Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Východní hvozd

Pozastavila Cornica nad tím, aby pohlédl na místo, kde kdysi Zlatavá žila. Corni se podíval na místo, kam ukázala a pak pohlédl na Zlatavou. V tu chvíli bylo Cornicovi zvláštně, že by smutně? Proč se smečka rozpadla? Bylo tomu tak kvůli něčemu zlému? Lyl nedávala najevo nějaké emoce, ale Cornic i to i tak pochopil jako nešťastnou událost. Obzvlášť, když už jedno rozpadnutí smečky zažil. Se smečkou, ve které bývala Zlatavá to mohlo být však jinak. Corni se jen neodvážil zeptat se na detaily. Pohlédl ještě naposledy na hranice Maharských močálů a rozešel se za vlčicí.
Zvláštní kopec? Písek? Hmm. Udělal si poznatky ve své hlavě a snažil se nevymknout si packu na zvláštních kamenech po kterých zrovna šli. „Proč jsou tak… divný?“ Zeptal se s pauzou ohledně zvláštních útvarech, po kterých šli. Nikdy nic takového neviděl, ale bylo jasné, že to jsou přece jenom kameny. Proč ale tak tvarované? Co tomu bylo příčinou, že jsou tak tvarované? Cornimu tohle zamotávalo hlavu tak, že naprosto vyvodil myšlenku nad Životem, o kterém se před chvilkou bavili.

//Klimbavý les

//Úkryt ( přes Mechový lesík )

Poté co mu Zlatavá pověděla, že o slonech nic neví, se Corni cítil dobře. Vědět něco, co další vlci neví, je pro něj parádní. I když je dřív viděl z docela velké dálky, jejich vzhled si docela vštípil do paměti. „Tak až uvidíme, tak uvidíme, hehe.“ Pousmál se nad tím a rozhlížel se kolem na stromy. Sem tam viděl nějakou tu houbu, kterou tak rád žvýkal. Pokaždé se pozastavil, ale hned zase nabral tempo zpátky. Zlatavá by se na zdržování moc netvářila.
Pověděla Cornicovi cestou, že míří na jih. Corni se rozhlédl a snažil se nějak vměstnat tuhle informaci do paměti. Rád by si udělal celkový obrázek a zmapoval okolí. „A kde je vůbec Život? Ten život, né jako můj, nebo jako tvůj… chápeš ne?“ Pronesl a zasmál se.

//Hadí ocas

99

„Dobré, aaah.“ Popřál zpět dobrému ránu a zase si zívnul. Vlčice vstávala sice pomalu, ale jak bylo o ni vlče opřeno, svalil se na záda stejně pomalu. Začala se protahovat a Corni to pouze vzhůru nohama pozoroval. Chtělo se mu ještě chvíli válet. Nikdy moc nebyl na to známé ‚Dobré ráno, jde se makat‘. Zeptala se, zda je připraven. „Nu, tak jó.“ Pronesl celkem otráveně. Sice se na vskutku zajímavý výlet těšil, ale zrovna teď se mu vstávat nechtělo. Převalil se na bok a pomalým pohybem vstával jak nějaký starouš. Ještě se zalepeným okem se rozhlédl a popoběhl za Lyl, pak zase chůzí. Venku nabral svěží vánek a chůzí se aspoň trošku probral. Zlatavá se venku otázala, zda se těší. „Mhm, to jo, těším. Akorát furt nevím, kde bych ti mohl ukázat ty slony.“ Řekl a šlo vidět, jak si s tím láme hlavu. „Jakým směrem jdeme tedy?“ Zeptal se a rozhlédl se.

//Východní hvozd (přes Mechový les)

98

Zvedl pomalu hlavičku ještě se zavřenými oči a jemně mlasknul. Nezvedl ji zase tak vysoko, aby ji mohl položit hned poté, co obhlídne situaci. Nevěděl co ho vzbudilo, ale tušil, že něco jo. Hlavu pomalu dával do záklonu, aby se podíval, co dělá Lyl. Koukala přímo na něj a trochu to z jejího výrazu vypadalo, jakoby se ho na něco už ptala. „Hmm? Cože? Aaah“ Zeptal se a táhavě zívnul. V lehu si pořádně protáhl všechny končetiny a napnul tlapky. Byl to dobrý spánek, ale bůh ví, jak byl dlouhý. Corni se snažil vzpomenout, co řešili předtím, než si šli odpočinout. Ah, výlet, hehe Pomyslel si a začal se těšit. Těšit se na Života, na prohlídku okolí a samotné dobrodružství.

