Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vzhled - Vento (Bylo to ale hodně těsné)

Povaha - Zurri

VZHLED


POVAHA

VZHLED

VZHLED i POVAHA

(Erin - The Office)

POVAHA

(Raymond Holt - Brooklyn 99)

POVAHA

Coffee

Počasí se stále rychleji zhoršovalo. Cítila jsem jak mi nepříjemně vlhne srst. Déšť jsem měla sice ráda. Opravdu! Ale z pohodlí nějakého suchého, teplého a nejlépe útulného úkrytu. Takhle to studilo a mě se to moc nelíbilo. Takže i když jsem nenavazovala kontakty a důvěru zrovna nejrychleji, na návrh vlčice jsem ihned kývla. Navíc mi už od začátku něco říkalo že je opravdu v pohodě. "To zní moc dobře!" přikývla jsem a zhoupla ocasem. Olízla jsem si z čenichu kapky vody a vyrazila za žíhanou vlčicí. Ale aleee, no vidíš. jak ti to najednou jde! Mělo by pršet častěji. Pffff. A vůbec, neměl bys zmizet? Myslela jsem že se oběvuješ jen když
jsem dlouho sama a to jsem teď dlouho nebyla. Zamračila jsem se v duchu. No jo no jo, prostě mě potřebuješ no. Co ti k tomu mám říct?Pfff jasně. Zmiz prosím. Nope. Grr. Byla jsem moc ráda že vlčice přede mnou nemůže slyšet můj vnitřní monolog.

//Ježcí plácek (Přes liliový palouk)

Obloha se začala zatahovat. Ve vzduchu už byla cítit vlhkost a bylo poznat že to nebude moc dlouho trvat než vzduch prošísnou první kapky deště. Asi bych se měla jít někam zchovat. Pomyslela jsem si. Nope, nejdřív se musíme kamarádit. Ne, sem řekla že nechci - Zatím co mi v hlavě vládla hádka s podvědomím, světle hnědá vlčice se toho chopila sama a vydala se za mnou. Překvapeně jsem zamrkala a lehce ucouvla, i když na tlamě mi pohrával jemný úsměv. "Z-zdravím," odpověděla jsem. No vidíš!Shus! Cukla jsem ušima lehce dozadu jako reakci na svůj hlásek. Rychle jsem je ale zase vrátila. Opatrně jsem přeměřovala vlčici pohledem, ale vypadala opravdu přátelsky. "Taky jsem si všimla.......Moc dlouho hezky nevydrželo," přikývla jsem usmála se. Na kožich mi začali padat první kapky. "Coffee," představila jsem se na oplátku. Déšť postupoval docela rychle a za chvilku už začalo pršet, i když zatím jen jemně. Lehce jsem sklopila uši. "Dobrý nápad. Moc ráda!" Přikývla jsem a začala se rozhlížet po vhodném úkrytu. Sice jsem měla déšť ráda, ale tady to vypadalo na solidní bouřku.

//Amorkem řeka Teneabre

Vlčice asi taky nebyla úplně na nějaký velký pokecání. Na jednu stranu mi to vyhovovalo, ale na duhou.......já nevím. Bylo to takové zvláštní? po všech těch ukecáncích? Nakonec vlčice přiznala že je tu nová, to se mi ale v tu chvíli všechno zatočilo a já se jakoby kamsi propadla.

V obklopení příjemné ovocné vůně jsem se ocitla na otevřeném travnatém prostranství. Překvapeně jsem stáhla uši k hlavě a rozhlédla se. Když jsem zjistila že to nevypadá nebezpečně, uši jsem pomalu narovnala a nahodila uvolněný úsměv. Ovocná vůně byla příjemná a má nálada se tak zlepšila. Pohled mi padl na vlčici, která byla nedaleko ode mne. A něco ve mne mi ihned řeklo, že nebude nepřátelská. Čas na další kamarády?!" ozval se jakoby nadšeně hlásek. Shus! zamračila jsem se na něj v podvědomí.

