusel být každým okamžikem. Bude si vůbec tento stav pamatovat? Pravděpodobně ano, to by se pak minulo účinkem, že? Čím víc se vzdaloval od jeskyně, tím víc pocítil ztrátu té naprosté euforie, no pořád v něm zůstal ten druhý vliv, který získal kdo ví kde. Nedokázal si nějak spojit, jak se to stalo, ovšem když tak o tom přemýšlel, vzpomněl si na zlaté prase v tom lesíku. Že by na frázi zlaté prasátko plnilo přání něco bylo? No předtím si myslel, že jen tak vtipkovali. Vlastně, pokud se to tak řekne, za tohle mohla Chiara. Kdo ví, co udělal on jí, jestli vůbec něco.

>> tmavé smrčiny (přes prstové hory)

Loterie 4

<< Narrské vršky

A na vršku toho pískového kopce byla jeskyně. Bez přemýšlení vlezl dovnitř a hned ho obklopila příjemná atmosféra tohoto místa. Ani neměl potucha, čím to tak mohlo být. Jeskyně vypadala na první pohled obyčejně, byť útulně. No řeči o obyčejnosti skončily, jakmile se tu objevil velký namodralý vlk s rampouchy na těle. Corvus na toho obra zůstal jen oněměně civět. Ovliněný zlatým prasátkem a ještě atmoškou tohoto místa prostě nemohl jinak, než jen skoro omámeně koukat neschopný slova. „Přeju ti dobrý večer, Corvusi,“ pozdravil ho medovým hlasem, snad si i užívající, že si ho tak prohlížel a zkoumal, co byl vlastně zač. On dost dobře věděl, že nikdy místního boha neviděl a vlastně očividně na žádné nevěřil.
„Dobrý večer, nechtěl bych tě tak pozorovat, ale tak velký vlk se přehlédnout moc nedá. A odkud vlastně znáš mé jméno? Nikdy jsme se neviděli, co vím,“ pronesl už vážně uvolněně, takže nezapomněl přihodit nějakou tu humornou poznámku. Velký vlk se nad tím musel zasmát. „To my bohové býváme. Jsem Život, jeden z bohů Gallirei, pak mám i sestru Smrt na severu. Oba známe jména vás všech, co tu žijete, víme o všem, co se tady šustne. Tak to je,“ odpověděl mu jakoby nic. Corvus se zarazil. Bůh? Však na ně nikdy nevěřil, stejně jako na víly a jednorožce. Byly to jen povídačky pro vlčata. Teď jeho mysl však fungovala jinak. Takže mu v hlavě probíhalo jen to, jak moc se celý život mýlil. Na světě holt existovaly věci, které by ne každý uměl vysvětlit. Avšak existovaly tu mezi námi a existovat pravděpodobně budou i nadále. „Asi jsem se hodně mýlil. Očerňoval jsem názory, které vlastně byly pravdivé a nevěřil na bytosti, které vlastně existují a jsou i ochotné se s námi bavit,“ podotkl mírně přiskrčeným hlasem, prostě zmatený a celý omámený těmi novými informacemi. A měly na něj vliv teď dvě věci naráz, prostě se proteď stal úplně někým jiným...ale že fakt úplně. Jen nedokázal prozatím usoudit, jak se kolem toho všeho cítil a jak s tím má pořádně naložit.
