Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla pravda, že proti smečkovė, dobře živené vlčici, bude mít velkou nevýhodu. Na druhou stranu žil jako tulák celý život. Naučil se různé triky, jak přežít. Takže se tak lehko nevzdá, to určitě ne. Šedivá kolem něj začala kroužit jak sup nad zdechlinou, no využila jeho prvotní pomalosti, ňafla ho a uskočila zpět. Corvus to cítil, avšak nějak urputně na to nereagoval. Bolesti měl v životě už dost, pár ranek z nadcházejícího boje zvládne. No zdálo se, že si s ním hrála. Černý vlk si nechtěl hrát. Přišlo mu to jen jako zbytečné zdržování. Stejně bojovali do krve a ne cvičně. Nebylo potřeba tu dělat divadélko. Jakmile se to od něj nejméně čekalo (což se stát mohlo, když zatím pozoroval jen kroužící vlčici), co nejrychleji uměl sebou mrskl, skrčil se a chňapl vlčici za jednu z tlap, přičemž trhl, s úmyslem ji aspoň vyvést z rovnováhy nebo jí přímo shodit. Samozřejmě jí nešel hned po krku. To by byl příliš očekávatelný útok, který by pravděpodobně lehce odrazila. Svůj krk si vší urputností chránil každý, no ne?

Tiše si odfrkl. Pro něj byl celý život jedna "malá" nepříjemnost, no poslední, po čem toužil, bylo mluvit o svých edgy myšlenkách s ostatními. Stejně to nikoho nezajímalo. Možná ani jeho samotného. Na Corvusova další slova mu položil tmavý vlk otázku, i když sám pochyboval, že ho to zajímalo. Což vlastně zmínil už předtím. „Otázka je, co se mi stalo v životě dobrého,“ ušklíbl se. Na žádnou příjemnou zkušenost se životem si momentálně nevzpomněl, avšak to byl jen detail, víme jak. No určitě jim nebude vyprávět o své minulosti. Řekl to i své sestře. Nikdy nemluv o své minulosti. Hodlal to dodržet. „Mám se bít, jen abych dokázal dvoum vlkům, že mohu něco znamenat? Já s tím nemám sebemenší problém,“ odpověděl jim odhodlaně a už připravoval svaly. Na jednu stranu na to neměl náladu, na druhou si rád prověří síly a ukáže, že něco uměl. Fakt toto dělal jen kvůli přijetí do smečky? Aby pak nebyl zklamaný. No vzhledem k tomu, že nikdy předtím ve smečce nežil, tak mu smečka s psycho vlky žijícími v izolaci přišla jako dobrý nápad. A možná tu dostane klid od blbců a jejich blbých keců (viz ta magie, že). Ani jeho sestra si sem určitě nikdy netroufne! Neříkal, že ji nechtěl už nikdy vidět, no dokud bude trvat na hovadinách, ať se o sebe stará sama. A stejně, pokud bude v této smečce, ona by sem za ním beztak nešla. Tohle... nemohlo být místo pro ni. I když by věřil, že co udělá on, udělá i ona.

