Gallirea - Příspěvky uživatele

//Gejzírové pole (přes Kierb)

„Hmm tak třeba hory…...hodně hor, pak bažiny, savanu další hory s bílým rysem, výbuch sopky z dálky, nějakou pustou kamenitou planinu, vodopád, teda spíš ledopád, moře s velkýma polovodníma rybama… Výjmenovává se to blbě,“ odpověděla jsem po chvilce přemýšlení. „Nějaký ten rok? To to tu už musíš mít prochozený křížem krážem, ne?“ pousmála jsem se. „Jsem tu hlavně proto, že hledám svého na půl nevlastního sourozence, nebo ty sourozence,“ přiznala jsem. „A taky proto, že jsem nechtěla jít s kamarádem do hor,“ řekla jsem s lehkou ironií a odfrkla si, když jsem si uvědomila, že už jsem nyní musela málem vidět víc hor než on. „A co sem přivádí tebe?“ zeptala jsem se.
Mezitím jsme se dostali na místo plné gejzírů. Museli jsme tam být opravdu opatrné. Horká voda ze země často vyrážela skoro vedle nás, nebo těsně před náma, či za náma. Byla to sice opravdu zajímavá a hezká podívaná, ale ne, když se nacházíte přímo uprostřed tohoto místa. Radši jsme přidali do kroku, abychom z tamaď zmizli co nejdříve. Bylo to sice kouzelné na pohled, ale nebylo nic příjemného jít s vědomím, že kdykoli může někde pod tebou vytrysknout opravdu horoucí voda. Dipsi najednou napadlo mne vzít na nějaké místo. „Tak jo!“ řekla jsem docela nadšeně. Dipsi ukázala kamsi za gejzíry a mě došlo, že se zase až nebezpečně přibližujeme k horám. Můj pohled byl trochu skeptický, ale na Dipsino ujištění jsem nakonec znova přikývla a následovala jí rychlým krokem. Po chvíli jsme dorazili k řece. Docela jsem si oddechla, jelikož bylo zjevné, že u ní nám již nebezpečí nehrozí. Zjevně pramenila v horách a v těchto místech musela být v létě opravdu čerstvá a čistá. Nyní však na ní byla ledová krusta a já měla dost vody po neuvážené ochutnávce sněhu, takže smůla. Překonali jsme s lehkostí řeku a ocitli se na opravdu zajímavém místě. Na první pohled to tu opravdu vypadalo jako obyčejná zastrčená, zasněžená louka, ale při bližším pohledu. „Ty jo,“ překvapeně jsem zamrkala, když jsem spatřila tu krásu. Ta louka totiž byla i nyní v zimě pokryta květinami a ne jen tak ledajakými. Květiny byli totiž zmrzlé. Byly obaleny ledem. Vypadalo to opravdu docela kouzelně. Zastříhala jsem ušima. „To je fakt krásný,“ konstatovala jsem a sledovala, jak se na zimním slunci třpytí. Sklonila jsem hlavu a k jedné zkusila přičichnout. Samozřejmě že nevoněli, ale já to musela zkusit a navíc jsem si je chtěla prohlédnout z blízka. Vypadali tak křehce a při tom museli být tak odolné! „Dík žes mi to ukázala! Je to fakt krásný,“ zazubila jsem se, „myslím, ale, že bychom se už mohli zase odebrat do teplejší části, em, Gallirei?“ navrhla jsem a koukla na stříbřitou vlčici jestli jí to nevadí.

//Kam půjde Dipsi :3

//VVJ (přes Východní hvozd)

//Manpulace Dipsi povolena

Vyrazili jsme tedy skrz nějaký les dále na východ. Začínalo odpoledne. Oproti včerejší noci byla teplota příjemnější a taky přestalo sněžit. Zapluli jsme s Dipsi do lesa. Po noční vánici zde zůstala jen bílá, studená památka a že jí bylo opravdu požehnaně. Vidíš Coffee, jsi moc šikovná holšiškaaaaa! Už máš i kamarádku! No já tleskám! Jak dloho že už tu seš? Skoro půl roku? Rekord ne? První kamarádka už po půl roce! Coffee, aby se z tebe ještě nestal extrovert! No, ha ha, strašně vtipný. Nech mě být, jo? Já za to nemůžu. Prostě jsem taková, tak klidni hormon. Ježiš tak v klidu zas. Les byl opravdu krásně zasněžený. Svítilo docela sluníčko a všechno se třpytilo. „Mám docela žízeň“ poznamenala jsem a nakrčila čenich při pohledu na sníh. A tak pro jednou… Nabrala jsem si do tlamy opravdu hodně sněhu a polkla. Najednou mi tlamou vystřelila toková bolest. Vytřeštila jsem oči. „Au!“ vyjekla jsem a zůstala přimraženě stát na místě. V hlavě mi třeštilo a přišlo mi, jako vy se mi tam vytvořil led. Musela jsem chvíli počkat, než to přešlo. Byla to ale pořádná bolest. „Mám pocit že mi zmrzl mozek,“ pípla jsem s vytřeštěnýma očima k Dipsi. Až to přešlo, pokračovali jsme v cestě. Povídali jsme si s Dipisi o všem možném, co nás právě napadlo a bylo to opravdu docela fajn. Byla jsem ale trochu promočená z toho sněhu všude kolem. Srst jsem měla mokrou a slepenou, pod drápkami a mezi polštářky se mi zachytával nepříjemně sníh a na přiše se mi tvořili sněhové kouličky. Moc mi to ale nevadilo. Hlavně že jsem neměla hlad a bylo mi dobře. Les se zvedal hodně do koce přes skály. Měla jsem pocit, že jsem i zahlédla kamzíka. Po chvíli cesty jsme z lesa vyšli. Dostali jsme se do opravdu silně zamrzlé a zasněžené krajiny. A hádejte co, v dálce se už zse rýsovali další hory. Ale no taaak. Už zase?! Já hory opravdu nechci! Nechci už je ani vidět! Ale nerozčiluj se furt porád! Kdo to má poslouchat! Bude mě z tebe bolet vlastní myšlenka. Odfrkla jsem si a protočila očima. Pozor na ty výrazy! Tse. Pokračovala jsem procházení krajinou, když v tom přímo přede mnou vybouchla země a vytryskla opravdu horká voda. „Co to sakra?!“ vyjekla jsem a uskočila. Všimla jsem si, ža tato na první pohled pustá planina je plná takovýchto nenápadných výmolů, ze kterých v různých intervalech vytryskla voda. „No wow. Ale radši odtud rychle pryč!“ řekla jsem a rozběhla se poklusem opět blíže k horám.

