Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 1

Malý Corvus byl s maminkou a jeho sourozenci na procházce. Došli k blízkému jezeru, kam chodili vždy, když dostali příležitost. Jenže tato vlčata se chovala úplně jinak, než obvykle. Nehrála si. Nedováděla. Skoro si sebe ani nevšímala. Jen se obezřetně rozhlížela kolem sebe. Co kdyby se tu náhodou jejich otec objevil? A dal jim pár ran za tento nepovolený výlet? Vždy se hlavně jejich matka bála, aby je nenachytal. Neměli tyto procházky povolené. Bez něj. Kdo ví, kde každou chvíli lítal. Prý chodil lovit a vždy jídlo donesl, ovšem mohla matka spoléhat na to, že chodil jen lovit? No tak či tak, nemohli tu být moc dlouho. Mohl se kdykoli vrátit. Nesměla s tréninkem otálet a všichni sourozenci to věděli. Corvus měl zamračený výraz jako vždycky. Možná se s ním už narodil. Dnes budou mezi sebou cvičit boj. Corvusovi máma přidělila Sethe, Rue dostala Nirvanu. Chvíli okolo sebe kroužili, pak se na sebe vrhli. Fungovali v životě jako roboti, tedy aspoň se to tak mohlo někomu zdát. Dělali pořád to stejné dokola, a života si ani za jak neužívali.

Březen 3

„Fajn,“ odpověděl mu na to pouze. S plnou upřímností, on nějaké řeči o počasí nevedl. Pokud nebylo co důležitého na řešení, zhluboka to balil. Avšak tento vlk mu nejspíš pokoj nedá, tak co nadělá? Nic, samozřejmě nic. „Aha, pocházíš a patří ti,“ ušklíbl se. „Tak proč nejsi v tom svém delulu světě?“ dodal ještě pobaveně. To jel na nějakých houbičkách, nebo co? No on mu na jeho fet nálady neskočí. „Copak? Nevíš, jak fungují smečky? No normálně. Zabereš si nějaký kus území, staneš se alfou a přijímáš nebo odmítáš vlky. A pak podle toho, jak se zaslouží, jim zvyšuješ postavení výš, jako je delta, gamma a nejlépe beta, což je postavení hned p alfě,“ nasadil tázavý výraz. Třeba jednou taky postoupí výš. „Neříkej mi, že nemáš páru. Radši bych přestal mluvit o nějakých královstvích a přepnul se do reality,“ odfrkl si a podrbal se za uchem. Ach jaj, to bude zas pořízení. „A proč by ne? Narozdíl od jiných aspoň neřeším úplné kraviny,“ pokrčil rameny. Jestli on chtěl řešit kraviny, budiž. On ho v tom podporovat nebude. A pomáhat mu už nebude vůbec. „No vidíš, teď jsi na to kápl. Hloupí a slabí. Přirozený výběr existuje,“ olízl si suché rty. Jednoduché. I když tím pádem nechápal, jak přežila jeho sestra. No, co už.

I když ke svým sourozencům nikdy nijak nepřilnul, stejně ho toto urazilo. To, že jejich rodiče stáli za prd, neznamenalo, že jim nedokázali dát ani normální jména. „Drž pysk,“ prskl. Stejně měl na salámu, jak na ni bude mluvit, už tak měla slovník jak dlaždič. Takže on ještě promluvil slušně. Dál ji už ignoroval. Nastal čas lovu a Corvus nehodlal otálet. Stádo srn už se začalo shlukovat dohromady a tudíž by si museli pospíšit, než se všechna slabší zvířata schovají někam do háje. Asi nebudou lovit alfa jedince, že? Jestli to tak u srn fungovalo, idk. Zaměřili se na jednu srnu zatím trochu stranou. Po té půjdou. „Jasný,“ odpověděl mu tvrdě na taktiku a připravil se splnit svoji část plánu. Nebude lhát, nikdy nelovil ve skupině s jiným vlkem tak velkou kořist. Avšak nebyl úplně blbej, ne? I když to nikdy nedělal, dokázal to nějak odvodit, ne?

