Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Uchechtl se. „Klasika,“ utrousil mírně posměšně. Takže Život čaroval vlkům různé kraviny, ať už by s tím souhlasili nebo ne. Moc nádherný, fakt moc nádherný. Občas nevěděl, proč odtud ještě neodešel. Co ho tu mohlo tak držet? Sám nevěděl. Možná jen ten pocit, že ať by se dostal kamkoli, byl by stejně ztracený. A možná měl menší obavy, že někde jinde by to mohlo být ještě horší. Procestoval dost, no neznal celej svět a měl moc smůlu... takže by to měl nakonec ještě horší. „Ono nezáleží na tom, odkud jsem nebo nejsem,“ odpověděl jí jednoduše a podrbal se za uchem. Nešlo o složitou otázku, no nehodlal sebe rozebírat ani v nejmenším, takže... tak. „O magiích? Ne, proč bych měl? Vím jen že někteří na ně až trapně moc spoléhají,“ odfrkl si. Avšak upřímně, vlastně poslední dobu nevěděl, co si měl o magiích myslet. Bylo to na něj moc složité a ani nevěděl, jestli sám nějakou měl. No kdo ví, co s ním ten Život mohl udělat dál. „No můžeš trénovat, copak ti v tom bráním?“ nasadil takový výraz. Však mu bylo vlastně úplně jedno, co druzí dělali. Chtěli spoléhat na magie? Budiž. Co o tom vůbec přemýšlel?

Vlčice očividně jeho poznámku neslyšela, i když ne, že by mu na tom nějak záleželo. Chápal význam křídel, spíš prostě nechápal Života a jeho vtípky. Byl příliš zabedněný na to, aby pobíral cokoli, co nebylo přirozené. Zatím. Popravdě i tohle místo mu připadalo něčím... zvláštní. A to nejen kvůli těm kytkám na každém kroku. Takových luk už viděl... „Zdravím,“ utrousil pozdrav a mírně přivřel oči. Pak ale jen zavrtěl hlavou a odvrátil zrak. Jeho schopnost komunikace taky nebyla nějaká zdárná, avšak s nikým se moc nebavil, netoužil po tom. Tak co by měl říkat teď? Měl by něco říkat? „Podle tvých křídel usuzuju, že znáš toho Života, co? Ta křídla ti dal na tvé vědomí?“ musel se zeptat. Že tu vlci toužili po různých kravinách, se už nedivil. „Jak tomu tady říkáte? Magie, že? Ta za to všechno může,“ zavrčel tiše a ať už na čímkoli, tak se mírně naježil. Jako by se v něm cosi snažilo najednou probudit...

<< mušličková pláž

Odešel z pláže a objevil se na nějaké louce plné květin. Bylo to tak nádherné, až se mu z toho zvedal kufr. Měl by i pocit, že měl na květiny alergii, kdyby začal kýchat a slzit. No ta alergie byla spíš jen v hlavě, než že by šlo o doslovný pojem. No zdržovat se tu nehodlal. Avšak kousek od něj najednou přistála nějaká další tmavá vlčice. Jo, přistála. Na zádech měla křídla. „Křídla?“ vyhrkl mírně nevěřícně, ať už ho neznámá slyšela nebo ne. Nejspíš si z ní udělal Život stejné šoufky jako u těch jeho rohů. Příště několik vyčaruje jednorožčí roh, ne? Prasečí kly, další ocas,... Bude to tu brzy vypadat jak někde v delulundu. Na druhou stranu ony takové věci dokázaly být praktické. Pomocí křídel se vlk rychleji přesune (pokud se to vůbec naučí ovládat) a rohy ho aspoň chrání před ránami do hlavy a následnými otřesy mozku... a ještě někomu mohl pěkně ublížit! Neznamenalo to však, že mu to nepřišlo ulítlý.

