Příspěvky uživatele

< návrat zpět

34
Loterie -- (1/5) 26

Saturn Cornicovi pověděl, že se tady nikoho nemusí bát a elegantně se usadil. Cornic ho celou dobu bez zamrkání sledoval a naslouchal mu. Bylo pro něj zvláštní, že zatím každý, na koho narazil, byl neskutečně milý a ochotný pomoci. Nebyl na to vůbec zvyklý. V jeho bývalé smečce byli pouze dva vlci, kteří se k němu chovali přijatelně.
Saturn odpověděl vlčeti, jak se jako malé vlče zatoulal. Řekl mu o Launee a jeho sestrách. Dodal, že i Lylwelin vypomáhala. Ozvala se i Zlatavá, v tom se Cornic ohlédl na Lylwelin a začalo mu docházet, proč mu vůbec Zlatavá pomohla. Měla už totiž nějaké zkušenosti se zatoulanými vlčaty v minulosti. Možná měla i nějaké své vlčata, ale k její těžké nátuře bylo těžký uznat. “Je mi líto, že jste se taky jako malý ztratil. Taky jste se bál?” Zeptal se znovu Cornic a se sklopenou hlavou vzhlížel k Saturnovi. Snažil se zjistit, jestli se někdo bál stejně jako on v posledních dnech a připadal si jako strašpytel.
Pomalu ulehal a pak slíbil Cornimu, že už nebude sám. Malé vlče to dojalo, že ani nevěděl, co na to říct. Nikdy totiž nečekal, že mu někdo něco takového řekne. Od své rodiny nikdy neslyšel ani hloupé “Máme tě rádi”. Cornic se ze svého postoje přesunul blíže k Saturnovi a usedl pouhý kousek od něj, ale zůstával stále tichý. Obdivoval tiše jeho srst a důkladně si ho prohlížel. Nepřipadal mu nijak nebezpečně. Jeho hlas a projev byl tak klidný. Pohleděl pak na Sheyu a taky si ji nějakou chvíli prohlížel. Nikdy se v blízkosti ostatních vlků moc nezdržoval, jelikož byl samotářský typ, ale vlci které v poslední době potkával, mu přišli strašně zajímaví.

33
Loterie -- (1/5) 25

Mluvili o štěstí, že na sebe s Lylkou narazili. Cornic si vybavil první chvíli, kdy Zlatavou potkal... nebo spíše ona jeho. Ale ve srovnání, jak na tom byl Cornic předtím a teď, byl neskutečný rozdíl. Představili se a položili vlčeti otázky. Cornic přikývl na souhlas toho, jak je Launee hodná. “Nevím jak to dělala... na noze se jí objevila nějaká světélkující kytka a začalo mi být teplo. Když jsem semka přišel, byl jsem zraněný...” Lehce si tlapkou přejel přes své čelo s jizvy, pak oko a pokračoval: “...a teď mám jenom tohle. Prý to byla nějaká magie.” Odpověděl na otázku od Sheyi. Chtěl ji popsat do podrobna, jak se v tu chvíli cítil, ale samotné vlče z toho při vysvětlování bylo zmatené, že měl bolest, která najednou zmizela. Do nedávna věřil, že rány hojí pouze čas... teď tomu tak ale nebylo.
Vlče očekávalo, co se bude nyní dít, ale nečekal příliš dlouho. Saturnus téměř ihned souhlasil s tím, že tu Cornic může zůstat. Vlče samotné nevědělo, jak se má zachovat. Nadšením? Za posledních pár dní se mu změnil kompletně celej život. Byl ale rád za to, že přeci jenom poznal nové vlky, kteří jsou přátelští a usměvavý.
Zlatavá k němu sklonila hlavu a jemně do něj šťouchla čumákem. Tiše k němu promluvila a popostrčila ho před sebe. Corni na Lyl hodil stejně kamenný výraz, jako ona moc dobře uměla. Avšak věděl, že to Lyl z jeho výrazu pochopí. Corni byl nervózní a se schovaným ocasem mezi nohy šel pomalým krokem blíže k Saturnovi a Sheyi. Saturnus se mezitím zeptal, jestli měli něco k jídlu. Malé vlče odpovědělo: “Mhm, když jsme semka přišli, tak nám Launee povolila si něco vzít z ... odtamtud.” Naklonil hlavou směrem, kde byla v noře chladící místnost. “Měl jsem kousek, ale pak už jsem více sníst nezvládl.” Koukal přitom do země a nyní se zeptal on Saturna: “A vy jste... se taky zatoulal, když jste sem přišel?” Zeptal se a přitom pořád stál kousek od nich.