Březen 2

Nasadil tázavý pohled. Popovídat si? „Popovídat si. Je o čem mluvit?“ odfrkl si, no vlk pokračoval dál. Hm, tak asi jo. „Tady? Maximálně to zamrzlé jezero. Soudím, že by jsme tu smečku cítili. A nic jako království neexistuje,“ ušklíbl se. To by zůstal paf, kdyby někdy království viděl! „Poušť mi je u zadele. Vlastně je mi u zadele vše, dokud se mi to neplete do cesty,“ pokrčil rameny. Vlastně tento vlk se mu zrovna teď do cesty trochu pletl, no nehodlal vypasat jak asociál první třídy a tak šel s ním. Třeba k něčemu ještě bude. „Tulácký život není těžký. Jen ty musíš nad všemi překážkami chytře vyzrát. Nic není těžký, když ty jsi chytřejší,“ promluvil k němu jednoduše. Hlavně se nezhroutit. To bylo hlavní. Pokud to tak někdo měl, tak papa v nebíčku bebíčku.

„Jasně, takže nezajímají,“ uchechtl se taky. Nepotřebovala to vědět a nepotřeboval to vědět nikdo. Ani to, že jeho jedna sestra se zde nacházela kdo ví kde. Ne, ta ho pěkně dodělala. Avšak, možná se už vzpamatovala. Pokud to tak bylo, určitě si ho brzy najde a omluví se. „Na svůj věk máš pěkně pestrý slovníček,“ vyřkl a podzvedl obočí. Kolik jí tak mohlo být měsíců? Možná ani ne pořádně půl roku? Heh, kdyby řekl kdy sprostý slovo on, dostal by nálož. Au. No aspoň by si ulevil. „Nene, Stín URČITĚ neříkal o tomto zákazu. Však se ho pak můžeme zeptat, viď?“ promluvil k ní s přivřenýma očima, tu přezdívku vyslovenou z jejich úst ignoroval. Měl neblahý pocit, že mu tu zůstane. No počítal s tím, že zákaz chodit do úkrytu nedostane. Proč by taky? Do smečky patřil a ke smečce patřil i úkryt. Smůuula Vlče. „Prej, že se neumím rvát? Co mi Gallirea vzala, to si vezmu zpět, to se neboj,“ odpověděl jí, i když kdo ví, zda tomu rozuměla. Avšak mluvil pravdu. Tohle nenechá jen tak! Náhle ucítil pach srnek. Kořist. Jídlo. Hlavně to bylo znamení, že jaro přicházelo a nouze o kořist skončí. Olízl se. Přidali se k nim zpět i Stín s šedivou a přikázali túru na lov. Corvus se zvedl a projevil souhlas. I když představa, že s nimi šla i tato malá nezbednice, se mu nezamlouvala. No třeba dostane od srny kopanec a trochu se vzpamatuje. A nikdo nebude muset obviňovat jeho, ha!

Temnota

No začínalo by to tak, že by mu šel od tlapek černý kouř, je možno i nekontrolovaně. Postupem levelů by s ním mohl postupně formovat, bralo by mu formování méně energie, pak by dokázal vytvořit stínového vlka, pak víc stínových vlků a na konci by s ním/nimi dokázal i manipulovat/řídit je, s použitím víc a pak míň energie.

Ušklíbl se, aby zahnal úzkost, co se na něj hnala. Nechtěl o svých sourozencích mluvit, ani aby vyslovil jen jejich jména. I to přinášelo jen bolest. „Neříkej, že tě zajímají nějaká blbá jména,“ odpověděl jí zlehka. Pochyboval o tom, že zajímala. Pokud se ptala jen aby řeč nestála, nemusela říkat nic. „Ha, takže ani nevíš, jak se budeš jmenovat v dospělosti, jak smutné,“ vyřkl, poslední slovo samozřejmě ironicky. Měl na salámu, jestli ji budou jako dospělou zvát Vlče. „Ale ano, může mi to být vlastně u zadničky,“ pokrčil rameny. Ještě ho rodiče sežerou, že tu kritizuje jméno jejich dcery, oops. Dostali se k tématu o úkrytu a nad jejími slovy málem vyprskl smíchy. „Pochybuju, že ti kdokoli dal oprávnění o tomto rozhodovat,“ odfrkl si. Nedal, to měl jasný. Avšak troufala si pěkně... I když ne, že by to Corvuse jakkoli mělo rozhodit. Určitě ne. Každé druhé vlče se chovalo, jak kdyby sežralo svět. A pak přišla ještě puberta a to byla konečná.