„Občas je těžké uvěřit, nejsi první ani poslední. Ale musíš si pamatovat, že svět je plný překvapení a když jsi něco doteď neviděl, neznamená, že to automaticky neexistuje. Některé věci se ti mohou dokonce zdát až podivné, ale jsou tu s námi stejně jako třeba i já,“ odpověděl mu mile. Nevypadal, že mu tu celoživotní důvěru ve všechno nějak zazlíval a že i když pominou všechny ty vlivy, co na něj působily, určitě se nad tím vším zamyslí a stane se aspoň trochu někým jiným. Corvus si oddechl. To zlaté prase bylo reál. Ta jezerní obluda, o které mu Chiara povídala, asi taky vážně žila. Jak byl celý život zaslepený...čím vůbec? Vlastně to nevěděl. Příště asi přijde na řadu ten jednorožec- „Vlastně se poslední dny cítím celkově jinak...prostě lépe, uvolněněji. To jsem potřeboval jen jednu pořádnou hádku?“ přiznal nakonec. Život mu to třeba pořádně objasní... „Hádka? Ne. Ve tvé proměně mají zásluhu vyšší síly. Ty brzy pominou, ale každý se může změnit, pokud má zájem. Včetně tebe,“ odvětil mu Život a mírně pozvedl hlavu. „Vyšší síly? To nechápu,“ řekl jen, avšak i kdyby to plně chápal, neměl by ani příležitost se jakkoli zlobit. Asi byl něčím ovlivněný.
Někdo mu dával další šanci...změnit se, přehodnotit své myšlení i chování. „Jak se k tomu postavím, až se...no vrátím do původního stavu?“ musel to vyslovit, i když bylo asi jasné, co Život odpoví. „Pokud chceš bojovat, budeš bojovat, ať se děje cokoli. Pokud bys bojovat nechtěl, nepomůže ti nic. Dostal jsi šanci a určitě ji využiješ i ty jako ty.“ Mluvil tak jistě, že Corvusovi nezbývalo nic jiného, než mu uvěřit. Ať se děje cokoli, zopakoval si v mysli. Teď to bylo taak jednoduché, bohužel tušil, že až se zase stane tím, čím byl, ten boj mohl lehce prohrát. Ovšem taky tušil, že Život věděl víc, než byl ochoten sdělit a pokud ho takhle...podporoval(?), třeba viděl budoucnost na dobré cestě. Prostě vše ukáže čas. A třeba se vážně změní. „Udělám všechno, co půjde,“ vysypal ze sebe. Ach, vše, co řekl, by normálně vlastně neřekl. Jaká ironie! „To rád slyším. Na rozloučenou si vezmu to, co patří mně a ty za to dostaneš to, co patří tobě, “ šel nakonec k věci a i když teď černý vlk nechápal vůbec, stalo se tak. A Corvus bude odcházet hned upravenější a silnější.
Život se posadil a čekal, až Corvus opustí tohle stanoviště, jenže jemu se vůbec...nechtělo. Co kdyby tady zůstal napořád a cítil se pořád tak dobře? No neznámý hlásek v hlavě mu šeptal, že to nebylo možné. Venku na něj čekaly nové příležitosti a změny. Musel přece zabojovat, jak mu Život řekl. A to navždy schovaný v této jeskyni bohužel neudělá. Takže musel nakonec vylézt, ať chtěl nebo ne. Hezky vstříc novým obzorům.