Já se omlouvám, ale když jsem viděla to téma tak ta scénka byla první co mě napadlo a já prostě neodolala xd

Poprosím třeba květiny, mušličky a křišťály :3

15 mušliček, 20 květin, 2 křišťály
Styx

Můj jemný úsměv a udržování odstupu zjevně pomohlo i mé společnici, která se taky uvolnila a konečně se narovnala. Bylo avšak vidět že je nejistá, což mi rozhodně simpatizovalo. Zůstala jsem stát na svém místě. Svaly jsem neměla ani uvolněné, ane křečovitě napjaté. I když vlčice vypadala stejně nedůvěřivá jak já, stále jsem jí úplně nevěřila. Nerada to přiznávám, ale musím uznat že na něch zdejších přehnaně kontaktních vlcích je alespoň dobré že ihned poznáš že hrozbu nepředstavují... Napadlo mne. Tmavá mou otázku úplně nepochopila, což byla zjevně má chyba. Taky jsem mohla být konkrétnější, že? Jo. To byla řečnická otázka, nemusíš odpovídat..."V této zemi," dodala jsem tedy pro upřesnění. Na její konstatování jsem pozvedla obočí. "Já? Jsem tu zatím jen od podzimu," odpověděla jsem váhavě. Smečku. A jo, co když jsem ale já tady ten ***** co vstoupil na smečkové území?!Tedy jsou tady vůbec nějaké smečky? Zamyslela jsem se jen tak při pohledu na ni, ani nevím proč mně to napadlo. Zacukala jsem ale ušima a zavětřila, jestli neucítím poblíž nějaké hranice. Naštěstí se tak ale nestalo. Přesto jsem ale uvnitř malinko znervózněla.

Stála jsem u řeky a prohlížela si svůj odraz ve vodě. Nevěděla jsem co mám dělat. Skoro jako bych byla bez cíle, i když jsem při tom na tomto místě, v této zemi a aktuálně úplně sama ocitla jen kvůli svému jednomu velkému cíly. Najít své napůl nevlastního bratra nebo sestru nebo bratry nebo sestry. Ahh Vlčže! Jak je mám vůbec hledat, když ani nevím jestli je to on, nebo ona! Na to jsi měla myslet dřív, nemyslíš? Strč si ty poznámky někam už... Jemně jsem sama na sebe zavrčela. V tom jsem uslyšela jen křupání sněhu až moc blízko u sebe. S leknutím jsem se otočila a vytřeštila oči, když těsně přede mnou zabrzdila tmavá vlčice. Rychle uskočila dozadu a já udělala taky opatrně pár kroků vzad. Co mě docela vyvedlo z míry bylo, že vlčice si na místní poměry držela až moc odstup. A dokonce na mě hleděla poněkdud podezřívavě. Taktéž jsem si ji lehce vyděšeně měřila pohledem. Vypadalo to ale spíše, jako bych jen čekala co z toho vypline. Po chvilce tichého vzájemného přeměřování jsem se konečně pokusila vykouzlit chabí úsměv. "Nová, že?" zeptala jsem se. Ano "jsi tu" jsem vynechala záměrně, už bylo dost že jsem se ozvala jako první. Každopádně vlčice se nyní tvářila asi jako já uvnitř před všemi co jsem tu potkala, takže well, musela tu být určitě nová. A jestli není, možná začnu i věřit že tady nejsou jen střelení vlci. I když......2 z kolika, tak už 10? No, ještě to promyslím. Tss, beztak i Altaïr byl nováček tu. Taky si myslím.

