Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosinec 1/10 Thyra Nina
Vyválej někoho ve sněhu.

Šli bok po boku kolem okolo místa, kde se poprvé střetli. Cornic měl dříve tohle místo v podstatě za rohem. Teď to je o trošičku dále, ale to ho nikdy neodradí tohle místo navštěvovat. Hlavně kvůli vzpomínkám. Zastavil se a chvilku hleděl do středu vlčího jezera. Problikly mu hlavou vzpomínky na to, jak se poprvé usmál, co se do Gallirei vůbec dostal. Očkem hodil po Thyrce a začal pomalu našlapovat po ledě. Z dálky sice šlo vidět, jak ve středu jezera je led lesklý, čiže nebude tak pevný, ale tady na okraji to vypadá, že by to led mohl ustát. Otočil se zpátky na Thyru a lehce se usmál. Zabral zadními drápy a rozběhl se vpřed. Netrvalo dlouho a po dvou krocích mu přední tlapky uklouzly. Ustál to, ale hodil piruetu a zůstal s roztaženými nohy stát na ledě. „Pamatuješ?“ Zeptal se a na tváři měl široký úsměv. Před dávnou dobou, ho samotného nějaké klouzání po ledě vůbec nezajímalo. To se však po seznámení s Thyrkou změnilo. Změnila ho snad ona? Nebo dříve vůbec o možnosti klouzání po ledě vůbec nevěděl? Kdo ví. Teď mu klouzání po ledě pokaždý připomene jeho první kamarádku. „Pff, dneska vůbec nespadnu. Vsadíme se?“ Pronesl a až pak mu došlo, že měl za svůj život více pádů, než kdejaký vlk široko daleko. Napadlo ho však provést jinou záškodnickou věc. Hned za Thyrkou, se povalovala hromádka sněhu a ještě než se Thyrka vůbec rozhodla vypravit na led, Corni zašoupal nohama a rozběhl se přímo na ni. Byl to strašný kousek a už ji nabral tělo na tělo. Né však silně, jen tak aby ji dokázal svalit na zem. Oba dva spadli přímo do hromady sněhu a Cornic ještě schválně kroutil tělem, aby ji vyválel ve sněhu co nejvíc. Záškodnicky se přitom párkrát zasmál a po chvilce přestal. Pak pouze ležel. Tiše doufal, že se mu tohle nezapočítá do sázky, kterou předchvilkou navrhoval, ale to se určitě promlčí.

-Loterie 1

Nemohl tomu samotný uvěřit. Vzpomněl si na chvíle, kdy na ni při cestách vzpomínal. V těch chvílích se mu po ní i stýskalo. Avšak Malá Thyrka nebyla už malá, jakou ji viděl naposledy. Vyrostla. „Kde ses tu vzala?“ Zeptal se chvíli poté, co se v objetí pozdravili. Chvíli poté, co opustil Mechovou smečku a přidal se do jiné? Dříve když se přidal do Mechové smečky, tak chvilku na to se poprvé setkal s Thyrou. Vypadalo to, jak kdyby se historie opakovala.
Vůbec se nevměšoval do jejich konverzace, i když byl skoro v jejich centru- klasický Cornic. Ale vypadalo to, že Thyru samotnou něco trápí. Nebo snad byla tak rozplakaná, jen kvůli tomu, že se zase setkala s Cornicem? Odposlouchal trochu z jejich konverzace a už mu bylo jasnější, že se něco dělo. „Zdravím. Taky mě těší,“ opětoval pozdrav vlčici, se kterou je Thyra seznámila a nahodil lehký úsměv. Náhradní mamča? Pomyslel si Cornic a spojoval si to se Zlatavou, která se ujala jeho. Ohlédl se přes Thyrku, aby viděl, jestli si Zlatavá všimla návštěvy. Zrovna v tuhle chvíli tam kolem nich lítala jakási divná svítivá věc. Po zaostření si všiml, že to je malá ohnivá kulička. Takže si tam spolu hráli s plamínkem? Pozornost upřel zpátky na konverzaci mezi Juniper a Thyrou, ale nebylo pochyb o tom, že si jich Zlatavá všimla už dávno.
Zbystřil když se Thyrka zeptala, jestli by tu nemohl nějakou dobu zůstat. Byl zcela beze slov. Chtěla tu zůstat, ale proč? Kvůli němu? Spojoval si dvě a dvě dohromady. Asi tu chce zůstat kvůli něčemu, co se děje tam u nich. S oběma si vyměnil pohledy a vyčkával co se bude dít. Někde v hlouby ale doufal, že by tu s ním mohla Thyra být nějakou dobu. Přeci jenom mu nebylo taky zrovna nejlépe.

