Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< papouščí ostrov (přes západní úkryt)

Její společnice, zdálo se, už úděl vlka otráveného životem plnila. Prala se? pomyslel si a potlačil ušklíbnutí. On ji převalil, ani pořádně nemrkla, avšak když spolu bojovaly dvě vlčice, muselo to být zase jiný. Co o tom mohl vědět, mohla to být jen další vychrtlá duše. „Fajn, ale protentokrát si ty blechy nech pro sebe,“ poznamenal mírně nelibě, nepotřeboval se celý dny a noci drbat. I když by aspoň měli vlci o to větší důvod mu dát svatý pokoj, haha. A s chutí do boje...to si zkusit mohla, no pokud nebyla úplně vymazaná, došlo jí, že by dlouho v boji s ním nevydržela. Následně už jen zívl a vlezl zas do dlouhého podvodního tunelu, který oba už dovedl zpět k řece. Tam podle pachu našel zakopané blbouny a postupně je vyhrabal. Jednoho vlčici předhodil a sám si vzal dva. Aspoň podle jejího těla usoudil, že bude z jednoho dostatečně nacpaná, ptáci byli celkem dost baculatí. No že někdo vypadal jak kostra neznamenalo, že nemohl být extrémně nenažraný. Avšak nebývalo pak takovým špatně? I když ne, že by šlo přímo o jeho starost. Ať si vlastně dělá, co uzná nejvíc za vhodné. Taky si nenechal od ostatních kecat do svých činů, že?

Poprosím oblázky (u všech tří)

Přidáno.

Vzdal to. Nehodlal se tu s ní hádat o blbých jménech. No i tak, až příště řekne Kašpar, asi ji praští. Asi určitě. „To můžeš, já ti v tom bránit nebudu,“ pokrčil rameny. Očividně po žádném pořádném jméně netoužila a on jí ho vnucovat vážně nebude. Nad její nedůvěrou se musel ušklíbnout. Jo, taky by radši žil v té nevědomosti. Nedostal by přiblblé rady, co mu k ničemu nepomůžou a nenarostly by mu náhle rohy. Avšak očividně se nedalo tomu nadpozemskému tvorovi jakkoli odporovat. „Co dělá vlk, který nenávidí celý svět? To je jednoduchý. Přežívá ze dne na den na základních životních potřebách bez nějakých větších cílů a ambicí,“ odpověděl jí a dlouze zívl. „A často nasírá ty, co ty cíle a ambice mají,“ dodal už tu zábavnější část. Usoudil, že sama byla na nasírání celkem expert, haha. Jako ne, že by osobně ty vlky štval naschvál, no prostě se s takovými nikdy nedokázal shodnout a pochopit je... a naopak. To dělalo pak velké problémy. No nikdo neřekl, že neměl na salámu. V podstatě měl. Ne, že by si nepřál spojence, no zase nechtěl, aby šlo o nějakého plyšového medvídka s nepřirozenými sny, že jo. „Ale jo, já odtud taky padám. Ten řev těch barevných ptáků mě irituje,“ olízl si pysky a šel hledat zas tu chodbu, kterou se dostane pryč. „Někde blízko řeky, kolem které jsem šel, jsem zahrabal trochu jídla. Bude se hodit,“ řekl ještě, pokud ho Vlče, nebo teda spíš už pomalu Vlčice, následovala. Ovšem nemyslel si, že si nechá ujít jednoduché žrádlo. Ne, že by byl přímo ochotný se dělit, vzal těch blbounů však zase moc... a ztlousnout by se mu vůbec nevyplatilo.