//Ledová pláň (přes Kierb)

//3. Jít k ledovému jezeru

//Severní Galtavar

Zjistili jsme obě, že ani jedna z nás zrovna zkušenosti s ohněm moc nemá. Podmínky nám moc nepřály a ani trpělivostí jsme zrovna v tomto ani jedna neoplývali. Takže ano, oheň jsme nerozdělali. Dipsi z toho byla flustrovaná více, já méně, ale ani jedna jsme s tím nemohli nic udělat. Leda, kdybychom uměli ovládat oheň. To je ale blbost, možná tak ve snu, takže smůla. No, já na magii stále moc nevěřila, i když jsem musela uznat, že nad ukázkou toho hnědého vlčka, kterého jsem potkala v tom lese, ze kterého jsme předtím vylezli, asi něco bylo. I když kdo ví. Ale abych uvěřila, potřebovala bych rozhodně uvěřitelnější důkaz, než lehké zatřesení kamínku. Promiň Aki.
Mne, ano tentokrát opravdu mě, ale napadl skvělý nápad. Do mého zorného pole se totiž vetřelo zamrzlé jezero. A co vás jako první napadne když spatříte zamrzlé jezero? Že se tam nedá koupat ani lovit ryby a bude to pěkně studený a bude to klouzat a je lepší ho obejít? Ha, ne! Ale kdežeeeee. Samozřejmě že jít bruslit! Sklouznout se hezky na ledě a snažit se nespadnout! Right, teťka přemýšlím, jestli to napadlo mě, nebo tebe. Kdo ví… Nechala jsem své myšlenkové já rozjímat nad touto otázkou a svým hmotným já nadšeně vykročila směrem k jezeru. Dipsi naštěstí souhlasila. „To si piš, že to bude sranda!“ řekla jsem a zazubila se. Po cestě Dipsi nadhodila otázku. „Hmm,“ zamyslela jsem se. „Vlastně ani moc dlouho ne. Dorazila jsem sem tuším někdy na konci jara,“ odpověděla jsem po chvilce přemýšlení. „Prošla jsem ale tady toho za tu dobu docela dost,“ dodala jsem. „A co ty? Jak dlouho se procházíš po této půdě ty?“ zeptala jsem se vlčice.
Mezitím jsme došli k našemu nyní provizornímu kluzišti. Led vypadal opravdu docela pevně. Proměřila jsem si jej lehce nedůvěřivým pohledem. Pak jsem na ně zkusila letmo našlápnout. Zima sice byla opravdu pořádná, ale přeci jen tohle jezero bylo opravdu veliké a vedla z něj i do něj řeka, takže jsem to radši vyzkoušela. Zjevně byl ale led opravdu pevný. „Myslím že je to safe! Můžeme vyrazit!“ řekla jsem a vykročila na studenou plochu. Zarývala jsem drápky opravdu opatrně pevně do země a vypadalo to, že se mi i docela daří držet rovnováhu. Zkusila jsem se rozjet. Nohy se mi trochu třásly a rozjížděli se do všech stran. Začala jsem se smát. Najednou jsem ale packou zaškobrtla, podjelo mi to a já spadl na svůj naražený bok. „Au!“ sykla jsem bolestí. „To byl zrovna ten blbej,“ zasmála jsem se a postavila se na vratké nohy. Ujíždělo mi to a já spadla ještě mockrát. Byla to ale opravdu zábava. Po nějaké době jsem ale začínala být potlučená dost. „Myslím, že už to stačí. Jsem proklepaná jak řízek!“ zasmála jsem se a dojela konečně na pevnou zem. „Půjdeme se porozhlédnout dál,“ navrhla jsem. Počkala jsem na Dipsi a pak se rozešla nějakým random směrem.

//Gejzírové pole (přes východní hvozd)

//9. Uspořádat táborák s alespoň 1 dalším vlkem

//Ageron

No vidíš jak ti to jde! Přece to nakonec není tak hrozný, viď? Co ty tady ještě děláš?! Myslela jsem si, že když se začnu s někým bavit, tak zase hezky zmizíš! Hele jo, já říkal přece že ta šance je jen 50% ! Není to má vina, tvoje hlava, tvůj hlas. Zjevně si se mnou prostě teď potřebuješ povídat, i když třeba jen podvědomě. Grr. Nezapomeň prosimtě ty své uražené narážky dělat jenom v hlavě, ať před ní nevypadáš jako blázen! Ale já vim! Však dávám pozor, ne?! Já jen pro připo- Z myšlenek mne ale probudil hlas Dipsi a tak jsem svou hláskovu větu nestihla dokončit. Podívala jsem se na ni a přikývla. „Jo jasně, když tak taky zavelím na odpočinek!“ zasmála jsem se. Pak jsem se kupodivu rozpovídala o svých vzpomínkách. Je to sice krásné, ale myslím na bratra a na přátele poslední dobou nějak často… Pomyslela jsem si a lehce se pousmála. To, protože ti chybí. To vím i bez tebe. „Jo, lesy pak opravdu vypadají zajímavě. Jen škoda co to těm stromům dělá.“ přikývla jsem. Prohrábla jsem lehce packou sníh a pozvedla hlavu ke korunám stromů, kde se krom jmelí nacházel i bělostný sníh, který se nyní snášel z nebe. Sněhu přes noc napadlo opravdu hodně. Na poznámku vlčice jsem se pobaveně usmála. Já byla pravý opak. Byla jsem přesně ten vlk, který je do toho všeho ať už dobrovolně, či nedobrovolně zatažen. Jako například teď. Musím ale uznat, že nakonec je to stejně vždycky zábava. „A já jsem ráda že jsme se nezabili,“ uchechtla jsem se. Vlčice na mou otázku, neotázku k našemu přátelství odpověděla kladně. Zakřenila jsem se a zabouchala ocasem do sněhu.
Nakonec jsme se tedy vydali dolů z lesa a dorazily na louku, teda spíše rozlehlou planinu, protože pod pojmem louka bych si představila něco jiného. Dipsi se rozhodla po cestě nasbírat několik klacků na táborák a já jí ochotně pomáhala. Donesly jsme je pak na nějaké vybrané místo. „Myslíš že to bude hořet? Je docela dost mokro…“ zapochybovala jsem trochu a nedůvěřivě se podívala na sníh pod námi. „Ale tak třeba se to povede. Za zkoušku nic nedáme,“ přikývla jsem na její slova. Dipsi zatím odběhla do lesa pro další klacky a já ty, co již byli na místě, začala skládat do něčeho, co mohlo s trochou fantazie vzdáleně připomínat táborák. Vlčice se po chvíli vrátila s dalšími klacky a já je přidala k těm původním. Na Dipsinu otázku jsem zastříhala ušima. „Uhm, moc ne,“ řekla jsem popravdě a zadívala se na tu pochybnou vatru. Stříbrná nakonec přišla s návrhem jak by to mohlo jít. „Můžem to zkusit,“ přikývla jsem a vzala mokrý klacek do tlamy. Nejdříve to vypadalo opravdu beznadějně, po nějaké době to začalo vypadat nadějně a po ještě delší době to zase začalo vypadat beznadějně. Kupodivu jsme vyplodili trochu dýmu, ale to bylo vše a mě už docela začínal bolet krk. Dipsi flustrovaně vyplivla klacek. „Fajn, můžu to tedy zkusit,“ pokrčila jsem rameny a popadla klacek, který předním dřímala ona. Po chvilce již opravdu beznadějného zkoušení jsem to ale vzdala. Omluvně jsem se na vlčici podívala. „Hold se budeme asi muset zahřát jinak,“ řekla jsem a rozhlédla se. Při pohledu do dálky mi v očích nadšeně zajiskřilo. „Co takhle si zabruslit?“ zeptala jsem se a na tlamě se mi objevil úsměv.