>> Narrské vršky

Nákup

1. Modifikace - beraní rohy = naceněny Maple
45 křišťálů + 450 mušlí
SLEVA NA MODIFIKACE 50%
Takže modifikace mě budou stát pouze 23 křišťálů (22,5) a 225 mušlí

Zbyde mi 22 křišťálů a 25 mušlí.

2. Směnárna
Mám 120 květin
Přidám k nim: 45 květin za 135 drahokamů, 50 květin za 15 perel a 70 květin za 21 křišťálů

Budu mít tedy 285 květin, zbyde mi 1 drahokam, 1 perla a 1 křišťál

3. Vlastnosti
Mám zájem o dvě hvězdičky do vytrvalosti a o jednu hvězdičku do taktiky lovu – to mě bude stát 150 květin
Taky daruju jednu hvězdičku RUE DO TAKTIKY LOVU.

Zbyde mi 125 květin.

4. Magie
Myšlenky - mám zájem o tři hvězdičky dohromady za 90 květin
Oheň - mám zájem o jednu hvězdičku za 30 květin.

Zbyde mi 5 květin.

Po nákupu budu mít teda 25 mušlí, 1 drahokam, 1 perla, 1 křišťál a 5 květin.
To je vše, děkuju!

Loterie 3
Karoe, leden - 3/10

Oddechl si. Vlčice vypadala, že ani za mák nechápala, avšak kdo ví, co měla k sobě. Oddechl si. „Ne a i kdyby to někdo dělal, upřímně by mě to ani nezajímalo. Vlastně ať si každý dělá, co chce,“ pokrčil rameny. Však sám si dělal, co uznal za vhodné a kdyby ho někdo omezoval, určitě by si to nenechal líbit. Dokud to dělání nezasahovalo do jeho osobního prostoru, tak si mohl kdekdo dělat třeba stojky na stromě. On měl na salámu, haha. „Sežrala si moudrost světa a tak dokážeš mluvit za všechny vlky světa?“ ušklíbl se posměšně. Jo, jasně, někdo někde povídal a hned to byla pravda. Třeba si to myslel svým způsobem každý, jak to mohla vědět? Jak to mohl vědět on? Do hlavy ostatním neviděl... i když by se to hodilo, umět předvídat kroky a plány druhých. No to proteď nešlo, bohužel. No pro něj to za prd stálo, ať už šlo o cokoli. Ovšem on to tak měl v podstatě pořád, tak co. „Já na probíhající černou kočku přes cestu nevěřím, s nějakými pověrami vážně nezačínej,“ odfrkl si. Nevěřil na nic, co jen trochu vybočovalo z faktů a reálnosti, takže tady měla vlčice smůlu. Na druhou stranu, pojem reálnost bývala často sporná. Kde vlastně končila? Končila vůbec někde? Vážně by mohl někde natrefit na obludy a víly? Ehm... ne, před tím ta reálnost rozhodně končila, eh...

Loterie 2

<< tmavé smrčiny (přes prstové hory)

Chvíli ty hory zkoumal. Vypadaly, jakoby se prostě někdy rozpadly. Měly sice tvar celkem pravidelný, ovšem zároveň ten takový, jako cosi rozpadajícího. Vlastně nikdy ani neřešil takové věci, prostě byl jako hm, nezájem, a teď se tu na ty hory díval. Kdo ví, na co vše ještě dokázal změnit názor a ani o tom nevěděl. Momentálně se dostal do pouště. Na místo, kde teplo vítězilo i v té zimě, která řádila mimo ní. Možná bude fajn si na chvíli od té zimy odpočinout, i když měl obavy, že mu tady bude zas teplo. No jo, žádné mezi holt momentálně neexistovalo, bohužel. Hned po prvních krocích v písku cítil písek až pod polštářky. Usoudil, že se mu tam budou ta zrnka držet ještě nějakou dobu po tom, co z pouště pak odejde, uh oh. Zároveň ten písek celkem pálil, takže pocítil fakt velkou změnu od sněhu, v kterém se brodil předtím. A jeho cesty vedly výš a výš, jako kdyby věděl, kam jde, no doopravdy neměl ani tucha, co bude jeho cílem...

>> vrchol Narrských vršků

Loterie 1

<< řeka Tenebrae

Po tom, co přešel polozmrzlý spadlý kmen, aby se dostal přes řeku, dostal se do tmavšího, hlubšího lesa, který, zdálo se, sousedil s nějakou smečkou. Ano, poblíž, tam, kde začínala mlha, cítil směsici pachů a hlavně pachové značky, takže to nešlo přiřadit k čemukoli jinému. No vzhledem k tomu, že to poslední, co Corvus chtěl, bylo dělat problémy, tak se od hranic vzdálil a kráčel lesem dál a dál. Byla tu ještě větší tma, než mimo les, zbytky světla sem skoro nepronikaly. A i kdyby byl den, stejně se sem moc světla určitě nedostane. No pořád viděl dostatečně na to, aby nenarážel do stromů nebo nezakopával o kořeny. Takže si nestěžoval. Ani neviděl vlastně, kudy jde nebo jestli nechodil v kruzích, no na poslední chvíli se mu mezi hustými smrky naskytl pohled na zvláštní hory, takže věděl, že v kruzích vážně nechodil. A to bylo dobře. Ztratit se v takovém lese, kdo by po tom toužil? Věřil teda tomu, že vždycky vedla cesta ven a nezůstal by tu navždy, ovšem šlo o nepříjemnou situaci, které se vlci obvykle snažili spíše vyhnout.