>> dlouhá řeka (přes západní úkryt)

„Mám prosit adolescentku, která si nedokáže vidět do tlamy. Nejsem zas tak blbej,“ odfrkl si podrážděně. „Nesnaž se mi tu namlouvat, že tobě neirituje, že se v podstatě v dospělosti jmenuješ Vlče,“ oplatil jí úder, avšak... třeba jí to fakt nevadilo. No on by se zbláznil, kdyby se musel představovat jako Vlče! To by se radši začal jmenovat jinak... co by mu bránilo? Nic. „Ach, jasně, nevíš. To je nějakej nadpozemskej velkej vlk žijící na jihu v poušti,“ vysvětlil jí stroze, byť i jemu samotnému to přišlo naprosto sáhlý na hlavu. „Je to divný, jasný,“ dodal s pokrčením rameny. Další návštěvu však zrovna nechystal. Ten prohnaný bůček uměl jenom zasadit brouka do hlavy a dělat na vlcích přiblblé změny. „Můžeš rovnou říct, že nenávidíš celý svět a vyjde to nastejno,“ odpověděl jí se zakroužením očí. „Já bych to tak řekl, protože celý svět nenávidím. Nedělám okolo toho žádnou omáčku,“ ušklíbl se. Jaká to krásná rada do života, že? Nenávidět všechno a všechny vlastně vůbec nevadilo. Její sebevědomí se samozřejmě teď zas projevilo a myslela si, že bude v pohodě. A co mu do toho bylo? Třeba bude, třeba skape. Šlo o čistě její věc... ale taky by se nevrátil do smečky i kdyby vypadal jak ona, tak co. „Pokud jsi celou zimu strávila na tomhle ostrůvku a nepostřehla jsi, co řádilo tam za ním, tak je jasný, že ještě žiješ,“ odpověděl jí a posadil se na zadek. Nebude tady kvůli vychrtlině postávat. Ovšem teď nastalo jaro a bude to mít jednodušší, pokud nezmění názor na návrat.

„Přestaň mi tak říkat. Jsem Corvus a pouze tak,“ zavrčel na ni, když ho s neuvěřením poznala. Už si tak nenechá říkat, když z Bukovky odešel, ale vůbec! „Ten Gallirejský bůh Život má totiž dost velký smysl pro humor,“ odfrkl si nad jejími slovy, že vypadal jako zvěř. To aby si nemyslela, že si tam ty beraní rohy přičaroval snad sám nebo co. No následně zjistil, že i ona ze smečky odešla a přitom nadávala na své rodiče. „Takže mi říkáš, že nenávidíš svoje rodiče,“ ušklíbl se. To si mohli plácnout, že? On taky své rodiče nenáviděl, avšak jednoho zabil a druhý se svou povahou někde skapal beztak taky. „Myslíš si, že jako tulačka v divočině přežiješ?“ nasadil tázavý výraz. Ne, nedělal si o ni zas takové starosti a k tomu věděl o jejím sebevědomí. No právě to se mohlo mladému vlkovi hned vymstít. A k tomu byla skoro kost a kůže. By ho zajímalo, jak lovila, když si pletla vlka s kopytníkem. No dobře, měl beraní rohy, no vlnu a kopyta ještě ne, takže...

Dobře, myslel si, že bude klid, ale samozřejmě prd. Ani na tomto zatraceném ostrově- no nic. Něco mu přistálo na zádech a zakouslo se mu přímo do zátylku. Corvus neměl tušení, kdo to tak mohl být, prostě rovnou jednal. To, co na něm přistálo, nemohlo být však nějaké nadmíru medvědovité, protože i když ho to málem porazilo, necítil na sobě zas takovou váhu, jakou by při útoku čekal. Zavrčel, ohnal se a shodil protivníka na zem. Následně ho předními tlapami vší silou přišpendlil k zemi. To až pak se mu ocitl pohled na to Vlče, dítě těch dvou z Bukovky. Aha, takže prvně máma a teď dítě. Skvělý, fakt. „Nemůžete mi dát už svatý pokoj? Už je mi ta vaše smečka totálně u zadele,“ utrousil vážně podrážděně, byť asi mladá vlčice o jeho setkání s Tasou nevěděla (pokud ji za ním účelně neposlala... avšak to by si myslela, že ho porazí puboš? Naivita). No i tak ji následně pustil a trochu ustoupil. Hrozbu od tohoto hubeňoura nečekal.