//Velké vlčí jezero

//16. Vyznat někomu svou náklonnost pod jmelím (ano, je nutné, aby na území jmelí skutečně bylo)

//Ragar

„Myslíš?“ zeptala jsem se a naklonila lehce hlavu na stranu. Když jsem se jí překvapeně zeptala, jestli to chce opravdu udělat, podívala se na mne jako na vraha. Nakonec jsem ale přeci jen usoudila, že by to mohlo být dobrý. Na slova stříbřité jsem se zazubila. A pokud se u toho nezabijem, bude to ještě lepší! Heh. Pomyslela jsem si. Nakonec jsem boby přeci jen, po náležitém odpočtu a smíření se se svým osudem, boby roztlačila a naskočila na ně, abych se k vlčici přidala. Nakonec to bylo opravdu skvělé. Musela jsem uznat, že nic podobného jsem opravdu ještě nezažila a ta rychlost se mi začínala líbit. Bylo to super, dokud jsme se skoro nerozbily o pařez. „Skvělá týmová práce přímo!“ zasmála jsem se vesele na konstatování bílé. Naše radost z nezabití se a přímo perfektního vybrání driftu objížďky kolem pařezu ale bohužel skončila asi tak rychle, jako začala, jelikož jsme se ihned ocitli ve vzduchu kvůli jednomu nejmenovanému výmolu. Průlet vzduchem byl opravdu nádherný. Já vypadala asi jako zježená kočka když uskakuje před psi a Dipsi jsem tedy neviděla. Každopádně ten poct toho momentu, kdy se mé tělo z ničeho nic odlepilo od kůry byl k nezaplacení. Ve zkratce jsem myslela že mne v tu chvíli klepne. Naštěstí jsme ale dopad do řádné vrstvy sněhu obě ve zdraví přežili, i když jsme si odnesli nějaké naraženiny.
Když jsem se představila, vlčice mi jméno pochválila. Usmála jsem se. „Díky, asi?“ řekla jsem a olízla si čenich. Stříbrná se poté představila jako Dipsi. „To je také moc hezké jméno!“ podotkla jsem s úsměvem. Dipsi mi poté vylíčila přesně své zranění i s důvodem jeho vzniku. „Ou, no já si popravdě trochu narazila bok, ale to není důležité. Asi nějaký tvrdý hrbolek pod sněhem,“ přiznala jsem nakonec. „Jasně že ne!“ přikývla jsem na její prosbu starostlivě. Zjevně ale můj souhlas nepotřebovala, jelikož jak řekla, tak i okamžitě učinila. Posadila jsem se vedle ní pod strom. Les byl celý pokryt jmelím. Bylo to opravdu zajímavé. Uchechtla jsem se. „Když jsem byla malá, myslela jsem si, že jmelí jsou hnízda ptáků a vždycky uchváceně pozorovala kolik těch „hnízd“ na tom jednom stromě je!“ poznamenala jsem s úsměvem. Vždycky jsme je pak s Mystickem, Rennem a Ave počítali a závodili, kdo jich uvidí více! Vzpomněla jsem si.
„Taky jsem si to moc užila! Díky žes mě na ten bláznivý nápad vzala sebou!“ zazubila jsem se na její slova. „Ale prosimtě, copak jsem měla na výběr?“ zasmála jsem se na její podotknutí o mé odvaze. Na její další slova se mi na tlamě objevil velký úsměv. „Sice se známe jenom chvilku, ale taky jsi fakt super!“ zazubila jsem se. „Můžeme být kámošky?!“ spíše jsem jí oznámila, než se zeptala. Sama jsem cítila že opravdu jsem s ní taková uvolněnější než s ostatními. Podobně jako když jsem byla s Ave a Rennem. „Jo, to je asi dobrý nápad,“ přikývla jsem na její návrh a vyrazila z lesa pryč.

