Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Esíčka

Pohlédla jsem na ducha Nivy. "Jak potrestána?" špitla jsem se strachem. Niva otevřela odhodlaně tlamu, pak ju ale zase zavřela. "Já-já nevím...Myslila jsem, že když ti konečně dojte tvá vina a bude tě su] ovat do konce života, bude to dostatečný trest. Ale ono to nefunguje," řekla najednou zmateně. Překvapenę jsem se na ni podívala. "Co nefunguje?" zeptala jsem se překvapeně. "Já, nevím. Myslela jsem že když se pomstím pak už konečně najdu klid, ale nic se neděje. Nemůžu odejít," pípla najednou a já s prekvaoením pozorovala jak se z ducha bohyně pomsty stalo malé nešťastné vlče. O to víc se ve mě rozlila vina a nezadržutelně se rozlévala hlouběji a hlouběji.
V tom jsem si ale všimla nějaké záře přímo za říčkou. " Co to je?" zpozorněla jsem. Něco jakoby mě k tomu místu volalo. Přeskočila jsem říčku a rozběhlacse opatrným poklusem k tomu. Podvědomę jsem věděla, že Niva je za mnou, ale aktuálně jsem byla zaujata tímto. Na obzoru jsem spatřila velkou zářící kouly a kolem ní plno vlků. Došla jsem v tichosti k nim a fascinovaně na to hleděla.

//Středozemka

//Mahar (přes Hadí ocas)

Běžela jsem pryč a z očí mi tekly slzy. To nemůže být pravda. NE! To se mi jen zdálo! Řvala jsem na sebe v mysli. Přesto jsem sprintovala pryč. Něco mi ale říkalo že marně. V tom mým tělem projel strašný chlad, ostrá, mrazivá bolest a udělalo se mi špatně. Překvapením jsem na travnatém povrchu zaškobrtla, sletěla na zem a rozbila si čenich. Překvapeně jsem zaskučela. Zamotala se mi hlava a měla jsem chvíli pocit, že budu zvracet. Když jsem zvedla hlavu, spatřila jsem před sebou naštavného, ne přímo nasraného ducha vlčete své sestry. Leknutím jsem nadskočila a vydrápala se na nohy, přičemž se mi opět zatočila hlava a začalo se mi navalovat. "Před vinou neutečeš Coffee, řekla sestra. Zklopila jsem uši. "To se mi jen zdá! Ty se mi jen zdáš! Jsi mrtvá!" řekla jsem sama sobě vyjeveně. "Ano, jsem mrtvá! Jsem jen mlhovatý opar něčoho co mohla být! Co mohlo být, kdybys mu nevzala naději! Jsem mrtvá kvůli tobě Coffee!" ravrčela. "To není pravda!" rozbrečela jsem se. Bylo mi špatně, bylo mi smutno, byla jsem naštvaná, byla jsem vystrašená bylo mi toho prostě dost. "Prosím sestřičko, nech mě jít," zašeptala jsem. Ona mě probodla žlutýma, vyhaslíma očima. "Dost dlouho jsem čekala abych mohla sejít dolů. Vyříkat si to s tebou," řekla a mrtvolné oči jí zaplály. "Byla jsem vlče. Nevěděla jsem co dělám! Němuž žu za to!" řekla jsem. To tě neomlouvá!" prskla. "Já také byla vlče a tys mě zabila!" řekla.
"Nezabyla!"
"Ale ano! Kdyby nebylo tebe, možná bych žila!"
"Prosím, sestřičko..."
"Neříkej mi tak! Mám jméno! Jsem Niva! zasyčela. V tu chvíli jsem se přeci jem pousmála. Krásné jméno, pro krásnou vlčici.... Pomyslela jsem si s lítostí. Niva však nyní byla plná hněvu, prahnoucí po pomstě. "Co po mě vlastně chceš ses.....Nivo?" zeptala jsem se, když jsem se trochu zklidnila. "Co po tobě chci? Aby jsi za to zaplatila! Aby jsi za to pikala! Každá vražda má být potrestána!" zavyla.
Já však měla pocit, jakoby ve mne pustila kohoutek. Emoce, které mé podvědomí skrývalo, které jsem 3 roky pečlivě ututlávala. Byla to právě ta vina. Vina o které Niva mluvila. Vina, kterou mé podvědomí doteď drželo pod pokličkou, jako pocit, který tam není. Ale on tam byl. Byl a duch nivi jej právě odhalil a vypustil na povrch.

