Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červen 3/10 Vera Nina

„To jakože mi nevěříš? Hah“ Pousmál se téměř ihned nad jejím nevěřícným výrazem. Pak dodala jak mu určitě chyběla. Corni byl zprvu zaskočen, ale rychle se vzchopil, hlasitě polkl a snažil se nedat nějak najevo, že mu přece jenom i chyběla. „Nu, možná kdybych byl zase zavěšený v nějakém křáku, tak by mi tvá pomoc chyběla, hehe.“ Zasmál se až moc hlasitě a po chvilce se pozastavil. Nebylo to až moc? Vlastně ji dal najevo, že ji vlastně vůbec nepotřebuje. „Nene, to je dobrý hahah. Ale bylo to fajn ne? Když vynechám pár… detailů.“ Odpověděl a přitom vzpomenul na zajímavý den, který spolu při náhlém střetnutí prožili. Pro ně možná až moc hektický, ale nějaká ta vzpomínka v hlavě přeci jenom zůstane.
Po zmínce o jejích nohou, si ji Cornic celou prohlédl a porovnával, jak si ji vůbec pamatoval. V porovnání už docela dost vyrostla. Vlastně by ji chyběli jen nějaké ty zkušenosti dospělého vlka a bylo by. „No to jo.“ Odpověděl s úsměvem. „I když… já bych se ani nikde schovat nedokázal. Jsem nešikovnej. Hah.“ Pousmál se nad tím a očekával, jestli se ho na nějaké příklady Vera nezeptá.

Seděl s nastraženýma ušima a sledoval okolí. Přemýšlení nad různými věcmi mu překazilo kochání se nad pohledem na horniny kolem. Něco na tom ho fascinovalo. Sem tam se zamyslel nad tím, jak se hory vůbec ‚vyskytnou‘. Spadnou z nebe? Vyrostou ze země? Něco je… vykouzlí? Takové otázky mu vyvozovali jen více otázek. Nebylo tomu ale dlouhé chvíle a Cornic se ohlédl po Zlatavé. Už byla o něco dále a vypadalo to, že šla dále. Cizinec šel ovšem s ní. Corni se se svým neutrálním výrazem pomalu sunul ze sedu a rozešel se směrem za nimi. Teď mu nabíhali v hlavě další otázky. Kdyby cizinec se Zlatavou domluvil a odešel pryč o nich, vůbec by se jím netrápil a nezajímalo by ho ani kdo to byl. Jenomže teď, když cestují všichni tři stejným směrem a navíc to vypadá, že se Zlatavou vedou konverzace, to Cornica začalo zajímat. Kdo to je? Co chce? Jde s námi až na konec cesty? Cornic se tedy dále držel stejný odstup jako doposud a pokračoval za nimi, aniž by se nějak přibližoval.

//Narrské vršky

Červen 2/10 Vera Nina

„Je to chvila co jsme se setkali naposled hmm?“ Pobrouknul na Veru s lehkým úsměvem a kývnul. Bylo na něm vidět, že ji rád vidí. Celou si ji prohlédl, když k ní stále pomalou chůzí doploužil. Vypadala o něco starší jako si pamatoval. „Jasně, hah. Rád si tady tak brouzdám. Ale nečekal jsem že narazím na tebe, hehe.“ Odpověděl vlčce a zamyšleně se na ni podíval. „Co tady vůbec děláš ty? Něco zajímavého? Záchrana ryb?“ Pak se rozhlédl ale kolem nich neviděl nic podobající se vodě, kde by žili rybky. Pokrčil tlamu a vyčkával odpovědi.
„Jak se jinak vede? Cos dělala, když jsme se neviděli?“ Optal se na průběh jejího života kdy se neviděli a snažil se z ní vyždímat cokoliv, co by mu pomohlo o ni zjistit více. Nezvyklé na Cornica, že by někdy někomu pokládal tolik otázek. Snad ani Lylwelin se na tolik otázek během chvíle neptal.

