Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Lotynka 19 (1/5)

//Středozemní pláň (přes Esíčka)

Vysvětlila jsem vlčici, že i když nelovím lovit umím. Nebyla jsem v tom tedy nijak moc dobrá, spíše podprůměrná. I když je fakt že za dob toulání naší partičky, kdy jsme lovili docela často, jsem to měla zajeté vlastně docela dobře. Nevím však jak by mi to šlo teď, po pár letech kdy jsem skoro nelovila. Písková si pak ještě jednou zopakovala že umím lovit ale nelovím. Přikývla jsem. Jo, však to jsem teď řekla. Na její konstatování že jsem zvláštní jsem se pousmála. To říkal Renn taky... Vzpomněla jsem si. Moc jsem doufala že ho ještě někdy uvidím. Když pak poznamenala že by si to se mnou nevyměnila jsem se zasmála. "Chápu," Já se sebou taky ne.
Vlčice mne poté přizvala k ohni, který tentokrát ona zjevně viděla taky. A jak u něj bylo teplo! "Jo je," uznala jsem a vystavila ohni hrudník. Když mě pak ujistila že mne ONA nepopálí, lehce jsem naklonila hlavu na stranu. Možná se jenom přeřekla... Jako fakt? Jo. Kdyby tu můj hlásek mohl stál s námi, zavrtěl by nade mnou hlavou.
Vydali jsme se teda na cestu. Nebo teda prostě já prostě vyrazila někam a písková mne slepě následovala. Šli jsme kolem řeky a začali brzy stoupat. Mne došlo že jsem se zase nějakým magický spůsobem zjevně objevila v horách. Vlčice se zatím začala vyptávat odkaď pocházím. "Ne, nejsem zdejší ale jsem tu již třetí zimu. Jako malá jsem byla ve smečce, ale pak jsme se s bratrem a přáteli vydali na cesty," zhrnula jsem tak nějak v kostce. Nebylo třeba rozpitvávat že jsem své pravé rodiče vlastně nikdy nepoznala. Že s bratrem jsme na sebe byli napojení více než kdokoli a rozdělili se když se rozhodl si založit rodinu. Nebylo potřeba zmiňovat že jsem opustila svého nejlepšího kamaráda abych nemusela do hor a i tak se v nich ocitám prakticky pořád. Ne, můj příběh na to nebyl na tolik zajímavý. O jedné věci však bylo třeba se zmínit. "Přišla jsem sem však hledat svého nebo své ztracené nevlastní sourozence. Nevím kolik jich je ani jakého jsou pohlaví, ale měl by tu snad někdo z nich být. Nepotkala jsi náhodou vlka aspoň vzdánlivě podobného pachu?" zeptala jsem se. Už dlouho jsem se po nich neptala. Jako bych pomalu zapomínala svůj hlavní důvod proč jsem tu. Neztrácela jsem však naději že někdo takový existuje. Že žije v téhle zemi.
Moje, až lehce filosofické, zhrnutí našich zvyků mi vlčice pochválila. "To jo," přikývla jsem s uchechtnutím. A pak jsme se konečně představili. "Taky mne moc těší Morgano," řekla jsem již s širokým, přátelským úsměvem. Nakonec to byla vlastně kupodivu velmi příjemná společnost.

//Sopka Felga'Tarátar (přes Zrcadlové jeskyně)

//Lotynka 16 (4/5)

//Roland – 3/10

Hnědý narušitel si mne prohlédl, asi jestli opravdu někde nemodrám nebo tak. Potom se ale zdvořile omluvil a vysvětlil že se opravdu chtěl jenom ujistit že tu neumírám. Docela jsem se uvolnila. Bylo vidět že zjevně není v jeho zájmu na mne teď skočit a dát si mě třeba k večeři nebo tak. Povzdechla jsem si. „V poho, asi bych se taky šla přesvědčit,“ uznala jsem. Poté jsem se tedy posadila a oklepala. Jak mohl vidět opravdu jsem byla v pořádku, jen ne odpočatá tak jak jsem chtěla. Myslela jsem že tedy odejde, ale on se jal představovat. A když se někdo představí, většinou nemá pak v plánu se jen tak otočit a odejít. Ach jaj, tak z klidu je zas nic. „Coffee,“ představila jsem se mu tedy na oplátku a čekala co bude ještě chtít. Vlastně, popravdě jsem dostala docela hlad, takže kdyby byl až takový zachránce, mohl by mi třeba něco podarovat? Zadoufala jsem trochu a moje břicho v tu chvíli zakručelo, jak kdyby bylo placeným hercem.

