Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Saturnus kývnul vážně hlavou a přidal Cornicovi trochu sebevědomý. Tak jsem možná aspoň trochu pomohl, hehe Ušklíbl se Cornic ve své mysli a na venek vyvodil pouze letmý úsměv. Bylo mu lépe, necítil se jak zbytečná váha.
Zlatavá odpověděla Cornimu na jeho otázku, jestli je v pořádku. Zmínila, že v mladí by se to snášelo lépe. Corni lehce naklonil hlavu a říkal si, jestli myslí věk podobný jemu. Bylo to až moc, nebo myslela o něco starší věk než jeho? Kývnul hlavou na důraz toho, že to pochopil a pak pohleděl na Saturna. Zmínil kopanec, který dostal od první laně. To musel být asi řádný kopanec. pomyslel si Cornic a představil si, jak by asi tak on dopadl, kdyby dostal něco takového. Jednoduché, asi by tu už nebyl.
Pak se oba starší shodli na tom, že by se mohli jít najíst a trochu odpočinout. Cornic se ušklíbl na oba a souhlasně kývnul hlavou nahoru a dolu, pak šel rovnou za Zlatavou.

//Mechový lesík

Duben 3/10 Vera Nina

Cornica zaskočila otázka, kterou mu neznámá vlčka položila. Jednooké vlče mírně sklonil hlavu trošku zesmutněl. „No… oslepl jsem na něj.“ Odpověděl potichu a smutně. „Kvůli zranění. Nedokázalo se vyléčit.“ Přiblížil vlčce osud Cornicova oka. Začalo mu docházet, že se na to oko bude ptát každý druhý. Pozvedl hlavu, pohlédl vlčce do jejích jantarových očí a vzchopil se. „Ale i tak vidím prvotřídně.“ Pronesl hrdě a více se narovnal.
Vlčka mu pak odpověděla na otázku, kterou ji položil Cornic. Zněla nerozhodně a Cornicovi připadalo, že si sama sobě upřesňovala, co tu vůbec dělá. „Ohh, aha.“ Řekl Cornic pomalu a překvapeně. I tak ale přeci jenom neváhal a obratem se jí zeptal: „A na jaké misi?“ Položil otázku a zvědavě naklonil hlavu. Vyčkal odpovědi a pak se zeptala ona jeho, co tu vlastně dělá. „Noo…“ Začal větu a pohlédl na vlnky vody, do kterých se předtím tak upřeně zahleděl a přemýšlel. „…Já jsem se jen tak kochal přírodou. Přemýšlel jsem nad vším možným, hehe.“ Odpověděl a lehce se na neznámou vlčku pousmál. Nedalo mu pak dalšího přemýšlení a položil vlčce další otázku: „Jak se vůbec jmenuješ? Já jsem Cornic.“ Představil se a lehce kývnul hlavou.

Když vlče poslouchalo to povzbuzování ze strany Saturna, lehce se mu tlamička pousmála. Moc takových hezkých slov neslyšel od nikoho. „Aspoň jsem ji vystrašil, hehe.“ Řekl Saturnovi a trapně se zasmál.
Mezitím co se bavili, se o laně postarali ostatní vlci. Cornic si pomalu ani nevšiml, jak laně tahají pryč. Pak se Saturnus dostal do řeči se Zlatavou a Cornic si dal chvilku na zkoumání místa, kde byla předtím skolená laň. Všiml si několika malých kaluží krve a patřičně si je prohlížel. Přemýšlel, jestli ten lov mohl dopadnout pro něj hůře. Byl trošku dotlučený, ale naštěstí žádné velké zranění. A u ostatních vlků si nevšiml, že by byli jakkoliv zranění. Prostě si měl držet odstup, jak bylo řečeno a nic by se mu nestalo.
Vrátil se kousíček zpátky za Saturnem a Zlatavou. Lylwelin se zrovna ptala Saturna, jestli je celej. Cornic upřel pohled na alfu a začal si ho prohlížet. Pak si vzpomněl, jak se samotná Lylwelin dostala do nepříjemné situace když lovili laň. Vyslechl odpověď Saturna a pak se Cornic zeptal Zlatavé: „A ty? Ty jsi v pořádku?“ Optal se potichu, ale dost hlasitě na to, aby ho oba slyšeli.

