Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 9

Kdyby byl člověkem, promnul by si frustrovaně obličej rukama. No Corvus se narodil jako vlk a tak tohle nedokázal. Ne, fakt jí nebude přiznávat, že chtěl utéct. zas tak hloupě se chovat nebude, aby přiznával něco takového. Musel myslet chytře a rafinovaně! A byť to před chvíli moc chytře nevypadalo, tak se tím snažil řídit. Avšak neměl ani rok. ještě to občas dost pokulhávalo. „Jen jsem myslel, že jsem ucítil něco podezřelého. Nic víc, nic míň,“ odpověděl jí, chystal se trvat si na svém. Nejlépe by dodal a už na mě nemluv, bohužel momentálně by ho matka slyšela. A další přednášku nepotřeboval, fakt ne. Sestry tam zas začaly fňukat a Corvus radši ještě zrychlil, aby zalezl do nory a rychle usnul, než je tu furt poslouchat. Už se beztak cítil celkem unaveně a tak mu spánek jen prospěje. Teda jestli se vyspí. Otec mohl kdykoli přijít a začít nové rodeo. Jak by mu nejradši zakroutil krkem! Proč musel být tak mladý? A proč nikdy nic matka neudělala? Ona přece byla taky dospělá. Copak by proti němu neměla šanci? Říkal to holt furt. Když přišel strach, stal se velkým nepřítelem. Oni si z jeho slov nikdy nic nevzali. A dělali velkou chybu...

Duben 8

Jen tak tam stál a rozmýšlel. Zrovna se rozhodl, že se vrátí, když v tom za sebou uslyšel kroky. Trochu se lekl, ne že ne. Mohl to být totiž on, víme? No spíše naštěští šlo jen o jeho zbytek rodiny. Matka mu začala dělat přednášku. Aspoň pro něj to přednáška byla. Tohle by mu ještě tolik nevadilo. Uvědomil si, že udělal chybu, i když to nahlas nepřiznal. Vždyť přece nechtěl, aby se jim něco stalo, ne? Chtěl se toho tyrana zbavit, ne nechat své sourozence a matku na pospas osudu. Avšak uši stáhl, když na něj promluvila jeho sestra. Tenhle přehnaný strach u ní tak nenáviděl! A vlastně celkově u všech! Copak si neuvědomovali, že nesměli dát najevo strach? Aby byli silnější a odolnější a nic je nebrzdilo! Sakra už. „Zas tak dlouho jsem pryč nebyl,“ mírně na ni zavrčel. Dál si jí nevšímal. Vydal se jako první směrem k noře. Tentokrát šla matka až jako poslední, aby je měla lépe pod dohledem. No asi nehodlala, aby se to stalo znova, že jo. Třeba by se po něm Seth opičil, jako tendence k tomu měl. Jen u svých sester na to nespoléhal.

Duben 7

Rue se od něj oddělila a šla brečet ke sestře. Jen nad tím zavrtěl hlavou. Po tom všem, co se stalo, si to pořád neuvědomovaly! Proč? Jak? Nechápal to. „Jsem jen upřímný,“ řekl si už jen pro sebe. Šel úplně poslední, byť na ně matka pravidelně dohlížela. Uviděl příležitost utéct. A tak ji využil. Když zrovna matka větřila, rychle zmizel mezi keři. Corvus si momentálně neuvědomoval plné následky svého činu. Co by zbytku rodiny otec udělal, kdyby jen tak utekl? No? NO? Corvus bohužel viděl jen příležitost zmizení. Avšak pak zastavil. Možná, že se v něm probudila špetka soucitu? Samozřejmě, že ano. Jeho cílem bylo přece otce zničit, nějak se ho zbavit. Nemohl nechat svoji rodinu na holičkách a hlavně by asi nedokázal žít s tou vinou, co by své rodině svým útěkem způsobil. Na druhou stranu, ta šance, ta touha zmizet a už se nikdy nevrátit...stejně tam s ním nikdo nežil na stejné vlně! Corvus si připadal tak jiný! Takže tu stál jen mezi keři a rozmýšlel. Utéct, či čelit nebezpečí?