//Lotynka 15 (3/5)

Když jsem se zmínila že nelovím, vlčice o ještě o krok ustoupila a začala si mne prohlížet. Trochu jsem se zasmála. „Tak když mi někdo něco uloví, a nebo co najdu. Jo a taky různý ovoce a bobule a tak… Stejně mi to chutná víc jak maso. Je to takový sladký a šťavnatý. Taky bys měla zkusit,“ vysvětlila jsem jí pobaveně. „Ale neboj, lovit umím,“ dodala jsem, aby si nemyslela že jsem až tak divná. Lovit jsem uměla, to ne že ne, ale prostě mi to nedělalo dobře. Když jsme tenkrát putovali s Mysťou, Rennem a Ave, dělala jsem nám při lovech naháněče. A pak když mělo dojít k zabití, prostě jsem šla bokem. Docela nám to takhle fungovalo.
Písková poté uznala že můj kožich vypadá opravdu teple. „To vidím,“ ušklíbla jsem se na její poznámku. Rampoušky na její srsti ale vypadali opravdu zajímavě. V tom se mezi námi objevil pěkně velkej oheň. Nyní jsem to nečekala a tak jsem překvapeně uskočila dozadu. „Já-“ než sem ale stihla něco vysvětlit, vlčice se ozvala. Posadila se k oni a přizvala mne taky. „Ty?“ řekla jsem akorát překvapeně, když mi došlo že ten oheň vidí taky. Nakonec jsem ale přikývla vděčně a k ohni si přisedla. Opravdu hřál jako opravdový. Nechápala jsem to. Tak buď mám ty halušky fakt silný, nebo je tohle sen a nebo nevim. Že by ty magie fakt existovali? To je kravina, ne? A jak pak vysvětlíš tohle? Nevím, ale určitě to bude mít nějaký logický vysvětlení ne? Nebuď natvrdlá. Nejsu.
Písková mi potom vysvětlila k čemu vlastně jsou ty její rituály. „Mmhhhh, to je cool,“ řekla jsem. Rozhodně jsem to nezpochybňovala. Když sem si mohla jen tak pokecat s duchem své sestry, rozhodně mě existence bohů nepřekvapovala. Tak proč tě tak překvapuje magie? Ále huš, to je přece úplně něco jinýho. Na její poznámku o tom, že zvířata by neměla umírat nadarmo jsem přikývla. „Jo, tak nějak. Vlastně děláme každá úplně něco jiného, ale pro stejnou věc,“ došlo mi. Tohle bylo dost zajímavý , když se to řekne takhle.
Moji nabídku o úklizení se někam, kde bude tepleji vlčice s vděčností přijala. Oheň mezi námi zhasl. Opět jsem lehce překvapeně zamrkala, ale nechala jsem to prostě být. Vstala jsem tedy taktéž rozešla se….no prostě někam. „Coffee,“ usmála jsem se.

//Zrcadlové hory (přes Esíčka)

//Lotynka 13 (1/5)

Když jsem zachytila svůj pohled na obličeji pískové, usmála se na mne. Pousmála jsem se tedy na oplátku taky.
Vlčice pak začala vyzvídat jak to mám s lovením. "Proto nelovím," pokrčila jsem rameny, jak kdyby to byla úplně nejnormálnější věc. Přesněji to vlastně jeden z důvodů. Druhej byla ta moje pitomá empatie, kvůli které nedokážu vidět aji jak to zvíře někdo zabije.... Ale to vědět nemusela. Už tahle jsem musela vypadat divná dost.
"Zima je fajn," usmála jsem se. "Můj kožich je víc stavěnej na ni než na vedra," dovysvětlila jsem ještě. Mezi tím kolem mne začal lítat, tančit a asi dělat nějaký rituály nebo já nevim co ten oheň. Ach ano, moje halucinace. Nakonec však zmizel. Je fakt že už mi bylo aj trochu líp. "A už je pryč," konstatovala jsem, když to vlčici tak zajímalo.
Písková mi pak začala vysvětlovat proč vlastně má na sobě tu krev. Zastříhala jsem ušima. "Rituální? Jakože pro nějaké božstvo nebo tak něco?" zeptala jsem se zvědavě. Sice mi těch zvířat bylo líto, ale bylo to zajímavé.
Ovál mne studený vítr. Tady na louce docela dost foukalo. Podívala jsem se na kraťoučkou srst vlčice. "Hm, nechceš jít aspoň někam kde nebude tak foukat?" navrhla jsem a rozhlídla se kolem sebe. Byla to sice trochu nevítaná společnost zprvu, ale pokud to takhle půjde dál, tak bude lepší jít aspoň někam do "tepla".

