Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< lesík topolů

Odfrkl si. Tohle nemělo cenu. I přes svou povahu si pořád stála za svým. Stala se na něm za tu krátkou dobu závislá, avšak i kdyby mu teď řekla, že nebude pomáhat, nedokázala by nepomáhat. Viděla by někoho v úzkých a už by k němu letěla. On to dost dobře věděl. Nevydržela by to. Nedokázala by žít s tím pocitem. Jak smutné. „Fajn, jak chceš, si pomáhej. Ale doplatíš Rue, doplatíš,“ odpověděl jí naštvaně, avšak dál to nerozebíral. Někde uvnitř ho ten pocit, že se jí něco kvůli její povaze stane, tížil. Nechtěl, aby se jí něco stalo. Ovšem taky nechtěl, aby na něj byla furt nalepená jak klíště. Dal se vymyslet nějaký kompromis? Taky zjistil, že ona se snad bála všeho! Odněkud poblíž spadla větvička a ona se hodlala pokakat. „To jen spadla větev,“ zareagoval na její kňučení a zakroutil očima. Fakt se nedostali do nebezpečí, u všech vlků. Konečně došli k vodopádům, které ale zamrzly. Jo, teď mu docházelo, že už z dálky neslyšel žádné hlasité burácení. „Krucifix, já tady uschnu brzy!“ zanadával si kvůli jeho žížni a pokračoval po jinak proudu řeky. Třeba to někde už rozmrzlo, někde cestou. Ani žádnou kořist zatím necítil. Na prd toto.

>> rozkvetlé louky

Zašklebil se. Ne tolik nad jejími slovy jako nad svými pocity. Jo, v tom s ní musel souhlasit. On by to taky jen tak nedokázal. Holt nebyl tak silný, jak se prezentoval, avšak to už zmínil nejednou, že? No tak či tak, bude lepší, když o tom mluvit nebudou. Vyhnou se pak nepříjemnostem, co by následovaly. Obvinění ze lží, obvinění, že chtěli jen pozornost, případně druhá strana typu lítost a tak dále. Fuj, Corvus nepotřeboval ani jedno. Vlastně nechtěl ani jedno. Takže... „To je spíš dobře,“ zabrblal mírně nepřítomně, pak nad tím jen zavrtěl hlavou. Usoudil, že se v její přítomností probouzela druhá strana jeho povahy. Ovšem to nevadilo. Byla to jen její plachá sestra. Ta někde těžko bude popisovat chování jeho bratra. Možná vychválí jeho chování, no ostatní si budou ťukat do čela. Corvuse by nikdo neměl jen tak rád. Ať s tím kdyžtak počítá. „Ale proč jsme ten někdo měli být MY? My jsme si pomohli sami, ať si pomohou sami i druzí, nebo ať si seženou jiné ovce. My takoví být nemůžeme, Rue. Nemyslíš, že je toho na nás občas příliš? A ještě řešit jiné?“ odpověděl jí sebevědomě a pozvedl hlavu. Tím příliš myslel samozřejmě psychicky. I když v této zimě i fyzicky. „No nic, jdeme odtud. Mám hlad a žízeň,“ rozkázal, otřepal se a vydal se směrem k vodopádům. Rozhlédl se, zda šla Rue za ním nebo tam stála jak tvrdě Y.

>> vodopády

Upřeně se na ni díval. To jako kdyby ji chtěl třeba propálit pohledem, nebo co. Nemohl jí prostě ublížit jako ublížil egu té vlčice na té planině (i jí samotné, ale pst). Zvenku mu to bylo proti srsti, avšak ven se dostávala ta část, která měla v sobě to sourozenectví. To jejich společné utrpení. Měli společnou část minulosti a krev. Nemohl ji zahodit jako posmrkaný kapesník mezi ostatní individua. Možná budou jako black and white a naučí jí žít (i přes to, že sám to neuměl, lol). „Když po tom tak toužíš, tak ano, můžeme se poznat,“ vyměkl s výdechem. „Jsme jiní, než většina dalších vlků, Rue. Zažili jsme věci, které jsou pro jiné jen noční můrou a neuvědomují si, že skutečnost je mnohem děsivější. Pak jim o tom vyprávíš a oni ti ani nevěří,“ promluvil k ní ke konci už znechuceným tonem. Proto nikomu nic neříkal. Bylo to tak lepší. Za svůj názor se byl schopný doslova i rvát. I když si to ještě pořádně neuvědomoval, nemohl se pořád jen rvát. Brzy by ho to zničilo. „Víš, nejlepší je mít každého u zadní části těla. Všímat si jen sebe. Ale bránit ti v tom nemůžu, že jo. Musíš se naučit pečlivě vybírat, komu pomůžeš a komu ne. Aby ti byl pak vlk za pomoc vůbec vděčný a hned tě neodkopl, případně ti pomoc někdy oplatil. Bohužel, často to je těžký poznat. Z vlastní zkušenosti vím, že nemá cenu brát na první pohled. Proto nikomu nikdy nepomáhám. Je to jen zbytečná starost navíc a já si ji do hlavy brát nehodlám,“ vysvětlil jí a pak se i ušklíbl. Chtěla pomáhat? Budiž. Avšak hlavně ne každému individuu, co potká, u všech vlků! Jako jo, podle něho byl individuum skoro každej. No měl mírné pochybnosti. Ať jí řekne cokoli, stejně udělá pravý opak, co? Ovšem chtěla pomoc? Tak tady ji má. Jak si to přebere, bylo jen na ni.

