Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< dlouhá řeka

Pokračoval za houfem netopýrů. Netopýři, jakoby ho vábili. Jít za nimi dál a dál, klidně až na konec světa. Kdo ví, třeba by si na tom konci světa dopřál konečně klidu. I bez svých vzpomínek, i v té neznalosti. Jen by relaxoval někde u pramenité říčce a občas by si ulovil tlustého zajíce. Na druhou stranu, nechápal, kde se v něm vzaly tyhle myšlenky. Nechtěl vždy něco dokázat? Aby se o něm povídalo všude, aby byl postrach okolí? Možná. Jen měl momentálně v hlavě takový bordel, že se v tom vůbec nevyznal. Že by se nejradši zbláznil. A kdo ví, třeba nikdy nic dokázat nechtěl, třeba chtěl vždy jen klid. Jenže, co se mu mohlo stát tak vážného, že... že chtěl jen svatý klid? To ví jen minulost. Minulost, kterou neznal. V dálce si už všiml moře, pomalu se linoucího podél své osy a zrychleně narážejícího o místní skály. Ať si každý říkal, co chtěl. Moře nebylo nekonečné, byť tak vypadalo. Bylo velké a nebezpečné, avšak ne nekonečné. Reality check, haha. Takže, proč si pamatoval toto a ne cokoli o sobě? Asi by se měl nás těmi magiemi trochu zamyslet. No svoji chybu přiznávat nebude, jen tak pro jistotu. Hlavně ne vlkům, kteří ho tak odporně odkopli. Ve světě žilo takového zla...

<< kvetoucí louky (přes vodopády)

Pokračoval za houfem netopýrů, co letěl směrem na sever této proklaté krajiny. Vší silou se snažil vytlačit do hlavy své vzpomínky, nebo jakékoli informace o sobě, ale ať se snažil jakkoli, prostě měl v hlavě totálně vymeteno. Kdyby aspoň své jméno věděl! Kdyby aspoň věděl, proč ho to vše tak štvalo! Oddechl si. On nevěděl, co dělat. On vůbec nevěděl, co dělat! A z neznámého důvodu ho to přivádělo k šílenství. Nejradši by se zakousl do tlapy, aby pocítil nějakou fyzickou bolest. Třeba by se vzpamatoval. Až po nějaké době si uvědomil, že šli všichni za těmi svítícími světluškami a on zůstal sám. Měl by být rád, vždyť mu byli ukradeni. Jenže, cítil se na jednu stranu opuštěný. Aniž by měl cíl. Aniž by o sobě cokoli věděl. Naježil se. Pociťov narůstající vztek a strach. Kdekdo by se divil, že se nezačal ještě třást. Pohled směřoval okolo sebe, vše okolo pozoroval zlýma, přimouřnýma očima. Bylo to tak těžké, tak těžké se ovládat, tak těžké vědět. A v tomhle případě dvojnásobně. Kdyby znal své vzpomínky, věděl by, že se vracel tam, odkud se v této proklaté krajiny beze jména objevil. Kéž by se tu neobjevil, říkal by si. No to si bude říkat, až si vzpomene, jestli si vzpomene, víte jak.

>> západní úkryt

Prosím 40 oblázků a 40 mušlí za 8 bodů. Děkuju :)

Nezajímali ho. Ani jeden z nich ho nezajímal. Postará se o sebe sám. Nepotřeboval je. Stejně jako on nic nevěděli. Nebude s tajtrdlíky, kteří uctívali neexistující magii a svou bobulemi nebo kdo ví čím nabarvenou srst považovali za zázrak a všem tím motali hlavy. Lháři, co chtěli být zajímají. Jenže na jednu stranu ho někde uvnitř duše sžíraly pochyby. Co když přece jen bylo něco na té magii pravdivé? Nemohli přece ztratit paměť jen tak pro nic za nic. Na chvíli se zastavil. Ale pak zavrtěl hlavu. Ne, ne! Nemohl tomu přece uvěřit! Neuvěří tomu, dokud neuvidí JASNÝ a VIDITELNÝ důkaz. A to neuvidí, samozřejmě. Každý mluvil o magii, ale nikdo ji beztak jasně neviděl. Pf. Před ním se náhle ukázaly tři úkazy. Prvně netopýři, pak pavouci a pak světlušky. Došlo mu, že by se měl za něčím z toho vydat. Či? Zamyslel se. Pavouci byli moc otravní a světlušky moc trapné. Netopýři, ti by mu mohli dát nějaké odpovědi. Oddechl si. Spoléhal na pomoc netopýrů! Kam se to dostal?! Avšak tak i tak, vydal se za houfem černých létajících krys, které mířily kdo ví kam. Co mu zbývalo? Stejně, ať by to přiznal nebo ne, neměl žádný cíl.

