Gallirea - Příspěvky uživatele

<< vřesoviště (přes řeku Kiërb)

Až když viděl tu vodu, uvědomil si, že měl v krku Saharu. A tak pár doušky uhasil žízeň z chladivé vody a pak se vydal dál na cestu. Nepřemýšlel nad věcmi jako kam ta řeka vedla nebo tak. Nikdy o takových věcech nepřemýšlel. Přišlo mu to tak zbytečné! Vždycky dělal, že měl v hlavě a v plánu lepší věci, než tohle. No doopravdy měl v hlavě vymeteno jak po vánočním úklidu a žádné větší plány momentálně nepotřeboval. Dělal to jen pro dobrý pocit. A aby vypadal silnější, než se doopravdy cítil. Od té doby, co do Galirei dorazil (nebo ho sem spíš doplavilo moře, však nevadí), cítil, že ho větší část síly opustila a všiml si toho už dřív. Jen si myslel, že to měl třeba z únavy nebo tak. No ono prd. Prostě se zdálo, že mu krajina jen brala. Na druhou stranu, celý jeho život mu jen bral. Jen krev, smrt a utrpení. Neměl pocit, že znal něco jiného. Zastavil krok a i běh myšlenek, když zahlédl hnědou vlčici, co čuměla někam do dáli. Ok, ta byla jinak mimo. Kdyby prošel těsně kolem ní, ani si ho nevšimne. Avšak jeho úmysly byly jiné. Přikročil blíž a se zamračeným výrazem se na ni podíval. Teda, on měl zamračený výraz v podstatě furt, asi se mračil tak často, že mu to zůstalo. „Proč tady jen zkaměněle stojíš a čumíš někam do blba? Vypadá to...divně,“ promluvil na ni tak náhle, že by se ani nedivil, kdyby se ho lekla. Jo, provokování druhých mu dělalo dobře na duši. Pokud nějakou ještě měl. Aspoň zapomněl.

<< jezevčí plácek (před jezevčí hájek)

Bylo včasné odpoledne, když Corvus vstal a vyšel z tmavé, už dávno opuštěné nory a důkladně se protáhl. Poté si upravil srst a vzhlédl k nebi, aby zhodnotil situaci s počasím. Nebe bylo oblačné a vypadalo to, že začne brzy znovu sněžit. U všech vlků, jako by tu už sněhu všude kolem neleželo dost! Oddechl si. Brodění se sněhem ho jen tak nemine. No byla zima, musel s tím počítat. Od té doby, co se dozvěděl od jakéhosi ducha Vánoc nebo co, jméno tohoto kraje, měl hlavu plnou myšlenek. Gallirea nebyla obyčejné místo a to už stihl černý vlk poznat. Ztratil tu vzpomínky, mluvil tu s mrtvými. Takové věci se mu ještě nikdy nestaly a chvíli přemýšlel, zda by odtud neměl utéct a nikdy se nevrátit. No nejenže, že odtud pravděpodobně nebylo úniku, tak nehodlal už pro vlastní dobrý pocit neprchnout jak nějaké vystrašené vlče. To by se cítil trapně víc, než kdy jindy. I když, on se mockrát v životě trapně necítil. Vše, co učinil, udělal přece správně. Ano, tak to on vedl. No a co, že ublížil jiným? Na tom mu nezáleželo. Nezáleželo mu na ničem a na nikom, aspoň zvenku. I když, proč by mělo, když mu každý jen házel klacky pod tlapy? I když ztratil paměť, taky ho ostatní se stejným problémem nechali na holičkách. Musel se holt smířit, že bude navždy sám. Ovšem, možná si za to mohl i sám, byť by si to nikdy nepřiznal. Vydal se podél proudu nějaké místní řeky.

>> řeka Tenebrae (přes řeku Kiërb)

Takže dostala jsem:
- magie od života bez hvězd = myšlenky
- 25 mušliček + 50 mušliček = 75 mušliček
- 5 perel + 10 perel = 15 perel
- 50% sleva na speciální magii
- 30 drahokamů
- 25 kamínků
- 15 květinek
- 50% sleva na modifikace
- vymaxování 1 vlastnosti = síla

Děkujeme za kalendář a odměny, i když jsem se na to pak vy- xd

Přidáno.

