Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< západní úkryt

Být znovu na denním světle mu vadilo. V té temnotě se cítil trochu víc...spokojenější. Jak asi vypadal? Rozcuchaná srst, velké kruhy pod očima? Propadlé oči podlité krví? Netušil. A ani nechtěl vědět, zda to byla pravda nebo ne, tak se svému odrazu v mořské vodě vyhýbal. Začal chodit pískem a hledat nějakou pěknou mušli, co by se netopýrovi líbila. Cože, co? Co by se líbila netopýrovi? Už totálně mu hrabalo! Prostě vezme nějakou random mušli a půjde zpět. Musel už to dokončit. Takhle to nešlo dál. V hlavě měl pusto jak na poušti, pod drápky se mu chytal písek a prostě, připadalo mu to celý unavující. Nějakou dobu žádné mušle nenacházel a uvažoval, že se mušle třeba nacházely jen na konkrétním místě? Mu nemohl ten černý tvor ani říct, kde na tom ostrově hledat? Asi ne, proč to udělat jednoduše, když to šlo složitě, že ano? Procházel plážemi křížem krážem, dokud jich pár postupně nenašel. Vybral jednu větší a dobře tvarovanou a vydal se zpět do pokoje chodby a temnoty, přičemž doufal, že netopýři neuletěli a nenechali ho napospas. Jinak řečeno, že si z něj prostě nevystřelili. Doufal...co jinému mu zbývalo, než doufat? Kdo by chtěl zůstat sám, bez vzpomínek? I když, kdyby tak věděl. To by možná nějaké vzpomínky vymazal...

>> západní úkryt

Vypadalo to, že mu netopýr nasliboval a nakonec se na něj vykašle, no mýlil se. Znovu otevřel oči a požadoval mušli z ostrova kousek odtud. „Z ostrova? Z jakýho ostrova zas? A na co je netopýrovi mušle, to mě fakt zajímá,“ ušklíbl se. Chtěl snad čepičku? Nadechl, vydechl. Ne, musel se uklidnit. Sice tu sloužil obřímu netopýrovi, avšak jinak bylo vše v pořádku, že ano. „Ah, co já se vlastně starám. Nemusí mě to zajímat, samozřejmě. Donesu ti to, co požaduješ,“ mávl nad tím nakonec tlapou a podíval se naposled na černé zvíře, které už znovu spalo poklidným spánkem. Odfrkl si. Co na to říct? Rozhodl se pokračovat chodbou hlouběji do temnoty, jakoby ho tam vedla vnitřní intuice. Možná tam najde ten ostrov. Jako, že tato chodba na něj vedla a nemusel by plavat. Doufal. Jakoby toho neměl už dost. Ztratil vzpomínky, jediní vlci, které v tomto stavu poznal a měli úplně to stejné, se na něj vykašlali a musel přinést nějakou blbou mušli netopýrovi. Psychicky ho to úplně vyčerpalo. Kéž by jen tak tušil, proč pociťoval takové vyčerpání. Někde v něm hloubala myšlenka, že přece zvládne vše, co si na něj život usmyslí. Tak dobře, tak zvládne i toto.

>> papouščí ostrov

Dostal se do hlubiny jeskyně, dokud nezůstal stát a nepohlédl vzhůru, kde se k sobě tiskla a pochrupovala smečka obřích netopýrů. Nikdy nevěřil, že mohli být netopýři tak velcí. Nikdy je neviděl takhle zblízka. Když jeden z černých netopýrů promluvil, někdo jiný by se i lekl, no Corvus byl kamenné srdce. Nešlo zrovna o věc, která by ho rozhodila. Jeho rozhodilo jen opravdu málo věcí. Časem se naučil obrnět se proti všelijakým vlivům. Jen mu vrtala hlavou otázka, od kdy rozuměl řeči netopýrů? Otráveně si oddechl. „Teď tu mám sloužit netopýrům? Fakt skvělý. Kam jsem se to u všech vlků dostal, že zažívám takovéto události?“ řekl si spíše pro sebe, no pokud netopýr zas neusl, určitě ho slyšel. „Hej ty, nespi! Co teda požaduješ, černý tvore?“ zakřičel na něj a popohánel ho, aby nepokoušel jeho trpělivost. Býval trpělivý, ne že ne, jenom ho tahle situace přiháněla jednoduše k šílenství. A hlavně, žebral od NETOPÝRŮ ztracené vzpomínky. Jak hluboko klesl??? Na druhou stranu, šlo o výměnný obchod. On jim dá to, co chtěli, a oni mu navrátí vzpomínky. Jestli teda hodlali dodržet svou dohodu. Jenže, co mu zbývalo? Nic, samozřejmě nic, jak jinak.

Hlásím se 1x!!