Červen 1/10 Vera Nina

Na své procházce přemýšlel nad vším možným. Kam asi dojde teďka? Co zajímavého potká po cestě? Snad ne nějaký cizí vlky. Ale to by je zase obešel velkým obloukem tak, jako každého cizího, co zatím potkal.
Pozoroval každou prkotinu při pomalé chůzi a přemýšlel nad její existencí. Trávu, kamínky, stromy, ptáci, zkrátka všechno, nad čím se dá přemýšlet. Když se tak rozhlížel, tak celý jeho myšlenkový řetěz rozrazila jedno stvoření, na kterou nějakou chvilku nenarazil. Ne však někdo cizí. Tohle stvoření znal. Nepatrně se pousmál a nezvykle rovnou pozdravil. „Hele! Ahoj!“ Zaštěkl hlasitěji aby Vera pořádně slyšela, že si ji nemotorný Cornic všiml, a přitom šel pořád stejně pomalou chůzí stejným směrem.

//Tmavé smrčiny

Poté co zdolali značnou část hory a na vyšlapané stezce k tůni se Cornic trochu uvolnil. Z nenadání ale zahlédl, jak se Zlatavá o něco dále před ním střetla s úplně cizím vlkem. Corni neváhal ani minutu a ihned se zastavil. Sledoval zpovzdálí a čekal co se bude dít. Ohlížel se kolem, jestli se náhodou nezjeví nějaký další cizí vetřelec, ale nikoho dalšího neviděl. Po pár minutách Corni popošel více ke srázu a usadil se na pohled nejlepšímu místu, které našel. Dal si chvilku k rozjímání a přemýšlel nad vším možným. Snad nejvíce musel přemýšlet nad malou Thyrou. Chtěl by ji při nejbližší příležitosti jít navštívit a zjistit, jak se má. Cizí společnosti nedával žádnou pozornost a pozorně čekal, jestli se Zlatavá rozejde dále.

Květen 10/10 Vera Nina

„No…“ Začal větu poté, co se Vera zeptala na vzdálenost, ale zamyšleně se začal rozhlížet. „… já vlastně ani nevím, kde teď jsme.“ Pověděl zmateně a stále se rozhlížel kolem sebe. „Asi to nebude zase tak daleko. Vlastně jsme skoro u toho lesíka předtím byly. Když jsme zachraňovali rybky.“ Vzpomenul Cornic a snažil se v mysli nějak sestavit větu, aby jí to co nejlépe popsal. Jenže když se mluví o lesu, nic víc než že tam jsou stromy neměl.
Nebylo tomu dlouhé chvíle a Vera už se sápala za Cornicem. Ten se při jejím zdolávání na strom nedokázal nezasmát. Ale on mohl, on už byl nahoře. „Noták, to zvládneš, hehe.“ Pobídnul Veru aby se více snažila a sem tam se zachichotal. Když už byla vlčka skoro nahoře, ale pořád neúplně, chtěl ji Cornic nějakým způsobem pomoci, jen nevěděl jak. Udělal pár kroků sem, pak pár kroků tam, ale pořád ho nic nenapadlo. Že by ji chňapnul za tlapku a pomohl vytáhnout? Nebo snad za kůži na hřbetu? Avšak Corni se neodvážil něco takového udělat, tak ji prostě nechal vysápat se samotnou. „Tady je aspoň výhled hele.“ Pověděl s úžasem a posadil se.

Květen 9/10 Vera Nina

Kouknul na Veru a poslouchal, jak ji půjdou hledat její rodiče, jestli se do noci nevrátí. Jen lehce kývnul souhlasně a pokrčil tlamičku. Trošku mu to připomnělo případ s Thyrou, když se společně zatoulali na zamrzlém Vlčím jezeru. „Ale je to hezké, že by tě šli takhle hledat. Aspoň víš, že máš domov, hehe.“ Zasmál se na konci věty, aby to neznělo nějak divně. I když se mu to moc nepovedlo.
„No vlastně je má smečka tady jen kousek.“ Odpověděl vlčce na otázku a ladně kývnul hlavou směrem na les opodál. „Vlastně, jsem se tam přidal docela nedávno. Do Mechové smečky.“ Pak dodal a znovu na Veru pohleděl s úsměvem.
Hleděl z hora na Veru s nadšením a veledůležitě se posadil. „Však já jsem.“ Odpověděl téměř ihned na Veřinu otázku a přemýšlel, jak by se teď měl dostat dolů bez jeho ‚klasické‘ nehody. Ohlédl se po možnostech a sem tam se rozhlédl aby okoukal okolí kolem nich. Vskutku bylo dobře vidět přes všechna ta křoví kolem. Křoví bylo snad na každém metru a pěkně husté. „A nechceš taky být… královnou?“ Zeptal se Very a přitom pořád seděl s bradou vzhůru.