Vlčice zjevně nejdřív nechápala co dělám, ale když jsem jí to vysvětlila tak jí to došlo. Překvapeně kus ode mne uskočila a omluvila se. Trochu to pomohlo. Krev byla totiž zmrzlá a tak to nebylo už tak hrozný a její zápach pomalu mizel. Vděčně jsem se pousmála. Musím říct že tímhle manévrem si u mne udělala malé plus. Začala se mi potom dušovat že krev opravdu není vlčí, ale je jen nějakýho malýho zvířete. „To je jedno, mě dělá blbě z jakékoli krom mojí,“ řekla jsem jakýmsi plačtivým smíchem. „Ale už to začíná být lepší, jak zaschne nebo zmrzne tak už mi to až tak neva,“ dodala jsem, i když na krev na jejích tlapkách jsem stále pohlédnout nedokázala. Minimálně ne bez toho abych omdlela. Normálně bych se ani s tímhle dovysvětlením neobtěžovala, ale přeci jen si u mne udělala to plusko.
Vlčice se zeptala na moje halušky. Plameny kolem ní se roztočily do tenkého kroužku a začali stoupat nahoru. Ze začátku jsem na to vyvalila oči, ale pak jsem se uklidnila a už jen sledovala jak se oheň nad ní zformoval do jakési svatozáře. „Ále, jen oheň co si tady tak poletuje,“ pokrčila jsem rameny. Přece jenom zas takové kamarádky jsme nebyly abych jí to tady začala popisovat. A navíc, byli to moje halucinace, ať si vymyslí vlastní když to chce vědět. Hold když už jsem se naučila žít s tím otravou otravným ve své mysli, proč bych si neměla zvyknou že se kolem mne provětrá sem tam nějakej ten oheň? Je teda fakt že vypadal opravdu hodně opravdově, ale na tom halucinace spočívaj ne? Nebo ne? Co já vim, do teď jsem žádnou neviděla.

Bohužel se mne zjevně nedařilo tvářit až tak neutrálně jak jsem si myslela. A nejspíš mě taky prozradilo to ucouvnutí. Písková si totiž ihned všimla že nejsem úplně okej. Když se mne zeptala co mi je, trochu jsem polkla a pak vyhledala její oči. To bylo docela bezpečné místo řekla bych. „K-Krev,“ vyžvýkla jsem ze sebe a ucítila že se mi trochu navalilo. Na pár sekund jsem zavřela oči a pak je s výdechem zase otevřela. Na chvíli mi to pomohlo, když můj snad nejméně oblíbený pach na světě mi stále zabíral všechno místo v čenichu. „Dělá se mi blbě z cizí krve,“ vysvětlila jsem pak, když jsem na chvíli odehnala žaludeční šťávy zase zpátky do žaludku. Pohled jsem se nyní snažila držet na jejích očích a nebo někde v okolí jejího obličeje. V tom se kolem vlčice na zemi rozeběhlo pár plamínků. Překvapeně jsem sebou škubla. „Ale nic, myslím že už zas trochu halucinuju jak je mi blbě,“ odvětila jsem na její otázku, u které jsem usoudila že je reakce na moje škubnutí, a ne na oheň který se před chvílí objevil na sněhu. Super, takže teď krom hlasu v hlavě začínám halucinovat o ohni. No to je teda fakt super. Ještě že opravdu neexistuje něco jako magie myšlenek nebo tak a nemůže nikdo zjistit že sem asi blázen. Napadlo mne. A co když jo? Co když fakt existují a někdo to zjistí? Ale nestraš prosim tě. Jaká je šance?

