Příspěvky uživatele

< návrat zpět

2/28

Bylo to pro Cornica těžké, jít za někým a o něco ho žádat. Neměl to rád, celkově někomu o něco říkat, nýbrž o pomoc. V tomhle případě to bylo o něco lepší, když se jednalo o výměnný obchod. Pamatuje si jeho poslední návštěvu, kdy se maličko ztrapnil. “Teď stejnou chybu neudělám.” Zamumlal si, zatím co se procházel po stejné stezce z minula. Znovu ho uchvátil nádherný statný javor, ve kterém víla žila. Celá scenérie stála za to. Slunce se přes ty ostatní stromy sotva dostalo, ale v místech kde ano, tak šli vidět pronikavé sluneční paprsky, ve kterých když Corni prošel, tak cítil teplo které slunce vydávalo. Corni pomaličku nasál příjemnou vůni lesa a jediné, na co se zmohl bylo: “Mmm-mm” Miloval vůni lesa. I když stále neznal krásu a vůni lesa v letním období. Navíc v místě, kde žil, byla zima v podstatě skoro furt.
Corni se od toho pohledu na strom a okolí nemohl odtrhnout. Vzpomněl si, jak upadl kvůli nějaké větvi, která se tu někde válela. Zastavil se a zpozorněl. Ohlížel se kolem sebe, ale žádnou povalující se větev neviděl. Říkal si, že se musí skrývat někde opodál. Snažil si vzpomenout, v jakém místě se minule vyválel, ale nedokázal si to z té vzpomínky vybavit. Pokračoval dále, teď už se nedíval po okolí, ale pod svoje tlapy, na co šlape.
Zahlédl koutkem oka, jak něco světélkujícího probliklo poblíž javoru. Než stihl přemístit svůj pohled, na onu věc, tak na místě zbyla pouze hrstka třpytících se zrníček, které hned poté taky zmizely. Nastražil uši a nadzvedl mírně čumák, jestli náhodou nezachytí nějaký, jiný pach. Ucítil pouze mírnou vůni levandule, ale tady? Pokrčil trošku koutkem tlamy a rozhlédl se po okolí, jestli náhodou tu onu věc nezahlédne. Pokračoval dále ale tentokrát slyšel mírně magické cinknutí zpoza něj. Otočil se rychle, aby stihl tu věc, která tu očividně poletuje. Teď neviděl naprosto nic. “Hmpf” Zabručel si pod čumák, a ještě chvilku stál a díval se za sebe. Vzdal to a otočil se směrem kupředu, přímo do tváře oné víly, kterou si pamatoval z minula. “Aaaa!” Zakřičel Corni a poskočil dozadu. Víla, která měla na tváři úsměv od ucha k uchu, se zalekla Cornicovi reakce a zakřičela úplně stejně jako Cornic. Vlče se zkrouceně koukalo na vílu a měl přitom vystrašený výraz. “Ty! Vy už musíte přestat, děsit mně takhle.” Pověděl s mírně zvýšeným hlasem. Víla se otřepala z polekání a řekla: “Já? To ty musíš přestat děsit ostatní”
Nyní už se stejným úsměvem na tváři zase poletovala před Cornim a vyčkávala co ji poví. Corni přemýšlel, co tím měla na mysli. To jakože jsem ji JÁ vyděsil? Vždyť jsem málem vyskočil z kůže! Postával ve stejné vystrašené póze nadále a řekl: “Vždyť i minule jste se ke mně připotácela zcela neslyšně a vyděsila mně.” Mírně se narovnal a očekávala odpověď od víly. Víla se na něj usmála ještě více než doposud. “Hehe, to je vlastně pravda, za to se omlouvám hehe. Ale musíš uznat...” Pozastavila se uprostřed věty a zvedla tlapku. “...teď už ti nehrozilo, aby ses tady o něco přerazil.” A ukázala na prostor, kudy Cornic procházel. Corni se ohlédl a zkoumal prostor kolem. “Jakože, větve? No nezakopl jsem tentokrát.” Pověděl Cornic. Víla popolétla kousek do prostoru a řekla: “Já, milý Cornicu, uklidila celý tento prostor kvůli tobě. Chtěla jsem, abys už nikdy neměl tak velkolepý příchod jako minule, hehe. Teď ale pověz. Neseš mi něco?”
Cornic se zahleděně koukal na vílu. Nevěřil, že by pro něj někdo mohl něco tak hezkého udělat. Možná z něj měla hned na první pohled zcela jasno, že bude nemotorný. “A-ano, mám pro vás svůj zoubek.” Pověděl a ukázal malinkatý zoubek, který mu nedávno vypadl. “To je moc hezké! Děkuji ti milý Cornicu. Hehehe” Řekla víla a než se Cornic nadál, hned ho měla u sebe ona víla. Zase si prohlížela ten zoubek, jako by to bylo něco nového, nebo velice odlišného od ostatních zoubků. Víla pohlédla na Cornica a udělala něco strašně podobného, co připomínalo poklonu. Otočila se a zmizela v modře zbarveném mráčku. Cornic pokrčil tlamu a sklonil obočí do mírného zamračení. “Příště ji musím zub ukázat až jako poslední... nikdy se nic zajímavého jinak nedozvím.” Řekl si pro sebe, otočil se a putoval zpátky směrem odkud přišel. Přemýšlel nad otázkami, které se doposud chtěl zeptat a přidával k nim další. Pro příště, by se víla měla mentálně nachystat na to, jaké otázky ji bude příště Cornic pokládat.