Březen: 1

Zrovna se chystal odejít, když na něj někdo zavolal. Otočil se na patě. Stál tam jakýsi zvláštně zbarvený vlk, asi nedokázal tu barvu správně identifikovat. Corvus tyhle detaily neřešil. On byl prostě černý, černou poznalo i malé vlče. Avšak takové zbarvení? Idk. Asi byl trochu blbej. Přikráčel blíž k němu, i tak si držel odstup. Logicky. „No? Chceš něco?“ podzvedl obočí. Vlastně neměl tucha, jak moc měl náladu na společnost, avšak na jednu stranu, proč ne. Pokud nebude vlk moc mentál. „Kvůli tomuhle jsi mě zastavil, jo?“ zeptal se ho pobaveně. To ho zajímalo? Pochyboval. „Vlastně na to stejný bych se mohl zeptat tebe. Musím uznat, že máš pravdu v tom, že v zimě na severu nic není, no,“ odfrkl si. I to jezero zamrzlo a on se nemohl napít, uh oh. „Ale dobře, pokud tě to tolik zajímá. Jen tak bloudím a přemýšlím. To už je jedno, kde bloudím, jestli v poušti nebo na severu,“ pokrčil rameny. A radši bude bloudit v zimě, než v teple, asi.

Dva dospělci si odešli značkovat hranice území a Corvus tu byl ponechán na pospas toho nadmíru sebevědomého a otravného Vlčete. Nejspíš si nikdo nepovšiml, že svá slova myslel ironicky a tak to tím pádem znělo, že se celý nabízel sloužit nějakému usmrkanci. No, ať si říkali, co chtěli. Zjistil, že by mu ublížit nedokázal, avšak kráčet za ním jak kráčela šedá za Stínem, taky nehodlal. To by... bylo pod jeho úroveň. Prej poskok malého vlčete. U všech vlků, kam jsem to dotáhl, pomyslel si mírně frustrovaně. Ne, nelitoval, že se dokázal sem dostat, když už ho to stálo tolik úsilí. Aspoň zjistil, že musel získat zpět své schopnosti a měl za cíl jim ukázat, že fakt nešlo o žádného ničemu. Jen tu prostě nečekal dvě tak přidrzlá malá vlčata. Jedno z nich teda někam zmizelo, těžko říct kam, no toho druhého se nejspíš jen tak nezbaví. Pouze se ušklíbl. Super, teď tu bude dělat chůvičku. No těšil ho aspoň fakt, že tohle vlče taky nejspíš nemělo královskou výchovu. Viděl jeho rodiče. Aspoň tu šedou, jistotu, že Stín byl otec, neměl, i když si to myslel. „No jasně, že jo. Výběr jména mého a mých sourozenců proběhl normálně po klasicku. Naopak je divné se jmenovat Vlče,“ podzvedl obočí. „Mi řekni, nevadí ti to jméno? Vůbec?“ nasadil pobavený výraz. Teď možná má na salámu, avšak co až trochu povyroste? Dospělý vlk se jménem Vlče... to znělo dost komicky. Viděl to v budoucnu na přejmenování se. Nad jejími posledními slovy si odfrkl. To si fakt myslela? Au. „Vytrhla jsi mi pár chlupů, ale to vítězství fakt neznamená,“ zabrblal podrážděně. Kdyby o svém vítězství mluvila její máma, tak by to i přijal. No tohle? Ani omylem! Poté se zvedl a oklepal se. Možná by si měl les trochu projít, aby se naučil nějaké záchytné body a neztrácel se tu. Přece jen, teď tu už bydlel. „Hádám, že někde máte taky nějaký úkryt, co?“ promluvil na Vlče, aniž by se na ni ale podíval. Zatím se rozhlížel okolo. Nemyslel si, že nevěděla o jejich úkrytu. Nejspíš se tam i narodila, že...