Najednou se probral. Rozkoukal se. Spal někde na kraji této pláže, což ho nadmíru překvapilo. Jako proč? Avšak ještě větší proč byl ten sen, co se mu zdál. Prej vlci piráti, co ho přišli zajmout! Haha, ok, už vážně blbnul. Avšak mohl si být jistý tím, že to byl sen? Nemohl, no on to tak tvrdohlavě uzavřel. Proč by ho tu přece najednou nechali spícího, když ho chtěli zajmout? To by nedávalo smysl, takže... byl to sen a on se probudil dřív, než by si jeho mozek vymyslel pokračování toho bizardního příběhu. Zívl a zvedl se. Oklepal ze sebe písek a rozhlédl se. Panoval tu klid, velký až dusný klid. Nic podezřelého na obzoru neviděl, což ho ještě utvrzovalo víc v tom tvrdohlavém názoru, že jen snil. Nakonec si však jen odfrkl a vyrazil z té pláže pryč. Po tom všem spaní a snění by potřeboval nějaké rozptýlení, avšak kde by někdo jako on vzal nějaké rozptýlení? Avšak ono se pro každého najde! A to brzy asi pozná i sám.

>> magický palouk

<< teleport z VVJ

F1 - braň se

Objevil se na nějaké pláži. No klid se tu vážně nekonal. Zaslechl hrozný hluk na moři a když se tím směrem otočil, zahlédl velkou černou loď a vlajkou, na které byla vyobrazená lebka. Okej, tohle mu připadalo psycho. Z lodě se začali stahovat nějací vlci, kteří očividně měli nějaké plány. Corvus je sledoval s přivřenýma očima skrytý zpod křovíčko. Neschovával se, potřeboval jen zhodnotit situaci. No křoví ho stejně moc neskrylo. Jednooký vlk s papouškem na rameni a kloboukem na hlavě si ho všiml a ihned na něj ukázal. Chtěl ho... zajmout? „Zajetí?“ zašklebil se. „Tak to určitě,“ poznamenal jízlivě. Přece se nenechá zajmout nějakými magory! Nebyl zrovna ve výhodě. Byl sám a těch divných vlků bylo hned několik. Avšak i tak nezvolil ústup. Hodlal tyhle vlky poslat někam hluboko do zadele. Zajiskřil. Nevěděl, že něco takového vůbec uměl, no poháněn vztekem a adrenalinem se u něj asi projevilo něco, po čem by vlastně jindy ani moc netoužil. Následně zaútočil vysláním blesku přímo na jednoho z vlků. Minul samozřejmě, jak jinak. Ať udělal cokoli, stěží to bude prozatím ovládat. No zatím na něj skočil zezadu další vlk, v pokusem ho asi povalit. Corvus zavrčel a vykopl, aby ho sestřásl. Povedlo se, avšak nepřátelé kolem něho začali kroužit jako hladoví supi. Zdálo se, že byl příliš hloupý, když si myslel, že s nimi zamete podlahu. Avšak zároveň se nehodlal nechat jen tak zajmout a zabít, to teda ne! I když si nebyl jistý, kde se v něm to odhodlání vůbec vzalo...

Zdálo se, že od nich obou Tundra utíkala. Čekal, že bude chtít s Rue strávit víc času, avšak... prostě utíkala. Nedokázala si snad pořád přiznat, že byla živá a zdálo se, že i v pořádku? Asi. No nebyla to jeho starost. Prostě odešla a zůstal tam s bílou vlčicí sám. „Nečekal jsem, že bude utíkat i od tebe, vážně ne,“ vyslovil k ní svoje myšlenky nahlas a slabě si odfrkl. Ovšem nadále si asi neměli co říct. Následně už jen pokrčil rameny a bez dalších slov se sám vydal pryč. Kdyby spolu zůstali, stejně by to dopadlo jak naposled. Zase by se kvůli němu hrozně zhroutila a teď si mohla jít stěžovat sestře, že? Neměl náladu na nějaké následné blbé kecy od Tundry. Vlastně neměl náladu na blbé kecy od nikoho! Tak prostě odešel. Nebo spíš vysloveně pufl. Protože v jeden okamžik u velkého jezera byl a v druhou... prostě ne.