- Loterie 1

//Severní Galtavar

Po příchodu do Ageronu se ihned potkali s dalším vlkem. Pozdravil a Cornic zdvořile pozdravil zpátky: „Ahoj“ pozdravil potichu bez očního kontaktu a vydal se směrem od nich. Trošku se od nich vzdálil, aby se mohli v klidu pobavit. Podle toho jak ten vlk vypadal, si mladý Cornic spojil, že by to měl být… asi Tomáš? Posadil se pod skupinku mladších stromků, který vrhaly stín, do kterého si Cornic mohl zalézt. Nebylo mu zrovna dvakrát do zpěvu, poté co měli setkání se Saturnem a poté co Mech opustili. Takže se zrovna s nikým seznamovat moc nechtěl. Rozhlížel se po okolí a přemýšlel. Tohle je… nový domov? Řekl si v duchu a krátce pohlédl na Zlatavou s Tomášem. Nebyl zrovna v letech, kdy by mohl chápat všechno, ale bylo mu už teď jasný, že se mu udělá lépe. Jen ho mrzelo, jak v očích Mechové smečky mohl Cornicův odchod vypadat. Smutně se rozhlížel a přemýšlel. Zpozoroval pár hrudek sněhu kolem něj a k jeho náladě to zrovna nepomohlo. Za chvíli tady bude všude zase sníh a zimu, co moc v lásce nemá. Mladý vlk byl sice seveřan, ale ke sněhu dvakrát moc nepřilnul. Ještě když ve sněhu zůstal skoro pohřbený, kdyby ho Zlatavá Ten den nenašla. Pokrčil tlamičku a zhnuseně se odvrátil od hrudek sněhu. Snad nebude tak štiplavá zima, jako minulý rok.
Po dlouhé chvíli, slyšel mladý vlk cizí stopy. Sice je slyšel, ale neohlížel se. Bylo mu jasné, že to bude nějaký další cizí vlk, se kterým by se musel seznamovat, kdyby se navzájem všimli. Hleděl tedy dále do země na malé hroudky sněhu a snažil se nepoddat pohledu na procházejícího vlka. Pak slyšel, jak se oný vlk zastavil opodál. „Hmpf“ odfrkl si Cornic potichu a očekával nejhorší- seznamování. Pozvedl uši a vytřeštil oči, když uslyšel své jméno. Huh? pomyslel si a v hlavě měl zmatek. Cizí vlk to není, když zná jeho jméno, ale kdo by to mohl být? Hlavou se otočil na onu postavu a sledoval, jak k němu přiskakuje. Nestihl se ani pořádně zvednout pro uhnutí, jelikož cizinec vypadal, jakoby chtěl proběhnout skrze něj. Najednou byl v objetí a Cornic pouze s vytřeštěnýma očima okukoval hřbet vlka, který ho nyní objímal. Vzory, které vlk měl, mu někoho stoprocentně připomínaly. Pak mu to seplo. „Thyro?“ Pronesl tázavě. Byla to fakt ona? Snažil se vybavit, kdy ji mohl asi vidět naposledy a taky jak vypadala. Rychle mu probleskly hlavou střípky, jak stojí na zamrzlém jezeře, když se viděli prvně. „Ahoj“ dodal po chvíli v sevření a snažil se ji aspoň trochu víc prohlédnout. Do toho už ale přicházel další vlčice, tu už ale neznal. Nebyl však tak znechucený jako předtím, než se zjevila Thyra. Byl nadšený, že ji vidí, obzvlášť po takové době. Neznámá se začala vyptávat Thyrky, jestli nepotřebuje pomoct. Cornic zůstal potichu a nyní objetí opětovával.