//Lotynka 12 (5/5)

//Roland - 2/10

Když se mi konečně podařilo můj hlásek trochu usměrnit, zkusila jsem se normálně do sněhu položit a na chvíli si třeba i zavřít oči. Počasí bylo příjemné a já neviděla důvod proč by ne. Kdybych usla moc a ono se ochladilo tak se přece nic neděje. Určitě se vzbudím dřív než bych tu třeba umrzla. Říkala jsem si. Bohužel jsem nestihla se ani začít ztrácet. Někdo totiž buď nebyl stejného názoru jak já o tom že neumrznu, a nebo zjevně nerespektoval klid a spánek druhých. A tentokrát to nebyl můj otravnej hlásek. Tenhle hlas byl žel reálnej.
Zvedla jsem hlavu a překvapeně na vlka zamrkala. Svaly se mi napjali a nohy jsem poskládala více pod sebe tak, abych v případě potřeby mohla rychle vyskočit a nebo rovnou uskočit. Vlk se však netvářil nebezpečně. Vlastně vypadal jako opak nebezpečně. Zatím. „Dobré ráno?“ odvětila jsem tedy a naklonila hlavu na opačnou stranu jak on. „Uhm, potřebujete něco?“ zeptala jsem se a pozvedla při tom zvědavě obočí.

//Lotynka 9 (2/5)

Kurňa, vypadalo to že zářivě písková vlčice si mne všimla a zaslechla mne. Narovnala se a vydala se ke mne a mne v ten moment došli dvě věci. Za prvé - že je dost vysoká a za druhé - že dost vysoká šance že asi omdlím. V ten moment jsem totiž zavětřila její pach a nedokázala jsem v něm rozeznaz nic, než jen kovový zápach krve. Udělalo se mi blbě. Ještě že byla aspoň zima a ten pach nebyl až tak pronikavý. Přesto to bylo nyní jediný co sem měla v čenichu. O pár kroků jsem ucouvla, ale snažila jsem se přitom tvářit neutrálně. Věděla jsem že tu krev má na tlapách, jelikož se rudě leskly ale víc jsem to zkoumat nehodlala a koukala jsem se tedy všude jinde. Vlčice, až na zápach krve, byla docela pohledná.
Zjevně zimu moc nemusela a bylo to vidět i na její srsti. Zatím co ta moje fungovala těměř jako srst Huskyho, na její se tvořili rampoušky. Písková mě chvíli skenovala pohledem. "Magiemi? Ne- proč bych? Však neexistujou," řekla jsem. Ah, takže si furt tvrdohlavě stojíme za svýmmm. Vlčice poté zmiňovala nějakej záchvat šílenstvý. Nechápavě sem se na ni podívala. Záchvat šílenstvý? Ta musela mět nějaké krušné setkání... Bohové prosím ať není šílená. To by mi ještě chybělo. K bohům sem se sice nikdy neobracela, ale tu myšlenku sem přijala za svou.

//Lotynka 7 (5/5)

//Roland – 1/10

Dnešní ranní sluníčko bylo po tolika sněživých dnech opravdu příjemné. Měla jsem chuť se jen tak položit do sněhu a užívat si jej. A taky jsem tak udělala. Sníh byl tedy lehce zmrzlý a tak jsem si nejdříve jej trochu pohrabala, aby se mi leželo příjemně. No a pak jsem si na své připravené místečko hezky pohodlně ulehla. Přede mnou byl krásný, třpytivý výhled na zmrzlý sníh a zamrzlé jezero. Přivřela jsem očka a užívala si tu pohodu. Ten klid. Myslím že už jsem zmínila že todle mi vůbec, ale vůbec nevadilo. Nikdo nikde nepištěl, nedupal, žádné hlasy v hlavě se se mnou nehádaly…
Mluvíš o mě? Ale kurňa už taky! To vlk opravdu nesmí mít ani chvíli klidu? Ani chvililinku pro sebe? Naaaaah, k čemu? Třeba k tomu abych si to tady mohla užít? To počasí a tak? Nuuuuda. Radši mi řekni co budeme dneska dělat! Nic. Jak jako nic? Prostě nic, chci se jen tak vyhřívat. Prostě huš, kšá. Seš nudná. A? Na tvůj názor se nikdo neptal. Otevřela jsem oči a rozmrzele se podívala dolů k tlapkám. Otrava otravnej taky furt musí něco hučet...Kde sou ty časy kdy jsem o něm několik let nevěděla? Pryč.

