Příspěvky uživatele

<< dlouhá řeka (přes vodopady)

Pokračoval po proudu řeky. Tok se začal víc vířit a celkově byl silnější a silnější. Corvus zanedlouho došel k vršku vodopádu a logicky mu došlo, že to byl ten důvod, proč proud najednou tak zprudčel. No dál se tím nijak nezabýval a vydal se z kopce dolu. Jak už bylo zmíněno, černého vlka krajina nijak nezajímala, prostě na ni nějak moc nehleděl. Samozřejmě, že dával pozor na každý svůj krok, avšak to bylo trochu něco jiného. Dole pod kopcem se napil z řeky a rozhlédl se. Nacházel se na nějaké louce plné květin různého druhu. U všech vlků, aspoň, že na ně neměl alergii! Protože co krok, to květina. Přes louku neprojdete, abyste jich plno nepošlapali. Což jemu na tom moc nezáleželo, šlo jen o takovou nedůležitou vsuvku v jeho hlavě. Oddechl si a místo toho, aby procházel mezi květinami a nachytal na tlapy plno pylu, si lehl na kraj, mezi louku a břeh řeky a šel relaxovat. Jen aby se tu kdokoli neobjevil...

<< papouščí úkryt (přes západní úkryt)

Byla to úleva, jít zas tichou a klidnou podmořskou chodbou. Ostrov mohl být zajímavý, ale Corvus to tak už dávno nevnímal. To hravé a zvídavé vlče zemřelo nad jeho úplně zkaženém životě. Když měl navrch a trýznil jiného, to ho možná ještě dokázalo vzrušit. Ale krajiny a květiny, co jiní vlci obdivovali? On to neznal, a ani by to asi neuměl. Žil jak ryba na suchu a možná mu to tak vyhovovalo. Nikomu nevěř, říkala mu hlava. Každý může být nebezpečný, přidal se další hlas, co vlastně neexistoval, ale byl tam. Vylezl zpět tam, odkud přišel, avšak na kraj sráze se už nevracel. Neměl důvod. Místo toho se napojil na proud řeky a pokračoval po něm. Voda pro něj momentálně znamenala jediný záchytný bod, kterého se chytit a možná se neztratit. Vůbec netušil, kde se nacházel, ovšem tak to bylo větší část jeho života. Uvažoval i o tom, že ztroskotal na nějakém ostrově, z kterého nikdy nenajde úniku, no sešlo na tom? Kořisti cítil dostatek. Vodní zdroj se tu viditelně nacházel taky. Nic víc mu nechybělo. Samota ho k šílenství nikdy nepřiváděla. Jak řekl. Každý může představovat hrozbu. A i když by byl nejspíš schopný žít ve smečce a udělat tam kariéru, na druhou stranu k tomu důvod moc neměl. Jen otázka zněla, chtěl být navždy tak oslabený a umousaný, jako teď? Smečka by ho posilnila, naučila něco nového a kdo ví, třeba i trochu změnila. Avšak o tom by nemělo na ostrově ničeho asi smysl přemýšlet, že?

>> rozkvetlé louky (přes vodopády)

<< sráz (přes západní úkryt)

Pobyt na slunku jeho kožich vysušil a tak se ze zmoklé slepice stal znovu pravý vlk. Na druhou stranu už mu z těch ostrých slunečních paprsků měkl mozek a tak zalezl do jedné opuštěné nory. No ukázalo se, že vůbec nešlo o opuštěnou noru, avšak o nějakou chodbu, vedoucí kdo ví kam. Corvus se olízl. Neměl nic proti vydat se dál a zjistit, kam ho jeho šlépěje neznáma dovedou. Vydal se tmavou chodbou, která zdálo se, vedla pod vodou. Prosakovaly sem kapky vody a vsakovaly se do jeho kožichu i na zem pod ním. A i tak zde měl dost vzduchu, aspoň prozatím. Chodba byla rovná, nijak se nevětvila ani zatím nevypadala, že bude slepá. Postupně znovu vylezl na denní světlo a zamřoural nad náhlým výbuchem světla do jeho očí. Zjistil, že se nacházel na ostrově. Všude se ozývalo skřehotání barevných ptáků, které neznal a nad tím jejich nepříjemným hlasem musel zavrčet. Nic víc nepříjemného pro jeho uši nikdy ještě neslyšel. Stromy lesa šustily a prohýbaly se, i když nefoukal skoro žádný vítr. Očividně se tu nenacházeli jen oni barevní opeřenci, no naštěstí ti další tvorové působili tiše. Pozoroval vzdálené moře a snažil se ignorovat to otravné skřehotání. Občas tak přemýšlel, kam ho jeho život měl zavést. Poté, co zabil dva členy své rodiny a zametl do někam do hloubi svého nitra, si vždycky uvědomoval, jak se změnil. Od té doby už se nikdy nebál, už nikdy nebyl slabý. Protože věděl, co mu to vše přineslo. Ty měsíce týrání, místo normálního dětství. Ty jizvy na těle i na duši. Zabil svého bratra, protože věděl, že by skončil jako jejich otec. Avšak byl Corvus o něco normálnější? Nebyl schopen cítit empatii ani žádné kladné emoce. Choval se jak oživlý kámen ve vlčí podobě. Byl schopný udělat cokoli, doslova cokoli, jen aby něčeho dosáhl. Geny, to byla věc zrádná, když se narodíte do špatné rodiny. Někdy i litoval, že vůbec žil, že to vše přežil. Že ze svých sourozenců byl nejsilnější a nedopadl jako ti, co to nezvládli. Avšak slíbil si, že už nikdy nebude slabý a tak nebude slabý ani teď. Odešel z ostrova a tam na nějakou dobu zemřely jeho poslední pochyby.

>> dlouhá řeka (přes západní úkryt)

<< mimo

Moře ho unášelo kdo ví jak daleko. Houpalo se s ním, občas ho odhodilo stranou, až bylo divu, že se neutopil. Nikdo neví, jak dlouho to trvalo, než tvrdě narazil bokem na pevninu. To ho plně probralo a on se z posledních sil vytáhnul nahoru, na souš. Oklepal se, vykašlal z tlamy vodu a zrychleně, se skloněnou hlavou, oddychoval. Necítil se silný. Necítil se vůbec silný. Dalo se říci, že se cítil slabý. Ale on se nemohl cítit slabý. Vždy to dopadlo špatně. Po tom všem, co zažil a udělal, se teď málem utopil v moři a teď byl zranitelnější než malá moucha. Možná, jen možná, by udělalo moře líp, kdyby si ho vzalo do svých spárů a nechalo si ho tam na věky věků. Oddechl si a narovnal se. Naučil se jednu věc. I když se necítil dobře, i když byl momentálně slabý, musel se tvářit, že takový nebyl. Že tak nevypadal. Že byl schopný čehokoli, jen aby to nikdo neodhalil. Rozhlédl se. Dalším krokem, který by měl plánovat, bylo prozkoumání zdejšího okolí, aby věděl, co a jak. A tak se jako zmoklá slepice vydal kupředu. Pro jeho štěstí svítilo ostré slunce, které ho stejně brzy osuší dosucha a jeho kožich zas nabere plný nádech. Teda tak, jak to u něj bylo možné, samozřejmě. Jeho dlouhý samotářský život poznamenal jeho vzhled naplno. Avšak i tak se snažil vypadat co nejupraveněji, byť hodně zhubl a jeho srst nebyla tak hladká a hebká jako dřív.

>> papouščí ostrov (přes západní úkryt)