Corvus usoudil, že pokud měl nějakou šanci být přijat na místo, o kterém prd věděl, bude to fakt velká náhoda. Na jednu stranu nevěděl, co ho k tomu vedlo, na druhou stranu měl pocit (ach ty vlezlé pocity), že pokud měl někde žít a ne se navždy toulat, lepší místo by nenašel. Jenže jak moc dokáže být přesvědčivý tulák, který si sem vleze v zimě a slyší o nich naprosto poprvý? Moc ne, co? Popřípadě ho vyhodí nebo sežerou. Jako aspoň ta vlčice tak působila, že by si z něj ukousla. „Zimu mám na salámu. Nehodlám se schovávat před zimou, spíš...před zbytkem světa. A před doživotním tuláctvím,“ pokrčil rameny. Taková smečka o pár členech byla vhodná volba se schovat před světem, že? Teda aspoň tu necítil nějakou velkou směsici pachů, tudíž pochyboval, že tu žilo vlků víc. „Nemám sebemenšího tucha, zda někdy někoho přijímáte. ALE nejsem jen bezmocný a vychrtlý tulák, který se hodlá od ostatních přiživovat a opečovávat. Na to sem žil příliš dlouho sám,“ hodil na tvář menší úšklebek. I když fakt byl, že on nebyl nikdy opečovávan ani od svých rodičů, haha. Teda od matky trochu jo, avšak od normálního života vlčat se to lišilo až moc. Naučil se samostatnosti a i když by teď žil ve smečce, to poslední, co by chtěl, tak být obsluhován. Jen mu asi chyběla vidina nějakého trvalého domova. Nikdy žádný neměl. Chtěl někde v hloubi duše poznat, jaký to bylo. Jeho místo narození za domov fakt nepovažoval. Ach, tak přece existovaly věci, které chtěl. Jen to nedával navenek najevo. Teda, ani to neuměl dávat najevo.

Brzy tu nezůstali sami dva. Přišel sem další vlk. A působil na něj podobným dojmem jako vlčice. Corvus usoudil, že by z nich byl skvělý páreček, jestli se už tak nestalo. Na druhou stranu, jak mohl takovým psycho vlkům fungovat vztah? Těžko říci. Avšak uznejme, samotnému Corvusovi by vztah taky nefungoval, víme jak. Na to byl moc komplikovaný. A taky se tak choval. Nedal ostatním možnost pohlédnout do jeho duše. No nehodlal to ani měnit. „Kašpar? To je jedna z mála věcí, co nejsem,“ odfrkl si nad jeho urážkou. Aby tu náhodou nebyl kašpar nakonec někdo jiný...„Co bych měl udělat, abych byl přijat do vaší smečky?“ promluvil po menší odmlce a menším zamyšlení. Představa, že někoho o něco žádá, se mu vůbec nelíbila. Bude v hierarchii dolejc než jiní. Ovšem potřeboval přežít, tak musel do smečky mezi jiné vlky. A kde by "zapadl" lépe, než na místě s takovými jedinci? Jasně, možná ho pošlou do háje, nebo ho zavedou za alfou, případně mohl být alfa i jeden z nich. Kdo ví. No ať to bude jakkoli, normálního tvora zde nenajde. Sladký domov, že? Samozřejmě, podle krkavce nebyl normální nikdo, ovšem existovalo nebýt normální a nebýt normální. Mezi usměvavými vlky s kytičkami v kožíšku by byl jak oheň obklíčený vodou.

Vlčice se napřáhla a jednu mu vrazila. Jasný, měl to jednou čekat. On si to možná neuvědomoval, avšak choval se jak prvotřídní de*il. To o něm řekne každý. Teda kromě její sestry, kterou sice od sebe odehnal, no asi se bez něj cítila teď bezmocně. Chudinka malá, haha. Ovšem byla to jen a pouze její chyba. Neměla na něj vyvalovat kraviny. U všech vlků, kolikrát na to ještě pomyslím, řekl si v duchu frustrovaně a pohlédl na šedavou, od které právě dostal facku. „Fajn, mám to mít. Je to vše?“ oddechl si odevzdaně. Došlo mu, že neměl momentálně náladu na nějaké souboje nebo spory. Cítil melancholii. A brutální. Měl na salámu, asi. To až nad jejími dalšími slovy zpozorněl. Mluvila o magiích a i když o nich mluvila jako o skutečných, nejradši by si nad nimi údajně odplivla. „Na nic jako magie jsem nikdy nevěřil a nevěřím ani teď. Nemám proč. A i kdyby fakt existovaly, jak mi naznačuješ, jaký mají význam? Už jen ta představa je nepřirozená, neblahý zásah do přírody,“ ušklíbl se. No upřímně, představa, že mezi nimi létalo něco jako magie, ho mírně děsila. A zároveň odpuzovala. Celý život žil jen s drápy a zuby. A tak mu to vyhovovalo. Proč do toho míchat něco...takového? Ach, chvílemi fakt litoval, že našel krajinu jako Gallirea. Aspoň by si ušetřil tyhle nepříjemnosti. Na druhou stranu, on svůj život znal. Nepříjemnosti by ho potkaly kdekoli. Nesešlo na tom. A možná proto odmítal věřit na magie. Protože to měl v hlavě jako něco nepřirozeného. Prostě by se radši odstřelil, než aby měl tu čest s něčím jako toto.