32
Loterie -- (1/5) 24

Vlče začalo mírně stříhat ušima, když se pomaličku probouzel ze spánku. Pocítil, jak se Zlatavá zavrtěla, aby se dostala na břicho, ale vlče si toho moc nevšímalo a pochrupkávalo dál. Užíval si svého spánku, dokud neznámý vlk nezačal mluvit. Probudilo ho to a pomalu zvednul hlavu s ještě zalepenýma očima. Nyní se Zlatavá zvedla na nohy a stála mezi neznámými vlky a jím. Viděl, jak někdo stojí u východu nory. Byli to dva dospělý vlci, který se na vlče a Zlatavou upřeně dívali. Cornic lehce zamrkal, aby si rozlepil oči a polehával dál, protože nevěděl, co dělat. Navíc, po tak tvrdém spánku, byl zmatený kde vůbec je.
Začal přemýšlet, kdo by to tak mohl být. Áh, to bude určitě Saturnus a Bianca. Dvě alfy smečky, o kterých mi Lylwelin vyprávěla Pomyslel si a začal se pomaličku přesouvat do sedu. Saturnus se na malé vlče podíval a s lehkým úsměvem ho pozdravil. Cornic se nadechnul, aby také pozdravil a v tom se ozval i druhý vlk, který se Saturnem dorazil. Sheya? Já myslel, že to má být Bianca. Pomyslel si a začal být mírně nervóznější. O téhle vlčici ještě neslyšel. Postavil se a přistoupil k Lylce blíže. Nyní z pohledu těch dvou, trčela zpoza Lylwelin pouze hlava Cornica, který upřeně sledoval Saturna se Sheyou.
Zlatavá ve zkratce shrnula, jak jejich setkání proběhlo a jak se sem dostali. Cornic jen vyměňoval pohledy na Zlatavou, Saturna a Sheyu a poslouchal. Lylka domluvila a Cornic rychle dodal: “Teta nás semka vzala a zakouzlila na mě.” Pověděl jim o Launee a vzpomněl si, že jim ještě neopětoval pozdrav. Trošičku více se za Zlatavou schoval a s hlavou skloněnou řekl: “A... dobrý den. Já su Cornic.” Po malé prodlevě se Zlatavá zeptala Saturna na to, jestli tu může vlče zůstat. Cornic zpozorněl a trošku zpoza Zlatavé vykoukl v očekávání, co odpoví Saturnus.

31
Loterie -- (2/5) 23

Slíbila mu ještě jedno kouzlo. Cornic byl u vytržení, když mu to řekla a pomalu se připravovala na další magii. Na jejích očích šlo vidět, že její předchozí iluze si vyžádala mnoho energie, a tak měla oční víčka docela skleslé. “Mhm. Jasné, tak jen jedno, hihi.” Projevil Cornic svou nadšenost a vyčkával, co se bude dít teďka.
Malá myška se nyní zjevila na stejném místě, kde byl předchozí ptáček. Cornic si prohlížel myšku úplně stejným způsobem, jako ptáčka. Popocházel kolem a pokukával ze všech stran. Měl malinko pootevřenou tlamičku a nahlas dýchal. Byl hodně nadšený.
Myška se po chvilce vytratila a když Cornic upřel pohled na Lylku, všiml si, jak si to vyžádala mnoho její energie. Chtěl se ji zeptat, ale povšiml si její vyčerpanosti, tak ji raději ušetřil od dalších otázek. Na tváři měl nadšený výraz a přicupital blíže k vlčici. Nyní natáhnutá na mechové podestýlce, mu Zlatavá pověděla, aby nikam nechodil a až se vyspí, tak mu to tady ukáže. Corni tiše souhlasil a lehce přikývl na vlčici. Zavřela oči a poddala se spánku. Cornic se na ni chvíli díval. Chvilinku obdivoval její srst a pak se další chvilku rozhlížel kolem. Nyní ho nic nerozptylovalo. Zadíval se do stropu nory, pak na malé skalky, které byly pokryté mechem. Obdivoval i to ticho, kterého se mu dostalo po dlouhé době. Pořádně si to vychutnával. Znovu pohlédl na Zlatavou. Při té chvíli klidu, se mu projevila únava. Přišel k Lylce a začal se uvelebovat blízko ní. Poté, co se troška vrtěl, si usmyslel, že se raději uvelebí u Zlatavé. Vlčice ležela na boku a pochrupkávala. Cornic se tedy uvelebil u břicha Zlatavé, a přitiskl se na ni. Začalo ho zase pokrývat to příjemné teplo, stejné, jako když se zahřivali v jejich skrýši ve spadlém kmeni. Dříve než se nadál, tak usnul. Konečně se mu dostalo příjemného spánku.