Duben 6

Odfrkl si. „Ty naděje budou skutečné, až se otce zbavíme,“ zamumlal nazpátek, Dokud se tu nacházel on, nic nebude v pohodě. Její sestry mohly být jakkoli naivní, no realitu nezmění. A jestli se ho nehodlal zbavit zbytek rodiny, udělá to sám. Byl sice mladý a ještě slabý, avšak nějaká cesta existovala, ne? Musela. On na to přijde. Jednou...Vydali se zpátky do nory. Prvně si sestřininého mumlání nevšímal, pak ho to začalo lézt na nervy. Rušilo mu to myšlenky! „Můžeš přestat? Je to otravný. A k tomu to je lež,“ sykl potichu tak, aby ho matka neslyšela. Ta se sice otočila, no uznala to jako normální rozhovor a tím pádem pokračovala dál. Převrátil očima. Jak rád by někdy vypustil ven, co si myslel. Jenže...na to neměl odvahu. I když na to vůbec nevypadal, bál se a to dost. Jen...to uměl nedávat tolik najevo. Narozdíl od jeho sester, které se třásly jako kdyby bylo -30°C. Nepřátelé strach cítili a viděli ho. A jejich otec byl nepřítel. Aspoň pro něj...

Duben 5

Převrátil očima. Rue nejspíš neměla na jeho výbuch vzteku slov. Co jí to asi připomnělo? Těžko říci, on Corvus si ani zdaleka ještě neuvědomoval, že byl po otci víc, než si jen kdokoli dokázal představit. No jo no, geny se nedaly prostě zapřít, no. A i když mu byl povahově i vzhledově nejpodobnější, stejně toužil po karmě. Nenáviděl ho stejně jako asi nikdo tady. Spíš mu nešlo do hlavy, proč nikdy neutekli? Proč je matka nevzala a neutekli? Už by ho nikdy nemuseli vidět! A ona tu s nimi zůstávala dál a dál, nechala je všechny trpět! Měla na tom taky svůj podíl viny. Na druhou stranu, dokázali by někdy žít v bezpečí a bezestrachu, že je najde a dá jim za ten útěk co pro to? Nebáli by se celý život každého šustnutí, jako třeba teď toho blbýho ptáka? Bylo to na něj moc složité, zavařovala se mu z toho hlava. „Aby nám dala naději se cítit se lépe, víš? Ale je to jen falešná euforie,“ sykl k ní potichu. Sama věděla, že to nebude dobrý, dokud nepodniknou zásadní krok. Krkavec věděl, že jim dávala jen falešnou naději. Rvalo to pokaždý uši! Nakonec jim matka přikázala, že se budou pomalu vracet. A zase celý odznova...

Stín se přidal k zákusu do krku srny. Srna neměla sebemenší šanci. Už byla slabá, unavená a dezorientovaná. Netrvalo dlouho a oba ji skolili a ukončili její trápení. Lov skončil. Potlačil ušklíbnutí, když se Vlče zakousla už do skoro mrtvé srny, no na jednu stranu musel uznat, že odhodlání a odvahu měla. No kdyby byla srab, neměl tu jistotu, že by si ji tu nechali. Nemohl vědět, co se jim honilo hlavou okolo toho vlčete. Šedá vlčice už čekala na nějaký pokyn, no nic takového tu nejspíš nefungovalo. Corvus teda nic jako pokyn k jídlu neznal, vždyť ve smečce žil poprvé a to teprve krátce, ovšem představa, že to přiznává, mu přišla nereálná. Ne, to přiznávat fakt nebude. A tak bez dalšího čekání se přidal k jídlu. Čerstvě ulovené maso srny chutnalo výborně. On vlastně nikdy srnu nejedl. Neměl ji nikdy s kým lovit. A i když to bolelo jeho ego, nejspíš by to sám ani nezvládl. Nějaké mládě možná, avšak taková si rodiče až moc chránili, dostat se k takovému znělo nereálně. Jaká škoda...no teď tu měli kořist, při které se nažerou všichni dostatečně. Nemělo cenu přemýšlet o takových věcech.