<< dlouhá řeka (přes západní úkryt )

Zalezl do jedné místní chodby a šel dál a dál. Pamatoval si, že chodba vedla na nějaký menší ostrov, kde ho kromě skřeku těch divných barevných ptáků nebude nic otravovat (aspoň si to myslel, haha). V chodbě byla naprostá tma a kdyby mu někdo postavil do cesty překážku, neviděl by ji a přizabil by se tu. Vlastně stačilo, aby někdo šel druhým směrem a udělali by berany berany duc. A to s jeho beraními rohy mohl říct doslova. Pořád nechápal, co tím ten zatracenej Život sledoval, ovšem co teď nadělá? Nic, bude prostě vlkem beranem. Život mu taky řekl, že dojde ke změně, no nebudeme si lhát, žádnou aspoň prozatím necítil. A on by si jen nerad přiznal, že ta chyba byla v něm. Tak to radši svede na jiné. Vyšel z chodby na pláži a vydal se udělat si leháro někam mimo písek. Snad bude klid...

<< jezero Na'hi (přes Ragarské pohoří)

Vydal se pryč. Ne, vážně jim nebyl vděčný. Cítil se při pomyšlení na bukovou smečku spíš frustrovaný a trochu až znechucený. Nic dobrého ho tam nepotkalo, však žrádlo měl všude okolo. A až si najde nějaký svůj vhodný úkryt, bude ho mít jen sám pro sebe. To se vyplatilo. I když mohla za to i jeho neústupná tvrdohlavost, která mu nedovolila jim snad aspoň poděkovat a být právě pořádně vděčný. Momentálně ani nechápal, z jakého důvodu lezl v zimě do hor. Neměl hory rád a to bylo slabé slovo. Sice měl žrádlo, ovšem už se těšil, až vypadne. Konečně se ocitl u nějaké řeky, kde se nadlábl a následně to zapil. Překvapivě byli podivní ptáci chutní a on se v podstatě celou zimu pořádně neobčerstvil... No zima už odcházela a nahrazovalo ji jaro. Už teď ve vzduchu cítil pach rostoucích kytek, stromů a tak... nechutné. Asi vyrazí na chvíli někam, kde to nebylo tak výrazné.

>> papouščí ostrov (přes západní úkryt)

Co bylo pohodlí oproti tomu, co vlastně cítil? No jeho pocity šly stejně momentálně stranou. Nikdy jim pozornost nevěnoval ani on sám. Ono na jednu stranu měla jako pravdu, za ubytko a jeho krmení by vždycky měl být vděčný. Avšak nějakou vděčnost necítil, ať to znělo sebevíc zle. „Oháníš se žrádlem a bydlením, klasika. Je lepší si stejně všechno najít sám a ne být na někom závislý,“ pronesl s menším frustrovaným zavrčením. Bylo vůbec ještě něco, co by ho dotáhlo do nějaké smečky? Spíš ne... „Běž i s tou svou smečkou do háje,“ pronesl nakonec a dál si už nevyjadřoval. Prostě vzal svoji dávku blbounů a vydal se taky dolu z hor, no samozřejmě jiným směrem, než ona. Neměl důvod s ní trávit čas a ona s ním též nikoliv. Nepatřil ani mezi takové vlky, jakým byli oni. Nepatřil nikam a nikomu. Byl svým pánem a tak to pravděpodobně už zůstane napořád.

