Příspěvky uživatele

Nenechal se Corvusem vůbec vykolejit. Kdyby nebyl úplně na hlavu, možná by ho černý ještě pochválil, že nebyl srab. Ale takhle? To ať jde do hájku zeleného. A samozřejmě, že se cítil jako něco víc než tenhle pacholík. To nikdo nevylučoval. A asi se ani cítit nemusel. Ono to tak bylo. Nezažil ani půlku z toho, co Krkavec! Jo, bude se ohánět svou minulostí. Ale šedý se choval, jak kdyby žil v nějakém paláci s plno jídla a pohodlí. I když, to možná v nějaké dobré smečce bývalo, ne že ne. „Kdybys věděl, co dokážu, tak si řekneš, že teď jsem ještě naprosto v klidu,“ řekl mu povýšeně. Ještě nevěděl, že byl tak oslabený, že by nedokázal asi ani půlku z toho, co uměl předtím, oops. Ale i kdyby to věděl, nebude mu to přiznávat, že jo. Tak blbej už dáávno nebyl. Nad jeho dalšími slovy se musel frustrovaně uchechtnout. „Ty si vážně myslíš, že potřebuju něco dokazovat zhýčkanému puberťákovi? Pokud si to myslíš, tak se šeredně pleteš,“ zavrčel na něj a naježil se. Ty vado, ten byl snad úplně jinde! „Víš co? Dej mi pokoj,“ zabručel a bez dalšího slova se rozešel pryč. Neměl na tohle náladu. Nesnášel cizí přítomnost a takovou už tuplem. Za co ho kdo trestal?? Byl naprosto vyčerpaný. Kdyby byl při síle, kdo ví, jak mladý skončí. Ono není těžké si vzpomenout, jak skončil jeho silnější otec a šílený bratr, že ano.

>> sekvojový les (přes řeka Mahtaë (jih))

Měl alergii na pyl, že ano? Jeho část poškozené mysli měla chuť pár květinek utrhnout a foukat mu ten pyl přímo do obličeje. To by byla švanda! I kdyby na něj šedý chtěl zaútočit, ubrání se květinami. Chápete tpo? Blbými květinami! To svět neviděl. Sám Corvus by tomu nikdy předtím nevěřil, kdyby mu někdo řekl, že se dokázal ubránit květinami. Vždyť jak se chceš ubránit květinou? řekl by mu. Oslab vlka s alergií a pak ho doraž. Jednoduché. Nadzvedl hlavu. „Slova nějakého nevyrovnaného puberťáka pro mě nemaj žádnou váhu,“ sykl na něj povýšeně. Ten vlk byl drzý a dost neuvědomělý. „Jednou na to dosti doplatíš,“ doplnil ještě a mávl pomalu ocasem. Začal ho pomalu obcházet a bavil se nad tím, jak si pořád třel své alergií nemocné oči. „Já vás mladé dost dobře znám. Jste divocí a nevyzpytatelní. Neuvědomujete si následky. Myslíte si, že jste páni světa. Vyvedu tě z omylu. Nejsi nic než malé zrnko písku v tomto obrovském světě. Jako každý z nás,“ prskl podrážděně, zastavil se a v klidu se posadil. Možná byl oslabený, no zásadní krok byl tak nevypadat. A on nevypadal. Postupem času se to naučil. Působit vždy jako silný a vyrovnaný jedinec. Uznejme, Corvus nebyl vyrovnaný jedinec. I když kdo ví, zda by si to někdy přiznal. Zatím vše, co udělal, považoval za dobrou věc. Ať šlo o cokoli. Úplně cokoli.

Nejen, že se už od pohledu šedý vlk tvářil nepřátelsky, no Corvusova slova ho nejspíše znechutila ještě víc. A ještě k tomu všemu vypadal, jakoby mu patřil celý svět. Jak nějaký zatracený puberťák. Fajn, asi se na to měl vykašlat. Měl ho nechat do té vody spadnout a jen by ho pozoroval, jak by se snažil vylovit ven. Černý vlk by nehnul ani drápkem, byť by mu to šlo nebo ne. Ať se třeba utopí, když se neuměl chovat! Kéž by to věděl... Škoda, že neuměl odhadnout povahu vlka od pohledu. U některých to šlo, to ano. Jenže často to právě nešlo. Jaká škoda. k tomu tu furt kýchal a třel si oči. Takhle zblízka se mu zdálo, že trpěl alergií na pyl. Jakej blbec vleze na louku plnou kytek, když měl silnou alergii? Vlk se sice choval jako nejchytřejší tvor na zemi, ovšem přitom tolik chytrý nebyl. A ne, že by to Corvuse překvapovalo. Takhle to chodilo furt. Odfrkl si. I vyjádřit se mu přišlo nadmíru zbytečné. Jen s ním plýtval čas. „Tak já tě do té řeky klidně shodím, uvidíme, jak si ve svém stavu povedeš. A kdo ví, třeba se ti v té věci zvané mozkovna i trochu rozsvítí,“ zavrčel na něj frustrovaně a znovu se naježil. Nehodlal útočit, na to byl moc slabý a nesnášel dotyk svých zubů v jiném vlkovi, spíš se cítil frustrovaně a zahnán do kouta. Za co ho kdo trestal, že byl pro jednou hodnej, ale život mu přinesl tohoto egem přeplněného puberťáka? Aspoň mu to tak připadalo. I když ne, že by každý dospělý vlk měl automaticky rozum.