>> dlouhá řeka ( přes vodopády)

Bože, z jakého důvodu mohl zajít tak daleko, že se sebral s nějakou sebrankou vlku a další den si nikdo z nich nic nepamatoval? I když, existoval vůbec kdy předtím? Měl v hlavě úplné pusto, neznal nic okolo osoby své ani jiných. Možná, možná byli nějací noví tvorové, stvořeni sesláni na zem. Ehm, ne, na takové kraviny nevěřil přece. Nebo jo? Promluvila na něj vlčice, s kterou měli propletené tlapky. Upřímně se necítil, že by se chtěl jakkoli vázat. Tak jak se to mohlo stát? „No jestli tobě se to už stalo, tak mi ti je fakt líto,“ odpověděl jí a naoplátku se ušklíbl i on. Jestli ona tohle zažívala ráda a pravidelně, budiž, avšak Corvus by byl rád, kdyby z něj už vyprchaly tu houbičky nebo co se tu vůbec dělo. Někde v hloubi přece věděl, že už někdy předtím existoval. Někde se to v jeho hlavě nacházelo. Nad slovy hnědé vlčice si odfrkl. Co to sakra byl za spol. „U všech vlků, magie je jen výmysl, co se vypráví vlčatům před spaním. To musíte věřit každé povídačce, co zaslechnete od nějakých random ťulpasů? To musíte věřit každému falešnému triku, co kdo provede?“ promluvil nevrhle. Jak to vůbec mohla vyslovit? To byla úplně jetá na hlavu, nebo? „Avšak, samozřejmě, že to tu prozkomáme a nebudeme tu stát jak sochy,“ pokrčil rameny a aniž by čekal na další slova kohokoli z nich, vydal se náhodným směrem pryč. Nejradši by vypadl a už je nikdy neviděl, jenže co měl udělat s tím, že si nepamatoval ani své jméno? To měli společné, možná ho budou ještě potřebovat. Mohl by se třeba stát i jejich vůdcem... podmanit si je... kde se ale vůbec v něm braly tyhle touhy?

Nejen, že ho něco nutilo tady pořád být a nevypadnout, jakmile se tu začala hromadit nějaká rodina, no ještě sem přilezlo nějaké škvrně, které na něj promluvilo. Každý pohled na vlče mu připomněl sebe a své poničené dětství. A vinil za to víc otce tyrana, nebo matku, která se nikdy nepostavila za sebe ani své potomky? Možná oba, možná jen jednoho z nich. A možná si maximálně přál, aby se nikdy nenarodil. Takže nechtěl být na tu vlčku nějak zlý a jen jí nepřítomně pokýval hlavou na její pozdrav. V tom se ozvala v odpověď hnědá vlčice, která mlít něco o magii. Zamračil se. Magie? Magie byla mýtus. Byla hloupá, pokud na takové kraviny věřila.
Odpovědět už jí nestihl, protože ho náhle zahltila vůně květin a on upadl do bezvědomí. Lítal z temnoty do temnoty, dokud zas neotevřel oči. Však vše bylo už jinak. Vedle něj leželi další vlci, které nikdy předtím neviděl, takže nechápal, jaktože u nich ležel. Jenže to tu nepoznával vůbec. Nevěděl, jak a proč se tu ocitl, vlastně vůbec nepoznával ani sebe. On se nějak jmenoval? Ne, neměl jméno. Nebo ano? No tak či tak, na žádné si nevzpomínal. Když se chtěl zvednout, všiml si, že měl propletenou tlapku s jednou vlčicí. Rychle ji vyškubnul a celý naježený se rychle zvednul do stoje. Nacházel se s dalšími neznámými jedinci na louce plné uschlých květin a nevěděl, která bila.

