Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Cedrový les

VLA 4 (2/5)

Moje kroky z lesa byly jasné. Jít hned k vodě, kde bych se mohla napít a možná si i zaplavat. Nebyla jsem ovšem sama, kdo měl tenhle nápad. Vlků tu byla fakt hromada. Viděla jsem jednotlivce, rodinku s vlčaty (tahle ztraceně nevypadala, takže jsem je nemusela zachraňovat), ale i dvojice, trojice, no bylo jich tu dost. Nebo možná to byli, kromě ty rodinky, všechno jednotlivci a nějak se k sobě přidali nebo jen šli stejnou cestou. Ale mě to vlastně bylo jedno.
Pořádně jsem se napila na místě, kde voda nebyla rozvířená. Musela jsem jít velký kus od našeho lesa, protože najít kousek klidně vody bylo vážně umění. Abych taky přidala svoji trochu do víru vody, došla jsem si daleko od břehu na to napití. Tím jsem si i osvěžila tělo.
Vrátila jsem se na břeh a pomalu šla dál. Voda mi kapala z břicha, ale bylo jasné, že brzy bude můj kožíšek zase krásně suchý. Možné ne tak zářivě čistý, ale co na tom? Teď jsem nebyla Ciri z Cedrového lesa, princezna hvozdu. Ne, teď jsem byla Ciri, nebojácná průzkumnice. Můj pohled se stočil má spícího vlka. Tedy, on byl trochu vzhůru, protože mluvil se svým opeřencem... "Strýčku Nemesisi! " vykřikla jsem radostně a přihopkala jsem k němu blíž. Oháňka mi jela ze strany na stranu, až jsem metala písek všude kolem. "Tak ráda tě vidím. I tebe Karmo," oslovila jsem ptáka, který byl schovaný před sluníčkem.

VLA 3 (1/5)

Naše nová malá členka stále spala. Chudák, měla toho všeho asi nad hlavu. Bylo ovšem z podivem, jak statečně brala odloučení od rodičů. Kdybych já se takhle ztratila jako malá, určitě bych seděla na tom stejném místě a jenom bych brečela. Nejsem na rodidch závislá až moc? Nechtěla jsem si to přiznat, že bych byla na rodičích závislá nějak víc, než je zdrávo. Ale když jsem se porovnala s malou Deltou... Ovšem, každý je jiný.
A věřila jsem, že je rozdíl mezi láskou k rodičům a závislostí na jejich blízkosti. A pevně jsem věřila, že já mám jen přemíru lásky a nejsem na nich nějak moc závislá. Však teď tu taky jen tak sedím, sama, bez mámy a bez táty... No jo, kde je vlastně mamka?
Samou radostí z nového vlčete a tím, že jsme se dostali z bludiště jsem na ni úplně zapomněla. I na to že by měla být v lese a čekat na nás, ale nic takového se nestalo. Ucítila jsem, že se táta vrátil do lesa a nešel sám. Jenže pach, který mi vítr donesl nebyl maminky. Byl někoho, koho jsem neznala. Tím, že se táta vrátil jsem ovšem mohla z lesa odejít taky. Nechtěla jsem však křičet abych Deltu neprobudila. A taky se mi nechtělo tátu hledat. Bylo divné, že nešel hned za mnou, ale asi prováděl nového člena po území nebo našel někoho, kdo by se chtěl přidat a teď mu ukazoval, jak je nás les super. Kdyby to bylo další vlče, můžeme tu mít školku. Vůbec jsem nepomyslela, jak by z toho byla Vivi špatná, že tu jsou další a další vlčata. Ne já viděla jen spoustu radostných tvářiček. Opatrně jsem malou Deltu oblízla. "Neboj, já se brzy vrátím. Je tu Etney, můj táta a brzy přijde i Reo, můj brácha. Takže tě pohlídají," zašeptala jsem malému uzlíčku chlupů a vydala jsem se pryč. Jen kousek od lesa, abych ukázala, že taky umím být bez rodičů.