>> Narrské vršky (přes prstové hory)

Loterie 1

<< travnatý oceán

Nastal večer a i přes svůj kožich cítil, že se začínalo pomalu ochlazovat. Mlha, kvůli které šel spíše naslepo, mu nepomáhala o nic víc. I tak dokázal trefit k jedné z větších řek a tím pádem se musel porozhlédnout po nějakém vhodném přechodu. Nemáčet se v té studené vodě asi teď nebude, že? Nachlazení by v tomto případě mohla být ještě dobrá volba, haha. Nakonec po cestě sněhem a mlhy našel už starší kmen, na kterej vlezl a vydal se na druhou stranu. Kmen celkem klouzal, držela se na něm jemnější vrstva ledu. Měl fakticky co dělat, aby nesklouzl do té vody i tak. Naštěstí to přežil bez úhony a mohl si na druhém břehu oddechnout. Kdo ví, kam jeho cesty vlastně vedly. Ne, že by někam vedly kdykoli...samozřejmě že ne. Půlku života si jen tak bloudil, občas někoho naštval a tak. Teď si však vlastně neuvědomoval, proč? Proč tak všechny vždycky štval? Teď s Regisem normálně komunikovali a vyšel na tom lépe, než když na někoho prskal. Kdo ví, třeba ho bude moct jednoho dne požádat i o pomoc! Ne teda, že by měl kamaráda, spíš prostě...nepoštval si ho proti sobě. No vzhledem k nynějším pocitům, co se zjevily odnikud a nedokázal je ovládat, tak těžko říci, jak to vše bylo. Avšak měly na svědomí i to, že mu nijak nevadily (ale to nevěděl, že jo). Prostě pokračoval v cestě s uvolněnou, až mírně spokojenou náladou.

>> tmavé smrčiny

Loterie 4

<< klimbavý les

Takže se odpojil od Regise a pokračoval dál svou cestou. Mlha zhoustla už natolik, že vidět, kam jít, bylo fakt umění. Nedalo se ani moc orientovat podle čichu... co by měl totiž následovat? Byl přece tulákem, který neměl žádné vyšší cíle ani povinnosti. Chtěl si prostě žít jen svůj poklidný tulácký život, brzy snad s tím úkrytem. Občas se s někým setkat a pokecat, případně někomu pomoci. Teda to měl pro teď, ano a když byl zase tak sám, vážně nedokázal pochopit, že se cítil dost jiný. Zda-li půjde o trvalý stav a vážně se z něj stal někdo nový, nebo to pomine, jako všechno dobrý, to bylo ve hvězdách. Avšak momentálně pro něj byla důležitá přítomnost a jeho změkčilá mysl ji hodlala nějak využít! Teda ne, že by zatím vymyslel, jak, no prostě se vydal přímo za čumákem. Ono dál, než na čumák, si vlastně popravdě moc neviděl, tak co mu zbývalo, že...