30
Loterie -- (1/5) 22

Vlče pečlivě naslouchalo a měl tolik otázek. Byl nadchnutý z toho, že se dostal do míst, kde jsou magie skutečné. Vždycky takové věci obdivoval a když poslouchal různé příběhy, tak si ve své hlavičce představoval, jak by magie mohla vypadat. Nyní se mu dostalo jeho myšlenkám, viděl a sám na sobě pocítil, jak magie funguje. “Ty vo...” Nestačil ani nadšeně vyslovit slůvko a před Cornim se začala tvořit z mechu jakási iluze malého ptáčka. Cornic byl nyní dočista v pasti. Otevřel tlamičku a nevěřil svému oku. Koukal se na něj a popocházel kolem něj, aby si ho pečlivě prohlédl ze všech stran a nadšeně sem tam poposkočil předními tlapy. “To je super!” Nebyla to dlouhá chvíle a ptáček se začal ztrácet. Zmizel úplně a Cornic se nyní koukal s očekáváním v očích po Lylwelin. Řekla mu, že právě viděl magii iluzí, kterou vlastnila. Cornic se nyní zeptal: “A umíš něco jiného? Nebo vykouzlit jiné zvířátko?” Byl nadšením bez sebe.

29
Loterie -- (1/5) 21

Cornic se malinko zachechtal, když Launee nazvala Zlatavou “Dobrou vílou”. Připadalo mu to vtipné z toho důvodu, že moc na dobrou vílu nevypadá a ani se tak moc nechová. S úsměvem se na Lylwelin podíval a zajímalo ho, co vlčice odpoví.
Cornic si trošku z masa taky ukousnul a posadil se zády k menšímu výstupku pokrytým mechem, avšak kousíček od Lylwelin. Ta si kousek od něj, zabroukala něco pod nos. Že si s magií zkoušela hrát? Pak se na Cornica podívala a zeptala se, jestli u nich používal někdo magii. Cornic zbystřil, mezitím co žvýkal, a přemýšlel, jestli ji někdy vůbec viděl. Maximálně hezké scenérie, po kterých se sem tam procházel, mu přišly magické, ale nikoho vyloženě čarovat a kouzlit neviděl. “Já ji nikdy ani neviděl. Slyšel jsem pouze pohádky a příběhy o magii. Jak to vůbec funguje? Mohu si tady vyčarovat nějaků hračku? Nebo nějakého kamaráda, ptáčka třeba?”
Launee se mezitím pomalu zvedla, a pak se rozloučila s tím, že kdyby potkala Saturna, tak ho pošle za nima. Cornic se slušně, po svých otázkách, které podal Zlatavé, rozloučil s Launee. “Nashledanou... a moc děkuji teto.” Usmál se na ni a doufal, že se spolu ještě někdy uvidí. Připadala mu, jako strašně příjemná teta.

28
Loterie – (2/5) 20

Vlčice se mile usmála a řekla, že je v pořádku. Cornimu se ulevilo. Ty jo, ale vypadá zničeně. Možná jak si hrála s tím magickým časem, tak… Nestačil ani doříct myšlenku a Launee pokračovala a mírně dloubla čumákem do Cornica. Vlče se začalo tvářit vyjeveně. Prosila Života o magii? Wooow. Řekl si v duchu a přemýšlel, jak někdo může takhle dostat magii. Že by jen tak někdo přišel s prosbou a ono se mu to vyplní?
Napadlo ho, že by se rovnou zeptal, ale řekl si, že raději počká na vhodnější příležitost. Třeba časem něco odposlechne.
Cornic začal koumat, co se mu vůbec stalo. Prohmátl si tlapkou po hlavě a ucítil, že z ran už jsou pouhé jizvy. Okem párkrát taky zamrkal. Sice na něj bohužel neviděl, ale necítil z něj žádnou bolest jako předtím. V úžasu jen koukal.
Launee se zeptala vlčete na jméno. Nyní se už nesnažil nějak schovat. „Já se jmenuji Cornic. Děkuji…“ Pomalu se posadil a lehce sklonil hlavu. „… děkuji za to, že jste se postarala o mé rány.“ Poděkoval a lehce se na Launee usmál.