97

Velký cestovatelský výlet? Pomyslel si Cornic a začal přemýšlet nad tím, jak asi bude takový výlet dlouhý. Bude to dlouhý jako cesta, kterou podstoupil, než se dostal sem do smečky? Tu cestu si však už moc nepamatuje. Jediné co věděl, že to bylo dlouhé.
„A jak daleko vůbec bude ten Život? Půjdeme rovnou za ním?... Za ní? Za tím oným?“ Optal se zvědavě a pořád upřeně hleděl na Zlatavou. Vůbec mu nedošlo, že by tímhle projevem mohl někoho urazit, ale prostě se narovinu zeptal.
„Jsou velicí no.“ Odpověděl a v hlavě mu prolétla vzpomínka, jak z velké dálky sledovali s jeho sourozenci a otcem velká stvoření. Nebylo možností, jak správně poměřit jejich výšku. Jen podle stromů kolem, Cornic usoudil, jak by mohli být asi velký. „Losa? To jsem neviděl.“ Zeptal se a pak hleděl do stropu úkrytu. Přemýšlel, jestli takové stvoření někdy viděl. „A jak vypadá takový losa?“ Dodal tázavě a dál spořádával maso. Když se pak tak koukal na dva další vlky v úkrytu, napadla ho další otázka co by mohl položit Zlatavé. Nadechl se a otočil hlavu zpátky ke Zlatavé. Zasekl se a nevydal ani hlásku, vlčice spokojeně podřimovala. Chvilku na ni hleděl, jestli to nebylo jen náhlé zpočnutí očí, ale Zlatavá už je neotevřela. Uznal, že trocha odpočinku by mu taky neuškodilo. Popošel kousek blíže k vlčici, uvelebil se a poddal se spánku.

Květen 4/10 Vera Nina

Postřehl zpoza nějakého toho křoví, jak se kdosi ozval. Musel se celý otočit, aby byl směrem odkud šel ten zvuk. Ale nedokázal hned určit, odkud to šlo. Popošel pár kroků k velkému seskupení křovisek a snažil se nakouknout přes ně. Marně. Nebyl moc vysoký na to, něco přes ně vidět, ale slyšel sem tam zvuky křoví. Neváhal a vydal se přímo do nich. Velkým skokem do křoví zahučel úplně celý.
Na druhou stranu už šlo trochu vidět a všiml si, jak se cosi blíží. Rychlím pohybem se prodral na druhou stranu tak, aby mu z křoví vykoukla čumina. Už viděl jasně. Blížila se k němu Vera, ale ještě si ho nevšimla. Rachotu, který Cornic vydával křovím, si ale všimla a hleděla jeho směrem. Corni se hned chopil příležitosti a chtěl na ni bafnout. Netušil, jakou by měla reakci, ale byla by to docela psina, no ne? Když se přiblížila dostatečně blízko, Jednooké vlče udělalo výskok směrem ven. „Haa -wuuaa!“ Vydal ze sebe hlasité štěknutí a spadl přímo na tlamičku. Ukázalo se, že se mu zadní tlapka zamotala do jakési dlouhé ‚trávy‘, která ho nepustila ze křoví více jak polovinou tělíčka. Ležel tak bezmocně na zemi, s neutrálním výrazem a hleděl na Veru. Připadal si trapně. „Ahoj.“ Pronesl zcela bezmyšlenkovitě, než aby rovnou začal s nějakou výmluvou. Pro Veru to musel být asi zajímavý pohled.