>> teleport k mušličkové pláži

Okej, cítil se tu momentálně celkem trapně. Vzhledem k tomu, že se prostě nehodlal do jejich objímání motat, tak tu jen seděl a tupě čuměl. „Vždycky se stane to, čemu nejvíc nevěříme. Už jsem to zažil tady na Galliree tolikrát, že mě to pěkně...irituje,“ utrousil a jako důkaz si "podrbal" svoje beraní rohy. Ne, tomu se vážně věřit nedalo. A na existenci obřího boha taky ne. Radši by si myslel, že byl 24/7 v nějakém fet stavu, kdy měl halušky a tak. Bohužel když ty rohy viděly i jeho sestry, tak si jeho mysl asi nevymýšlela. Musel uznat, že přece jen ty dvě byly při smyslech víc... Nad jejími posledními slovy se ušklíbl. „Hodní? Viděli jsme se jen jednou a ne nějak dlouze, ale ano, jsme na sebe velice hodní,“ pronesl jen tak. Podrobnosti nezmiňoval a Rue taky ne, byť vypadala, že řekla všechno. Co už, jemu na tom nějak příliš nezáleželo. A to, že se bílá sestra přidala do smečky, ho ani nijak nepřekvapilo. Tak měla vlastně největší šanci přežít. Jako tulačka by byla chudák, narozdíl třeba od něho. On se o sebe dokázal dostatečně postarat.

Ano, jaké to sladké setkání. Trojice sourozenců k sobě našla po dlouhých letech cestu a teď mohli žít spolu až navždy. Haha, no Corvus by nebyl Corvus, kdyby ho to nějak hicovalo. Ne, nehicovalo ho to vůbec. Věděl, že Tundra a Rue mezi sebou něco jako sourozenecký vztah měly, no on z toho byl vždy vynechaný a vždy měl totálně na salámu. Udělal, co bylo potřeba, aby je všechny zbavil utrpení, no jestli se chtěl více angažovat v jejich vztahu, nebo ho spíš vůbec vytvořit, to nevěděl. Neměl by? Jo, asi měl. Avšak jeho mysl byla stejně mírně pomatená a tak se mu prostě nechtělo. Aspoň zatím. Taky se musel ušklíbnout na tím, jak se tak sladce objaly. Šlo o takový samoreflex, no bylo to až tak sladký, až to bolelo. Jeho samozřejmě. Dlouze se protáhl a pak se zas posadil. Nic neříkal, nic nedělal, přidávat se do objímání se též vážně nechystal. Možná by je měl nechat bejt... to ony si měly co říct. On si připadal spíš navíc, i když byl jejich bratr.

Tak teď jí dal pořádně slovně do nosu, haha! Když zmínil Rue, Tundra se tady skoro sesypala nebo co. No jo, copak uměl něco jiného, než ostatní dráždit? Mírně se ušklíbl. „Znáš snad jinou?“ poznamenal s "podzvednutým obočím". Copak pro ni bylo nemožné, že by měla někde být, nebo co? Proč? Na jeho další slova už mu odpověděla, protože jako kdyby skončila totálně v tranzu. Anebo mu to jen nevěřila, jak předpokládal. No... co už. Když však uslyšel šustění v trávě na náznak toho, že se k nim někdo blížil, otočil hlavu. A tam šla samotná Rue. Tak ta se objevila právě včas, pomyslel si. My o vlku a vlk za dveřmi. „Jako bych to neříkal,“ poznamenal směrem k Tundře a posadil se na zadek. Byli tu všichni tři. Přeživší sourozenci se sešli do jednoho hloučku a Corvus musel uznat, že neměl ani tušení, jak se kolem toho cítit. Asi brzy zešílí. Možná, když Tundra řekla, že doufala, že se už nikdy neuvidí, možná to měl stejně. A přitom by to byl pro jiné vlky tak srdcervoucí zážitek... no jo, oni byli prostě jinde. I když ne, že by měli být jediní. Olízl si pysky. Co měl dělat? Měl by vůbec něco dělat?