// Velké vlčí jezero

// Řeka Mahtaë (sever) přes Jižní Galtavar

VLA: 2 (2/5)

Krůček po krůčku jsem došla do našeho lesa. Ani jsem nevěděla, jak je krásné být obklopena tou vůní, známými stromy a celkově tím vším. Škoda, že Delta nezažila ten prvotní a velkolepý vstup do lesa, když byla vzhůru. Tak jí to tu pak budu muset ukázat. U hranic na nás čekal táta. Zadívala jsem se na něj trochu jako na boha, opravdu jsem ho milovala a vzhlížela k němu. Byl to náš TÁTA, který měl vždycky pravdu, věděl všechno a uměl všechno nejlíp... No dobře, občas se našla nějaká ta chyba, která to trochu kazila, ale zrovna teď jsem měla chvilku, kdy mi bylo jedno, co se stalo mezi ním a Crowleym, mezi ním a Vivianne. Ne, teď to byl prostě táta dokonalý.
A aby se dokonalost potvrdila, tak na mě promluvil. "Jůů, to je paráda," zašeptala jsem radostně. Klidně bych i poskočila nebo to oslavila nějak hlasitěji, ale nechtěla jsem Deltu budit. Táta na ni promluvil, tak jsem se zachichotala, ale než jsem stačila říct, že spí, odběhl prohlédnout les. Čekala jsem na hranicích a pořád přemítala, jak sundám tu Deltu. Pak se táta vrátil a pokynul nám, že můžeme jít v klidu dovnitř. Pokračovala jsem do lesa, když tu se na mě táta otočil, jestli bych pohlídala Deltu, že se musí jít podívat k jezeru. Pokývala jsem hlavou, ale už byl pryč.
Měla jsem šanci ji opatrně sundat, tak jsem se do toho dala. Lehla jsem si na břicho, potom jsem se opatrně naklonila k mechu a kapradí, které bylo vedle mě a tam jsem ji setřásla z hřbetu. Zachrupala, otočila se na druhý bok a spala dál. Otočila jsem se kolem dokola. Fajn a co teď?

// Esíčka (přes Zrcadlové hory)

VLA: 1 (1/5)

Čekala jsem na odpověď, ale ta stále nepřicházela. Ani z jedné, ani z druhé strany. Táta asi nejspíš nemohl stále mluvit a malá Delta nejspíš usnula na mém hřbetě. Jelikož jsem tátův kožich už vůbec neviděla, nemohla jsem od něj nějaké povídání v hlavě čekat. Jak daleko vůbec taková magie funguje? Musí u mě stát nebo může být už doma v lese a stejně ke mně promlouvat? Naštěstí jsem to tady už poznávala, takže bych domů trefit měla. "Spíš?" zkusila jsem nadhodit, jestli se mi to zdá nebo vlče opravdu usnulo. Jelikož ani teď jsem se žádné odpovědi nedočkala, tak jsem usoudila, že opravdu spí. Což bylo trochu blbý, protože jsem se dost bála, že mi ze zad žuchne na zem. Proto jsem naprosto zpomalila a dělala jsem malé krůčky. Cesta nám takhle trvala o poznání déle, ale aspoň jsem měla čas přemýšlet nad tím, jak Deltu sundám ze zad, pokud nikdo v lese nebude. Snad mamince nebude vadit, že jsme našli nové vlče. JÁ Deltě klidně budu dělat maminku, jestli se to naší mamince nebude zamlouvat. Ále, určitě bude.