//Severní Galtavar

//4. Najít boby a s alespoň 1 dalším vlkem sjet libovolné hory

Vlčice vypadala docela překvapeně, když mě uviděla, cooož vlastně mne tolik nepřekvapovalo, jelikož kdo by čekal někoho dalšího v horách v takový zimě. Já byla taky překvapená když jsem ucítila její pach. Přešlápla jsem lehce nervózně a udělala pár kroků směrem k ní. „Legendárního?“ zopakovala jsem se zájmem a nastražila uši. Vlčice si mezitím důležitě stoupla na zadní a začala sloupávat kůru ze stromů. Překvapeně jsem zamrkala. Když kůru vylomila nadšeně mi oznámila, že té legendární události můžu být součástí. Když kůru položila na zem ke kraji, došlo mi co chce udělat. „Jo, to jsem si vždycky přála,“ řekla jsem lehce sarkasticky a přistoupila jsem trochu nedůvěřivě k jejím provizorním bobům. „Po-počkej ty to vážně chceš sjet?“ vyvalila jsem oči, když opravdu začala kůru štelovat a posadila se do přední části. Vlčice mi oznámila instrukce. Polkla jsem, když jsem pohledem projela tu její trasu. No tak, není to přece zase tak hrozný! Pomyslela jsem si. Pak jsem se usmála. „Máš pravdu, bude to sranda,“ zakřenila jsem se a stoupla si za kůru. Opatrně jsem na ni položila tlapku a trochu ji zatížila. Vydechla jsem a opatrně na ni položila i druhou tlapku. „Tak jo, připravena?“ zeptala jsem se, i když to bylo spíš pro mě. „Tak jo, třiiiii, dvaaaa, jednaaa,“ nádech, výdech, „TEĎ!“ výskla jsem a zatlačila jsem pořádně do „bobů“. Rychle, než bych si to stihla rozmyslet, jsem na ně vyskočila a zaryla drápy do kůry. „Wohooooo!“ zapištěla jsem nadšeně když se kůra rozjela ohromnou rychlostí dolů po sněhu. Chvilkama jsem musela přivírat oči, jelikož mi do nich sršel sníh. Bílá vlčice sedící přede mnou to ale musela mít o dost horší, ta to musela vychytávat všechno z první tlapky. Užívala jsem si tu rychlost. Vítr se mi opíral do srsti a svět kolem nás ubíhal opravdu ohromnou rychlostí. Z mého adrenalinového zasnění mě vzbudil vyděšený hlas bílé vlčice. Vykoukla jsem jí zpoza zad a vyvalila oči. Přímo nám v cestě si vesele stál pařez a vypadal že mu bylo úplně fuk že tama projíždíme. Sakra, sakra, sakra, sakra! Hrálo mi v hlavě dokola. Doprava! Doprava máš točit voe! Jo, jasně, doprava! Zamrkala jsem a rychle po vzoru bílé zabořila levou tlapku do sněhu. Naše provizorní sáně se díky bohu začali vytáčet a pařez se nám podařilo objet. „To bylo o chlup,“ oddechla jsem si. V tom jsem se ale ani nevím jak ocitly ve vzduchu „Co to sakra?!“ vypadlo ze mne překvapeně. Ucítila jsem jak se mi samovolně zježila srst. Vzduchem jsem proletěla jako katapultovanej kámen a pak mě čekal měkký, ale ne zrovna příjemný dopad do sněhu. Trochu jsem si narazila bok, který pod sněhem narazil na nějaký skrytý kamínek či co. Vyhrabala jsem se ze sněhu ještě stále trochu naježená. Pořádně jsem se oklepala. „Jo, myslím že dobrý,“ přikývla jsem na otázku vlčice. „Jinak, jsem Coffee,“ představila jsem se. Po takové akci je to na místě…. „A co ty? Jsi v pohodě?“ zeptala jsem se na zpět.

//Ageronský les

//6. Přilepit se jazykem k ledovému povrchu

//Vodopády (přes Dlouhou řeku)

Stoupala jsem zase do kopce. Už jsem měla skoro pocit jako bych ty kopce vyhledávala nebo co. Sněžilo jako o život a začínala už být taky pěkná zima. Bylo poznat že i sníh se stává čím dál hlubším a já si nebyla jistá, jestli je mi to zrovna příjemné. Naštěstí můj kožich zjevně byl dosti dobrý v zimě i nadále, jelikož pořád mi bylo tak nějak snesitelně, i když samozřejmě chladno. Země se začínala nebezpečně zvedat a mě došlo že jsem zase v horách. To je tato země obehnaná horama nebo co? Jasně že není! Prostě si přiznej že hory tě nějak magneticky přitahujou či co. Ale to já nechci! Já vím, ale je to tak hold. Třeba se prostě podvědomě stále snažíš zase najít Renna. Ale houby! Prostě mám jen na hory smůlu. Prostě se teďka otočím a půjdu jinam! Pomyslela jsem si a už, už se chtěla opravu obrátit čelem vzad. Ale no tak, počkej! Když už jsme tady, tak se projdeme nahoru a dolů. Beztak jsi už v půlce kopce. Byla by přece škoda se teď jen umíněně otočit a zmeškat výhled se západem slunce! Vmísil se do toho zase můj velmi oblíbený a milovaný vnitřní hlásek. A tak fajn, no. Přece mě to nezabije a stejně nemám co na práci. A já s ním stejně zase jak ten debil souhlasila. Hlavně že jsem se před chvilkou zařekla, že s ním nebudu komunikovat, že? No, každopádně hlásek byly stále jen a pouze moje myšlenky a ty já prostě následuju, to dá rozum, že jo. No, takže jsem zase posilovala svalstvo prodíráním sněhem po zasněžených skalách, abych se podívala na západ slunce. Ze Severních, podotýkám Severních hor. Přesně do těch na tom místě, kam jsem původně vůbec nechtěla, že? Nemruč furt a buď ráda za výlet co jsem ti vymyslel! Kdo to má furt poslouchat? „A tam do těch hor jsem nechtěla, a tam jsem chtěla a sever, jih, východ, západ a bla bla bla.“ To mně nebaví! Tak to neposlouchej když tě to tak otravuje! Prostě si zase zalez, tam odkud si přišel a kde ses do nedávna ukrýval a neotravoval. Lituji, ale to nebude možné. Jak jednou vylezu, už se dost špatně zase zalézá. Pf, tak prostě nevylízej. Bez tebe mám klid. Jo, ale z toho tvýho věčnýho klidu a samoty ti prostě hrabe. Proto přece máš mě! Přesně kvůli tomuto. Ale jo furt, to už jsem taky slyšela tak stokrát. No tak si nestěžuj! Zakabonila jsem se a zatřepala hlavou. Proč.Prostě.Ne.O.Dej.De? Pomyslela jsem si a ihned čekala reakci, která se ale nedostavila. Hah, ne, neboj, furt jsem tady, jen to radši nebudu komentovat. Po tom jsem zase sklopila uši a odfrkla si. Konečně jsem se dostala na vrchol a první co upoutalo moji pozornost byl krásně uhlazený kámen pokrytý čistým, průzračným ledem, který se nádherně leskl. Olízni to! Proč? Nevím, prostě to udělěj! Přišla jsem tedy ke kameni a lehce jej olízla. Led chutnal opravdu báječně studeně. Zkusila jsem ho olíznout víc jenže….přilepil se mi k němu jazyk. Au! Pomoc! Co mám dělat? Co mám dělat? Klid, hlavně nepanikař. Zkus tam prostě dát dost slin a odlepit ho. Němě jsem teda přikývla a začala hodně slinit. Polelo to a štípalo to strašně moc. Nakonec se mi ale přeci jen po chvíli podařilo odlepit. „Špokofjenej?“ Jo! Zamračila jsem se na svou myšlenku a rozešla se dál. V tom jsem ucítila dalšího vlka, nejspíše vlčici. Byla blízko a zjevně sama. Tak co, pudem za ní? To je tvá šance získat kamarády! Hmm, možná. Napadlo mě a obezřetně jsem se po pachu rozešla. Opravdu jsem za chvíli uviděla šedobílou vlčici. Vypadala na první pohled docela sympaticky a vypadalo to, že něco hledá. „Ahoj?“ zkusila jsem opatrně špitnout a nahodila svůj jemný úsměv. Držela jsem se od ní ale v opravdu uctivé vzdálenosti. „Chceš, nějak….pomoct?“ zeptala jsem se váhavě. No super! Vidíš jak to to jde!