Květen 8/10 Vera Nina

Zbrkle se vydal směrem, kterým ani nevěděl kam se dostane. Pouze se ohlédl za sebe, jestli ho Vera následuje a když se otočil směrem dopředu, tak div mu nestékal pot po tváři. Vera se zeptala, kdo ho půjde hledat. Cornic zapřemýšlel skoro až hlasitě a vyslovil pouze jediné jméno, kdo by ho mohl jít hledat. „Lylwelin. Ale to jen jakože ‚možná‘, hehe.“ Pousmál se nad tím a pokračoval: „Ta by mě mohla jít hledat, ale možná po nějaké době.“ Pak se zase nahlas zachichotal a vůbec se tím netrápil.
Jak to vůbec vypadá, takový strom? Zeptal se sám sebe a přitom si i sám odpověděl. Prostě strom, ve kterým je schovka. Zavřel oči a snažil se vzpomenout na den, kdy se se Zlatavou schovávali v přesně takovém stromu. Moc si na ten den nepamatoval, jelikož to bylo velice brzy po jeho strašlivé události, ale povalenej strom si trošičku vybavoval. Otevřel oči a měl jasný cíl.
Každou chvilku hledání Cornica zaujalo pár povalených stromů. Avšak jeden byl moc malý, druhý zase moc rozpadlý, třetí zase až moc čerství že v něm nebyla díra žádná. Po nějaké době, kdy to Cornica už pomalu přestalo bavit, si Corni všiml něčeho, co by se mohlo počítat jako takový ‚úkryt‘. Zpozoroval dva stromy spadený přes sebe a strom který byl nahoře, se už rozpadal do takové míry, že utvořil velice zajímavý přístřešek. Cornic k tomu ladně přicupital, pak se s velkou námahou vyškrábal na povalené stromy a s velkým úsměvem pohlédl na Veru. „To je super ne? Hehe.“ Optal se a s velikým nadšením okoukával zajímavou skrýš. Vskutku parádní schovka.

Květen 7/10 Vera Nina

„Asi bych tu zůstal vyset jak na výstavce, to je pravda heh.“ Odpovědělo vlče a mírně se zachichotal. Těžko říct, jestli by se do takové situace dostal, kdyby na nikoho zrovna nebafnul, ale sám by se z toho asi těžko vymotával.
Vera se pak zeptala, co budou dělat dále. Cornic se zprvu ohlédl, jestli ho nenapadnou nějaké možnosti v okolí. Nic ho ale nenapadlo. „Hmm, to nevím.“ Pronesl s hlasitým vydechnutím na náznak toho, že si s tím láme hlavu. Pak se Vera zmínila o tom, jestli budou nadále hledat ten ‚velký strom‘, do kterého se chtěli předtím schovávat. Nebyl to špatný nápad. Asi lepší než jen tak stát u nebezpečných křovisek, do kterých se kdejaký vlk dokáže zamotat. „Ajo. Tak jo, můžeme pohledat ten strom.“ Odpověděl a trošku se mu ulevilo, že si nemusí tak lámat hlavu a vymýšlet, co budou dělat dál. Zatřepal s nožkou, kterou měl zasukovanou v keři a znovu se rozhlédl. „Ehh, tak así… tudy?“ Pronesl zamyšleně. Pak se vydal směrem hlouběji do lesíka a hodil očkem za sebe, jestli ho Vera taky následuje. Nyní jsou ale jeho úkoly jasné. Hlavní úkol – najít strom. Vedlejší úkol – Najít zábavu při hledání stromu.