95

Příchod do nory mu přivodilo vzpomínku, jak se tady před dvěma ‚tetama‘ znemožnil. Ušklíbl se nad tím a začal se více na své nožky soustředit. Po odhupsnutí poslední části ho znovu překvapila ta krása úkrytu. Byl vyjevený stejně, jako když tu byl prvně. Začal se rozhlížet kolem a povšimnul si dalších vlků… cizích vlků. Znejistěl a hned jak byla příležitost, se od následování Zlatavé odklonil a zalezl na podobné místečko, na kterým tu byl prvně. V drobném stínu se usadil a napřímo sledoval dva neznámý. V nenadání se za vteřinu vyloupla Zlatavá, i když ho z její strany nemohla vůbec vidět. Že by si pamatovala tohle místo, když tu byl s ní?
Před Cornica přistálo maso, ale Cornicův zvyk mu nedovoloval se zakousnout jako první. Hned po masu upřel svůj pohled na Zlatavou a poslouchal co mu říká. Oh? Života?! Vyhrkl Cornic nadšeně ve své mysli a oči mu zazářili nadšením. Chtěl tak strašně vidět tu zajímavou entitu, která má očividně na tomhle světě velké slovo. Třeba by si mohl taky něco vybrat za své cennosti od Zoubkové víly. „A vyrazíme hned?“ Zeptal se a Zlatavá se lehce zasekla při kousání masa. Koukali na sebe před flákot masa pár vteřin, než Cornimu vůbec došlo, že se ještě ani nenajedl. Ohnul se a ukousnul si pořádný kus masa – pořádný na jeho tlamičku – a začal hlasitě přežvykovat.
Na věc ohledně slonů se Cornic pozastavil. Vždyť já to tady ani neznám Pomyslel si Corni smutně. Ale to by jim nemělo bránit v tom, se po nich přeci jen poohlédnout. Pokřivil tlamičku tak, aby měl sousto pouze na jedné straně a mohl odpovědět. „No, když budeme blízko slonů, tak to hodně dobře poznáme. Nikdy jsem neviděl nic, co by dupalo jako oni hehehé.“ Odpovědělo vlče jako pravý dobrodruh a zachrochtalo nad svým rádoby vtipem a pokračoval dál v jezení. Už měl dosti vyhládlo, tak si své jídlo patřičně užíval.

Květen 3/10 Vera Nina

I když byl sám Cornic radši ten, který nenápadně sleduje z povzdáli, necítil se zrovna dvakrát dobře, když byl momentálně v opačné pozici. Nebylo sice jistý, že někdo byl za nějakým tím keřem nebo stromem, ale prostor kolem nich byl tak velký, že se nemohli ani přesvědčit že tomu tak není. I na malém jednookém vlčeti pracovala fantazie. „Oh.“ Pronesl stroze nad Verininu zmínku o dutém stromu. Cornicovi to hned připomnělo strom, ve kterém se před nějakou dobou schovával se Zlatavou, ale ten onen strom byl tak daleko na hranici tundry. Samozřejmě Cornica hned napadlo, že by se mohli schovat do toho samého stromu, jen ta dálka kterou by museli podstoupit, mu trochu ušla. Těsně předtím, než se rozhodl vyjít ke stromu, který měl na mysli, ho Vera překvapila otázkou, jestli chce jít první. Já první? Zeptal se sám sebe Cornic. Ona ví kde je ten strom a Já bych měl jít první? Tázal se nechápavě ve své hlavě. Když pomalu opadl moment překvapení, Cornica přece jen napadlo, že by mohl jít první. Vždyť on je tady ten ‚Borec‘. On by se měl přeci před dámou ukázat, no ne? Rozmýšlení mu ale trvalo docela dlouho. Když už nepatrně kývnul na souhlas a začal se rozcházet- prvním směrem na který byl natočený- zadržela ho Vera svým novým rozhodnutím. Tedy… více rozhodnutími. Corni ji upřeně sledoval s jednou tlapkou ve vzduchu a sledoval co se vůbec děje. Sama se zarazila uprostřed věty, odpověděla si a ještě ke všemu začala pelášit směrem pryč. Cornic jen vyjeveně koukal, než mu došlo, že by měl taky utíkat. Hned prvním pohybem zavrávoral na místě a prakticky hodil placáka o vodu. Nijak to nekomentoval a ve vteřině byl zase zpátky na nohou a upaloval za Verou. Co tohle vůbec bylo? Kam to utíkají? Příliš mnoho věcí naráz na takové vlče jako byl právě Cornic.
Sice ji měl v dohledu, ale neuvěřitelně rychle se Cornicovi Vera ztratila. To, že se Cornic ještě při úprku válel ve vodě mu moc nepomohlo. Na jeho obhajobu by nikdo nezvládl najít nikoho, i kdyby stáli pár metrů od sebe. Na vlčata tam byla moc vysoká křoví. „Haló? Vero?“ Pronesl Cornic až moc tichým hlasem, až by ho vlastně nikdo ani těch pár metrů od něj neslyšel.