Zavrtěl hlavou, aby zahnal hlasitý hukot ve své hlavě. Ať to na něj ani nezkouší! Nebo snad ano? Ještě chvíli a celý se tomu poddá. Avšak, to nechtěl! Nehodlal to dát Rue celý úplně zadarmo. „Na tom už nezáleží. Teď už ne,“ odpověděl jí, na tváři se mu jako vždy pořád míhal zamračený výraz. Byli rodinou, a zároveň si byli tak cizí... Proč asi? Nikdy se neměli příležitost pořádně poznat. Krémová vlčice možná měla určité pouze s jejich další sestrou, no s Corvusem ne. Naštěstí, či bohužel? Normální vlk by řekl bohužel. Corvus normální nebyl a tak odpověď jistě nevěděl. „Ale je rozdíl někoho podpořit a někomu se odevzdat! Jednou to snad pochopíš,“ zavrčel. To nerozeznávala ani rozdíl mezi těmito dvěmi věcmi? U všech vlků! On ji fakt bude muset vychovat. „A co, proč někomu pomáhat. Pomohl kdy kdo tobě? V těch nejhorších časech? Ne! Ani tvoje vlastní matka! Tak ty tvoje tendence pomáhat fakt nechápu,“ odfrkl si. Život k nim nebyl milý, a oni měli být milí na něj? Proč? Nemělo to žádný smysl.

Podivil se. Nevadilo jí jeho chování? Viditelné se ho bála. Tak proč? Bála se snad samoty? Pf, ať si na tohle najde někoho jiného a jemu dá svatý pokoj. Pro něj tedy spíš pekelný pokoj, avšak to bylo vedlejší. „Chceš, jo? To je mi ale novinka. Důvod mi řekneš?“ ušklíbl se znova. Její nejisté fráze a neuvěřitelné věty působily hrozně vtipně. Pro něj, tak maximálně. „To se jinak říká a jinak dělá, víš, sestřičko? Vždy naivní jsi byla. A vidím, že se to do teď nezměnilo. Klidně se pro druhé rozdej, mně je to jedno. Ale na co žít, když z tebe nic nezbyde?“ promluvil k ní. Ty jo, jí tady dával rady tdi života, aniž by mu to docházelo! Řádný záhul. Hlavně, že prvně říkal, že jí pomáhat nebude. Asi se jeho vnitřní část trošilinku probouzela. Jen, kdyby mu to došlo pořádně, víme jak.

Oddechl si. „Nechtěl jsem už nikdy vidět nikdo z vás. N-I-K-O-H-O. A najednou si sem přikráčíš jakoby se nechumelilo. Tohle mělo být MÉ místo, kde žít. Ne NAŠE. Ach, ale ano. Nevěděla jsi, že jsem tu. Nevěděl jsem, že jsi tu. Je to jen blbá shoda náhod. Tato krajina je určitě dost velká, abychom se už nikdy nepotkali,“ odpověděl na její jednislovnou otázku. Jaktože jí to nebylo jasný, ta odpověď? Proč se tak blbě ptala? Mohla ho mít ráda, mohla ho obdivovat, avšak Corvus bude vždy z jeho strany tvrdit opak. No jak už zmínil, nejde v hloubi duše uznal realitu. Za nic přece nemohla, trpěli všichni, rád by jí pomohl. Ovšem zvenku by to bylo proti všem jeho zásadám chování, které si nezasloužila, ale které proti ní používal. Nerozlišoval to. Choval se tak snad ke každému. Nemusela se tím pádem cítit špatně. I když, to už se asi cítila. Kdo ví, jestli ne permanentně. Nad jejím přiznáním se uchechtl. „To mi je jasný,“ ušklíbl se. Nebyl zas tak blbej. „A ty snad chceš, abych ti pomohl, nebo co?“ nasadil tázavě výraz. „Jsi moje sestra, ale já vlky nerozeznávám a zadarmo nikomu službu neposkytávám. Tož smůla. Dle tvého stavu osuzuji, že ty mi nic nedáš,“ vysvětlil jí a též se posadil. Vyrovnaný, sebevědomý sed. „Ale jednu radu ti dát mohu. Nechoď s hlavou svěšenou. Ta hlava na něco i slouží,“ vycenil zuby v zákeřný úsměv a jednou přední tlapou jí chytl za bradu, přičemž jí trochu škubl hlavou vzhůru. Jestli se naučí tohle, nepotřebovala už žádné další rady. To už půjde samo. Vlastní zkušenost. Škoda, že neuznával, že ne každý mohl předstírat jako on sám.