Vlčíškův adventní kalendář 2023: 15. Jdi k Jezevci a promluv si s duchem Vánoc

<< jezevčí hájek

Corvus se ocitl na malé mýtině mezi vysokými stromy. Jezevec zmizel a jeho pach nemohl nikde zaměřit. „K sakru!“ zaklel do prázdna. Jak mu mohl jen tak zmizet? Jemu?! Avšak když se otočil, seděl za ním mlžný vlk a pohlížel na něj prázdnýma, ale krásnýma očima. „Huh? To už vidím i duchy, nebo co?“ promluvil zatrpkle. Asi se už úplně zbláznil. „Tady vidí duchy každý, Corvusi,“ odpověděl mu mlžný vlk. „Odkud znáš mě jméno? Co jsi zač?!“ zavrčel na něj a naježil se. Kdo tu s ním zase hraje nějakou hru? „Jsem duch Vánoc a znám jméno každého vlka zde na Galliree,“ promluvil znovu mlžný vlk, neboli ten duch Vánoc. Corvus nasadil tázavý výraz, ale pak zůstal nad jeho slovy chvíli stát. Gallirea. Nikdy se nedozvěděl, kam ho moře vyplavilo. Až teď. A že mu to řekne duch, s tím nepočítal už vůbec. Jenže, věřil mu, že to byl duch Vánoc? Tato fráze byla jen povídačka pro vlčata. Na druhou stranu, koukal na ducha! Nebylo to jedno? „Super a nechceš být rovnou král zeměkoule?“ řekl mu ironicky a ušklíbl se. Duch Vánoc pohodil hlavou, avšak jeho slova se zdálo dále ignoroval. „Jsi mladý a zažil si toho už spoustu. Tvá minulost tě ranila a poznamenala. Ovšem i přesto si zasloužíš vlky, kteří tě pochopí a podpoří. A oni si zaslouží vlka, co se umí chovat lépe, než se chová teď,“ zaznělo přes celou mýtinu. „Víš co? Trhni si,“ mávl nad tím tlapou a šel pryč. Jenže, v hloubi duše to věděl. Potřeboval přítele. Potřeboval pochopení. Avšak sám za sebe to přiznat nehodlal.

>> vřesoviště (přes jezevčí hájek)

Vlčíškův adventni kalendář 2023: 18. Uplácej sněžného hada

<< narvinijský les

Corvus se posunoval z lesa do lesa, protože včasné ráno přineslo silné chumelení a uznejme, stromy ho chránily aspoň trochu. Ale i když chumelení přestalo a proměnilo se jen v osamělé poletující vločky, nacházela se v lese pořádná nadílka sněhu. Oklepal ze sebe přebytečný sníh a pokračoval v cestě. Na jednom místě si všiml, že se sníh seskupil do tvaru takového křivého hada. Hadi byli taky zvířetem, kteří by ho kromě krkavců mohli skvěle znázorňovat. Všechna zvířata, stvořená samotném ďáblem, ho mohla znázorňovat. I když například netopýři ho od té akce se ztrátou paměti vcelku štvali. Na co asi netopýr tu mušli využil? Aniž by o tom přemýšlel, přišel k hadí hroudě a začal ji uplacávat více do tvaru hada. A ještě mu i jazýček přidal! Ušklíbl se. Všude tu nechával umělecká díla, bylo to směšné, černý vlk se asi nadmíru nudil. Nevadilo když byl sám, mohl si dělat, co chtěl. Nikdo přece nepozná, že to udělal on. Hlavně ho tu nikdo neznal. Zatím. Na druhou stranu nevěděl, kolik tu žilo vlků. Na oko si prohlédl svůj výsledek, středně velkého, sněžného hada, no pak nad tím jen zavrtěl hlavou a odešel od toho pryč. Samozřejmě, že ho to nebavilo. Avšak zrádná zvířata nadevše. On byl krkavec. On byl had. Najednou…jezevec. Velké, šedivé zvíře, se kolébalo ze strany na stranu, poté zastavilo a prohlíželo si ho malýma očima. Corvus se naježil a zavrčel. Pokud se měl prát s jezevcem, klidně. Avšak najednou se baculaté zvíře rozběhlo pryč. „Hej, nebuď srab!“ zakřičel na jezevce a vyrazil za ním. Si myslel, že ho nechá tak lehce utéct?

