Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sineád se ihned chytila mé otázky a přisvědčila, že Iskierka je taky hrdinka. Ta to však viděla jinak. V jejím kožíšku naskakovali ohnivé jiskry a k jejím rudým očím to v té tmě dodávalo zajímavou atmosféru. Netušila jsem, kde se ty jiskry brali, ale vypadalo to děsně cool. Eh, nejspíš už blouzním z hladu. Kde by se tady asi tak vzali? Napadlo mne. Iskierka ale mezitím vysvětlila že je spíš záporák. "Aha, to je taky cool" zakřenila jsem se. "To jste jako hrdina a záporák perfektní duo!" poznamenala jsem. Chtěla jsem být taky hrdinka, ale když sem se koukala na ty dvě, nějak mi to nepřišlo správné. Ke mne by víc sedělo něco neutrálního. Byla jsem spíš něco jako vypravěč. Jo, to by ke mne sedělo. Ale byl vypravěč taky cool a nebo se řadil mezi pleby? To už se mne však Sineád ptala na smečku. "Jop, tak nějak," přikývla jsem. "Sice jsem ve smečce vyrůstala, ale takhle venku je to zajímavěší," dodala jsem.
To už ale naši přátelskou konverzaci přerušili dva vlci. Dva vlci s jídlem. Iška - teď už Jiskra - nás představila pod falešnými jmény. Hnědobílý nám je pochválil a my začali hrát. Sineád, neboli Žaneta, si začala rovnou jednu rybu nenápadně přisouvat k sobě. Černobílý Shahir však jen předhodil rybu a odpochodoval pryč pro něco dalšího. Tomáš se zatím začal omlouvat, že ryby jsou jen dvě, zatím co my jsme tři. Jiskra řekla, že to nevadí. "Ach, to vůbec nevadí, nemohli jste to přece tušit," přidala jsem se a zamrkala jsem na Tomáše. To mi ale došlo, že Iška se Žanetou se začínak nenápadně balit pryč. Vlastně docela nápadně. Popílek popadl rybu a Iskierka se začala loučit. Hodila jsem po ní trochu nervózní pohled. Pochopila jsem však že zjvně musijou jít a tak tudle hru budu muset dohrát sama. Proboha, do čeho jsem se to zas namočila? Projelo mi hlavou. Nahodila jsem však rychle úsměv. "Dobře, mějte se a dík," řekla jsem. Nebyla jsem nijak překvapená, že mne tam nechali a ani mi to tolik nevadilo. Horší však bylo, že už jsem musela todlencto dojet, což bylo lehce mimo moji introverzní comfortní zónu. Jenže já měla hlad. A dělalo se mi blbě z krve. Tenhle moula byl aktuálně moje jediná naděje zjevně.
Podívala jsem se tedy na smutně na hnědého. "Tvůj kámoš zdrhnul, moje kámošky taky zdrhly," nadhodila jsem. "Asi nám nezbývá nic jiného, než se pobavit spolu. Asi prostě Osud," řekla jsem tedy a zamrkala na něj. "Jen teda je blbé, že pobraly obě ty ryby.... To teďka si asi budeme povídat o hladu, když jste jich víc nedonesli. Nedá se nic dělat," pronesla jsem a vrhla na Tomáše pohled s velice, ale velice, smutným úsměvem. Je tvoje chyba že mám hlad, tak to hodlej napravit. Sem se mu tím snažila vsugerovat.