Květen 2/10 Vera Nina

ASI ne?! Vyhrknul si tak Cornic ve své mysli a trochu posunul hlavu blíže k zemi. Už se necítil tak komfortně jak doposud. „Myslíš?“ Zeptal se téměř ihned a pořád se rozhlížel kolem. Co když tam bylo nebezpečí horší jak sourozenci?
Po chvilce, kdy sem tam zašustilo nějaké to listí stromů se Vera zeptala Cornica, jestli něco neviděl. „Já… nic neviděl no.“ Pronesl pochybně a když se tak vracel pohledem k vlčce, tak zjistil, že už stojí skoro u něj. Lehce trknul hlavou dozadu překvapením a hleděl na Veru. Zrovna v tu chvíli se ho na něco ptala, ale on překvapením vůbec neposlouchal. Po chvilkové odmlce prostě odpověděl „Mhm.“ A kývnul hlavou, na souhlas? Pak s okem dokořán hleděl směrem vpřed a periferně sledoval, jak bude Vera reagovat. Snad neodpověděl nějak špatně.
„No… á… nechceme se jít radši někam více schovat?“ Zeptal se tiše, aby ho nemohl slyšet i ‚někdo další‘ a přemýšlel, kam by se mohli jít zašít. „Neznáš to tady nějak?“ Dodal další otázku a vyčkával odpovědi.

//Narvinijský les

Cornic vzorně cupital za Zlatavou, když přicházeli do Mechu, skoro celou cestu hleděl buď do země, a nebo se rozhlížel. Sem tam na sebe s Lylwelin něco prohodili, ale nic vážnějšího. Pořád si v hlavě přehrával ten lov. Byl vůbec dobrý? Snažil se ze všech svých sil, ale stačilo to? Od tak malého přírůstka ve smečce asi nikdo neočekává zázraky, ale i tak to Cornicovi leželo v hlavě.
Lylwelin se pak zeptala Cornica, jestli má hlad. Malé vlče nepatrně naklonilo hlavou a hledělo na Lyl. Hlad i docela měl a tak se hned rozcupital za Zlatavou, jak kdyby zrovna svolávala na oběd. „Mhm, mám.“ Dodal stručně po menší prodlevě a vydali se do úkrytu.
Zlatavá se poté zmínila, že by se mohli vydat na nějaké to cestování po menším odpočinku. „Oh, a kam ??“ Zeptal se Cornic nadšeně. První věc která ho napadla, kam by se mohli vydat, byl lesík se Smrtí, ale na otázku jestli by se tam vydali, radši velice rychle zapomenul. „Slony?“ Vyjevil Cornic své žluté oko a hleděl na Lyl za doprovodu zatajení dechu. „To by bylo super!“ Projevil nadšeně. „A jak daleko jsou?“ Neváhal a praštil hned otázku a doufal, že mu Lyl řekne blízko- při nejlepším za rohem.

//Mechový úkryt

Květen 1/10 Vera Nina

Když vlčka odfrknula, naklonil Cornic hlavu v domnění, že bude Vera pokračovat. Vypadal jak vzorný student, naslouchající učiteli. Kouzla ho zajímala, a čím více by se o kouzlení dokázal dozvědět, tím líp. Bohužel pro něj, Vera byla po odfrknutí ticho.
Vlčka poté prohlásila, jak doufá že tu její sourozenci nejsou a napjatě se rozhlédla. Cornic její pohled následoval a rozhlédl se s ní. Nikdo však nikde nebyl. Že by jí štvali její sourozenci? S hlasitým dodatkem to vypadalo, jak kdyby na někoho ale volala. Cornic znejistil a začal být ostražitější. Nelíbila se mu představa, že by je mohl někdo sledovat, aniž by o tom on sám věděl. Přiblížil se k vlčce blíže a s tišším tónem se zeptal: „Tam někdo někde je?“ Pak se zase posunul o krok zpátky, aby u ni nestál tak blízko a s vyjevenýma očima očekával odpověď.
Po chvilce se zeptala Cornica, jestli ho jeho sourozenci nepronásledují. Corniho výraz nyní nabral na vážnosti. Taky se ohlédl, ale on naopak doufal, že by někoho ze svých sourozenců zahlédl. Hned mu prolétla představa, jak k nim zpoza keřů přibíhá jeho sestra Otýlia, kterou by snad obejmutím rozmačkal. Jeho sourozenci ale byli ztracení, né-li mrtvý. Vrátil se myšlenkama zpátky na zem a odpověděl: „Já… já tu jsem sám.“ Odpověděl potichu a koukal do země.