Hlásím se jednou

//Mech

Mladý Cornic putoval za Zlatou, s hlavou skloněnou. Bylo mu pořád stejně, ale už se aspoň netřepal, jako když stál před Saturnem. Pořád dokola si v hlavě přehrával ten rozhovor a co si o něm teď asi Saturn myslí. Cornicovi vždycky záleželo na tom, jak o něm ostatní smýšlí. Než aby řekl něco, co by z něj mohlo v jiných očí udělat ne-dobráka, tak je přeci jenom radši potichu.
Zlatavá ustálila krok zároveň s Cornim a pohladila ho čumákem po zádech. Cornic hlavu zvedl jen tak, aby na vlčici pohlédl a zase se vrátil pohledem zpět. Cítil se o mnohem lépe, když jediný vlk, kterého tady široko daleko zná, vlastně putuje do neznáma s ním. Zamrkal párkrát a mírně zatřepal s hlavou, aby dostal smutné myšlenky pryč. „Nějak jo“ kývl souhlasně a pokračoval: „uvidíme jak to půjde.. hehe.“ zachichotal se zavřenou pusou. Nyní když o nové smečce mluvili, Cornimu došlo že nad jeho novou smečkou ještě ani nepřemýšlel. Prakticky se o možnosti změnit smečku dozvěděl krátkou dobu před setkáním se Saturnem. Na přemýšlení už ale moc času nezbývalo. Místo, kde jejich nová smečka sídlí, je prý už za rohem. Teď se Cornimu zase pro změnu začalo dělat nevolno, jestli se náhodou neobjeví před mnoha vlky, který ho budou sjíždět pohledem.

//Ageron

Saturnus začal mluvit a Cornic tiše naslouchal. Přijal jejich loučení a pověděl, že mu to je líto. „Budu, rozhodně jo.“ Řekl Saturnovi a mírně klesnul hlavou k zemi, zatímco se na Saturna stále díval. Skoro jak kdyby se mu hlavou ukláněl. Začalo mu to být ještě více líto, jelikož jeho samotného tady vyléčili, dali střechu nad hlavou, bezpečí a jídlo. A co pro ně Cornic udělal? Potvrdil svůj odchod. Zrodila se mu v hlavě myšlenka, že jim to jednou přeci jenom musí splatit, jakýmkoliv způsobem.
Vyměnili si pár vět se Zlatavou, mezitím co vlče tiše stálo. V hlavě totální guláš, jestli má něco říct, omlouvat se, nebo změnit své rozhodnutí. Pak už ale, Saturnus popřál hodně štěstí Zlatavé s novou smečkou. Už bylo pozdě něco měnit. Znovu pohlédl na Saturna, pak na Zlatavou. Popřáli si, ať se jim daří a Zlatavá se otočila k odchodu. Cornic ještě pár sekund nehnutě stál. Vyměnil si se Saturnem pohledy, pak se vlče pomalu otočilo s hlavou skloněnou a řekl: „Taky přeji... hodně štěstí.“ Šel ve stopách Zlatavé a když se vlčice otočila, aby pohlédla na les, otočil se taky. Corniho tento pocit asi nepustí jen tak.