>> Tenebrae

Loterie 3
Karoe, leden - 2/10

Jo, samozřejmě. Vlčice jeho odfrknutí postřehla a tak teď zůstane uvězněný ve společnosti kdo ví jakého individua. Teda, kdykoli by mohl odejít, avšak neměl tu jistotu, že by ho neznámá nepronásledovala. To mu připadalo ještě horší, takže neodcházel. Kdyžtak ji od sebe odežene jinými způsoby...ono už jeho chování vlky přece obvykle odradilo. „Co to meleš? Nepoznáš snad srst?“ nasadil tázavý výraz a ještě si na důkaz projel tlapou svůj bílý flek, aby věděla, že to dolu vážně nešlo a tudiž na sobě neměl sníh. „Vidíš? Pravá nefalšovaná srst,“ pronesl otráveně, jakoby to nebylo jasný. Jako jo, takový bílý flíček v té černé mohl působit všelijak, to úplně nevylučoval. Avšak že by se chystal řešit kraviny, to taky ne. Zívl a zvedl se. Vlčice mohla hrát zmatenou a v druhou chvíli by se na něj vrhla. Pf, to sotva. Radši byl připravený. „Pf, však je jedno, jestli jsi bílá, černá nebo růžová. Stojí to za prd stejně,“ ušklíbl se, on už jinak život neviděl. Jak taky mohl? Nedělo se mu v něm v podstatě nic dobrého, tak neměl důvod si myslet cokoli jiného. A takový růžový vlk byla pěkně zvrácená představa, to ano. No určitě pochopila, co tím chtěl říct. teda nevěděl, jak moc byla mimo, ale...

Loterie 2

Když vylezl z úkrytu, zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu, což bylo jako pohlazení po duši. Přišlo i příjemné zjištění, že již nesněžilo a ještě konečně zas začal den. Na druhou stranu se začala tvořit mlha a kdo ví, zda při svých dalším toulkách nepůjde spíš naslepo. No nemohl předpovědět, jak moc hustá mlha bude, takže to předem nesoudil. „S mrazem si už nějak poradím,“ podotkl a důkladně se protáhl. Regis mu posléze řekl, že jeho další práce nespěchá, avšak kdo ví, jestli to řekl vážně, nebo jen tak. Vždy se vše pokazí nečekaně. Co mu to jen připomínalo? Heh, momentálně se mu všechny ty nepříjemné věci vypařily z hlavy, jakoby něco nechtělo, aby si to myslel, no jinak by mu to připomnělo věcí víc, že. „Nečekaný věci se stanou hned, to jo. Ale asi je hlavní na to nemyslet, nemůžeme vědět, co bude za pár sekund, natož třeba další den,“ podotkl a rozhlédl se kolem. Něco mu říkalo, že říkal fakt na jeho poměry až moc milá a soucitná slova, ovšem nešlo to jinak. Prostě to z něj lezlo, aniž by to pořádně ovládal. Na druhou stranu se tím moc neobíral. Proč? Cítil se vcelku uvolněně, neviděl důvod to měnit. „Takže vlastně chodíš ze smečky ke smečce a nabízíš pomoc? To nezní jako úplně špatné gesto. Kde všude jsi již byl?“ poznamenal až zvídavě. Došlo mu, že se v místních smečkách ještě moc nevyznal a dostal chuť mít nějaký přehled. No on byl tulák, a chtěl jím i zůstat. Netušil, jak, avšak prostě ho to víc táhlo k tuláctví (haha, o hodně víc). „Ale já se asi vydám dále, je na čase třeba naleznout i svůj nový domov a třeba poznat i nové vlky,“ promluvil znovu, mluvil z něj pocit, že vyrušoval, nebo šlo o úplně něco jiného? „Zatím a děkuju za dočasnou společnost,“ rozloučil se s ním a vydal se vstříc mlze a dalším obzorům.

>> travnatý oceán

186

Loterie 4

„Jo, to je pochopitelné,“ utrousil pouze, jen šlo pro něj o něco, s čím se nikdy nesetkal a tak se prostě zeptal. Nebo v tom bylo něco jiného? Jo, to asi jo, avšak jen těžko by jen dokázal pochopit, co. Ano, následně se začal ksichtit nad pachem květin. Ten pach se mu prostě nelíbil a i když se snažil chovat přirozeně, prostě to nešlo. „To si nemyslím,“ zavrtěl hlavou, avšak co když tady bylo to jádro problému? Alergie! Na druhou stranu alergie se většinou projevuje od pylu a Corvus si nemyslel, že by z těch uschlých květin a kůr nějaký pyl létal. No léčitel měl očividně o něj strach či co a tak neodmlouval a vydali se znovu ven. „Počasí se třeba už umoudřilo a já mohu zase pokračovat ve svých cestách. Celkem nerad bych zdržoval někoho, kdo může být každou chvíli potřeba,“ poznamenal, necítil se zase jako někdo, kdo by dolézal, takže to dělat nechtěl. „Jak moc může být někdo jako ty vytížen?“ zajímalo ho. Léčitelé ve smečkách třeba každou chvilku přijímali nějakou nehodu svých členů, ovšem co vlk, který žil sám na sebe? Ech, ptal se na blbosti. Jenže nemohl si prostě pomoc!