>> jezevčí plácek

Vlčíškův adventní kalendář 2023: 2. Chytej vločky na jazyk

<< východní hvozd (přes řeku Midiam)

Byla ironie, že právě Corvus prošel okolo řeky a nenapil se. Žízní skoro šilhal! A i tak mu to nedošlo. Vešel do nějakého lesa a rozhlédl se. Zatím žádný jiný zdroj vody nenašel. Z nebe pořád padal sníh a tak se uchýlil k zoufalému řešení. Začal chytat vločky na jazyk, s úmyslem, že to jeho žízeň uhasí aspoň trochu. Vždyť sníh byl přece pevná forma vody, no ne? První vločka, druhá, třetí, čtvrtá,... No moc velký účinek to nemělo. Jen tu ze sebe maximálně dělal blba. Zavrčel si pro sebe. Nejlépe by si měl jednu praštit. Ale nakonec nad tím jen zavrtěl hlavou a vrátil se zpět k řece, kde žízeň konečně uhasil. Jeho hltan zažil blaho, haha. Rozhlédl se, zda se tu někdo poblíž nenacházel a když usoudil, že ne, rozešel se zpět do tmavého lesa. No a nebolelo to. Jak kdyby byl nějakej línej, že místo krátké cesty k řece tady chytal vločky na jazyk. To si hned vzpomněl na tu vlčici z jezera, která to dělala též a ještě se u toho náramně bavila. Trapné. Jak malé vlče. Avšak kdo ví, třeba to byla nějaká puberťačka. Takoví se chovali obvykle nejhůře. Mysleli si, že sežrali moudrost světa. A jo, často se chovali i jako malí. Ach, naštěstí, že on už byl dospělý. Mnoho věcí mu to usnadnilo. Hlavně jeho chování. Postoj k ostatním. A mohl mít nad některými i na vrch. To on rád, to on velice rád. Ovšem fakt si ten respekt nezíská chytáním vloček na jazyk. Ok, už toho necháme.

>> jezevčí hájek

Vlčíškův adventní kalendář 2023: 17. Vytvořit obraz ve sněhu

<< velké vlčí jezero

Pár hodin spal, tož pravda. Avšak když se probudil, pořád zde panovala nepropustná, temná noc. Že by jeho chvíle? On měl rád tmu a temnotu. Sám byl tmavý a temný. Zrovna sněžilo, sněhové vločky pomalu dopadaly na zem a postupně vytvářely na zemi a stromech další a další sníh. Corvus se oklepal a vešel do blízkého hvozdu, co sousedil s velkým jezerem. Zde už se dostávalo sněhu méně, no i tak se zde už utvořila určitá vrstvička. Už se mu spát nechtělo, no i tak neměl co dělat. A tak si sedl a začal z nudy čmárat do sněhu. Kreslil drápkem čáru za čarou, soustředil se na to a zároveň i na své okolí, které ale bylo pusté. Zatím. Hotové dílo zobrazovalo pyšně sedícího vlka. Nebo tak něco. Mohl to být klidně on, mohl to být kdokoli jiný. Ovšem spíše kreslil sebe, samozřejmě. On si zasloužil být nakreslen! Vždycky! A tak se spokojený se svým dílem (i když nechápal, od kdy uměl kreslit) vydal dále do hloubi hvozdu. Svůj výtvor tam nechal, však stejně ho brzy zasype sníh nebo ho někdo zničí. No nebude u toho, tak mu na tom nezáleželo. Stejně nešlo o žádné mistrovské dílo, které by měl obdivovat celý svět. Nebo snad měl? Jako nestěžoval by si. Být slavný, nebo být aspoň postrach okolí. Jednou se třeba dočká, kdo ví. Teda, on doufal, že se toho jednou dočká. Byly to velké cíle, ale mohly být i splnitelné. Stačilo jen všude rozsévat zlo. A to nebylo zas tak složité na provedení. Jen záleželo, jak bylo to zlo provedeno a zda se vyvedlo podle plánu. Avšak nedejme se, Corvus byl neomylný!