27
Loterie - (1/5) 19
// z lesa

Zlatavá mu pověděla, že se jedná o Launee. Pomalu vyrážel do kroku, když mu Zlatavá dala hlavou pokyn k pochodu. Cornic naklonil hlavu a v tom mu to začalo docházet. Ajóó, to je TA Launee, o které mi Lylwelin vyprávěla. Vzpomněl si i na to, jak mu vlčice vyprávěla o alfách, které Mechovou smečku teďka vedli a jak se jich dříve Launee sama ujala. Kdyby si Corni vzpomněl o chvilku dříve, mohl se k tak milé vlčici zachovat mnohem lépe. Jak mně bude asi teď brát, když jsem se na ni pomalu ani nepodíval. Achjo. Řekl si tak v duchu a tělem mu prolezl mírný chlad z nervozity.
Zatím co přemýšlel v duchu, tak mu obě vlčice utekly o malý kus před něj. Pořád na ně sice viděl, ale tak krátké tlapy, jako mělo tohle malé vlče nestačily. Zkoušel zrychlit natolik, aby je ihned dohnal, ale po pár krocích pocítil bolest. Od doby, co se setkal s Lylwelin, tak nemusel vydávat nějakou větší rychlost a za stálého tempa mu to celkem šlo. Ale jakmile zrychlil, bolest se projevila.
Zpomalil a všiml si, jak se po něm Zlatavá ohlídla. Připadalo mu, jako by Zlatavá pověděla v tichosti něco té druhé vlčici. Huh? Řekl si Cornic v duchu a přemýšlel, jestli ho zrak nešálí, kvůli zranění svého druhého oka. Nastražil uši, ale byly dost daleko na to, aby nic neslyšel. Než si však začal utvářet nějaké domněnky, tak uslyšel útržky věty, kterou pronesla Lylwelin. Povídala něco o Saturnovi. Uff, takže mě nepomlouvaj. Oddechl si a pomaličku doháněl obě vlčice.
Blízko vstupu do Mechového dna, si Cornic všiml, jak tu a tam prolézá spod sněhové peřiny mech. Nikdy takový mech neviděl, jelikož na místě, kde Cornic žil, takový mech nerostl. Zkusil do něj trochu dloubnout a pocítil, jak je měkký. Hnedka ho to zaujalo. Ucítil pohled Zlatavé, která se jeho směrem otočila. Rychle s tím dloubáním přestal a předstíral, že se ničeho nedotýkal.
Než obě vlčice stihl dohnat, tak Launee prošla vchodem do Mechového dna jako první. Pro Cornica ale zcela zmizela z hledáčku. Cornic zpozorněl a s vyjevenýma očima se začal rozhlížet, kam se Launee vytratila. „Woow, kam zmizela?“ Zeptal se Cornic Zlatavé, a zůstal stát s otevřenou tlamou. Všiml si, že opodál bylo místo, kam se sbíraly všechny okolní stopy a mizely pod obřím stromem. Zlatavá mu něco povídala, ale byl docela omámen tím, jak se druhá vlčice dokázala takhle vypařit, takže nedbal pozornosti. Lylwelin pak na něj s kamenným výrazem mírně kývla a vydala se pod kořeny obřího stromu do nory. Ajo, tudy.
Cornicovi dělal průchod do nory potíže, tak postupoval pomalu. Ale hned jakmile zahlédl přes okraj průchodu vnitřek nory, byl zcela okouzlen. Začal si ihned prohlížet, jak je celá vnitřní místnost různě obrostlá mechem. „Oooo“ Obdivoval Cornic nahlas, i když to sám nechtěl nahlas udělat. Zbýval už jenom kousek strmé cesty a Cornic šlápl do prázdna a začal se kácet směrem dolů. Při pádu se snažil tlapou ještě někam zachytit, ale marně. Udělal pouhý jeden kotoul po strmé cestě a byl dole. Skoro se obě vlčice nestihli ani otočit a další co viděly byl Cornic na zemi zadkem k nim a lehký obláček prachu. Ani se nestihli zeptat, jestli je vlče v pořádku a ono vlče už hlavou vzhůru obdivovalo noru. Pomalu se zvednul a vypadalo to, že se mu nic nestalo.
Popošli o kousek dál a Launee začala ošetřovat Cornic. Nejdříve si ho prohlížela a pak nehybně stála. Cornic si nejdříve všiml světélkujícího obrazce, který měla Launee na noze. Začal si ho prohlížet, když v tom ucítil jak se mu rány na hlavě začínají sami od sebe zavírat. Pod vlčicí začal umírat mech, který tam rostl a Cornicova bolest se pomalu vytrácela. Zraněné oko, které ho bolelo nejvíc, mu po chvilce kdy ucítil teplo přestalo bolet úplně. Cornic nevěděl, co má dělat. On samotný nikdy neviděl a ani nepocítil žádnou magii. Začal si myslet, že si vlčice pohrává s časem, protože pouze čas zaceluje rány. Vlčice se položila na zem, hned jakmile přestala s magií a Cornic jen nevině stál a koukal na ni. "Jste v pořádku? Potřebujete pomoc?" Zeptal se Launee a začalo mu docházet, že necítí už žádnou bolest a že je mu o mnohem lépe.