// Cedrový les přes Jižní Galtavar

// Houbový ráj

Čím déle jsme šli, tím míň mi Delta přidala jako závaží. Nevadilo mi ji nést, ale nejspíš jsem neměla tak vycvičené svaly, abych ji ze začátku nebrala jako zátěž.
Bylo i jednodušší s ní komunikovat, když už jsem nebyla tak zadýchaná. A navíc, táta nás vedl docela klidnou krajinou, žádné výšlapy, přešlapy, prolézání, podlézání a tak. Za což jsem byla vděčná. Když chtěla Delta vědět, co to má táta na noze, tak jsem jí to popsala jednoduše. Pak mi ovšem v hlavě zarezonoval jeho hlas. Jelikož měl stejný tón, nevěděla jsem jestli se zlobí, říká to pyšně, nezaujatě nebo tak. Aspoň jsem zjistila, kde ho našel, ale jelikož jsem úplně přesně nevěděla, co to je sopka, tak jsem byla ráda, ze nakonec přijal moje jednoduché vysvětlení. Ale až budeš moct mluvit, tak mi to prosím řekneš, jo? Ráda bych to slyšela! V podstatě jsem si to jen pomyslela, ale kdyby to náhodou táta slyšel, tak bych byla ráda. "On nám o tom náramku ještě určitě povypráví příběh, kde ho našel. Až bude moct mluvit," slíbila jsem hrdě Deltě.
"Tak to nevím, můžeš to zkusit. Zkus si myslet nějakou větu a buď tě uslyší nebo ne. Sama nevím, jak takové kouzlo funguje," zamyslela jsem se nahlas. Jde mu to jen proto, ze jsme z jedné rodiny? Nebo takhle může mluvit se všemi? Podívala jsem se na mého stále nemluvícího tátu a pozorně poslouchala, o čem Delta mluví. Občas jí nějaké písmenko uteklo, ale to bylo normální, teda asi. Úplně jsem si nepamatovala, jak jsme mluvili my. "Hlavně se pořádně drž," natočila jsem hlavu na Deltu, kterou jsem viděla jen koutkem oka. Byla bych nerada, kdyby spadla. Pak jsem se znovu podívala na tátu a přikývla jsem. Ano. Asi je to tím, že jsem neměla možnost vyrůstat s Vivi. Protože zůstala jinde a nešla s námi. A Reo je skvělý brácha, ale přeci jen... Mít takhle sestřičku je jiné. I když Seilah mám taky ráda, ale tady Delta je taková roztomilá. Snažila jsem se popsat, co cítím. A pak přišla otázka, kterou jsem si přála. Jo, už jsem byla starší, ale i tak. Kdo by odolal hraní? "Jasně, budeme si hrát spolu. A taky se Seilah, to je trochu starší vlčí slečna, než jsi ty, ale je mladší než já. A ještě třeba s Reonysem, to je můj brácha, ale nevím, jestli si ještě bude chtít hrát. Ale kdyby ne, tak si můžeme hrát spolu," dodala jsem vesele. Bylo zkrátka lepší, být trochu jako vlče, než jako dospělá. Dospělí řešili pořád samé problémy.

// Řeka Mahtae - sever (přes Zrcadlové hory)

Přihlašuji vlky: Ciri a Phantasii
Hlásím se do týmové výzvy: ano a ano

Netušila jsem proč, ale dost jsem k tomu vlčeti, tedy Deltě, přilnula. Bylo to tím, že se mi začaly ozývat nějaké ty mateřské pudy? I když na ty bylo ještě brzy. A řekla jsem si, že Seilah bude moje nová sestra, která by mohla být pro každou srandu, než Vivi, která byla taková moc upjatá? Nebo měla prostě jiný pohled na svět a tím jsme byly od sebe trochu vzdálené.
No zkrátka jsem se nechovala úplně způsobně, ale malé Deltě to nejspíš nevadilo. Byla ráda, že nás poznala. Taťka se sice bál, aby nechytil nějaké breberkxy, ale když jsem se tedy na její kožich podívala více zblízka, abych udělala tátovi radost, tak jsem se mohla sama přesvědčit, že není ničím infikovaná. Deltu zaujal tátův šperk na noze a celkově moc nechápala, co to znamená být začarovaný. "Čaruje se pomocí magie. Ta je tady v zemi všudypřítomná. Můžeš si vyčarovat oheň, vodu, kytičky a další věci. Třeba teď se mnou táta mluví v hlavě, to je taky pomocí magie," poučila jsem ji pyšně, že jsem si taky něco pamatovala. "Ale kdo mu to udělal, to nevím. Chvilku před tím, než jsme potkali tebe, jsme potkali nějakého zlého vlka a řekla bych, že to udělal on. Asi si myslel, že to bude zábava, " pokrčila jsem nesouhlasně rameny a starostlivě se na tátu podívala, jestli přeci jen už nevydá aspoň hlásku.
Pak už jsem se přikrčila k zemi, aby mi mohla Delta vylézt na záda. Chtěla jsem ji na zbytek otázek odpovědět při cestě, abychom se někam dostali. Nečekala jsem však, že bude tak těžká. Zvládnu to, zvládnu to, dokážu to. "To má táta takovou parádu, " odvětila jsem na otázku ohledně náramku na pacce. Ale dál jsem to nerozebírala, to jsem nechala na tátovi, aby se o tom mohl rozpovídat sám. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli nám říkal, kde k tomu přišel. Nebo jestli jsme se vůbec ptali." My jsme z Cedrové smečky, která se jmenuje podle našeho lesa. Ale o tvé smečce jsem neslyšela, " trochu jsem zafuněla a pokračovala jsem za tátou v cestě. "Bohužel, nejsou. Budeš tam nejmladší, " řekla jsem vesele. Zatím mohla být jen na návštěvě, ale pokud byla opravdu ztracená a její maminka a tatínek tu nikde poblíž nebyli, tak se možná stane nejmladší členkou.