Utrpení. Utrpení. Smrt. Smrt. Tato slova se mu v hlavě promítala pořád dokolečka, zatímco upřeně koukal na vlhkou, mírně zasněženou zem. Oslovení Rue slyšel jen napůl, no slyšel. „Nech mě,“ zabrblal frustrovaně, až po nějaké době k ní zvedl zrak a všiml si, jak se tu vystrašeně krčila. Odfrkl si a zamračil se. „Krčíš se tu jak malé vlče, co právě vidělo ducha. Jak jsi mohla přežít? Máš být jak já. Já jsem silný a odolný. Nejsem srab,“ promluvil k ní sebevědomě, i když to poslední, co byl, tak silný a odolný. Tvářil se tak, ovšem vevnitř to byla citlivka. Aspoň to ale nedával najevo! Vždyť by se takhle nebyla schopna ani bránit! Co kdyby nepřišel Corvus, no třeba nějaký nepřítel, co zabíjí na potkání? Zbyl by z ní mastný flek. Corvus byl možná krutý a svou rodinu nenáviděl, avšak neublížil by jí. Vždyť za nic nemohla, trpěla stejně jako on, možná hůř. Jen chránit ji taky nehodlal. Byla mu jedno, jako vlastně každý. Na druhou stranu někde vevnitř, někde hodně hluboko, by nad ní tu ochrannou tlapu držel. Možná se aspoň jí jednou otevře. Jednou.

<< smrkový les

Corvus poznal, že se přesunul do jiného místa jsme kvůli změně druhu stromů. Logicky. Kdyby byly stromy stejné, byl by pořád ve stejném lese. Zrovna ucítil čerstvý pach kořisti a vydal se za ním. Jak dlouho nežral! Bude klidně schopný se o cizí jídlo poprat. Byla zima, kořisti nedostatek, tudíž zoufalé věci si žádaly zoufalé činy. I když kdo ví, do jaké míry to pro něj bylo zoufalství. Třeba jen hledal záminku k dalšímu boji... Uhm, nebo spíš ne. I když to tak nevypadalo nebavilo ho se pořád prát. No mnoho případů si tak žádalo. A Corvus neuteče se stáhnutým ocasem. Klusal, ale pak zbrkle zastavil a kdyby vlci uměli šokem zbělat, stalo by se mu tak. Ten kožich, ten pach (byť už trochu zvětralý). Zamrkal. Zdálo se mu to? Zdálo! Nemohla tu být jeho sestra. Nemohla! Nechtěl už ji nikdy vidět. Nechtěl nikoho z nich nikdy vidět. Avšak šlo vidět, že přežila do teď, i když byla vyhublá a jako on se dostala na Gallireu. Pf, divil se, no. Jenže on se divil i u sebe. Aniž by se na ni díval, zavrčel a celý se naježil. Minulost se mu do mysli vracela ve větší míře, než kdy jindy.

Vzhled:



Povaha:

Vzhled:



Povaha:

Vzhled



Povaha:

Vzhled



Povaha

Bylo včasné odpoledne. Zima dál útočila na Gallireu v plné síle a kdekdo by si pomyslel, že nikdy neskončí. Dnes bylo obzvlášť chladno, chlad Corvusovi pronikal až pod kůži. Avšak jako bolest to moc nevnímal. Po tom, co vyprášil kožich té mladé vlčici, musel uznat, že cítil bolest tlapy a čelisti, jenže jeho receptory reagující na bolest byly nejspíše příliš malé na to, aby to dál řešil. V životě si zažil bolesti už dost. A některá nepřejde. Tahle přejde. Brzy. Místní les byl tichý a klidný, slyšel jen hlasitější vítr, co se proháněl nad stromy. Tím pádem měl dosti prostoru pro své myšlenky. Na druhou stranu, bylo to dobrý? Jeho myšlenky nebyly zrovna nejpříjemnější a nejideálnější věc na světě. Ach, i když se kolikrát tvářil, že mu na tom nezáleželo, někde v hloubi duše si přál lepší život. Už dávno nevěřil, že mu život přinese něco hezkého.

>> lesík topolů

Pobaveně pozoroval poniženou puberťačku, jak se ztěžka zvedala na tlapy, přičemž mu vyhrožovala pomstou. Na to nespoléhal. „Zkusit můžeš,“ promluvil k ní s úšklebkem, než mu zmizela z dohledu. Odfrkl si a oklepal ze sebe přebytečný sníh. V jednom měla pravdu. Bylo načase odtud zmizet. Než se tu v tom sněhu utopí. Na druhou stranu, občas si to přál. Zmizet z tohoto světa. No momentálně se cítil velmi spokojeně a tak takhle nepřemýšlel. Vydal se do nejbližšího lesa, aby se aspoň trochu schoval před tím vším sněhem. Jak ho už ta zima nebavila... I když, jeho nebavilo už v podstatě nic. Netřeba řešit dále.

>> smrkový les

Mám 1x bronzový ticket a poprosím 1x bronzová tajná myškavěc