Vlk se netvářil zrovna nadšeně, že jsem mu nabýdla tykání. Přesto to ale zjevn přijal. Na jeho slova jsem s úsměvem přikývla. "Taky to tak vidím," dodala jsem. Možná ne tak nevychovaný, jako spíše moc hrr. Na jeho další slova jsem vděčně přikývla a vydali jsme se bažinou pryč. Když jsme se nechutným terénem doštrachali na kraj lesa, došlo mi, že jsme se zase vrátili na stranu ze které jsem přišla. V hlavě jsem se tomu zamračila. Snad tady nezůstanu chodit jen tam a zpátky... Pomyslela jsem si. Pak se ale Altaïr na něco zeptal a proud mých myšlenek přerušil. "Ne, jsem tu krátce, ale..." chtěla jsem ještě něco dodat, pak jsem se ale zarazila.

//Reakce na duchy

Kus od nás se oběvili dva duchové (//Altaïr je vidí taky kdyžtak). Jeden byl dospělá vlčice, která mi nic neříkala, ale ten druhý byl úplně malé sotva pár měsíční vlče. I když jsem si to vlče vědomě nepamatovala, hlavou mi probleskla vzpomínka. Hodně dávná, matná vzpomínka, když jsem byla ještě úplně malé vlče co teprve rozlepilo oči. A v tu chvíli jsem pochopila. Právě přede mnou stála už má dávno mrtvá sestra. Sestra, kterou jsem nikdy pořádně nepoznala. Vlastně jsem ani netušila jak se jmenuje, jestli ji vůbec někdy někdo pojmenoval. Loupla jsem okem po Altaïrovi, jestli to vidí taky. Pak jsem ale zase získala mou plnou pozornost malá vlčice, jelikož promluvila. Její silný hlas, který by vůči svému věku vůbec něměla mít, se hrozivě prodral k mým zvukovodům. Hlas který by nejspíš pozbyla, kdyby přežila a dospěla. Zalapala jsem po dechu. "Sestřičko já..." zalkla jsem se. Nevěděla jsem co říct. Její krásný zpěvný, ale děsivě silný a naštvaný hlas mi drásal uši. Její obvinění bolelo. Tak bolelo. "Já zato nemůžu," špitla jsem a z očí mi ukápla slza. Jen jsem tam tak stála před tím duchem. Očima jsem těkala po jejím "těle" ale nemohla se jí podívat do očí. "Nemůžeš?! Nemůžeš?! Ty i Athe- Mystick můžete za všechno!" zaječela. "Kdybyjste nám nekradli mléko, žili bychom! Žili bychom a měli magii! Měli rodinu!" řekla a já jen stála jako přikovaná. "Ale...." špitla jsem a zarazila pohled do země. "Tu naději jsme si zasloužili stejnou jako VY!" řekla. "Já za to nemůžu," řekla jsem prosebně a omluvně. Pohlédla jsem opět na sestru, měla krásnou hnědo-béžovou srst. Světlejší než já. Její očka byla ještě žlutá, jako u každého vlčete. "Můžeš! Můžete za to všechno!" zavyla a rozhodila tlapkama kolem sebe. "Tolikrát si mě odstrčila, protožes měla stále hlad, ale JÁ ho měla taky! CHÁPEŠ!? MĚ byla taky zima! Taky jsem se chtěla zahřát, i když maminka už nemohla nic! Taky jsem chtěla alespoň na chvíli k tomu nejteplejšímu místu! To jste si ale zabrali VY! VY DVA!" vyčítala mi. "Už dost! Prosím!" řekla jsem v breku a zakryla si uši tlapkami. "Ne poslouchej! Já jsem tvoje vina! Vina co si neseš sebou 3 roky a nikdy se jí nezbavíš!" řeklo duch-vlče. "Ne! DOST!" řekla jsem a vyrazila pryč. Na chudáka Altaïra jsem zapoměla. Potřebovala jsem utéct před tím duchem. Ořed tou bolestí. Před tou vinou.