Jeho leháro trvalo celkem dlouho, ne že ne. Až po nějaké době ucítil ten čerstvý, odporný pach. Pach vlka. Insitnktivně se naježil, připravený na všechno. Jenže vlk působil mírně podivným dojmem. Kolébal se ze strany na stranu, jakoby se ožral a k tomu nejspíše vůbec nevěděl, kudy jde. Nechlastej, pokud to neumíš, pomyslel si zatrpkle, srst mu po chvíli slehla a stočil se do klubíčka, s úmyslem pokračovat ve své líné činnosti. Cizinec byl asi tak nebezpečný jako mouchy, co mu lezly po zádech. Teda, bylo to sporný. Pokud by mu mouchy nakladly vajíčka do otevřené rány, nastal by problém. Avšak rozdíl mezi mouchou kladící vajíčka a vlkem, který by se nedokázal kvůli svému stavu trefit tesáky ani do jeho boku, byl rozdíl velký. Světlo tmavý ale měl momentálně ten problém, že mířil přímo k řece a Corvus uvažoval, jestli do ní přímo nespadne. Nechtěl ho zachraňovat, fakt nechtěl. Dotýkat se ho, cítit ve své tlamě cizí srst nebo se o něj snad nedopatřením otřít. Ta představa ho děsila víc, než s ním vůbec začít řeč. Zívl a zvedl se. Pokud nechtěl zajít do takového stádia, nezbývalo mu nic jiného, než ho varovat. Stoupl si kousek před něj a doufal, že do něj neznámý nevrazí. „Brzdi ty, než spadneš do té vody. Já tě zachraňovat nebudu,“ zasyčel na něj tak, aby ho slyšel. Pochyboval, že by se dokázal dostat sám na souš. Přítomnost někoho nového po dlouhé době mu přišla mírně nepříjemná. Bylo to, jako když kolem něj lítal otravný komár, zatímco se snažil usnout. Nebo se spíše až bál. Co od toho setkání měl očekávat? Čeho mohl být vlk až schopný? Corvus byl pořád oslabený jeho cestou mořem. Dokázal by se před ním ubránit, jako to udělal vždycky předtím?

<< dlouhá řeka (přes vodopady)

Pokračoval po proudu řeky. Tok se začal víc vířit a celkově byl silnější a silnější. Corvus zanedlouho došel k vršku vodopádu a logicky mu došlo, že to byl ten důvod, proč proud najednou tak zprudčel. No dál se tím nijak nezabýval a vydal se z kopce dolu. Jak už bylo zmíněno, černého vlka krajina nijak nezajímala, prostě na ni nějak moc nehleděl. Samozřejmě, že dával pozor na každý svůj krok, avšak to bylo trochu něco jiného. Dole pod kopcem se napil z řeky a rozhlédl se. Nacházel se na nějaké louce plné květin různého druhu. U všech vlků, aspoň, že na ně neměl alergii! Protože co krok, to květina. Přes louku neprojdete, abyste jich plno nepošlapali. Což jemu na tom moc nezáleželo, šlo jen o takovou nedůležitou vsuvku v jeho hlavě. Oddechl si a místo toho, aby procházel mezi květinami a nachytal na tlapy plno pylu, si lehl na kraj, mezi louku a břeh řeky a šel relaxovat. Jen aby se tu kdokoli neobjevil...

<< papouščí úkryt (přes západní úkryt)

Byla to úleva, jít zas tichou a klidnou podmořskou chodbou. Ostrov mohl být zajímavý, ale Corvus to tak už dávno nevnímal. To hravé a zvídavé vlče zemřelo nad jeho úplně zkaženém životě. Když měl navrch a trýznil jiného, to ho možná ještě dokázalo vzrušit. Ale krajiny a květiny, co jiní vlci obdivovali? On to neznal, a ani by to asi neuměl. Žil jak ryba na suchu a možná mu to tak vyhovovalo. Nikomu nevěř, říkala mu hlava. Každý může být nebezpečný, přidal se další hlas, co vlastně neexistoval, ale byl tam. Vylezl zpět tam, odkud přišel, avšak na kraj sráze se už nevracel. Neměl důvod. Místo toho se napojil na proud řeky a pokračoval po něm. Voda pro něj momentálně znamenala jediný záchytný bod, kterého se chytit a možná se neztratit. Vůbec netušil, kde se nacházel, ovšem tak to bylo větší část jeho života. Uvažoval i o tom, že ztroskotal na nějakém ostrově, z kterého nikdy nenajde úniku, no sešlo na tom? Kořisti cítil dostatek. Vodní zdroj se tu viditelně nacházel taky. Nic víc mu nechybělo. Samota ho k šílenství nikdy nepřiváděla. Jak řekl. Každý může představovat hrozbu. A i když by byl nejspíš schopný žít ve smečce a udělat tam kariéru, na druhou stranu k tomu důvod moc neměl. Jen otázka zněla, chtěl být navždy tak oslabený a umousaný, jako teď? Smečka by ho posilnila, naučila něco nového a kdo ví, třeba i trochu změnila. Avšak o tom by nemělo na ostrově ničeho asi smysl přemýšlet, že?