Připadal si zaháknutý o srny levou nohu jako mravenec. Snad skoro nepostřehla, že na něm visel nějaký vlk! Zásadní krok, i když dost šílený, udělala ta malá vlčice, která skočila prvně na Stínova záda a poté na srninu hlavu. Zatím dostal i menší ránu do plece, avšak že by ho to extrémně zastavilo, to se říct nedalo. Pf, ten už dostal ran. On se jen tak nepustí! Vlče se udržela na hlavě jen chvíli, pak už padala dolu. Ouch. No zachránit ji byla práce druhého vlka, Corvus se nacházel na nevhodném místě pro záchranu. A asi se tak stalo. No tak či tak, srnku to vyvedlo z míru a ztrácela jistotu i rovnováhu. No nastal čas na další část. Srnka měla těsně po útoku malé piraně hlavu ještě mírně skloněnou a tak se pustil její hnáty, odrazil se a než stačila hlavu zas zvednout a utíkat dál, zakousl se jí pevným stiskem do krku. Táhl ji směrem dolu. Srnka už tak měla pochybnější pohyby. Když se jí chytnou vlci oba, určitě ji konečně shodí. Avšak co vyvede dál Vlče, to už bylo jen ve hvězdách...

Duben 4

Kdyby to tak věděl. Kdyby tak mladý cokoli takového věděl. „Já tomuto nerozumím! Nechápu to! Nech toho už!“ zaútočil na ni slovně, přičemž následně potlačil slzy, co se mu chtěly drát do očí. Kdyby tak věděl... To bude dobrý, to bude dobrý... Bude? „Matka lže,“ sykl v odpově%d pouze. Připadalo mu, že nikomu nevěřil. Ani své matce, ani svým sestrám a bratrovi, vlastně možná nevěřil ani sobě. Jak měl jeden vědět, čemu věřit? Dalo se to nějak poznat? Kdo ví. Jejich život byl prokletí. nenašel by na něm cokoli dobré. I v tomto věku dost dobře věděl, že takhle život normálně nechodil. Mělo to být celý jinak. Měli být šťastná rodinka, to si všichni přáli, ne? Nebýt toho zatraceného otce-! Jednou se mu pomstí. Musel. Za sebe a svou rodinu. Najednou to v křoví hlasitě zašustělo. Celý se naježil. Ne, ne, ne! Ovšem nakonec se ukázalo, že šlo jen o ptáčka, co něco asi lovil v křoví. Došlo jim to, když vyletěl zpod listoví. Corvus se leknutím skrčil. Od někoho určitě zazněli výkřiky. No pak se hned narovnal. Všiml si ho někdo? Kdo ví. Musel působit silně! Silněji, než všichni tady. Dělalo mu to dobře.

Duben 3

Její omluvu ignoroval. Místo toho se oklepal a díval se na bratra, který se zubil od ucha k uchu. Něco na něm působilo divně, avšak co? Nechal ho být. otočil se zpět na svou sestru Rue, která tu začala kuňkat. „Přestaň! Brzy nám už ubližovat nebude. O to se postaráme!“ odpověděl jí odhodlaně. Fakticky myslel na to, že by se zbavil jednou svého otce? Jak se mohlo vlče zbavit většího, silnějšího a státnějšího vlka? A ještě k tomu tak agresivního, který jim v každém záchvěvu vzteku ubližoval? Kdyby na to někdy došlo, dokázal by něco udělat? „Strach je nepřítel, proti kterému musíš bojovat,“ podzvedl nad svými slovy hlavu. Seth přikyvoval jako splašený. Nirvana se mírně mračila. Matka je náhle přizvala jít si na chvíli zaplavat. Plavání? To mu nepomůže jednou oplatit otci své činy! Jenže ostatní sourozenci šli a on tu nemohl zůstat a trucovat. To mu přišlo pod jeho úroveň. A tak si oddechl a dohonil je. Namočil do vody první packu, druhou...A pozoroval, jak se jeho sestry a bratr pokoušeli bavit. Jenže pach strachu tu pořád přebýval. On chtěl být nad věcí a tak jen stál. Vypadal jako rozený vůdce! A to se mu líbilo.