Na rozkvětlou louku to přitáhlo dalšího vlka. Teda vlčici. To se život snažil, aby se s někým spřátelil nebo co? Těžko. S ním nikdo nevydržel. Všichni ho tak maximálně nenáviděli. Neuměl se chovat přátelsky, ani společensky. Měl pocit, že se mu každý jen hnusil. Že ho každý jen otravoval. A možná i jo. Měl právo nikomu nevěřit. Vždyť nemohl nikdy věřit ani svým rodičům. Podíval se na vlčici, která na něj promluvila. Boha, proč se chtěl každej druhej hned zakecat? „Těžko, nesnáším květiny. Jak bych to podle tebe měl udělat?“ odfrkl si. Copak byl nějakej čaroděj, kterej si usmyslel, že najednou nechá zahltit květiny v období, kdy by tu neměly ani být? Měl na práci lepší věci, rozhodně. Dělala, jako by byl nějaké malé, hravé vlče. Prdlajs! Malý možná býval, jenže si nikdy nehrál. Nemohl! Neměl tu možnost! Nevěděl, co to bylo. Tyhle myšlenky ho dokázaly zevnitř totálně zničit.

<< sekvojový les (přes Mahtäe jih)

Kytky ho nezajímaly. Nikdy. Na co? Smrděly hůř než jeho prdy, nějaké řeči o vůni, ať si laskavě každý nechá. Jenže najednou, jako by ho to omámilo. Nevěděl snad pomalu, co dělal. Že se prostě vydal podél řeky za zdrojem. Jako by ho to ovládalo. Ostatní vlky ovládat mohl, jenže vyšší moci této krajiny mohly ovládat zas jeho. A jednodušeji, než vůbec tušil. No on vlastně ještě vůbec nevěděl, že se nacházel v Galliree, kde vládla magie, bozi atd. A i kdyby, věřil by tomu? Těžko říct. Možná, kdyby to viděl na vlastní oči. Byť hrát si na Boha mohl kdokoli a přechytračit ho tak, aby to vypadalo, že ovládal magii, se dalo též. Vůně (pro něj smrad, byť to zrovna ted nevnímal) ho dovedla až na louku, kde se nedávno setkal s tím přidrzlým puberťákem. Hrozné setkání. A ani se to stát nemuselo, kdyby blbec puberta nelezl na louku plnou květin, když měl nějakou alergii, či co. Spíš se zarážel jiné věci. Nemělo by v tomto období růst už méně květin?

>> rozkvetlé louky (přes Mahtäe jih)

Možná by i usnul, kdyby tu náhle někdo nezačal dupat jak ježek a pořád si něco nemrmlal pod čumákem. To znamenalo, že vlk byl blízko a pokud ho neucítí a nezačne ho poté otravovat, tak to bude solidní zázrak. Jenže i pokud ho neznámý cítil, tak si ho vůbec nevšímal a ulehl ke stromu poblíž do dost nepohodlné polohy. Musel se nad tím krátce ušklíbnout. Šedý měl očividně podobnou depku jako sám Corvus, no jít za ním s plánem depresivní konverzace neplánoval. Fakt se nehodlal komukoli svěřovat a ještě k tomu, pokud vlka vůbec neznal. A copak potřeboval nahlas říkat, že svět stál za starou belu? Stejně by ho za to skoro každý profackoval. No a pak by na oplátku Corvus profackoval útočníka, ovšem dvojnásobně. A boj by byl na světě. Na to se cítil moc slabý. Nahlas zívl a protáhl se jako kočka. Už byl celý zatuhlý a svým ležením ve starém pelechu ničeho nedosáhne. Stejně by teď už neusnul. Nejspíš bude sílu muset nabrat jinak. Jenže na tom se sekl. Jak? Kde? Mělo to vůbec cenu? Tolik otázek a žádná odpověď na dohled. Ale ze svých zkušeností už věděl, že si ty odpovědi musel najít pouze on sám.