//Lotinka 2 (2/10)

//Louka Vlčích máků (přes Ronherský potok)

Bylo to docela dlouho co jsem se viděla s Dipsi. Bohužel se nám naše plány moc nevyvedli, bouřka nás totiž v lese neočekávaně rozdělila. To bylo na jaře. Nyní už bylo zase všechno zasypané sněhem. Sněžit však dneska konečně přestalo a jemné zimní sluníčko mne šimralo v srsti, přesto ale bylo docela mrazivo. Mě to však nevadilo, moje srst byla dostatečně hustá a tak mi bylo docela příjemně. Rozhodně pořád líp než v těch úděsných vedrech v létě.
Tam kde dříve zjevně bývala řeka nyní byl jen pás ledu. Ani na to nemysli, ujede ti to! Ale houby, však se nehodlám klouzat, jenom to přeskočím. Ujede ti to. Neujede. U-je-de-ti-to. Ne-u-je-de a vůbec, co zas chceš? Zalez. Jak myslíš. Odfrkla jsem si lehce podrážděně. Potom jsem se dvěma kroky porozběhla a obloukovým skokem překonala řeku. Při dopadu jsem ihned zjistila že hlásek měl tak nějak pravdu. Sníh byl totiž zmrzlý a tak se mi přední tlapky začali rozjíždět, nezískala jsem tak dostatek rovnováhy na pěkný dopad zadních. Díky tomu jsem nakonec přistála na hrudníku, čenichem zabořená do tvrdého sněhu. „Mrh,“ zabručela jsem a rychle se začala hrabat na nohy. Aha! Aha! No neříkal jsem to? No neříkal jsem to?! Říkal! Tak vidíš! Tvl, běž někam taky už. Kdybys mě radš poslouchala místo toho odhánění. Přece víš, že se mne stejně nezbavíš. Zbavím! Slíbils že odejdeš když budu mít společnost! No, tak to se ukaž. S lehce podmračeným výrazem jsem se oklepala a rozhlédla se po planině kam dál. Do uší mě v ten moment udeřilo zapištění nějaké vlčice, která nebyla až tak daleko ode mne. Stáhla jsem uši k hlavě. Nemusí tak pištět boha. „To bude možná proto že je zima,“ zamrmlala jsem si s úšklebkem pod vousy polohlasem jako odpověď na její “otázku“.

//Měním přechod -) Středozemka (přes Ronherský potok)

//Morghana - 1/10

Bloudila jsem po okraji lesa a vyhlížela nějaký maliny, nebo ostružiny. Měla jsem hlad jak - no - jak vlk prostě. V žaludku mi kručelo hlady a nejradši by se mi asi omlátil o hlavu, protože ta si ani nepamatovala kdy sem naposled jedla. No ty vole, ty seš taky případ. Můžeš taky přestat být taková pussie a ulovit si normální jídlo? Kdo to kdy viděl aby vlk byl vegetarián boha jeho. Ale zalez ty, a nekecej mi do toho. A vůbec, nejsem vegetarián. Jen mi dělá blbě pohled na krev, takže sama si vystačím s bobulema. Stejně beztak chutnaj líp. Jo jo, si ještě povíme. Všimla sis třeba že za chvilu přijde zima? A na zimu se má co? No nažrat. A ty s těma tvýma bobulema se spíš tak podžereš. Je ti jasný že todle už není jenom tvůj problém? Jako halo? Já sem tu taky. A když umřeš ty tak já nemám na výběr! Oh skvěle. Vypadám jako že mě to zajímá? Todle spíš zní jako rize tvůj problém. Možná dokonce budu mít i v nebi klid konečně! Jé, to by byla nádrhera teprve. Jo, ja- Sklapni a nech mě nažrat.
K mému potěšení jsem totiž právě narazila na parádní ostružiník. S jezerem šustícím za sebou jsem se tedy do něj s chutí pustila. Byl na ně už perfektní čas. Většina už byla tak akorád vyzrálá a slaďoučká. Jediná nevýhoda byla, že abych se fakt najedla, musela bych obrat celej keř, což mi všudypřítomné trny ani zdaleka neulehčovaly.