//Tenebrae

„Ohh… aha, dobře.“ Pronesl na náznak pochopení, že se na takové věci neptá. Tady mu to jeho zvědavost neukojí. Pak Zlatavá vzpomínala, jak už u Života a Smrti už byla, ale před dlouhou dobou. Cornic pouze s ušima v pozoru naslouchal a pořád přemýšlel nad Životem a Smrtí. Byl tím nějakým divným způsobem fascinován. Tou záhadností a tajemnem.
Při příchodu tajemným lesem, se Lylwelin ohnala varováním, že je čeká náročný výstup. Cornic zpozorněl a nezvykle se začal koukal pod nohy hned poté, co mu to vlčice řekla. I když ještě nepřešli na nijak zvlášť náročný terén, ale nechtěl se už teď znemožnit nějakým náhlým zakopnutím. „Mhm. Dobře.“ Odpověděl potichu na nařízení od Zlatavé, že ji má následovat, když přešli na kamenný terén. Corni pohleděl vzhůru na svah a přemýšlel, jak na takové dobrodružství bude v budoucnu rád vzpomínat.

//Prstové hory

Květen 6/10 Vera Nina

Vyplázla na Cornica jazyk a s úsměvem se k němu přibližovala. Směřovala k divné ‚trávě‘ ve které byl zaseknutý a snažila se osvobodit jednookého troubu. Asi měl štěstí a nakonec ho ušetří, i když mu vyhrožovala vším možným. Cornic si natáhl vzduch do plic a chtěl říct nějakou rýpavou poznámku. Uznal ale, že je momentálně dost nevýhodné situaci a radši byl ticho.
Vera bojovala s keřem a snažila se dostat ke zdroji problému. Sem tam se Cornica dotkla a jelikož vlče na svoji polovinu těla moc dobře nevidělo, pokaždé se nepříjemně lekl a cuknul. Netrvalo dlouho a z nenadání Cornic vyklouzl z keře. Nadšený z nové svobody se postavil a otřepal od všemožného listí a drobných klacíků. Počkal, jak se Vera probojuje ještě cestou zpátky z keře a pak k ní udělal dva ladné kroky. Skoro to vypadalo, že by ji chtěl obejmout. Chvilku na ni jen koukal, když si uvědomoval, co ho to vůbec popadlo udělat. Poté uhnul pohledem, udělal krok zpátky a s úsměvem poděkoval. „Dobře, poděkuji.“ Pak sklonil hlavu, jak kdyby se chtěl klanět šlechtě a pokračoval. „Díky. Díky za vysvobození, heheh. Nebylo to moc příjemné být tady zaseknutý.“ Kouknul na keř, ve kterém byl před chvílí uvězněný a ‚kopnul‘ packou do větvičky s listím.

Květen 5/10 Vera Nina

S nic moc neříkajícím výrazem chvilku pouze hleděl a přemýšlel, jestli se mu to nezdá. Takhle se ztrapnit před dalším vlkem. Chtěl na někoho ze srandy vybafnout a pěkně se mu to vymstilo. V lehu si uvědomoval, že Veru vystrašil i možná nad rámec. „Tak promiň. Možná jsem zařval až přes příliš.“ Pověděl klidným hlasem a po dvou vteřinách z něj vyšlo jenom „Chichi.“
Nabroušená vlčka si Cornica okoukla a poznala, že je na něm něco špatně. „Mhm, mám tam šprajclou tlapku.“ Pověděl znovu s klidným tónem a pokusil se pohnout nohou, aby se osvobodil. Ale marně. Corniho klid byl však tichý strach. Necítil se zrovna dvakrát příjemně, být zaseknutý tak, aby navíc na svou druhou polovinu těla dostatečně neviděl. Neviděl ani co bylo za ním a v takové situaci, to přidávalo na strachu dvojnásob. Před vlčkou se ale snažil hrát silného a statečného, jen nevěděl, na jak dlouho mu to vydrží.

