''Jsi pro nás zklamání.'' Tahle věta se bude Cornicovi přehrávat v hlavě snad do konce života. Za jeho nemotornou tlapku sem a tlapku tam, přeci on sám nemůže. Sice by nebylo od věci, se při zakopnutí aspoň snažit nenadělat největší paseku, ale to už je hold vina toho, kdo mu to všechno postavil do cesty. Cornic je, dá se říct, nemotorný v prostoru, avšak o dění kolem sebe má relativně dobrý přehled. Rád si tvoří v hlavě přehled všeho, co se kolem něj povaluje nebo stojí, jen se často nechává unést a poté na to celé zapomene. Když ono je pro malé hravé vlče těžké, se soustředit, když se před ním naskytne příležitost jít za zábavou.
Tahle vlastnost na těžkopádnosti mu ale neubírá na hbitosti při lovu, nebo menšímu závodu se sourozenci. Je to pro něj vzrušující, přepnout se v myšlenkách do 'módu' kdy se o něco hraje, o výhru nebo o kořist. Ale na nějakou výhru je až moc skromný, strašně moc. Při prvních ukázkách techniky lovu od rodičů byla mezi sourozenci mírná soupeřivost, nic vážného, pro rodiče však ale důležitý krok výchovy. Proč ale Cornic, pilný a hbitý, je věčně druhý? Viditelně při startu předehnal i svou mrštnou sestru Othylii, přesto na konci ukázky přiběhl zpoza stromu pár sekund potom, co vyhrála. Nebylo to proto, že by cíl nikdy nenašel dostatečně včas, ale skromně výhru předával. Cítil se pak mnohonásobně lépe, ne-li nadšeně, že viděl někoho jiného, někoho, koho má rád, jak si užívá pocit výhry. Jeho rodiče, tohle nadšení ale nesdíleli. Když je v sázce hladovění, nechá si takhle svou kořist utéct? V ukázkách to pro něj byla jenom hra, ale jak by se zachoval ve vážnější situaci?
Vždycky se tak strašně nerad stával středem pozornosti, bylo mu z toho úzko. Možná proto nechtěl nikdy vyhrávat, protože myšlenka o tom že bude poplácán po zádech mnoho tlapkami, ho skoro až děsila. Prudce mu to zvedalo tlak, až nepřirozeně. Nevěděl totiž nikdy, jak přesně se má zachovat v takovéto situaci. Zachovat se jako chladný čumák a říkat že výhru měl v kapse? To by se zprotivil citlivějším vlkům. Zachovat se skromně a říct že to bylo jenom štěstí? To by si zase podepsal ortel se soupeřivými vlky. Nikdy nechtěl nikoho urazit, nebo se mu zprotivit. Tak bral tu lepší, pro něj snadnější variantu, nechávat vyhrát ostatní.
Velice rád naslouchá. Těžko uznat, jestli to nahrává na kompenzaci toho, že nerad mluví, nebo že se chce více dozvědět, každopádně to z něj dělá příjemného naslouchače. V komunikaci je trošku zdrženlivý, je v tom ale mírné kouzlo. Na první pohled by se zdálo, že mu na genialitě moc nepřispělo. Když mu někdo něco povídá, jeho chvilkami až nepřítomný pohled oklame i schopně komunikativní bytosti. Avšak v jeho myšlenkách se tvoří neustálí řetězec obrázků a pocitů, který mu napomáhá vcítit se a prožívat cokoli co uslyší. Což naznačuje že empatie mu nechybí už v tak brzkém věku, ale velice pravděpodobně tomu napomohlo, čím si musel projít.
Je možné si všimnout, že Cornic si nějaké to hraní strašně užívá. Někde za rohem je slyšet hodně smíchu, ale pouze jednoho vlčete. Při vyběhnutí zpoza rohu se sice dokáže rychle chovat zase normálně, aby nikdo nevěděl, co dělal. Ale i bez možného sledujícího, toho tělem stejně moc nedělal, tak jak si to tedy může tak neskutečně užívat. Celá krása je skrytá v jeho myšlenkách a fantazii. Jiné vlčata mohou mít celý arsenál hraček, jemu však stačí jeho fantazie. Mnoho vlčat se už snažilo spřátelit se s Cornim, ale marně. Nikdo nemyslel totiž stejně a neviděl zábavu v tom, jak to viděl on. Co by ale všechno dal za osobu stejně smýšlející?
