„Temnota přichází a s ní i černý vlk.“

Představuji vám Corvuse, přezdívaného havran nebo dokonce krkavec. Corvus se projevuje jako drzý, chladný a krutý vlk bez špetky slitování. Jedná bez milosti. Aby dosáhl, čeho chce, byl by schopný i ublížit, až zabít. Nedává druhou šanci. Jednou si to vlk zkazí, podruhé má smůlu. A to v jakémkoli případě. Vždy se snaží chodit s upravenou srstí a též se snaží v ostatních budit strach. To je něco, z čeho pociťuje radost. Že má navrch. Že je něco víc, než jiní. Že se ho ostatní budou bát a budou ho plně respektovat. A pokud se tak nestane, je zle. Jak už je řečeno, je schopný vám udělat cokoli, jen aby vás usměrnil.
Chová se arogantně, kolikrát vás ani nepustí ke slovu a je to on, kdo musí mít neustále poslední slovo. Dost dobře taky ví o své inteligenci, čehož využívá na vymýšlení detailních a nepředvídatelných plánů. Jeho inteligence mu poskytuje i možnost rychle se učit, a to hlavně věcí, které využije pro své vlastní potěšení nebo potřebu. Cítí se dobře, když má kontrolu nad situací. A když se kontrola vymyká, dokáže si pořád zachovat chladnou mysl a většinou má v rukávu schovaný náhradní plán.
Je upřímný, řekne svoje názory a myšlenky, ať jsou sebevíc nehezké. A co, že vás urazí nebo rozbrečí. Jemu to je jedno. Na druhé prostě nehledí. Taky lže. A fakt hodně. Je schopný z úst vypustit lež, jen aby ze sebe udělal lepšího nebo důležitějšího. Anebo taky, aby se prostě jednoduše ochránil. Na jeho vlastním kožichu mu celkem i záleží, nenechá si ho jen tak zničit.
Má přirozené vůdcovské schopnosti, nedělá mu problém rozkazovat nebo vést spojence správným směrem ve svůj prospěch. Jinak si nic jako přátele nedělá. Přátelství je pro něj riskantní a hlavně to je strašná ztráta času. Nechybí mu odvaha, drzost, průbojnost ani trpělivost. Vrhne se do čehokoli, byť s rozmyslem a plánem, jde klidně přes mrtvoly a dokáže na výsledek čekat doopravdy dlouho. Aneb jak se říká: trpělivost růže přináší. Nezastaví se prostě před ničím.
Preferuje samotu. Nerad si kohokoli pouští k tělu, nerad ke komukoli cítí kladné emoce. I když je schopný mít někoho rád a strachovat se o něj, nedává to nijak najevo. Avšak je schopen riskovat vlastní život, aby onoho vlka zachránil. A občas se mu, byť nenápadně, snaží udělat i menší radost.
Umí se sice dobře prát, za to ale nemá příliš dobrou techniku lovu. Neměl se nikdy možnost pořádně naučit lovit a tak se stává, že kořist někomu ukradne nebo požírá mršiny jako to dělával i jeho otec. Jeho minulost a geny ho ale poznamenaly z více hledisek a nejen, že třeba krade a lže, ale trpí i posttraumatickým syndromem a mírnější formou sadistické psychopatie. Právě to se nejvíc odráží od jeho celkové povahy.
I když to o něm skoro nikdo neví, má slabost nejen pro oheň a požáry, ale taky pro vodu a plavání. Takže má vlastně slabost pro dva elementy, které se naprosto vylučují. Možná proto nechce, aby to někdo věděl. Taky je užitečné vzpomenout jako panický strach z výšek. Takže například v horách ho moc často neuvidíte. Jestli vůbec.
Corvus je možná zvenku chladný a bezcharakterní, avšak někde uvnitř sebe to je i citlivý vlk toužící po pochopení a toužící napravit chyby své i rodičů, byť by to asi nikdy v životě jen tak nepřiznal. Někomu důvěřovat a svěřovat se mu je pro něj prostě příliš těžké.