>> Narvinijský les (přes řeku Midiam)

Vlčíškův adventní kalendář 2023: 9. Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi

A tak se pustil do křížku s vlčicí, jen jiným způsobem, než by kdo předpokládal. Koulovali se. Ano, Corvus se fakt kouloval. Házeli po sobě malé i velké sněhové koule, občas se trefili, občas se stačili vyhnout. Nedokázal uvěřit tomu, že na to vůbec přistoupil. Vždyť tohle byla hra pro vlčata! A ne pro statného, vyspělého vlka. O mentalitě neznámé si myslel své. No bavit ho to úplně přestalo, když dostal jednu kouli přímo mezi oči a dostalo se mu to i do nich. Utřel si to nejhorší, co šlo a zavrčel. Měl by odejít, než se to zvrtne ještě víc. „Jen potupná hra pro vlčata. Nechápu, jak to může tebe, nebo kohokoli jiného bavit. No já mizím. Za chvíli bude noc a já bych se rád vyspal,“ ušklíbl se a chystal se odejít pryč. Asi si ani neuvědomoval, co dělal, než dostal sodu do obličeje. Kdo ví. „Měj se jak chceš,“ rozloučil se s ní jakoby a rozešel se pryč. Bohužel ani dál jezera nebyly žádné pořádné úkryty a dál se mu cestovat nechtělo. A tak začal hrabat do sněhu díru, do které se aspoň trochu pohodlně vejde. Hrabal, hrabal, hrabal, dokud nevytvořil hezký dolík a zevnitř ho neuhladil. Zívl. Byl čas na spánek. Vyčerpání si na něm už začínalo vybírat daň. Vlezl do dolíku, co vytvořil, stočil se do klubíčka a zavřel oči. Jen uši pořád nechal ve střehu. Nastal čas spát. Uložit se do říše bezesnů. Corvus sny buď neměl, nebo si je jen nepamatoval. A co, neřešil.

>> východní hvozd

Vlčíškův adventní kalendář 2023: 13. Kouluj se s jiným vlkem

Vlčice se do svých slov pěkně zamotala, což Corvuse bavilo. Té její skryté urážky si též všiml, no nijak na to nereagoval. Na blbé řeči nemělo nikdy cenu reagovat. Hlavně, že i on kolikrát blbě blábolil. Jenže on si neuvědomoval, že to, co řekl, mohlo být špatně. On si svou chybu nepřiznal. Ale proč ne? Já bych rád byl strašidelný,“ odpověděl jí jízlivě. ještě si bude snad myslet, že byl černý vlk nějaký plyšový medvídek! Hned by ji vyvedl z omylu. Protože tak, jak se choval a jednal Corvus, to se rozhodně nedalo přirovnat k plyšovému, sladkému medvídkovi. Možná tak k nějakému obřímu, rozzuřenýmu grizzlymu. Třeba toho, co vyrušil ze zimního spánku, oops. Chvíli se zdálo, že konverzace skončí, no to si na něj jeho společnice vytáhla další kalibr. Než stačil pořádně pochopit, co dělala, udělala ze sněhu kuličku a rychlostí blesku ji po něm hodila. Corvus se stačil jen tak tak skrčit, avšak i tak mu trocha sněhu ulpěla na čele. Nasadil pokerface. To snad nemyslela vážně! Fajn, měla to být. Obvykle útočil zuby a drápy, jenže na to neměl zrovna sílu. A tak udělal rychle omnoho větší kouli, než ona a mrskl jí ji též po obličeji. I taková sněhová koule dokázala ublížit, no ne? Pokud se jí nevyhne. Ach, Corvusi, Corvusi, co to vyvádíš? Hraješ si tu jak malé vlče, rezonovalo mu v hlavě, ale ten vnitřní hlas ignoroval. On totiž na víc momentálně neměl. Anebo možná už blouznil. Kdo ví. Už ani neřešil. Však on se brzy zas srovná.

