Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nezbývalo mu nic jiného, než na ni zaútočit. Silně si o to koledovala. Jak takoví rodiče u všech vlků přemýšleli? Nechali rozmazlené a provokativní vlčata lítat po celém širém okolí a hrát si na krále zeměkoule. Proč? Když se o takové nepostarají ti, co měli, vezme to Corvus do vlastních pěstí. Aspoň ta vlčka pozná, že ne každý na ni bude vždy milý. Překvapení! Do jejího ramene se zaryl mnohem hlouběji než plánoval, avšak nějak mu na tom nezáleželo. Měla to mít. Aspoň na něj bude mít nějakou památku , pokud jí tam zůstanou jizvičky. Černý vlk mohl být rád, že zanechával na ostatních odkazy, co? Ovšem momentálně mu záleželo jen na tom, aby se z něj drzounka nevyprostila jen tak lehce. Byl silnější, než ona a on to dost dobře věděl. Jenže kdyby byl slabší, ničeho by nedosáhl. Nakonec se jí podařilo dostat se mu k jedné tlapě, kterou ji držel a zuby se ho chytla. Zavrčel a ucukl, avšak i tak se jí aspoň nepustil. „Potřebuješ životní lekci. Neměj obavy, pokud ti ji nedám já, dá ti ji někdo jiný, když toho nejsou schopní tvojí rodiče,“ odfrkl si a až pak vyškubnul svou tlapu z její tlamu, čímž jí dal menší sodu do zubů a pustil ji ze svého sevření. Posadil se a začal si zraněnou tlapku čistit. Dál si ji nevšímal.

Ah, hloupá, to k ní nadmíru pasovalo. Jen škoda, že svá slova myslela spíše ironicky. Jinak by si vnitřně zajásal, že se konečně přiznala. Na druhou stranu, přiznání neznamenalo napravení. Pochyboval, že hodlala něco měnit. „No to máš smůlu. Já ti nic na zlatem podnose dávat nebudu. Ale doporučuju změnu, ne každý se k tobě vždy bude chovat jak k princezně,“ odpověděl jí znechuceně. Když měl obličej u jejího obličeje, udělala krok, který nečekal. Kousla ho do čumáku. Taková drzost! Vzdálil se a oklepal se, kapky krve odlétly metry daleko. I když počítal, že o žádnou velkou ránu nešlo. „Budu si dovolovat na každého, kdo si to zaslouží!“ zavrčel vztekle. Však on jí ukáže. Když to nečekala, silně do ní strčil, čímž ji musel shodit a oběma tlapama ji přidržel na zemi, přičemž zarýval drápy do jejího boku. „Nechceš se trochu ukázat, když jsi tak drzá?!“ promluvil se zasyčením. Neměla proti němu šanci. Avšak, ona si začala, takže... NIKDO ho nebude jen tak hryzat do obličeje. A vlastně kamkoli.

Vlčka začala vrčet, protože pokud se jí Corvus nelíbil do teď (a že nelíbil), tak jeho záchvat smíchu to maximálně zhoršil. Chvílemi vypadala, že se na něj vrhne, no jaké šance měla oproti staršímu a silnějšímu Corvusovi? Minimální. Jo, pod vlivem počasí se mohlo stát cokoli, ale sakra! To by v životě nedovolil. „Řekl jsem ti už několikrát, jak se chovat NEmáš. Myslím, že si aspoň dokážeš odvodit, jak se chovat máš, pokud nejsi nějaká úplně postižená,“ ušklíbl se. To nevěděla, co bylo opakem rozmazlenosti? I když, to možná takoví fakt netušili, tož pravda. „Přiznáváš, že jsi slabší? To se mi líbí, to se mi doopravdy líbí. Aspoň z PŮLKY víš, kde je tvé místo,“ podzvedl sebevědomě bradu a trochu se k ní přiblížil. „Ale lepší by bylo, kdyby úplně, nejen z půlky,“ zavrčel jí potichu skoro do obličeje.