Otec šesti sourozenců se dal nazvat více jmény. Blázen, psychopat, pomatenec. Prostě to neměl v hlavě v pořádku a každý to věděl. Už od malička se choval jinak, než ostatní vlčata, no věkem se to jen stupňovalo a zhoršovalo. Často dělal ostatním vlkům nevysvětlitelné věci, občas jakoby byl úplně smyslu zbavený. Nálady se mu měnily co chvíli. Narodil se ve smečce, ale jako skoro dospělý puberťák byl vyhnán. Všichni se ho báli, nikdo ho neměl rád, všem ubližoval a dokonce se dopustil i vraždy. A těmito činy neskončil ani jako tulák. Ulovená kořist ostatních mizela, všude jen proléval pot a krev.
Za to matka byla úplný opak. Byla něžná a hodná, milující vše okolo. Narodila se vlkům tulákům a do smečky nikdy nešla. Nikdy žádnou nepoznala i když o nich mnoho slyšela. A jak se mohli tito dva úplně rozdílní vlci setkat? Úplně jednoduše. Azrael už delší dobu pátral po slabé a manipulovatelné vlčici. Kterou by mohl trýznit a s kterou by mohl rozšířit svou krev. Delilah mu padla do rány jako terč zasažený šípem. Už od pohledu vypadala jako vhodná kandidátka. Drobná a štíhlá, opatrná, hlídající si každý krok. Azrael si ji přivlastnil jako jen nějaký bezcenný majetek. A nechoval se k ní vůbec hezky. Jenže vlčice se bála, bála se ho moc a hlavně se bála smrti. Kdyby odporovala, mohla by umírat pomalu a v bolestech. Copak by ji nechal odejít jen tak?
Nechtěla zabít ani ten nový život, co se v ní zanedlouho klubal, byť budoucí vlčata budou jako ona pod nadvládou psychopata. Jenže strach byl silnější. Azrael ji pronásledoval na každém kroku, skoro z ní nespustil zrak, i ve vysokém stádiu březosti s ním musela chodit lovit a případně krást kořist, jen aby ji měl pořád na očích.
A pak to přišlo. Obrovské bolesti v břiše a následně šest malých kuliček ležících u ní, které okamžitě začala čistit a které si vmžiku přisunula k sobě, aby se mohla malá vlčata napít mléka. Otec zmizel. Náhle, nečekaně. Musela už krátce po porodu lovit a nechávat malá vlčata osamotě. Musela uživit sebe i šest hladových krků.
První se narodil celočerný vlk Corvus, jen bílý flek na levém oku na něm zářil. Druhá se narodila krémová vlčice Rue, zbarvením téměř totožná s maminkou. Třetí se narodila Nirvana, krémová s černými znaky. Dále vykoukl na svět hnědavý Zephyr, zbarvením se od obou rodičů odlišoval. Pátého potomka, černokrémovou vlčici, Delilah pojmenovala Nyx. A nakonec se narodil Seth, mnohokrát menší než ostatní, s přežitím měl namále. Byl skoro celočerný jako Corvus a jejich otec, Azrael. Jenže “radost” z šesti nových přírůstků netrvala dlouho. Delilah byla příliš slabá. Byla příliš slabá na to, aby uživila tolik vlčat. A tak dvě z nich, pojmenované Zephyr a Nyx, umřela.
Otec se vrátil, když zbývajícím vlčatům byly necelé tři měsíce. Žádné pořádné dětství si tudiž vlčata neužila. Otec nekončil jen trýzněním matky. Své výjevy přesunul i na malá, bezmocná vlčata. Hryzal je, kopal do nich, házel s nimi, nikdy se na ně ani neusmál. A matka? Ta nikdy nic neudělala. Ta se příliš bála. Vlčata rostla a snažila se víc a víc bránit, jenže oproti dospělému státnému vlkovi jejich snaha vyšla vždy nadarmo.
Den D nastal, když byl vlčatům něco přes rok. Azrael přišel celý rozzuřený, oči mu jen plály.