//Esíčka (přes hadí ocas)

//Přihlašuju tým s názvem N.O.C.

Členové:
Nikolas
Odin
Coffee

Když i vlk přisvědčil, že je v pořádku, trochu jsemsi oddechla. Tak jo, dobrý... Sám hnědý ode mne poodstoupil abychom oba měli trochu prostoru. Bylo to o dost lepší. Uvopnila jsem se, přišlo mi že tento vlk je na tom podobně jak já. Alespoň teda nebyl tak ukecaný. Po další díře v hlavě jsem netoužila. Teda fajn, popravdě jsem taky uměla být taková, ale jen s bratrem Ave nebo Rennem. Ne s úplně cizím vlkem! "Tak to je vskutku náhoda," přikývla jsem a usmála se. Konečně jsem byla po dlouhé době s někým uvolněná. Vidíte, prostě mi stačil jen klidný společník. Nejsem náročná... "Skvělý nápad, tohle místo je strašné," přikývla jsem a zazubila se, když sám pozvedl tlapu obalenou tím hnusem. "Rozhodně," přikývla jsem rychle. Ach, už jsem se bála, že se nezeptá! Lepší nápad už mít ani nemohl. Pomyslela jsem si. Nakonec se vlk jal nenuceně představovat. Altaïr. Zopakovala jsem si v duchu, abych si to jméno zafixovala. "Jsem Coffee. A prosím, tykejte mi," řekla jsem a požádala ho, když jsem zaznamenala že mi stále vyká.

Vlk se otočil a podíval se na mě zlatavýma očima. Vypadal nejdřív trochu polekaně, jelikož stáhl uši k sobě, ale když mě uviděl, usmál se. Všimla jsem si, že má podobné odstíny v srsti jako já a tak jsem tedy zkusila opatrně zavetřit. Co kdyby to byl někdo, koho hledám? Bohužel, jeho pach mi nepřišel ani trošinku povědomý. Můj nevlastní sourozenec to tedy jiste nebyl. V duchu jsem si oovzdechla. Ustoupila jsem od vlka ještě o krok dál, aby měl osobní prostor. Když promluvil, tak jsem provinile stažené uši konečně uvolnila a pousmála se. Jeho hlas byl klidný a konejšivý. Bylo už od pohledu zjevné, že vlk bude hodný. "To je pravda, ale přesto se moc omlouvám. Měla jsem se víc koukat," vypravila jsem ze sebe, už trochu uvolněněji. Sice to bylo na poprvé trochu moc, ale myslím že zde byly slova na místě. "Ano, jsem, děkuji," řekla jsem a pousmála se. "A.......vy......jste v pořádku?" zeptala jsem se, jelikož mi došlo, že jsem tak ještě neučinila. Nebyla jsem moc zvyklá vykat, jelikož jsem se s cizinci do tak pokročilé fáze hovoru nestihla nikdy dostat. Vlk byl zjevně milý a klidný a hlavně nepálil ze sebe kulomety slov, jako ti se kterými jsem se setkala před ním. Nad jeho slovy jsem se pousmála. "To vskutku ne. Jsem tu omilem," řekla jsem a olízla si čenich. Z toho že jsem se tu ocitla znovu jsem opravdu 2x nadšená nebyla.