Duben 2/10 Vera Nina

Hluboce ponořen ve svých myšlenkách, koukal zahleděně do vody v jezeře. Byla to Cornicova klasická chvilka, kdy se prostě zahledí do ‚ničeho‘ a v hlavě mu běhá nekonečný řetězec myšlenek.
Zrovna uprostřed toho, kdy sám sobě pokládal otázky v hlavě, se skoro u něj ozval hlas, který se ho na něco ptal. Cornic leknutím poskočil a zaujal s tlapkami pozici, jak kdyby se chystal utíkat. S vytřeštěnýma očima pohleděl na onu postavu, co ho vyrušila z jeho hlubokého přemýšlení. Byla to od pohledu o něco mladší vlčka. Další vlče? Položil si Cornic tuhle otázku a ohlédl se kolem, jestli je tu sama. „A-Ahoj.“ Pozdravil tiše neznámou vlčku a snažil se vybavit, na co se ho vůbec ptala. Zírala mu přitom celou dobu do jeho slepého oka. Cornicovi to připadalo, jak kdyby koukala skrze něj a ne na něj.
„Co… Na co ses ptala?“ Zeptal se a doufal, že ji tím neurazí. „J-Já byl zamyšlený, tak sem neslyšel, hehe.“ Dodal a docela trapně se zachechtal. Pak si ji nenápadně prohlížel. Byla o trochu bělejší než Cornic, ale stála vznešeněji než kdokoliv, koho tu potkal. Neudržel se a rovnou se taky zeptal: „Co tady děláš? A… A kde ses tu vůbec vzala?“ Položil otázku a pomalu se přesouval do sedu, trochu se uvolnil a zhluboka vydechnul.

Duben 1/10 Vera Nina

Cornic se znovu vydal k jezeru, kde se už párkrát střetnul s malou Thyrou. Velké vlčí jezeru bylo nyní temnější, když panovala noc, ale necítil se nějak nepříjemně. Přišel až k vodě a sledoval, jak se malé vlnky rozráží o malé kameny na břehu. Cítil se uvolněně a díky tomu že byla tma, tak si byl téměř jistý že ho nikdo nesleduje. Rozhlédl se všema směry a tajně doufal, že by se tu mohla někde pohybovat malá Thyrka. Nevypadalo to ale, že by na ni měl tentokrát štěstí. Usadil se tedy u vody a nadále sledoval vlnky. Dal si chvilku a hluboce přemýšlel nad vším možným. Pořád si lámal hlavu na zlatavou vlčicí, která ho před pár měsíci zachránila. Proč ho vůbec zachraňovala? Proč ho vůbec brala pod křídla? Tyhle otázky mu nedávali spát.

Trochu otřesen z toho, co se vůbec stalo, ležel Cornic pořád na zemi a rozkoukával se kolem sebe a sledoval dění. Jelikož byl před chvílí skoro placatým, byl docela otlučen. Když se však podíval, aby zjistil situaci ohledně druhé laně, byl překvapen. Laň už bez jakékoliv známky života ležela na zemi a u ní stála Lyl s druhým neznámým vlkem. Jak to udělali? Pomyslel si a stále hleděl. Přemýšlel, jestli se to mohlo udát mezitím co letěl vzduchem, když ho laň odkopla pryč. Začal si promýšlet, co mohl udělat lépe. Ještě z něj nebyl zas takový pažravec, aby sám ulovil pro něj velikou laň.
Z ničeho nic se na Cornicův stav ptal Saturnus, který pokulhával blíže k nim. Cornic se k němu hlavou otočil a s klidným výrazem párkrát kývnul na souhlas, že je v pořádku. „Mhm.“ Zabrblal a rychle se sjel pohledem, jestli nemá nějaká zranění. „Jó n-nic mi není.“ Dodal a snažil se znít co nejvíce v klidu. Nebyl to přeci žádný utřinos. Před nedávnem měl mnohem horší bolístky.
Cornic zaznamenal, jak Saturnus promlouvá k dalším vlkům. Hledala se vlčice jménem Karoe. Jednooké vlče se začalo rozhlížet a přemýšlel, která vlčice to vlastně byla. Její jméno na místě shledání lovců vůbec nezaznamenal.
Nyní k vlčeti doklusala Zlatavá a taky se ptala na jeho stav. Corni byl stále se svými malinkatými tlapkami na stejném místě a prakticky se nehnul. „M-Mhm“ Pokýval souhlasně i na Lylwelin a lehce se usmál. Přišla ke Cornimu blíže a olízla mu srst na hlavě, kde mu vznikla chocholka. Pak mu řekla, jak dobře si vedl. „Snažil jsem se pomoci.“ Odvětil zklamaně a pohleděl do země. Byl zklamaný z toho, že ještě není dostatečně silný, aby jakkoliv pomohl. Byl ale stále mladý a navíc to od něj bylo očekávané.
Začal pomalu vstávat a krom otlučené pravé tlapky, neměl žádné další zranění. Naslouchal konverzace Lylky a Saturna. Takže to byla ta druhá vlčice, co měla nahánět s náma? Pomyslel si a snažil se vzpomenout, kdy ji viděl naposledy. „Chvilku po začátku jsem ji ještě viděl, ale pak zmizela jak jsme se začali blížit k vám.“ Přidal se aby upřesnil Lylwelin, která řekla Saturnovi že Karoe zmizela hned na začátku. Corni se pak pomalu přesouval k lani, která byla už po smrti a začal si ji prohlížet.