"Hele popravdě ani nevím.....Byla jsem v lese, když v tom 'puf' všechno zrůžovělo a oběvila jsem se tady. V tomhle počasí," řekla jsem a pokusila se oklepat, i když to zrovna moc nepomáhalo, když jsem stála přímo ve zdroji toho mokra. "A co ty tady vůbec děláš?" opětovala jsem stříbrné otázku a zakroutila nad tím hlavou. Zajímavá náhoda. "Hmm, ani moc ne. Jen se mi teďka stalo to, že jsem prostě najednou usla. Prostě se mi udělalo špatně a tak jsem se schoulila na zem a probudila se celá zasněžená. Prospala skoro půlku zimy ani nevím jak! Popravdě se dost divím, že jsem neumrzla nebo tak.... A mám teďka fakt jako velkej hlad," pověděla jsem jí. Bohužel opravdu to bylo zvláštní ale nic zajímavějšího se mi za tu dobu nestalo. "A co ty? Jak ses vůbec měla?" zeptala jsem se opět na oplátku. Ona mi zatím pověděla že se toulá a že byla minulou zimu na nějakém ostrově. "Tyjo, to zní strašně cool," řekla jsem. "Taky bych brala teďka docela nějakej adrenalin a nebo tak. Jsem furt z toho spánku úplně jakási fyzicky rozhozená," řekla jsem popravdě. Liják však neustával a Dipsi na proti mne nevypadala díku tomu zrovna nadšeně. Mě popravdě taky ten déšť nedělal zrovna dobře. Být celá promočená, obvzálště v takhle husté srti nebylo nic příjemnýho. "Hele, nechcem se někam schovat?" navrhla jsem a přešlápla jsem. "Co třeba do támhle toho lesa?" navrhla jsem a zaklepala hlavou abych opět setřásla nějakou vodu. "Pojď, zdrháme! " zavelela jsem nakonec s lehkým se smíchem, kdyžmi na čenich přistála další obří kapka, a pomalu se rozběhla k lesu a vyčkávala jestli se Dips chytí.

//Zlatavý les

Paráda. Začlo najednou lít jak z konve a já byla uza chvilnku celá smočená. Má srst se mi přilepila k bocím a já stála v té makové louce jak zmoklá slepice. Najednou se mi ale zčista, jasna opravdu vedral do čenichu známý pach. Chvilku jsem civěla na stříbřitě bílou vlčici, jenž se zjevila jen tak z ničeho kus ode mne a ona civěla na mne. Vydala se směrem ke mne a cosi na mne houkla. A pak mi to došlo. "Dipsi?" řekla jsem téměř ve stejný čas. Opravdu to byla ona! Jediná vlčice, kterou jsem po příchodu sem mohla považovat za opravdovou kamarádku. Byla to už celá jedna zima, co jsme se viděli, ale užili jsme si tenkrát tolik legrace. Po hooodně dlouhé době se mi ocas sám rozkmital upřímnou radostí že někoho vidím. Na tlamě se mi objevil úsměv. "O můj bože, ahoj! Strašně ráda tě vidím!" řekla jsem a rozešla jsem se jí naproti. "Ty brďo, to už je pěkně dlouho, co jsme se neviděli," dodala jsem. No ty jo, wow! Sem ani nevěděl že něco takovýho fakt umíš! Zajásal můj hlásek. Mlč vole. Buď rád. Ohoho, to já jsem! Konečně míň práce pro mne!

//Amorkovým teleportem ze Šakalí mýtiny

Žanda s Jiskrou se zdejchly a nechaly mne tam jen s Tomášem. Musela jsem zapojit trochu svých hereckých schopností, ale zjevně to nebylo k ničemu. Hnědý se totiž právě nikam na lov nechystal a hlásil jak je unavený. Rozmrzele jsem střihla ušima. Sakra. Zeptal se mne, jestli nechcu jít s ním najít nějaké místo ke spánku. Už jsem mu chtěla zdvořile odmítnout, ale než jsem se zmohla k odpovědi, před očima mi doslova zrůžovělo a když se mi pohled zase pročistil zjistila jsem, že jsem úplně někde jinde.

Překvapeně jsem zamrkala. Co se to? Jak se to? Pomyslela jsem si a rozhlížela se dokola jak holub na báni. Mmmm, dobř ty Coffee, gratuluju! Nevím jak se ti to povedlo, ale zjevně jsi právě se nějak teleportovala od svý jediný šance na jídlo. Fakt paráda. Gratuluju! Nechceš, já nevím, třeba rovnout se tady zahrabat pod trávu? Hm? Zmlkni a radši mi pomoc! Já nic neudělala. Nebo teda aspoň ne schválně... Radši mi poraď co dělat a nenadávej. V první řadě bychom asi měli zjistit proč- Než jsem ale větu domyslela, do čenichu mě z čista jasna trefil dobře známý pach...