Poslouchala jsem debatu těch dvou žvížat. Bylo to docela vtipné. Zvíře od Sineád řeklo že je mýval. Projela jsem ho pohledem. Myslela jsem si, že mýval vypadá jinak... Pomyslela jsem si. Ani hnědá si však zjevně s jeho hrdým prohlášením nebyla moc jistá. Když mýval, co nevypadal jako mýval, začal natahovat pacičky k jezevci, co opravdu vypadal jako jezevec, uniklo mi i tuché "Aw". Vypadalo to roztomile. Jezevec Popíkek se však stále choval trochu protivně. Šedivá na mě vrhla omluvný pohled, ale mě to nevadilo. Na tlamě my pohrával celou dobu pobavený úsměv. Bylo to opravdu zajímavé poslouchat.
Dozvěděla jsem se, že Sineád Žužlíka zachránila. To bylo hezké že ji měl za hrdinku. Iskierka jí hrdinství potvrdila. Zjevně mezi sebou měli nějaké přezdívky, protože jí řekla Žaneta. Spíše mne pak překvapila její otázka na mě. Zamyslela jsem se. Udělala jsem někdy něco hrdinského? Ten šeděj mi řekl, že jsem statečná, že jsem bránila svoje přátele, ale to je tak všechno... Podívala jsem se na vlčice a jemně vypjala hruď. "Doufám v to! Nechtěla bych se řadit mezi nějaké pleby," řekla jsem tedy se sebejistým úsměvem a ze srandy nad pleby protočila očima. "A co ty Iskierko? Když se tak na tebe koukám, hádám že jsi taky hrdinka," zazubila jsem se. Musela jsem uznat, že jsem se ve společnosti těch dvou začala již uvolňovat. Obě byli opravdu fajn. Sineád taky prý měla hlad. Zeptala se mne, jestli nechci s nimi na lov a nebo chci jen doprovodit do smečky. "Oh děkuji, ale už jsem říkala Iskierce, že nejsem moc smečkový tip," usmála jsem se. "Ale na lov bych se k vám přidala ráda, teda pokud vám to nebude vadit..." řekla jsem vděčně.
V tom se zde ale oběvili další dva vlci. Oba dva byli samci a nesli si ryby. Opět jsem zpozorněla. Neucouvla jsem však. Byla jsem přece hrdinka ne? Ty určitě. Sklapni. Vůně masa mi vnikla do čenichu. Na prostest mi zakručelo v břiše a do tlamy se mi nahrnuly slny. Jeden byl hnědý se zajímavě umístěným bílým flekem a druhý byl bílý s černě prokvetlou srtí. Hnědý se představil jako Tomáš a bílého představil jako Shahira. Najednou nám nabýdli ryby a hnědý nám hned začal lichotit. Shahir narozdíl od něj vypadal stydlivěji. Iskierka nás začala představovat. Pod přezdívkama. Jiskra, Žaneta a.....Iluze? Mne věnovala významnější pohled a já jemně přikývla jakože chápu. "Zdravíčko," nasadila jsem sladký, ale zdvořilý úsměv a po vzoru šedivé lehce zhoupla ocasem. Budeme si tedy hrát...
Iluze. Ta přezdívka se mi líbila. To je jak pro mě! Já jsem taková Iluze! Taky mě to napadlo... Yeah, kdo by to byl čekal, když já jsem ty.

Začínalo být už opravdu příjemné teplo. Sice bylo všude kolem bahno, ale to se zrovna v mém hnědém kožichu docela dobře ztratilo. Mezi tím, co jsme se s Iskierkou bavili, nás ten, zjevně její, jezevec čestoval nasupenými pohledy. Šedivá mi nabídla, že mi ukáže cestu do její smečky. Jemně sem zavrtěla hlavou. "To je dobré děkuji, myslím že pro zatím zůstanu u cestování," řekla jsem s úsměvem. V tom ale začal prskat cosi ten jezevec. Taktéž sem sebou překvapeně cukla a vyvalila oči. Překvapeně jsem těkala očima mezi Iskierkou a jezevcem, zatím co oni vedli jejich dialog. Po poznámce o žížalách mi ale lehce pobaveně cukl koutek. Vypadalo to, že daný jezevec bude pěkně vybíravý. Najednou se mi do čenichu vetřel další cizí pach, ihned následován další cizí vlčicí. Trochu sem opět zpozorněla. "Ahoj," pozdravila jsem a lehce máchla ocasem ze strany na stranu. Vlčice se zjevně dobře znali a vypadalo to, že nově příchozí se nechystá nějak zaútočit. V tom se ozval ještě jeden hlas a já si až teď všimla, že nově příchozí má na zádech další hronadu chlupů. Překvapeně jsem zamrkala. Od kdy má každý vlk svoje mluvící zvíře? Sem něco propásla? Zjevně. Ale vůbec, pche, co bys chtěla? Já jsem taky tvůj a mluvící. Jen nejsem zvíře no.... Ti jako nestačím? Ty běž do prádelníku. O tebe se nikdo neprosil.
Vlčice se představila jako Sineánd a zvíře představila jako Žužlíka. "Jsem Coffee," představila jsem se tedy na opátku a pokývla jim. Iskierka se pak jala představit jezevce jako Popílka a pobídla jej do kamarádění se Žužlíkem. Vypadalo to docela vtipně, jelikož Popílek z toho zrovna 2x odvázanej nebyl. Šedivá pak zhrula naši konverzaci druhé vlčici a pak se zmínila o jídle. Mimoděk jsem si olízla čenich. Měla jsem hlad. Pořádnej hlad.