Zhýčkaného puberťáka, který si myslel, že mu patřil svět, se zbavil a tak pokračoval v cestě podél řeky. Cítil se hrozně. Ani uhašení žízně v řece mu nepomohlo. Možná by si měl odpočinout. Nevěděl, čím to bylo, že se najednou hned unavil. Vždyť kolik dokázal vždycky ujít, co dokázal vše provést, než teprve ulehl ke spánku. Anebo ho už společnost naprosto ničila. i když přítomnost takového typu vlků ničila asi každého. Jenže, co mu bylo do ostatních? Nejdůležitější pro něj byl on sám. Fakt ho nezajímalo, kdo kde s kým. Drby ho celkově nezajímaly a neměl ponětí, proč to některé vlky tak bavilo, drbat ostatní. Kdyby si každý všímal radši sama sebe a hledal chyby prvně v sobě, svět by byl hned růžovější, byť růžovou nesnášel. Na druhou stranu, pro něj byla černá pozitivní barva. A tento názor by jen tak někdo s ním nesdílel, že ano. Vešel do lesa pro něj s neznámými gigantickými stromy a zahleděl se do okolí. Určitě tu najde nějaký úkryt, kde se schová, vyspí a probudí se s energií, jakou míval. Určitě. No nejlepší místo na spaní, které našel, byl už dávno opuštěný pelech, do kterého pouze doplnil novou trávu a ulehl do něj do klubíčka. Oči zavřel, avšak uši měl furt aktivní. V přírodě nebyl jeden nikdy v bezpečí. Zabíjel on ostatní, ne oni jeho. Ne, že by se v zabíjení přímo vyžíval, protože proč někoho hned zabít? Smrt byla vysvobození, mučení bylo utrpení. A to si někteří zasloužili. Nezasloužil si spíš to jeho otec?

Nenechal se Corvusem vůbec vykolejit. Kdyby nebyl úplně na hlavu, možná by ho černý ještě pochválil, že nebyl srab. Ale takhle? To ať jde do hájku zeleného. A samozřejmě, že se cítil jako něco víc než tenhle pacholík. To nikdo nevylučoval. A asi se ani cítit nemusel. Ono to tak bylo. Nezažil ani půlku z toho, co Krkavec! Jo, bude se ohánět svou minulostí. Ale šedý se choval, jak kdyby žil v nějakém paláci s plno jídla a pohodlí. I když, to možná v nějaké dobré smečce bývalo, ne že ne. „Kdybys věděl, co dokážu, tak si řekneš, že teď jsem ještě naprosto v klidu,“ řekl mu povýšeně. Ještě nevěděl, že byl tak oslabený, že by nedokázal asi ani půlku z toho, co uměl předtím, oops. Ale i kdyby to věděl, nebude mu to přiznávat, že jo. Tak blbej už dáávno nebyl. Nad jeho dalšími slovy se musel frustrovaně uchechtnout. „Ty si vážně myslíš, že potřebuju něco dokazovat zhýčkanému puberťákovi? Pokud si to myslíš, tak se šeredně pleteš,“ zavrčel na něj a naježil se. Ty vado, ten byl snad úplně jinde! „Víš co? Dej mi pokoj,“ zabručel a bez dalšího slova se rozešel pryč. Neměl na tohle náladu. Nesnášel cizí přítomnost a takovou už tuplem. Za co ho kdo trestal?? Byl naprosto vyčerpaný. Kdyby byl při síle, kdo ví, jak mladý skončí. Ono není těžké si vzpomenout, jak skončil jeho silnější otec a šílený bratr, že ano.

>> sekvojový les (přes řeka Mahtaë (jih))

Měl alergii na pyl, že ano? Jeho část poškozené mysli měla chuť pár květinek utrhnout a foukat mu ten pyl přímo do obličeje. To by byla švanda! I kdyby na něj šedý chtěl zaútočit, ubrání se květinami. Chápete tpo? Blbými květinami! To svět neviděl. Sám Corvus by tomu nikdy předtím nevěřil, kdyby mu někdo řekl, že se dokázal ubránit květinami. Vždyť jak se chceš ubránit květinou? řekl by mu. Oslab vlka s alergií a pak ho doraž. Jednoduché. Nadzvedl hlavu. „Slova nějakého nevyrovnaného puberťáka pro mě nemaj žádnou váhu,“ sykl na něj povýšeně. Ten vlk byl drzý a dost neuvědomělý. „Jednou na to dosti doplatíš,“ doplnil ještě a mávl pomalu ocasem. Začal ho pomalu obcházet a bavil se nad tím, jak si pořád třel své alergií nemocné oči. „Já vás mladé dost dobře znám. Jste divocí a nevyzpytatelní. Neuvědomujete si následky. Myslíte si, že jste páni světa. Vyvedu tě z omylu. Nejsi nic než malé zrnko písku v tomto obrovském světě. Jako každý z nás,“ prskl podrážděně, zastavil se a v klidu se posadil. Možná byl oslabený, no zásadní krok byl tak nevypadat. A on nevypadal. Postupem času se to naučil. Působit vždy jako silný a vyrovnaný jedinec. Uznejme, Corvus nebyl vyrovnaný jedinec. I když kdo ví, zda by si to někdy přiznal. Zatím vše, co udělal, považoval za dobrou věc. Ať šlo o cokoli. Úplně cokoli.