Vyprskl smíchy. Vysloveně. I přes všudypřítomné sněžení a mráz se tu začal chechtat na celé kolo. Těžko říct, proč. Jeho minulost byla jen a pouze traumatizující, nic dobrého se v ní nestalo. Jo, svým způsobem zabil dva šílence a to už záleželo na úhlu pohledu. Jenže jeden z nich ho a celou rodinu trýznil celé dlouhé měsíce! A ten druhej, no, nikdo neměl nikdy dokázaný, že by dopadl stejně. Corvus taky nebyl svým způsobem v pořádku, i když by to nikdy nepřiznal. Smál se, aby nemusel brečet. Tak to bylo. Jojo, láska veliká,“ řekl ironicky, když se přestal smát. Náhle ho to začalo tížit na srdci. Ach, otevírat toto téma byl jako další kus duše do hrobu. „Mně je úplně jedno, na koho mluvím. Když je někdo blbej, řeknu mu to přímo,“ uchechtl se. Vlastně jí tím řekl, že byla blbá. No a co. Byla. Už řekl nejedenkrát, jak se chovala. Nad jejími posledními slovy udělal něco jako ironický nástřel ou. „To mělo jako bolet? Nic necítím,“ zvedl jedno obočí. Ach, fakt ublížená mladice. „Bez obav, JÁ bych nedovolil, aby z mých dětí byli rozmazlení parchanti,“ mrkl na ni s odpovědí. No představa, že by někdo jako Corvus měl někdy děti, byla mírně nereálná. A možná to tak bylo lepší.

Kdybych koukal na zem, nevšiml bych si tě o nic více, pomyslel si frustrovaně, ale na ta její slova hodil jen velice pobavený výraz. Ano, bavil se nad jejím chováním. To si fakt myslela, že s ní bude celý život každý jednat jak v rukavičkách. Nebo oč jí šlo? Nedokázal to stoprocentně odhadnout, ale fakt mu to přišlo vtipný. A zároveň dost au. No jo, ani jeden si asi nepřizná, že za jejich srážku mohlo to počasí. Radši se tu budou dohadovat. „Z tvého chování se dá mnoho odhadnout. Klasický puboš. Něco se mu nelíbí a je zle. Copak myslíš, že jsem se s takovými jako ty už nesetkal?“ promluvil na ni jízlivě. Dělala, jakoby si své chování neuvědomovala! Připomněla mu toho šedého vlka s tou alergií na květiny, co se ocitl na louce plné květin a myslel si, že sežral svět. Vrána k vráně sedá... Nezná ho náhodou? „Ha! Ty máš co říkat o mindrácích! Chováš se tu jak ublížená puberťačka, které někdo omylem šloupnul na drápek a zlomil jí ho a budeš povídat MNĚ, dospělému vlkovi o tom, jak se má a nemá chovat?! Ale ano, kdybys měla nestabilní rodinu a musela by ses o sebe starat už od mala sama, není z tebe...tohle,“ poslední slovo řekl znechuceně. „Tak trochu to každému přeju, víš? Aby si zažil něco, co ho něco naučí. A ne se jen celý dětství válet u matčiného struku a pak kňourat všude, kde se dá!“ slabě zavrčel. Takové chování ho tak vytáčelo! A to počasí taky, jen tak mimochodem.

Pochopil to dost dobře. Další vlčí puberťák, který toužil jen po tom dobrým a to špatný odmítal. Jak on takové nesnášel. Možná proto, že Corvus musel dospět předčasně a tak tohle chování totálně nechápal. Proč nemohli všichni dospět dřív? Svět by byl hned krásnější. „No pod nohama mám zem, do té narazit nemohu,“ zašklebil se, hodlal vidět, jak moc se dokázala vlčice naštvat. No jo, kdyby se lépe vyjadřovala, nedávala by mu takové příležitosti ji provokovat. „Vlastně nic, mělo mi dojít, že jsi jen rozmazlená a světem nepolíbená holčička,“ pokrčil rameny a odfrkl si. Jo, mluvil by jinak, kdyby si ze svého "dětství" neodnesl mnoho traumat, že? Kdo by nebyl radši, kdyby nebyl světem políbený z té horší stránky? Dříve si přál, mít lepší život. Teď už mu na tom nezáleželo.

Ušklíbl se. Nejspíš nepochopila, co jí vůbec říkal. Co už. Corvuse nikdo nikdy nechápal. Byl to vlk samotář, kterého společnost obvykle štvala a kdo štval ostatní. Možná, kdyby neprožil život, jako prožil, choval by se jinak. I když, geny se nedaly nikdy úplně popřít, bohužel. Kdyby se daly, klidně by to udělal. Vždyť byl synem šílence! „No právě, JÁ do tebe vrazil,“ řekl jí frustrovaně. Ona byla překážka a on byl oběť! To mu nikdo nevezme. „To už ti sníh ucpal i ušní boltce, že mi nerozumíš?“ nasadil tázavý výraz. Jinak se mračil jako vždycky. To už byl jeho rodný výraz. No lepší, než aby se na něm držel nepřetržitý úsměv. Připadal by si jak šašek. „A co vůbec takové vlče samo uprostřed zasněžené louky. Utíkáš z domova, hm?“ nasadil pobavený výraz. Chudinka byla určitě odstrkovaná a tak zdrhá, aby měla konečně vytouženou pozornost. Konec konců, on taky kdysi zdrhl. Jen s jiných důvodů.

