Gallirea - Příspěvky uživatele

Kdybych koukal na zem, nevšiml bych si tě o nic více, pomyslel si frustrovaně, ale na ta její slova hodil jen velice pobavený výraz. Ano, bavil se nad jejím chováním. To si fakt myslela, že s ní bude celý život každý jednat jak v rukavičkách. Nebo oč jí šlo? Nedokázal to stoprocentně odhadnout, ale fakt mu to přišlo vtipný. A zároveň dost au. No jo, ani jeden si asi nepřizná, že za jejich srážku mohlo to počasí. Radši se tu budou dohadovat. „Z tvého chování se dá mnoho odhadnout. Klasický puboš. Něco se mu nelíbí a je zle. Copak myslíš, že jsem se s takovými jako ty už nesetkal?“ promluvil na ni jízlivě. Dělala, jakoby si své chování neuvědomovala! Připomněla mu toho šedého vlka s tou alergií na květiny, co se ocitl na louce plné květin a myslel si, že sežral svět. Vrána k vráně sedá... Nezná ho náhodou? „Ha! Ty máš co říkat o mindrácích! Chováš se tu jak ublížená puberťačka, které někdo omylem šloupnul na drápek a zlomil jí ho a budeš povídat MNĚ, dospělému vlkovi o tom, jak se má a nemá chovat?! Ale ano, kdybys měla nestabilní rodinu a musela by ses o sebe starat už od mala sama, není z tebe...tohle,“ poslední slovo řekl znechuceně. „Tak trochu to každému přeju, víš? Aby si zažil něco, co ho něco naučí. A ne se jen celý dětství válet u matčiného struku a pak kňourat všude, kde se dá!“ slabě zavrčel. Takové chování ho tak vytáčelo! A to počasí taky, jen tak mimochodem.

Pochopil to dost dobře. Další vlčí puberťák, který toužil jen po tom dobrým a to špatný odmítal. Jak on takové nesnášel. Možná proto, že Corvus musel dospět předčasně a tak tohle chování totálně nechápal. Proč nemohli všichni dospět dřív? Svět by byl hned krásnější. „No pod nohama mám zem, do té narazit nemohu,“ zašklebil se, hodlal vidět, jak moc se dokázala vlčice naštvat. No jo, kdyby se lépe vyjadřovala, nedávala by mu takové příležitosti ji provokovat. „Vlastně nic, mělo mi dojít, že jsi jen rozmazlená a světem nepolíbená holčička,“ pokrčil rameny a odfrkl si. Jo, mluvil by jinak, kdyby si ze svého "dětství" neodnesl mnoho traumat, že? Kdo by nebyl radši, kdyby nebyl světem políbený z té horší stránky? Dříve si přál, mít lepší život. Teď už mu na tom nezáleželo.

Ušklíbl se. Nejspíš nepochopila, co jí vůbec říkal. Co už. Corvuse nikdo nikdy nechápal. Byl to vlk samotář, kterého společnost obvykle štvala a kdo štval ostatní. Možná, kdyby neprožil život, jako prožil, choval by se jinak. I když, geny se nedaly nikdy úplně popřít, bohužel. Kdyby se daly, klidně by to udělal. Vždyť byl synem šílence! „No právě, JÁ do tebe vrazil,“ řekl jí frustrovaně. Ona byla překážka a on byl oběť! To mu nikdo nevezme. „To už ti sníh ucpal i ušní boltce, že mi nerozumíš?“ nasadil tázavý výraz. Jinak se mračil jako vždycky. To už byl jeho rodný výraz. No lepší, než aby se na něm držel nepřetržitý úsměv. Připadal by si jak šašek. „A co vůbec takové vlče samo uprostřed zasněžené louky. Utíkáš z domova, hm?“ nasadil pobavený výraz. Chudinka byla určitě odstrkovaná a tak zdrhá, aby měla konečně vytouženou pozornost. Konec konců, on taky kdysi zdrhl. Jen s jiných důvodů.