// Esíčka (podél toku řeky Tenebrae)

Ještě, než jsem se mohla nějak víc věnovat nalezenému vlčeti, chtěla jsem vyřešit tátu a jeho nemožnost mluvení. Jak to bylo možné, že prostě najednou nemluvil. Věděla jsem, že se na mě nezlobí nebo tak něco (protože kdyby jo, tak by mi to dal hned najevo slovně, nebo aspoň očima, že jsem ho zklamala nebo naštvala). Jenže nic z toho jsem na něm neviděla. Jenom znepokojení. Pak ovšem zavřel oči a aniž by otevřel tlamu, promluvil na mě. Málem jsem vyskočila z kůže, jak jsem to nečekala. "Jo slyším tě. A je to dost divný," řekla jsem mu a trochu našpulila pusu, že mě fakt vyděsil. Jako jo, měla bych mít o něj strach (což jsem vážně měla!), ale takhle mě děsit? Ne děkuji.
Poté jsem se už věnovala vlčí slečně, která byla děsně roztomilá. Hned jsem tak zapomněla na svůj úlek, dokud na mě táta nepromluvil v hlavě znovu. Bylo to tak strašně divný, jako kdyby mi to šeptal do ucha, zároveň řval do ucha. Trochu mi jeho slova v hlavě rezonovala, takže jsem se musela hodně soustředit na to, co říkal. Nebo spíš zopakovat si jeho slova, abych jim dokázala porozumět. Nevěděla jsem, jestli takhle nějak má ta magie vypadat, ale byla divná. Byla jsem ráda, že myšlenky nemám. Nebo jsem o nich aspoň nevěděla. "Tak to je dobře, že nás nikdo nesežere," zamumlala jsem směrem k tátovi. Nechápala jsem, proč je tak negativní. Určitě by nás její maminka nezakousla, kdyby viděla, že jí pomáháme. Ale nechala jsem to tak, vypadalo by divně, kdybych se hádala s vlkem, který mi odpovídá v myšlenkách. "No víš, my se tu objevili před chvilkou a nikoho jsme neviděli," odpověděla jsem na první otázku, skoro pravdivě. Já neviděla nikoho a táta viděl toho divného vlka, který nás poslal pryč z toho divného místa. Takže jsem vlastně nelhala. A rozhodně jsem ji nechtěla děsit. "Já jsem Ciri z Cedrového lesa," vypjala jsem hrdě hruď. Což jsem asi nemusela na malé vlče dělat, protože jsem u ní nepotřebovala vypadat jako obr. "Ale klidně mi říkej jenom Ciri. A tohle je můj táta, ale je začarovaný a nemůže zrovna mluvit. A jmenuje se Etney," zarazila jsem se a podívala se na tátu, protože no, tak nějak jsem nevěděla jak se bude tvářit na to, že jsem jeho jméno prozradila. Nevinně jsem se na něj podívala, zamrkala řasami a otočila se na Deltu, jak se nám vlče představilo." No bydlíme, bydlíme, bydlíme, " otáčela jsem se v kruhu, protože jsem přes houby viděla úplný houby, kde asi tak můžeme být. "Určitě nás les nebude tak daleko, takže můžeš jít s námi a cestou nám řekneš jak se tvoje maminka a tatínek jmenují a co se stalo, že jsi tu sama?" nadhodila jsem prosebně směrem k tátovi, jestli si ji můžeme nechat, tak jako si oni s mámou nechali Seilah. Že si ji můžeme nechat? Prosím, prosím, prosím. Budu se o ni starat. Netušila jsem, jestli tátova magie funguje i takhle, že on může číst myšlenky mě. Ale bylo mi blbé se takhle ptát před malou Deltou. "A jestli tě bolí nožičky, tak tě vezmu na záda," nabídla jsem vesele a lehla si k ní. V první chvíli jsem chtěla říct, "jestli tě bolí nožičky, táta tě vezme na záda". Ale v současné situaci, kdy jsem ještě nevěděla jistě, že by mohla jít s námi, jsem to raději řekla tak, jak jsem řekla.