//Severní Galtavar

Po chvíli kdy tiše stáli, Cornimu začalo více a více bušit srdce. Bylo to, jakoby očekával, že zpoza rohu na něj každou chvíli vyskočí nějaký nezvaný host a zaútočí na něj. Polkl a cítil, jak má vyschlo v krku a jak se pomalu začíná potit. Za nedlouho se mezi stromy objevil Saturnus. Cornic na něj od první chvíle, co se objevil, upřel oči a nespustil z něj pohled. Mezitím se mu v hlavě začal tvořit guláš. Nevěděl, jak se má rozhodnout. Jestli půjde se Zlatavou, nebo jestli zůstane ve smečce, která ho přijala a v podstatě zachránila.
Saturnus ladně pozdravil a ihned se zeptal, jestli se něco děje. Cornic vystřídal pohled mezi Saturnem a Zlatavou. „Ahoj.“ Pozdravil zpátky a pohlédl k zemi. Zlatavá pověděla, jak to s jejím odchodem je. Všechno řekla tak jasně a zdvořile… zcela s klidem. Corni pak postřehl, jak se na něj Zlatavá podívala. Cornic na ni pohlédl zpátky, pak se podíval na Saturna. „Já…“ začal potichu „Já taky půjdu.“ Dokončil větu a cítil, jak se začíná trošku třást. Nebylo to ze strachu, ale bylo mu nepříjemně, jak kdyby někomu zrovna ubližoval. Hlavou mu přeletěli první vzpomínky, jak mu tady ve smečce pomohli. Teta Launee, která ho vyléčila. Alfa Saturnus, který ho bez jakéhokoliv problému přijal.
Zlatavá dodala, jak to je s její novou smečkou a poděkovala Saturnovi, za všechno. Corni se zhluboka nadechl. „Já taky děkuji. Děkuji… za všechno.“ Poděkoval, stejně jako Zlatavá. Nedokázal vytvořit smysluplnou větu. Po poděkování začal hledět do země a vyčkával, co na to řekne Saturnus.

//Gejzírové pole

Zlatavá mu pověděla o tom, že vlci přicházejí a také odcházejí. Cornicův pohled nyní mířil k zemi a hlavou mu prolétaly všelijaké myšlenky. Nevěděl, k čemu přesně bude jeho volba směřovat a začal se mírně potit. Bylo mu jasné, že tahle volba je na velkou váhu. Dodatečně věděl, že pokud by kývnul, znamenalo by to zcela nové seznamování s dalšími cizími vlky. Ne že by se znal se všemi vlky z Mechu, některé členy dokonce ani nepotkal, ale bylo by to zase od znova. Došlo mu ale, že s vlkem, kterého vlastně zná nejvíce, je přímo vedle něj a s tímto vlkem, by přešel do smečky nové. Nechtěl by Zlatavou opustit, záleželo mu na ní. Pohlédl na Zlatavou a souhlasně kývnul, když mu řekla, že mu to za zlé nikdo mít nebude. Nyní stáli na okraji smečky a Zlatavá zavyla, aby přivolala alfu. Cornic se přidal a zavyl taky, i když o trochu slaběji. Historie se přeci jenom opakuje.

//Narvinij

Cornic poté hodil zamyšleným pohledem, když mu Zlatavá pověděla o myšlence na správný směr. Správný směr? Pomyslel si mladý Cornic a přemýšlel, co to s jeho mamkou mělo znamenat. Proč se jen tak usmála? A jak mu to mělo něco ukázat? Nedokázal si to celé spojit. „Hmm.“ Pověděl pochmurně, pohleděl na Lyl a trochu se usmál. „I tak to bylo… divný.“
Zlatavá pak upřesnila, jak myslela to, že by šel s ní. Cornic se pozastavil a jak už to u něj bývá, dalo mu to chvilku než to pochopil. „Ahá. Jakože bych byl tvém gangu? Jasně!“ Dořekl a krátce se zasmál. Pak mu zase úsměv z nenadání zmizel. „Ale… jak by to brali ostatní? Přišel jsem polo-mrtví a hladoví a… nebudou to brát zle?“ Pohleděl na Zlatavou zvláštním pohledem. „Nebudou zklamaní? Nebo tak něco?“ Dodal a vzpomínal na první chvíle, kdy se v Mechu objevil poprvé. Vzpomínal na tetu Launee, která ho s láskou vyléčila. Pak vzpomínal na Saturna, který ho mile přijal do smečky. Ne že by si s nimi Cornic zažil první poslední a byl s nimi nejlepší kámoš, ale vůbec netušil, jak by to brali.

