Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poprosím o imunitu a za osudovku mám 2* do vlastnosti a 25 květin a drahokamů. 2*, tudíž 2% navíc do síly. Děkuji :>

Přidáno.

V momentě, kdy spolkl modrou bublinu, se mu pod hladinou plavalo až moc snadno. Prvně vůbec nechápal, jak to bylo možné, až pak mu to při pohledu na tlapy došlo. Měl blány. Blány jako tihle zatracení blbouni. Avšak i když byl touhle změnou spíš znechucený, nehodlal se pokladu vzdát. Začal se ponořovat blíž a blíž podvodnímu dnu, bez jakékoli bolesti a dalších problémů, které by jindy v této hloubce cítil. Avšak ne, že by to pod náporem adrenalinu a chtíče vůbec pořádně vnímal, i kdyby ho cokoli bolelo nebo mu cokoli vadilo. Byl po otci víc, než si mohl kdy myslet... že ho zabil, vlastně nic neznamenalo... a bratra to stejný. Jenom měl v tlapách smrt dvou svých rodinných příslušníků. Ovšem dostat se z jeho teroru byla stejně úleva. Sestry a matka mu měly být ještě vděčný! Takže jo, vlastně to něco znamenalo.

1. Využít bonusu bublinky a potopit se za melounem (a zvol si číslo mezi 1-10) 7

Bylo to fakt šílené, že rozuměl nějakým ptákům blbounům. Slíbili mu poklad na dně jezera a jeho to prostě... zajímalo. Nebyl si sice jistý, jestli jen toužil nebo ho blbouni jakkoli ovlivnili. A asi mu nedošlo, že se bude muset dostat do té ledové vody, aby ho prostě dostal. Všichni tři společně s ptáky se dostali na led, který praskal, praskal a praskal, dokud pod nimi nepraskl úplně a oni se neocitli ve vodě. Byl to velký šok a divný pocit, když se pod ním najednou rozlomil pevný povrch ledu, no i tak zároveň necítil chlad. Dvě vlčice blízko něho nevnímal. Jediný, co dokázal vnímat, bylo to silné volání, které aspoň jeho volalo k sobě. Poklad byl na dosah, jen se tam dostat- Ale dvě vlčice byly při Corvusův plán překážkou. On asi nevěděl, že ony blbounům nerozuměly. Usoudil, že chtěly poklad i ony a tak to nemohl nechat. Musel se tam dostat první. Černý vlk se dělil fakt nerad. Že tu kolem nich plavaly barevné bubliny si všiml, až když se mu do tlamy dostala jedna z těch modrých.

3. Zkusím modrou bublinu: Překvápko.

Světluška, únor - 4/10

Vlčice už nic neříkala. Dokonce, podle řeči těla, dostala dokonce strach. Corvus jen stál a očekával, že vyklidí pole, což... se stalo. Prostě vzala tlapy na ramena a ani se neohlížela. On, který neviděl důvod ji pronásledovat, zůstal na místě. Pořádně se protáhl. Pocítil vlastně úlevu, že se s ní tu nemusel nadále babrat. Připadala mu mírně opožděná a on s takovými neuměl a možná ani nechtěl jednat. Když se ujistil, že se její pach vzdaluje a nejde sem někdo další, pokračoval v tom, co dělal, než sem vlčice přišla. Našel si strom, pod kterým leželo méně napadaného stromu a položil se tam. Doufal, že tentokrát dorelaxuje v pohodě, než se vydá na další cesty. Ale stejně pořád vnitřně na nějakou společnost čekal... na takovou, která by za něco stála a on se s tím vlkem aspoň trochu shodl. Jenže, existoval někdo takový? Nebo byl předurčený na to zůstat navždy sám?