// Márylouka skrz Zelený portál

Táta se mnou nemluvil, vlk už na nás a nemluvil. To ticho bylo vážně divný. Cítila jsem však, že se mi táta otírá o bok, aby mě vedl správným směrem, dokud nebudu vidět. Ostré světlo, které jsem i skrz slepé oči poznala, najednou zmizelo. Oči jsem zavřela a znovu otevřela a hle! Všechno to bylo zpátky. Jenže, jak jsem dlouho nic neviděla, všechny ty barvy a tvary (i když bylo v lese přítmí a zapadalo slunce) byly prostě moc jasné, moc bolavé. Oční víčka jsem proto zase pevně zavřela a naslouchala zvukům lesa. A táty.
I když jsem čekala, až se mi zrak zlepší a nebude to taková šílená bolest, mlčela jsem. Měla jsem totiž pocit, že kdybych mluvila, prodloužila bych tím regeneraci. Postupně jsem pootevírala a zase zavírala oči, nejprve levé potom pravé. Když už to bylo jakž takž snesitelné, podívala jsem se na tátu, proč je taky potichu. Vypadal však naprosto normálně, nevšimla jsem si nějakého důvodu, který by mu v mluvení bránil. "To bylo ale divný viď. A jak vůbec vypadal ten vlk? Jo, a už vidím, vidíš? Nevím jestli je to nějak viditelný, ale já vážně vidím. Stromy, keře, světlo, jak jste mi chyběly, " pomalu jsem se začínala celá rozpohybovávat. Doteď jsem si totiž neuvědomila, že jsem v tom podzemním systému moc energie nevynaložila na pohyb, ale spíš na psychiku. Takže jsem to musela dohnat. A proto jsem skákala nejen na místě, ale i od tématu k tématu. "Tati, proč nemluvíš. Tobě něco provedl? Jak ti můžu pomoci? A kde je Seilah a Reo?" pálila jsem otázku za otázkou, až jsem nakonec zmlkla. Ucítila jsem totiž poblíž nějaký pach, jako kdyby nás někdo poslouchal nebo špehoval. Začichala jsem a snažila se najít původce onoho pachu.
Až po chvilce jsem si všimla, že věci, které jsem měla za stromy, nejsou stromy ale houby. A těch hub tu bylo mraky. Velké, malé, tlusté, tenké. A mezi nimi sedělo na zemi vlče! Že jsem si ho nevšimla dřív? Inu, doufala jsem, že za to mohlo to, že jsem byla napůl ještě slepá. "Jee ahoj, promiň, já si tě nevšimla. Sedíš tam dlouho? A kde máš rodiče nebo sourozence?" Vychování, kdy se mám chovat jako princezna z Cedrového lesa, šlo do háje. Měla bych se i nad tímhle malým vlčetem snad povyšovat či se chovat trochu nafoukaně? No, možná. Ale já měla takovou radost, že vidím, že jsme pryč, že jsem se spíš sama chovala jako vlče. Snad se na mě táta nebude zlobit.