//Mech

//Jezevec

Zůstal ticho i poté, co se ho Zlatavá zeptala, jestli je v pořádku. Chtěl ji nějak odpovědět, ale nevěděl jak. Sám si totiž nedokázal odpovědět na tyhle otázky. Lehce zatřepal hlavou, aby zahodil zvláštní myšlenky. „A… asi jo.“ Pověděl potichu a skoro až smutným výrazem pohleděl na Zlatavou. „Asi.. asi jsem viděl mámu.“ Dodal a v hlavě měl totální zmatek. Byla to vůbec ona? Byl to duch? Asi to musel být duch. Nebo snad ne? Pokračoval dále: „nic ale neříkala. Stála o kus dál a…“ Snažil se přesně popsat co viděl a chvilku přemýšlel. „… a krom toho, že se na nás jen dívala, tak jen kývla a usmála se.“ Dokončil větu a do očí se mu vehnaly slzy. Posmrknul a odvrátil tvář, aby mu Lyl neviděla do tváře. Přidal mírně do kroku.
Pak se Zlatavá optala Cornica, zda půjde s ní. „Jakože, do Mechu? Jó, půjdu s tebou.“ Odpověděl celkem rychle a všiml si v dálce, jak se mihnul gejzír. Tohle místo si velice dobře pamatuje.

//Gejzírové pole

Děkuji za skvělý Ývent

Prosím magii Nemrtvých a dvě kvítka na Cornica :)

Připsáno a děkuji za účast :>

//Jezevčí hájek
Navštiv mrtvé.

Zlatavá nereagovala nijak odlišně, prostě mrtvým pohledem sjela Cornica a nazvala ho blbečkem. „Có? Já?“ Optal se s nadprůměrně tázacím tónem a mírně se zachechtal, pak se rozhodl neprovokovat. „Ehh, pardon.“ Omluvil se a pokračoval za Lyl.
Cornic zpozorněl, když Zlatavá na něco hleděla. Jezevec? Trošku huňatější plyšák, který jim něco ukazoval. Vyjeveně střídal pohledy mezi Zlatavou a jezevcem a nebyl si moc jistý, co má dělat. Raději ani neváhal, když se Zlatavá rozešla jezevcovým směrem a šel ihned v jejích stopách. Cornica ani neovládl strach, spíše nevěděl co má čekat. Zlatavá se na něco zeptala a Cornic pouze nahlédl přes její tělo. Huh? Pomyslel si a když se chtěl zeptat na to, na co se ho ptala, všiml si něčeho hodně divného. Pohlédl před ni a hleděl přímo na něčí siluetu… nebo spíše něčeho. Nechal otěže Zlatavé a pouze jejich konverzaci poslouchal. Při poslouchání však uslyšel i něco jiného. Za nimi se sem tam ozval nějaký divný zvuk. Pak z levé strany, pak zase z pravé. Cornic se pokaždé otočil daným směrem, ale neviděl vůbec nic. Teď už mu strach trochu pošimral zádíčka. O chvilku později zase nějaký zvuk, ale teď už to bylo hlasitější. Vlče se otočilo a zíralo na vznešeně stojícího vlka o kousek dál. Nespustil z něj oči a nevěděl, co si má počít. Ale bylo na něm něco zvláštního. Byl mu povědomý? Cornic se snažil zaostřit a ptal se sám sebe, co se to tady vůbec děje? A v tom mu to doplo. Máma? Pomyslel si a vehnali se mu slzy do očí. Byl celý ztuhlý a nevěřil tomu, co vidí. Prohnalo se mu v hlavě tolik myšlenek, ale věděl, že tady je něco špatně. Vlčice opodál nic nedělala, pouze stála a koukala na Cornica, který se nyní pomalu otáčel směrem k ní. Vlčice pohledem uhnula a vypadalo to, jakoby se podívala na Zlatavou. Pak se pohledem vrátila na Cornica a s úsměvem kývla hlavou. Začala se pomalu otáčet a zároveň její postava mizela stejně pomalu, až se vytratila úplně. Cornic nevěřícně stál a očima prohledával okolí. Pohleděl na Lyl, jestli si něčeho vůbec všimla, ale vypadalo to že ne. Vlče se smutným výrazem zahleděl do země a přemýšlel, co to vůbec mělo být. Vždyť… byla po smrti, nebo snad ne? Zaslechl jak se Zlatavá loučí s vlkem, se kterým se bavila a když vyrazila směrem pryč, Cornic byl ještě stále zaseklý. Hodil posledním pohledem na místo, kde stála ona postava a rozešel se za Zlatavou. Hnalo se mu hlavou spoustu otázek, ale hlavní otázka byla- Proč?