Už z dálky uslyšel to pronikavé, dost skřehotavé vytí. Musel se zakřenit, protože mu to ušima projelo jako nůž vnitřnostmi. Prvně si myslel, že šlo o nějakého starého vlka, no zanedlouho zahlédl vzteklou vlčici, která si to mířila přímo k němu a usoudil, že to jí muselo patřit to vytí. Nevěděl to 100%, avšak celkově působila zvláštním dojmem, že by se tomu ani nedivil. Když k němu celá skrčená a naježená dorazila, přičemž na něj promluvil, nasadil tázavě výraz. Dobře, ta neměla vůbec dobrou náladu. „To se mám jako bát, nebo...?“ promluvil k ní, upřímně příliš netušil, jak na tuto její reakci zareagovat. „Co bych měl chtít? Nic nechci. Jsem naštvaný a jen prostě jdu,“ pokrčil rameny a ještě víc se zamračil. „Zastavila mě až směsice pár pachů, co se tu prolíná. Hádám, že jsem na území smečky, co? To jsem upřímně nepotřeboval. Nejsem zas tak blbej, abych parazitoval na takovém místě,“ ušklíbl se. I když ho to zmátlo. Pachy tu byly. Jen ne moc. Možná nějaká nová smečka? Těžko říct. Zas tak se v nich nevyznal. „I když je fakt, že jsem plánoval jít dlouho do smečky. Ale kde by mě vzali, hm? Jsem jiný, než ostatní vlci. Nikam bych nezapadl. Nevadí, však. Tulácký život taky život,“ odfrkl si. Vevnitř ho to možná tížilo, avšak jak řekl. Byl by tam jak ryba na suchu. Vlastně tu vyprávěl o svých "pocitech" před cizí vlčicí, ovšem momentálně mu na tom moc nesešlo. Cítil se nad vším lhostejný. Ať si o něm myslí, co chtěla.

Mám 1x stříbrný ticket a ráda bych za něj dostala 100 oblázků.
Mám 2x bronzový ticket a ráda bych za ně dostala 50 mušliček a 25 křišťálů.
Děkuji!

<< řeka Mahtaë (jih)

Šel podél řeky, i když vůbec nevěděl kam. Občas si vztekem kopnul do osamělého kamínku, případne větvičky nebo hroudy sněhu. Taky si uvědomil, že musel být poblíž moře, protože cítil ten štíplavý pach soli. Představa, že skáče do moře a topí se, se mu náhle nadmíru zamlouvala. Už ho dohánělo k šílenství, jak nevěděl, co se sebou. Neměl nikoho a nic. Cítil se jak kdyby z něj někdo vyrvával všechny orgány a on posléze pozoroval, jak mu je ten někdo žere! Fakticky by to nejradši udělal. Zjistil, že se nemohl spolehnout ani na svou rodinu. Nemohl ani jí důvěřovat! I když, otázka zněla, zda jí někdy důvěřoval. Musel tedy přiznat, že už to s Rue vypadalo nadějně, jo, ovšem, pokazila to. Po*rala to. A fakt hodně. Ani ta hnědá puberťačka na severu ho nevytočila tolik jako jeho vlastní sestra. Znělo to jako skvělá ironie, bohužel šlo o realitu. Nakonec jen zavrčel a zakroutil hlavou, aby ty myšlenky zahnal. Nebude řešit moře ani sestru, kterou nechtěl aspoň zatím ani vidět. Bude řešit jen sebe, sebe a dále sebe. A bude se mít nejlépe. Čím méně věcí ho zajímalo, tím méně trpěl. Proto ho zajímalo jen minimum věcí, aby příliš netrpěl, logicky. Zastavil a zavětřil. Necítil sice žádnou kořist, ALE cítil čerstvé pachy vlků. Někdo se tu nacházel. A dost blízko. Hmm, měl náladu na nová setkání nebo by měl odejít?