>> rozkvetlé louky (přes vodopády)

<< sráz (přes západní úkryt)

Pobyt na slunku jeho kožich vysušil a tak se ze zmoklé slepice stal znovu pravý vlk. Na druhou stranu už mu z těch ostrých slunečních paprsků měkl mozek a tak zalezl do jedné opuštěné nory. No ukázalo se, že vůbec nešlo o opuštěnou noru, avšak o nějakou chodbu, vedoucí kdo ví kam. Corvus se olízl. Neměl nic proti vydat se dál a zjistit, kam ho jeho šlépěje neznáma dovedou. Vydal se tmavou chodbou, která zdálo se, vedla pod vodou. Prosakovaly sem kapky vody a vsakovaly se do jeho kožichu i na zem pod ním. A i tak zde měl dost vzduchu, aspoň prozatím. Chodba byla rovná, nijak se nevětvila ani zatím nevypadala, že bude slepá. Postupně znovu vylezl na denní světlo a zamřoural nad náhlým výbuchem světla do jeho očí. Zjistil, že se nacházel na ostrově. Všude se ozývalo skřehotání barevných ptáků, které neznal a nad tím jejich nepříjemným hlasem musel zavrčet. Nic víc nepříjemného pro jeho uši nikdy ještě neslyšel. Stromy lesa šustily a prohýbaly se, i když nefoukal skoro žádný vítr. Očividně se tu nenacházeli jen oni barevní opeřenci, no naštěstí ti další tvorové působili tiše. Pozoroval vzdálené moře a snažil se ignorovat to otravné skřehotání. Občas tak přemýšlel, kam ho jeho život měl zavést. Poté, co zabil dva členy své rodiny a zametl do někam do hloubi svého nitra, si vždycky uvědomoval, jak se změnil. Od té doby už se nikdy nebál, už nikdy nebyl slabý. Protože věděl, co mu to vše přineslo. Ty měsíce týrání, místo normálního dětství. Ty jizvy na těle i na duši. Zabil svého bratra, protože věděl, že by skončil jako jejich otec. Avšak byl Corvus o něco normálnější? Nebyl schopen cítit empatii ani žádné kladné emoce. Choval se jak oživlý kámen ve vlčí podobě. Byl schopný udělat cokoli, doslova cokoli, jen aby něčeho dosáhl. Geny, to byla věc zrádná, když se narodíte do špatné rodiny. Někdy i litoval, že vůbec žil, že to vše přežil. Že ze svých sourozenců byl nejsilnější a nedopadl jako ti, co to nezvládli. Avšak slíbil si, že už nikdy nebude slabý a tak nebude slabý ani teď. Odešel z ostrova a tam na nějakou dobu zemřely jeho poslední pochyby.

>> dlouhá řeka (přes západní úkryt)

<< mimo

Moře ho unášelo kdo ví jak daleko. Houpalo se s ním, občas ho odhodilo stranou, až bylo divu, že se neutopil. Nikdo neví, jak dlouho to trvalo, než tvrdě narazil bokem na pevninu. To ho plně probralo a on se z posledních sil vytáhnul nahoru, na souš. Oklepal se, vykašlal z tlamy vodu a zrychleně, se skloněnou hlavou, oddychoval. Necítil se silný. Necítil se vůbec silný. Dalo se říci, že se cítil slabý. Ale on se nemohl cítit slabý. Vždy to dopadlo špatně. Po tom všem, co zažil a udělal, se teď málem utopil v moři a teď byl zranitelnější než malá moucha. Možná, jen možná, by udělalo moře líp, kdyby si ho vzalo do svých spárů a nechalo si ho tam na věky věků. Oddechl si a narovnal se. Naučil se jednu věc. I když se necítil dobře, i když byl momentálně slabý, musel se tvářit, že takový nebyl. Že tak nevypadal. Že byl schopný čehokoli, jen aby to nikdo neodhalil. Rozhlédl se. Dalším krokem, který by měl plánovat, bylo prozkoumání zdejšího okolí, aby věděl, co a jak. A tak se jako zmoklá slepice vydal kupředu. Pro jeho štěstí svítilo ostré slunce, které ho stejně brzy osuší dosucha a jeho kožich zas nabere plný nádech. Teda tak, jak to u něj bylo možné, samozřejmě. Jeho dlouhý samotářský život poznamenal jeho vzhled naplno. Avšak i tak se snažil vypadat co nejupraveněji, byť hodně zhubl a jeho srst nebyla tak hladká a hebká jako dřív.

>> papouščí ostrov (přes západní úkryt)