- Belial 6 -

Když sem Belialovi přiznala, že vlastně vůbec netuším jak vypadají, jenom si silně povzdechl. Trochu sem se uchechtla. Na jeho slova jsem pokrčila rameny. "Nevím," vydechla jsem. "Hádám že podle pachu?" řekla jsem a pokrčila rameny. Ostatně to nebyla jeho starost. Zjevně nikdoho takového neznal a to mi stačilo.
"Tak nějak," přikývla jsem na jeho zhodnocení mého "příběhu". Nic více k tomu netřeba. Měla sem z našeho putování plno vzpomínek a zážitků, které byly přímo dělané pro příběhy, ale proč bych tím plýtvala na někom, s kým se nechci bavit?
Vlk na mou otázku odpověděl že hledal společnost. De to vidět... Pomyslela jsem si ne zrovna nadšeně. Na jeho další slova sem přikývla. Pohled který na mě hodil po "a tak" se mi vůbec nelíbil. Lehce jsem ucouvla dozadu. "To je fajn. Taky sem šla hledat klid ake bez společnosti," řekla jsem a loupla po něm na oplátku pohledem já.

Ranní paprsky začali prosvítat stromy a dopadali na půdu mezi námi. Sníh už byl téměř roztátý a panovala opravdu již jarní atmosféra. Začalo jemně mrholit. Déšť dokresloval takovou příjemně ospalou náladu. Byla to krása. Takováhle období v lese jsem měla nejraději. Jaro a podzim - prostě ty nejkrásnější období. A přitom jsou tak podceňované! Měla jsem teď úplně chuť na poklidnou procházku lesem. Ve jemném dešti pod ranními paprskami slunce, hezky se ztratit v myšlenkách. Přemýšled nad vším a přitom nad ničím...
Místo toho sem však byla zde. Celá odbaná a pomačkaná a rozlámaná v rozhovoru s cizí vlčicí. Iskierka si prostě zachovávala neutrální postoj, asi jako já, což mi nijak nepomáhalo v rozhodnutí se, jestli se mít na pozoru a nebo jestki se mohu uvolnit. Zůstávala jsem tedy na pozoru. K zadním nohám šedivé se doplížil jezevec a měřil si mne pohledem. Překvapeně jsem zamrkala. Huuuuh? Šedivá o něm musela vědět, ale zjevně jí to bylo jedno. Navíc vypadal, jako by patřil k ní. Párkrát jsem jemně těkla očima, mezi jezecvcem a Iskierkou, ale ona pak promluvila a tak jsem jezevce nechala jezevcem. "Moc ne," pokrčila jsem rameny a mimoděk se otřepala. I když jsem vlčici nevěřila, začínala se mi zamlouvat. Konečně někdo, kdo nebyl otravně ukecanej. Řekněme, že se její společnost dala vydžet, i když panovala napjatá atmosféra. Ale co, i kdyby by ta atmosféra byla třeba vražedná, aspoň není otravná... Pomyslela jsem si. Nadhodila jsem otázku, zda-li vlčice patří do smečky a ona odpověděla kladně. Rychle a stručně. Damn holka, ty si můj člověk. Uchechtla jsem se v duchu. "Jde to poznat," odvětila jsem tedy a dál to neřešila. Smečky nebyli nic pro mne. Já jsem spíše pro partu toulavých přátel. Jooo, a kde je máš? Nebráním se ami partě toulavé mě. Ah tak, ještě aby jo, když si můžeš vykládat se mnou, že? Co? Kamarády? Kde máme kamarády? Chci si povídat s kamarády! Pfff.