Březen 10/10 Thyra Nina

Hrdina? Pomyslel si Cornic nad Thyrčinou otázkou. Proč by měl být hrdina? Smál se a přitom stále přemýšlel, nedal to však najevo. „Nojóno. Ale chytrý právě moc nejsem, heheh.“ Odpověděl skromně a už ho bolela tlamička nad dlouhým smíchem. I slzička mu ukápla ze smíchu, jak kdyby zažíval nějaké drama.
„UšTTttknout.“ Upřesnil Thyrku nad slovem, který i on měl problém vyslovit. Chyběla mu slovní zásoba, ale tahle slova a jemu podobné si pamatoval z přednášek od své pečovatelky. Věděli, že se kdejaký vlk dokáže setkat s různým problémem na cestách, tak do něj tloukli znalosti. A jelikož všem přišel malý Cornic jako pořádný cynik, tak do něj ty znalosti tloukli i násilím.
„Hrozně škaredej. Odpornej, ble.“ Popisoval hada jak nějakou stvůru. Né nadarmo. Hadi mu přišli strašně nechutný a slizký. „Hlavně jak se prostě pohybuje. Takové hemživé, skroucené ble!“ Otřásl se a poskočil, jak kdyby dostal životabudič. „Hlavně pamatuj, pokud uvidíš něco dlouhého a malého, skoro jako větev, která se umí pohybovat, tak si drž odstup.“ Snažil se malou Thyrku trošku poučit, aby byla co nejvíce opatrná. Přeci jen nechtěl, aby se jí něco stalo.
„Óó.“ Pokroutil tlamičkou nad myšlenkou nějaké dobroty. „Tak to musíme někdy taky najít.“ Podotkl a rychle pokýval hlavou nahoru a dolů pro souhlas.
Thyrka dávala Cornicovi z ničeho nic objetí a položila na něj hlavičku. Corniho to mile překvapilo. Nejdříve se tvářil, jak kdyby chtěl uhnout, ale pak se mu to začalo líbit. Jelikož byla Thyra o něco menší, položil Cornic svoji hlavu na její zátylek a chvilku spočinul hlavu. Zavřel oči a užíval si tu chvíli. Takhle příjemné objetí ještě snad nikdy nedostal.
Oznámila smutnou skutečnost, že už bude muset jít. Corni jen smutně pokrčil tlamičku a pomalu kývnul na souhlas. „Ovšem že dojdu na návštěvu, hihih. Budeš mi to muset u vás ukázat.“ Dopověděl a následně se vykřenil a zamával ocasem. „Zlatavá mě určo pustí. Neboj sa, hehe. Tak se měj hezky, ahoj.“ Rozloučil se a sledoval, jak se malá Thyrka vzdaluje. Snad ji zase co nejdřív uvidí.