<< zrcadlové hory (přes řeku Mahtaë sever)

Tato řeka zamrzlá nebyla. Tekla v silném proudu neznámo kam a vydávala v okolním tichu hlasitý hukot. Za řekou se nacházela další planina. Okolím se proháněl vítr, který vháněl Corvusovi do očí ostré sněhové vločky, co padaly z nebe, a tím pádem mu zamlžovaly pohled. Takže jinými slovy, byl na půl slepý, planinou se brodil jak slepec. Chtělo by to ještě brýle a hůlku, haha. Netrvalo dlouho, když náhle narazil do něčeho měkkého. „U všech vlků, co tady zas překáží,“ vyřkl naštvaně a pokusil se znovu zaostřit zrak. Pohled se mu vyskytnul na mladého vlka, či spíše vlčici. Ta musela být taky zmatená, kdo to do ní šťouchl. „Celkem tu překážíš,“ neodpustil si otázku a dál si třel oči, aby aspoň trochu viděl. Ten fakt, že tu mohl překážet i on, lehce vypustil. On do ní vrazil, ne ona do něho. Takže tu překážela ona. Problém vyřešen.

<< středozemní pláň (přes Esíčka)

Navázal na nějakou už zamrzlou řeku a vyrazil proti jejímu proudu. Nebo snad po proudu? To jeden nemohl vlastně tušit, když byla ta řeka zamrzlá. Kdyby nebyl dospělý a věčně mrzutý, asi by už skočil na led a začal se klouzat. Jenže Corvus byl Corvus a ten by nic takového nikdy neudělal. Byl vyspělý a nejlepší! Nebyl malé hyperaktivní vlče! No jo, černý vlk si o sobě myslel víc, než bylo zdrávo. Měl ego a měl ho hodně. To ani předstírat nemusel. Hory spíše obešel, než aby se vydal přímo přes ně, protože věděl, že by to v tomto počasí byl spíš risk, toulat se někde v útrobí hor. No i kdyby tam umřel, žádná škoda ho, víme jak. Někdy měl tu chuť...

>> jižní Galtavar (přes řeku Mahtaë sever)

Jeho život neměl snad žádné pozitivní události. V dětství byl společně se zbytkem rodiny natolik týraný, že byl donucen toho hajzla zabít a spolu s ním i jeho vlastního bratra, který by beztak skončil stejně. Určitě! A Corvus nehodlal dovolit, aby se po zeměkouli pohybovalo víc těchto bláznů. Všechny by je klidně vyhubil. S tím by problém neměl. „Ale to je fuk, jako vždycky, že,“ navázal na jeho poslední slova s mírným zavrčením. Každý byl radši důvěřivý a veselý. A k čemu? Co bylo na světě tak krásného, že se tak každý choval? „Namrzají mi tlapy a mám hlad. Já mizím,“ ušklíbl se nad vlastními slovy a vyrazil pryč z této planiny. Brzy by se do toho nánosu sněhu vsáknul.

>> zrcadlové hory (přes esíčka)

Neznámá mu začala očividně oplácet úder, což mohlo předznamenávat jak budoucí spor, tak i následné vzájemné provokování. Jenže i to se mohlo kdykoli zvrtnout. No setkání s Corvusem obvykle dobře nekončívaly. Přinejlepším se na něj vykašle a prostě odejde. Jako všichni...„Tak si tu radost ze života asi užij,“ odpověděl jí a na tváři se mu samovolně vytvořil menší úšklebek. Poslední, za co byl rád, bylo, že žil. Jenže skočit odněkud ze skály pro něj působilo jako slabost. Radši zemře v nějakém souboji. Případně ho zabije tahle zima. To záleželo. Osud mu nedokázal přidělit nic jiného, než jen samé utrpení. Dostane vůbec někdy nějakou dobrou zprávu? „Nemá sebemenší smysl se o nic nebo o někoho zajímat. Pak se jen naštveš, když se to nedaří jak má, případně když ti někdo hodí klacky pod tlapy. Zrada číhá na každém kroku a JÁ se nenechám napálit,“ zabručel, no nakonec nad tím jen pokrčil rameny. Corvuse nezajímal nikdo a nic. Byl jak kámen. A vyhovovalo mu to. Ať si každý říkal, co chtěl, avšak stejně. Vlci, kteří měli radost i z pouhé trávy, byli otravní jak komár létající mu kolem ucha, vydávající ten odporný zvuk zrovna, když se snažil spát. Jednou životní lekci dostanou.

