Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Podivil se. Nevadilo jí jeho chování? Viditelné se ho bála. Tak proč? Bála se snad samoty? Pf, ať si na tohle najde někoho jiného a jemu dá svatý pokoj. Pro něj tedy spíš pekelný pokoj, avšak to bylo vedlejší. „Chceš, jo? To je mi ale novinka. Důvod mi řekneš?“ ušklíbl se znova. Její nejisté fráze a neuvěřitelné věty působily hrozně vtipně. Pro něj, tak maximálně. „To se jinak říká a jinak dělá, víš, sestřičko? Vždy naivní jsi byla. A vidím, že se to do teď nezměnilo. Klidně se pro druhé rozdej, mně je to jedno. Ale na co žít, když z tebe nic nezbyde?“ promluvil k ní. Ty jo, jí tady dával rady tdi života, aniž by mu to docházelo! Řádný záhul. Hlavně, že prvně říkal, že jí pomáhat nebude. Asi se jeho vnitřní část trošilinku probouzela. Jen, kdyby mu to došlo pořádně, víme jak.

Oddechl si. „Nechtěl jsem už nikdy vidět nikdo z vás. N-I-K-O-H-O. A najednou si sem přikráčíš jakoby se nechumelilo. Tohle mělo být MÉ místo, kde žít. Ne NAŠE. Ach, ale ano. Nevěděla jsi, že jsem tu. Nevěděl jsem, že jsi tu. Je to jen blbá shoda náhod. Tato krajina je určitě dost velká, abychom se už nikdy nepotkali,“ odpověděl na její jednislovnou otázku. Jaktože jí to nebylo jasný, ta odpověď? Proč se tak blbě ptala? Mohla ho mít ráda, mohla ho obdivovat, avšak Corvus bude vždy z jeho strany tvrdit opak. No jak už zmínil, nejde v hloubi duše uznal realitu. Za nic přece nemohla, trpěli všichni, rád by jí pomohl. Ovšem zvenku by to bylo proti všem jeho zásadám chování, které si nezasloužila, ale které proti ní používal. Nerozlišoval to. Choval se tak snad ke každému. Nemusela se tím pádem cítit špatně. I když, to už se asi cítila. Kdo ví, jestli ne permanentně. Nad jejím přiznáním se uchechtl. „To mi je jasný,“ ušklíbl se. Nebyl zas tak blbej. „A ty snad chceš, abych ti pomohl, nebo co?“ nasadil tázavě výraz. „Jsi moje sestra, ale já vlky nerozeznávám a zadarmo nikomu službu neposkytávám. Tož smůla. Dle tvého stavu osuzuji, že ty mi nic nedáš,“ vysvětlil jí a též se posadil. Vyrovnaný, sebevědomý sed. „Ale jednu radu ti dát mohu. Nechoď s hlavou svěšenou. Ta hlava na něco i slouží,“ vycenil zuby v zákeřný úsměv a jednou přední tlapou jí chytl za bradu, přičemž jí trochu škubl hlavou vzhůru. Jestli se naučí tohle, nepotřebovala už žádné další rady. To už půjde samo. Vlastní zkušenost. Škoda, že neuznával, že ne každý mohl předstírat jako on sám.

Utrpení. Utrpení. Smrt. Smrt. Tato slova se mu v hlavě promítala pořád dokolečka, zatímco upřeně koukal na vlhkou, mírně zasněženou zem. Oslovení Rue slyšel jen napůl, no slyšel. „Nech mě,“ zabrblal frustrovaně, až po nějaké době k ní zvedl zrak a všiml si, jak se tu vystrašeně krčila. Odfrkl si a zamračil se. „Krčíš se tu jak malé vlče, co právě vidělo ducha. Jak jsi mohla přežít? Máš být jak já. Já jsem silný a odolný. Nejsem srab,“ promluvil k ní sebevědomě, i když to poslední, co byl, tak silný a odolný. Tvářil se tak, ovšem vevnitř to byla citlivka. Aspoň to ale nedával najevo! Vždyť by se takhle nebyla schopna ani bránit! Co kdyby nepřišel Corvus, no třeba nějaký nepřítel, co zabíjí na potkání? Zbyl by z ní mastný flek. Corvus byl možná krutý a svou rodinu nenáviděl, avšak neublížil by jí. Vždyť za nic nemohla, trpěla stejně jako on, možná hůř. Jen chránit ji taky nehodlal. Byla mu jedno, jako vlastně každý. Na druhou stranu někde vevnitř, někde hodně hluboko, by nad ní tu ochrannou tlapu držel. Možná se aspoň jí jednou otevře. Jednou.

