Příspěvky uživatele

“Have you ever thought, about yourself?” Asked his brother Théseus in his dream. Cornic turned slowly towards him. “What do you mean by ‘Yourself’?” Asked Cornic back. Théseus replied: “You let everyone take your price, whenever you have a chance to actually win all by yourself. What for? To make you better than everyone else?” Cornic got back to the times, when his parents were teaching him and others how to hunt properly, but in some sort of a game, to make it more enjoyable. Cornic saw himself quickly formed in his dream, hidden behind some tree, waiting. He wasnt a lot younger, than he’s now. As he looked over the tree where his younger self was standing, he saw some stuffed animal, 20meters away, in front of some very big tree. He realised, its the target, that everyone were hunting for in those teaching games. That target, that he never took, never got a grab on. “I was scared. Scared to be... in the middle of everyone that comes to congratulate me. All their eyes upon me, all those eyes.” He closes his eyes hardly, to get away that picture, picture of himself in the middle of the crowd. Blew all the air off his lungs, to quickly breath a new one and opened his eyes. Théseus then came closer to Cornic, and said slowly: “You are a dissapointment for us.” Cornic quickly turned to him and asked quickly with his eyes widely open: “What did you said?” As he asks, Théseus slowly turned his rocky expresion to smile and said slowly again: “You... are a dissapointment.”

Prosinec 3/10 - Lylwelin

Ošetřit? Proč ošetřit? Jsem v pořádku, jen mi jenom zima, nic víc. Říkal si tak malý Cornic v hlavě a nedošlo mu, že má pořád pár čerstvých ran, které mu pořád trošičku krvácí. Když se vlčice začala více přibližovat, jen tak nečině ležel dál. Věděl, že kdyby se o cokoliv snažil, tak to dopadne jako předtím, akorát by se ztrapnil.
Než stihl vůbec postřehnout co vlčice dělá, už ležela u něj. Corni při zjištění, že z jejich tisknutí jde větší a větší teplo, se více přitulil a snažil se tisknout co nejvíce částmi svého těla. Při nalezení té perfektní pozice na ležení, se Cornimu sami od sebe již zavírali oči. Snažil se ale těm očím odolat a zůstat vzhůru. Corniho necitlivé tělo již začalo přijímat dobré množství tepla. “Můžeš mi zatím povědět, co se stalo, chceš -li.” Zeptala se Lylwelin malého vlčete. Cornic si začal v hlavě přehrávat, co se vlastně nedávno událo. Měl z toho v hlavě neskutečný bordel. Od té děsivé chvíle nepřemýšlel na nic jiného než na to, že má utíkat dál.
Po dlouhé chvíli ticha, kdy si Cornic udělal v hlavě trošku pořádek se skládáním útržků, které v hlavě našel, se Corni zhluboka nadechl a začal mluvit: “Chtěl jsem taky p-pomoci. Měl jsem tak ne-neskutečnej strach. Moje mamka... moje mamka...” Hlas se mu chvěl, stejně jako jeho tělo. “...potřebovala moji pomoc, ale já z-začal utíkat.” V jeho hlavě začali problikávat útržky děsivého tygra ve skoku a v póze ve které ležel najednou cuknul, jako nějaký tik. “Nikdy j-jsem tygra z takové blízky neviděl. A nikdy j-jsem nečekal, že příjdou k nám.” Vzlykl a jeho oko začalo ronit slzy. Přitiskl se více k vlčici a potichoučku plakal.