Jen a pouze ji propaloval pohledem. Jak před ním couvala, jak začala kňučet a jak se jí do očí hnalo víc a víc slz. Byla slabá. Napravil by ji, avšak už ztratil jakýkoli zájem. Nebude vychovávat někoho, kdo byl naprosto posedlý magií. A ještě mu bude říkat, že se to chtěla učit dál! Co se jako chtěla učit dál, prosím pěkně? Nic takového neuměla. Asi jen trpěla nějakými halucinacemi. Po tomhle se mu už dostatečně hnusila. Takže už nic neříkal a jen se vevnitř posmíval tomu, jak zdrhala se skor brekem pryč. I kdyby se nepohádali a ona chtěla odejít, nezastavil by ji. Natož po...tomhle. Odplivl si. Až se srovná a přestane mlít blbosti, ať si ho klidně zas najde. Do té doby o ní nechtěl nic vědět! Nechtěl ji vidět ani slyšet! Vydal se druhým směrem, než ona, víc na sever. Byl naštvaný, frustrovaný, ovšem i smutný. Kazil se mu celý život. Byl zvyklý, že okolní vlci se chovali prostě blbě, avšak nečekal to u svých sourozencích. Rue byla možná plachá, ale dala by se napravit. A on byl odhodlaný ji napravit. Jen dokud se bude zajímat o magie, o ty mýtusy, ať si od něj drží odstup. Nebude si nechávat palici cpát nesmysly. To ani omylem. Možná však jednou najde vlky, s kterými si bude aspoň trochu rozumět. Na druhou stranu, bylo mu to už asi jedno. I když té příležitosti by s eúplně nevyhýbal, to vůbec...

>> bukový sráz

Nasadil otrávený výraz. „V jakém asi?“ odfrkl si. V jakém smyslu by to ON mohl myslet? To jí nedošlo? Asi ne. Teda, určitě ne. Co už. Nakonec nad tím jen zavrtěl hlavou. Tyhle její výlevy nemělo cenu řešit. Stejně jako ty bláboly, že vše bylo možné. Jo, jasně. Podle ní budou na obloze lítat draci a po duze skákat růžoví poníci. Nebo jako co?! Snažil se uklidnit, avšak moc mu to nešlo. A když začala blábolit cosi o vodní magii, dočista to nevydržel. „CO TO TADY U VŠECH VLKŮ BLÁBOLÍŠ? Nic takového neumíš, NEUMÍŠ! Já fakt nevím, v jaké galaxii to žiješ, ale nic takového jsi prostě nikdy neuměla, neumíš a umět nebudeš! Nic jako magie neexistuje! Je to jen obyčejná představivost některých vlků! Vzpamatuj se konečně!“ začal na ni řvát. Totálně se neovládl, pomalu si snad neuvědomoval, co dělal, ovšem když tady blábolila takové pí-!! To se nedalo! Prostě nedalo! Tohle byla její sestra? Tak naivní a hloupá? Proč? Proč nemohl vyfasovat normální sourozence? Jednoho musel zabít a druhá byla úplně vymaštěná. Aspoň, že už neznal Nirvanu. Taky by to nebylo dobrý. Nebylo. Nevěřil tomu. On byl ze všech nejnormálnější a chtěl k sobě někoho dalšího normálního. No to se mu už asi nikdy nesplní. Fuu, asi mu odumřely právě všechny mozkové buňky, co měl. Bye bye.