Světluška, únor - 3/10

Ať už vlčice byla zač cokoli, nepřipadala mu zrovna dvakrát v pořádku. „Už jsi mě zdravila,“ ušklíbl se, ani to si neuvědomovala? „Proto jim musím uhýbat já, jak říkám,“ utrousil, otrávený tím, jak jí nedocházely jednoduché věci. Nebo si to snad myslela ona o něm a snažila se ho jen vydráždit? No nově vytvořena přezdívka se mu nelíbila už vůbec. Musel se automaticky už naježit. Za to Světluška už samozřejmě nemohla, on už měl tady na všechny ty přiblblé přezdívky silnou alergii. „Jsem CORVUS a NIKDO mě nebude oslovovat nějakými jeho rádoby vtipnými přezdívkami,“ zavrčel, musela sama doufat, že v tomhle mu rozuměla dostatečně, jinak to nenechá už jen tak... měl už toho dost. „Tak abys neumrzla,“ pronesl ironicky, když poznamenala, že jí je zima. Tak když už, ať. To nechal už na práci přírodě... ale zase si nemyslel, že by se zrovna ona neměla kde schovat...

Číhal na toho blba, avšak pak mu došlo, že to vlastně nemusel být ani on. Všichni vypadali stejně! Ten útočník se mohl schovat kdo ví kde mezi chumlem ostatních a on tu mohl čekat na úplně jiného. Nakonec na tom ale zas tolik nezáleželo, na kterém se vyřádí. No pak se to stalo. Všiml si ho. Teda... všimla si ho. Nedokázal vůbec usoudit, kde vzal tu jistotu, že na sebe navzájem hleděli se samicí, no prostě mu to ulpělo v hlavě. A nejen to... prostě se zas cítil jinak... jako kdyby se měl zamilovat do nějakého neznámého divného ptáka. Vedlo ho to se k samičce přiblížit blíž a blíž, dokud... KLOV!, ho znovu neklovla i ona. Chtěl toho mít už fakt dost, no pak to bylo úplně jiný. On jim prostě určitým způsobem rozuměl! Zatímco ty dvě vlčice nevypadaly nějak zmateně, on byl. Místo toho otravného kvákání je prostě slyšel... jak žádají o pomoc a slibují věčný poklad. „Věčný poklad od nějakého ptáka?“ řekl, možná víc nahlas a odfrkl si, i když ho pravděpodobně slyšeli jen ti ptáci. Blouznil už snad? Usoudil, že už naprosto. Prvně ho cosi učaruje, aby byl hodnější, skončí v poušti u nějakého potenciálního boha a nakonec rozumí nějakým tvorům, které v životě neviděl. To už se zdálo nadmíru podezřelé, ovšem už si tak trochu uvědomil vlivy Gallirei na vlky. Jen mu to přišlo dost směšné...

1. Ten dodo je zajímavý, zkusím jednoho z nich zajmout a uvidím, co se stane!

Corvus žádnou jeskyni nenašel, tak se prostě položil zpět někam ke skále, s úmyslem se brzy vydat do háje. Za to se odněkud zvršku ozval hluk jak kdyby tu měl být každou chvíli nějaký koncert. No nešlo o koncert, avšak o velkou skupinu divných ptáků, co s sebou tahali jakýsi zelený balon. Ten jim ale utekl a skutálel se přímo do vody. Ušklíbl se v moment, kdy z toho ptáci skoro vyšinuli. To to pro ně bylo snad důležité nebo co? Odkdy si ptáci tahali s sebou takové předměty? Avšak už zjistil, že tady bylo možné všelicos. No úšklebek ho přešel v momentě, když ho jeden z těch blbů klovl přímo do lebky a pak si v klidu odkráčel pryč. Corvus zavrčel a zprudka se zvedl na tlapy. Jako co to mělo být?! Copak vypadal jako koule? Copak byl zelenej?!! Vydal se po stopě toho tvora, co ho naprosto namíchl, s úmyslem si ho chytit a pořádně s ním zatřást. Ne, že by si s kořistí obvykle hrál, avšak prostě se naštval. Do hlavy ho žádnej blbej pták klovat nebude (a ještě ho zvát...jakže? BLBOUNEM?)!! Teda, dalo se to vůbec jíst? Byli to velcí ptáci, no neznal je a vypadali divně. Ještě by se z nich otrávil. Asi si na něm chtěl jenom vybít frustraci. Stačilo, že mu místní vlci přidělovali nežádané přezdívky, ještě aby to dělali další tvorové. Sice tím bohužel riskoval, že se na něj vrhnou ostatní, no copak by proti němu mohli? Takže si toho útočníka vyčíhl, přichystaný na něj mžiku skočit. Všimli by si vůbec ztraceného druha? Víc je očividně zajímal jejich milovaný balon na hladině řeky... A třeba z toho tvora něco zjistí (jeden musel mít přehled, když už tu byl, že jo).