<< zrcadlové hory (přes řeku Mahtaë sever)

Tato řeka zamrzlá nebyla. Tekla v silném proudu neznámo kam a vydávala v okolním tichu hlasitý hukot. Za řekou se nacházela další planina. Okolím se proháněl vítr, který vháněl Corvusovi do očí ostré sněhové vločky, co padaly z nebe, a tím pádem mu zamlžovaly pohled. Takže jinými slovy, byl na půl slepý, planinou se brodil jak slepec. Chtělo by to ještě brýle a hůlku, haha. Netrvalo dlouho, když náhle narazil do něčeho měkkého. „U všech vlků, co tady zas překáží,“ vyřkl naštvaně a pokusil se znovu zaostřit zrak. Pohled se mu vyskytnul na mladého vlka, či spíše vlčici. Ta musela být taky zmatená, kdo to do ní šťouchl. „Celkem tu překážíš,“ neodpustil si otázku a dál si třel oči, aby aspoň trochu viděl. Ten fakt, že tu mohl překážet i on, lehce vypustil. On do ní vrazil, ne ona do něho. Takže tu překážela ona. Problém vyřešen.

<< středozemní pláň (přes Esíčka)

Navázal na nějakou už zamrzlou řeku a vyrazil proti jejímu proudu. Nebo snad po proudu? To jeden nemohl vlastně tušit, když byla ta řeka zamrzlá. Kdyby nebyl dospělý a věčně mrzutý, asi by už skočil na led a začal se klouzat. Jenže Corvus byl Corvus a ten by nic takového nikdy neudělal. Byl vyspělý a nejlepší! Nebyl malé hyperaktivní vlče! No jo, černý vlk si o sobě myslel víc, než bylo zdrávo. Měl ego a měl ho hodně. To ani předstírat nemusel. Hory spíše obešel, než aby se vydal přímo přes ně, protože věděl, že by to v tomto počasí byl spíš risk, toulat se někde v útrobí hor. No i kdyby tam umřel, žádná škoda ho, víme jak. Někdy měl tu chuť...

>> jižní Galtavar (přes řeku Mahtaë sever)

Jeho život neměl snad žádné pozitivní události. V dětství byl společně se zbytkem rodiny natolik týraný, že byl donucen toho hajzla zabít a spolu s ním i jeho vlastního bratra, který by beztak skončil stejně. Určitě! A Corvus nehodlal dovolit, aby se po zeměkouli pohybovalo víc těchto bláznů. Všechny by je klidně vyhubil. S tím by problém neměl. „Ale to je fuk, jako vždycky, že,“ navázal na jeho poslední slova s mírným zavrčením. Každý byl radši důvěřivý a veselý. A k čemu? Co bylo na světě tak krásného, že se tak každý choval? „Namrzají mi tlapy a mám hlad. Já mizím,“ ušklíbl se nad vlastními slovy a vyrazil pryč z této planiny. Brzy by se do toho nánosu sněhu vsáknul.

>> zrcadlové hory (přes esíčka)

Neznámá mu začala očividně oplácet úder, což mohlo předznamenávat jak budoucí spor, tak i následné vzájemné provokování. Jenže i to se mohlo kdykoli zvrtnout. No setkání s Corvusem obvykle dobře nekončívaly. Přinejlepším se na něj vykašle a prostě odejde. Jako všichni...„Tak si tu radost ze života asi užij,“ odpověděl jí a na tváři se mu samovolně vytvořil menší úšklebek. Poslední, za co byl rád, bylo, že žil. Jenže skočit odněkud ze skály pro něj působilo jako slabost. Radši zemře v nějakém souboji. Případně ho zabije tahle zima. To záleželo. Osud mu nedokázal přidělit nic jiného, než jen samé utrpení. Dostane vůbec někdy nějakou dobrou zprávu? „Nemá sebemenší smysl se o nic nebo o někoho zajímat. Pak se jen naštveš, když se to nedaří jak má, případně když ti někdo hodí klacky pod tlapy. Zrada číhá na každém kroku a JÁ se nenechám napálit,“ zabručel, no nakonec nad tím jen pokrčil rameny. Corvuse nezajímal nikdo a nic. Byl jak kámen. A vyhovovalo mu to. Ať si každý říkal, co chtěl, avšak stejně. Vlci, kteří měli radost i z pouhé trávy, byli otravní jak komár létající mu kolem ucha, vydávající ten odporný zvuk zrovna, když se snažil spát. Jednou životní lekci dostanou.