>> dlouhá řeka (přes Ragarské pohoří)

„Vděčnej? Možná tak za to, že jsem zjistil, že do smečky nepatřím,“ ušklíbl se. „Ale za co jinýho? Za tu směšnou přezdívku? Za to, že jsem tam vlastně byl úplně cizí? Neznám smečkový život tolik jako ty, ale takhle jsem dál žít nehodlal,“ mlaskl a dlouze se protáhl. Avšak co už, jako cizí si připadal vlastně i sám sobě... byl ze sebe i z Gallirei čím dál víc zmatený. Následně mu Tasa položila dost neurčitou poznámku. No dobře, vlezl jim tam blbeček. A co on s tím? „A vy jste mu skoro vyprášili kožich ne? Jako vždycky vlastně. Proč mi to teda sděluješ?“ nasadil tázavý výraz. Na druhou stranu vzhledem k tomu, že mu to vůbec sdělovala, cítil, že ten problém byl trochu větší. Ale bylo jen na ni, jestli mu řekne, co se dělo. Konec konců, jemu na tom nemuselo vůbec záležet. Už tam nepatřil, neměl s nimi nic společného. A i tak... „Děkuju za kompliment,“ odfrkl si. „Bohužel myslím, že tvé přání vyslyšeno moc nebude. Kromě vaší minismečky jsem celý život tulák a vím tudíž, jak žít jako tulák,“ odpověděl jí mírně frustrovaně. Ovšem neměl vůbec jistotu, co to byl ten mor.

Drama (oblázky jako vždy xdd)

Šiška (zase oblázky prosím)

Had (prosím oblázky)

Stejně jako to šedé vlčici došlo až po této eskapádě, došlo i jemu, že se s jednou s tou vlčicí znali. On se na ně nějak neohlížel, zajímal ho jen ten poklad. Že šlo o tunu masa bylo pro něj nejspíš stejně lepší než nějaké zlato a diamanty. K čemu by to měl? Takové věci vlk obvykle nepotřeboval. Hned, jak se na něj slovně vrhla, naježil se mu kožich. Neměl náladu na její přiblblé kecy, no aspoň ho neoslovala tou směšnou přezdívkou. Už na to vůbec neměla právo, tak se nerozčílil tolik. Nakonec asi ani nevěděla, že odešel. „Ten váš les mě už ani trochu nezajímá. Odešel jsem a tak to pro mě končí,“ odpověděl jí frustrovaně, ať si o tom myslí, co chtěla. „Ten tvůj milovaný Stín o tom ví. Na území trávil nakonec stejně čas i on, tak se nemusíš vztekat, že by vás snad obsadili,“ ušklíbl se, jen škoda, že se tak stalo a on neměl ani páru, haha. „A vůbec, co si jako myslíš?! Že jsem nějaký hlídací pes a budu tam rok čekat, než se někde vyprdelíš? Sotva,“ vyjel mírně a odfrkl si. Ten smečkový život vážně byl divnej. No mohlo to být jiný, když tam žilo vlků víc. Avšak jak to měl Corvus vědět?

Nebyl u toho melounu první, což ho i přes tlak vody a všeho prostě napružilo. No jakmile se ta světlá vlčice toho melounu dotkla, voda, jakoby se zbláznila. Chvíli točení se ve vodě při představě, že tady ještě pojde, je to najednou vyplivlo zpět na pevnou zem. Trojice se nacházela v kruhu a v jeho středu se nacházel právě ten meloun. Byla mu zima a měl pocit, že se z něj stane kostka ledu, no jeho touha po pokladu ho stejně neopustila. A ten poklad se očividně nacházel v tom melounu. Flákl do něj tlapou, aby zjistil, že v něm nebylo... nic. Zavrčel. Jasně. Jak mohl uvěřit nějakým blbým ptákům? Jak mohl být tak bláhový? No pak se stalo ještě něco. Po jeho ráně do melounu začaly v jezeře vyplavovat všichni blbouni. Ovšem nebyli živí. Cosi je zabilo a trojice se teď mohla pořádně nadlábnout, bylo tu dost pro všechny. Šlo právě o ten poklad? O oběť těch divných ptáků? Však v podstatě celou zimu nežral... Pořádně se otřepal a vydal se na jídlo. Už měl tu jistotu, že k jídlu byli. A pak musel pryč, více do tepla. Snad zima už skončila...