Zavětřil, jestli se tu náhle neobjevila nějaká kořist, avšak nic. A on už měl takový hlad! Musel to ještě chvíli vydržet. Jen chvíli, že? Pak pozornost přesunul zpět na svou sestru. „Ach, ty nevíš,“ začal a olízl si mokré pysky. „Jsme v krajině zvané Gallirea a věř mi, děje se tu plno divných věcí. Já ti o nich vyprávět nebudu, to poznáš sama,“ ušklíbl se. Bude sranda, až taky ztratí paměť nebo sní nevhodné jídlo a bude mluvit s duchy, hehe. Nad jejími dalšími slovy nasadil znechucený výraz. Věřila? VĚŘILA?! U všech vlků, to ať ani už nevyslovuje! „Že mě to u tebe vůbec překvapuje,“ odfrkl si a odvrátil od ní zrak. Ach, Rue, tak důvěřivá. Už to řekne naposled. Doplatí. Zvysoka doplatí. Chudák malá. Proč nemohla být jako on? Bylo by to jednodušší. Mnohem jednodušší, než ji převychovávat! A že se mu do toho vůbec nechtělo. Avšak, pořád to byla její sestra. Cítil vůči ní určitou zodpovědnost. Nic už se svými pocity teď nenadělá. „No?“ pokynul jí s tázavým výrazem, když se ho chtěla na něco zeptat. Doufal, že nepůjde o úúúplnou hovadinu. Asi by mu odumřelo pár mozkových buněk. A on by byl velice rád, kdyby mu nějaké zůstaly, víme jak. Už tak jich měl o pár méně ze setkání ze šedivým a tou hnědou, heh. Aspoň před jedním z nich dokázal, že byl víc.

Bylo včasné ráno, když Corvus zívl, dlouze se protáhl a pomalu vstal. Rozhlédl se. Nebe bylo zatažené a všude ležela kupa sněhu, no naštěstí nesněžilo, nepršelo ani nefoukalo. Den bude možná tmavší, avšak snad klidný. Došel k řece, z které pil i včera v noci a napil se i teď. Pak se vrátil k Rue a trochu do ní šťouchl, aby se probudila též. „Vstávej už konečně, než se tu do toho sněhu vsákneš,“ promluvil k ní, aby měla hned lepší probuzení. Budíííček! „Máš tady na Galliree nějaký cíl? Znáš to tady aspoň trochu? Protože já fakt ne. Vím jen, že jsem se tu zatím potkal jen se samými blbci a že tu můžeš mluvit s mrtvými. I když mně to přijde jako blbost. Muselo být něco v kořisti, co jsem chvíli předtím snědl. To už se NESMÍ opakovat,“ zavrčel si spíše pro sebe, když se Rue konečně dostatečně probrala. Corvus na drogách mluvil s nějakým duchem Vánoc nebo co. Fakt pořádný záhul. Vynechal svoji příhodu se ztrátou paměti, nepotřebovala to vědět. Ona teda nepotřebovala už vědět ani to s tím duchem, ovšem ať kdyžtak počítala, že se mohla sfetnout taky. Nebudou spolu navždy, že? Nebo snad ano? No byli si dost rozdílní. Každého to možná zavede to jiné smečky, každý měl možná jiný cíl života. I přesto, že se na něj krémová vlčice lepila jako klíště, nevěřil, že spolu dlouho vydrží. Posadil se. Stál by zbytečně.

