Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo docela příjemné dopoledne. Tedy na léto bylo trochu chladno, ale tak nevadí. Lepší než umírat ve 40 stupňobvých vedrech, no ne? Mezitím jsem tu tedy stála s hnědavým cizincem u řeky a nechala se oždibovat komáry. Bezva, to prostě chceš. Místo toho, abychom se odtud mějak hly jsem ovšem louskala cizincův podivný jazyk
Hnědý mi přitakal že se opravdu jmenuje Alexei. Tak to bychom měli. Povzdechla jsem si. Bylo optížné soustředit se na to co mi chce říct. "Fajn, takže tedy Alex," zamumlala jsem si v podstatě pro sebe. Alex se napil a pak se pustil do dalšího "žvatlání". Nakonec si tedy zjevně vzpoměl jak se aspoň trošku mluví po našem a pochválil mi kožich. "Um....Díky?" řekl jsem rozpačitě. Po chvilce se mě Alexei tázal jestli spíše nechci jít někam do lesa. Popravdě bych to docela uvítala. Pryč od komárů... "Tak j..." chtěla jsem odvětit, ale nedopověděla jsem to. V tom se totiž lechce ale nepříjemně začala chvět země pod náma. "Co to sakra?" řekla jsem překvapeně. Všimla jsem si že i ve vzduchu začíná být lehce cítit kouř. "Myslím, že bychom měli vypadnout," řekla jsem naléhavě. Byla to asi nejdelší věta, kterou jsem zatím sama od sebe řekla nějakému cizákovi. Otočila jsem se k lesu. "Dělej, pojď!" řekla jsem a rozběhla se poklusem pryč.

//Orlí dráp

Sklonila jsem se k řece a začala pít. Cítila jsem, jak mi ledová tekutina stéká krkem a trochu se mi zato"ila hlava. Bylo to ovšem opravdu příjemné. Zvedl jsem hlavu a z tlamy mi okapala voda. Vydala jsem se pak dále, když v tom jsem ucítila pach neznámého vlka. Nastražila jsem uši a zpomalila. Po chvíli jsem druhého vlka i spatřila. Krčil se v křovině a vypadal, že by klidně zaútočil. Přitáhla jsem si uši úplně k hlsvě. Když mě ale hnědý zpozoroval, postavil se normálně a začal mi něco vykládat. Hleděla jsem na něj chvíli jako na zjevení. Pochopila jsem ale, že říká něco o "nechtěl zaútočit," "Uhm, dobře?" zkusila jsem mu odpovědět a hlavu při tom lechce natočila na stranu. Z jeho dalších slov jsem pochopila jen Alexei. "Ty se jmenuješ Alexei?" zeptala jsem se pomalu aby mi rozuměl. Nebyla jsem si úplně jistá co mi říká a připadlo mi že s každou další větou mu rozumím míň. "Strst? Co mám se srstí?" zeptala jsem se a prohlédla se. Nebyla jsem nijak špinavá, řekla bych, možná trochu mokrá.

//VVJ

Obešla jsem tedy jezero a úspěšně se vyhla dvouma vlkům, bez toho, aniž bych tušila, že jeden z nich je přesně ten, se kterým si toužím promluvit ze všeho nejvíce. Po cestě okolo jezera a překonání dvou malých říček jsem se místo nekonečné pláně NO. 2 rozhodla pro cestu podél řeky hezky lesem. A samozřejmě taky přímo na jih, tedy konečně tam, kam jsem chtěla. Aaaa, jak jsem mohla vědět že objekt mého zájmu se nenachází v horách? Nechala jsem se vést intuicí. I když, kdyby moje intuice byla o trošku schopnější, nyní bych se již jistě bavila se svým nevlastním bratrem. No navadí, svět je malej, jistě ještě šance bude. I když tedy, já neměla vůbec tucha, že jsem nyní nějakou šanci měla, ale to je ne podstatné.... Každopádně jsem se jaladokončit svůj příběh o nekonečné planině NO. 1,takže tady to máte. No, a když tedy ti sobi uviděli že je tu takový krásný a bujný porost, začali jej nadšeně spásat. A těmi sibi nemyslím dva, ale rovnou celé obří stádo. Možná i dvě. A taky tedy všechny nevě vzrůstající stromky sešlapaly a tuhle trávu úplně spásli a nyní ji jen udržují přírodně krátkou..... Tak a bylo to. Při tom vymýšlení jsem dostala úplnou žízeň a tak jsem se vydala ke kraji řeky. Tedy, co si budem, nevypadala zrovna nejčistšeji, ale nevadí, úplně to postačí.