//Narvinijský les (přes Jezevčí Hájek)

//Tajga
Pokus se někoho vyděsit.

Společně si všimli netopýra, který letěl tam a za vteřinku zase zpátky. Oba ho při každém proletu sledovali. Cornic se sem tam i zastavoval, jelikož nevěděl, co po nich chce. Najednou však, z ničeho nic, prolétla vzpomínka a trošku ho i zamrazilo. Vzpomněl si na jednu legendu, kterou slyšel jako malý pinďa. Postřehl pohled Zlatavé a bylo mu jasné, že se bude chtít zeptat, proč tak zastavuje. Skoro nepatrně se oklepal, aby ze sebe smetl náznak strachu a v tom dostal nápad. Došlo mu, že nikdy neviděl Zlatavou vyděšenou - výzva přijata. „To nic, jen jsem se lekl.“ Řekl celkem klidně a pokračoval: „jednou jsem slyšel, jak se takhle při tom… pískotu netopýra, vynořil dvoumetrový netopýr a zakousnul jednoho z naší bývalé smečky.“ Pověděl a s neutrálním výrazem pohlédl na Zlatavou. Vyčkal až se otočí zase zpátky ve směru pochodu a fíí, Cornic už cupital na druhou stranu vlčice, než předtím byl. Nevěděl, jestli ho vlčice zaslechla jak cupitá- přeci jenom to byl neandrtálec, co se týče pohybu- ale to mu bylo v tu chvíli jedno. Využil situace a téměř ihned vyskočil zpoza stromu přímo na směrem ke Zlatavé. „Waa!“ Zastavil se po výskoku metr před ní a zůstal ve ‚strašlivé‘ póze. Ani si v tom jeho chaosu nevšiml, jestli se vlčice vůbec lekla, ale nyní ho sledovala jejím mrtvým pohledem. Hmpf, akorát jsem se ztrapnil. Domyslel si Cornic ve své hlavičce. „Hehe, jenom jsem zkoušel… hehe, jestli se lekneš.“ Zachechtal se a otočil se směrem, ve kterém původně šli. Cítil, jak ho přejel studený pot po zádech.
Po jeho otázce o kápovi, se Lyl svěřila, že nechce promarnit žádnou změnu. „To souhlasím.“ Pověděl potichu a pokračoval: „Asi bych to taky tak udělal, hehe.“ Dodal a trapně se zasmál. Pak mu pověděla o počtu, kterou nyní tvoří její nová smečka. „To není moc. A…“ Chystal se říct další otázku, když v tom si Zlatavá něčeho všimla a začala to zkoumat. Cornic naklonil hlavu a zvídavě ji sledoval, pak ale stejně pokračoval: „Á… jaký jsou ti… ti další vlci?“