Šedý vlk mu chtěl nejspíše prohlásit jeho konečný výsledek, no to malé vlče tu furt otravovalo. A tak ho musel napomenout. No bylo na čase. Avšak zarazilo ho, že se to vlče jmenovalo Vlče. Přišlo mu to zvláštní a on si říkal, že na tom byl ještě dobře, na druhou stranu to té malé kuličce vůbec nevadilo. Konec konců, mezi Corvusovu starost to též nepatřilo. Ať si vlče vlci pojmenují klidně Sluníčko, co ho to vůbec zajímalo? Tak či tak, Corvus se stal novým členem Bukové smečky. Věděl, že se to té světle šedé vlčici nelíbilo, no dokud ho nesejme ve spánku, asi dobrý. On nikdy nepočítal s žádnými vřelými vztahy. Nejen, že si přátele dělal nerad, no ani to neuměl. Potřeboval jen nějaké menší zázemí. „Myslim, že ti mohu poděkovat. Nehodlám být žádný příživník, obyčejně sám takové vlky nenávidím,“ ušklíbl se. Takového vlka by možná sám hodil ze srázu, haha, takže v tom ho chápal. „Jsem Corvus,“ představil se, protože to poslední, co chtěl, bylo aby ho někdo nazýval přezdívkou jako Kašpar. I když kdo ví, zda mu to nezůstane. Nad slovy Vlčete nasadil tázavě výraz. Ta vlčka měla dost vysoké nároky. „Já a poskok vlčete? Zkusit to můžeš,“ odfrkl si směrem k ní. Ne, nehodlal být poskokem Vlčete.

1

No Corvus měl žížu, bohužel však Gallireu válcovala zima a jezero tudiž zamrzlo, jako většina vodních zdrojů. No nic, jeho žízeň nebyla akutní, to vydrží. Rozhlédl se. Nacházel se tu sám, což mu plně vyhovovalo. Anebo ne? On sám dost dobře věděl, jak do dopadalo, když se až moc ponořil do svých myšlenek. Takže to znamenalo, že potřeboval nějakou zábavu. Jenže, co tu měl jako dělat? To měl snad jít bruslit nebo? Eh, jen ne se ztrapňovat. Ani nebyl tím typem, co by dělal šaškárny na ledě, takže... Vydal se podél jezera, že najde aspoň nějakou kořist. Měl by se konečně nažrat, než zhubne. A on potřeboval spíš kondičku, než být kost a kůže, víme jak. Poštěstilo se. Ulovil si osamělého, byť mírně vyhublého králíka a nažral se. Jeho žaludek právě zažil ráj. Zahrabal zbytky a vydal se dál. Pokud se tu něco nepřihodí za těch pár sekund, nemělo cenu tu zůstávat.

Sundal ze sebe vlčici i to malé vlče a šedivý vlk to ukončil. „Jen tak zbaběle neuteču. Jsem rozhodnutý zde být a získat zpět své schopnosti“ odpověděl mu pevně na jeho polootázku. Avšak světle šedá ho měla chuť za ten zásah její dcery do stromu chuť na místě popravit. Ať si říkala, co chtěla. To klubko chlupů si to zasloužilo. „Zabít? Ne. Jen mi nebude žádné děcko doslova skákat po hlavě,“ převrátil očima. No jo, mateřské pudy, to on znát nemohl. Vlče. Zabít. Ublížit. Náhle se mu pod vírem nových myšlenek zatmělo před očima a začalo mu pískat v uších. Minulost ho znovu dostihla. Pro tentokrát naštěstí se mu vlčátko zakouslo do zadní tlapy a cosi na něj pořvávalo, no Corvuse to naplno vzpamatovalo. Všimli si jeho výpadku? Možná, kdo ví. „Pf, jde vidět, že tvá dcera je nadmíru v pořádku,“ zašklebil se, těžko říct, zda nad svými slovy, anebo nad prvotním tlakem v jeho tlapě, v kterých měl zaseknuté vlčiny zoubky. No díky jejím malým zoubečkům to víc štípalo, než přímo bolelo. Chytl ji za zátylek, vytrhl si ji z jeho tlapy asi i s trochu chlupy a kůže a odložil ji kousek od sebe. Znělo to od něj divně, no asi by malé vlče nedokázal v životě zabít. Vždyť mohl být kdysi na jeho místě i on. Malé ležící tělíčko bez jakékoliv známek života. Ten pohled ho děsil už jen v myšlenkách.