V hlavě jsem nyní měla kupodivu ticho. Můj hlásek mě na chvíli přestal otravovat, za což jsem byla vlastně ráda. Alespoň chvíli neměl připomínky! Ani nevěřím že mě také štěstí potkalo. Že by konečně dodržel slovo a zdejchl se, když mám nějakou společnost? Doufám...
Moje nová společnost se tedy neváhala a jala se představit. Přikývla jsem. Iskierka bylo zajímavé, hezké jméno. "Coffee," představila jsem se tedy na oplátku. Iskierka udělala pár kroků ke ke mne a sedla si. Zůstávala ale stále v příjemné vzdálenosti a to se mi líbilo. Střihla jsem ušima ale přesto ji projela zkoumavým pohledem. Nakonec jsem se ale taky jen posadila. Přeci jen jsem stále nebyla nijak moc fit, takže sedět bylo příjemnější. S šedivé číšila přirozená autorita. A tak, i když jsem vypadala uvolněně, měla jsem svaly zatím stále napjaté a připravené. "Tak nějak," přikývla jsem, "v podstatě jsem půlku zimy nechtěně prospala, což mi moc dobře neudělalo...." odpověděla jsem. Wow, taká dlouhá věta? Co se děje? Víc zkrátit to nešlo. Super. Takže nezmizel. Radovala jsem se předčasně zjevně. Šedivá mne potom varovala před šakali co se zde vyskytují. "Oh, děkuji za upozornění," přikývla jsem a mimoděk zkusila pro jistotu zavětřit. "Ty jsi z nějaké smečky, viď?" zeptala jsem se najednou. Bylo poznat, že vypadala po těchto krurtých mrazech stále až moc dobře. Navíc to tu zjevně znala. Nemusela jsem být úplně Sherlock aby mne to napadlo. A najednou i sama nadhazuješ otázky? No já nevěřim...Shut.Up.

Seděla jsem si pod stromem hezky a mrzla. Vypadala jsem strašně. A měla jsem hlad. Sníh pomalu v okolí tál a začalo se místo něj tvořit jen bláto. Mezi tím, co jsem tady rozebírala svou vlastní příčetnost, vynořila se přede mnou cizí vlčice. Překvapeně jsem vyskočila na nohy a vzhlédla. Mezi stromy stála tmavá vlčice s zářivě rudýma očima. Na její tlamě byl jemný úsměv. Ihned jsem se na pohled uvolnila a narovnala jsem se. Pousmála jsem se taky. "Uhm, tak nějak," odpověděla jsem. Pohled na mne musel být asi fakt žalostný. Vlčice na proti však oproti mne vypadala dobře. Vysoká a mohutná. Oprotí ní sem vypadala jako stín. Což je vlastně trochu paradox když ona je tady ta šedá. Držela jsem si tedy jemný úsměv a neutrální postoj, přitom jsem ji však nenápadně zkoumala pohledem. Měla na sobě plno jizev. Zaujalo mne však něco jiného a to věc, jenž se jí houpala na krku. Nikdy sem na nikom nic takového neviděla, ale vypadalo to hezky.