>> klimbavý les

185

Loterie 2

<< klimbavý les

Aha, tak takhle přicházejí vlci ke svým zvláštním zálibám, pomyslel si, i když Regise přímo nesoudil, přišlo mu to z nějakého důvodu zvláštní. A jeho druhá část mysli věděla dost dobře, proč. A že mu to nebylo jasný? No ani moc ne. Hlavně proto, že jeho nikdy nepotkal sraz léčitelů nebo čehokoli jiného a nezačali ho učit. Nevěděl totiž, že existovali takoví ti random vlci, co chtěli pomoci jinému potulnému... a ne, že by si pomoc nechal jen tak. Měl prostě v hlavě kruté praktiky svého otce a tak by se dobrovolně fakt někomu znovu nepoddal. Ovšem to mu, chtě nechtě, za další okamžik slezlo znovu z hlavy, jakoby o nic nešlo a Corvus se znovu nacházel duchem již v doupěti hnědého vlka. „A to ti to nabídli sami, ano? “ optal se posléze, pořád tím mírně podivený. To že následně nad pachem květin musel nakrčit čumák, si musel Regis všimnout, no šlo o automatickou reakci, které nějak nerozuměl. Asi mu prostě kytky páchly, i když nedokázal pochopit, kde se to v něm vzalo. Avšak jakmile si sáhl do vzpomínek, věděl, že to měl vždycky a snažil se loukám s hodně květinami co nejvíc vyhýbat. Prostě jen nechápal, proč. Ale nakonec nad tím jen zavrtěl hlavou. „Tak jo, uznávám, že je tu aspoň teplo a nechytnu rýmu, ale pod tím vším pachem květin mám pocit, že asi omdlím. Z nějakého důvodu mi to vadí,“ ušklíbl se s přiznávacími slovy. Heh, že vůbec mluvil o svých pocitech. Cítil se najednou mírně zmaten, avšak ne ani ponížen...

Loterie 1
Karoe, leden - 1/10

Corvus zrovna relaxoval u nějakého lesa a drbal se za uchem. Bez jakýkoli povinností a větších cílů si mohl dělat totálně co chtěl, a tak prostě lenošil. Jasný, sice mu nic nedávalo smysl, avšak to nikdy, takže kdo řešil. Zabručel a stáhl tlapu zpět pod sebe. "Užíval" si momentálního klidu, kdy necítil žádné pachy ani neslyšel žádné kroky, i když mu to bylo na jednu stranu jedno. Každého svým chováním stejně hned odradil a i kdyby ne, našlo by se plno způsobů, jak se nevítané společnosti zbavit. Teda ne, že by měl vůbec energii se s tímto namáhat, avšak neměl energii ani s někým trávit čas, momentálně ne. Možná až potká někoho normálního, svůj pohled i změní, avšak zatím... Ale co bylo hlavní, že měl v hlavě brutální guláš. Měl mnoho věcí, okolo kterých pocítil spíš zmatení, než přímé znechucení jako vždy... ale přiznávat to, to by bylo těžší, než si kdekdo myslel. Z jeho myšlenek ho vyrušily až cizí kroky. Opodál se pohybovala další vlčice, poněkud... pomatená? Asi... no ještě si cosi nesrozumitelného mumlala pod vousy. Byl to kuriózní pohled na vlka, co působil jako by si šňupl halucinogenní houbičky, ale věnoval jí pozornost jen chvíli. Pak si jen odfrkl a odvrátil zrak stranou. No to jeho přítomnost mohlo prozradit, pokud nebyla mimo až moc.