Snažil se ze všech svých sil běžet za Zlatavou a laněmi, vypadalo to ale, jako kdyby běžel sám. Lylwelin, laně a dokonce i druhá vlčice se mu ztratili z dohledu, zvuky však slyšel stále.
Najednou se dupot a nějaké to štěkání zdálo být blíž a blíž. Cornic dobíhal k místu, kde druhá skupina vlků zaútočila na naháněné laně. Přiběhl zrovna ve chvíli, kdy se Saturnus zabodával své tesáky do svržené laně. Pro Corniho to byl zprvu docela zmatek, ale rychle se zorientoval. Ihned co viděl, že je první laň z kola ven, upřel svůj pohled na druhou, která zmateně pobíhala kolem. Viděl, jak se Zlatavá bez váhání vrhla přímo po krku laně a zůstala na ní. Malé vlče si nevšímalo dalších vlků a rozběhlo se směrem ke druhé lani. Za běhu se snažil vymyslet, co má vůbec udělat, aby aspoň trochu pomohl. Mám na ni zaútočit? Řeklo si vlče rychle v myšlenkách, když v tom se Zlatavá pustila ze své kořisti. Jednooké vlče se zastavila a sledovalo dění. Pustí ji?
Nyní zakousnutá do nohy laně, vypadala Zlatavá vyčerpaně. Laň vypadala stále při síle. Corni se při pohledu na Lyl bezmyšlenkovitě vrhl přímo za nimi. Pár kroků od nich, se vlče ve stresu rozhodlo párkrát štěknout, pak ho nenapadlo nic lepšího než se zakousnout taky. Dvakrát skočil a zakousnul se lani do přední nohy. Sotva uplynula vteřina a laň se pohybem nahoru a dolů zcela Cornica zbavila. Ten kousek odletěl a udělal pár kotoulů. Docela dost se natloukl. Zůstal v lehu se zvednutou hlavou a sledoval. Nevěděl co dál.

Životabudič

Březen 9/10 Thyra Nina

Docela se nad tím kroutila, když malý Corni nedokázal skrýt, že o pukavci neví ani prd. Nakonec se ho na to i zeptala, jestli to taky neví. „E-e“ Odvětil nečekaně rychle a zakroutil hlavou. Asi už to tušil, že se ho na to zeptá. „Nemám tucha, hehehe.“ Potvrdil Thyrce její domněnku a začal se smát.
Pak se malá Thyrka zeptala na to, co to je had. Cornic byl v tu chvíli jak kdyby připoután pohledem. Nedocházelo mu, že malá vlčice byla narozená v době zimy a o takových zvířatech nemá ani páru. „Noo…“ Zasekl se a snažil se vymyslet, jak by popsal hada. „Je tó… takový had je prostě, jako když si představíš vlka bez nohou.“ Vyplivl ze sebe nesmyslnou odpověď docela narychlo. „Ale jako takový hodně malý. Dlouhý asi jako noha ňákýho vlka… dospělého.“ Dopověděl a chvilku vrhal očima vrhal kolem, jak kdyby byli posednuté nějakým chaosem. Doufal, že to dodalo trochu představu. Snad.
Při chůzi se malá Thyrka projevovala pro Corniho strašně zajímavě. Sem tam se válela šiška a Thyrka při zpozorování neodvrátila pohledem od šišky, dokud nebyla zcela za nimi, nebo dokonale skrytá z jejich úhlu pohledu. Corniho to strašně bavilo sledovat. Vědět, že má strašná nutkání si jít hrát, ale přitom se drží stále u Cornica.
Zmínka o tom, že má asi jednooké vlče rádo Zlatavou vlčici, docela Thyrku dojalo. Cornic pouze vrhnul pohledem zcela bez emocí přímo na malou vlčici a zcela to nekomentoval. Něco prozradil a došlo mu to příliš pozdě. Snad to nebude zmiňovat i nadále. Pak najednou otázka. Borůvka? Pomyslel si Cornic. Že by to bylo tentokrát obráceně a Cornic něco nevěděl? „A co to je ta… boróvka?“ Zeptal se a přemýšlel, kde takový strom asi tak roste. Jako první si představil malinkatý smrček, skrytý v ledové pokrývce. Třeba tady rostou jiné smrkové lesy, než si doteď myslel.