//Ageron (přes Západní Galtavar)

Lehoučkým klusem jsem tedy zase vyrazila ven z lesa. Na tlamě se mi zase rozlil můj lehký úsměv. Blížila jsem se přes velkou planinu k obrovskému jezeru, které jsem viděla předtím. Všímala jsem si mezitím těch otisků kopyt sobů. Tady todle místo bylo jistě kdysi plné stromů stejně, jako lesy kolem.... Začala se mi v hlavě tvořit další z pohádek. Stromky zde ovšem ještě byly velmi mladé a křehké, jelikož se toto místo zotavovalo po nedávném výbuchu sopky. Půda sopečného prachu a popela je ovšem velice úrodná a tak zde brzy začaly růst různé květiny a byliny. No a jak už to tak bývá soby jsou zvířata stále hladová, jako většina b_ložravců a.... Přerušila jsem tok svých myšlenek, jelikož se mi do čenichu vetřel pach dvou vlků. Neměla jsem ale nyní chuť se s někým "vybavovat" a tak jsem si jich nevšímala. Ach, kdybych věděla jak blízkojsem měla ke svému cíly.

//Řeka Kiërb

Dobře, možná jsem hnědého trochu přecenila. Zjevně nepochopil že ano, znamená ano. Sice jsem nadšením neskákala 2x vysoko, ale to neznamenalo že nechci. Znamenalo to jen a pouze, že nejsem, řekněme, skotačivý typ.
Každopádně po mém připomenutí, jeho problému byla asi celá ta věc s magií zapomenuta. Nadzvedla jsem překvapeně obočí. Vážně zapoměl že hledá svou smečku? Pomyslela jsem si. Tento vlk nebyl na mé poměry zrovna nejostřejší dráp na tlapce. No co no. "V horách?" zopakovala jsem po něm. No, nemyslím sei že tu někdo očekává, že po tom, co jsem se kvůli horám odloučila on svého nejlepšího přítele tam nyní jen tak zavítám s cizincem. Ne fajn, musím říct že jsem chvilku uvažovala o tom, že mu na to kývnu a porozhlédnu se mezitím po Rennovi, ale vlček zjevně na odpověď již nečekal a rovnou se rozloučil. "Hm, třeba jo. Tak ahoj," řekla jsem. No, líp pro mne. Pomyslela jsem si a na patě jsem se otočila. Já chtěla přece na jih.

//VVJ (přes Západní Galtavar)

Jak vidno, Aki byl chytřejší než vypadal a všiml si, že se do hledání nevrhám s takovým nadšením. Přesto ale na mne mohl zpozorovat jakousi zvědavost. Na jeho otázku jsem se tedy zarazila a nechala si ji projít hlavou. Chtěla jsem, nebo ne? Asi jo, byla jsem moc zvědavá na "ne", ale měla jsem strach, źe z toho stejně nic nebude. Stejně jsem ale nakonec rozvážně přikývla. "Asi ano," řekla jsem a lehce nervózně přešlápla. No, stejně nakonec z hledání nic nebylo, protože jsme nemęli plán a mé simptomy - nesimptomy nijak výrazně nepohly. Tedy přesněji nepomohli vůbec. No, co se dà dělat, pomyslela jsem si akorád, ale bylo mi to upřímně úplně jedno. Asi tak jedno, jako to co nyní budem dělat. Zkoumavę jsem si Akiho, po jeho otázce, prohlídla. "Co ta tvá smečka?" mlaskla jsem. Nebyla jsem si sice úplně jistá, jestli se mi chce hledat, ale potřebovala jsem se pohnout...

Překvapeně jsem ucukla dozadu, když se vlk rozvášnil. Vyoadal vážně nadšeně, jako byjsme se chystali spíše oběvit jeho magii, než tu moji. Stáhla jsem uši lehce k hlavě, když nadšeně podpořil svůj vlastní nápad. Heh, mě to zas tak skvělé nepříde......Co, se bojíš, že žádnou nemáš?.......Drž myšlenku! Usadila jsem zase svůj otravný vnitřní hlásek. Vlčkovi jsem ale nechtěla nijak kazit radost. "Hele, ale brzdi trochu," řekla jsem se smířlivým pousmátím. Když se mě Aki zeptal na plán, tázavě jsem se na něj podívala. "Eh ne?" odvětila jsem. Jestli sis nevšiml, tak jsem do teď o magii nevěděla vůbec, ale vůbec nic. Takže je asi kravina očekávat, že vymyslím plán na její objevení... Pomyslela jsem si. V tom vlček přišel s opravdu "skvělým" nápadem. No jestli mám magii s hýbáním kamínkem, tak fakt děkuju. Pomyslela jsem si. "He - hele myslím, že tím asi neoplývám," Re ekla jsem opatrně a snažila se tomu vyhnout. Když se mě pak zeptal, na nějaké zvláštnosti, zamyslela jsem se. "No, sem tam se mi stane, že se z ničeho nic unavím, ale jinak nic," pokrčila jsem rameny.