<< dlouhá řeka

Pokračoval za houfem netopýrů. Netopýři, jakoby ho vábili. Jít za nimi dál a dál, klidně až na konec světa. Kdo ví, třeba by si na tom konci světa dopřál konečně klidu. I bez svých vzpomínek, i v té neznalosti. Jen by relaxoval někde u pramenité říčce a občas by si ulovil tlustého zajíce. Na druhou stranu, nechápal, kde se v něm vzaly tyhle myšlenky. Nechtěl vždy něco dokázat? Aby se o něm povídalo všude, aby byl postrach okolí? Možná. Jen měl momentálně v hlavě takový bordel, že se v tom vůbec nevyznal. Že by se nejradši zbláznil. A kdo ví, třeba nikdy nic dokázat nechtěl, třeba chtěl vždy jen klid. Jenže, co se mu mohlo stát tak vážného, že... že chtěl jen svatý klid? To ví jen minulost. Minulost, kterou neznal. V dálce si už všiml moře, pomalu se linoucího podél své osy a zrychleně narážejícího o místní skály. Ať si každý říkal, co chtěl. Moře nebylo nekonečné, byť tak vypadalo. Bylo velké a nebezpečné, avšak ne nekonečné. Reality check, haha. Takže, proč si pamatoval toto a ne cokoli o sobě? Asi by se měl nás těmi magiemi trochu zamyslet. No svoji chybu přiznávat nebude, jen tak pro jistotu. Hlavně ne vlkům, kteří ho tak odporně odkopli. Ve světě žilo takového zla...

<< kvetoucí louky (přes vodopády)

Pokračoval za houfem netopýrů, co letěl směrem na sever této proklaté krajiny. Vší silou se snažil vytlačit do hlavy své vzpomínky, nebo jakékoli informace o sobě, ale ať se snažil jakkoli, prostě měl v hlavě totálně vymeteno. Kdyby aspoň své jméno věděl! Kdyby aspoň věděl, proč ho to vše tak štvalo! Oddechl si. On nevěděl, co dělat. On vůbec nevěděl, co dělat! A z neznámého důvodu ho to přivádělo k šílenství. Nejradši by se zakousl do tlapy, aby pocítil nějakou fyzickou bolest. Třeba by se vzpamatoval. Až po nějaké době si uvědomil, že šli všichni za těmi svítícími světluškami a on zůstal sám. Měl by být rád, vždyť mu byli ukradeni. Jenže, cítil se na jednu stranu opuštěný. Aniž by měl cíl. Aniž by o sobě cokoli věděl. Naježil se. Pociťov narůstající vztek a strach. Kdekdo by se divil, že se nezačal ještě třást. Pohled směřoval okolo sebe, vše okolo pozoroval zlýma, přimouřnýma očima. Bylo to tak těžké, tak těžké se ovládat, tak těžké vědět. A v tomhle případě dvojnásobně. Kdyby znal své vzpomínky, věděl by, že se vracel tam, odkud se v této proklaté krajiny beze jména objevil. Kéž by se tu neobjevil, říkal by si. No to si bude říkat, až si vzpomene, jestli si vzpomene, víte jak.

>> západní úkryt

Prosím 40 oblázků a 40 mušlí za 8 bodů. Děkuju :)

Nezajímali ho. Ani jeden z nich ho nezajímal. Postará se o sebe sám. Nepotřeboval je. Stejně jako on nic nevěděli. Nebude s tajtrdlíky, kteří uctívali neexistující magii a svou bobulemi nebo kdo ví čím nabarvenou srst považovali za zázrak a všem tím motali hlavy. Lháři, co chtěli být zajímají. Jenže na jednu stranu ho někde uvnitř duše sžíraly pochyby. Co když přece jen bylo něco na té magii pravdivé? Nemohli přece ztratit paměť jen tak pro nic za nic. Na chvíli se zastavil. Ale pak zavrtěl hlavu. Ne, ne! Nemohl tomu přece uvěřit! Neuvěří tomu, dokud neuvidí JASNÝ a VIDITELNÝ důkaz. A to neuvidí, samozřejmě. Každý mluvil o magii, ale nikdo ji beztak jasně neviděl. Pf. Před ním se náhle ukázaly tři úkazy. Prvně netopýři, pak pavouci a pak světlušky. Došlo mu, že by se měl za něčím z toho vydat. Či? Zamyslel se. Pavouci byli moc otravní a světlušky moc trapné. Netopýři, ti by mu mohli dát nějaké odpovědi. Oddechl si. Spoléhal na pomoc netopýrů! Kam se to dostal?! Avšak tak i tak, vydal se za houfem černých létajících krys, které mířily kdo ví kam. Co mu zbývalo? Stejně, ať by to přiznal nebo ne, neměl žádný cíl.