Světluška, únor - 2/10

To, že přemýšlel o tom, že ten klid byl pro něj zároveň záhubou, se mu pekelně vymstilo. Už z dálky se na něj řítila fakt brutálně hyperaktivní vlčice, zdravila ho už z dálky a již na první pohled se zdálo, že jí pud sebezáchovy chyběl. „No nazdar,“ vyšlo mu z úst. Jestli vlčici zdravil nebo jen úpěl nad tím, s kým měl zase čest, to vlastně ani sám pořádně nevěděl. „Já stromům uhýbám dost dobře. Nejsem nemehlo,“ podotkl frustrovaně, bylo mu jasný, že narážela na jeho monokl. Abys v tom stromě brzy neskončila ty, pomyslel si a to ať už samovolně nebo snad jeho vinou. „A ne, hrát si s tebou vážně nebudu,“ dodal, když si všiml, že se hned stavěla do hravého postoje. Ach ano, bylo to zlý, avšak na hraní byl příliš vážný a zabedněný. „Co jsi vůbec zač?“ nasadil tázavý výraz. Ne, že by ho to nějak zajímalo, no připadala mu jako vlče v dospělém těle. Tohle stvoření tulákem nebude...Už z toho, že se za druhým vrhala bez přemýšlení, by ji jednou někdo zakousl. Avšak lekci potřeboval každý, no. Jestlipak by se nesnažila kamarádit i s medvědem?

Probudilo ho až světlo, které předznámenávalo další den. Musel párkrát zamrkat, aby si přivykl dennímu světlu. Ležel prostě skoro zabalený ve sněhu, být bílý, prostě se stane neviditelným. Avšak to by se mu šiklo. Jo, samozřejmě. Už se zase cítil jako dřív. Otrávený ze života i všem v něm. Jak si mohl ve svém delulu vztahu myslet, že snad bude nějaká změna možná? A pak mu ten Život nasliboval kdo ví co... jo, bůh, vlčí bůh, dohlížející na Gallireu či co. Ech, připadalo mu, že se musel nadopovat něčím, co mělo fakt dlouhého trvání, byť si na nic takového vůbec nepamatoval. Zlaté prase, maxi vlk bůh... no těžko říct. Avšak cosi mu našeptávalo, že prostě nešlo o žádnou blbou iluzi a prostě to zažil, byť se mu to vůbec nelíbilo. Zavrčel a zaklel, zatímco ze sebe setřesával sníh který na něj přes noc zaútočil v plné síle... a pořád to nekončilo. Zavětřil. Cítil zde čerstvé pachy dalších vlků, avšak nevěnoval jim momentálně pozornost. Prostě se přišli asi napít jako on, avšak... sem? Jak se to vůbec stalo, že se odhodlal dojít mezi hory? Avšak momentálně nad tím jen zavrtěl hlavou a šel si najít nějaký úkryt... jeskyni nebo tak. Být nadále venku by taky mohlo být pro něj osudným, byť byl jeho kožich celkem odolný.