borůvka

Březen 8/10 Thyra Nina

„Mhm, mhm.“ Přikyvoval Cornic souhlasně s pokrčenou tlamičkou na Thyrčino prskání o tom, že bude lepší. Hned poté se ale zeptala na to, co to je pukavec. „Eh. Něcó… nudného a líného?“ Zeptal se řečnicky, protože o tom co to je pukavec neměl ani páru. Ve staré smečce to slyšel mnohokrát, hlavně při startu lovecké hry, kdy se po rozběhnutí všichni shodli na tom, že kdo bude poslední bude pukavec. Možná je to lepší než být jako smardavej sejr?
Na chvilku se Cornic soustředil na to, jak se Thyrka při otázce na pukavec tvářila. Vzpomínal na chvíli, kdy se zmiňoval o zmijích a došlo mu, že měla přitom stejný výraz jako teď. „Ty hele? Víš vůbec co to zmije je? Že to je had, který by tě dokázal uštknout?“ Zeptal se a přitom sledoval, jestli měl pravdu. Přeci jenom, čím více se toho společně dozví, tím bude společné soupeření o to vyrovnanější, no ne?
Thyrka mluvila o Lyl a Cornic přitom zůstával poměrně ticho, jen sem tam přikývnul souhlasně. Záhada za Zlatavou a proč ho vůbec dříve zachránila byla vážně záhadou. Nyní však byla Zlatavá Cornicův drahokam… nebo on snad její? „Asi, asi. Nevím… ale asi ji mám taky rád.“ Projevil se Cornic poměrně tiše a přitom hleděl do země.
Očka malé vlčice pak zazářila, když mluvili o léčení, které Cornic zažil po svém příchodu. Mluvila o ‚Velké léčitelce‘. Cornic si taky říkal, jak se Launee dostala k takovéto magii. Ale tím, že by byla pohanem asi ne, musela si to zařídit u některého z bohů, o kterých mluvila Lylwelin. Pak Thyrka zmínila náhodu, že jedna vlčice ho zachránila, druhá zase vylečila, jen tak. „Nojo, taky si říkám, že to je divný. Ta náhoda teda je fakt hustá, hehe.“ Pousmál se nad tou věcí, ale přitom mu to vážně štráchalo hlavou, jaká náhoda to fakt musí být.
„Jo ták.“ Odpověděl stroze a v tu chvíli mu to seplo taky. „Už to chápu, hehe.“ Sotva dopověděl a už ho čekala další otázka ze strany Thyrky. Ptala se na smrkové lesy a proč zrovna ty. „No je to, takové hezké místo pro mě.“ Promluvil Cornic otevřeně a vybavoval si, jak se jako o mnoho menší proháněl po smrkovém lesu. „Vůně jehličí, vysoké smrky… prostě celkový vzhled takového lesa, hehe.“ Dopověděl, nepatrně se usmál a zahleděl na jedno místo. Vzpomínal na místo na jedné skalce, ze které viděl nekonečný smrkový les, nad kterým se chomáče mlhy táhli jako jemná přikrývka. Bývalo to jeho oblíbené místo v jeho domovině a bylo opravdu překrásné.

//Mech přes Gejzírové pole

Cornic po pouhých pár krokách výšlapu zaslechl, jak Zlatavá něco říká drobné vlčici po jejím boku. Huh? To se asi baví o mě. Eh. Pomyslelo si malé vlče a doufal, že se o něm nebudou bavit celou cestu. To, že je trochu moc malý na lov, věděl i on sám, proto i sám uznal, že se bude jenom dívat.
Vřele všichni pokračovali v pohybu a Cornic zcela jistě ve stopách Lyl. Tak nějak se už srovnal s tím, že putuje s mnoha vlky. Hlavně, když se na něj nesnaží hned každý mluvit. Malý Cornic si nejradši všechny okouká, až potom zkouší navázat komunikaci- nejlépe někde mimo střed sdružení.
Jak se Cornic dopotácel k Lylce, v rychlosti k němu špitla, jak se tady setkala se Stařešinou. Corniho to zajímalo a tak vytřeštil oči, pozvedl ‚obočí‘ a pronesl velmi tichým tónem. „Woow“ Začal se rozhlížet kolem v úžasu, když v tom na něj a druhou vlčici udělala Zlatavá gesto pro ticho. Cornimu bylo jasné, že už jsou asi na místě, tak se přirozeně začal krčet s hlavou co nejvíce k zemi. Lylka začala dávat rady vlčeti a ten jen souhlasně přikyvoval při chůzi. Znal to, ale nikdy to nezkoušel naostro, s živou zvěří. Corni uslyšel Saturnův výběr cíle, ale přes různé překážky bylo pro něj těžké vysledovat kteroukoliv laň. Když už si našel skulinku, přes kterou měl přímý pohled na jednu z laní, začalo mu srdce více pumpovat. Nebylo to dlouhé sledování kořisti a Lylwelin je postrčila, aby šli s ní. Začala druhé vlčici sdělovat, jakou roli vlastně má. Mhm, takže ta jde z prava. Pomyslel si Cornic a začal si v hlavě utvářet mapku se členy smečky. Po nadechnutí začala říkat její roli a než si Corni dokázal svou mapku aktualizovat, byl zaražen. JÁ?! Já tu mám jenom sledovat, nebo ne? Překvapila ho rozdělením role i pro něj. Na sucho polkl a snažil se nedat najevo, že mu hladina stresu vyskočila do výšin. Beze slova kývnul na souhlas. Srdce mu však tlouklo jako o závod, i když dostal celkem malou roličku. Pak jim Zlatavá sdělila tichý příslib, že to dobře dopadne a začala konat. Dobře to dopadne. Dóbře to dopadné. Opakoval si tak v hlavě Cornic a začal se plížit směrem k laním.