Byla to dobrá akce, bavila mě. :)
15 bodíků prosím směnit na 5 perel. :))

Moje panika přerůstala v pořádný hysterický záchvat. Ještě, že tu byl se mnou táta, který se o ně staral a chránil mě. Jo, dobře, hodil mě do střípků, kvůli čemuž jsem teď nejspíš neviděla. ALE! To už bylo zapomenuto, alespoň pro tuto chvíli. A jak to bylo možné? Uchlácholil mě, když jsem se lekla podivného hlasu, který po nás chtěl něco vědět o nějaké kouli. Táta mu jasně ukázal hranice, kde je jeho místo a o kouli taky pomlčel.
No jenže, to asi neměl dělat, vymezovat hranice někomu, koho jsem ani neviděla. Přišlo mi že se kolem nás zvedla obří vlna energie a magie. Sice moje oči byly slepé, ale nějaké povědomí o světle a stínu jsem ještě měla. A tady se ten stín zvedal a zvedal a do toho ten vlk strašně křičel a běsnil... A táta byl potichu, což, přiznejme si, bylo zvláštní. "Co se stalo? Už můžeme někam jít? A budu zase vidět?" Vlk totiž řekl, ať ho už neotravujeme nebo něco na ten způsob a dál se nedělo nic. Jen jsem zaznamenala, že se u nás objevilo něco, z čeho vyzařovalo světlo. Jestli jsem dobře vnímala barvy, tak jedno bylo zelené a druhé růžové." Půjdeme? Neslyším, že by nás někdo zdržoval, že chodit nemáme," prohlásila jsem ještě a pomalu se vydala směrem k zelenému světlu. Našlapovala jsem pomalu a opatrně, jelikož jsem neměla ponětí, jestli mi před packami něco neleží.

// Zelený portál

Táta mě vedl jeskyní. Tedy asi to byla jeskyně. Jenže z jeho hlasu jsem zjistila, že to asi taková sranda nebude, že jsem nic neviděla. Pomalu a postupně jsem z toho začínala panikařit. Počkat? To jako už nemusím vidět nikdy nic? Tahle skutečnost mi došla až teď. "Já, já nevím. Nemáš nějakou magii, která by mi oči vyčistila? Třeba vodu?" hlas se mi klepal, ale snažila jsem se být statečná. Tahle cesta a výlet se mi už vůbec nelíbily. Nechápu, jak jsem si mohla myslet, že nic nevidět je fajn. Nedávalo to smysl, asi jsem utrpěla víc, než jsem si připouštěla. Protože žádný vlk se zdravým rozumem by to nebral na lehkou váhu. A nebo nejsem tak chytrá, jak jsem si o sobě myslela. Tohle zjištění a připuštění pravdy bylo... bolestné.
Naše cesta probíhala v tichosti, až najednou se ozval hlas. To jsem vážně nečekala, takže jsem nadskočila asi metr do vzduchu. Začala jsem se rozhlížet kolem sebe, ale jelikož moje oči nic neviděly, tak jsem neměla moc šancí zjistit, kdo to je. Určila jsem přibližný směr, odkud to šlo, a mlčela jsem jako hrob. Jak bych mohla něco vědět o něčem, co jsem viděla hned na začátku a pak to zmizelo. Třeba táta bude vědět víc.

C. Mlčet

Tátovi jsem to neměla za zlé, fakt ne. Jenom mě štípaly tlapky a zadnice, ale jinak v pohodě. No a ty oči, ty mě tedy ke všemu zlobily a nechtěly se vrátit do normálu. "To nevadí, zkusil jsi to a nevyšlo to. Ale byl to dobrý nápad, fakt, " snažila jsem se tátu přesvědčit, že za to nemůže. Nebo jako trochu za to asi mohl, ale za tohle bych se na něj nemohla zlobit. Však, kdo může říct, že s ním táta házel? I když to nedopadlo podle představ, tak jsem letěla!
Čekala jsem jestli uslyším taťku, jak se rozhodl, jestli na nějaký ostrý led šlápl nebo jestli protančil. Podle dupání a funění jsem odhadovala, že se rozhodl vydat se za mnou. Špicovala jsem uši, jestli zaslechnu že na nějaký šlápl, ale neslyšela jsem nic. A pak jsem posledními zbytky zraku zaregistrovala pohyb vedle mě. "Tak jsi tady taky, jupí, " zamávala jsem ocáskem a postavila se mu k boku. Nevěděla jsem, jestli mám oči stejné nebo je vidět, že s nimi nic nevidím. Ale stále jsem byla optimistická, že se to vrátí do normálu. "Tati, já se tě musím chytit, já totiž nic nevidím, " řekla jsem celkem v klidu, jako kdyby se o nic nejednalo. Možná, že bych měla panikařit, ale jak říkám. Byla jsem zatím optimistická.