Vlčískův adventní kalendář 2023: 6. Naplánuj si letní dovolenou

Zima přišla, no jednou zas odejde. Vystřídá ho jaro a poté sluncem prosvícené léto. Už teď si v hlavě pomalu vstřádal, co tak podnikne v létě. Ležet si jen tak u klidné části slaného moře, někde na samotě, kde ani noha nevkročí. Sen. Corvus se moře nebál. Moře bývalo klidné, avšak i rozbouřené. Stejně jako on. No mohl by na té své letní dovolence ležet někde poblíž lesa, nebo aspoň lučiny, kde by si mohl kdykoli ulovit nějakého vypaseného zajíce, nebo velkou veverku. A nějaká tuňka by se hodila taky! Moře se totiž pít nedalo. Jenže nejen, že ta)yto plány byly nereálné, no nakonec usoudil, že bylo zbytečné přemýšlet takhle předem. Co se stane, to se stane. A černý vlk doufal, že už půjde jen o ty nejkrásnější situace! A tady padala otázka. Co pro něj bylo krásné, no ne? No to dokázal každý, kdo ho aspoň trochu znal, odvodit. Vlčice, které se tu ještě přee chvíli posmíval, se na něj rozzlobila a začala mu nadávat. Ušklíbl se. „Co to meleš?“ promluvil k ní posměšně. To, co řekla, znělo, jakoby ho chtěla poučovat nějaká postarší tetička, haha. Ovšem situace nabrala obrátky. Když se mu koukla do očí, náhle se zděsila, celá se naježila a ucouvla. Corvus pozvedl hlavu. Vyděsil ji, nebo v tom hrálo roli něco jiného? To se dozvěděl posléze. „Proč se jako omlouváš? Mě to třeba vůbec nezajímá, koho, nebo co ti připomínám,“ odpověděl jí nabroušeně, no zároveň i trochu pobaveně. Byl by radši, kdyby ji vyděsil sám za sebe, ne že ne. Ale s tím nic nenadělá. Jednou! se postrachem okolí stane. „Ještě něco máš na srdci?“ zvedl jedno obočí. Toho, jak vyděšeně působila, si ani trochu nevšímal. Snad ne zas nějaké přiblbé poznámky. Ale narozdíl od něho tam možná něco měla. Teda, on tam taky něco měl. Šutr. Asi.

Vlčíškův adventní kalendář 2023: 5. Napiš do postu 3 hlášky z vánočních filmů

Na dlouho tu sám nezůstal. K jezeru, ne zas tak daleko od něj, přišel další vlk, tedy spíše vlčice. No náhle, bez nadání, začala dělat kraviny a chytat sněhové vločky do tlamy. Směšnější činnost už dlouho neviděl a tak se musel, i když se tím nejspíš odhalil, začít z plna hrdla chechtat. Šlo o tak komický pohled! Je to rebel! Jen tak bez ostychu vyjadřoval své emoce a byla mu úplně jedno reakce druhého vlka. Těžko říct, zda se to dalo považovat za rebelství, no na druhou stranu byla každého věc, co za to považoval, no ne? A komu tím prospějete, co? Tou vaší činností, paní vlčice pomyslel si pořád pobaveně s falešnou zdvořilostí a už si pomalu utíral slzy smíchu z očí. Maximálně tím, že ostatním přítomným vlkům vymaže pár mozkových buněk. Ale to si Corvus fakt nepřál! Ta nedávná ztráta paměti mu bohatě stačila. Nechtěl přijít znovu o mozek jen kvůli tomu, že se nacházel na stejném místě s mentál jedincem, víme jak. Ach, myslel si, že vlčice bývaly klidnější a chytřejší. No nic, asi nemohl házet všechny do jednoho pytle. Avšak Corvus byl samec a myslel si o sobě, že pobral moudrost světa. A kdo ví, třeba pobral! A svůj názor nikdy nezmění. Až naprší a uschne, pitomci! Po chvíli se smát přestal a už neměl ani vlhké oči od smíchu, a jako nic si začal čistit kožíšek. Corvus už odstoupil z té kráťoučké fáze, kdy mu na vzhledu nezáleželo a teď se znova i sebe začal starat. Uhlazoval zcuchanou srst a vytahoval z ní veškeré osamělé větvičky nebo další bordel všeho druhu. Za pár okamžiku by mohl jít na nějakou slavnostní akci! A byl by tam nejkrásnější, ne že ne!