Lov
Corni byl značně opodál, ale více než laně, si všímal svých kolegů. Dělal přesně to, co mu bylo řečeno a to bylo držet se uprostřed vzadu. Oči mu přecházeli jen na tři místa, Lylwelin, druhá vlčice a zem, aby nezlomil nějakou větvičku. Viděl jak se Zlatavá celkem rapidně přiblížila k laním, ale v tom ji ztratil. Pozvedl hlavu, aby viděl přes křoviska ale nebylo tomu ani chvilka a laně ze sebe vydala varovný pískot a rozběhli se rychle na úprk. Cornic s ušima vztyčenýma viděl jak se řítí pryč a když zpozoroval, jak se za nimi žene Lylka, vydal se tryskem za nimi. Kontroloval za běhu druhou vlčici, aby se držel tak nějak uprostřed, bylo pro něj ale těžké držet krok, v takové rychlosti. Laně viděl už jen zpovzdálí, ale snažil se pořád utíkat co nejrychleji. Uslyšel zakňučení, bál se toho nejhoršího, snad se Lylwelin nic nestalo. Malý vlče však stále nestíhalo tempa a byl stále mimo dění. Bylo ale dobře, že je jen pouhá ‚záloha‘.

Březen 7/10 Thyra Nina

Pošťouchla Cornica s vidinou, že mu jednou nandá v lovení. S lehkým úsměvem se na Thyrku podíval a zareagoval: „To si myslíš, že budu v lovu jako ňáký pukavec? Pche.“ Hodil hlavou a pořád se lišácky usmíval. Co to pro něj vlastně znamenalo? Dobrou výzvu?
Vysvětlila Cornicovi, jak byla její předchozí otázka myšlena. „Aah. Ani sám vlastně nevím. Ale…“ Pozastavil se a sbíral odvahu vůbec něco takového říct. „…ale je mi tu nejbližší a navíc mě zachránila. Asi… asi takový příslib, že jí i dlužím.“ Pověděl a začal si sám upřesňovat v hlavě, jak to vůbec on se Zlatavou vlastně mají. Bylo mu s ní dobře a dokonce to vypadalo, jakoby měli oba přinejmenším podobné povahy. Thyrka se zeptala, jestli by na něj Zlatavá čekala. „Jestli máš na mysli, že by zrovna nečekala na mě, když bych dorazil. Tak by určitě byla někde v tom svém bloudění, hehe.“ Odpověděl pobaveně. „Mám takový pocit, že jsme si hodně podobní. Toulavá venku, sama, bez cizích očí.“ Mluvit a stále hleděl na hladinu jezera, kolem kterého se zrovna procházeli.
„Vůbec, ale vůbec netuším, jak to ta teta udělala. Ale vypadalo to hodně zajímavě.“ Mluvit s takovým nadšením pro magii. „Pamatuju si, jak jsem měl ty rány strašně bolavé. Tetě najednou začal světélkovat ornament, který měla na noze a kolem ní začal umírat mech. Já pocítil mírné svědění ale i úlevu a voilà, byl jsem zdráv!“ Vyhrknul ze sebe skoro na jeden nádech ve zkratce a po menší prodlevě, kdy sledoval s neutrálním výrazem Thyrku, vykouzlil úsměv aby odlehčil situaci. Snad to malá Thyrka dokázala zpracovat.
„No Zlatavá má iluze, ale prý je moc netrénovala. Asi kdyby trénovala, tak by vyčarovala skvělé věci. A… Proč zrovna vodu, nebo vítr?“ Chtěl povědět něco dalšího ale rychle obrátil a zeptal se, proč by Zlatavou zrovna Thyrka tipovala na tyhle dvě magie? Viděla něco co on na ní neviděl?
Prý, že někam přece jenom dojdou. Corni pomyslel na různá místa, kde by se nejradši ocitl. „Já bych asi nejradši chtěl dojít do… hmm… asik tam, kde jsou smrkové lesy.“ Pověděl a rozhlédl se kolem. Tam, kde zatím byl, nebyli nikde pouze smrkové lesíky, ale takový spíš mišmaš. V jeho domovině i v takovém lesu měli dokonce i úkryt. „Třeba se i někdy projdem po nějakém takovém lesu co?“ Pohlédl k Thyrce a mrknul na ni. Třeba by to byla parádní výprava.

Bloudění