//Hadí ocas

Těsně před sebou jsem zaznamenala strom a tak se na poslední chvíli zastavila a díky bohu do něj nenarazila. Zamračila jsem se a obešla ho. S úlevou jsem vydechla, když jsem došlápla na měkký, travnatý povrch. Úleva ale po dalším kroku zmizela. Zem totiž byla úplně nechutně mohrá a po došlápnutí se propadla. "Ah!" vyjekla jsem. Ucouvla jsem a oklepala si tlapku ve vzduchu. V tom se mi ale začali propadat zadní. Tak tohle fakt ne. Nebylo pochyb že jsem opět v těch hnusných, nechutných bažinách, ke kterým jsem včera vymyslela hezkou povídku. Navíc v lese byla viditelnost ještě horší, než na kamenné planině a to obvzlášť v tomto, kde se lehká mlha zjevně držela celoročně. O to horší bylo, že nyní jsem s těží viděla na krok, což znamenalo, že se nemůžu vyhýbat těm špatným místům. Navíc to znamenalo narážení do stromů, jak se stalo právě v tuto chvíli. Bolestivě jsem sykla a zatřepala hlavou. Tohle bude ještě dlouhá cesta... Pomyslela jsem si "nadšeně". Každou chvíli jsem do něčeho vrazila, opackla či se propadla. Začínala jsem toho mít plný kecky. Ten bílej, mokrej, neprůhlednej humus ve vzduchu mě už pěkně štval. Zabila bych toho, kdo vymyslel mlhu v bažinách... zavrčela jsem si pro sebe.
V tom jsem narazila do něčoho poměrně měkkého, teplého a chlupatého. Překvapeně jsem zamrkala a udělala krok zpět. "Promiňte," špitla jsem omluvně a stáhla pokorně uši k hlavě. Do prádele!

//Středozemka (přes Esíčka)

Přeskočila jsem úzkou, meandrovou řeku. Dostala jsem se na jakési podivné, úplně vyprahlé a prázdné území. Byl to skoro jen holý černý kámen bez ničho. Zdánlivě prázdné prostranství nebylo zase tak prázdné, jak se mohlo zdát. Zdobily ho totiš zajímavé kamenné výrustky. Musela jsem uznat, že vypadaly opravdu zajímavě a tak nějak hezky. Přišla jsem omámeně k jednomu kamennému úkazu a přejela po jeho povrchu tlapkou. Byl stejně tvrdý a studený, jako země tady, ale přitom byl o dost jemější. Jakoby vyleštěný a vybroušený.
Po chvilce začala nenápadně padat bílá mlha a lehoučce mrholilo. No, zrovna nadšená jsem z toho nebyla, protože viditelnost se začala zmenšovat a kamenný povrch se začal stávat kluzkým. Bylo to pěkně nepříjemné. Zrychlila jsem krok, jenže to nebyla zrovna dobrá volba, jelikož se mi začali smýkat tlapky každou chvíli. Zatula jsem zuby a spomalila. Kožich jsem měla orosený a studený. Viděla jsem opravdu jen pár metrů před sebe, což se mi vůbec nelíbilo.