Prosinec 2/10 - Lylwelin

Odpověděla mu tónem chladným, s klidným a kamenným výrazem. Cornic vůbec nevěděl, co mu vlčice chce, nebo nechce udělat. Byl naprosto zmatený. Proč by se tu u mě někdo zastavoval? Co po mně vůbec chce? Říkal si tak v hlavě.
Na její otázku reagoval potichu: “Mý rodiče... mý rodiče jsou pryč.” S hlavou skloněnou koukal do země, za doprovodu stálého třepotu z promrznutí. “J-já jsem C-Cornic" dodal stejně tichým tónem a pohleděl vlčici přímo do očí. Corni se nerad dívá ostatním přímo do očí, ale u téhle vlčice, byl zahleděn na delší dobu, než je u něj normální. Bylo v nich něco víc, něco, co mu samotnému lámalo hlavou. Po chvilce však ale cuknul pohledem jinam. Ohlížel se kolem a přemýšlel. Hlavou mu přejela otázka: Co bude dál? Než se ale stačil vlčice zeptat, chňapla ho za kůži na zátylku. V hlavě mu přelétla vzpomínka, jak už takhle podobně v něčí tlamě byl. Vydal ze sebe krátké, ale hlasité zakňučení. Ve vteřině, co ho vlčice nesla pochopil, že její stisk není tak silný, aby to chápal, jakože mu chce ublížit. Corniho tělo bylo v její tlamě naprosto bezvládné, zcela bez energie. I kdyby se chtěl nějak vysoukat pryč, neměl dostatek sil na jakoukoliv snahu.
Po chvíli ho položila na místo, kde pod ním nebyl sníh a necítil skoro žádný poryv větru. Promrzlí se pořád nadále klepal, ale tady je rozhodně lépe než tam, kde byl doposud.
Než se stihl nějak rozumně poskládat na zemi, viděl vlčici, jak už pozorně sedí přímo před ním a upřeně kouká. “Děk-kuji, dě-děkuji paní.” Dostal ze sebe tuhle větu, která ho samotného stála mnoho sil. Zeptal se: “C-co tu d-děláte? K-kde... kde jste se t-tu vzala?” a při stálém třepotu ležel.

Prosinec 1/10 - Lylwelin

Z-zima, strašná z-zima Znělo Cornicovi v hlavě stále dokola. Začal se více a více vykreslovat okolní zvuk, na místě, kde ležel, když se pomaličku probouzel z tvrdého spánku. Při rozlepení rozespalých očí viděl zlatavé tlapky. Při pohledu vzhůru se nestačil divit. Byl to další vlk, který nad ním stál a ptal se na něco, čemu Cornic po tak tvrdém spánku rozuměl sotva utlumeně. Srdce se mu strašně rozbušilo a první k čemu se odhodlal, byla snaha na útěk. Cornic se ale nedokázal ani postavit, takže jediné, co se mu povedlo, bylo prohrábnutí tlapek ve sněhu. Velice rychle tuhle snahu vzdal. Cítil, jak je jeho tělo necitlivé a po dlouhém spánku i tak stále unavené. Několik dní za běhu, si vyžádalo svou cenu.
Při pohlédnutí kolem pochopil, že vánice, ve které ulehnul je už dávno pryč. Rozklepaným pohledem zíral na vlka, který u něj stál. “K-kdo jsi?” Zeptal se.