Loterie – (2/5) 18

Corni se trochu uklidnil. Zlatavá se omluvila, že to byla její chyba. Nyní se vlče zarazilo a říkal si: Jak její chyba? Oh, ona si asi myslí, že jsem se rozbrečel kvůli ní? Vytřeštil oči a promluvil ke Zlatavé: „Nene, v pohodě. Já jen… já nevím. Není to ale vaše vina. Ani sám nevím, proč takhle brečím.“ Vzpomínal na chování, který jeho rodiče měli vůči němu, ale vzpomínal taky na to, jak se k nim choval on. Cítil, že i když je sám moc dobře neznal, tak to přeci jenom byli jeho rodiče. Masakr který ale viděl, mu naháněl noční můry. Přišel blíže ke Zlatavé se skloněnou hlavou a skoro se na ni přitiskl. „Děkuji, že jste byla na mě tak hodná. Já nevím…“ Mírně si povzdechl. „… nevím co bych sám dělal, kdybyste mě nenašla.“ Corni se skoro začal třást z toho, jak byl nervózní. Pouze malé hrstce vlků, za něco dokázal poděkovat.
Pouhá chvilička a přicházel neznámý vlk. Corni rychle zbystřil, co se k nim žene. Byla to další vlčice, která se hned po příchodu usmála a pozdravila. Zeptala se Corniho na tolik otázek. Vlče z toho samotné bylo nervózní a mírně si couvnul ve snaze, schovat se za Zlatavou vlčici. „Dobrý den.“ Promluvil Corni potichu a uhnul očima do země.
Další vlčice se rychle otočila a zavelela. Cornic pronikavě pohlédl na Zlatavou vlčici a očekával co se bude dít.

//Dno

Loterie -- (1/5) 17

“Já... u nás bylo mnoho sněhu. Teda, kolem nás bylo hodně sněhu...” Cornic nevěděl, jak přesně popsat, odkud pochází, aby odpověděl na její otázku. “... zima tam byla taky pořád.” Snažil se se zavřenýma očima vzpomenout, jak to u nich vůbec vypadalo. Bylo to pro něj těžké. Povzdechl si mírně a pomalu otevřel oči. “Moji rodiče... moji rodiče jsou alfy smečky.” Vzpomněl si na svou matku a pomalu se mu v oku začali tvořit slzy. “Moje mamka ale, už... ti tygři.” Cornic se zastavil a začal potichu vzlykat. Nemohl se vůbec vymáčknout. Pokaždý když začal mluvit o své matce, vzpomněl si na její poslední zakňučení a záblesk tygra ve skoku, který se na ni vrhl. Byl to pro něj příšerný zážitek, ten nejhorší, co ho mohl v takových letech postihnout. Cornic se po pár sekundách uklidnil. “Omlouvám s-se...” posmrknul si “...já nezvládnu o tom teď mluvit.” Byl příliš neklidný z toho, že se bude možná muset s někým seznamovat. Nedej bože celej zástup vlků.