//Mahar

Jo to určitě... Pomyslela jsem si, když mi do hlavy uhozený vrtichvost pověděl že mě keř zdraví taky. Přosto jsem přikývla. Když Newlin vychrlil další otázky jen jsem si v duchu lehce povzdechla. "Ráda? Jo, jsem ráda," řekla jsem lehce zmateně, ale pravdivě. Měla jsem dobrou náladu, takže by se dalo říct, že jsem byla ráda. "Coffee," představila jsem se opravdu krátce, jelikož jsem toho na můj vkus řekla před chvílí až moc. Žíhaný pošuk byl ale jako kulomet a než jsem vůbec stihla vstřebat jednu otázku, dostala jsem facku od další. "Uh, myslím že ani ne," řekla jsem opatrně s onluvným výeazem. Pardon, ale opravdu se mi nechtělo hledat nějakého pochybného vlka, kterého jsem v životě neviděla. Vždyť to ale přeci dělám celý život... Došlo mi. Ale to je něco jiného. On, nebo ona je rodina... Dodala jsem si. Jak jsem se trochu zamyslela, pořádně jsem nerozuměla jeho dalšímu dlouhému přívalu slov, který mi vlastně splynul jen do šumivé stěny a tak jsem jenom s úsměvem přikývla a jestli se na něco ptal, tak jsem to nechala bez odpovědi.
Chvilku jsem přemýšlela jak se teď zorientuju v tom co mi bude říkat, když jsem tak dlouhou část neslyšela a on jistě mezitím přeskočil několik témat. Naštěstí ale byla tato hrozba "zažehnána" jelikož jsem pochopila že téma rozhodně nezměnil. Pořád cosi švidořil o nějakém Dunčím nebo o okom (//A Coff tam jen stála a byla jakože :eye: :lips: :eye:). Postřehla jsem že ještě vymyslel nějaké slovo či co. Skvělesuper? No, to nezní zase tak hrozně. Uznala jsem v duchu.
Na chvilinku byl klid. Noční nebe ozářilo krásné, fialovo-modro-bílé světlo a já s úžasem vzhlédla k nebi. Newlin si toho všiml taky a tak byl chvilku potichu. "Wow," vydechla jsem. Byla to fakt nádhera. Někde v dálce, ale přesto blízko u nás se ozvala velká rána a já ucítila ny chvilku jakoby otřes. Ten ale ihned zmizel a tak jsem dospěla k závěru, že se mi to jen zdálo. Roj meteoritů byl opravdu úchvatná podívaná, jenže žíhaný jej bohužel nevydržel sledovat tak dlouho jak jsem doufala. Ihned vyjekl zase cosi o Dunčím a rozběhl se pryč. Překvapeně jsem zamrkala a nakonec se rozešla nějakým směrem.

//Hadí ocas (přes Esíčka)

Zavřela jsem oči, pořádně se nadechla a poslouchala zvuky přírody. Vděčná chvíle klidu a příjemného prostranství byla rázem ten tam. Díky, fakt díky, pomyslela jsem si, když jsem uslyšlela až moc nadšené kroky. S výdechem, teda spíš povzdechem, jsem otevřela oči. Mé stříbřitě šedé oči spočinuli na světlém, žíhaném vlčkovi. Pozorně jsem nastražila uši a připravila své svali podvědomě na útěk. Ani netuším proč, jelikož byla na první pohled jasné, že tento vlček bude neškodný. Vypadal, že může být stejně starý, možná starší jako já. Těžko říct tedy. Vesele za mnou přiskákal. Udělala jsem nedůvěřivě krok vzad, ale na tlamě jsem měla lehký úsměv. "Ahoj," řekla jsem váhavě Newlinovi a pak se podívala na keř co mi tak hrdě představoval. On se snad bouch do hlavi nebo co? Pomyslela jsem si. "Uhm, ahoj?" řekla jsem přesto opatrně a podívala se na keř. Možná bude lepší, když budu hrát s ním. napadlo mě skepticky. Potom se vrtichvost Newlin ještě z mínil o nějakém Dunčím, nebo kom. Překvapěně jsem přikývla. "Aha, dobřeee," řekla jsem. Pomoc? Pomysela jsem si v duchu. Vlček byl na mě moc hrrr a zjevně se asi někde pořádně uhodil, nebo co.

//Bažiny (přes Mahar)