Zatímco se brodil ve sněhu, přemýšlel, že jiní tvorové dělali dobře, že tudy nesli. To proto, že se tu nenacházely jediné vyšlapané cestičky ani nic takového. Každé zvíře se schovalo do svého úkrytu a tam většinu času pobývalo. Jenže, Corvus neměl kde složit trvale hlavu. Jasný, v noci si vždy zalehl do nějaké opuštěné nory a tam se vyspal, jenže to nebyl žádný domov. Jen provizorní místo, aby nespal pod září hvězd. Možná si černý vlk ani domov nezasloužil. Nikdy žádný neměl. Místo, kde se narodil, za domov nikdy nepovažoval. To bylo jen místo utrpení a traumatu. Celý život se toulal a nevěděl, co se sebou. Na co mu byla schopnost dobře jednat v různých situacích, když byl ztracený sám se sebou? Z jeho myšlenek ho vytrhlo hlasité zasténání poblíž, co se rozlehléhalo okolím. Střihl uchem a rozhlédl se. Vlčici by na první pohled neviděl, ve sněhu byla skoro ponořená a její barva kožichu připomínala cosi patřící do okolní krajiny. Ušklíbl se. „Někdo tu očividně neumí krotit své emoce,“ promluvil na ni s tázavým pohledem, když se ještě trochu přiblížil a ujistil se, že fakt šlo o vlka. To by dopadl, mluvit tu na nějaký šutr. No zbláznit se mohl kdykoli. Byl na to vhodný adept.

<< řeka Tenebrae (přes esíčka)

Až když se dostatečně vzdálil, teprve se otočil za sebe, no neznámou už neviděl. Což mu spíše vyhovovalo. Pokračoval po proudu řeky, která se stáčela zpět na sever, přeskákal nášlapné kameny, co se v ní nacházely a ocitl se na rozlehlé, sněhem pokryté pláni. Radši se neodvážil odhadovat, kolik tady toho sněhu leželo. No tlapy mu propdávaly do sněhu celkem hodně hluboko. „Zima prokletá,“ zamumlal si pro sebe podrážděně. i když, uznával, že on neuměl mít radost z ničeho. Na jaře všude smrděly květiny, v létě by se nejradši stáhl z kůže a na podzim bylo všude spousty bláta a špíny. Na druhou stranu, špína byla všude. I ve vlcích samotných. Špína je v každém v nás, pomyslel si s menším úšklebkem na tváři. A v Corvusovi, té tam bylo! Kdyby se dala proměnit na jídlo, nakrmil by všechny hladovějící smečky na Galliree. Byť nevěděl, kolik a jaké smečky se zde nacházely. Jestli vůbec. Nevěděl o této krajině zhola nic. To bylo smutné. Zas ho mohla jakkoli nachytat a on nebude připravený. Existovaly o hodně horší věci, neř samotná ztráta paměti. Připravovala pro něj Gallirea další zkoušku snad? Horší, víc nepříjemnou? Traumatickou? Traumatu nebylo očividně nikdy dost...Avšak, nějak mu na tom už nezáleželo. Jako na ničem. A jestli se něco takového někdy najde,, bude to zázrak století. No v to samozřejmě nevěřil. Na víc nereálnou věc nepomyslel.