<< smrkový les

Corvus poznal, že se přesunul do jiného místa jsme kvůli změně druhu stromů. Logicky. Kdyby byly stromy stejné, byl by pořád ve stejném lese. Zrovna ucítil čerstvý pach kořisti a vydal se za ním. Jak dlouho nežral! Bude klidně schopný se o cizí jídlo poprat. Byla zima, kořisti nedostatek, tudíž zoufalé věci si žádaly zoufalé činy. I když kdo ví, do jaké míry to pro něj bylo zoufalství. Třeba jen hledal záminku k dalšímu boji... Uhm, nebo spíš ne. I když to tak nevypadalo nebavilo ho se pořád prát. No mnoho případů si tak žádalo. A Corvus neuteče se stáhnutým ocasem. Klusal, ale pak zbrkle zastavil a kdyby vlci uměli šokem zbělat, stalo by se mu tak. Ten kožich, ten pach (byť už trochu zvětralý). Zamrkal. Zdálo se mu to? Zdálo! Nemohla tu být jeho sestra. Nemohla! Nechtěl už ji nikdy vidět. Nechtěl nikoho z nich nikdy vidět. Avšak šlo vidět, že přežila do teď, i když byla vyhublá a jako on se dostala na Gallireu. Pf, divil se, no. Jenže on se divil i u sebe. Aniž by se na ni díval, zavrčel a celý se naježil. Minulost se mu do mysli vracela ve větší míře, než kdy jindy.

Vzhled:



Povaha:

Vzhled:



Povaha:

Vzhled



Povaha:

Vzhled



Povaha

Bylo včasné odpoledne. Zima dál útočila na Gallireu v plné síle a kdekdo by si pomyslel, že nikdy neskončí. Dnes bylo obzvlášť chladno, chlad Corvusovi pronikal až pod kůži. Avšak jako bolest to moc nevnímal. Po tom, co vyprášil kožich té mladé vlčici, musel uznat, že cítil bolest tlapy a čelisti, jenže jeho receptory reagující na bolest byly nejspíše příliš malé na to, aby to dál řešil. V životě si zažil bolesti už dost. A některá nepřejde. Tahle přejde. Brzy. Místní les byl tichý a klidný, slyšel jen hlasitější vítr, co se proháněl nad stromy. Tím pádem měl dosti prostoru pro své myšlenky. Na druhou stranu, bylo to dobrý? Jeho myšlenky nebyly zrovna nejpříjemnější a nejideálnější věc na světě. Ach, i když se kolikrát tvářil, že mu na tom nezáleželo, někde v hloubi duše si přál lepší život. Už dávno nevěřil, že mu život přinese něco hezkého.

>> lesík topolů

Pobaveně pozoroval poniženou puberťačku, jak se ztěžka zvedala na tlapy, přičemž mu vyhrožovala pomstou. Na to nespoléhal. „Zkusit můžeš,“ promluvil k ní s úšklebkem, než mu zmizela z dohledu. Odfrkl si a oklepal ze sebe přebytečný sníh. V jednom měla pravdu. Bylo načase odtud zmizet. Než se tu v tom sněhu utopí. Na druhou stranu, občas si to přál. Zmizet z tohoto světa. No momentálně se cítil velmi spokojeně a tak takhle nepřemýšlel. Vydal se do nejbližšího lesa, aby se aspoň trochu schoval před tím vším sněhem. Jak ho už ta zima nebavila... I když, jeho nebavilo už v podstatě nic. Netřeba řešit dále.

>> smrkový les

Mám 1x bronzový ticket a poprosím 1x bronzová tajná myškavěc

Nezbývalo mu nic jiného, než na ni zaútočit. Silně si o to koledovala. Jak takoví rodiče u všech vlků přemýšleli? Nechali rozmazlené a provokativní vlčata lítat po celém širém okolí a hrát si na krále zeměkoule. Proč? Když se o takové nepostarají ti, co měli, vezme to Corvus do vlastních pěstí. Aspoň ta vlčka pozná, že ne každý na ni bude vždy milý. Překvapení! Do jejího ramene se zaryl mnohem hlouběji než plánoval, avšak nějak mu na tom nezáleželo. Měla to mít. Aspoň na něj bude mít nějakou památku , pokud jí tam zůstanou jizvičky. Černý vlk mohl být rád, že zanechával na ostatních odkazy, co? Ovšem momentálně mu záleželo jen na tom, aby se z něj drzounka nevyprostila jen tak lehce. Byl silnější, než ona a on to dost dobře věděl. Jenže kdyby byl slabší, ničeho by nedosáhl. Nakonec se jí podařilo dostat se mu k jedné tlapě, kterou ji držel a zuby se ho chytla. Zavrčel a ucukl, avšak i tak se jí aspoň nepustil. „Potřebuješ životní lekci. Neměj obavy, pokud ti ji nedám já, dá ti ji někdo jiný, když toho nejsou schopní tvojí rodiče,“ odfrkl si a až pak vyškubnul svou tlapu z její tlamu, čímž jí dal menší sodu do zubů a pustil ji ze svého sevření. Posadil se a začal si zraněnou tlapku čistit. Dál si ji nevšímal.