+7 a +3

Loterie (3/5) - 11

Vlčice se zvedla a odcházela, mezitím co Corni spokojeně žvýkal. Trošku ho zamrzelo, že si Zlatavá nedala ani kousek houby, který ji nabízel, ale nebral si z toho nějaké servítky. Kouknul na houbu a pak se ohlédl po vlčici, kterou už sotva viděl. Zajímalo ho, co asi tak najde za úlovek.
Poté co dožvýkal svůj kousek, který měl v tlamě, tak sebral trs hub a pomaličku přecházel do úkrytu. Uvnitř položil houby, utrhl si malinkatý kousíček, který ho sotva dokázal naplnit, ale aspoň měl co žvýkat a lehnul si do místa, kde předtím ležel se Zlatavou vlčicí. Došlo mu rychle, že to není to teplo jako když se zahřívali s vlčicí, ale bylo to stokrát lepší, než kdyby ležel někde u kamene ve vánici uprostřed ničeho.

Loterie (2/5) - 10
Leden 10/10 - Lylwelin

Vzorně posedával a koukal na vlčici. Zlatavá se zahleděla na houbu a zeptala se, co to našel. Corni s nakloněnou hlavou hleděl a divil se, že vlčice tuhle houbu nezná. Přemýšlel, jestli ji má povědět celý příběh, jak se Corni o houbě naučil, nebo ji to názorně předvede. Zvolil druhou možnost, protože nebyl moc výřečný. Ukousnul jen klobouček z hloučku hub, kterou přinesl a opatrně položil před Zlatavou. Pro sebe si pak ukousnul taky klobouček a začal nadšeně žvýkat. Mnoho vlkům, které dříve Cornic znal, přišla tahle houba zcela bez chuti. Cornimu ale strašn chutnala, bůh ví proč. Nebyla to nějaká plnohodnotná potrava, ale spíše pochoutka, malinká svačinka.

Loterie (1/5) - 9
Leden 9/10 - Lylwelin

Vlče prošlo kolem jejich skrýše a jako první hledal, jestli zbystří v okolí nějakou Zlatavou barvu. V okolí žádnou takovou barvu ale nezahlédl. Krůček po krůčku pomalu našlapoval dál. Přemýšlel, zatím co měl houbu pořád v tlamě, jak se mohla, vlčice tak rychle vypařit. Kdyby odešla od skrýše předem, tak bych si ji všiml... co ale zadem? OH! Stopy. Zarazil se v pomaloučké chůzi a vytřeštil oči. S houbou zakousnutou v jeho tlamě se začal koukat po okolí, jestli zpozoruje nějaké stopy. Už se trošku setmělo, ale viděl, že tady žádné nedávné stopy nejsou. Sklonil hlavu a snažil se něco vyčichat. Trouba, nedošlo mu, že když má houbu pořád v tlamě, ucítí převážně ji. Po chvilce času, co se... snažil vycítit stopu, mu už začali docházet nápady. Zapřemýšlel, jak by mohl vystopovat Zlatavou vlčici, ale při pohledu směrem z lesíka, viděl, jak se stmívá a jaké je venku počasí. Vzdal to velice rychle. Pomalu se s hlavou skloněnou otočil a ještě pomaleji se vydal do skrýše. Při chůzi si ale periferně všiml, že ho do oka praštila pestrá barva. Kouknul a viděl, jak byla Zlatavá vlčice přímo za kmenem, který jim sloužil jako skrýš. Byla přikrčená a koukala přímo na něj. Corni byl jak z kamene, ani se nehnul. To tady byla celou dobu? Nebo teď přišla? To se přede mnou schovávala? Nevěděl, jak se má zachovat. Doposud se před ním vlčice chovala jako bez emocí.
Cítil, jak mu projelo hlavou mnoho emocí. Byl rád, že tu s ním vlčice byla stále. Cítil se ale trapně, že si ji celou tu dobu nevšiml. Pousmál se a přicupital ke Zlatavé vlčici. “Hehe” Vzpomněl si, že má celou dobu v tlamě tu houbu. Položil ji před vlčici a s úsměvem se posadil.