Světluška, únor - 1/10

Corvus zrovna pochrupkával pod jedním z místních stromů. Nebýt bílého sněhu, který okolo ležel, možná by šel vidět méně. No při té vše bílé prostě jako černý flek vynikal. Co už, to se nějak vsákne. Stejně poblíž zatím neviděl žádné siluety, neslyšel žádné kroky a necítil žádné čerstvé pachy. Mohl si tu v klidu relaxovat a cokoli neřešit... tak to měl nejradši. No brzy už ho jen tak ležet nebavilo a tak se zvedl a oklepal ze sebe sníh, který na něj napadal z větví stromu, pod kterém ležel. Zívl. Musel uznat, že ten klid byl pro něj spásou a zároveň záhubou. V tom všudypřítomném tichu se mu do hlavy dostávaly myšlenky, po kterých prostě netoužil. No nedělal si iluze. I kdyby tady zněly sirény, vše špatné by si do jeho hlavy cestu stejně našlo. Co naděláme...

Eej děkuji za utrpení akci :> Aspoň budu trochu rich xD A statistiky určitě chci (samozřejmě proto, jestli jsem byla o jedno číslo ke kobře, abych mohla závidět o to víc:) /j)

Dostala jsem:
250 květin + 250 drahokamů místo výjimečně vlastnosti/magie (protože ani jedno zatím nemám) a to poprosím vše na Corvuse
100 mušlí taky na Corvuse
100 perel taky na Corvuse
50 drahokamů na Jerryho
21 a 22 křišťálů na Jerryho
42 kytek na Jerryho
30 oblázků na Corvuse
Pak tu mám ještě bonus štěstí a teleportační lístky a oba půjdou k Elisabettě (žádný nemá, tak ať není ochuzená)

Odměny připsány.

Loterie 4
Karoe, leden - 4/10

„A tobě to má snad důvod vadit, nebo...?“ nasadil tázavý výraz. Ano, nezajímal ho svět kolem a jí to mohlo být úplně stejně jedno. Pfuu, proč nemůže projednou potkat někoho normálního, když už. Na druhou stranu byl pojem normální celkem ...idk, zvláštní. Nikdo nebyl úplně normální, každý měl něco, tak co. „Jo, děkuju,“ řekl ironicky a pořádně se protáhl. Jakoby mu to plně nevyhovovalo, nebýt zajímavým. Být zajímavým přinášelo moc pzoornosti a povinností. To ani omylem. Nad jejími dalšími slovy se ušklíbl. Haha, pokus o vtip? Asi ano, no Corvus nedisponoval žádným humorem, takže... „A přitom jsi jediná z nás dvou, kdo něco takového vůbec tvrdí. Ani jsem slůvkem nenaznačil, že jsem nejmoudřejší vlk světa, tak to si nech pro sebe,“ odfrkl si. Očividně ani nevěděla, co to byla kočka, no ne, že by to vlastně bylo jakkoli důležité. Zvěř jako zvěř...třeba ale aspoň věděla, co to byl zajíc. „Jakoby bylo o co stát, být kdovíjak moudrý. Je to spíš pak otravný, když tě někdo furt poučuje,“ utrousil jen tak do éteru, i když měla možnost vlčice zareagovat. No věděl, že nepůjde o nic, za co by jí poděkoval, pf.

Loterie 3

<< severní Galtavar (přes ragarské pohoří)