//Belial - 5 -

Ač jsem se i při protestu hlásku stříbrného nezeptala, nabídl se v podstatě sám. Konečně jsem se trochu uvolnila a s nadějí v očích na něj pohlédla. Jenže pak pronesl tu zapeklitou otázku. Jak? Joooo kamaráde, tak to by mě taky zajímalo... Pomyslela jsem si. "To je ten problém," odmlčela jsem se trochu poklesle, "já nevím," odvětila jsem. Kdbych to věděla, hádám že bych je dávno nalezla... Pomyslela jsem si. "Vím jen že nějací jsou......a že jsou hnědí," dodala jsem a povzdechla si. To že by nejspíš mohli mít podobné barevné seskupení jako můj bratr nemělo cenu zmiňovat, protože ten tu se mnou nebyl. Ostatně já bych tu ráda nebyla taky, ale tak co už. Stříbrný pak usoudil že může být můj známý. Ani to označení se mi moc nezamlouvalo. Já chtěla aby byl nic. Aby byl můj nic. "Pro mě za mě," pokrčila jsem ale rameny. Věděla jsem ale, že život bych za něj fakt nepoložila.
Bohužel moje rozmluvení na konci se ani tak nepovedlo a on pokračoval v otázkách. Bože, proč mě tu drží? Nebylo by jednoduší prostě jít každej svou cestou? Možná že kdybys nebyla příjemná jak osina v zadku, bylo by to pro tebe příjemnější! A měla bys kamaráda! Já nejsem nepříjemná! To on mě nechce nechat odejít! Odsekla jsem v hlavě. "Můj bratr a moje kamarádka se chtěli usadit a později můj druhý kamarád prostě chtěl jít jinou cestou a tak jsme se rozešli..." řekla jsem. Příběh nudný asi jako já. Žádné super dobrodužství dle kterého by se dala napsat knížka. Ježiš, tak se už zeptej na něco ty! Na co tu tlamu máš? ozvalo se zas. Protočila jsem očima. Nedošlo mi však v tu chvíli, že jsem to udělala i doopravdy, takže si toho vlk mohl všimnout. "A ty něco hledáš?" zeptala jsem se tedy konečně a tentokrát jsem to nemyslela ironicky.

//Belial - 4 -

Bože, tohodle se fakt zjevně nedalo jen tak jednoduše odbýd. Jeho otázek vůbec neubývalo. Blbý však bylo, že zatím co on sbíral plno informací o mne, já se o něm nezveděla vůbec nic. Ne že bych to nějak potřebovala, nebo by mne to snad zajímalo. Ale byla to trochu má nevýhoda. Více do řeči jsem ale s ním potřebu se dávat neměla. Na to jsem až moc chtěla z této konverzace utéct. Nad jeho otázkou jsem se však zamyslela. Mám mu povědět pravdu? Zamyslela jsem se. Proč nad tím vůbec přemýšlíš? Však ti třeba alespoň bude moct pomoct! Hmm, to je fakt... "Vlastně ano. Své nevlastní sourozence," odpověděla jsem tedy nakonec a zkoumavě se na něj zadívala. Neznáš někoho mne podobného? Dokončila jsem nevyřčenou otázku v hlavě. Hele, víš že to funguje tak, že to musíš i vyslovit, aby se ti dostalo odpovědi? Že jo? Hahaha, jo. Nom, tak kde to vázne? Nevotravuj. Nabídku na přátelství se stříbrným jsem raději odmítla. Proč ne? No? Proč ne? "Neznám tě dostatečně na to, abys mohl být můj přítel," odvětila jsem prostě a pokrčila rameny. Co k tomu říct? Nevypadal prostě jako typ vlka se kterým bych se chtěla nějak kamarádit. Měla jsem se proto i k odchodu, ale on mne nějak donutil se rozmluvit. "Děkuji?" přikývla jsem váhavě na jeho slova. Prostě jsem udělala co bylo třeba... Pomyslela jsem si. Přátele bylo třeba chránit. "Nevím," odpověděla jsem popravdě. "Jeden v horách, a dva si nejspíš založili rodinu," dodala jsem a pokrčila lehce rameny. Prosté "nevím" by sice stačilo, ale došlo mi, že by se stejně vyptával dál...

//Belial - 3 -

Chtěla jsem se zdejchnout. Proč si mě vůbec všiml? Doslova vypadám tak nudně a nezajímavě ze bych klidně mohla splinout s okolím. Ale ne. Takové štěstí sem neměla. "Ne. Ale ztracená nejsem," odvětila jsem prostě. "Ty ses snad ztratil?" zeptala jsem se starostlivě a nevinně na něj zamrkala, ikdyž jsem danou otázku po něm zopakovala myšlenkama ironicky. Chvilka o samotě. To jsem toho chtěla tak moc? Zjevně jo.
V mé hlavě se pak spustil tradiční monolog s mým oblíbeným hláskem. Dala jsem se považivat za blázna, když si povídám sama se sebou? Nebo spíš hádám? Snad ne. Byla jsem však ráda, že tyto monologi nikdo neslyší. Bylo to moje tajemstvý a já nechtěla aby si o mne kdokoli myslel že jsem blázen. Proto mne silně překvapilo, když stříbrný navázal na můj rozhovor. Překvapeně jsem se na něj podívala. Ha! Přesně! Proč ne? Hm?!"Já-uh-ne díky," vykoktala jsem. Třeba to byla náhoda....musela to být náhoda! Vlk se pak začal vyptávat na mé zranění. A já mu nechtěla odpovědět. Chtěla jsem odejít. Jenže najednou něco v jeho hlase.....znělo to tak přesvědčivě! Musela jsem mu to povědět! "Jednou mě a mé kamarády na cestách napadli jiní vlci a nechtěli se zrovna dvakrát kamarádit. A my se s nima porvali. Hlavně já. Chtěla jsem je ochránit," vypadlo ze mne. Sakra. To se mi nelíbilo. Nechtěla jsem s ním mluvit.