//Jezevčí Plácek

//Švitořivý les

Příkývnul celkem bez emocí a hleděl dopředu se sklopenou hlavou, při neskutečně pomalé chůzi. Na dobu, která má přijít nemá moc dobré vzpomínky. Za chvíli to bude rok, co ho našla celého od krve skoro zavaleného pod sněhem. Nepatrně škubnul hlavou, aby odehnal ty vzpomínky a pokračoval.
Zlatavá si všimla houby a připomněla, jak ji jednou Cornic jedl. Nebyla to ta samá a nehledě na to, jaký je Cornic tupoun, věděl, že houby které kdysi jedl, tady nerostou. Zbystřil pohled a nastražil uši. Chvilku přemýšlel, ale vzpomněl si, že tohle není moc požitkářská houba. Než ale stihl zareagovat, Zlatavá už ji v tlamě prožvejkla. Cornic pouze na sucho polknul a sledoval, jak se vlčice kroutí celá tlama. Rozhodl se neříct nic a začal se nahlas smát. Zlatavá pak začal mluvit o jejich nové smečce. „Ty jsi nyní Alfa? Takže jsi… teď taková Kápo dy tuty kápy?“ Dopověděl a od ucha k uchu se usmíval. Zprvu myslel, že si dělá srandu, ale jaký Zlatavá házela pohledy, znamenalo že to myslí vážně. Cornic trochu ulevil od úsměvu. Nedokázal si ji momentálně představit, jako hlavu smečky. „A kolik vás tam teď jakože jakoby je vlků?“ Zeptal se… již už taky s vážným výrazem.

//Jezevčí hájek

Dárkové předměty: Popovídej si s někým o mlze a chladném počasí.

Cornic pořád místy promrkával očima, aby je dostatečně rozlepil po dlouhém spánku. Tedy, jestli to byl dlouhý spánek ani sám Cornic nevěděl. Nedokázal si spojit myšlenky, co dělal před tím samotným spánkem a jestli byl večer, nebo ráno. Byl tak zasazen v myšlenkách, že byl totálně ztracen v čase. Sledoval Zlatavou jak si ho prohlížela a snažil se pochytit všechna ta slova, které na něj spustila. „Moc chladno mi nebylo, ale nezmokl jsem neboj.“ Uklidnil Zlatavou téměř ihned poté, co skončila větu. „Kožich uchránil.“ Dodal a skloněním hlavy se podrbal bradou o svou tlapku.
Lylwelin poté začala mluvit o zvláštní mlze, kterou po cestě potkala. Takže to nebyl sen? Řekl si Cornic ve své hlavě, zahleděl se do jednoho místa a chvilku přemýšlel. Nebo byl? Ale pokud to byl sen, tak ho musela mít taky? Tázal se sám sebe a pohledem na Zlatavou jak kdyby očekával, že mu na to odpoví. „Eh, tady… Tady byla taky. V tom případě si možná potkala tu samou?“ Optal se a pak pokračoval, mezitím co ho Zlatavá začal popostrkovat k tomu, aby vstal. „Byla nějaká divná. Ani jsem nevěděl jestli mi běhá mráz po zádech z toho, jak byla děsivá, nebo tím chladem.“ Pověděl a mírně pokřivil tlamičku.
Když byli nyní oba na nohách, Cornic se otřepal a začal se pomalu dávat do chůze. Zlatavá mu už započala vybarvovat, co všechno se dělo v Cornicově nepřítomnosti. A vůbec… s kým že? „Emm, a kdo že je ten Tomáš?“ Zeptal se Cornic a pozvedl nepatrně jedno ‚obočí‘.