Loterie - (3/5) - 8
Leden – 8/10 - Lylwelin

Corni se skloněnou hlavou pokračoval v čenichání. Už ho to začalo trápit, jelikož se tady už motal v kruzích a nemohl za boha přijít na to, odkud ten pach přichází. Věděl jediné... že mu ten pach něco připomíná. Zabořil čenich, a přizvednutím očí viděl, co to bylo. Vystrčil čumák ze sněhu a koukal na strom, o který si svůj čenich pomalu přerazil. Na stromu totiž rostla Hlíva ústřičná. Houba, kterou mu jejich blízcí ve své staré smečce ukazovali a učili ho, že se tahle houba dá asi jíst, ale moc dobře si to nepamatoval. Při pohledu na houbu, si přehrál každičkou díru, kterou do sněhu udělal, jen aby zjistil, že byla přímo na stromě. Připadal si hloupě. Vydal se klidnou chůzí po kořenech, o které se přerazil a lezl výš aby dosáhl na houbu. Přesto jak došel na konec, nedosáhl tlamou. Snahou se snažil zázrakem natáhnout, ale byla od něj daleko. Nenapadlo ho nic jiného, než vyskočit. Hmm, tak jo, tak jo. Říkal si těsně před tím, než vyskočil.
Ve skoku se tak tak zakousnul do houby a mezitím co ji měl v zubech, se trochu pousmál. Ovšem ale začal padat přímo na zem. Zahučel zády přímo do měkkého sněhu. A krom lehkého zranění, které měl na hřbetě, ho nic jiného nebolelo. “Hehe he” Zabručel, zatímco v tlamě držel, pro něj obří houbu. Zvedl se ze sněhu a otřepal se. Vydal se směrem ke kmeni s úsměvem na tváři a lehkým vítězným poklusem. Viděl ale že kmen, na kterém předtím stála Zlatavá, je prázdný. Pohlédl na všechny strany, jen aby zjistil, že ji nikde jinde nevidí. Úsměv mu z tváře zmizel a mírně s pokrčenou hlavou přidal do kroku, aby kouknul za kmen.

Loterie - (2/5) - 7
Leden – 7/10 - Lylwelin

Corni zkoumal dál a dál. Nezajímalo ho, že mu je trochu zima, snažil se najít co pořád cítil. Celé místo bylo oseté dírama ve sněhu od jeho čumáku, a stopy vedly od jedné ke druhé. Nastražením uší a naklonění hlavou do boku se sem tam zaujal nějakým zvukem který vyšel mezi stromy, ale nic než praskání větví ve větru, nebo nějaké to písknutí veverky. Corni si přehrával v hlavě, co mu ten pach připomíná, ale nemohl si za boha vzpomenout.
Pohlédl na Zlatavou a u toho měl jednu přední nohu ve vzduchu. Vlčice vyšla za kmen, který jim sloužil jako úkryt. Zmizela a chviličku se nic nedělo. Napadlo ho, že ho možná už rovnou opustila. Nějak ho to moc netankovalo, ale kdyby odcházela, chtěl vědět kam se vydává. Popošel směrem, kde jí zpozoroval naposled. Udělal tak tři kroky a viděl, jak se přímo na kmeni zjevila Zlatavá vlčice. Nenapadlo ho nic než zatočit jiným směrem, aby to nevypadalo podezřele, že ji chtěl sledovat. Jak ji tak při chůzi sledoval, jestli si něčeho všimla, v cestě mu stál velký kořen stromu, který trčel do boku. Narazil přímo do něj. Mírně si povzdechl a setřepal malý nános sněhu, který měl přilepený na boku hlavy. S hlavou skloněnou se vydal na dalším stopu zápachu, který zkoumal předtím a pokračoval dál.