Vlčíškův adventní kalendář 2023: 4. Obdivuj krásu zimy

<< ageronský les (přes severní Galtavar)

Zima byla svým způsobem krásná. Sníh, který ulpíval ve velkém množství na stromech a skalách, skvěle kontrastoval se sněhem napadaným na zemi a vytvářelo to celkový dobrý dojem. To vše doplňovaly rampouchy, které z oněch stromů a skal visely. A když se k tomu přidalo mírné sněžení, tu krásnou atmosféru to skvěle doplňovalo, jen to nesměla být žádná sněhová bouře, ta zas štípala v čumáku i v očích. Byla otázka, zda to Corvuse fakt tolik zajímalo, nebo se jen rozhlížel kvůli případnému nebezpečí. Jenže byla pravda, že jeho zajímalo plno věcí, které by nikdo netipl. On hlavně takové zájmy a dojmy dost dobře skrýval, přišlo mu to trapné, projevovat takové slaďárny před jinými. Sám, klidně. Před jinými, ani omylem. Před jinými musel být tvrďák, musel být úplně jiný, aby si někdo nemyslel, že byl něco víc, než on. To maximálně on byl něco víc, než jiní. Byl silnější, než nějaký zhýčkaný puberťák, co sežral svět. A tak tu byl sám a když tu byl sám a procházel přes nějakou zasněženou louku, obdivoval taje zimy. Pozoroval ten napadaný smích a ty rampouchy, visící všude. Zimu měl prostě nejradši. Připadala mu taková nejtemnější, byť sníh byl bílý. Na jaře bylo moc blbých květin, v létě se choval každý jak utržený ze řetězu a na podzim to hrálo všemi barvami. Černobílý svět, tak Corvus žil. Takže zima byla jasná volba. Jeho cesty ho dovedly až k nějakému obřímu jezeru. To už stihlo zamrznout a od ledu se odrážela okolní krajina, v rozmazané formě. Skály, stromy, no prostě zajímavé. Pak ale zavrtěl hlavou a nechal toho. Co kdyby se tu někdo nacházel? Nemohl ho najít, jak upřeně koukal na zamrzlé jezero.

Vlčíškův adventní kalendář: 1. Vyruš přezimující zvíře

<< západní úkryt (přes dlouhou řeku)

Vzpomínky se mu vrátily, a byl za to rád, i když existovaly situace, kdy by radši nevěděl. Vlastně znovuzjistil, že jeho dětství stálo za dvě věci a že ho zbytek jeho rodiny rozhodně nenávidí. A vůbec, vadilo mu to? Zvenku ne, zvenku působil, jakoby mu vše bylo jedno a měl srdce z kamene. Ale zevnitř ho ta představa, že neměl jediného bližního, užírala. Jenže zevnitř ho užíralo víc věcí. Asi by neměl už řešit. Avšak i tak…
Prošel přes řeku a dostal se do lesa, kde by si mohl najít opuštěné doupě a tam se vyspat. Jenže doupě, do kterého vlezl, opuštěné nebylo. Spal tam velký hnědý medvěd a Corvus tiše zaúpěl. Copak neměl čumák? No smrdělo to tu hrozně. Vlka to lákalo si kýchnout. A tak se nakonec taky stalo. „U všech vl-“, nestihl to ani doříct, protože medvěda tím probudil, ten otevřel svá obří očka, zvedl tělo a zhluboka zařval. Ušklíbl se. To se mohlo stát jen jemu. Rozběhl se z doupěte a medvěd pádil za ním. Naštěstí ne nějak daleko. Už z dálky viděl, jak medvěd jen nasupeně koukal a pak se otočil na patě a zalezl zpět do doupěte. Oddechl si, zavrtěl hlavou a pokračoval v cestě. Únava ho asi přemohla a tak necítil silný pach medvěda. Na druhou stranu, připadalo mu to jako komická situace. Chudáček medvídek se probudil, haha! Jen kdyby Corvuse trefil tou obří prackou. To už by se nesmál. I když, to by možná ani nepřežil. Nakonec našel už doopravdy opuštěné doupě, které bývalo nejspíš nějaké lišky, a ulehl ke spánku. No při první známce nebezpečí byl připraven se ihned probrat.