Duben 2

Jako bratr s bratrem bojovali ostřeji, než holky. Však klasika. Seth byl celkově ostrý. No choval se úplně jinak, než ostatní. Nic nebral vážně. Snad si i myslel, že si jen hráli a nikdy to v praxi nevyužije! Menší, ani větší zranění skoro nevnímal. Cítil vůbec bolest? Těžko říci. Celkově se choval lhostejně, až s náznaky šílenství. Avšak, bojovalo s ním dobře. zatím byl černý vlk moc malý na to, aby poznal, jaké problémy by to tu mohlo v budoucnu dělat. No jejich boj skončil, jakmile se k nim připletly jejich sestry. Všichni skončili vlastně v sobě, protože jim sestry podkoply jejich malé tlapičky. Seth se začal chechtat, avšak Corvus zavrčel. Jemu to vadilo. Tak pěkný boj s bratrem vedli a ty dvě ťupky se sem tak připletly! na to neměli přece čas, no ne? „Dávejte pozor!“ postěžoval si vlčecím hlasem směrem ke sestrám. „Musíme poctivě tlénovat. Tak, abychom byli jednoho dne silnější než otec a mohli mu to oplatit,“ zašeptal ke svým sourozencům tak, aby je matka neslyšela. Ona tyto slova slyšela nerada. Ovšem, proč? Nechtěla by mu dát taky karmu? Vůbec tomu nerozuměl. Celkově měl teprve cca půl roku a vztahům mezi vlky nerozuměl ani zamálo. Vlastně neměl ani šanci tomu porozumět. O tom vlčata většinou poučovali rodiče. Jenže matka je jen učila lovit a bojovat. A otec je neučil nic. Chtěl jen ukázat otci, že byl také silný.

Jedno blbý slovo a už ta zvířata zabystřila. Ach. No naštěstí to dopadlo dobře a srnec to neuznal jako důkaz nebezpečí. Vlče se možná zaškaredila kvůli jeho slovu, avšak on se tiše bavil nad tím, jak to pod ní křupalo. No aspoň, že se tu nenacházelo víc větviček nebo suchých listů, haha. Avšak co měl sám říkat? Těž nebyl zvyklý lovit tak velká zvířata. Nedělal to dneškem poprvé? Těžko říci vlastně. Už ani nevěděl. No ztrapnit se tu nesměl. Už tak tu byl pro všechny tak na hraně. Čekal na své pozici, dokud Stín nezavelel příkaz k útoku. Vyrazil ve stejný čas jako tmavý vlk a jako on po ní chňapl, jen z druhé strany, aby nemohla tudy utéct. Jakmile se srna ohnala hnápou, rychle uskočil, aby nedostal kopanec. Když srna chtěla běžet napravo, nacházel se tam Stín s Vlčetem. Nalevo se zas nacházel sám Corvus. Její jediná naděje bylo běžet dál, avšak vlci určitě nechtěli běžet věčnost a čekat, až se unaví, že? Dřív by byli asi unavení oni. Nebo aspoň on. Dostal se ke srny přední noze a prvně ji chytl tesáky. Nemyslel si, že ji sám shodí, to vůbec. Jen ji hodlal aspoň trochu zpomalit, případně vychýlit trochu z rovnováhy (a tím ji zpomalit, haha). Vší silou trhl a zuby se držel srnčího masa, drápy se opíral o zem.

Duben 1

Malý Corvus byl s maminkou a jeho sourozenci na procházce. Došli k blízkému jezeru, kam chodili vždy, když dostali příležitost. Jenže tato vlčata se chovala úplně jinak, než obvykle. Nehrála si. Nedováděla. Skoro si sebe ani nevšímala. Jen se obezřetně rozhlížela kolem sebe. Co kdyby se tu náhodou jejich otec objevil? A dal jim pár ran za tento nepovolený výlet? Vždy se hlavně jejich matka bála, aby je nenachytal. Neměli tyto procházky povolené. Bez něj. Kdo ví, kde každou chvíli lítal. Prý chodil lovit a vždy jídlo donesl, ovšem mohla matka spoléhat na to, že chodil jen lovit? No tak či tak, nemohli tu být moc dlouho. Mohl se kdykoli vrátit. Nesměla s tréninkem otálet a všichni sourozenci to věděli. Corvus měl zamračený výraz jako vždycky. Možná se s ním už narodil. Dnes budou mezi sebou cvičit boj. Corvusovi máma přidělila Sethe, Rue dostala Nirvanu. Chvíli okolo sebe kroužili, pak se na sebe vrhli. Fungovali v životě jako roboti, tedy aspoň se to tak mohlo někomu zdát. Dělali pořád to stejné dokola, a života si ani za jak neužívali.