Ano, jednal na své poměry až moc klidně. Avšak co měl dělat? Vrhnout se na ni a zakousnout se jí do zátylku nebo co? A vlastně proč by to dělal? Minulost tím nesmaže a vlastně se nedalo říct, že by měl důvod ji nenávidět. Konec konců plno věcí zažili spolu. „Můžeš to říct o komukoli, ale to je jen takový detail,“ ušklíbl se. Číst myšlenky se nedaly, že (haha)? Nad jejími dalšími slovy zakroutil očima. U všech vlků, zase tu musel být někdo nadměrně chytrý. „Jo, máš oči, skvělý. Na Rue bys je nechala radši, že? Hm, ale kde se zrovna toulá, to ti nepovím,“ řekl provokativně. Tundra nevěděla, že Rue se tady taky nacházela. Avšak ona ani nevěděla, že vkročila do půd Gallirejských, no. Vlastně on naopak nevěděl, co se stalo, že nezůstaly spolu. No nic. „Víš, to jen jeden Gallirejský bůh má blbej smysl pro humor,“ odfrkl si. Jo, jeho beraní rohy byly možná kravina, avšak co bude říkat, až udělalo berany berany duc a skončí s otřesem mozku, mrk mrk? Vlastně mi došlo, že jeho hlava byla hned víc chráněná. I když ne, že by na tom záleželo. V hlavě měl moc velký chaos. „Jo, zní to jako naprostý výmaz z mozku, ale co s tím nadělám, že jo. Klidně se za ním běž podívat sama, bydlí v té blbé poušti na jihu,“ dodal celkem lhostejně. Věděl, že mu ho věřit nebude. On by taky nevěřil...

Zamával ocasem. „Těžko říct, co se ti v té hlavě honí,“ namítl s pokrčením ramen. Avšak co se honilo v hlavě jemu, že? Ty její gesta byly očividně reakcí na to, že už ho nechtěla vidět, jak později zmínila, než aby se ho tu chystala rozcupovat na kousíčky. Ale jeden nikdy nevěděl. Kdokoli se na něj mohl v další vteřině vrhnout a to i když vypadal celou předchozí dobu přátelsky. Někteří byli tak nepředvídatelní... „Tak vidím, že tvoje přání se příliš nevyplnilo. Právě se vidíme,“ řekl jí na to jen a podrbal se za uchem. Co měl jiného říct? Ona ho ráda neviděla a jestli on ji? Těžko říct, neodhodlal se to ani třeba odhadovat. Pohled na ni mu však vyvolal moc vzpomínek, na které už si myslel, že úplně zapomněl. I když ne, že by na mnoho věcí nemyslel i bez ní. Ovšem stejně, viděla by ráda aspoň Rue? Ty dvě měly spolu něco jako sourozenecký vztah, narozdíl od něho. Nebo snad Tundra ztvrdla natolik, že nechtěla vidět nikoho z nich? Kdo ví a možná ho to ani nějak moc nezajímalo.

Jakmile se o něco přiblížila, měl jasno. Ty oči, ten pohled, ty rysy... už nemusel přemýšlet, jestli se mýlil nebo ne. Nemýlil a nevěděl, jestli se cítil líp za to, že neměl halušky, nebo hůř za to, že se měli právě znovu setkat. Avšak uši stažené dozadu dokazovaly, že přátelské úmysly neměla. Ne, že by se tomu měl divit, byla úplný opak Rue. Avšak mu to trochu připadalo, jakoby ho proteď nepoznávala. Možná byla ještě moc daleko a možná ji zmátly ty beraní rohy. Těžko říci... taky mohla ztratit paměť a tak... no tak co, prostě by si nepamatovala svoji minulost ani jeho. Jo, jaká šťastná by mohla být. „Chceš snad pomstít otce?“ nasadil tázavý výraz nad tím, jak vypadala, že se ho chystala zakousnout jako králíka. Jeho hlas by jí mohl objasnit, před kým se chystala povstát. Ne, že by tím chtěl říct, že měl někdo z nich Azraela rád. Jenom každý hrál podle jeho pravidel a Corvus to jen ukončil. A stejně ho za to budou nenávidět... líbilo se jim snad být loutkami? Jak by dopadli, kdyby ho se Sethem nezabili? Pomyslel na to někdy vůbec někdo? Samozřejmě, že ne. Jen Corvus si pořád přehrával různé scénáře jako úplný ma*or. A ty scénáře ho, přizna nepřizna, vysloveně děsily.