Ah, hloupá, to k ní nadmíru pasovalo. Jen škoda, že svá slova myslela spíše ironicky. Jinak by si vnitřně zajásal, že se konečně přiznala. Na druhou stranu, přiznání neznamenalo napravení. Pochyboval, že hodlala něco měnit. „No to máš smůlu. Já ti nic na zlatem podnose dávat nebudu. Ale doporučuju změnu, ne každý se k tobě vždy bude chovat jak k princezně,“ odpověděl jí znechuceně. Když měl obličej u jejího obličeje, udělala krok, který nečekal. Kousla ho do čumáku. Taková drzost! Vzdálil se a oklepal se, kapky krve odlétly metry daleko. I když počítal, že o žádnou velkou ránu nešlo. „Budu si dovolovat na každého, kdo si to zaslouží!“ zavrčel vztekle. Však on jí ukáže. Když to nečekala, silně do ní strčil, čímž ji musel shodit a oběma tlapama ji přidržel na zemi, přičemž zarýval drápy do jejího boku. „Nechceš se trochu ukázat, když jsi tak drzá?!“ promluvil se zasyčením. Neměla proti němu šanci. Avšak, ona si začala, takže... NIKDO ho nebude jen tak hryzat do obličeje. A vlastně kamkoli.

Vlčka začala vrčet, protože pokud se jí Corvus nelíbil do teď (a že nelíbil), tak jeho záchvat smíchu to maximálně zhoršil. Chvílemi vypadala, že se na něj vrhne, no jaké šance měla oproti staršímu a silnějšímu Corvusovi? Minimální. Jo, pod vlivem počasí se mohlo stát cokoli, ale sakra! To by v životě nedovolil. „Řekl jsem ti už několikrát, jak se chovat NEmáš. Myslím, že si aspoň dokážeš odvodit, jak se chovat máš, pokud nejsi nějaká úplně postižená,“ ušklíbl se. To nevěděla, co bylo opakem rozmazlenosti? I když, to možná takoví fakt netušili, tož pravda. „Přiznáváš, že jsi slabší? To se mi líbí, to se mi doopravdy líbí. Aspoň z PŮLKY víš, kde je tvé místo,“ podzvedl sebevědomě bradu a trochu se k ní přiblížil. „Ale lepší by bylo, kdyby úplně, nejen z půlky,“ zavrčel jí potichu skoro do obličeje.

Vyprskl smíchy. Vysloveně. I přes všudypřítomné sněžení a mráz se tu začal chechtat na celé kolo. Těžko říct, proč. Jeho minulost byla jen a pouze traumatizující, nic dobrého se v ní nestalo. Jo, svým způsobem zabil dva šílence a to už záleželo na úhlu pohledu. Jenže jeden z nich ho a celou rodinu trýznil celé dlouhé měsíce! A ten druhej, no, nikdo neměl nikdy dokázaný, že by dopadl stejně. Corvus taky nebyl svým způsobem v pořádku, i když by to nikdy nepřiznal. Smál se, aby nemusel brečet. Tak to bylo. Jojo, láska veliká,“ řekl ironicky, když se přestal smát. Náhle ho to začalo tížit na srdci. Ach, otevírat toto téma byl jako další kus duše do hrobu. „Mně je úplně jedno, na koho mluvím. Když je někdo blbej, řeknu mu to přímo,“ uchechtl se. Vlastně jí tím řekl, že byla blbá. No a co. Byla. Už řekl nejedenkrát, jak se chovala. Nad jejími posledními slovy udělal něco jako ironický nástřel ou. „To mělo jako bolet? Nic necítím,“ zvedl jedno obočí. Ach, fakt ublížená mladice. „Bez obav, JÁ bych nedovolil, aby z mých dětí byli rozmazlení parchanti,“ mrkl na ni s odpovědí. No představa, že by někdo jako Corvus měl někdy děti, byla mírně nereálná. A možná to tak bylo lepší.