Od narození se zdálo, že byl vždycky radši sám. Dostal jídlo, za které bleskově poděkoval a zmizel někam za roh si ho spořádat. Někdo, kdo ho nezná nějakou dobu, by to bral za urážku, vždyť se ani nepodíval do očí. Bál se snad ostatních? To ne, jen neměl rád mnoho očí, které by ho mohli sledovat.

Corniho smečka pochází ze severu Střední Asie. Vysokohorské štíty, průsmyky a odlehlá údolí byl pro ně zprvu prazvláštní svět, ale zamilovali se do něj skoro hned. I když tam smečka není dlouhou dobu, mezi ostatními si již vysloužila své jméno, jen ne mírumilovnou cestou. Velké boje o území si vyžádalo mnoho smrti. Jejich ztráty však nebyli takové, jako u ostatních smeček, což zapříčinilo posílení ega do takové míry, že se smečka začala považovat za něco výjimečného. Dlouhá léta se tahle myšlenka rozvíjela, až nakonec pokročili do způsobů podobné šlechtám. Díky tomu se smečce začalo přezdívat Šlechta a členové si takové jméno vzali mile-rádi za své. Největší potěšení z toho však měli dvě alfy smečky, Corniho rodiče.
Být narozen tak nóbl rodičům by nebyl takový problém, rodiče si přece své vlčata vychovají podle svého gusta. Ne však ale v případě Cornica. Měl ukázkovou výchovu vhodného následovníka, on to tak ale nechtěl. Nikdy ho nic takového nebavilo, učení se, jak se chovat, jak mluvit a jak konat. On to vždycky ale odmítal, ne-li odsuzoval. Každý je přece svým pánem, a tak jak se bude chovat, si řekne on sám, ne nikdo jiný. Dospělo to do takové fáze, že i jeho rodiče vypadali, že ho nemají rádi. Nekonal podle toho, jak oni řekli, a tak byl vždycky nastolen trest. A v případech týmové práce s Cornim nikdo nechtěl být ve stejném týmu, protože pokud padl trest, za chybu jednoho, odnesl to celý tým a v takových chvílích ho začali nemít rádi i ostatní. A na úkor toho ho neměli rádi nejen členové jeho smečky, ale i jeho sourozenci.
Jeho neprůbojnou stránku dokázala přejít pouze jediná osoba, jeho sestra Othylia. Díky tomu se k ní vždycky choval mile, protože ona vždy věděla, jak se s ním bavit. Nebyla stejně smýšlející jako on, ale věděla, jak komunikovat s ostatníma.
Jeho matka Sibille se moc ke svým vlčatům neměla. Nechtěla a ani jí nešlo si s dalšíma tvořit nějaká citová pouta. Proto Corni neměl moc šancí svou matku ani pořádně poznat, nikdy u něj nebyla a s ostatními vlčaty zrovna tak. Byla pro ně pomalu jen jako teta, která sem tam přijde na návštěvu.
O Scarvovi se to samé říct nedá. Ten byl pro svá vlčata otcem takovým, jaký by měl být. Hrát si s vlčaty, učit je novým věcem, živit je a lépe poznávat – tvořit pouto. Scarve samotný nebyl moc nadšený z toho jaký má Sibille přístup k jejich vlčatům. Nabídky pro společné trávení času nikdy nepřijmula, měla pokaždé svoji výmluvu, že se musí starat o smečku. On však věděl že to bylo pouhé vykrucování, protože o smečku bylo vždycky dobře postaráno. Nebyla to ale jediná věc, která Scarva trápila. Se všemi vlčaty měl dobrý vztah, až na jedno a tím byl Cornic. Neviděl v něm nic víc než jenom ňoumu, který nikdy neposlouchal, který nebral ohledy na to, jaký mají jeho rodiče postavení. Byl pro něj zklamání, protože od něj čekal mnohem víc. Při narození ho dokonce pojmenoval po nejznámějším, a nejstatečnějším vlku v jeho rodu. Nemyslel však na to, že dané jméno neurčuje, jaký vlk skutečně bude.