Loterie -- (1/5) 16
//Gejzírové pole

Zlatavá oznámila, že jsou už poblíž Mechové smečky. Corni lehce zpomalil. To jsme teda už tady? Ach, kolik tam bude asi tak vlků? Pokládal si v hlavě otázky, ale nezeptal se Zlatavé. Ta mu vyprávěla pár útržků o alfách a pár jedincích, ale dalších vlků tam musí být spoustu a toho se Cornic bál. Nebál se toho, že jsou pro něj cizí, ale toho, že jsou to další zvědavé oči.
Zanedlouho přišli k okraji lesa, který už zvenčí vypadal skvostně. Les se mu líbil, a to do něj ještě ani nevstoupil, ani neví co se uvnitř lesa skrývá.
Vlčice se zastavila přímo na začátku lesa a přivítala Cornica. Vlče se zastavilo a prohlížel si les z větší blízkosti. Přes čumák ho praštil vítr, kterého se Cornic trošku i zalekl. Cítil, jak je tohle místo povědomé, i když cítí úplně cizí pachy. Tolik pachů cítil naposledy, když byl v jeho bývalé smečce. Vlčice nyní popošla kousek do lesa a tam se zastavila a pověděla Cornicovi, že dá vědět ostatním jejich příchod. Zlatavá se nastavila, zvedla hlavu a zavyla. Cornicovi se vytí zalíbilo. Popošel kousíček blíže, ne však mezi stromy, kde stála Lylwelin. Pořádně se nadechl a zavyl taky. Jeho zavytí bylo značně slabší, s vyšším tónem než u vlčice. Lylwelin se na něj s kamenným výrazem obrátila a Cornic se na ni pouze usmál. Oba nyní stáli nehybně a vyčkávali. Cornic sice od Lylwelin nevěděl, na co nebo koho čekají, ale napadlo ho že sem někdo asi přijde.

Loterie -- (5/5)
//Safírové jezero (Řeka Kiěrb)

Corniho trápilo, že se pohybují na tak složitých místech. Řeka, kterou přecházeli teď, byla mnohem těžší než Říční eso, kterou přecházeli pár hodin zpět. Na řece bylo z jednoho místa vidět, jak na jedné straně, tak na druhé vedou dva rozdílné mosty z kamenů. Vybrali si se Zlatavou most, který z dálky vypadal mnohem lépe, než ten druhý. Při pohybu směrem k mostu, byl Corni okouzlen krajinou a pořád se rozhlížel kolem, i když věděl, že má dávat pozor na to, kam šlape.
Po chvilce došli na začátek mostu z kamenů. Z blízka vypadli už trochu hůře než z dálky, ale nezbývala už jiná možnost než přejít. Předním šla Zlatavá vlčice tak ladně, že se Cornic skoro styděl, jak mu to přecházení trvá. Při překročení jednoho z kamenů mu však podklouzla přední noha a on hrudníkem a hlavou prásknul do kamene. Zlatavá se zrovna nedívala a byla o pár kamenů před ním. Naštěstí měl zadní nohy ještě na předešlém kamenu a díky tomu, se dokázal vyškrábat zpátky. Jakmile se vyškrábal, a popošel po kameni, tak se Zlatavá otočila. Po zkontrolování že je vlče živé, se otočila zase zpátky a pokračovala. Uff Pomyslel si Cornic a nahlas povzdechl.
Po přechodu na druhý břeh, byl Cornic v němém úžasu. “To je voda? Z té země co bouchá?” Zeptal se Cornic a koukal na překrásné gejzíry. Zlatavá mu pověděla, že bude lepší to obejít. Cornic i když nevěděl, že to může být nebezpečné, tiše souhlasil a se stále natočenou hlavou šel za vlčicí. To je moc hezké.