// Belial - 2 -

Chtěla jsem se vytratit. Nechtělo se mi s nikým mluvit. Teda chtělo. Chtělo se mi mluvit s přesně 6 vlky ale ani jeden tu nebyl. Těmi vlky byl Renn, Misťa, Ave a Dipsi. Nikdo víc, nikdo míň. To štěstí jsem však zjevně neměla. V momentě kdy jsem se začla otáčet se totiž vlk dostal do mého zorného pole. A to bohužel znamenalo že i já se dostala do jeho. A on narozdíl ode mne neváhal. Takže než jsem stihla nějak zareagovat, už přede mnou stál vysoký, střibrný vlk se srstí místami zbarvenou do jakési zelené. Polkla sem. Super. Super!
"Ahoj..." řekla jsem lehce váhavě ale napohled se uvolnila a pousmála. Při tom jsem ho však ostře sledovala pohledem a připravena kdykoli zareagovat. Nechtěla jsem se s ním bavit. Nechtěla jsem se aktuálně byvit s nikým. Bože Coffee, chillax trošku! Však je to jen nová společnost. Pohledná společnost! Hele jo, hleď si svýho. Vidíš, mám tu společnost, takže nemáš co v mé hlavě dělat takze kšá. Vyčinila sem svému hlásku. Mezitím se má pozornost opět vrátila k vlkovi přede mnou. "Ztratila seeees?" Ježiši to je otázka. Jasně, úplná, ztracená dušička jsem. Odsekla jsem si v duchu. Doopravdy jsem ale jen se zdvořilým úsměvem zavrtěla hlavou. "Ne. Jen sem se šla projít," řekla jsem a probodávala ho pohledem. Takže pokud mě - Nás! - MĚ omluvíš, ráda se zase budu procházet znovu... Dořekla jsem v hlavě. Nahlas jsem ale neřekla nic a jen čekala co z něj ještě vypadne. On mezitím přesunul zjevně pozornost k mému obličeji. "Tak nějak.....ale dávno," odvětila jsem. Nechápala jsem proč ho to zajímalo. Ale no tak! Buď na něj milejší! Novej kámoš by se ti hodil! Ne, děkuji pěkně, vystačím si bohatě sama. Dost že mi život otravuješ ty. Dostala jsem se zpět zase do vnitřního monologu s hláskem. "Takže, ahoj zase," řekla jsem a chystala se k odchodu.

//Belial - 1 -

Cárala jsem se lese a nevěděla tak nějak do čeho kopnout. A vlastně mi to nijak nevadilo. Měla jsem klid a byla jsem spokojená. Taaaakže -Ne. Co ne? Ne. Prostě ne. Ale co ne? Proč ne? Nemluv na mě. Nech mi prosím. PROSÍM. Aspoň chvilku klidu. Chvililinku. Bez tebe. Bez hlku. Bez nikoho. Ha, ne.Ale no tak... V tom mě ale do čenichu praštil pach vlka. Zjevně samce. Nakrčila jsem čumák. Moc se mi to nezdálo. Ale aleeee, zdá se mi to, nebo cítím společnost? Ne. Tak za nim fakt nejdu. Ale proč neee? Nelíbí se mi to, jde cítit hodně ostře. No a? Zjevně nějakej pořadnej samec *wink, wink* Nope, nope, nope, zdrháme pryč než si on všimne mě... Zacouvala jsem pár kroků a chtěla změnit směr. Fakt jsem nestála o společnost.