Upřímně Corvus nevěděl, jak na tohle normálně zareagovat (i když řekněme si, kdy on reaguje normálně). Vlčice byla úplně mimo. Měl ji snad proplesknout? Nebo to mělo být znamení, že takhle jednou dopadne taky? No byl na to skvělý adept. Ať si to přizná nebo ne (takže ne, jako vše), osudu neuteče. „Chápu. Trochu psycho,“ přivřel oči, no dál se nevyjadřoval. Konec světa? Už začal? Skvěle. Aspoň bude klid. Avšak když se podíval jejím směrem, neviděl tam nic. Jen louky, lesy a tak. Vše vypadalo naprosto v pořádku. Žádný konec světa se nekonal. Škoda, pomyslel si zatrpkle. Aspoň by byla zábava. Poslední dobou se taaak nudil. Jenže tušil, že na téhle vlčici se nijak nevyřádí. Vždyť ho u všech vlků pomalu ani nevnímala! Zavrtěl hlavou. „Já mizím, než se nakazím,“ ušklíbl se nad svými slovy. Nevěděl, co vše bylo a nebylo nakažlivé, ovšem měl pocit, že kdyby tu ještě chvíli stál a snažil se cokoli z ní vydolovat, zkamení tu společně s ní. Bylo to nadmíru děsivé, byť on to tak nevnímal. Jemu to přišlo spíš mentál. A tedy, jak řekl, tak provedl. Otočil se na patách a vyrazil dál. Na hnědou už ani nepohlédl.

>> středozemní pláň (přes esíčka)

<< vřesoviště (přes řeku Kiërb)

Až když viděl tu vodu, uvědomil si, že měl v krku Saharu. A tak pár doušky uhasil žízeň z chladivé vody a pak se vydal dál na cestu. Nepřemýšlel nad věcmi jako kam ta řeka vedla nebo tak. Nikdy o takových věcech nepřemýšlel. Přišlo mu to tak zbytečné! Vždycky dělal, že měl v hlavě a v plánu lepší věci, než tohle. No doopravdy měl v hlavě vymeteno jak po vánočním úklidu a žádné větší plány momentálně nepotřeboval. Dělal to jen pro dobrý pocit. A aby vypadal silnější, než se doopravdy cítil. Od té doby, co do Galirei dorazil (nebo ho sem spíš doplavilo moře, však nevadí), cítil, že ho větší část síly opustila a všiml si toho už dřív. Jen si myslel, že to měl třeba z únavy nebo tak. No ono prd. Prostě se zdálo, že mu krajina jen brala. Na druhou stranu, celý jeho život mu jen bral. Jen krev, smrt a utrpení. Neměl pocit, že znal něco jiného. Zastavil krok a i běh myšlenek, když zahlédl hnědou vlčici, co čuměla někam do dáli. Ok, ta byla jinak mimo. Kdyby prošel těsně kolem ní, ani si ho nevšimne. Avšak jeho úmysly byly jiné. Přikročil blíž a se zamračeným výrazem se na ni podíval. Teda, on měl zamračený výraz v podstatě furt, asi se mračil tak často, že mu to zůstalo. „Proč tady jen zkaměněle stojíš a čumíš někam do blba? Vypadá to...divně,“ promluvil na ni tak náhle, že by se ani nedivil, kdyby se ho lekla. Jo, provokování druhých mu dělalo dobře na duši. Pokud nějakou ještě měl. Aspoň zapomněl.

<< jezevčí plácek (před jezevčí hájek)