Loterie - (1/5) - 6
Leden – 6/10 - Lylwelin

Corni pozvedl svou hlavu, jak jí Zlatavá pověděla o procházce. Jestli chcu, tak se můžu jít projít? Řekl si tak v hlavě a zrekapituloval si znova celé své tělo, jak na tom je. Řekl si, že možná by menší protažení nohou nebylo špatné, aspoň by se ještě více zahřál. “Tak jo.” Pověděl Corni, zvedl se a otřepal svůj kožich. Menším mlasknutím si pročistil tlamu a kousek popošel. Popocházel lehkou chůzí, zatímco hlavou otáčel na všechny strany. Byl vystrašený. Jeho rány se po zvednutí projevili a zrovna rána na oku ho začala mírně pálet.
O vteřinku později, pouhých pár metrů od místa, kde leželi, byl čumákem zabořený ve sněhu a zkoumal, co pod tím sněhem cítí. Je to pár dní, co naposledy jeho čumák vůbec něco cítil, nedbal na něj pozornost. Byl příliš zaneprázdněný snahou utíkat co nejdál. Zvedl svou hlavu s nastraženými uši směrem dopředu, strašně ho zajímalo, co tam je. Protřel tlapkou menší dírku v místě, kde čmuchal, ale nic tam prostě nenašel. Vzdal to a popošel o kousíček dál. Po pár krocích mírně zaškobrtnul o spadenou větev, která se skrývala pod malou vrstvou sněhu. Ustál to, klopýtl pouze troškou do boku, ale na zem nespadl. Hlavou se ani nekoukl, čučel stále kupředu a hledal, kde dál by mohl zabořit svůj čumák.

Poprosím o:

3 lístky za 30 oblázků

Děkuji

Loterie - (5/5)
Leden 5/10 - Lylwelin

Corni se trochu zavrtěl v lehu s hlavou v tlapkách. Párkrát mrknul a hleděl na stromy na konci úpatí, jak jejich větve tančí poryvem větru. Bylo mu už trochu tepleji, aspoň se už tak strašně netřásl, ale pořád to nebylo dostatečné. Oproti jeho rodném místě to nebylo zdaleka takové, jako teď, ale se spojením s jeho únavou, byla tahle teplota nepříjemná. Pocítil, jak se i vlčice sem tam trošku zaklepala zimou, ale byla hodně odolná.
Mezitím co Corni spal, se mu Zlatavá postarala o rány. Únava, a hlavně zima mu ani předtím nedovolila pociťovat strašné rány které měl. Na jeho zraněné oko neviděl a vypadá to, že už nikdy ani neuvidí. Nebyl schopen si to ale ani uvědomit. Avšak po ošetření od Lylwelin, se nadměrné bolesti nemusí ani bát, hlavně že do toho nedostane infekci.
Přemýšlel nad otázkou od Zlatavé, jestli mu je trochu lépe. “Ani nevím, jestli je mi lépe. Mé tělo je, jak kdyby se mu nechtělo.” Pověděl Cornic a hleděl stále na stromy opodál. Přemýšlel nad vlčicí. Přemýšlel, proč se o něj tak hezky stará. Možná by to udělal každý, vidět malé zraněné vlče v nesnázích. Byla pro něj ale zajímavá.