//Kopretinová louka (přes Esíčka)

Byla mi zima a chtěla jsem do tepla. A jako nejlepší varianta úkrytu vypadal les. I když jsem si kupodivu pamatovala úplně přesně, kam mne Maple navedla, pochybovala jsem že bych to teď pod sněhem nalezla. Obvzláště když jsem tam předtím nebyla. Musela jsem být asi pěkně vyhublá. V žaludku mi kručelo hladem, ale tak co se dá dělat. Na hlad jsem byla tak nějak zvyklá aji z toho našeho putování s Ave, Rennem a Misťou, takže to mi tak nějak nedělalo problém vydržet. Holt každý den není posvícení... Samozřejmě jsem se zbudila i s vyprahlím krkem, ale tak, vody bylo aktuálně všude dostatek, takže to nebyl až takový problém...
Dorazila jsem do lesa pod stromy. Mrzlo sice pořád, ale zde bylo alespoň jakž takž bezvětří, takže bylo ihned líp. Nabrala jsem si trochu toho ledového sněhu do tlamy abych zahasila žízeň. Musela jsem vypadat úplně žalostně. Vyhublá a promáčená. Alespoň že špinavá jsem nebyla. Na to bylo všude moc čisto. Posadila jsem se a opřela se o strom. Co chceš teď dělat? Já nevím... Nerada to říkám, ale poraď mi... Co třeba začít tím najít si nějaké jídlo? Dík za pomoc. Fakt. Máš snad pocit že by tady bylo nějaký bláznivý zvíře venku? Zeptala jsem se svěho vlastního hlásku s něco jako "really?" pohledem. Alespoň jsem si nemusela hlídat své projevi vůči té kravině com mám v hlavě. Byla jsem blázen? Možná. Jaký normální vlk si povídá v hlavě sám se sebou? A teď nemyslím řečnické otázky, ale vyloženě povídá? Jako já s tímhle? A jak víš že si někdo takhle nepovídá? Shut up.

//Přechod zrušen, probuzení po pobytu v duších, so yeah. Tak nějak jsem mimo les, ale tak co se dá dělat...

Klusali jsme s Maple pryč, kdyť v tom se najednou ozvalo zavytí. Ona se zastavila a začala koukat daným směrem. Taky jsem se lehce překvapeně v uctivé vzdálenosti zastavila a podívala se nejdříve na ni a pak kam koukala. Byla to její smečka. Na její slova jsem se pousmála a chápavě přikývla. "To je v pohodě, nějak to najdu. Děkuji," řekla jsem a pokynula jí na rozloučenou. Žíhaná vlčice se rozběhla na opačnou stranu a já chtěla taky, když v tom jako by se mi zatmělo před očima. Strašně mě bolela hlava a já se tam schoulila do jakéhosi dolíku do klubíčka...

Probudila jsem se. Nevěděla jsem co je za den, ani jak dlouho jsem tam byla. Moje jediné štěstí zjevně byl dolík který jsem našla a má hustá srst. Brobudila jsem se totiž ujevně přímo uprostřed kruté zimy. Zmateně jsem vstala a začala se protahovat. Bože, všechno mě bolelo. Věděla jsem kde jsem, pamatovala jsem si všechno. Ale zjevně jsem zde musela ležet hodně dlouho. Popravdě jsem nechápala že nejsem mrtvá. Co se? Jak se... Co se stalo? Nevím, jak bych to měl asi vědět? Tebe se neptám, na tebe tu nikdo nemluvil. Protočila jsem očima. Ptáš se sebe a ty jsi já! No a? Za mě by ses ale měla jít někam pořádně schovat jestli nechceš úplně umrznout... Dobře, to je asi dobrý nápad...
Rozhlédla jsem se tedy kudy jít. Řeky byly úplně zamrzlé a zapadané sněhem a to že tam vlastně má být řeka naznačovalo jen to, že sněhová pokrývka byla propadlejší než jindy. Pohledem jsem vyhledala jakýsi lesík a rozeběhla se tam, jak jen to tím sněhem šlo.

//Šakalý mýtina (přes Esíčka)

//Ruším přechod