Celý naježený se pomalu přibližoval k bezmocné rodině...jeho rodině. „Nedala jsi mi to, co jsem chtěl, Delilah,“ vrčel smyslu zbavený, „chtěl jsem silná a statná vlčata a ne tyhle ustrašené koule chlupů! Nebyla jsi vhodnou kandidátkou, Delilah! Všechny vás zabiju! Zbavím svět všech slabých, nepravých!“ křičel naplno, až mu od tlamy lítaly sliny. Corvus byl sice jen roční vlče, avšak po otci zdědil pevné svaly a pořádnou sílu. Než se stihl Azrael vrhnout na ně všechny, tak to byl Corvus, kdo skočil po svém otci. Bili se, kousali se, škrábali se. Corvus byl vyčerpaný, síly mu docházely. Jenže se nehodlal vzdát. Klidně ho zabije, jen aby se ho zbavil. Zrovna se nacházel zaklíněný pod váhou svého otce a počítal poslední chvíle svého života, když tíha z něj...spadla. Jeho bratr Seth, nejmenší z nich, nedochůdče a kdo ví co ještě, mu přiběhl na pomoc. A spolu ho i zabili. Ležel tam v kaluži krvi a dva sourozenci se nad ním tyčili, unaveně, ale vítězoslavně.
Jenže Seth též nebyl v pořádku. Projevoval chování podobné jejich otci. Byl vzteklý, impulzivní, vraždil zvířata pro zábavu, občas se smál jak hyena. Kdo ví, kdy skončí jako Azrael. Jako psychopat bez emocí a empatie. A Corvuse tak napadlo, že ho nemohl nechat žít. Nemohl nikdo další doplatit stejně jako oni. A tak, než to vůbec sám zaregistroval, skočil nečekaně Sethovi po krku a stiskl. Seth vyjekl, jenže Corvus byl mnohokrát silnější, než nejmenší vlče z vrhu. Neměl ani možnost se bránit. Havran zanedlouho držel v zubech bezvládné tělo. Pustil ho a ztěžka oddechoval. Až za nějakou dobu se podíval zbytku rodiny do očí. „Udělal jsem to pro vaše dobro,“ zachraptěl unaveně. Jasný, oni nechápali. Koukali na něj vyděšeně, možná ho už v duchu soudili. Zabil svého sourozence, říkali si určitě! „Celý život jsme trpěli pod nadvládou našeho otce. Nikdy jsme nepoznali, co to je hra. Nikdy jsme nepoznali, co to je radost a klid! A ty, ty matko, jsi nás nikdy nebránila. Nikdy jsi za nás nebojovala!“ křičel Corvus na svou matku, slzy měl v očích. „Jsi sketa, matko, sketa! Nenávidím tě!“ křičel dál, ale ihned se po svých slovech rozběhl pryč, neznámo kam. Nechtěl ji už nikdy vidět, nechtěl už nikdy vidět ani své zbylé sourozence. Vlastně nechtěl vidět už nikdy nikoho.
Neměl cíl, neměl plány. Propadal se do čím dál větší dysforie. Jenže to netrvalo nadlouho. Časem se naučil fungovat samostatně. Objevil skrytou stránku jeho povahy, zjistil, že je chytřejší, než se zdálo. Dokázal věci, které nikdy dřív nedokázal. Ztvrdl. S ostatními jednal spíše arogantně a bez soucitu. Přes drápy. Byl rád sám. Byl rád, když měl kontrolu nad situací a když měl nad jinými navrch. Už nechtěl mít někoho rád. Avšak nebyl zlý. Nebyl úplně jako jeho otec. Jen nemohl být slabý. Už ne. Už nikdy. Žil samotářský tulácký život, nikdy si nikoho k sobě nepřivázal na dlouho. Jen na dobu, kdy se to hodilo jemu samotnému a nikomu jinému. Dělal si spojence, ale nedělal si přátele. Nechtěl mít přátele. Plánoval sám, nenechal si nikdy pomoc. Kdo ví, jak jeho cesty budou pokračovat dále.

Zajímavosti
Corvus je vysoký, svalnatý vlk.
Má hladkou krátkou srst, jizvy no stehnech pod ní nejsou téměř vidět.
Konkrétně má jizvy na noze (nejdou vidět), obličeji a jednu na zádech.