Duben 7/10 Vera Nina

Jednooké vlče skroutilo tlamičku, přitom když se upřeně soustředil na kámen. Jakmile to ale vzdal, tak Vera pověděla, že jsou možná moc malý. „A jak staří na to musíme být? Nevíš?“ Zeptal se a naklonil hlavu v očekávání. A jelikož ho kouzla a čarování fascinovalo, tak doufal, že by mu mohla povědět nějaký blízký čas.
Cornic se pozastavil o chvilku později nad tím, co řekla Verka. Říkala cosi o sourozencích. „Kolik máš vůbec sourozenců? A kde jsou?“ Zeptal se Cornic bezmyšlenkovitě, aby nějak řeč nestála, i když to jeho samotného trochu zajímalo. Chtěl hlavně vědět, kolik dalších vlčků by se sem mohlo nahrnout bez varování.
Střídavým pohledem se díval na Veru, pak zase na kámen. Po staru huh? Pomyslel si vlček a přiblížil se k Verce, aby jí pomohl převrátit kámen. Při troše snahy, kdy oběma klouzali tlapičky na kluzkých kamenech ve vodě, se jim podařilo kámen převrhnout. Cornic hned poté zavrávorar směrem dopředu a jen tak tak se mu podařilo ustát na nohou. Kvůli tomu ale nestihl zpozorovat, jestli pod kamenem byly nějaké rybky.

Duben 6/10 Vera Nina

Vera koukala na Cornica a ptala se na kouzla. Jednooké vlče bylo pár vteřin ticho, zahleděn do vody opodál. Dalo mu chvilku vstřebat její otázku. Nevěděl, jak ji odpovědět. „No, prostě kouzla. Jako dospěláci, kteří to umí… ehh…“ Znovu se pozastavil a samotného napadlo, jestli už vůbec nějaké kouzla má. Nebo je musí nějak získat? Jak říkala Lylwelin, která prý nějaké kouzla koupila od… někoho. Ale kdyby nějaká ta kouzla měl, už by to snad věděl ne? Nedalo mu to a chtěl něco otestovat. „Já žádné kouzla neumím.“ Odpověděl Verce rázně. „Ale možná už to taky umíme a ani o tom nevíme.“ Ladně odhopsal ke kamenům ve vodě, u kterých se Vera zastavila. Postavil se do pozice, jak kdyby se připravoval na náraz a začal se upřeně dívat na kámen, který byl na dalším kameni. Přimhouřil oči a pokusil se na kámen soustředit, jak nejlépe mohl. Pár sekund mu to dalo, ale nebyl moc trpělivý, takže to po pár dalších sekundách vzdal. „No, tak neumíme.“ Pohleděl na Veru a hodil trochu zklamaný výraz.

Duben 5/10 Vera Nina

„Jak velký? Zvládneme to bez kouzel? Jen tak?“ Vytřískl na Veru svými otázky, ohledně velikosti kamene. Jak musí být ten kámen asi tak velký? A kolik rybek by tak velký kámen dokázal uvěznit? Hmm. Smýšlel Cornic, mezitím co následoval Veru do vody. Našlapoval rychle. „Jdu jdu… Aeeh… Už jdu.“ Odpovídal Cornic vlčce a snažil se maskovat to, že málem hodil čumákem přímo do mělké vody. Pak se ihned začal pohybovat o mnohem pomaleji a opatrněji.
Náhle se Vera rozběhla přímo k jednomu z kamenů, který trčel z vody. Chvilku ji pouze sledoval, jak si hopsá ve vodě blížící se ke kamenu, pak se rozběhl taky. Zastavil poblíž vlčky, ale nedokázal ukočírovat svou rychlost a tak vlčku ohodil proudem vody přes celá její záda. Cornic si byl vědom tohohle neštěstí velice dobře a hned po incidentu, se vůbec nehýbal a na tváři měl pouze pootevřenou tlamičku na důraz překvapení.

Duben 4/10 Vera Nina

„Myslíš?“ Vyjeveně na ni pohleděl a zeptal se. Že by to fakt vypadalo dobře? Pomyslel si Corni a vzpomínal, když on potkal někoho s jizvou na tváři. Jizvy mu připadaly, jak kdyby tomu dotyčnému přidávaly body navíc k charisma. Možná i ten respekt se sám o sobě zvýšil. Ale bylo to možné v případě Cornica? Možná až trochu vyroste.
Upřeně pak poslouchal, co se mu vlčka snaží říct. Zachránit? Koho zachránit? Řekl si Corni a začal se rozhlížet na všechny strany. Bál se, že by se tu mohl objevit další, nezvaný vlk.
Pak neznámá vlčka poskočila a pověděla, že její mise je zachránit rybky spod kamenů? „Umm… ehh?“ Vydal ze sebe Corni tyhle zvuky a pořád upřeně hleděl na vlčku zatímco mluvila o malých rybkách. Pak se představila, jako Vera. Cornic potřepal hlavou, aby ze sebe setřásl ten nechápavý obličej a kývnul hlavou směrem dolů. „Moc mě těší.“ Pověděl dostatečně nahlas. „Kam jdeme ty rybky hledat?“ Neváhal a zeptal se téměř ihned.