//Klimbavý les

Nevěříc svým uším upřeně naslouchal Zlatavé, jak mluví o vlkovi a co všechno už od Života měl. Ohh? Takže záleží asi jak moc kdo škudlí? Pomyslel si malý Cornic, na chvíli utichnul a přemýšlel. Napadalo ho tolik otázek, ze kterých si mohl vybírat. „A kolik co čeho ho to vůbec stálo?“ Zeptal se a než se stihla Zlatavá vůbec nadechnout aby mu odpověděla, vrhnul hned další otázku: „Á… ty jsi u něj prvně? Nebo jsi nakupovala u někoho jiného? Vlastně… Stařešina vlastně… hmm.“ Utnul se když přemýšlel nad další otázkou, ale začalo mu docházet, že už vlastně pomalu zapomínal, na co se ptal jako první. Pohlédl na vlčici a doufal, že ji tím moc neotrávil. Lehce sklesnul s hlavou a dodal: „Promiň.“
O chvíli později vlčice sdělila, jak to má se svými poklady. Mladý Corni si tiše Zlatavou vyslechl a pak dodal: „Uvidíme, hehe. Třeba se mu budou mooc líbit.“ Hodil po vlčici milý úsměv a pokračoval za ní směrem k řece. Oba se spokojeně napili a pak Lylwelin vyzvala Cornica, aby se kamsi podíval. Vlče se ohlédl hned směrem, kam se vlčice dívala, ale nejdřív nedokázal pochopit, na co přesně se má dívat. Pohlédl zmateně zpátky na vlčici a ta už upřesňovala, co má na mysli. Ohlédl se zase zpátky a nyní hleděl na správné místo. „Ajóó, to je hezký.“ Pobrouknul a pořád koukal. „To je tedy to, kam se vydáváme že?“ Nadšeně dodal a skrytě doufal, že to je tak blízko, jak to na pohled vypadá.

//Tmavé smrčiny

//Hadí ocas

Po příchodu do lesa si vzpomněl z ničeho nic na malou Thyru. Vzpomněl si, jak se dohodli na návštěvě v její smečce, ale zatím se tak neuskutečnilo. Asi tak nějak by to vypadalo. Příchod do neznámého lesa, kde nikdy nebyl a nepoznává okolí. Možná mu samotná Thyra začala chybět? Proč by si na ni jen tak z ničeho nic vzpomněl, po příchodu do náhodného lesa? Začal si uspořádávat myšlenky a přemýšlel, že by se za ní přeci jenom po tomhle dobrodružství stavil. Měl by jí co vyprávět.
„Myslíš… myslíš, že by mi Život taky mohl něco dát za obchod? Já nevím… třebá… křídla?“ Zeptal se z ničeho nic Zlatavé. Původně se chtěl zeptat na nějakou smysluplnější otázku, ale při zahájení konverzace na to zapomněl. „A ty máš hodně pokladů, co s ním chceš vyobch-odo-vo-vávat?“ Dodal další otázkou a samotné slovo se mu v mysli zamotalo. Pak se jen usmál a zvednul obočí.

//Kierb

//Východní hvozd

Pozastavila Cornica nad tím, aby pohlédl na místo, kde kdysi Zlatavá žila. Corni se podíval na místo, kam ukázala a pak pohlédl na Zlatavou. V tu chvíli bylo Cornicovi zvláštně, že by smutně? Proč se smečka rozpadla? Bylo tomu tak kvůli něčemu zlému? Lyl nedávala najevo nějaké emoce, ale Cornic i to i tak pochopil jako nešťastnou událost. Obzvlášť, když už jedno rozpadnutí smečky zažil. Se smečkou, ve které bývala Zlatavá to mohlo být však jinak. Corni se jen neodvážil zeptat se na detaily. Pohlédl ještě naposledy na hranice Maharských močálů a rozešel se za vlčicí.
Zvláštní kopec? Písek? Hmm. Udělal si poznatky ve své hlavě a snažil se nevymknout si packu na zvláštních kamenech po kterých zrovna šli. „Proč jsou tak… divný?“ Zeptal se s pauzou ohledně zvláštních útvarech, po kterých šli. Nikdy nic takového neviděl, ale bylo jasné, že to jsou přece jenom kameny. Proč ale tak tvarované? Co tomu bylo příčinou, že jsou tak tvarované? Cornimu tohle zamotávalo hlavu tak, že naprosto vyvodil myšlenku nad Životem, o kterém se před chvilkou bavili.

//Klimbavý les