No dobře no, musím uznat, že to co jsem viděla asi nebylo úplně normální. Asi......asi tedy magie existují. Tak jo, dejme tomu, že bych i já čistě teoreticky měla nějakou. To už by se přece muselo projevit, ne? A vůbec kolik druhů magií vůbec jako je? Hm? Co když je tedy jenom "hýbání kamínkama"? To už bych si toho přece jen všimla, ne? A když ne já, tak jsme přeci jen spolu putovali čtyři... No, tyto otázky už jsem nechala na Akim, aby rozlouskl. Ten mě ujistil že mám. Pak trochu zaváhal a nakonec mě zase ujistil, že mám. "Když to říkáš,", odpověděla jsem jen, ale můj výraz se změnil z neutrálně-přátelsko-překvapeného na neutrálně-přátelsko-zaujatý. No a potom z Akiho vypadl ten briliantní nápad. A samozřejmě že to myslím ironicky. Trochu jsem ucouvla, ale, pak jsem se zase přesunula o krok dopředu a můj obličej vystřídalo asi v pěti sekundách zaujetí - vyděšení - a zase zaujetí. "Myslíš že je to dobrý nápad?" A myslíš, že ti mohu věřit? zeptala jsem se a pak ještě v duchu dokončila. No, nakonec jsme se rozhodla že možná ano. Zatím se vlček totiž choval oprsvdu přátelsky a mile. Chvilku jsem se dívala na zamyšleného vlčka. Blesky. Napadlo mě najednou. Jak by je někdo mohl ovládat? To jako na něho ten vlk namířil drápem a z něj vyletěla žlutá čára? Heh? Zamyslela jsem se najednou nad jeho poznámkou o vlku co "uměl dělat blesky". Nevím proč jsem pocítila náhlé ztracení energie a zívla jesem si.

Aki vypadal docela překvapeně, když jsem se zmínila, že to tady neznám. Takže tedy Gallirea, jooo? Pomyslela jsem si a snažila se to pustit co nejvíce do paměti. Hnědému jsem ale jen přikývla. Slov netřeba a já jimi obvzláště šetřila. Když si Aki všiml mého překvapeného výrazu, zašrotovalo mu to v kebuli a konečně uhodil hřebíček na hlavičku. "Uhm, ne?" řekla jsem a koukala na něj jak na blázna. Fajn, to že se tadle země nějak jmenuje, bych mu ještě jakž, takž uvěřila, ale nějaké čáry, máry? Pardon, ale ne. Na venek jsem ale vypadala faskticky klidně s lehce překvapeným výrazem. Když se vlk začal rozhlížet a po chvilce se někam rozešel, nakrčila jsem jedno obočí. Potom se vrátil s jakýmsi kamínkem v tlamě a položil jej mezi nás. Nakonec do šutru vrazil usilovný a soustředivý pohled zmateně jsem se na nęj podívala. Pak jsem pohledem tedy sjela k danému kameni. No, musela jsem uznat že se fakt hejbal. Trochu se otřásal a poskakoval. Když pak Aki pohled odklonil, kamínek se zklidnil. Seděla jsem a nevěděla, co si o tom vlastně myslet. Aki nečekaně prolomil chvilkové ticho další otázkou. "No," začala jsem, jako bych se chystala na louhý přednes o teorii relativity sledu náhod, ale nebojte, nic takového se nestane, "asi - asi ano?" uznala jsem tedy nakonec váhavě. Hezky stručně. Žádné rozpaplávání. Popravdě, čekala jsem tedy něco trochu víc ale..... Ne dobře, úplně popravdě jsem nečekala nic. "Mám taky magii?" zeptala jsem. Jo, zeptala jsem se. Já. Ale byla to otázka nutná, možná i životně důležitá.