>> velké vlčí jezero (přes severní Galtavar)

Nečekal, že se stane to, co se stane. Všichni netopýři se na něj náhle rozletěli a ať se po nich oháněl jakkoli, ani jednoho netrefil. Poryv větru ho přitiskl k zemi a byl nucený zavřít oči. Až když je zas mohl otevřít, zjistil, že mušle ani netopýři se tu už nenacházelu. Byl tu sám. Prvně chtěl zabil nadávat, že si z něj ten netopýr fakt utáhl, no náhle, jakoby se mu cosi v mysli otevřelo a jeho vzpomínky se začaly vracet. Jeho jméno, minulost, cesta do této krajiny, setkání s otráveným šedým vlkem a tak dále. Takže, svou dohodu dodrželi. Kdo by tomu kdy dokázal uvěřit? Pomohli mu netopýři. NETOPÝŘI. Nevěděl, jak to bylo možný. Jaktože mluvili a on jim rozuměl! No jeho další cíl byl jasný. Musel někoho najít a zeptat se, kde se to nacházel. Protože ať si každý říkal, co chtěl, tyhle situace se nestávaly jen tak někde. Bylo to, jakoby se ocitl ve světě magie, a přitom na magii vůbec nevěřil. Ani by se nedivil, kdyby začal vidět duchy. No ale i když ty vzpomínky měl, cítil se po dnešku úplně zblblý a spánek byl asi to, co nejvíc teď potřeboval. A tak vyšel ze západního úkrytu hledat oběť-teda, společnost. On se ty informace prostě dozví!

>> ageronský les (přes dlouhou řeku)

\\ Děkuju za osudovku, škoda, že jsem nebyla víc aktivní :D Ale bylo to fajn a jako odměnu bych ocenila asi nějaká procenta do vlastností, zda to je možné

<< papouščí ostrov

Temnota. Krásná temnota, absence světla, klid na srdci z kamene. Sice tu byl horší vzduch než na poušti, avšak to neřešil. Proti tomu, co zažíval uvnitř, to byl jen detail, jen zrnko písku oproti celému světu. Poslouchal to ticho, které narušovaly jen jeho kroky, polštářky, co se třely o tvrdou zem. Už mu bylo jasný, že se chodba nacházela pod mořem a spojovala ostrov se zbytkem té země, kam došel a která mu způsobila tohle všechno. Na druhou stranu, jak mohl vědět, že to byla chyba té země? Nebo že se vůbec nacházel někde spešl? Nevěděl, samozřejmě. Za to nejspíš musela taky ta ztráta paměti. Možná se mu na mozku jen vytvořil nějaký otok a brzy umře, a jen si pořád dával marné naděje. Kdo ví, možné bylo všechno. V tlamě mezi zuby opatrně nesl onu mušli a snažil se, aby ji tesáky nerozkřápl. Ještě by ho na ten ostrov poslal netopýr znova, oops. To si asi zrovna nepřál. No naštěstí došel zpět na místo, kde se setkal s netopýry, kteří se tam pořád nacházeli...a spali. Odložil ten svůj úlovek pomalu na zem a olízl se. „Hej! Tak jsem zde a nesu, co jsi chtěl. Teď je řada na tobě, mi...pomoct,“ poslední slovo řekl skoro s odporem. z nějakého důvodu se mi cizí pomoc fakt nelíbila. No, nebylo cesty zpět. Dodrží černý tvor svou část dohody? No měl by, Corvus sice neměl pamět, avšak měl zuby a drápy. Proti blbému netopýrovi měl šance vysoké, no ne?