// Táta mě odvede :D

Možná jsem už dopředu tušila, že tohle nebude dobrý nápad. Samozřejmě, že jsem tátovi důvěřovala, že mě přehodí. Byl to největší silák, jakého jsem znala. Ale nejspíš jsem už moc vyrostla a jemu to úplně nedošlo nebo mě chtěl ušetřit packy. Nicméně, po nabrání a hození se mnou jsem letěla... Asi tak 5 vteřin, jestli i to nebylo moc, a už jsem cítila jak padám. Oči jsem měla celou dobu pořádně zavřený, takže jsem jenom doufala, že nedopadnu přesně do těch kusů ledu. "No táto, au, jauvajsky, auauau," bědovala jsem a snažila se posbírat ze země.
Bolelo to, řezalo, pálilo. Moje chudák sedinka byla celá pořezaná, ale snad nijak dramaticky. Aby o mě měli ještě vlci zájem, pomyslela jsem si s hrůzou. Snažila jsem se prohlédnout škody, ale to už na mě světlo, které svítilo z oněch malých předmětů, šajnilo natolik, že jsem pomalu neviděla kde je táta. No vlastně ani na špičku vlastního nosu. "Já jdu dál, jo? Půjdeš za mnou?" houkla jsem na tatínka, i když bylo možný, že jsem mluvila do víc do stěny, než na něj. Ale ještě jsem stihla zaznamenat kam bych měla jít (jakože, kde táta nestál), takže jsem se baletními kroky snažila protančit od ledíků pryč. Jenže mě oslňovaly, takže jsem stejně občas na nějaký šlápla. Když jsem je konečně přešla, čekala jsem na tátovo rozhodnutí a pomalu nechávala oči, aby se zase dostaly do normálu.

// volím B. jít dál po svých

Byla jsem tátovi více než vděčná, za to jak mě podporoval. Vždy když mě poplácal po rameni, čumákem mi prohrál srst nebo do mě drcnul abych se sebrala, brala jsem to jako výsadu, že mě takhle podporuje. Dobře, kdyby u toho byl ještě někdo, asi by mi tolik otcovské lásky bylo už proti srsti nebo bych se za to styděla. Ale takhle když na nás koukaly jen zdi zrádné jeskyně? To si budu tu péči, starost a fakt, že se o tátu nemusím dělit hezky užívat.
Hrdinsky jsem šla za ním a vryla si do paměti, co říkal o tom, že princezny Cedrového lesa jsou nebojácné a stojí si za svým rozhodnutím. Pak to budeme muset naučit i Seilah.
To už naše kroky došly k další překážce. Byla jsme ráda že to není zeď, takže jsme se asi posunuli vpřed. Jenže, teď tu leželo něco, co vypadalo dost ostře. Zlověstně se to lesklo a když jsem se pohnula, ve všech kouscích jsem viděla pohyb. Opatrně jsem k tomu přičichla. "Tati, co to je? To je nějaký druh ledu? Protože mi to přijde jako odraz z jezera, ale voda by odtekla. A maminka říkala, že aby bylo jezero pevné, nebo aby voda byla pevná, musí být zmrzlá. A tohle jako voda nevypadá," řekla jsem zamyšleně. Něco jsem tam i viděla v tom odraze, ale víc jsem to nezkoumala. Táta měl totiž jeden nápad, nad kterým jsem se jen nechápavě podívala a netušila jsem, jak se mu to jako povede.

Když se chci nechat přehodit, tak si taky vybírám variantu nebo jen čekám, jak to dopadne u Etnyho? :D