//Klimbavý les (přes Travnatý oceán)

Z lesa jsem dorazila na nyní úplně čistě bílou, zasněženou pláň. Byla docela kosa a zase sněžilo. Došlo mi najednou, že za sebou neslyším krky. "Dipsi?" zavolala jsem lehce do zadu. Po stříbrné vlčce jako by se ale slehla zem. Olízla jsem si jizvu na čenichu. Chvíli jsem Ještě stála na místě a čekala, jestli se ještě neozve, nebo mne třeba nedoběhne. Zklopila jsem lehce uši a pomalým krokem se zase rozešla dál. Na jednu stranu bylo fajn to ticho, ale na druhou... Dipsi mi opravdu tak nějak za tu chvilku z nějakého důvodu přirostla k srdci, i když zrovna nebyla zrovna ten ideální, klidný vlk, kterého jsem si představovala.
Pozvolna jsem došla k řece, která i přes silný mráz stále tekla proudem. Sem tam na ní byla nějaká ledová krusta, ale jinak doopravdy nezamrzla. Zívla jsem si a podívala se na svůj nejasný odraz ve vodní hladině. Můj kožíšek byl celý pocukrovaný. Řekla bych že vypadám jako....štrůdl, kdybych teda věděla co to je.

//Křišťálová louka (přes Kierb)

„Myslíš? To je tato země tak velká?“ zeptala jsem se překvapeně. „Já teda zatím narazila akorát tak na hory…“ řekla jsem a uchechtla se. Pomalu jsem přestávala věřit, že je tu i něco jiného. Měla jsem prostě zjevně na hory štěstí. Pak jsem zmínila to, proč jsem sem vlastně dorazila. N ajejí otázku jsem lehce sklopila uši. „No, to je ten problém. Já totiž ani nevím jestli je to on, nebo ona ani kolik jich je…“ řekla jsem a zabodla pohled do sněhu. „Vím jen, že někdo z nich bude někde tady a že prostě má nebo mají stejného otce jako jako já,“ dodala jsem. Potom mi vlčice vysvětlila, proč ona sem vlastně přišla ona. „Tak to je fajn,“ přikývla jsem.
Poté jsme dorazili na tu krásnou louku. Chvíli jsme jen tak obdivovali květiny, ale pak už mi začala být opravdu zima, tak jsem vynesla návrh na cestu na Jih. Dipsi naštěstí souhlasila a vybrala směr. Rozhodla se naštěstí to gejzírové pole obejít obloukem. „To se nedivím,“ přikývla jsem na její slova s úsměvem. Potom navrhla, že můžeme jít k nějakému teplému jezeru. „Hmm, nic mi to neříká, i když vlastně pravda že jsem zahlédla nějakou podivně červenou vodu,“ zamyslela jsem se. „Ale teplé jezero rozhodně zní fajn!“ řekla jsem a rozešla se za ní. Následovali jsme tedy řeku. Byla již noc. Ani jsem si nevšimla, jak ten den rychle uběhl. Teplota byla stále podobná, takže bylo docela snesitelně. I když, samozřejmě bylo v noci chladněji než odpoledne. Dnes v noci bylo docela světlo. Pohlédla jsem na nebe. Úplněk byl dneska opravdu nádherně vidět. Osvěcel celé noční nebe. Bylo to moc hezké. „Hele, koukni se. Úplněk jde opravdu krásně vidět,“ řekla jsem a ukázala čenichem na černé noční nebe. Mezitím nás řeka zavedla až do lesa. Chvíli jsme procházeli mezi stromy. Pohledem jsem zaznamenala rampouchy. Vysely ze stromu a leskly se v měsíčním světle. Nevím proč, ale napadl mne takový dětinské nápad. Vyskočila jsem a srazila rampouchy na zem. Vzala jsem je do tlamy, byly strašně studený. Úplně jsme si vzpomněla na dětství. Dělali jsme jednou jsme si tak hráli s Mysticem a pak nás škrábalo týden v krku. Od té doby jsme to radši už neskoušeli. Opravdu nevím proč jsem si na to teď vzpomněla, ale otočila jsem se na Dipsi. „Hefe, jfem ufír!“ zasmála jsem se a ukázala jí hrdě své tesáky. Pak jsem je ale zase rychle vyplivla. „Je to fat strašně studený." Zasmála jsem se a radši poklusem vyrazila dál.

//Teneabre (přes Travnatý oceán) hádám