>> dlouhá řeka ( přes vodopády)

Bože, z jakého důvodu mohl zajít tak daleko, že se sebral s nějakou sebrankou vlku a další den si nikdo z nich nic nepamatoval? I když, existoval vůbec kdy předtím? Měl v hlavě úplné pusto, neznal nic okolo osoby své ani jiných. Možná, možná byli nějací noví tvorové, stvořeni sesláni na zem. Ehm, ne, na takové kraviny nevěřil přece. Nebo jo? Promluvila na něj vlčice, s kterou měli propletené tlapky. Upřímně se necítil, že by se chtěl jakkoli vázat. Tak jak se to mohlo stát? „No jestli tobě se to už stalo, tak mi ti je fakt líto,“ odpověděl jí a naoplátku se ušklíbl i on. Jestli ona tohle zažívala ráda a pravidelně, budiž, avšak Corvus by byl rád, kdyby z něj už vyprchaly tu houbičky nebo co se tu vůbec dělo. Někde v hloubi přece věděl, že už někdy předtím existoval. Někde se to v jeho hlavě nacházelo. Nad slovy hnědé vlčice si odfrkl. Co to sakra byl za spol. „U všech vlků, magie je jen výmysl, co se vypráví vlčatům před spaním. To musíte věřit každé povídačce, co zaslechnete od nějakých random ťulpasů? To musíte věřit každému falešnému triku, co kdo provede?“ promluvil nevrhle. Jak to vůbec mohla vyslovit? To byla úplně jetá na hlavu, nebo? „Avšak, samozřejmě, že to tu prozkomáme a nebudeme tu stát jak sochy,“ pokrčil rameny a aniž by čekal na další slova kohokoli z nich, vydal se náhodným směrem pryč. Nejradši by vypadl a už je nikdy neviděl, jenže co měl udělat s tím, že si nepamatoval ani své jméno? To měli společné, možná ho budou ještě potřebovat. Mohl by se třeba stát i jejich vůdcem... podmanit si je... kde se ale vůbec v něm braly tyhle touhy?

Nejen, že ho něco nutilo tady pořád být a nevypadnout, jakmile se tu začala hromadit nějaká rodina, no ještě sem přilezlo nějaké škvrně, které na něj promluvilo. Každý pohled na vlče mu připomněl sebe a své poničené dětství. A vinil za to víc otce tyrana, nebo matku, která se nikdy nepostavila za sebe ani své potomky? Možná oba, možná jen jednoho z nich. A možná si maximálně přál, aby se nikdy nenarodil. Takže nechtěl být na tu vlčku nějak zlý a jen jí nepřítomně pokýval hlavou na její pozdrav. V tom se ozvala v odpověď hnědá vlčice, která mlít něco o magii. Zamračil se. Magie? Magie byla mýtus. Byla hloupá, pokud na takové kraviny věřila.
Odpovědět už jí nestihl, protože ho náhle zahltila vůně květin a on upadl do bezvědomí. Lítal z temnoty do temnoty, dokud zas neotevřel oči. Však vše bylo už jinak. Vedle něj leželi další vlci, které nikdy předtím neviděl, takže nechápal, jaktože u nich ležel. Jenže to tu nepoznával vůbec. Nevěděl, jak a proč se tu ocitl, vlastně vůbec nepoznával ani sebe. On se nějak jmenoval? Ne, neměl jméno. Nebo ano? No tak či tak, na žádné si nevzpomínal. Když se chtěl zvednout, všiml si, že měl propletenou tlapku s jednou vlčicí. Rychle ji vyškubnul a celý naježený se rychle zvednul do stoje. Nacházel se s dalšími neznámými jedinci na louce plné uschlých květin a nevěděl, která bila.

Na rozkvětlou louku to přitáhlo dalšího vlka. Teda vlčici. To se život snažil, aby se s někým spřátelil nebo co? Těžko. S ním nikdo nevydržel. Všichni ho tak maximálně nenáviděli. Neuměl se chovat přátelsky, ani společensky. Měl pocit, že se mu každý jen hnusil. Že ho každý jen otravoval. A možná i jo. Měl právo nikomu nevěřit. Vždyť nemohl nikdy věřit ani svým rodičům. Podíval se na vlčici, která na něj promluvila. Boha, proč se chtěl každej druhej hned zakecat? „Těžko, nesnáším květiny. Jak bych to podle tebe měl udělat?“ odfrkl si. Copak byl nějakej čaroděj, kterej si usmyslel, že najednou nechá zahltit květiny v období, kdy by tu neměly ani být? Měl na práci lepší věci, rozhodně. Dělala, jako by byl nějaké malé, hravé vlče. Prdlajs! Malý možná býval, jenže si nikdy nehrál. Nemohl! Neměl tu možnost! Nevěděl, co to bylo. Tyhle myšlenky ho dokázaly zevnitř totálně zničit.