//Mechový les

Loterie -- (4/5)
//Tundra

Corni se snažil co nejrychleji dohánět Zlatavou. Byla pro něj moc rychlá, ale každou chvilku, když se trochu vzdálila, tak se pozastavila, aby ji vlče mohlo zase trochu dohnat. V místech, kde to bylo více nepříjemné, tak šla těsně před ním. Zlatavá mu řekla, aby dával pozor na každý svůj krok. Nebylo divu. Cornic to tady neznal a neměl tolik zkušeností při cestování, aby věděl, jaké nástrahy se dokážou skrývat na cestách.
Došli k zamrzlému jezeru. Pro Cornica to nebylo poprvé, co viděl větší zamrzlé kluziště, spíše ho více zajímalo, jak vypadá v létě. Doby, kdy nebyla jezera zamrzlá, si nepamatuje a na místě kde žil, tak všechno zamrzalo hodně brzy. Zlatavá se zeptala, jestli si nechce zabruslit. “Ahh, hmm.” Pronesl mezitím co na prázdno polknul. Pak vlčice vstoupila na led a v pozici, ve které stála na místě, se klouzala dále od Corniho. Vypadalo to vtipně a Cornicovi to vytvořilo neskonalí úsměv na tváři.
Neváhal a skočil na led. Při té rychlosti, jakou vstoupil na led, bylo pro něj těžké ustát rovnováhu. Pomalu se při podklouzávání a třepotu nohou složil na zem jak domino. Počkal až doklouže a opatrně se postavil. Pohlédl na Zlatavou a vypadalo to, že i přes ten její kamenný výraz, si to docela užívala. Při jemném slunečním svitu ho naprosto uchvátila. Sluneční třpyt ji dodal ještě pestřejší zlatou barvu, ne-li třpytivou. Corni si to neskutečně užíval. Přišlo mu to vhod, potom co všechno zažil v posledních dnech.

//Gejzírová pole (Přes řeku Kierb)

Loterie -- (3/5)

Zlatavá se zeptala a ohlížela se kolem. “Jsem připraven, takže už jdeme? Do toho mechounu?” Pronesl, otřepal si kožich a prohlédl si okolí, jak krásně vysvitlo sluníčko. Mezitím se Lylwelin zvedla a vyšla směrem, odkud přišla. Corni se stále rozhlížel. Na to, jaká to byla chvilka, co tady byli, tak si tohle místo i tak oblíbil. Pomaličku se otočil směrem, kam vyšla Zlatavá a ohlédl se zase zpátky. Pomaličku svou postavu otáčel, a vycupital za vlčicí. “Vyrazíme” Řekla Zlatavá a Corni jenom, s hlavou skloněnou mírně přikývnul. Přitom, co vyšli z okrajů lesíka, tak Corni hned pocítil, jaké to bude trápení, s jeho maličkým vzrůstem. Sníh byl v některých místech větší, než jeho postava samotná, ale jeho nová vysoká kamarádka pro něj tvořila úzký průchod, kterým se dokázal pohybovat o něco snáze.

// Safírové jezero (přes Říční eso)

Loterie -- (2/5)

Corni polehával ve skrýši a koukal přes díru, co sloužila jako vchod do skrýše. Bylo to chvilku potom, co se probudil z tvrdého spánku. Trošku se prospat, bylo pro něj naprosto přínosné. Chyběla mu ale společnost, která by ho přes tu noc zahřívala. Nebyla mu sice až taková zima, ale více tepla, více pohodlí.
Slyšel opodál nějaké kroky. Nejdříve se zlekl, a začal se trošičku bál. Zanedlouho se ale ve vchodu do skrýše objevila Zlatavá vlčice, i se svou kořistí. Obdivoval ji. Musela být určitě skvělí lovec. Úsměv se mu objevil na tváři a slušně pozdravil.
Zlatavá před něj položila její kořist a Corni se zeptal: ”Mohu?" Lylwelin se sklonila a postrčila kořist čumákem směrem k němu. Corni se při pohledu na kořist neudržel. Sice měl malinkou svačinku v podobě hub, ale nenaplnilo ho to nějak zdatně. Pustil se tedy do jídla.
Teplé maso ho příjemně zahřálo a vážně mu chutnalo. Po nějaké době, měl konečně teplé jídlo. Hned jak dojedl, neváhal a vyšel ze skrýše, kde posedávala Lylwelin. Corni při vycházení ještě mírně zakašlal a vylétlo z něj malé pírko. Cornic si pírko prohlížel v letu, než dopadlo na zem a pokračoval ke Zlatavé.