//2. Jít se podívat na zamrzlý vodopád

//Rozkvetlá louka

I tak si ale myslím, žes toho kapra mohla sníst. Maso jako maso ne? I když je moc malé. Ne! To že mi kupodivu tolik nevadí ho zabít neznamená že to udělám! Já nemám hlad a je to zbytečné a pořád mi je ho líto! Jen né tolik. Fajn no, jak myslíš ale ještě si na něj a na má slova vzpomeneš! Nech mě být! Nenechám! Jsme si souzeni až do smrti prostě. Neměla sis mě vytvářet. Ale já si tě nevytvořila! Ty ses prostě jen tak objevil v mojí hlavě a začal sis se mnou povídat! Sure, to nepopírám, ale pořád jsem jenom tvoje představa. Představa, které se ale už nezbavíš. Hele Coff, mohlo to být horší! Mohla by jsi třeba taky se mnou mluvit na hlas a nebo co hůř, mohla by si sama o sobě mluvit ve 3. pádě! Ugh. Jo, Ugh, teď už nejsem tak špatná myšlenka, co? Ale, taky bych mohla mít prostě normální mysl! Bez tebe, jen s příběhy, které mi aktuálně zabraňuješ si vymýšlet! To není můj problém. Ale je! Vždyť jsi já! Ty chceš vymýšlet příběhy přece! Hmm, ne já hlavně chci, aby sis se mnou povídala. Oh tak fajn. Takže když si s tebou nebudu povídat tak zmizíš? To nevydržíš. Ale jo! Tak jo, jen to zkus. Odfrkla jsem si. Začala jsem podél řeky stoupat do kopce. Koukni, to je ale hezká procházka sněhem, co myslíš? To už nám ťapenky tlapenky nejednou nemrznou, co? Zatnula jsem zuby a rozhodla se, že opravdu nebudu reagovat. Snažila jsem se začít soustředit jen na šum řeky a křupání sněhu pod tlapkami. Žádné myšlenky, žádný vnitřní hlásek. Prostě jen příroda a okolí. Ale no tak Coffee, nesnaž se. To nevydržíš. Přiznej si to! Zaryla jsem pohled do sněhu a zvolnila krok. Všimla jsem si, že šum řeky začínal být stále hlasitější. Že by vodopády? Napadlo mě překvapeně a zvědavě jsem se vydala dále ke zvuku. Hej! Země volá Coffee! Jsi tam? Ne. Ha! Já věděl že odpovíš. Ale! Ale to se nebere jako povídání! No, tak pokud předtím ne, tak teď už tuplem jo. Takže smuuulaaaa! Agrrr…. Jé hele vodopády! Zastavila jsem se a překvapeně se koukala na ten krásný výjev. Vodopád byl skoro zamrzlý, takže to vlastně byl v podstatě ledopád. Bylo to kouzelné. Fajn, tohle je ale fakt krásný. Viď že jo… Nadšeně jsem očima zkoumala ten výjev. Milovala jsem vodopády ale ledopád….Jo to je jiná liga. Sluneční paprsky se od ledu krásně odrážely a on se tím pádem třpytil. Přesto ale trocha vody stále korytem proudila a tak jak se omílala o led a dopadala na skoro zmrzlou hladinu, vytvářela hlasitý šum, skoro jako když byly vodopády rozmrzlé. Tak, ale dobrý zas, pokračujem? A kam jako spěcháš, můžeš mi říct? No jakoby asi nespěcháš, ale pokud vim, mělas snad nějakej cíl ne? Teda spíš ho pořád máš! Hledáme tvé nevlastní sourozence, zapomnělas? Ale vždyť to přece neznamená, že se nemůžu chvilku kochat pohledem na ledopád. U rysa ti to nevadilo, a teďka najednou spěcháš? Pokud vím, u rysa jsem ještě nebyl probuzenej. A? Nic, prostě jdeme, už ses pokochala dost. Nakonec jsem tedy přeci jen přikývla pomalu se rozešla dále podél řeky do kopce. Nahoře jsem se ale ještě zastavila a ještě jednou si prohlédla tu nádheru.