1/28

Cornic se najednou probouzí z děsivě zlého snu. Probudil se však do nového snu? Chvilkové zmatení z toho, kde se vlastně octnul, velice rychle nahradil pocit klidu. Vrhal pohledy ze strany na stranu a nevěděl, na co má upřít svou pozornost. Pomaličku se zvedal z klubíčka, ve kterém byl ve spánku schoulený a velice pomalu našlapoval směrem, která vypadala jako malá ulička mezi stromy. Jestli to byla cesta hlouběji do lesa, nebo cesta ven ale nevěděl. Po malé chvilce chůze se jeho pohled upřel na velice impozantní javor, který stál uprostřed lesa, distancovaný od ostatních stromů. Cornic neohroženě našlapoval blíže k javoru, s hlavou zdviženou vzhůru a pohledem upřeným na obří strom. Mírné zaškobrtnutí o malou spadenou větev ho poslal hlavou napřed přímo k zemi. Po pár vteřinách, když Cornic ležel na zemi, zaznělo od něj pouhé “Auu” a následovalo dlouhé povzdechnutí. Pomalu se zvedal zpátky na tlapky a mírně si odkašlal. Při odkašlávání mu něco malinkého vypadlo z tlamy. Ve stoje pokrčil hlavou blíže k zemi a urputně zíral na malinký předmět který z něj vypadl. Byl to malý zoubek. Jazykem si v tlamě ochmatával zoubky a všiml si, že skutečně v tlamě má malou dírku po mléčném zoubku.
Přímo před ním se najednou z ničeho nic ozvalo “Tak to bylo lehčí, než jsem čekala.” Cornic rychle poskočil směrem dozadu s očima vytřeštěnýma. “Co to má být?” Odvětil a s nadále vystrašeným výrazem dále koukal na podivné stvoření. Byla to krásná zoubková víla, která se vznášela kousíček nad zoubkem, který vypadlo z Cornica. “Bolelo tě to hodně? Vypadalo to jako bolestivý pád.” zeptala se víla a s klidným pohybem sebrala malý zoubek, za doprovodu lehkého “Hehe”. Cornic se podíval na zem a pak na zoubek který nyní měla víla u sebe. V tu chvíli ho začala mírně pobolívat tlama... nejspíše mu bolest z pádu přebila samotnou bolest tlamy. Na otázku od víly odpověděl Cornic: “Jenom trošičku, bolí...”. Víla se k němu přiblížila a tlapkou ukázala malý zub. “Tohle si mile-ráda vezmu!” pak mírně couvla s očima upřenýma na zoubek a pobroukávala si. Cornic neměl slov. Nevěděl, jestli je pořád zmatený z pádu na zem, nebo z toho že mu právě někdo ukradl zoubek. Zeptal se tedy Cornic víly: “Mohu se zeptat, kdo vůbec jste?” Víla mu bez prodlevy odpověděla: “No já, milý Cornicu, jsem Zoubková víla. A tohle místo je můj domov.” pomaloučku se začala otáčet s hlavou zdviženou “Je to tu nádherné že jo?” Cornic zvedl hlavu vzhůru a začal se rozhlížet “T-to ano, moc nádherné.” Víla se znovu přiblížila ke Cornicovi a řekla: “Jsi tu poprvé. To se asi nevidíme naposledy. Budu tě tu očekávat vždy, když budeš mít další zoubek k mání.” Pak s úsměvem na tváři začala couvat směrem k javoru a ve třpytivém modrém mráčku se její postava začala pomalu ztrácet, až nakonec zmizela a mráček zrovna tak. Cornic naklonil hlavu do strany, zmatený z toho, kam postava zmizela. Nadále však neváhal, otáčel se pomalu směrem odkud přišel a říkal si, jak moc bylo tohle setkání divné.

+7 a +3

//mimo Gall

Už spoustu dní v běhu. Ani Corniho žaludek si nepamatuje, kdy naposledy jedl. Na nic jiného neměl myšlenky, pouze na to aby utíkal dál a dál. Tady mu to však terén a počasí ani nedovoloval. Po každém mírném rozběhnutí ho praštil vítr se sněhem přímo do očí jako bič a nic neviděl. Vítr si s ním pohrával a po chvilce ve stoje ho znovu a znovu skácel k zemi. Stání na nohou mu připadlo jako nemožný úkol.Po několika pokusech jít dál, ho nenapadlo nic jiného, než se schoulit k jednomu z kamenů, který ho aspoň trochu chránil před větrem. Za jak dlouho ustane ta děsivá vichřice? Přestane to vůbec?
Při sledování co se kolem něj děje, mu začalo docházet jak moc ho bolí jeho čerstvé rány. Po každém zavření očí má pocit, jako kdyby měl hlavu pořád sevřenou v té děsivé tlamě, ve kterých byl pár dní zpět.
Hlasitý zvuk prasknutí větve ho vystrašil natolik, že se chtěl rozeběhnout pryč. Zastavil se ale při pohledu na vichřici, protože hned věděl, že by to nebyl dobrý nápad. Pohledem odkud vyšel hlasitý zvuk se ujistil, že po něm nic nejde. Tak se znovu pomaličku schoulil do klubíčka ke kameni. Unavený a hladový, naprosto ztracený. Nic, než to celé přečkat mu nezbývalo.