<< sekvojový les (přes Mahtäe jih)

Kytky ho nezajímaly. Nikdy. Na co? Smrděly hůř než jeho prdy, nějaké řeči o vůni, ať si laskavě každý nechá. Jenže najednou, jako by ho to omámilo. Nevěděl snad pomalu, co dělal. Že se prostě vydal podél řeky za zdrojem. Jako by ho to ovládalo. Ostatní vlky ovládat mohl, jenže vyšší moci této krajiny mohly ovládat zas jeho. A jednodušeji, než vůbec tušil. No on vlastně ještě vůbec nevěděl, že se nacházel v Galliree, kde vládla magie, bozi atd. A i kdyby, věřil by tomu? Těžko říct. Možná, kdyby to viděl na vlastní oči. Byť hrát si na Boha mohl kdokoli a přechytračit ho tak, aby to vypadalo, že ovládal magii, se dalo též. Vůně (pro něj smrad, byť to zrovna ted nevnímal) ho dovedla až na louku, kde se nedávno setkal s tím přidrzlým puberťákem. Hrozné setkání. A ani se to stát nemuselo, kdyby blbec puberta nelezl na louku plnou květin, když měl nějakou alergii, či co. Spíš se zarážel jiné věci. Nemělo by v tomto období růst už méně květin?

>> rozkvetlé louky (přes Mahtäe jih)

Možná by i usnul, kdyby tu náhle někdo nezačal dupat jak ježek a pořád si něco nemrmlal pod čumákem. To znamenalo, že vlk byl blízko a pokud ho neucítí a nezačne ho poté otravovat, tak to bude solidní zázrak. Jenže i pokud ho neznámý cítil, tak si ho vůbec nevšímal a ulehl ke stromu poblíž do dost nepohodlné polohy. Musel se nad tím krátce ušklíbnout. Šedý měl očividně podobnou depku jako sám Corvus, no jít za ním s plánem depresivní konverzace neplánoval. Fakt se nehodlal komukoli svěřovat a ještě k tomu, pokud vlka vůbec neznal. A copak potřeboval nahlas říkat, že svět stál za starou belu? Stejně by ho za to skoro každý profackoval. No a pak by na oplátku Corvus profackoval útočníka, ovšem dvojnásobně. A boj by byl na světě. Na to se cítil moc slabý. Nahlas zívl a protáhl se jako kočka. Už byl celý zatuhlý a svým ležením ve starém pelechu ničeho nedosáhne. Stejně by teď už neusnul. Nejspíš bude sílu muset nabrat jinak. Jenže na tom se sekl. Jak? Kde? Mělo to vůbec cenu? Tolik otázek a žádná odpověď na dohled. Ale ze svých zkušeností už věděl, že si ty odpovědi musel najít pouze on sám.

Zhýčkaného puberťáka, který si myslel, že mu patřil svět, se zbavil a tak pokračoval v cestě podél řeky. Cítil se hrozně. Ani uhašení žízně v řece mu nepomohlo. Možná by si měl odpočinout. Nevěděl, čím to bylo, že se najednou hned unavil. Vždyť kolik dokázal vždycky ujít, co dokázal vše provést, než teprve ulehl ke spánku. Anebo ho už společnost naprosto ničila. i když přítomnost takového typu vlků ničila asi každého. Jenže, co mu bylo do ostatních? Nejdůležitější pro něj byl on sám. Fakt ho nezajímalo, kdo kde s kým. Drby ho celkově nezajímaly a neměl ponětí, proč to některé vlky tak bavilo, drbat ostatní. Kdyby si každý všímal radši sama sebe a hledal chyby prvně v sobě, svět by byl hned růžovější, byť růžovou nesnášel. Na druhou stranu, pro něj byla černá pozitivní barva. A tento názor by jen tak někdo s ním nesdílel, že ano. Vešel do lesa pro něj s neznámými gigantickými stromy a zahleděl se do okolí. Určitě tu najde nějaký úkryt, kde se schová, vyspí a probudí se s energií, jakou míval. Určitě. No nejlepší místo na spaní, které našel, byl už dávno opuštěný pelech, do kterého pouze doplnil novou trávu a ulehl do něj do klubíčka. Oči zavřel, avšak uši měl furt aktivní. V přírodě nebyl jeden nikdy v bezpečí. Zabíjel on ostatní, ne oni jeho. Ne, že by se v zabíjení přímo vyžíval, protože proč někoho hned zabít? Smrt byla vysvobození, mučení bylo utrpení. A to si někteří zasloužili. Nezasloužil si spíš to jeho otec?