Víborně. Takže jsem se z jednich bažin dostala do druhých. Jo, to jsem vždycky chtěla. Změřila jsem si tu nechutnou břečku pohledem a snažila se opět hledat suchá místa. Musela jsem ale uznat, že tady to alespoň tolik nesmrdělo. A bylo to tu mnohem víc suší. Čvachtalo to tady při každém kroku. Kdysi dávno to tady byl normální les... Začala jsem automaticky. Byl to krásný, urostlý jehličnatý les a v něm ústila řeka. Bylo tam přímo takové jezírko uprostřed lesa a vypadalo to opravdu kouzelně. Jednoho dne ale přišla ohromná bouřka. Strašně moc a moc pršelo a fičelo a trvalo to tak celý týden v kuse. Řeka se opravdu moc rozvodnila a začala přetékat a s ní i samozřejmě jezírko, do kterého se vlévala. Nakonec voda vesele přeskočila břehy a zalila úplně, ale úplně celičký les. Od té doby je tu bažina a z krásného, kouzelného lesa, se stalo toto hrozné místo... Díky vymýšlení příběhuj mi procházení močálem uteklo rychle a já se konečně ocitla na normální suché půdě.
Mé promáčené a špinavé tlapky se zabořili do trávy. Předemnou se rozléhala krásná velká louka. Zhluboka jsem se nadechla a plíce mi konečně zaplnil čerstvý vzduch bez zápachu. Nahodila jsem svůj neutrálně milý úsměv a vychutnávala si to. Však jsem přece nikam nespěchala...

Chvíli jsem jen tak čekala a odpočívala. Nemusela jsem ale čekat dlouho, jelikož se za chvilku ozval dusot tlap a ten zamířil přímo ke mně. Ano byl to Alex, naštěstí se mu nic nestalo. „Ano jsem a ty?“ zeptala jsem se ho na oplátku. Můj hnědavý společník nakonec řekl že musí ke své smečce. Jen jsem přikývla a pousmála se. „Ne, díky,“ zavrtěla jsem lehce hlavou, když mi nabídl abych šla s ním. Krátce a stručně. Netřeba to okecávat milionem výmluv. Pohlédla jsem na své packy, které byly obalené tím hnusným bažinatým bahnem. Přešlápla jsem. Nechci nic říkat, ale i to mé ojediněle suché místečko bylo dost provlhlé a začalo se propadat. Když Alex promluvil, překvapeně jsem se na něj podívala. „Jmenuju se Coffee,“ usmála jsem se. Sice jsem moc nevěděla, k čemu mu mé jméno bude, když už stejně odchází, ale tak proč ne. Vlček cosi zahlaholil tím svým divným jazykem a rozešel se pryč. „Taky….se měj,“ řekla jsem váhavě, i když jsem si nebyla úplně jistá co mi právě řekl. Nakonec jsem se taky rozešla trochu jiným směrem než on.

//Středozemka (přes Mahar)

//řeka Kiërb (přes Zarostlý les)

Nechala jsem vlka v prachu za sebou. Nechtěla jsem na něj čekat měla jsem strach. Kouř z hory kousek nad náma zhoustl a vzduch byl opravdu hnusný. Navíc zesílily i otřesi. Brzy to bouchne a já u toho fakt bejt nemusím. Doufám jen že i ten hnědák začal zdrhat. Pomyslela jsem si. Chvilkama jsem kvůli dýmu pokašlávala a nebo klopýtala kvůlibotřesům země. Vůbec se mi to nelíbilo. Šestý smysl každého zvířete mi řïkal že mám utíkat že se bude něco dít. Všimla jsem si jak i plno zvěře utíká pryč od sopky. Nakonec jsem nevtrhla přímo do lesa, kde jsem původně měla namířeno. Na pár sekund jsem se ocitla na otevřeném prostranství a pak vnikla mezi stromy. Doufala jsem, že se vlk drží někde za mnou. Nechci ani myslet na to co se může stát každou chvíli. Běžela jsem hustým lesem a několikrát si nabyla čenich. I ve vzduchu bylo cítit že se nepříjemně oteplilo ale když jsem se vzdalova, cítila jsem že je vzduch lepší. Les začal řídnout a já se ocitla v bažinách. "Kruci," zaklela jsem, když jsem se probořila. Donutilo mě to samozřejmě zastavit. Páchlo to tu nechutně. Vyšplhala jsem se na přeh a vyčerpaně sebou pleskla do trávy na kousek suché země co tu byl. To by zatím mohlo stačit. Pomysela jsme si. Počkám jestli se tu ještě neoběví ten hnědavý vlk s podivným jazykem. Napadlo mě ještě.

//Měním přechod -) Bažiny (přes Zarostlý les)