Nejen, že se už od pohledu šedý vlk tvářil nepřátelsky, no Corvusova slova ho nejspíše znechutila ještě víc. A ještě k tomu všemu vypadal, jakoby mu patřil celý svět. Jak nějaký zatracený puberťák. Fajn, asi se na to měl vykašlat. Měl ho nechat do té vody spadnout a jen by ho pozoroval, jak by se snažil vylovit ven. Černý vlk by nehnul ani drápkem, byť by mu to šlo nebo ne. Ať se třeba utopí, když se neuměl chovat! Kéž by to věděl... Škoda, že neuměl odhadnout povahu vlka od pohledu. U některých to šlo, to ano. Jenže často to právě nešlo. Jaká škoda. k tomu tu furt kýchal a třel si oči. Takhle zblízka se mu zdálo, že trpěl alergií na pyl. Jakej blbec vleze na louku plnou kytek, když měl silnou alergii? Vlk se sice choval jako nejchytřejší tvor na zemi, ovšem přitom tolik chytrý nebyl. A ne, že by to Corvuse překvapovalo. Takhle to chodilo furt. Odfrkl si. I vyjádřit se mu přišlo nadmíru zbytečné. Jen s ním plýtval čas. „Tak já tě do té řeky klidně shodím, uvidíme, jak si ve svém stavu povedeš. A kdo ví, třeba se ti v té věci zvané mozkovna i trochu rozsvítí,“ zavrčel na něj frustrovaně a znovu se naježil. Nehodlal útočit, na to byl moc slabý a nesnášel dotyk svých zubů v jiném vlkovi, spíš se cítil frustrovaně a zahnán do kouta. Za co ho kdo trestal, že byl pro jednou hodnej, ale život mu přinesl tohoto egem přeplněného puberťáka? Aspoň mu to tak připadalo. I když ne, že by každý dospělý vlk měl automaticky rozum.

Jeho leháro trvalo celkem dlouho, ne že ne. Až po nějaké době ucítil ten čerstvý, odporný pach. Pach vlka. Insitnktivně se naježil, připravený na všechno. Jenže vlk působil mírně podivným dojmem. Kolébal se ze strany na stranu, jakoby se ožral a k tomu nejspíše vůbec nevěděl, kudy jde. Nechlastej, pokud to neumíš, pomyslel si zatrpkle, srst mu po chvíli slehla a stočil se do klubíčka, s úmyslem pokračovat ve své líné činnosti. Cizinec byl asi tak nebezpečný jako mouchy, co mu lezly po zádech. Teda, bylo to sporný. Pokud by mu mouchy nakladly vajíčka do otevřené rány, nastal by problém. Avšak rozdíl mezi mouchou kladící vajíčka a vlkem, který by se nedokázal kvůli svému stavu trefit tesáky ani do jeho boku, byl rozdíl velký. Světlo tmavý ale měl momentálně ten problém, že mířil přímo k řece a Corvus uvažoval, jestli do ní přímo nespadne. Nechtěl ho zachraňovat, fakt nechtěl. Dotýkat se ho, cítit ve své tlamě cizí srst nebo se o něj snad nedopatřením otřít. Ta představa ho děsila víc, než s ním vůbec začít řeč. Zívl a zvedl se. Pokud nechtěl zajít do takového stádia, nezbývalo mu nic jiného, než ho varovat. Stoupl si kousek před něj a doufal, že do něj neznámý nevrazí. „Brzdi ty, než spadneš do té vody. Já tě zachraňovat nebudu,“ zasyčel na něj tak, aby ho slyšel. Pochyboval, že by se dokázal dostat sám na souš. Přítomnost někoho nového po dlouhé době mu přišla mírně nepříjemná. Bylo to, jako když kolem něj lítal otravný komár, zatímco se snažil usnout. Nebo se spíše až bál. Co od toho setkání měl očekávat? Čeho mohl být vlk až schopný? Corvus byl pořád oslabený jeho cestou mořem. Dokázal by se před ním ubránit, jako to udělal vždycky předtím?