Loterie - (4/5)
Leden 4/10 - Lylwelin

Corniho spánek doprovázel zvláštní sen. Zpočátku nevinný, kdy se procházel po území své staré smečky. Při jeho chůzi, o nějakou vzdálenost dál šlo vidět, jak se snový svět formuje stejnou rychlostí, jak on šel. Zvláštní série světélkujících kostiček, přilétajících z čisté tmy se spojovali a až hezkým probliknutím světla se formovali stromy, tráva a jiná scenérie. Nepřipadalo mu to nikterak divné, sotva o ten jev zavadil pohledem a dál se procházel. Corni měl ve snech zvláštní uvědomění, že se jedná o sen, ale ne v tuhle chvíli. Jeho směr byl z nějakého důvodu ke skrýši, kde se jeho matka zdržovala, když nebyla s ostatníma. Nikdy takové nutkání za ní jít nemíval, ať to bylo z jakéhokoliv důvodu. Po nějaké době svého vyrůstání pochopil, že jeho matka o něj nemá zájem. Tak proč tam ve snu mířil?
Po nějaké době se z nenadání zastavil, přímo před tou skrýší. V hlavě mu prolétaly myšlenky, které nedávaly absolutní smysl, nebo to snad byly hlasy? Vešel a první co viděl, byla hromada kamenů, připomínala skoro až svatyni, kterou osvětlovala menší díra ve stropě. Chvilkové obdivování mu překazilo cizí škobrtnutí o kameny, které se ozvalo z ním. Zareagoval pouhým pohledem do boku a poté vrátil svůj pohled zpátky na svatyni. Jako by věděl, kdo se za ním nachází? Snový svět byl ze zvláštního důvodu zcela bez pachů, nemohl tedy zjistit, kdo to mohl být.
Těsně předtím, než se postava dostala do jeho periferního pohledu, se zastavila. Chvilkové ticho poté přerušila slova tajemné postavy: “Proč jsi nic neudělal? Zachránit akorát jenom sebe, jsi vážně k ničemu.” Corni se pomalým tempem otočil. Byla to jeho sestra Othylia. Pozorně na ni Corni civěl, jak kdyby nevěděl, co od ní čekat. Měl zvláštní pocit. Než stihl zformovat v myšlenkách odpověď na její otázku, viděl, jak se její oči pomalu mění. Oči měla nyní zářivé a vycházel z nich bílý kouř. Corni při tom děsivém pohledu couvnul. Slyšel, jak Othylia začala temně vrčet a z nenadání se ze země rychle odrazila. V letu směrem ke Cornicovi, otevřela tlamu, jak kdyby se mu chtěla zakousnout přímo do krku. Těsně předtím, než byla v bezprostřední blízko, se ale Corni zbudil. Zbudil se s nadskočením svého těla a s rapidním dýcháním se rozhlížel zděšeně kolem. Při rozhlížení se ohlédl za sebe a zpozoroval, jak na něj Zlatavá vlčice s čistě kamenným výrazem kouká. “O-omlouvám s-se. Omlouvám... omlouvám se” Povídal Corni, se zmateným výrazem hleděl k zemi, a vsouval se zpátky do polohy, ve které byl nalepený na vlčici. Jeho omluvy však byli zmatené stejně tak, jako jeho sen. Nebylo jisté, jestli se tedy omlouval Lylwelin, nebo Othylii. Neví, jak dlouho spal, ale hned jakmile se Corni trošku uklidnil, tak se snažil zase zpátky usnout.

Loterie - (3/5)
Leden 3/10 - Lylwelin

Říkala, že to není moc daleko... ale co je po cestě? Jak se mám bránit teďka, když nemám ani sílu na to utíkat? Vyjeveně přemýšlel vystrašený Cornic. Nevěděl, jak moc schopná je Zlatavá vlčice, která ho tady nyní ošetřuje. Pomohla by mi i jinak, než ošetřit? Byla až moc kamenná na to, aby Cornic poznal, jaké má úmysly, nebo jaká je. Za posledních pár dní byla první vlk, na kterého narazil, mimo ostatní nebezpečí a nástrahy které potkal po cestě sem. Asi nevěřil, že by ho už někdo dokázal ochránit, když jeho a všechny ostatní vlčata nedokázala ochránit ani tak početná a silná smečka.
Povídala mu o jejich smečce a on si představoval, jak přátelské by mohli ostatní vlci asi být. Moc mu jejich popis připomínal pár osobností, které byly i v jeho bývalé smečce.
Corni si něžně tlapkou přejel přes čumák a pomaličku zívnul. Pohlédl poté na jednu stranu, kterou bylo mezi pár stromy vidět dále na menší údolí, kde se předtím schovával za kamenem, již ale nešel kámen ani vidět. Počasí hořklo a viditelnost stála za starou belu. V místě, kde se schovávali, bylo příjemně. I na to, aby se jejich těla dostatečně zahřívala přitisknutá na sebe.
Cornic sám uznal, že je neskutečně unavený a spánek nesmírně vyžadován. Položil si hlavu mezi tlapky, mírně si oblézl pysky a nepatrně zamlaskal. “Dobrou... noc...” Chtěl ještě něco dodat, ale jeho tělo už upadlo do spánkového kóma.

Děkuji. A děkuji za příležitost tady aspoň trochu zavařit :D (Samozřejmě s humorem)
Gratuluji i dalším výhercům.