Corvus jí pěkně potahal za ocas a vytrhl jí pár chlupů. No želé vlčice se otočila v pase a kousla ho přímo do krku. No dobře, to už černý vlk cítil a celkem dost. Jen se to snažil nedat najevo. Zavrčel, avšak to se na něj připravilo další překvapení. Přímo na obličej mu skočilo nějaké malé tělo a začalo ho drápat po obličeji. Celým svým tělem se rozmáchl proti šedé, čímž do ní silou vrazil a i když si způsobil na krku další šrámy, musela ho být nucená pustit. Když ucítil úlevu z krku, začal máchat hlavou, aby se zbavil toho škvrněte na své hlavě. Avšak drželo se pevně! A tak máchl hlavou proti nejbližšímu stromu a ta malá potvora si vysloužila asi dost velkou modřinu. Bouchl se mírně taky, ale dokázal díky stromu ze sebe to vlče nejspíš sundat, i když ho asi pěkně ještě poškrábalo. Ještě do něj šťouchl, aby ho trochu odstrčil a neměl ho u sebe tak blízko. Oklepal se, až kolem lítaly kapky krve. Ať už z jeho krku nebo obličeje. Podíval se se stáhnutýma ušima na všechny okolo. Na šedivou, na tmavého, na to klubko chlupů, co si skopl z obličeje a i na to další vlče, co se tu objevilo. Tohle plánovali od začátku? Anebo si ta vlčata dělala, co chtěla? No upřímně, musel uznat, že tady vlčata fakt nečekal. Ovšem pokud byli ti dva dospělí partneři, dalo se to očekávat.

Jeho trik zabral. Dokázal ji odhodit kus daleko a i když zůstala stát asi o dva metry dál na tlapách, bral to jako osobní úspěch. Aspoň jedna vlastnost ho nezklamala. Tmavý vlk něco říkal, však Corvus ho příliš nevnímal. Byl příliš soustředěný na boj a šedivou vlčici,která kolem něj začala kroužit a kousat ho, drápat ho. Na černým už byla znát nějaká únava, za to tato jí měla snad na rozdávání. Takže asi proto použila tento způsob. Zavrčel pokaždý, když schytal hlubší šrám a jednou se zkusil i ohnat, jenže to už mu bylo jasný, že by se snažil zbytečně. A tak padl na bok, asi třikrát se překulil, vyskočil zpět na tlapy, hupsnul těsně za vlčici a chytl ji za ocas, přičemž vší silou, co ještě měl, za něj začal tahat. Asi by neudělal dobrý dojem, kdyby jí ho tu vysloveně utrhl, no to se mu beztak nepovede. To by musel být ještě v lepší kondici a šedá by musela být slabší, aby se nějakým způsobem nevyvlíkla. Ona byla mrštná žížalka. Byť se mu to nelíbilo, prostě to tak bylo, bohužel.

Její tlapku stihl zubami maximálně škrábnout. Jaktože byl tak pomalej? Věděl, že dokázal víc! No kdyby ne, nezabil by v roce svého schopnějšího a silnějšího otce, byť s menší pomocí, že. Gallirea ho zkazila. A on musel své schopnosti získat zpět. Nemohl zůstat navždy tak pomalý, jak vlčice říkala. Musel vymyslet něco jiného. Corvus mohl být silnější, ovšem vlčice byla rychlejší a vytrvalejší. To bývala občas větší výhoda, než síla. Napřáhl drápy, rozběhl se, avšak na šedivou neskočil. Místo toho prudce zabrzdil kousek od ní, až od země odletěl sníh i s dalšími předměty, jako případnými kamínky nebo větvičkami, které ji trefili prudce do obličeje. Zatímco zůstala snad zmatená z náhlého výpadu, vší silou do ní vrazil z boku, aby ji vyvedl aspoň z míry, a ještě lépe ji shodil na zem. Pokud nebyl rychlý, využije sílu. To byl jediný způsob pro něj, jak prokázat, že už s bojem určité zkušenosti měl. No dříve býval i vytrvalý... no tomhle způsobem se obhajovat těmto dvoum nebude, že jo. Nebyl blbej.