//Ragarské pohoří (přes Dlouhou řeku)

//Medvědí jezírka (přes Mahtae Jih)

Vzala jsem to obloukem kolem jezírek, abych nevyrušila ostatní na tom místě shromažďující se vlky. Hele, víš že možná, kdyby ses dala do řeči s někým jiným, tak bych zmizel? Jak moc je to pravděpodobné? No, tak pade na pade. Hm, tak to ne, díky. Pomyslela jsem si a trochu přidala do kroku. Sníh byl opravdu ledový a studěl mne do pacek. Srst na nohách jsem již měla úplně mokrou. To že je mi na tlapy taková zima je tvoje vina! Jo? A to proč jako? Protože kdybych na tvůj popud nezkoušela lovit kapra, nenamočila bych se a tudíž bych tolik nemrzla. Bylo to jen a tvoje rozhodnutí! Ale nebýt tebe by mne to ani nenapadlo. Jenže já jsem ty... Ticho. Nemůžeš aspoň chvilku mlčet a nechat se v klidu obvinit, když už mne otravuješ? Ne. Zavrtěla jsem hlavou a zamířila přes zasněženou louku do blízkého lesa.

//Vodopády

//12. Jít chytit kapříka
//Středozemka

Klusala jsem rychle přes planinu s vyvrácenou hlavou, protože jsem v tlamě pevně svírala zaječí tlapku a táhla jej k vodě. Zajíc ani nebyl od krve, takže další plus. Navíc vypadal opravdu pěkně. A netrápí tě, že jej Vlčíšek zabil jen kvůli tobě, hm? Sklapni! A vlastně jinak, víš že ani ne? Kupodivu nemám potřebu si představovat jeho pocity. Fakt? A nebude to tím, žes neviděla jak zemřel? Jak se měl krásně. Ne. Hmm, zajímavé. (//představuje si, jak její vnitřní hlásek sedí na gauči s brýlema a důležitě si něco zapisuje do nostýsku jako psycholog xD) Máš pravdu, je to zajímavé, ale nikdy jsem se necítila více lhostejněji, ke smrti nějakého zvířátka. A nebude to tím, že ses lhostejně k tomu necítila nikdy. Pravda. Konečně jsem vítězoslavně dotáhla svého zajíce k jezírkům. Někde od jiného jezírka o kus dál jsem zaslechla hlasy a všimla si tří postav vlků. Asi nechceme jít za nima, viď? Tos uhod, nechceme. Teda nechCI. Pomyslela jsem si a v klidu si lehla vedle jezírka. Napila jsem se. Voda byla opravdu ledová, ale osvěžující. Pak jsem si spokojeně přitáhla zajíce a pustila se do něj. Teplé maso sklouzlo do žaludku jedna báseň a i mě tak nějak hezky zahřálo zevnitř. Bylo to tak příjemné. Za chvíli byl již můj hlad zahnán a zajíc celý sežrán. V tlapkách mi jen ležela kost, kterou jsem očistila od zbytků masa. Měla bys sis udělat v břiše zásoby na zimu. Zima bude dlouhá. Hmh… Hele, teď tady máš ještě nezamrzlé jezírko se spoustou ryb…Příležitost zase dlouho nemusí být…Navíc bychom měli dodržovat tradice! Co po mě chceš? Co takhle ulovit si kapříka! Hmmm, a tak, můžeme to zkusit… Uznala jsem nakonec a stoupla si k vodní hladině. Zaměřila jsem se na vodu. Všechen pohyb v ní. Netrvalo zase tak dlouho, než jsem si všimla záblesku. Skočila jsem tlapkami do vody. Kupodivu se mi podařilo do tělíčka trefit a jakýmisi pohyby jej vyhodit z vody na břeh. Woah, gratuluju! Tvůj druhý úlovek v tomto roce! Nebo spíš v životě? Ale no tak! Podívala jsem se na kapra. Smýkal sebou na sněhu a dožadoval se vody. Kupodivu mi ho nebylo zase tolik líto jako normálně. Ale… Je moc malý. Stejně bych se z něho nenažrala a hlad už nemám, takže proč ho nenechat dorůst… Pomyslela jsem si a dříve než jsem si to rozmyslela jsem ho požďouchla zase zpět do vody. Ale! Ale….! Žádný ale, najezená jsem právě dost. On poslouží někomu jinému. Jdeme dál. Pomyslela jsem si. Ještě jednou jsem se pořádně napila a pak se rozeběhla zase od jezírek neznámo kam.

//Rozkvetlé louky (přes Mahtae Jih)

//Ježčí planina (přes Červenou řeku)

Překonala jsem rychle řeku a rozeběhla se na další louku. Zde byla předtím ta svítící koule. Došlo mi. Už tu ale nebyla. Musela zmizet, když se nám odbarvily ocásky. Napadlo mne. Taky jste to mohli dodělat, určitě byla zklamaná... Asi jo....Hej! Ty jsi tam furt? Jop, už od tvých 3 měsíců.... Mhhh, no jo furt. Všimla jsem si že na druhé straně planiny se nacházely jezírka. Měla jsem už žízeň a tak jsem přidala do kroku. Najednou se mi do čenichu vetřela vůně masa. Zakručelo mi v břiše. Překvapeně jsem se rozhlédla. Opravdu kousek ode mne ležel čerstvý, mrtvý pěkný zajíc. Na co čekáš? Až ti přiťapká pod nos? Rozešla jsem se opatrně k němu. Opravdu ale zjevně ničí nebyl, jen byl lehce cítit skořicí. Vlčíšek? Překvapeně jsem zamrkala. Ještě jednou jsem se pro jistotu rozhlédla a popadla zajíce za nohu, abych si jej dotáhla k jezírkům. Jídlo!

//Medvědí jezírka

//8. Vytvořit sněhovou sochu

//Konec světa (přes Eucaliptový les)