Zatímco se brodil ve sněhu, přemýšlel, že jiní tvorové dělali dobře, že tudy nesli. To proto, že se tu nenacházely jediné vyšlapané cestičky ani nic takového. Každé zvíře se schovalo do svého úkrytu a tam většinu času pobývalo. Jenže, Corvus neměl kde složit trvale hlavu. Jasný, v noci si vždy zalehl do nějaké opuštěné nory a tam se vyspal, jenže to nebyl žádný domov. Jen provizorní místo, aby nespal pod září hvězd. Možná si černý vlk ani domov nezasloužil. Nikdy žádný neměl. Místo, kde se narodil, za domov nikdy nepovažoval. To bylo jen místo utrpení a traumatu. Celý život se toulal a nevěděl, co se sebou. Na co mu byla schopnost dobře jednat v různých situacích, když byl ztracený sám se sebou? Z jeho myšlenek ho vytrhlo hlasité zasténání poblíž, co se rozlehléhalo okolím. Střihl uchem a rozhlédl se. Vlčici by na první pohled neviděl, ve sněhu byla skoro ponořená a její barva kožichu připomínala cosi patřící do okolní krajiny. Ušklíbl se. „Někdo tu očividně neumí krotit své emoce,“ promluvil na ni s tázavým pohledem, když se ještě trochu přiblížil a ujistil se, že fakt šlo o vlka. To by dopadl, mluvit tu na nějaký šutr. No zbláznit se mohl kdykoli. Byl na to vhodný adept.

<< řeka Tenebrae (přes esíčka)

Až když se dostatečně vzdálil, teprve se otočil za sebe, no neznámou už neviděl. Což mu spíše vyhovovalo. Pokračoval po proudu řeky, která se stáčela zpět na sever, přeskákal nášlapné kameny, co se v ní nacházely a ocitl se na rozlehlé, sněhem pokryté pláni. Radši se neodvážil odhadovat, kolik tady toho sněhu leželo. No tlapy mu propdávaly do sněhu celkem hodně hluboko. „Zima prokletá,“ zamumlal si pro sebe podrážděně. i když, uznával, že on neuměl mít radost z ničeho. Na jaře všude smrděly květiny, v létě by se nejradši stáhl z kůže a na podzim bylo všude spousty bláta a špíny. Na druhou stranu, špína byla všude. I ve vlcích samotných. Špína je v každém v nás, pomyslel si s menším úšklebkem na tváři. A v Corvusovi, té tam bylo! Kdyby se dala proměnit na jídlo, nakrmil by všechny hladovějící smečky na Galliree. Byť nevěděl, kolik a jaké smečky se zde nacházely. Jestli vůbec. Nevěděl o této krajině zhola nic. To bylo smutné. Zas ho mohla jakkoli nachytat a on nebude připravený. Existovaly o hodně horší věci, neř samotná ztráta paměti. Připravovala pro něj Gallirea další zkoušku snad? Horší, víc nepříjemnou? Traumatickou? Traumatu nebylo očividně nikdy dost...Avšak, nějak mu na tom už nezáleželo. Jako na ničem. A jestli se něco takového někdy najde,, bude to zázrak století. No v to samozřejmě nevěřil. Na víc nereálnou věc nepomyslel.

Upřímně Corvus nevěděl, jak na tohle normálně zareagovat (i když řekněme si, kdy on reaguje normálně). Vlčice byla úplně mimo. Měl ji snad proplesknout? Nebo to mělo být znamení, že takhle jednou dopadne taky? No byl na to skvělý adept. Ať si to přizná nebo ne (takže ne, jako vše), osudu neuteče. „Chápu. Trochu psycho,“ přivřel oči, no dál se nevyjadřoval. Konec světa? Už začal? Skvěle. Aspoň bude klid. Avšak když se podíval jejím směrem, neviděl tam nic. Jen louky, lesy a tak. Vše vypadalo naprosto v pořádku. Žádný konec světa se nekonal. Škoda, pomyslel si zatrpkle. Aspoň by byla zábava. Poslední dobou se taaak nudil. Jenže tušil, že na téhle vlčici se nijak nevyřádí. Vždyť ho u všech vlků pomalu ani nevnímala! Zavrtěl hlavou. „Já mizím, než se nakazím,“ ušklíbl se nad svými slovy. Nevěděl, co vše bylo a nebylo nakažlivé, ovšem měl pocit, že kdyby tu ještě chvíli stál a snažil se cokoli z ní vydolovat, zkamení tu společně s ní. Bylo to nadmíru děsivé, byť on to tak nevnímal. Jemu to přišlo spíš mentál. A tedy, jak řekl, tak provedl. Otočil se na patách a vyrazil dál. Na hnědou už ani nepohlédl.

>> středozemní pláň (přes esíčka)