Podívala jsem se na Akiho soucitným výrazem. Kdybych ho více znala, poplácala bych jej i tlapkou po rameni. Super, tos mě nemusel strašit... Pomyslela jsem si. Vlček byl zjevně zvědavý. "Gallirei? Tady se to nějak jmenuje?" odpověděla jsem překvapenou otázkou. No a pak se daný vlček pěkně rozvášnil. No vlastně mi to ani tolik nevadilo, alespoň se o něm víc dozvím. Chvilku mi tedy trvalo, než jsem se zorintovala v tom co mi říká. Můj obličej se postupně z neutrálního na překvapený. "Magie? A to je jako co?" zeptala jsem se. Hýbání věcma, elektřina, hah, to ti tak budu věřit. Neupadls někde? Pomyslela jsem si. Vo tomhle jsem fakt slyšela po prvý.

No a má šance na opuštění tohoto místa a vydání se na druhou stranu byla v čudu. Samozřejmě, že si mě hned vlk všiml. Podívala jsem se na větev vražedným pohledem. Pak jsem se podívala na vlka. Když přiběhl, můj výraz přešel do plachého úsměvu. Přesto jsem ale ustoupila o krok dozadu. Vlk zavrtěl ocasem a ihned vychrlil pár otázek a nakonec se představil. "Uhm, Ahoj?" řekla jsem, trochu zaskočena rychlostí jeho slov. "Smečku?" trochu jsem se zarazila. Co! Jsem na smečkovém území?! Jaktože jsem di nevšimla hranic? Pomyslela jsem si polekaně. Když jsem ale zavětřila, nic, co by naznačovalo řítomnost smečky, jsem nenašla. "Ne," odpověděla jsem nakonec s trochou lítostí v hlase. Chudák se asi ztratil. Pomyslela jsem si. "Um, já jsem Coffee," představila jsem se opatrně. Svali jsem měla stále podvědomě napnuté, ale na mé tlamě byl lehký úsměv.

//Západní Galtavar

Tak tedy, jak moc myslíte, že se dařilo mému postupu do teplých krajin? Ano hádáte správně - ani trochu. Po tom co mne přikryl stín stromů, došlo mi, že se nějak podezřele ochlazuje. Zastavila jsem se a rozhlédla se. Les vypadal vskutku moc pěkně a měkkce. Kam jsem se podívasla byl jen mech jehličí. Můj pohled se ale zastavil na něčem zcela jiném. Jop, zahlédla jsem hory. "To jako fakt?!" zamumla jsem si. Musela jsem zjevně někde omylem otočit směr mého pochodu. Stiskla jsem zuby a zadívala se na ještě stále bílé vrcholky. No nic, nezbývá mi nic jiného, než se otočit....A nebo jít hledast Renna, že?..... Ale kušuj! okřikla jsem svoji nenápadně se tvářící myšlenku. Chtěla jsem se tedy otočit o 180° a vrátit se zpět, ale v tom se ozval čísi hlas. "Huh?" vypadlo ze mě překvapeně a nastražila uši. Nejsem tu sama!.......A co sis jako myslela, hm?....Zales a nevotravuj! Začala jsem sondovat okolí. Tušila jsem, že vlk musí být blízko, jelikož hlas byl opravdu hlasitý. Po chvilce rozhlížení jsem spatřila tmavě hnědpu siluetu vlka. Podvědomě jsem ztuhla a cítila, jak se mi naply všechny svaly v těle. Přešlápla jsem nervózně. V tom se ale při došlápnutí ozvalo hlasité "LUP", protože větev. Lekla jsem se a s hlasitým "Ahhh!" uskočila.

//Minulost

Dostala jsem se na obrovskou pláň. Byl to již asi týden, co jsem se odloučila od Renna a musím přiznat, že mi chybí. Nejhorší však bylo, že jsem si musela lovit. Bylo tak strašně nepříjemné a dělalo si mi z toho zle. Přece jen jsem se lovu vyhýbala co to šlo. Různé bobule a ovoce posloužili docela dobře. Ovšem když byly. Ne že bych lovit neuměla, to ne, ale rozhodně mi to nedělalo dobře. Vždycky jsem pak musela nechat uklidnit žaludek, než jsem se vůbec mohla najíst.
Povzdechla jsem si a začala si pořádně prohlížet toto místo. Byl tu nerovný terén zarostlý bujnou trávou a malými, odolnými květinami. Louka byla opravdu obrovitá, ale zhruba v půli byla předělena řekou a později i jezerem. Mohla bych přemýšlet o nějaké pověsti o vzniku - pohádek o tomto místě by se jistě dalo vymyslet spousta, ale nyní jsem ještě měla hlavu plnou jiných věcí.
Zabraná do myšlenek jsem vešla do jednoho z rozlehlých lesů a ani si nevšimla že směřuji k horám.

//Ageronský les