Opatrně jsem začala scházet dolů z hor. Začalo docela dost sněžit, takže to po pravdě nešlo zrovna nejlépe. Ale neklouzalo to zase tolik, jak jsem si myslela. Přece jenom, duchna sněhu už byla docela silná. Čím jsem byla níže, tím sněhová pokrývka slábla a bylo o pár stupňů tepleji. Přechod to ale byl opravdu jemný. Po nějaké době se mi ale přeci jen sníh přeměnil na studenou skálu. Tady jsem přeci jen již konečně přidala do kroku, jelikož tu to tolik neklouzalo. Když jsem konečně slezla na úpatí hory na rovinu, rozhodla jsem se vydat trochu jinudy, než předtím. Chtělo by to tu trochu prozkoumat, ať nechodím stejnou cestou. Pomyslela jsem si a vydala se tedy místo přes savanu do lesa. V lese mě ihned jako první věc do čenichu udeřila všudypřítomná vůně eucaliptu. Skoro to až vypadalo, že v tomto lese jiný strom není. V lese bylo opravdu hodně vlhko. Zem pokrývala měkoučká půda a mech a po sněhu tu nebylo ani památky. Vůbec tu nemrzlo. I zde se podobně jako na savaně držela teplota někde nad nulou. Sice ne nijak moc, ale bylo rozhodně poznat, že je tu tepleji než na nahoře, kde sněhová pokrývka musela mít už minimálně 10 cm. Vůně eucaliptu byla poměrně uklidňující, ale tak v půlce lesa mě z toho již začínala pobolívat hlava. Přidala jsem tedy do kroku, abych odsaď byla pryč co nejdříve. Chtěla jsem si zkrátit čas vymýšlením, nějakého dalšího příběhu, místo toho mou mysl překvapilo něco jiného. Ahoj! Dlouho jsme se neslyšeli! Vypadlo na mě v mé mysli. Co? Co ty tady sakra děláš? Myslela jsem si, že toto už je dávno za mnou. Hah, tak to teda není Coffee. Povídáš si jen sama se sebou! Je to jen v tvojí hlavě! Nemysli na to! Příběh! Příběh! Jako fakt? Právě se mně snažíš zahnat? Víš přece že to nejde, povídat si sama se sebou přece není špatný! Sklapni! Ne. Hele koukni, konec lesa je na dohled. A hele sníh! A hele, louka! Postavíme si sněhuvlka? No, tak jo. Napadlo mne jak jsem dorazila na louku. Sakra. Pomyslela jsem si, když mi došlo, že jsem si fakt právě bavila se svou myslí. No to víš, to ta samota, to bude zase dobrý. Já vim. Ale neboj, zůstanu tu s tebou na vždy. To taky vim. Odfrkla jsem si, když jsem čenichem nahrnovala kopu sněhu na hromadu na tělo. Začala jsem pak plácat z toho nohy a hlavu a uši a tak všechno. Při odhrnování sněhu se mi podařilo narazit i na pár kamínků, tak jsem z nich udělala oči a čenich. Po chvíli práce jsem poodstoupila abych zhodnotila svůj výtvor. Hmm, nevypadá to vůbec špatně! Pomyslela jsem si. Jak se bude jmenovat? „To jsi ty, víš?“ Ahaaa, super a víš žes to teďka řekla na hlas, že jo? Sakra. Pat, pat. Protočila jsem sama nad sebou očima a vyškrábala ke svému výtvoru podpis. Radši jdem, než se mi za něj někdo vysměje. Zasmála jsem se v duchu a rozeběhla se sněhem vesele pryč.

//Středozemka (přes Červenou řeku)

//15. Najít bílého rysa

Do očí mi vnikly jemné sluneční paprsky. Rychle jsem otevřela oči a ihned je zase zavřela, protože všude bylo oslepující bílo. Au? Řekla jsem si v duchu a začala otevírat oči o něco pomaleji a opatrněji. Chvíli jsem oslepující bělotu rozmrkávala. Sníh byl ostrý, i když teprve slunce vycházelo. Východ! Stihla jsem ho! Došlo mi a vyskočila jsem rychle na nohy. Setřepala jsem ze sebe sníh, který mi mezitím pokryl záda. Naštěstí to nebylo tak hrozné, vzhledem k tomu, že jsem si lehla do závětří. Ještě jednou jsem se pro jistotu pořádně oklepala. Kožich jsem měla trochu mokrý, ale nijak moc mi to nevadilo. Vyskočila jsem na svůj vyhlídnutý kámen, který jsem si obsadila již včera v noci. Posadila jsem se nadšeně a zabodla pohled na východní část oblohy. Krásný, oranžovo – žlutý kotouč vylézal z poza obzoru. Byla jsem nadšená, že jsem to stihla. V hlavě se mi vybavili vzpomínky na cestování s bratrem a přáteli. Dělali jsme to skoro každý den. Po odchodu Ave a Mysti jsme ale s Rennem přestali. Přišlo nám to ve dvou takové divné. A teď? Teď jsem tu seděla sama na kameni na nějaké hoře, ani nevím proč. Chyběli mi, všichni tři. Doufala jsem, že to Ave a mému malému bráškovi vychází tak, jak chtěli. Už to bylo půl roku, co jsme se rozdělili. Moc jsem jim to přála. Oranžové světlo, změnilo i ostře bílou barvu sněhu. Ozařovalo i mou srst a měnilo i z nevýrazně hnědé, na oranžově žlutou. Bylo to při nejmenším zajímavé… V tom jsem uslyšela kroky. Zastříhala jsem ušima. Překvapeně jsem se otočila a mé oči se střetli s žlutými očkami bílé šelmy. Překvapeně jsem zamrkala, jestli se mi to nezdá. Bílý rys. Došlo mi. Kočka mě sledovala z opravdu uctivé vzdálenosti. Její srst téměř splývala s okolním prostředím. Paprsky vycházejícího slunce však rysovu srst i tak zabarvili lehce do žluta. Bílí rysi jsou opravdu vzácní. Nečekala jsem, že tu nějakého uvidím. Že vůbec někdy nějakého uvidím. Pomyslela jsem si. A přece tu teď stojí přede mnou v celé své kráse. Rys si mne měřil pohledem. Po chvíli ho to ale přestalo bavit a rozběhl se sněhovou pokrývkou pryč. Ještě jsem jej pohledem chvíli sledovala, dokud se mi neztratil v závějích. Slunce již mezitím úplně vyšlo. Postavila jsem se a pořádně se protáhla. Je na čase jít. Pomyslela jsem si. Seskočila jsem ze svého kamene a opatrně jsem se poklusem rozeběhla zase zpět dolů. Bílý rys mě probudil z mé nostalgie. A že to bylo rozhodně nečekané probuzení.