Bylo včasné odpoledne, když Corvus vstal a vyšel z tmavé, už dávno opuštěné nory a důkladně se protáhl. Poté si upravil srst a vzhlédl k nebi, aby zhodnotil situaci s počasím. Nebe bylo oblačné a vypadalo to, že začne brzy znovu sněžit. U všech vlků, jako by tu už sněhu všude kolem neleželo dost! Oddechl si. Brodění se sněhem ho jen tak nemine. No byla zima, musel s tím počítat. Od té doby, co se dozvěděl od jakéhosi ducha Vánoc nebo co, jméno tohoto kraje, měl hlavu plnou myšlenek. Gallirea nebyla obyčejné místo a to už stihl černý vlk poznat. Ztratil tu vzpomínky, mluvil tu s mrtvými. Takové věci se mu ještě nikdy nestaly a chvíli přemýšlel, zda by odtud neměl utéct a nikdy se nevrátit. No nejenže, že odtud pravděpodobně nebylo úniku, tak nehodlal už pro vlastní dobrý pocit neprchnout jak nějaké vystrašené vlče. To by se cítil trapně víc, než kdy jindy. I když, on se mockrát v životě trapně necítil. Vše, co učinil, udělal přece správně. Ano, tak to on vedl. No a co, že ublížil jiným? Na tom mu nezáleželo. Nezáleželo mu na ničem a na nikom, aspoň zvenku. I když, proč by mělo, když mu každý jen házel klacky pod tlapy? I když ztratil paměť, taky ho ostatní se stejným problémem nechali na holičkách. Musel se holt smířit, že bude navždy sám. Ovšem, možná si za to mohl i sám, byť by si to nikdy nepřiznal. Vydal se podél proudu nějaké místní řeky.

>> řeka Tenebrae (přes řeku Kiërb)

Takže dostala jsem:
- magie od života bez hvězd = myšlenky
- 25 mušliček + 50 mušliček = 75 mušliček
- 5 perel + 10 perel = 15 perel
- 50% sleva na speciální magii
- 30 drahokamů
- 25 kamínků
- 15 květinek
- 50% sleva na modifikace
- vymaxování 1 vlastnosti = síla

Děkujeme za kalendář a odměny, i když jsem se na to pak vy- xd

Přidáno.

Vlčíškův adventní kalendář 2023: 15. Jdi k Jezevci a promluv si s duchem Vánoc

<< jezevčí hájek

Corvus se ocitl na malé mýtině mezi vysokými stromy. Jezevec zmizel a jeho pach nemohl nikde zaměřit. „K sakru!“ zaklel do prázdna. Jak mu mohl jen tak zmizet? Jemu?! Avšak když se otočil, seděl za ním mlžný vlk a pohlížel na něj prázdnýma, ale krásnýma očima. „Huh? To už vidím i duchy, nebo co?“ promluvil zatrpkle. Asi se už úplně zbláznil. „Tady vidí duchy každý, Corvusi,“ odpověděl mu mlžný vlk. „Odkud znáš mě jméno? Co jsi zač?!“ zavrčel na něj a naježil se. Kdo tu s ním zase hraje nějakou hru? „Jsem duch Vánoc a znám jméno každého vlka zde na Galliree,“ promluvil znovu mlžný vlk, neboli ten duch Vánoc. Corvus nasadil tázavý výraz, ale pak zůstal nad jeho slovy chvíli stát. Gallirea. Nikdy se nedozvěděl, kam ho moře vyplavilo. Až teď. A že mu to řekne duch, s tím nepočítal už vůbec. Jenže, věřil mu, že to byl duch Vánoc? Tato fráze byla jen povídačka pro vlčata. Na druhou stranu, koukal na ducha! Nebylo to jedno? „Super a nechceš být rovnou král zeměkoule?“ řekl mu ironicky a ušklíbl se. Duch Vánoc pohodil hlavou, avšak jeho slova se zdálo dále ignoroval. „Jsi mladý a zažil si toho už spoustu. Tvá minulost tě ranila a poznamenala. Ovšem i přesto si zasloužíš vlky, kteří tě pochopí a podpoří. A oni si zaslouží vlka, co se umí chovat lépe, než se chová teď,“ zaznělo přes celou mýtinu. „Víš co? Trhni si,“ mávl nad tím tlapou a šel pryč. Jenže, v hloubi duše to věděl. Potřeboval přítele. Potřeboval pochopení. Avšak sám za sebe to přiznat nehodlal.

>> vřesoviště (přes jezevčí hájek)