Život v takové smečce panoval jednoduchým pravidlem – Pokud nejsi silný, budeš silným sloužit. Přednastavená hierarchie pak určovala, kdo byl hoden různým důležitým úkonům, nebo kdo sloužil ostatním za jakýmkoliv účelem. A právě s takovým služebnictvem se Cornic setkal hned po svém narození. Jedna služebná jménem Frenzy, která byla jedna z mnoha, se starala o narozená vlčata do určitého věku. Pomalu si k sobě tvořili pouto takové, že pro Corniho byla něco jako druhá matka. Až teda do chvíle, kdy šla formálnost stranou a Frenzy konfrontovala Corniho matku, která vyústila v hádku. Nikdo neví, jak celá ta hádka probíhala, ale výsledkem bylo vyhoštění Frenzy ze smečky. Pro Corniho nebyla jeho matka po takovém aktu nic víc než jen zlo a od té chvíle už spolu nepromluvili.
V jednu osudnou noc se však stalo něco strašného. Corniho smečka přišla do kontaktu s tygry. Panika a celkový průběh té noci se v Cornim jeví jako pouhé sekundy. Přišlo to tak náhle.
Co si vybavuje jako první po svém probuzení, byla jeho matka, která stála nad ním a jeho sourozenci, za doprovodu štěkotu a kňučení v pozadí. Matka je mírně postrkovala čumákem a s náznakem na pláč pořád opakovala ''utíkejte''. Proč? Děje se snad něco? To byly pochopitelné první otázky po tak náhlém probuzení. Vlčata se ale při pohledu, co se děje za matkou, zděsila do morku kostí. Viděli tygra, který neměl moc práce s pár členy smečky. Po ohlédnutí jejich matky, následoval zase stejný příkaz, aby začali rychle utíkat. Tentokrát se ale tři vlčata, Rouley, Calver a Othylia rozutekla. Cornic a Théseus ale stáli nadále. Byl to slabý náznak toho, že by chtěli něco udělat, že by chtěli pomoci ostatním, v tomhle se ale nemohli v žádném případě rovnat ostatním. Teď už matka při dalším příkazu zvýšila svůj hlas. Nestačila skoro ani doříct a už bylo za ní slyšet vrčení, které bylo strašně blízko. Při otočení jeho matka zbystřila už velkého tygra ve skoku, který ji hned po zakousnutí do hřbetu povalil spolu s ním. V tuhle chvíli už se Cornic začal rozebíhat směrem, kam viděl běžet jeho sourozence, o pár kroků dále ho ale očekával stejný osud, když jej svalila na zem tygřice a drápy se mu zaryla do hřbetu. Po mírném ohlédnutí ho tygřice skousla za hlavu, jako by ho chtěla někam odnést… Možná svým mláďatům? Při skousnutí ze sebe Corni dostal hlasité zakňučení. Po prvním kroku byl Corniho pohled namířen směrem, kde byla jeho matka a Théseus. Matka byla zády k němu, ale bez jakéhokoliv náznaku dýchání. Théseus ležel se srstí viditelně od krve, jestli byl raněn, nebo byla krev od matky nebylo jasné, ale s rapidním nadzvedáváním hrudě bylo zjevné, že je ještě naživu. Po pár krocích tygřice se z nějakého směru ozvalo pár dupnutí tlapek a při bleskovém otočení hlavy tygřice byl Corni rychle vypuštěn z tlamy na zem. Byli to dva vlci ze smečky, kteří vydávali své poslední snahy na to, zamezit přílišným ztrátám. Při jejich souboji Corni neváhal a upaloval prvním směrem, který mu připadal bezpečným, hlavně směrem od tygrů. Nevěděl už ale, jestli se vydal správným směrem, tím směrem, kterým se vydali i jeho sourozenci, ale to už mu bylo v tu chvíli jedno, hlavně pryč.

Zajímavosti:
-Má na hlavě viditelnou jizvu od zubů.
-Na hřbetu má ne-příliš viditelnou jizvu od drápů
-Je slepý na levé oko