Samotný pohled na hory ho nějak moc neděsil. Horší by bylo stoupat nahoru, což by asi nakonec stejně nedělal. No aby se dostal k tomu místnímu jezeru, mohl jít jen trochu nahoru, takže dobrý. Nakonec teda k tomu jezeru došel. Bylo zvláštní, že nezamrzlo. Však leželo v horách a ještě Gallireou řádila zima (a to ani nevěděl, že se schylovalo doslova k bouři!!). Kdo ví, čím to bylo. No zase si neměl důvod stěžovat. aspoň se tu nemusel snažit led ničit, pokud by se vůbec povedlo. Takže začal hasit svou velkou žízeň. V první chvíli zažil menší šok. Ta voda byla fakt studená! No po chvíli si jeho tlama zvykla a tak se napít nedokázal pořádně, dalo se říci. I tak to nepřeháněl, než by mu z tlamy začaly růst rampouchy, haha. Když znovu zvedl hlavu a olízl si mokrou tlamu, rozhlédl se. Očividně musel být přímo na severu Gallirei, takže kdyby šel za hory ještě víc na sever, pravděpodobně by odešel do jiných krajin. A Corvus, který nad tím zrovna nepřemýšlel, tak to ani neudělal. Avšak co teď? Vlastně těžko říct, no cesta přes hromady sněhu ho unavila a tak si našel místo dál od jezírka, kde si lehl. Vlastně už se pomalu stmívalo, den brzy skončí a on fakt nepotřeboval cestovat i přes noc. Kdyby se mu aspoň trochu líbilo žít v horách, uvažoval by i, že se usídlí tady. Byla tady voda, hezká plošinka...jenže hory ho prostě spíše odrazovaly a lov zde taky nebyl zrovna nejjednodušší, hlavně teď v zimě. No když už, tak se tu aspoň vyspí. Snad nedostane probuzení nějakou hladovou kočičkou, oops...

Loterie 3

Probudil se až později ráno. No jo, to bylo spaníčko. V lese zůstal většinu dne. Ulovil si jednoho osamělého králíka a nakrmil se. Přece jen, už déle nejedl a tak přišla nějaká zvěř vhod. Následně se vydal z lesa přes nějakou větší planinu. Ach jaj, to bylo sněhu! Měl ho až skoro po pas. Brodit se v něm bylo celkem namáhavé a chvíli uvažoval, že se radši vrátí do lesa. Na druhou stranu v něm nechtěl zůstat jako v pasti a tak pokračoval dál. Už z dálky vlastně viděl, že se blížil k horám. No zároveň cítil vodu a v krku měl Saharu. Možná se tam někde u hor nacházelo nějaké jezírko nebo říčka, z které by mohl uhasit žízeň. Teda doufal, že na něj z hor nebudou padat velké kusy sněhu, haha. Ale hlavně doufal, že nebude muset ty hory vystoupat- Avšak přece se nebude celý život toho tolik bát... jen škoda, že mu tohle myšlení už dlouho nevydrží, haha.

>> jezero Nahï (přes Ragarské pohoří)

Loterie - bez nároku na odměnu

Zima již byla v plném proudu. Všude napadlo plno sněhu a schovat se před tím vším mohl maximálně někde v poušti. Často pozoroval, jak se ostatní vlci v zimě bavili. Třeba se koulovali nebo stavěli ty své vlkuláky. Jemu to nic neříkalo. I když se určití vlci pokoušeli ho naučit se bavit, prostě k tomu asi neměl již vlohy, bavit se. Žil si svůj pesimistický život, kdy mu vše přišlo úplně zbytečné a tím pádem tuplem nebude ze sebe dělat nějaké vlče. Opustil bavící se vlky, protože to poslední, co plánoval, bylo se k nim přidat a již sám došel k zamrzlému jezeru. Tady se naštěstí nikdo zrovna naklouzal, jak měli někteří ve zvyku a tak si mohl užívat blaženého klidu. Přejel drápem po vrchu ledu. Vrstva musela být dost silná a tak by nikdo neměl pravděpodobně problém, pokud by chtěl na led vlézt. Corvus však zůstal u břehu a přemýšlel, že jeho duše byla již stejně zamrzlá jako bylo oné jezero. Cítil ze sebe jen nekonečný chlad, nemyslel si, že změna byla již možná. Navždy zůstane tím chladným buranem, i kdyby mu někdo dal šancí deset. Ajeje, a teď se sem blížící vlci se klouzat. Vydal se rychle pryč.