Březen 3

„Fajn,“ odpověděl mu na to pouze. S plnou upřímností, on nějaké řeči o počasí nevedl. Pokud nebylo co důležitého na řešení, zhluboka to balil. Avšak tento vlk mu nejspíš pokoj nedá, tak co nadělá? Nic, samozřejmě nic. „Aha, pocházíš a patří ti,“ ušklíbl se. „Tak proč nejsi v tom svém delulu světě?“ dodal ještě pobaveně. To jel na nějakých houbičkách, nebo co? No on mu na jeho fet nálady neskočí. „Copak? Nevíš, jak fungují smečky? No normálně. Zabereš si nějaký kus území, staneš se alfou a přijímáš nebo odmítáš vlky. A pak podle toho, jak se zaslouží, jim zvyšuješ postavení výš, jako je delta, gamma a nejlépe beta, což je postavení hned p alfě,“ nasadil tázavý výraz. Třeba jednou taky postoupí výš. „Neříkej mi, že nemáš páru. Radši bych přestal mluvit o nějakých královstvích a přepnul se do reality,“ odfrkl si a podrbal se za uchem. Ach jaj, to bude zas pořízení. „A proč by ne? Narozdíl od jiných aspoň neřeším úplné kraviny,“ pokrčil rameny. Jestli on chtěl řešit kraviny, budiž. On ho v tom podporovat nebude. A pomáhat mu už nebude vůbec. „No vidíš, teď jsi na to kápl. Hloupí a slabí. Přirozený výběr existuje,“ olízl si suché rty. Jednoduché. I když tím pádem nechápal, jak přežila jeho sestra. No, co už.

I když ke svým sourozencům nikdy nijak nepřilnul, stejně ho toto urazilo. To, že jejich rodiče stáli za prd, neznamenalo, že jim nedokázali dát ani normální jména. „Drž pysk,“ prskl. Stejně měl na salámu, jak na ni bude mluvit, už tak měla slovník jak dlaždič. Takže on ještě promluvil slušně. Dál ji už ignoroval. Nastal čas lovu a Corvus nehodlal otálet. Stádo srn už se začalo shlukovat dohromady a tudíž by si museli pospíšit, než se všechna slabší zvířata schovají někam do háje. Asi nebudou lovit alfa jedince, že? Jestli to tak u srn fungovalo, idk. Zaměřili se na jednu srnu zatím trochu stranou. Po té půjdou. „Jasný,“ odpověděl mu tvrdě na taktiku a připravil se splnit svoji část plánu. Nebude lhát, nikdy nelovil ve skupině s jiným vlkem tak velkou kořist. Avšak nebyl úplně blbej, ne? I když to nikdy nedělal, dokázal to nějak odvodit, ne?

Březen 2

Nasadil tázavý pohled. Popovídat si? „Popovídat si. Je o čem mluvit?“ odfrkl si, no vlk pokračoval dál. Hm, tak asi jo. „Tady? Maximálně to zamrzlé jezero. Soudím, že by jsme tu smečku cítili. A nic jako království neexistuje,“ ušklíbl se. To by zůstal paf, kdyby někdy království viděl! „Poušť mi je u zadele. Vlastně je mi u zadele vše, dokud se mi to neplete do cesty,“ pokrčil rameny. Vlastně tento vlk se mu zrovna teď do cesty trochu pletl, no nehodlal vypasat jak asociál první třídy a tak šel s ním. Třeba k něčemu ještě bude. „Tulácký život není těžký. Jen ty musíš nad všemi překážkami chytře vyzrát. Nic není těžký, když ty jsi chytřejší,“ promluvil k němu jednoduše. Hlavně se nezhroutit. To bylo hlavní. Pokud to tak někdo měl, tak papa v nebíčku bebíčku.