<< jižní Galtavar

Cesta k jezeru mu trvala déle, než předpokládal, i když ne, že by to nějak řešil. Však se pořád toulal Gallireou tam a sem, hledajíc asi smysl života, vůli a tak... no a hlavně ten úkryt. Ještě nenašel to místo, u kterého by si řekl to je ono!, avšak kdo ví, jestli ještě dokázal něco takového pocítit. Tady u jezera si ale úkryt určitě nebude dělat, že jo, by ho to mohlo taky při prvním dešti vytopit. No došlo mu, že vlk asi potřeboval místo, kam se prostě vracet. Jen nemohl uznat, že by pro něj byla smečka to pravé. Však to ukusil, no ne? Sice s vlkem, kterého to alfovství spíš přihánělo k šílenství a s vlčicí, která snad přišla úplně o rozum, no aspoň trochu praštěná pro něj byla větší část populace tohoto kraje, takže... No nic, napil se a rozhlédl se. A tam někde dál stála... ehm ne, to spíš ne. Prostě šlo jen o někoho podobně zbarveného. Přece jen, když se viděli naposled, byla tmavší, takže zase blouznil, skvělý. Bohužel jeho instinkt mu napovídal opak a to ho užíralo nejvíc. Zároveñ však neměl žádnou potřebu se přibližovat. Pletl se, určitě se pletl, na druhou stranu Rue tady taky někde lítala (nebo aspoň lítávala). Že by ho minulost dostihla takhle a on měl halušky obou svých sester, to by radši spadl ze srázu, haha.

<< dlouhá řeka (přes Armanské hory)

Vydal se k nějakým kopcům, kde se vznášel klid a lákalo to tu přímo k odpočinku. No Corvus nebyl vlk, co by se tu nad tím rozplýval a i místo odpočinku šel dál. Hlavně odpočatý byl a tak si nepotřeboval válet šunky dál. Možná hlavně nastal čas se porozhlédnout po nějakém tom soukromém úkrytu, místo aby furt hledal nějaké opuštěné nory, kde to však pořád páchlo třeba liškou. Lišky smrděly a každý to věděl. Bleh. Z kopců se teda dostal až na nějakou další planinu. Cítil tu plno pachů vlků i kořisti, avšak ani jedno nepotřeboval, tak tomu nevěnoval moc pozornosti. Čemu však ano, bylo to velké jezero, co se rozkládalo v dálce. Voda mu určitě vhod přijde. A tak neváhal a vyrazil přímo k němu se napít s tím doplnit žádané tekutiny.

>> VVJ

„To mi připadá spíš jako kompliment,“ popíchl ji mírně. Přece takové maskování ve tmě nebylo vůbec od věci, že? Samozřejmě věděl, že to myslela jako urážku, proto to popíchnutí. Nakonec ale jen zakroutil očima. To musela mít furt nějaké poznámky? Když vyhrabal podivné ptáky, Vlče nad tím skoro ohrnovala čumák. „Vím já? Nějací divní ptáci. Ale jedovatý to není,“ podotkl, kdyby si náhodou chtěla myslet, že se ji chystal otrávit. „Chceš být tulačkou? Tak se musíš spokojit s leččím. Ty nejvybranější pochoutky ti nebudou chodit přímo pod čumák, jak si asi představuješ,“ ušklíbl se, i když pochyboval, že si tu radu vezme k srdci. No hlad jí asi nedal a i tak cosi snědla. Corvus se nakrmil sám a byť už taky jedl lepší maso, narozdíl od ní si nestěžoval. „Však běž. Co bychom měli spolu jako dělat, že? Já mizím taky,“ pokrčil rameny a bez dalších slov se se zbývajícím dodo vydal pryč od ní.

>> jižní Galtavar (přes Armanské hory)