<< kaštanový les

Nevíš, pomyslel si frustrovaně, avšak ne, že by mu na tom nějak sešlo. To, že si hned představila vraždící větev, bylo jasný oboum. Jí tuplem, když o ní byla řeč, lol. Nacházeli se v lese a Rue mu nabídla pomoc s hledáním kořisti. Odběhla někam hlouběji do lesa, s nadějí, že tam něco najde. No, aspoň k něčemu ta její nápomocnost byla. Corvus šel zatím napřed, pokud o to bude stát, a že bude, najde ho podle pachu. Rozhlédl se. Noc byla chladná a tichá. Myšlenky zas proudily v jeho hlavě plnou silou, pletly se do sebe, že skoro nevěděl, která bila. Vzpamatoval se zrovna, když k němu zpět přicupitala sestra. Nic nenesla. „Nic? To mě ani nepřekvapuje. Zima sprostá,“ zavrčel naštvaně. Už ho fakt toto období štvalo! Avšak, co jeho neštvalo, že? Naštěstí aspoň došli k části řeky, která nebyla zamrzlá. Voda v ní tekla v plném proudu, no pořád ne v takovém jako jindy. Černý vlk začal pít a tím hasit žízeň. Voda byla chladivá a v krku konečně cítil příjemno. „Nevím, jak ty, ale já se jdu aspoň trochu prospat,“ zívl. Nehodlal tu zbytek noci procestovat. Našel si místo u jednoho z místních stromů a tam ulehl do klubíčka.

<< rozkvetlé louky

Už jí na to nic neodpověděl. Neměl co. Nebude ji plácat po hlavě a mumlat na ni, jak bych se na tebe mohl zlobit nebo co. Prostě pokračoval v cestě čelem vpřed. „Jsem si VÍC než jistý. Dělal jsem si jen prču,“ zašklebil se. Jak to mohla vzít tak vážně? Fakt by byla schopná uvěřit, že mohly větve ze stromů ožít? Tak to na tom byla fakt blbě. Vešli do nějakého dalšího lesíka, s úmyslem zde najít nějakou kořist. Přece jen, na loukách se teď moc zvířat zdržovat nebude. Leželo tam sněhu jak nas-! Už aby ta zima blbá skončila. „Když už za mnou chodíš jak ocásek, pojď mi najít aspoň nějaké žrádlo. To, že jsi už žrala, neznamená, že na mě budeš jen čumět, jak větřím“ vyhrkl na ni a otočil k ní hlavu. Hm, jako on měl neustále zamračený výraz, ona ho měla neustále zachmuřený, smutný. Tak rozdílní a zároveň tak stejní. Ovšem aspoň už konečně ucítil čerstvý pach vody. Možná mu to bude muset stačit. Jídlo v této zimě nedostane zrovna zadáčo.

>> řeka Mahtaë (jih)

<< vodopády

„Pf, měl bych? Je tvoje věc, co chceš a budeš dělat. Jsi dospělá, svéprávná vlčice. Nemá kdo rozhodovat o tom, co budeš a nebudeš dělat. Včetně mě,“ pokrčil rameny. Ovšem, zlobil se a zlobil se moc! Kvůli ní byly jeho pocity smíšeně. Kvůli ní po dlouhé době cítil emoce typu strach a starost! Ano, i když se takhle neprojevoval, měl o ni strach. Avšak on nevěděl, jak dát takové věci najevo. A tak je nedával najevo vůbec. A vadilo to někomu? Ne. Jemu ne a jí taky ne. Aspoň tak nepůsobila. Naopak ním působila naprosto fascinovaná a plně na něj spoléhala. Kdyby rozhodl, že půjdou skočit z útesu, rozhodně by šla. Což bylo vtipné, znát takto manipulovatelné vlky. Ovšem usoudil, že využívat svoji sestru ke svým plánům se příčilo s jeho veškerými pocity. Což ho štvalo. Taková skvělá příležitost se tu nacházela. „No neznám případ, kdy by obyčejná větev ze stromu oživla a šla zabíjet vlky,“ ušklíbl se nad svým velice povedeným vtipem a pokračoval v cestě. U vodopádu neuspěli a tak se vydali dále po proudu s nadějí, že někde cestou byla řeka rozmrzlá. A rovnou by u takového zdroje vody mohli najít nějakého osamělého zajíce nebo tak.

>> kaštanový les