//Ježčí plácek (přes Eucaliptový les)

//10. V noci pozorovat zimní oblohu

Zatřepala jsem hlavou a na chvíli se zastavila, abych si tlapkou setřela slzy, co mi mimovolně stekly po tlamě. Pak jsem se zase rozešla. Bylo vlastně docela kouzelné, jak jsem z ničeho nic z kamenité studené země přešla opět na sníh a přešla do místa, kde se rozprostírala bílá peřina. Mé tlapky se zabořili do sněhu. Lehce jsem zpomalila, abych neuklouzla, protože to bylo přesně to co se n sněhu dělo – klouzalo se. A kdybych tady uklouzla, nebylo by to asi zrovna nejpříjemnější. Podívala jsem se za sebe dolů. Sníh po pár metrech končil a byla tam zase jen skála. Ne, to by rozhodně nebylo příjemný. Pokračovala jsem dál nahoru na horu. Sníh mi hezky křupal pod tlapkami. Byl to příjemný zvuk. Co ale nebylo tak příjemné, že jsme mi sníh zachytával i pod drápky a mezi polštářky, což nepříjemně studilo. Po nějaké době jsem konečně dosáhla vrcholu. Cítila jsem jak jak ten studený vzduch prořídl. Dýchalo se tu trochu hůř, než dole, ale do se dalo čekat, když jsem byla na vrchu jakéhosi pohoří. Byla již tma. Vyhlédla jsem si vyvýšený kámen. Vyskočila jsem si nahoru a posadila se. Pozvedla jsem hlavu k nebi a zadívala se na něj. Hledala jsem očima měsíc, ale bohužel byl právě nov. Bylo zvláštní jak se vždy jednu noc v měsíci Měsíc prostě vypařil. Pozorovala jsem tedy hvězdičky. Byly tak daleko, ale přitom tak vidět. A někde mezi nimi je i maminka, Niva a můj druhý bráška, jehož jméno mi prozrazeno nebylo… Pomyslela jsem si a usmála se. Nebyla jsem si teda jistá, jestli byli zrovna ve hvězdách, ale někde být museli. Jak jsem zjistila na podzim, duchové opravdu existují, takže jsou někde v meziprostoru. Někde v jejich vlastním světě duchů. Nech se odvést jezevcem… Zazněla mi v hlavě opět poslední slova Nivy, než zmizela. Co to může znamenat? Co má sakra jezevec společného s duchy, nebo vůbec s kýmkoli zemřelým? Pomyslela jsem si a odfrkla si. Probodla jsem pohledem opět hvězdy na obloze. Ach sestřičko, proč jsi mi toho nemohla prozradit více? Pomyslela jsem si a povzdechla si. Všimla jsem si, že nebe se začalo zatahovat. Hvězdy pomalu zahaloval tmavý závoj a ony byli čím dál méně vidět. Super, díky za radu. Urazit ses nemusela. Odfrkla jsem si a trochu se zasmála. Za chvíli bylo již temné noční nebe úplně černé. Jen úplně sem tam se nějaký hodně snaživý „paprsek“ nějaké hvězdy prodral přes mraky. Srst mi pročechrával ledový zimní vítr. Stále se čenichem směřujícím vzhůru jsem zavřela oči a soustředila se jen na to jak se vítr opírá do mé srsti. Nakonec jsem seskočila z kamene a lehla si pod něj do závětří. Schoulila jsem se do klubíčka, abych si vytvořila co nejvíce tepla, a usnula.

//Savana

14. Napsat post o rozjímání nad tím, co bych za tento rok udělal jinak, kdybych mohl

Savana byla pustá a „teplá“, (tedy pokud se 10° nad nulou dá říkat „teplo“), no byla rozhodně teplejší než zbytek této země, takže tak. Každopádně savana zase přešla v normální půdu a já dorazila do hor. Začala jsem automaticky stoupat na vrchol. Mohla bych se rozhlédnou tu, podívat se po krajině… Pomyslela jsem si. Myšlenky se mi točili stéle okolo mé prvé zimy o samotě. Popravdě jsem měla možná trochu strach co se mnou bude. To ale asi každý tulák… Řekla jsem si a lehce zrychlila krok. Skála byla chladná a kamínky se mi drolily pod tlapkami. Mohla bych se podívat na krásný východ slunce z vrcholu. Západ už asi nestihnu no. Napadlo mne. Byla jsem vděčná za tyto chvíle samoty, kdy mne nikdo nerušil a já byla jen se svými myšlenkami. Dlouho jsem toužila po klidu, ale zároveň jsem věděla, že nevydržím být zase tak dlouho sama. Chtěla jsem si najít nějaké přátele. Altair byl fajn, ale než jsme si stihli více popovídat, objevila se Niva a já odešla. Povzdechla jsem si. Zajisté ale brzy potkám někoho s kým si budu rozumět. Hlavně ale nesmím zapomenout na svůj cíl. Musím najít svého nevlastního sourozence, či své nevlastní sourozence. Prostě někoho z mé krve, nebo alespoň někoho, kdo o něm, nebo o nich něco ví… Připomněla jsem si.
Chvíli jsem pak šla a myšlenky se mi hlavou jen tak brouzdaly, nevýznamné, sem tam pobrukování nějaké písničky a tak. Pak mě ale začala čím dál častěji jedna věc. Udělala bych letos něco jinak? Zamyslela jsem se nad tou myšlenkou. Odchodu ze smečky rozhodně nelituji. Měla jsem to tam sice moc ráda, ale jsem ráda že jsme vyrazily na cesty. Mrzí mne ale, že se tak brzy rozešla i má cesta s bratrem a Ave. Tolik mi chybí. S mystikem jsme si opravdu rozuměli, jako by jsme na sebe byli napojení… I když jsme každý byli úplně jiný, toho druhého jsme znaly jako sami sebe. A Ave, byla to prostě má nejlepší kamarádka už od dětství. Myslím že kdybych se mohla vrátit, strávila bych více času s nimi, než bychom se odpojili… A Renn. Renn je prostě Renn. Sama nevím jaký jsme k němu přesně měla vztah. Rozhodně to byl ale skvělý kamarád… Měšli Mysťa s Ave pravdu, když nás popichovali? Sama nevím, ale teď už je prostě pozdě. NE! Ještě jej uvidím. Potkáme se! Slíbili jsme si to přece! Někdy a někde se setkáme určitě. Kdy a kde, už ví jen vlkh. Možná, že kdybych se sním o tom víc pobavila, mohli jsme najít kompromis a nemuseli se rozdělit….. Ach, proč jsem si to uvědomila až teď? Teď, když už je pozdě. Ale my se setkáme. Já to vím. Stejně jako s bratrem a Ave. Cítila jsem, jak jsem zpomalila. Zvlhly mi oči a ukápla mi i slza. Potkáme se, ne?