Žádám nyní o přidání:
2 hvězdičky Vlast. Rychlost
1 hvězdička Vlast. Obratnost
2 hvězdičky Magie Myšlenky

problémovej číslo jedna dostal 20 oblázků, 20 mušlí, 15 kytiti, 3 křišťály, vlastnosti se mu navýšily o 2* v rychlosti, 1 v obratnosti a v dospělosti začne už s fajne skórem o 2* v magii víc :> je nějekaje lepší způsob jak začít hru na gall? nemyslim si ✨

Loterie - (2/5)

Ve svých myšlenkách si Cornic pořád představoval, jaké by to bylo, kdyby se najednou před ním objevili jeho rodiče. On sám chudák nevěděl, že oba jeho rodiče už jsou po smrti, ale co by udělal, kdyby je viděl? Přiběhl k nim a objal je? Byly by vůbec nadšení že ho znova vidí? Svým způsobem je měl pořád rád, vždyť to byly jeho rodiče, ale při nejmenším tušil, co si o něm oba rodiče myslí. Že to je jenom ňouma, který v téhle rodině nemá co dělat. Proč já aspoň nedělal, co po mně chtějí? Říkal si Corni a přemýšlel, jak mohl aspoň na oko vypadat, že se trošku o jejich způsoby zajímá. Dělat to stejně, jako jeho bratr Calver. Ten věděl, jak ostatním nadhodit masku takovou, jakou ostatní momentálně chtějí vidět. Corni to bohužel neuměl, možná ani nikdy umět nebude.

Loterie - (1/5)
Leden 1/10 - Lylwelin

"Ne, tady tygři nejsou, nebo jsem je aspoň nepotkala a to jsem se tu něco natoulala," Řekla vlčice malému Cornicovi. Tady nejsou žádní tygři? Byl zmatený. Myslel si, že tygři žijí všude. Tam kde do nedávna žil, byli tygři téměř na denním pořádku. Jen bůh ví, proč na jeho smečku z ničeho nic zaútočili. Možná v tom byla nějaká neshoda v komunikaci s jejich nejvyššíma. To už se ale asi nikdy nedozví.
"Mohla bych tě vzít do naší smečky. Můžeš tam zůstat jak dlouho chceš. Třeba tě někdo z rodiny najde, ale..." Pověděla Zlatavá a přitom se na nějakou dobu pozastavila. Řekla smečka? To půjdu mezi další cizí vlky? A kolik jich tam bude? Říkal si tak Cornic v hlavě a přitom přejížděl nervózně očima po zemi. Byl z toho nesvůj. Být mezi cizími, nedej bože mezi desítkama. Lylwelin po chvilce pokračovala: "Ale budeme muset kousek cestovat a v tomhle počasí to není moc dobrý nápad. Navíc by ses měl prospat," Pomyšlení na cestování mu naježilo chlupy na zádech. Nechtěl na to ani myslet, jelikož toho měl za poslední dny strašně moc. “A j-jak je to daleko? A... bude tam hodně... jiných vlků?” Zeptal se Cornic a přitom doufal, že vlčice řekne nějaký slušný počet, ze kterého se Cornimu nebude převracet žaludek nervozitou. Položil svou hlavu mezi tlapky a pomaličku zavíral oči únavou.

Prosinec 4/10 - Lylwelin

“Zachránil jsem sám sobě život, ale co o-ostatní?” Vyhrkl Cornic ze sebe mezitím co nadále vzlykal a zabořil svou hlavu na hruď vlčice. V hlavě se mu přehrával jeho útěk, jak se strachy ani neohlížel a běžel dál a dál. "Tvoje matka by si nic jiného nepřála," Řekla vlčice, asi aby ho utěšila. Spustila však další útržky v Corniho hlavě. Vzpomněl si, jak jeho matka stála nad ním a jeho sourozenci, kdy je jejich matka budila, aby začali utíkat. Vybavil si svou matku, která vší silou držela slzy na krajíčku, aby neplakala. Corniho pláč to akorát zesílilo. Nyní měla Lylwelin svou hrudní srst utopenou v slzách.
Utěšila ho další větou, že už je v bezpečí a Corni pochopil, že má trošku pravdu. Cítil se u vlčice v bezpečí. Vypadala neohroženě a jejím častým rozhlížením dávala najevo, jakou má kontrolu nad okolím. Pláč mu po chvíli polevil a už jenom nahlas dýchal. Lylwelin se nyní zeptala: “Jak vlastně vypadají ti tygři? Je to nějaký druh medvěda?” Cornimu se zarazil dech přemýšlel. Co to je za otázku? Nechápal, že tygři nežijí všude jak si původně myslel. “Tygři... vy je máte pojmenovaný jinač? Takový větší vlci, co mají velký drápy a větší zuby.” Řekl Corni a přelítla mu vzpomínka na tygra který nad ním stál, s drápy zarytými v jeho hřbetě.